Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 252/2015Usnesení NS ze dne 11.03.2015

HeslaTýrání osoby žijící ve společném obydlí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.252.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 199 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 252/2015-37

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání obviněného V. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 10 To 329/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 197/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ž. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2014,

sp. zn. 6 T 197/2014, byl obviněný V. Ž. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že

v období nejméně od listopadu roku 2013 do 23. 4. 2014, ve společně obývaném bytě o velikosti 1 + 1, na adrese B., v H. K., týral svoji manželku E. Ž., formou psychického, fyzického a sexuálního násilí tak, že ji nazýval vulgárními výrazy, nesměla před ním vyslovovat své názory, omezoval ji v kontaktech s rodinou, opakovaně jí vyhrožoval zabitím tím, že jí říkal: „tebe nestačí jenom zmlátit, tebe musím zabít“, nejméně v jednom případě ji zamkl v bytě, když chtěla odejít do zaměstnání a vyžadoval po ní pohlavní styk, který je podle něho její povinností a má přednost před její prací, fyzicky ji napadal tak, že ji bil, kopal do ní, vláčel ji po zemi, přičemž nejméně v jednom případě jí fyzickým útokem způsobil mnohočetné podlitiny na obličeji a na krku, v jednom případě ji chytil a smýkl s ní do křesla a poté požadoval, aby si sundala brýle, když to poškozená odmítla z obavy, že ji uhodí, naplival jí na skla brýlí, nejméně ve třech případech, naposledy dne 21. 4. 2014, si po poškozené vynutil sexuální styk, přičemž ji ponižoval, když s ohledem na četnost a intenzitu útoků vzbudil v poškozené obavy o její život a zdraví, přičemž poškozená v důsledku toho jednání utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu v mírnější formě s projevy syndromu týrané ženy.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 10 To 329/2014, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. dovolání. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávné právní posouzení věci na základě extrémního rozporu, který spatřoval v tom, že bez řádného odůvodnění byly svědecké výpovědi svědků, kteří svědčili ve prospěch obviněného, hodnoceny jako nevěrohodné. Soudům vytkl, že za zásadní hledisko pro hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi braly jeho trestní minulost, zejména odsouzení za pokus vraždy k trestu odnětí svobody na dvanáct let, a za nesprávné považoval i to, že výpověď jeho sestry posoudily jako nevěrohodnou, kdežto k svědectví dcer poškozené přihlížely jako k výpovědím věrohodným, ač právě jim mohla poškozená namluvit, co chtěla, neboť se dcery o skutečnostech, o nichž podávaly svědectví, dozvěděly zprostředkovaně od poškozené. V těchto nedostatcích shledal extrémní nesoulad skutkových zjištění a právního posouzení věci, protože i přes uvedené rozpory soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo. Obviněný námitky zaměřil i vůči znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie, zpracovaným MUDr. Vladimírem Pidrmanem a Doc. PhDr. Janem Laškem, CSc., v nichž znalci nerozvedli a nevysvětlili, na základě čeho dospěli k závěru, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou a syndromem týrané osoby. Soudy v rozhodnutích nevysvětlily, jakými úvahami se řídily a z čeho dovodily, že existuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zjištěnou poruchou. Pokud v zadání znalci byla položena otázka, zda u poškozené byly zjištěny projevy syndromu týrané osoby, jedná se podle něj o otázku nepřípustnou.

Dovolatel dále namítl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako týrání, neboť o žádné takové jednání, které by bylo pod tento pojem a související právní kvalifikaci podřaditelné, se nejednalo. Poškozená nadto nevykazovala žádné symptomy typické pro syndrom týrané osoby, a provedeným dokazováním mu nebyl prokázán ani úmysl jakkoli ji terorizovat či zastrašovat. Uvedl, že fotografie, které byly poškozenou založeny do spisu, na nichž jsou dokumentována zranění, která utrpěla v důsledku jeho násilného jednání, byly s největší pravděpodobností upraveny, neboť poškozená je malířka, a tudíž byla schopna takový zásah do fotografií provést. Jelikož poškozená neuvedla žádné konkrétní datum, kdy k jejímu napadení z jeho strany mělo dojít, bylo ztíženo jeho právo na obhajobu, neboť nemohl na její tvrzení vztahující se k jednotlivým domnělým útokům konkrétně reagovat a předložit protidůkaz, např. o tom, že v době, kdy k tvrzenému útoku mělo dojít, byl na jiném místě, apod.

