Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 244/2020Usnesení NS ze dne 21.04.2020

HeslaHodnocení důkazů
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Úmysl nepřímý
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.244.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

§ 58 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 244/2020-1340

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání obviněného M. B., nar. XY v obci XY ve Slovenské republice, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 3 To 36/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 17/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. 49 T 17/2018, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za což byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 za použití § 73 odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce spočívající v právním jednání za obchodní korporaci nebo družstvo ve výměře pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice – Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 10, škodu ve výši 11 147 458 Kč.

2. Označené rozhodnutí soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výrokům o vině, trestu i o náhradě škody. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 3 To 36/2019, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu i při nezměněném výroku o náhradě škody obviněnému uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu pěti let.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím (zkráceně), že v době od 2. 11. 2015 do 26. 2. 2016 jako osoba oprávněná jednat na základě plné moci a posléze jako prokurista společnosti A. C. vykázal za 4. čtvrtletí roku 2015 v účetnictví a v daňových přiznáních fakticky realizovaný dovoz zboží (autodílů) z jiného členského státu Evropské unie, ze Slovenské republiky, v celkové hodnotě 71 844 649,33 Kč na základě 34 faktur a současně v úmyslu vyhnout se povinnosti odvodu daně z přidané hodnoty, vědomě, s cílem obohatit se, vykázal fiktivní vývoz zboží v celkové hodnotě 53 083 134 Kč s daní ve výši 11 147 458 Kč, a to 26 fakturami, do jiného členského státu, konkrétně do Španělska, na osobu jménem M. D. G., přičemž bylo zjištěno, že tamní odběratel zboží od A. C. nikdy neobjednal ani neodebral, čímž obviněný zkrátil daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) ve výši nejméně 11 147 458,10 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 3 To 36/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Vytkl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily skutkový stav a s ohledem na neúplné a nedostatečné dokazování nesprávně dospěly k závěru o existenci znaků skutkové podstaty podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména co se požadované úmyslné formy zavinění týče. Obviněný setrval na svém přesvědčení, že úmyslně neporušil žádnou závaznou povinnost, zejména odmítl úmysl krátit DPH. Zrekapituloval skutková zjištění soudů, avšak vyjádřil nesouhlas s dovozeným úmyslem zahrnujícím trestnou činnost, neboť smyslem celé obchodní operace bylo získat, byť nevysokou, marži pro obviněného v pozici zprostředkovatele mezi slovenským dodavatelem zboží a španělským odběratelem. Nalézací soud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Zejména obviněný vytkl, že nebylo dokazováno, jak se zbožím bylo fakticky naloženo a kde skončilo, když soudy tvrdí, že zůstalo na území České republiky, kde však jediný kus dovezeného autodílu nebyl nalezen. Nemůže tak být ani dovozováno, že předstíral vývoz zboží do Španělska v úmyslu zkrátit daň. Dostatečným důkazem o vině není ani tvrzení odběratele zboží M. D. G., s nímž se sice nikdy osobně nesetkal, ale neměl důvod pochybovat o reálnosti prodeje do Španělska, k němuž docházelo prostřednictvím čínského obchodníka. Účetní obviněného prověřil řádnou a platnou registraci M. D. G. k DPH a nikdo obviněného neupozornil na možné právní následky, kdyby zboží nebylo v rozporu s jeho očekáváním vyvezeno do jiného členského státu Evropské unie (dále jen „EU“). U obviněného se v takovém případě nemohlo jednat ani o eventuální úmysl, nýbrž nanejvýš o nevědomou nedbalost z neznalosti. Podstatnou vadou je podle obviněného nekompletnost podkladů, které měla k dispozici znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Soňa Nováková. I zadání posudku bylo nekoncepční a neúplné, když znalkyně vůbec neposuzovala faktickou správnost a úplnost účetní evidence A. C.

6. I v případě vyslovení viny obviněný považuje výrok o trestu za nepřiměřeně přísný, ačkoli trest odnětí svobody byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby. Pokud soudy dospěly k závěru, že byl toliko „aktivním bílým koněm“, nikoli iniciátorem a organizátorem trestné činnosti, měl být trest ukládán za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pod dolní hranici trestní sazby, neboť pro to byla splněna všechna zákonná kritéria – příkladmo snadná manipulovatelnost obviněného, nižší míra zavinění ve formě nepřímého úmyslu (jak uzavřely soudy nižších stupňů), relativně nižší škoda způsobená trestnou činností, dosavadní trestní bezúhonnost obviněného, relativně vyšší věk a jeho dlouhodobé zdravotní obtíže, stejně jako závažný zdravotní stav manželky.

7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího, jakož i všechna na ně navazující rozhodnutí, a přikázal soudu prvního stupně věc projednat a rozhodnout, popř. aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, neboť skutek není trestným činem. Zároveň odkázal na souběžně podanou žádost o odklad výkonu trestu s ohledem na zdravotní stav obviněného i jeho manželky.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po zhodnocení dosavadního vývoje řízení a obsahu obou napadených rozhodnutí připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že v rámci něj nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Podle jeho mínění se dovolatel pouze snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů a odlišných skutkových závěrů, které prosazuje, což však není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud navíc dovolatel hovoří o neúplném a nedostatečném dokazování, které vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním, jsou jeho námitky charakteru převážně skutkového a i pokud by jim měla přiznána alespoň formální podřaditelnost pod zákonný rámec uváděného dovolacího důvodu, jde o námitky zjevně neopodstatněné. Tyto jsou pouhým opakováním námitek uplatněných již v odvolacím řízení, s nimiž se odvolací soud vypořádal, a v takovém případě se zpravidla jedná o dovolání zcela zjevně neopodstatněné. Státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odůvodnění zavinění obviněného soudem prvního stupně, jakož i na námitky týkající se tvrzení o nedostatečnosti důkazního řízení.

9. Druhá část námitek dovolatele se podle státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť namítat nesprávnost druhu či výměry uloženého trestu lze toliko podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesprávné vyhodnocení kritérií pro uložení druhu a výměry trestu (§ 39–42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně mírného nebo nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu.

10. Uzavřel, že dovolací námitky obviněného po formální stránce zčásti lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně nejsou opodstatněné, proto navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

11. V reakci na vyjádření státního zástupce obviněný v samostatném písemném podání setrval na důvodnosti dovolání a upřesnil návrh na rozhodnutí dovolacího soudu tak, aby rozhodnutí uvedené výše pod bodem 7. učinil Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., popř. § 265m odst. 1 tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.

17. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

18. Obviněný v dovolání vytýkal, že soudy učinily nesprávné skutkové závěry na základě nedostatečného dokazování, které, stručně řečeno, spočívalo v tom, že nebyl dokazován další osud zboží zakoupeného na Slovensku ve smyslu jeho dalšího prodeje do Španělska či kamkoli jinam a že znalkyně zpracovávající znalecký posudek z oboru ekonomika nebyla vybavena dostatečnými podklady a nevyjádřila se nad rámec vyčíslení škody zejména k relevantní otázce úplnosti a věcné správnosti účetní evidence A. C. Především je třeba zdůraznit, že sama obhajoba v řízení před nalézacím soudem neměla nad rámec provedených důkazů návrhy další, které by soud prvního stupně byl nucen zvažovat a rozhodovat o nich (viz protokol o hlavním líčení ze dne 1. 4. 2019, č. l. 1232). V podstatě totožné námitky stran úplnosti dokazování byly vzneseny ve stejné obecné podobě v rámci obviněným podaného odvolání, ani u odvolacího soudu však nebyl podán konkrétní návrh na doplnění dokazování (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 25. 10. 2019, č. l. 1291–1293). Obhajoba samotná tedy na jedné straně brojí proti úplnosti důkazního řízení, na straně druhé konkrétní důkazy nenavrhuje, toliko zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu. Daný stav je zjevně důsledkem toho, že obviněný byl na základě plné moci a posléze na základě udělené prokury jedinou osobou zodpovědnou za obchodní činnost společnosti A. C. (formální jednatel O. K. fakticky žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjel a ani to neměl v úmyslu), zboží nakoupené na Slovensku prodal zjevně nekalým způsobem na území České republiky (viz dále), resp. musel si být možnosti takové skutkové varianty minimálně vědom. Je to právě obviněný, kdo je povinen zcela transparentně a prokazatelně dokladovat své obchody, včetně prodeje zboží zakoupeného na Slovensku do Španělska, neboť jen takový režim zboží umožňuje státu neodvádět DPH, jak správně analyzoval již nalézací soud na str. 36 svého rozsudku v pasáži o právní kvalifikaci. Navzdory tomu, že obviněný své povinnosti rozhodně nedostál a její porušení pak tvoří samotnou podstatu trestné činnosti, domáhal se dokazování dalšího pohybu zboží po jeho koupi na Slovensku. Konkrétní návrh na doplnění dokazování pak logicky sama obhajoba nevznáší, neboť obecně si lze velmi těžko představit, jakými důkazními prostředky a postupy by mělo být v současné době dohledáváno zboží (autodíly) průběžně obviněným nakupované ve 34 případech za období měsíců října až listopadu 2015 v celkovém finančním objemu cca 71,8 milionů Kč. Přitom to byl sám obviněný, který není schopen ani řádně popsat osobu faktického odběratele (údajně čínský obchodník, prokazatelně zkreslené totožnosti, jehož oprávnění figurovat v daných obchodech obviněný nijak neprověřil) a tudíž ani naznačit osud zboží nakoupeného na Slovensku. Jde tedy v tomto ohledu o tvrzení důkazní nedostatečnosti zcela nekonkrétní, bez specifikovaného návrhu na doplnění dokazování, které nakonec ani není reálně představitelné, a tudíž mu nelze přisvědčit.

19. V případě dovolatelem zmíněného znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Soni Novákové je možno odkázat na příslušné hodnotící pasáže rozsudku soudu prvního stupně na str. 12–13 i rozsudku odvolacího soudu na str. 8. Zcela správně bylo soudy uzavřeno, že znalecký posudek sice vykazuje nedostatečnost podkladů pro komplexní zodpovězení některých otázek, nicméně s ohledem na povahu věci a spáchání trestné činnosti na úseku DPH je možno zcela jednoduše vyčíslit způsobenou škodu jako prostý souhrn příslušných částek představujících v jednotlivých fakturách právě DPH v rozsahu 21 % fakturovaných částek španělskému odběrateli zboží, byl-li takový vývoz zboží shledán fiktivním. Nelze ničeho vytknout ani dalším závěrům soudů, že jakékoli bližší zkoumání bankovních toků A. C., či úplnosti a věcné správnosti účetnictví (za něž mimochodem má odpovědnost opět právě obviněný) dalece přesahuje potřeby tohoto konkrétního trestního řízení. Bylo tedy zcela srozumitelně uzavřeno, že uvedený znalecký posudek v podstatě pro závěry o vině obviněného ani pro kalkulaci výše způsobené škody použit být nemusel, a jde tak v případě úvah o jeho doplnění o dokazování nadbytečné, bez vypovídající důkazní potence.

20. Hodnotil-li výše Nejvyšší soud otázku tzv. opomenutých důkazů, nebyl žádný důkazní návrh opomenut zcela, řádně provedené důkazy byly odůvodněními soudů obou stupňů hodnoceny a nedošlo ani k zamítnutí důkazního návrhu bez věcně relevantní argumentace, pod kterou je třeba zahrnout i odmítnutí důkazu pro absenci vypovídající potence a pro nadbytečnost důkazu. V dané věci je tedy třeba uzavřít, že k opomenutí důkazů ze strany nižších soudů nedošlo a pokud některé důkazní návrhy nebyly akceptovány, resp. o rozšíření dokazování dodatkem znaleckého posudku negativně rozhodl sám nalézací soud bez konkrétních návrhů stran, stalo se tak s řádným a dostatečným odůvodněním, s nímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Za daných okolností tak nemohlo být v tomto směru porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

21. Pokud jde o případný extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 104.–121., str. 31–35 rozsudku soudu prvního stupně, body 6.–8., str. 5–8 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí nepřisvědčily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

22. Na těchto závěrech ničeho nemění nespokojenost dovolatele s jinak logickým a nikoli excesivním hodnocením důkazů, s nímž, bylo-li završeno závěrem o jeho vině, evidentně nesouhlasí. Nelze však konstatovat vady v hodnocení důkazů ve smyslu extrémního nesouladu s provedenými důkazy, opírá-li se závěr obou soudů o sumu listinných důkazů v kombinaci částečně s výpovědí obviněného, ale zejména s výpověďmi svědeckými, mezi nimiž svým významem vynikají vyjádření M. D. G. a H. Z. Z účetních podkladů, fakturací, přehledu finančních toků, výpovědi svědka T. T. a dalších důkazů vyplývají skutková zjištění v podstatě nezpochybněná samotným obviněným, že zboží bylo řádně zakoupeno od slovenské firmy T. svědka T. T. a zaplaceno společností A. C., a nadále fakturováno jako prodané do Španělska kupujícímu svědku M. D. G., k čemuž však již prokazatelně nedošlo. Tento svědek totiž jakýkoli kontakt s obviněným, resp. s A. C., rezolutně popřel, bylo zjištěno, že podnikal ve zcela jiném oboru a navíc v předmětném období podnikatelskou činnost nevyvíjel, ani se nezdržoval na území Španělska. Údajné jím realizované platby za zboží obviněný vkládal v hotovosti na účet, ačkoli jde evidentně o postup protizákonný, kolidující s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Tato zjištění rozhodně plně korespondují se skutkovým závěrem nalézacího soudu, že díky tomuto mechanismu, kdy fyzicky navíc obviněný zboží předává a cenu inkasuje od jistého Číňana, jehož totožnost ani způsobilost jednat jménem španělského odběratele si evidentně nijak neověřil (a tato osoba do současné doby nebyla ustanovena), zboží ve skutečnosti území České republiky nikdy neopustilo a bylo de facto rozprodáno za mnohem výhodnější cenu neobsahující povinnou složku DPH. V opačném případě, který naznačuje obviněný, že by snad zboží skutečně mohlo být vyvezeno do jiného státu EU (a jen v takovém případě by bylo osvobozeno od plateb DPH), by nebylo sebemenšího důvodu zkreslovat fakturaci, dokladovat smyšleného odběratele na území Španělska, inkasovat kupní cenu v hotovosti apod. Pokud tomu tak ovšem bylo, je plně odůvodněn závěr soudů nižších stupňů, že obviněný byl (pokud nebyl sám ústředním elementem trestné činnosti) nejméně součástí popsaného řetězce, kterým bylo zboží dovezené z území Slovenska výhodně rozprodáno na území České republiky, aniž by státu byla odvedena v příslušném rozsahu jinak povinná DPH. Lze shrnout, že se obecně jedná o nijak ojedinělý, spíše již typický a justiční praxi dostatečně známý způsob páchání daňové trestné činnosti na úseku DPH.

23. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. opomenutých důkazů či tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že doposud zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Nelze je považovat za relevantně uplatněné, neboť jde o výtky svojí podstatou skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně obviněný domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takové námitky pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.

24. S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu (potažmo rozhodnutí soudu nalézacího), obsah dovolání a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázkou, zda jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu bylo správně právně posouzeno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména pak co se týká potřebné úmyslné formy zavinění obviněného.

25. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a takový čin spáchá ve velkém rozsahu. Pokud jde o „velký rozsah“, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5 000 000 Kč. V této souvislosti je vhodné připomenout, že „zkrácení“ je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, poplatkovou, celní atd. povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112 tr. zákoníku), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Pro posouzení, zda došlo ke zkrácení uvedených povinných plateb, záleží na tom, o jakou platbu se jedná, co je předmětem zdanění či jiné povinnosti, zda a jakým způsobem se platba přiznává, vyměřuje a platí; tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy příslušného druhu platby, popřípadě z předpisů o řízení ve věcech daní a poplatků.

26. V posuzované věci je z hlediska otázky, zda obviněný zkrátil daň, relevantní zjištění, zda do daňových přiznání zahrnoval faktury oprávněně, v souladu s ustanovením § 63 odst. 1 písm. a) a § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb, o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 235/2004 Sb.). Podle těchto ustanovení je plněním osvobozeným od daně s nárokem na odpočet daně dodání zboží do jiného členského státu. Dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státě, které je odesláno nebo přepraveno z tuzemska, je osvobozeno od daně s nárokem na odpočet daně, s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně. Podle § 64 odst. 5 téhož zákona dodání zboží do jiného členského státu lze prokázat písemným prohlášením pořizovatele nebo zmocněné třetí osoby, že zboží bylo přepraveno do jiného členského státu, nebo jinými důkazními prostředky.

27. Dovolací soud sdílí názor soudů nižších stupňů, že obviněný do účetnictví A. C., kterou zastupoval na základě plné moci jednatele, později na základě prokury, zahrnoval do účetnictví a daňového přiznání smyšlené daňové doklady, v důsledku čehož posléze zkrátil daň (DPH), kterou byl za pravého stavu věci povinen státu odvést. Skutková zjištění týkající se fiktivnosti obviněným uplatňovaných faktur vystavených odběrateli M. D. G. považuje Nejvyšší soud za správná a provedenému dokazování plně odpovídající, jak vyplývá z výše uvedeného hodnocení důkazů (bod 23.). Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný ve větším rozsahu zkrátil daň a čin spáchal ve velkém rozsahu. Nejvyšší soud tedy vycházel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která krom neoprávněného neodvedení DPH vyčíslila její výši jako škodu způsobenou trestnou činností částkou 11 147 458,10 Kč. Jde pak evidentně o spáchání trestné činnosti formou zkrácení daně ve větším rozsahu, a to rovněž v kvalifikované skutkové podstatě, tj. spácháním činu ve velkém rozsahu, čímž uvedená právní věta plně koresponduje se skutkovým zjištěním.

28. Jestliže soudy relevantně dovodily, že obviněný v případě prodeje zboží španělskému odběrateli nedisponoval fakturami odrážejícími skutečný stav věci, relevantně také uzavřely, že tyto faktury nemohl oprávněně zahrnout do účetnictví a posléze i do daňových přiznání. V projednávaném případě nemohl při plnění daňových povinností postupovat způsobem, který zvolil a kterým předstíral plnění prodejem zboží do jiného členského státu EU, které je na základě výše uvedených ustanovení daňového zákona od DPH osvobozeno. Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, že fakturace o prodeji zboží na území Španělska byla pouze fiktivní za účelem obohacení se prodejem zboží reálně na území České republiky za výrazně zvýhodněné ceny bez DPH, která odvedena nebyla a která by jinak do prodejních cen musela být zakomponována.

29. Těžiště dovolacích námitek obviněného tkvělo v popření subjektivní stránky trestné činnosti. Jde však o obsahově totožnou výhradu k závěru o vině obviněného, jaká byla uplatněna v řízení odvolacím, v němž obviněný rovněž popřel úmysl zkrátit daň, vědomost, že zboží není prodáváno na území Španělska, neboť osoba odběratele byla ověřena z hlediska registrace k DPH a navíc obviněný nebyl informován o eventuálních následcích spojených s nevyvezením zboží do jiného členského státu EU. Především je nutno zopakovat, že jeho role exkluzivního zástupce společnosti A. C., byla založena plnou mocí a posléze prokurou udělenými jednatelem společnosti. Zde je namístě připomenout ustanovení § 19 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odst. 2 § 19 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. S ohledem na tyto principy ovládající institut právního omylu (ignorantia legis non excusat – neznalost zákona neomlouvá) je třeba jako na irelevantní nahlížet v rovině práva trestního i finančního na obhajobu o nevědomí následků porušení právní povinnosti obviněným, a to se zdůrazněním jeho postavení. Ve zbývajícím rozsahu se s námitkami obviněného vyčerpávajícím způsobem vypořádaly již oba soudy nižších stupňů, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 35–37 a rozsudku soudu odvolacího na str. 5–8, který navíc na základě odvolací argumentace této problematice věnoval maximální pozornost. Nejvyšší soud tedy ve stručnosti rekapituluje, že obviněný zboží řádně nakoupil od slovenského dodavatele, avšak přeprodal je fakticky bez jakéhokoli ověření blíže neidentifikovanému Asiatovi, jehož totožnost ani vazbu na španělského odběratele M. D. G. relevantně neověřil, minimálně se o ni dostatečným způsobem nezajímal. Přitom této osobě svěřil i přímý kontakt na slovenského dodavatele, čímž zcela popřel svoji proklamovanou roli zprostředkovatele s nárokem alespoň na minimální provizní odměnu a za zboží si nechal platit v hotovosti v rozporu se zákonnou úpravou takový postup výslovně zapovídající (§ 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti). Správně bylo soudy poukázáno též na zcela neekonomický postup postupného odvozu zboží dodávkovým vozidlem onoho Asiata v jednotlivých případech, pokud by se tak mělo dopravovat z České republiky až na území Španělska. S přihlédnutím k těmto parametrům faktické obchodní činnosti obviněného se nelze dovolávat dobré víry v řádný prodej zboží na zemí jiného členského státu EU, nýbrž je nepochybné, že zboží bylo fakturováno jako vyvezené pouze fiktivně, aby mohlo být rozprodáno v České republice za ceny oproti cenám běžným výhodně snížené o jinak povinně odváděnou DPH. Správně bylo soudy nižších stupňů poukázáno též na to, že podle § 64 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb. je povinností obviněného dokladovat a prokázat, že zboží bylo do jiného členského státu vyvezeno. Této povinnosti nedostál, a logicky mu tak vznikla povinnost daň uhradit.

30. Soud odvolací ve svém rozhodnutí na základě dostatečně rozsáhlého dokazování provedeného nalézacím soudem komplexně a opakovaně posoudil zavinění obviněného, jehož roli akceptoval ve skutkovém pojetí korespondujícím s rozsudkem nalézacího soudu jako roli nikoli iniciátora a organizátora trestné činnosti, nýbrž jako nižšího článku organizovanější trestné činnosti spáchané za účasti dalších, neztotožněných, obviněnému zřejmě nadřízených osob. S přihlédnutím k výše uvedenému nepochybně bylo obviněnému známo, jakým způsobem obchodoval a že za zcela netransparentních podmínek a poměrů fyzicky propustil zboží do oběhu na území České republiky, nikoli Španělska. Z toho plyne nejen vědomí obviněného o možném porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem na ochraně zájmu státu na správném vyměření daně a jejím odvedení, nýbrž i jeho srozumění s tím, že tento zájem bude jeho činností narušen, tedy že zboží nebude vyvezeno z území České republiky do jiného členského státu EU a v rozporu s tím nebude vůči státu splněna jeho daňová povinnost. Pokud se navzdory svému vědomí obviněný zjištěného jednání dopustil a musel být s daným následkem minimálně srozuměn, dopustil se trestné činnosti nejméně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nikoli z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy by dokonce ani nevěděl o možnosti zájem chráněný trestním zákonem porušit. S přihlédnutím k obsahu jednání obviněného je konstrukce obhajoby o nedostatečné formě zavinění z nedbalosti neudržitelná.

31. Z těchto závěrů se tedy podává, že v daném případě se jedná o správné právní posouzení skutku, neboť jeho popis uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.

32. Dalším specifickým okruhem dovolacích námitek obviněného řazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tvrzení nepřiměřeně přísného trestu (ačkoli byl trest uložen na samé spodní hranici trestní sazby) a nárokování rozhodnutí podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimořádné snížení trestu a jeho uložení pod spodní hranici trestní sazby s ohledem na okolnosti případu, osobu obviněného a zdravotní stav jeho i jeho manželky.

33. Co se týče otázek trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 430/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.). V těchto souvislostech je vhodné uvést, že k výroku o trestu se explicitně vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).

34. Dovolání obviněného, opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo mj. odůvodněno námitkami, že odvolací soud pochybil, pakliže neaplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku a nesnížil mu trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem.

35. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle § 58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností relevantních (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.). Ze znění § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.

36. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně neaplikovaného ustanovení § 58 tr. zákoníku nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.

37. Okolnosti vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou natolik netypické až výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěl, též náležitě zdůvodnil (viz body 9.–10., str. 8–11 napadeného rozsudku odvolacího soudu), přičemž možností aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku se již na základě odvolacích námitek výslovně zabýval. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v délce pěti let, tedy jak konstatovala samotná obhajoba, na samé dolní hranici trestní sazby stanovené pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, která činí pět až deset let. Bylo nutno přihlédnout krom řady polehčujících okolností výslovně zmiňovaných v rozhodnutích obou soudů nižších stupňů zejména k rozsahu trestné činnosti a výši způsobené škody, která není zanedbatelná, nýbrž cca dvojnásobně překračuje zákonné minimum pro použitou právní kvalifikaci. Skutečnost, že obviněný má jisté zdravotní problémy, stejně jako jeho manželka, rozhodně nejsou okolnostmi výjimečnými, které se běžně nepojí se spácháním daňové trestné činnosti a pro které by mělo být rezignováno na adekvátní, zákonem předvídanou trestněprávní reakci.

38. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. coby zjevně neopodstatněné, když bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn nebyl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

39. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Vypracoval

Mgr. Pavel Göth

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru