Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 243/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaHodnocení důkazů
Podvod
Subjektivní stránka
Úmysl
Využití omylu jiného
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.243.2020.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku

§ 211 odst. 6 tr. ř.

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 125 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 243/2020-1543

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněné J. V. P., roz. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 12 To 17/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 12 To 17/2019, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, byla obviněná J. V. P. (dále „obviněná“) uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a byla odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradila poškozenému J. Š. škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.

2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obviněná a v její neprospěch státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze do všech výroků napadeného rozsudku. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 12 To 17/2019, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila skutkem, že

s cílem získat neoprávněně finanční prostředky poškozeného J. Š., nar. XY, s nímž již od roku 2007 sdílela společnou domácnost, a musela si tak být vědoma jeho neschopnosti porozumět významu a dopadům jeho jednání v důsledku jeho špatného duševního stavu, využila jeho snadné manipulovatelnosti, jeho bezmezné důvěry k ní, menší schopnosti odhadnout druhé lidi, neuvědomování si časových souvislostí a obtížného chápání podstaty okolností, a vylákala od něj přístup k jeho finančním prostředkům, resp. provedla jeho jménem takové kroky, aby mohla zcela svévolně nakládat s jeho finančními prostředky, které získal dědictvím po bratranci M. V., nar. XY, zemřelém dne 28. 10. 2011 ve Švýcarsku, a to tím způsobem, že nejprve přesvědčila poškozeného J. Š., aby dne 19. 3. 2013 udělil plnou moc k vyřízení dědictví advokátce E. T., s níž se z minulosti znala, a poté, co byly dne 6. 11. 2013 a dne 22. 5. 2014 převedeny ve dvou splátkách peníze z dědictví v celkové výši 7.616.669,74 Kč na úschovný účet advokátní kanceláře K., T., č. XY, vedený u Expobank CZ, ovlivnila poškozeného k tomu, aby podepsal udělení pokynů advokátce E. T. k převodu finančních částek v celkové výši 3.100.000 Kč na účty obviněné; konkrétně dne 12. 11. 2013 částky 2.000.000 Kč na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s. (dále „Česká spořitelna“), dne 29. 11. 2013 částky 400.000 Kč na účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a. s. (dále „GE Money Bank“), dne 19. 12. 2013 částky 100.000 Kč na účet č. XY, vedený u České spořitelny, dne 29. 1. 2014 částky 400.000 Kč na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a dne 2. 9. 2014 částky 200.000 Kč na účet č. XY vedený u České spořitelny, finančních částek v celkové výši 800.000 Kč na účty syna obviněné M. P. ‒ konkrétně dne 29. 1. 2014 částky 400.000 Kč na účet č. XY, vedený u UniCredit bank, a. s., a částky 400.000 Kč na účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a finanční částky v celkové výši 1.423.888 Kč na účet poškozeného J. Š.– konkrétně dne 19. 9. 2014 částky 1.235.655 Kč a dne 20. 10. 2014 částky 188.233 Kč na účet č. XY, vedený u České spořitelny, který však byl založen až dne 20. 8. 2014, obviněná k němu měla dispoziční právo a disponovala i platební kartou č. XY, vydanou k tomuto účtu, a z uvedených finančních prostředků si obviněná zakoupila mimo jiné dne 11. 12. 2013 byt o velikosti 1+kk, na adrese XY v Praze 4 – Záběhlicích, za částku 1.404.000 Kč, a dne 20. 2. 2014 nemovitosti v katastrálním území XY, a to stavební parcelu č. XY, jejíž součástí je stavba evidenční č. XY, a pozemek – zahradu č. XY, za kupní cenu ve výši 999.000 Kč, čímž poškozenému způsobila škodu ve výši nejméně 5.323.888 Kč. Za tento zločin byla odvolacím soudem odsouzena podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Odvolání obviněné odvolací soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Z dovolání obviněné

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proti vadnosti použité právní kvalifikace pro nedostatky v posouzení subjektivní a objektivní stránky. Namítané nedostatky spočívaly na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, zejména v absenci podkladu o využití omylu poškozeného, případně pro uvedení v omyl, o němž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rovněž hovoří. Rozhodnutí vykazují vadu v porušení pravidel spravedlivého procesu podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), a proto se domáhala, aby Nejvyšší soud s ohledem na zaběhlou soudní praxi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, či ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04) správnost skutkových i právních nedostatků přezkoumal.

5. Vadu v závěru o naplnění znaku „využití něčího omylu“ obviněná shledala v popisu skutku, kde chybí jakýkoliv podklad pro to, že využila omylu poškozeného, neboť za něj nelze považovat způsob jejich vzájemného soužití nebo povahové rysy a vlastnosti poškozeného jako „snadná manipulovatelnost či jeho bezmezná důvěra k obviněné, menší schopnost odhadnout druhé lidi, neuvědomování si časových souvislostí a obtížné chápání podstaty okolností“. Uvedla, že z výpovědí některých svědků (E. T. a J. J.) vyplynulo, že její soužití s poškozeným se i navenek jevilo jako bezproblémové a harmonické, přičemž ona sama si nikdy nevšimla žádných známek demence, které by byla schopna jako laik rozpoznat. S poškozeným žila ve společné domácnosti od roku 2007 a po celou dobu vyřizovala na jeho výslovnou žádost jeho finanční záležitosti, neboť poškozený zacházel s financemi spíše lehkovážně, o čemž svědčí, že v době, kdy spolu začali žít, měl vážné finanční problémy. Spoléhal proto raději na obviněnou, které důvěřoval. Služby spojené s užíváním společného bytu hradila obviněná ze svých prostředků, včetně nákladů na provoz osobního vozu, který zakoupila, ačkoli sama řidičským oprávněním nedisponovala, a vůz užíval pro společné i své osobní účely poškozený. K udělení pokynů E. T. došlo v souladu s běžnou praxí v péči o domácnost a finanční záležitosti. Obviněná v rámci společného soužití na poškozeném v rozhodné době demenci nepozorovala, a tedy nebyla dána její vědomost o jeho špatném duševním stavu. Soudy neměly pro závěr, že takového stavu zneužila, vycházet pouze z domněnek znalců z odvětví psychiatrie MUDr. Gabriely Leblové a z odvětví psychologie doc. PhDr. Marka Preisse, Ph.D. Tento jejich závěr nekoresponduje s tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 jako nedůvodný zamítl návrh podaný v roce 2014 dcerou poškozeného J. J. na omezení svéprávnosti poškozeného. K omezení jeho svéprávnosti došlo až 13. 4. 2016 pod sp. zn. 14 Nc 2015/2015, tedy o dva roky později a tři roky od spáchání činu. Proto bylo třeba zkoumat, v jakém skutečném stavu poškozený byl v době trestné činnosti, tj. v roce 2013 a 2014, když údajného špatného duševního stavu poškozeného si nevšimla ani jeho obvodní lékařka, která mu na jaře roku 2014 vystavila potvrzení o zdravotní způsobilosti pro účely prodloužení platnosti řidičského průkazu, ani ošetřující lékaři z IKEMu, kde byl poškozený v rozhodném období hospitalizován, ani I. P., kterému poškozený udělil plnou moc. Vzhledem k tomu, že demence je progresivním onemocněním a postupným procesem, který nemusí být patrný ihned v počátku, jak vyplynulo i ze zmíněných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie, bylo nutné zkoumat, zda obviněná mohla na poškozeném pozorovat projevy počínající či rozvíjející se demence. Kromě uvedeného však z ničeho nevyplynulo, že tohoto stavu vědomě využila, a tím naplnila znak „využití něčího omylu“, který soudy dostatečně z hlediska jeho právního významu nevyjasnily.

6. Nesprávným je podle obviněné závěr odvolacího soudu o výši způsobené škody, kterou stanovil tak, že od celkové výše dědictví odečetl částku 2.292.781,74 Kč, sestávající z odměny E. T. za právní pomoc v dědickém řízení a uhrazené exekuce na majetek poškozeného. Uvedený závěr vzbuzuje pochybnosti a trpí vnitřními rozpory, protože soud na jedné straně posoudil jednání poškozeného z téhož období jako právně relevantní, současně však jako zmanipulované v důsledku jeho postupující demence, tudíž tutéž okolnost vyhodnotil na podkladě týchž důkazů odlišně. Podklad ve spise ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nemá závěr soudu o tom, že je škodou i částka 513.832 Kč, která zůstala na účtu poškozeného. Za újmu v majetkové sféře poškozeného nelze považovat ani převod částky 1.404.000 Kč na pořízení bytu 1+kk v Praze 4 – Záběhlicích, který byl pořízen pro poškozeného, na nějž byl také posléze po úhradě jeho splatných exekucí a závazků převeden.

7. Soudy podle obviněné nesprávně posuzovaly chování dcery poškozeného, která uvedený byt poté, co byl převeden na poškozeného, prodala. O otce přitom v minulosti valný zájem nejevila, navštěvovala jej zřídka, především když potřebovala peníze. Stejně tak jeho sestra A. R. se o něj prakticky nezajímala, a to ani, když měl dluhy a exekuce a neměl na zaplacení nájmu ve svém původním bytě. Dluhy z tohoto nájmu opět uhradila obviněná před tím, než se přestěhovali do jejího bytu, kde bydleli společně. Podle obviněné měly soudy věnovat větší pozornost věrohodnosti dcery poškozeného, která ve věci vystupovala jako jedna z klíčových svědkyň, a posuzovat, jak dalece právě ona měla osobní zájem na tom, aby byla obviněná stíhána. Neztotožnila se se závěrem soudů, že převod částky 600.000 Kč na účet J. J. byl z její strany jen účelový a zakrývající skutečný charakter jednání. Soudy měly podrobněji zkoumat vztahy v rodině poškozeného a postupovat při hodnocení věrohodnosti výpovědí velmi obezřetně, zejména pak u výpovědí J. J. a A. R., a to v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a zohlednit, že nejsou neutrální osoby, ale naopak jsou na výsledku řízení výrazně zainteresované.

8. Za nedostatečný a rozporný s výsledky provedeného dokazování obviněná považovala závěr o svém úmyslném zavinění, neboť její jednání nesměřovalo k vlastnímu obohacení ani k obohacení jiného, ale spravovala finanční i jiné záležitosti poškozeného po celou dobu jejich soužití v souladu s jeho vůlí. Obviněná považovala postup soudů při posuzování její subjektivní stránky za velmi povrchní, neboť se nezabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, mimo jiné její životní úrovní a tím, jak žil poškozený, než ji poznal, a když začali společně žít, ani tím, že změny v její životní úrovni nenastaly poté, co, poškozený dědil. Poukázala na to, že byla finančně samostatná a schopná zajistit nadstandardní životní úroveň pro sebe i pro něho, neboť měla příjem z pronájmu obchodu a také 20.000 Kč měsíčně v rámci majetkového vyrovnání s bývalým manželem. Finanční prostředky poškozeného proto nepotřebovala, ani nezačala v rozhodné době nadměrně utrácet či jinak zvyšovat svoji životní úroveň. Absenci subjektivní stránky dokladuje i transparentnost transakcí s penězi z dědictví, nezastírala je a měla zájem s nimi zacházet v zájmu a s vůlí poškozeného. Soudy závěr, že jednala úmyslně, přesvědčivě neodůvodnily (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17).

9. O jednostrannosti posuzování její trestní věci svědčí i postup odvolacího soudu, který zcela bez důkladného posouzení zamítl jí předkládané důkazní návrhy, jejichž význam a smysl vysvětlila, kdežto především odvolací soud je do úvahy nebral, a ač mohly mít právě z hlediska posouzení subjektivní i objektivní stránky zásadní důležitost, je zamítl, aniž důsledně vysvětlil, co jej k tomu vedlo. V tomto postupu shledala porušení článku 6 Úmluvy, neboť jde o tzv. opomenuté důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, či v usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1868/10). Poukázala na význam spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům z roku 2014, dále dokumentaci z IKEMu, kde byl poškozený hospitalizován, výslechy svědků M. P., M. M. a P. L., kterými mělo být prokázáno, že si po dobu trvání soužití s poškozeným nemohla být vědoma jeho špatného duševního stavu, jakož i okolnosti jejich společného soužití. Jejich neprovedením odvolací soud zásadně porušil možnost řádného objasnění věci bez důvodných pochybností. Pro nedostatek usvědčujících důkazů při správném vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů měla být aplikována zásada in dubio pro reo, protože z výsledků provedeného dokazování neplyne, že by naplnila po všech stránkách znaky zločinu podvodu.

10. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 12 To 17/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby z důvodu podle § 226 písm. a) tr. ř. Součástí dovolání obviněná učinila i návrh na postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., jemuž Nejvyšší soud vyhověl z důvodů rozvedených v této věci ve svém usnesení ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 243/2020-I.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) neshledala důvodným tvrzení, že by nebylo jednoznačně zjištěno a prokázáno, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu. Ve věci nespatřovala extrémní rozpor s výsledky provedeného dokazování. Po právní stránce došlo k využití omylu poškozeného vyvolanému jeho neschopností porozumět významu a dopadům jeho konání v důsledku jeho špatného duševního stavu, a dále jeho snadné manipulovatelnosti, jakož i dalších tam s jeho zdravotním postižením souvisejících defektů v oblasti orientace v časových souvislostech, v otázce chápání podstaty okolností a především bezbřehé důvěry k její osobě. Proto provedla ve výroku o vině popsané kroky tak, aby mohla nakládat s jeho finančními prostředky, přičemž poškozeného ovlivnila k přisouzenému a jej poškozujícímu způsobu další dispozice s jeho finančními prostředky v jeho neprospěch, a tím sebe a dále i svého rodinného příslušníka, tedy jiného, obohatila.

12. Ke správnosti skutkového závěru o duševním stavu poškozeného v rozhodném období státní zástupkyně poukázala na znalecké posouzení, z něhož vyplynulo výrazné oslabení jeho kognitivních funkcí patrné již jeden či dva roky před jimi provedeným vyšetřením, a to i z pohledu laiků, jakými byly všechny osoby, se kterými se při uskutečnění svých nejčastějších sociálních kontaktů setkával. Především dcera J. J. a sestra A. R. naprosto spontánně vyložily, z jakých důvodů považovaly rozumové schopnosti poškozeného za natolik omezené, že nebyl schopen chápat (nejen) záležitosti týkající se jeho dědictví (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), a proto nebylo o věrohodnosti jejich svědeckých výpovědí pochyb, neboť i přesto, že se jednalo o výpovědi rodinných příslušnic poškozeného, jejichž zájem na výsledku předmětného trestního řízení byl zjevný, byly objektivizovány jinými důkazy, a to zejména závěry odborného znaleckého posouzení duševního stavu. S těmi byla naopak v rozporu sdělení E. T., z jejíž výpovědi mj. vyplynula informace o jisté míře samostatnosti jednání s poškozeným J. Š., ačkoliv podle znalců nebyl v rozhodné době takových aktivit vůbec schopen, a to tím spíše, že sama tato advokátka se nezajímala o to, zda v případě finančních transakcí jde o výsledek skutečného projevu vůle psychicky