K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal, že uložený trest není odpovídající, protože zohledňuje toliko jeho trestní minulost. Má za to, že trest, který mu byl uložen, je trestem exemplárním a nepřiměřeným. Takový trest nemůže podle jeho názoru působit výchovně, neboť je příliš přísný a neodráží potřebu individuální represe v porovnání s individuální prevencí.

Z těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 10 To 329/2014, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 6 T 197/2014, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření učiněném v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí podstatného obsahu napadených rozhodnutí a dovolání obviněného uvedla, že dovolatel těžiště dovolací argumentace soustředil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jednu z jeho námitek pod něj nelze podřadit. Obsah dovolání zhodnotila tak, že obviněný ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadal soudy učiněná skutková zjištění, když zejména vytýkal způsob, jakým přistupovaly k hodnocení věrohodnosti a pravdivosti svědeckých výpovědí a znaleckých posudků. Připomenula, že i zásada in dubio pro reo je procesního charakteru a že zpochybňovaný znalecký posudek podléhá proceduře volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Závěry obviněným tohoto znaleckého posudku korespondují s dalšími provedenými důkazy a soudy neměly důvod o ně své rozhodnutí neopřít. Výhrady vznesené prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. označila za směřující pouze proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, a tedy nezpůsobilé naplnit jakýkoliv z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Závěrem státní zástupkyně shrnula, že, pokud námitky obviněného obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., pak neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen na základě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

K důvodům dovolání, pro které obviněný považuje napadená rozhodnutí za vadná, je třeba obecně uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a dovolání je opřené i o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je zřejmé, že obviněný použil důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat nesprávnost právní kvalifikace, a proto jde o důvod sloužící zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Rovněž je třeba připomenout, že tento dovolací důvod musí být v dovolání skutečně odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, neboť jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Vady spočívající na nesprávném procesním postupu, především při provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze v zásadě (při neexistenci extrémního rozporu) prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit, protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích důvodů výslovně vymezen. Nejvyšší soud své úvahy opírá o soudy zjištěný skutkový stav věci, který nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Pouze tehdy, kdyby byl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což může nastat tehdy, jsou-li zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány, by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).

Na podkladě těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval i dovolání obviněného, v němž brojil proti způsobu, jakým soudy zkoumaly a posuzovaly věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, jakož i dalších ve věci provedených důkazů, především znaleckých posudků. Podle obsahu těchto výtek je zřejmé, že směřovaly proti postupu soudů v rámci dokazování. V této části dovolání obviněný zákonným požadavkům na uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostál, protože jimi brojil proti zásadám vycházejícím z procesních hledisek stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a nikoliv proti vadám hmotného práva. Za výhradu, která by byla podřaditelná pod označený důvod, nelze považovat ani zmínku obviněného, že nebyl prokázán jeho úmysl terorizovat nebo zastrašovat poškozenou. Jednak kromě tohoto stručného konstatování neuvedl k nedostatkům v úmyslu žádné jiné skutečnosti, a jednak i sdělení této výhrady vztahoval k důkazní stránce, protože naznačil, že úmysl nebyl důkazně prokázán. Obviněný proto tuto stručnou výhradu neučinil v hmotněprávním významu jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, nýbrž též s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů a z něj pramenící nesprávná a neúplná skutková zjištění. Všechny takto rozvedené námitky jsou v zásadě opakováním obhajoby obviněného uplatněné v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a primárně je jimi vytýkán způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětnými činy uznán vinným, prokázány.

Vzhledem k tomu, že v této části dovolání obviněný nevytýkal žádné právní nedostatky, ale veškeré výhrady soustředil proti postupu soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., uplatnil procesní vady, jimiž kritéria rozhodná pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, Nejvyšší soud nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nejvyšší soud však i přes tento závěr, nad rámec podaného dovolání, v němž obviněný pouze poukázal na existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry, považuje za nutné zmínit, že z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že soudy prováděly dokazování v potřebném rozsahu a stav věci dostatečně objasnily, jak plyne především ze závěrů, které soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. strany 8 až 10 v návaznosti na strany 3 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 usnesení soudu odvolacího). Jen pro úplnost lze stručně shrnout, že z nich plyne, že především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného a své závěry založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Závěry o skutkových zjištěních učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval nejen výpovědi poškozené, ale i skutečnostem vyplývajícím z tvrzení svědkyň K. H., L., K. a E. M., S. M., M. L.. Neopomenul řádně provést a vyhodnotit i závěry, k nimž došli znalci ve znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaných na poškozenou i obviněného. Znalce k podstatným otázkám soud vyslechl v hlavním líčení dne 22. 9. 2014, čímž obviněnému umožnil uplatnit řádně své výhrady proti závěrům učiněných ve znaleckých posudcích (viz č. l. 286 až 288). Skutkové závěry, které soudy na podkladě provedeného dokazování učinily, lze označit za dostatečné, neboť byly založeny na důkazech, které soudům umožnily náležitě a spolehlivě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Rovněž způsob, jakým především soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy, svědčí o zachování všech zásad pro objektivní a uvážlivé posouzení důležitých skutečností významných pro závěr o věrohodnosti jednotlivých důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Lze tedy shrnout, že provedené dokazování poskytuje dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného. Učiněná důkazní vyústění mají věcné i logické zakotvení, a tudíž nic nesvědčí o tom, že skutková zjištění jsou s nimi v extrémním nesouladu, a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

Při zjištění, že skutková stránka věci nevykazuje žádné logické nesrovnalosti, libovůli ani jiné známky excesu, Nejvyšší soud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci posuzoval, zda obviněným vznesená výhrada, že v jeho jednání nelze shledávat naplnění znaku „týrání“, která s důvodem dovolání podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, je důvodná.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí.

Podle tohoto ustanovení trestního zákona se postihují pachatelé, kteří týrají osoby blízké nebo jiné, jež s nimi žijí ve společném obydlí. Je tedy důležité, aby mezi těmito osobami vznikla vzájemná závislost tvořená vazbami jednoho na druhého a je u nich ztížena možnost společné obydlí pustit a tak se z vlivu druhého vymanit. Předmětem útoku je proto nejen osoba blízká, ale i jiná osoba, která takové postavení nemá, ale žije s pachatelem společně. Na důvodu spolužití v takovém společném domě nebo bytě tedy nezáleží, ale jde o faktický stav společného soužití (srov. rozhodnutí 20/1984-I. Sb. rozh. tr.).

Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se těžším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Formy a způsoby týrání mohou mít různou povahu a mohou se odehrávat nejen na osobě týrané, ale lze za ně považovat i různé způsoby psychického působení, např. poškozování zařízení bytu v úmyslu nikoli pouze věc zničit, nýbrž tím ublížit osobě spolužijící, tropení schválností apod. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008). Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1627/2010).

Podle popsaných skutkových zjištění spočívalo jednání obviněného vůči poškozené v tom, že v době od listopadu 2013 do konce dubna 2014 ji nejen slovně ponižoval a nazýval různými vulgárními výrazy, nedovolil ji vyslovovat své názory, omezoval ji v kontaktech s rodinou, vyhrožoval jí zabitím, zamkl ji v bytě či po ní přes její nevoli vyžadoval pohlavní styk, ale vedle těchto převážně verbálních útoků ji napadal i fyzicky tak, že ji bil, kopal do ní, vláčel ji po zemi, přičemž nejméně jedenkrát jí fyzickým útokem způsobil mnohočetné podlitiny na obličeji a na krku, jindy s ní smýkl do křesla, naplival jí na skla brýlí, a i jinak ji ponižoval. Toto jednání u poškozené vzbuzovalo obavy o její život a zdraví, poškozená však i přesto nejprve věřila, že se obviněný změní, když však jeho jednání neustávalo a u poškozené se v důsledku toho jednání postupně rozvinula mírnější forma posttraumatické stresové poruchy s projevy syndromu týrané ženy, postupně se začala svěřovat blízkému okolí.

Pro úplnost je třeba zdůraznit, že soudy uvedený právní závěr dovodily zejména z toho, že obviněný na poškozenou trýznivě působil různými způsoby jak verbálního, tak fyzického násilí. Jeho zlé počínání vůči ní spočívalo jak ve slovních sprostých výrazech, které byly pro poškozenou urážlivé a ponižující, tak i v tom, že ji ponižoval jako ženu tím, že si na ní vynucoval pohlavní styk v době, kdy ona jej odmítala. Kromě toho obviněný se vůči poškozené dopouštěl i fyzických útoků, které, i když nebyly vysoce intenzivní, byly bolestivé a poškozenou sužovaly. V důsledku uvedeného chování obviněného poškozená prožívala velmi trýznivé chvíle, ve své domácnosti se nemohla chovat podle své vůle, nesměla vyslovovat své názory, ani být v kontaktu s rodinou. Aby mohla mluvit se svými dcerami, telefonovala jim tajně v době nepřítomnosti obviněného (srov. č. l. 262 až 265).

Důsledkem tohoto nakládání obviněného, jehož se poškozená bála, protože jí vyhrožoval i zabitím, byl její změněný psychický stav, jejž doložily soudní znalci z odvětví psychologie a psychiatrie (viz znalecké posudky na č. l. 46 až 52, 60 až 75), kteří u poškozené shledali syndrom týrané osoby.

Obviněný se uvedeného jednání proti poškozené dopouštěl vědomě, neboť záměrně poškozenou slovně i fyzicky napadal, urážel a soustavně ponižoval, k čemuž byl veden jen svou vůlí a vlastním zájmem. Musel si přitom být vědom toho, že ponižování ženy, zamezování jí v konání, k němuž byla povinna nebo se rozhodla, anebo naopak nucení jí do jednání, která odmítala, je chování, které se nejen vymyká standardním a společensky obecně akceptovaným vzorcům manželského soužití, nýbrž s ohledem na agresivitu a vulgaritu přesahuje také rámec trestněprávních norem. Toto zlé nakládání s poškozenou nemohl obviněný ospravedlnit ani výhradami o alkoholizmu poškozené, který ostatně ani nebyl provedeným dokazováním výslovně prokázán.

Na základě uvedeného Nejvyšší soudu shledal, že nelze přisvědčit obviněnému, že se o týrání nejednalo. Naopak v souladu s rozhodnutím soudů nižší stupňů učinil závěr, že míra chování obviněného vůči manželce v různých formách kombinovaného násilí překročila běžnou mez obvyklého soužití nejen mezi manželi, ale i běžného lidského vzájemného zacházení, a nelze ho považovat za adekvátní. Po všech stránkách čin obviněného vykazuje charakteristické rysy týrání.

Ze všech těchto prokázaných okolností je patrné, že obviněný se vůči poškozené dopouštěl zlého nakládání, a tudíž týrání ve smyslu základní skutkové podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně dovodily oba soudy nižšího stupně.

K výhradě obviněného odkazující na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkající nedostatky v uloženém trestu, je třeba uvést, že podle uvedeného důvodu lze dovolání uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, anebo v případě kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.). Výjimečně může být výrok o trestu napaden dovoláním i z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil. V případě trestu lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněný námitkami proti uloženému trestu se domáhal jeho snížení v zásadě jen konstatováním, že uložený trest není odpovídající, protože měl za to, že soudy přihlížely při jeho ukládání jedině k jeho trestní minulosti, a proto ho považoval za exemplární a nezohledňující proporcionalitu mezi represí a prevencí s tím, že nepůsobí výchovně. Uvedené argumenty obviněného, jež nemají podklad v obsahu spisu ani v odůvodnění napadených rozhodnutí, stojí nejen mimo obviněným užité dovolací důvody, ale nelze je uplatnit ani prostřednictvím žádného jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

Protože obviněný brojil v této části dovolání výhradně proti nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, Nejvyšší soud z podnětu těchto výhrad správnost napadených rozhodnutí co do správnosti uloženého trestu nemohl přezkoumávat (srov. § 265f, § 265i odst. 3 tr. ř.).

Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů, když se mohl věcně zabývat jen správností použité právní kvalifikace k výhradě proti pojmu týrání korespondující s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., již však neshledal důvodnou, dovolání jako celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2015

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru