Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 246/2019Usnesení NS ze dne 13.03.2019

HeslaPodvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.246.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 246/2019-1020

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněné B. H., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 7/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné B. H. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 53 T 7/2016, byla obviněná B. H. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou, že

v období od 27. 5. 2013 do 4. 12. 2014 v úmyslu získat finanční prostředky pro svou potřebu prostřednictvím elektronické komunikace postupně vylákala pod nepravdivými záminkami jako potřebu finančních prostředků na operaci kolene, na nákup injekcí, na zálohu na koupi vozidla, na uhrazení předchozí půjčky, na odblokování účtu v bance, od J. E. H., nar. XY, bytem XY, Norské království, celkem 53 378 791,67Kč, a slibovala vrácení půjčených peněz do několika dnů či hodin, přestože věděla, že tyto finanční prostředky nevrátí. Takto J. E. H. obžalované převedl

1. prostřednictvím společnosti PES – Peněžní expresní service, s. r. o., se sídlem Vodičkova 791/41, 112 09 Praha 1, IČ: 256 26 558, v období od 27. 5. 2013 do 26. 8. 2013 na její jméno ve 22 případech celkem 231 476,83 Kč,

2. prostřednictvím společnosti Intercash, s. r. o., se sídlem Palackého 15, 110 00 Praha 1, IČ: 452 78 245, v období od 27. 5. 2013 do 22. 8. 2013 na její jméno v 16 případech celkem 201 388 Kč,

3. prostřednictvím společnosti MTI MONEY TRANSFER LIMITED – organizační složka Česká republika, se sídlem V Štíhlách 2051/2, 142 00 Praha 4, IČ: 248 14 512, v období od 28. 8. 2013 do 8. 11. 2013 na její jméno ve 20 případech celkem 496 009,07 Kč,

4. dne 30. 8. 2013 na účet M. D. číslo XY částku 30 400 Kč, a M. D. tuto částku následně předala v hotovosti obžalované B. H.,

5. prostřednictvím společnosti MTI MONEY TRANSFER LIMITED – organizační složka Česká republika, se sídlem V Štíhlách 2051/2, 142 00 Praha 4, IČ: 248 14 512, v období od 16. 11. 2013 do 19. 12. 2013 na jméno P. G., nar. XY, bytem XY, ve 3 případech celkem 80 003,15 Kč, kterou následně P. G. předal obžalované B. H.,

6. prostřednictvím společnosti MTI MONEY TRANSFER LIMITED – organizační složka Česká republika, se sídlem V Štíhlách 2051/2, 142 00 Praha 4, IČ: 248 14 512, převedl v období od 3. 12. 2013 do 18. 12. 2013 na jméno M. B., nar. XY, bytem XY, v 7 případech celkem 216 005,62 Kč, kterou následně M. B. předal obžalované B. H.,

7. v období od 16. 6. 2014 do 7. 10. 2014 na účet B. H. číslo XY celkem 18 996 000 Kč,

8. v období od 4. 9. 2013 do 4. 12. 2014 na účet B. H. číslo XY celkem 33 127 509 Kč,

obžalovaná B. H. v dohodnutých termínech ani později nic nevrátila. Celkově poškozený J. E. H. zaslal obžalované částku 53 378 791,67 Kč. Částku 70 000 Kč z celkově zaslané částky poškozený obžalované daroval a nenárokoval její vrácení. Obžalovaná tak poškozenému J. E. H. způsobila škodu ve výši 53 308 791,67 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to jí podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. E. H., nar. XY, bytem XY, Norské království, částku ve výši 53 162 786,05 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon ji zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Marka Fikra dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

5. V úvodu svého podání dovolatelka předeslala, že soudy kvalifikovaly soukromoprávní závazek mezi ní a poškozeným jako půjčku (nyní „peněžitou zápůjčku“), ačkoliv popis daného právního jednání neodpovídá tomuto smluvnímu typu. Nebyly zjištěny ani základní atributy pro vymahatelnost takto uzavřené půjčky, což má významný vliv na důvodné očekávání poškozeného ke splnění závazku z její strany, a tedy i na základní znak podvodu v podobě uvedení druhé strany v omyl. Oba soudy hodnotily zmíněný závazek shodně jako půjčku (resp. půjčky), bez ohledu na skutečný obsah právního jednání stran, pouze na základě toho, že uvedený závazek takto poškozený nazval. Otázkou uvedení v omyl a zmaření jeho legitimního očekávání se nezabývaly.

6. Dovolatelka následně citovala ustanovení starého i nového občanského zákoníku vztahující se ke smlouvě o půjčce, nově zápůjčce. Zdůraznila, že její součástí musí být konsenzus stran o tom, že peníze mají být vráceny. Tento projev vůle musí být zcela zřejmý, aby nebylo možné tento závazek zaměnit za jiné smluvní typy, např. smlouvu darovací. Poté v podrobnostech rozebírala vybrané pasáže z výpovědi poškozeného, aby dovodila, že on skutečně nevyžadoval splatnost poskytnutých peněz, zřejmě byl až ex post ujištěn, že mu peníze vrátí. Závazek poskytnuté finanční prostředky vrátit proto neměl své kořeny ve dvoustranné dohodě stran, která by předcházela zaslání peněz poškozeným. Jednostranné následné ujištění obviněné, že peníze vrátí, nebylo jednoznačně obsahem závazku, mohlo se jednat o jednostrannou ofertu, jež ovšem nebyla druhou stranou akceptována. Zavázala-li se tedy později slibem finanční prostředky vrátit, nemohlo jít o podvod, i pokud by totiž lhala, nemohla vyvolat omyl poškozeného, v jehož důsledku by provedl majetkovou dispozici. Ta již byla v té době provedena, a to na základě žádosti o pomoc. Podle názoru obviněné měla být každá jednotlivá transakce jednoznačně právně kvalifikována v tom smyslu, o jaký smluvní typ se jedná, na čem byly strany dohodnuty a jaký byl obsah závazku a vůle stran.

7. Podle obviněné jedná-li někdo tak, že je srozuměn s negativním následkem, přesto zamýšlené jednání učiní, pak v režimu trestního práva jedná v úmyslu nepřímém. Takto lze hodnotit i jednání poškozeného, který 1) bez písemné smlouvy, 2) ženě, kterou znal jen z erotického chatu a nikdy ji fyzicky neviděl, 3) o níž neví, jak se doopravdy jmenuje, kdy se narodila, kde bydlí a jaký má majetek, 4) na základě její žádosti o finanční pomoc, 5) poskytuje opakovaně po dobu jednoho a půl roku, 6) finanční částky, které v celkovém součtu přesáhnou hodnotu 53 milionů Kč, musel být srozuměn s tím, že dané finanční prostředky již nikdy neuvidí. Jednal tak se zjevnou lhostejností k následku, kdy peníze, které předtím sám zpronevěřil svému zaměstnavateli, de facto rozházel. Posílal-li jí peníze srozuměn s tím, že je minimálně krajně nepravděpodobné, že mu je vrátí, nejednal v omylu.

8. V závěru svého podání dovolatelka vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 4 To 23/2018, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 53 T 7/2016, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

9. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zabýval rozsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitky obviněné považoval s jistou rezervou za relevantně uplatněné. K meritu věci konstatoval, že podvod může nabývat mnoha různých forem. Zákonodárce z nich zvláště popsal toliko podvody pojistné, úvěrové, dotační a dále i krácení daně, které je rovněž považováno za zvláštní případ podvodu. Ostatní „obecné“ podvody jsou definovány v ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Nic nenasvědčuje tomu, že by takovým podvodem mohla být toliko podvodná půjčka, resp. podvodná zápůjčka podle § 2390 nyní platného občanského zákoníku. Takovým obecně kvalifikovaným podvodem je mimo jiné i podvodné vylákání léku hrazeného zdravotní pojišťovnou, který by bylo možno označit za „lékový podvod“ nebo nabízení údajně značkového zboží na prodejních akcích, které by bylo možno označit za „značkový podvod“ nebo vylákání nemocenských dávek, které by bylo možno označit za „nemocenský podvod“.

10. Státní zástupce vyjádřil názor, že nic nebrání tomu, aby byla obecně kvalifikovaným podvodem i dovolatelkou tvrzená podvodná „žádost o pomoc“, pokud by pachatelka při takové žádosti jednala způsobem popsaným v § 209 odst. 1 tr. zákoníku – vylákala pomoc spočívající v peněžních či jiných darech tím, že by někomu uváděla nepravdivé informace za účelem vzbuzení zájmu či soucitu, což by bylo možno označit jako „darovací podvod“. I dar může být vylákán podvodem, jestliže například pachatel vyvolá nepravdivým tvrzením o potřebě vyléčit nemocné dítě sbírku založenou na soucitu a solidaritě ostatních lidí. Stejnou konstrukci má nakonec i dotační podvod, když dotace, příspěvek či subvence je ve své podstatě darem udělovaným těm, u nichž to donátor považuje z konkrétních důvodů za potřebné. A případné zfalšování těchto důvodů za účelem neoprávněného čerpání dotace je nepochybně jednání podvodné. Pro právní posouzení jednání dovolatelky jako podvodu podle § 209 tr. zákoníku by nebylo rozhodné, ani kdyby se u nějaké části vylákané částky ukázalo, že se jednalo nikoliv o podvod „zápůjčkový“, ale o podvod „darovací“. Soudy ovšem ve svých skutkových zjištěních neuvedly, že by se snad ohledně rozhodné částky 53 milionů Kč mohlo jednat ze strany poškozeného o nějaké darování.

11. K argumentaci obviněné občanským zákoníkem, tedy netrestním předpisem, v trestní věci státní zástupce připomněl usnesení Nejvyššího soudu dne 24. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1516/2017 – pachatelé zde prostřednictvím za tím účelem vytvořeného občanského sdružení čerpali odvod části výtěžku z hazardních her sami pro sebe, místo aby je použili na veřejně prospěšné účely. Podle soudu není podstatná zdánlivá formální souladnost s netrestními předpisy, pokud pachatelé jednají tak, že trestním zákonem předpokládaným jednáním poruší nebo ohrozí zájem trestním zákonem chráněný. … Pachatel tedy může naplnit znaky trestného činu i tehdy, když se jeho jednání uskutečňuje v soukromoprávním rámci. Obdobný vztah k netrestním předpisům vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1212/2017, ve věci, kdy pachatel podvodem vylákal zápůjčky od poškozených. Uvedl, že obviněný přijímal zápůjčky v úmyslu je nevrátit a že soukromoprávní charakter smluv o zápůjčkách zde tvořil pouze fiktivní rámec, pod jehož zdáním obviněný spáchal uvedený trestný čin a že pro trestní odpovědnost obviněného je irelevantní jím použitý fiktivní soukromoprávní rámec vztahu mezi ním a poškozeným, respektive poškozenými. Proto není nutné v daném případě rozebírat podvodný úmysl ve vztahu ke každé zápůjčce zvlášť. Státní zástupce dodal, že občanskoprávní instituty jsou jistě zásadním vodítkem pro výklad občanskoprávních pojmů, i pokud je jimi operováno v trestním řízení. Ze své podstaty však nemohou být vodítkem pro samotné dovozování trestní odpovědnosti.

12. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

13. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 26. 2. 2019). Jeho případnou repliku Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel (ta mu došla až 22. 3. 2019, takže k jejímu obsahu přihlížet nemohl).

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatelky je zřejmé, že se rozhodla pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. I tento způsob uplatnění citovaného dovolacího důvodu, lze s jistou mírou tolerance akceptovat, byť soud druhého stupně odvolání obviněné neodmítl ani nezamítl a z jeho podnětu vynesl nový výrok o trestu. Každopádně však jeho rozhodnutím de facto potvrdil výrok nalézacího soudu o vině i o náhradě škody.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

18. Obviněná sice v podaném dovolání zdůrazňovala, že své výhrady proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů neuplatňuje, ve skutečnosti však pod rouškou zdánlivě hmotněprávních námitek nabízela svou vlastní verzi skutkového děje. Pokud totiž na základě svého civilněprávního rozboru uzavřených smluv mezi ní a poškozeným dospěla k závěru, že se nejedná o smlouvu o půjčce, nýbrž např. o darování, zcela tím pominula a zpochybnila základní skutkové zjištění soudů nižších instancí, a to že poškozenému slibovala vrácení poskytnutých finančních prostředků, s čímž on také počítal. Právě z takto vyhodnocené důkazní situace je Nejvyšší soud povinen v dovolacím řízení vycházet, a pokud obviněná svými námitkami právě toto napadá, není založeno oprávnění dovolacího soudu se jimi po věcné stránce jakkoliv zabývat, neboť takto formulovaná argumentace nenaplňuje ani výše citovaný, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř.

19. Přesto není od věci (byť jen na okraj) připomenout, že počátek protiprávního jednání dovolatelky byl datován jejím dílčím útokem ze dne 27. 5. 2013, kdy požadovala na poškozeném zaslání částky 4 000 Kč pod legendou nutnosti urychleně zaplatit nájem, když jej současně ujišťovala, že mu peníze zašle zpět v pondělí. Takovou dohodu, která dané finanční transakci předcházela, si nelze vysvětlit nijak jinak, než jako půjčku peněz, kdy legitimní očekávání poškozeného muselo zahrnovat i vrácení příslušné částky ze strany obviněné (následující pondělí). V přesně tom samém módu se pak odvíjela další rozsáhlá komunikace této dvojice, při níž dovolatelka pod různými záminkami neustále žádala poškozeného o finanční pomoc, přičemž jej opakovaně ujišťovala, že mu finanční prostředky (ať již se jednalo o ty, o něž právě žádala, či o ty, které od něho již v minulosti obdržela) zašle zpět. Při tomto skutkovém zjištění je zřejmé, že poškozený musel brát onu „finanční pomoc“ obviněné jako půjčku a nikoliv jako dar (s výjimkou částky 70 000 Kč, kterou sám výslovně jako dar obviněné označil). Je tudíž namístě brát celou jejich interakci jako jeden celek a hodnotit jednotlivé dílčí útoky nikoli samostatně, nýbrž v kontextu se všemi ostatními. Proto i v případech, kdy se dovolatelka před jednotlivými transfery finančních částek výslovně nezmiňovala o jejich vrácení, nelze tyto dílčí skutky oddělit a konstatovat, že se tehdy jednalo o dar, neboť očekávání poškozeného na jejich vrácení jasně plynulo z předchozího vývoje jejich vzájemné komunikace.

20. Lze tedy shrnout, že nalézací soud, který vycházel především ze skypové komunikace mezi obviněnou a poškozeným, a s ní souladné výpovědi poškozeného, rozhodně nepochybil, shledal-li, že obviněná od poškozeného vylákala finanční prostředky ve výši přesahující 53 milionů Kč se závazkem tyto vrátit, což ale ve skutečnosti od počátku nehodlala učinit. K takovým skutkovým zjištěním dospěly oba soudy nižších instancí v plném souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i se základními požadavky spravedlivého procesu. Za těchto okolností Nejvyšší soud není oprávněn do učiněných skutkových zjištění jakkoliv zasahovat a nějakým způsobem je měnit. Nadto je možno (v čistě teoretické rovině) doplnit, že i kdyby některé platby poškozeného obviněné byly hodnoceny jako dar, a nikoliv půjčka, stále by se jednalo o dar získaný na základě nepravdivých informací (tj. uvedení v omyl), což by také naplňovalo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

21. Žádný význam pro právní posouzení předmětného skutku nemůže mít ani námitka dovolatelky, že poškozený jednal „minimálně v úmyslu nepřímém“, kdy byl „v podstatě srozuměn s tím, že poskytnuté finanční prostředky již nikdy neuvidí“. Předmětem tohoto trestního řízení je pochopitelně jednání dovolatelky, přičemž skutečnost, zda a do jaké míry poškozený počítal s navrácením jím poskytnutých peněz, nemůže nijak umenšit míru její trestní odpovědnosti. Ostatně Nejvyšší soud, resp. jeho senát 8 Tdo, dlouhodobě zastává právní názor, že naplní-li obviněný svým cíleným jednáním všechny znaky určitého trestného činu (obvykle právě podvodu), nemůže se odvolávat na nedostatečnou obezřetnost, přílišnou důvěřivost, lehkovážnost nebo neinformovanost poškozeného (k tomu srov. například jeho usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1575/2017).

22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 13. 3. 2019

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru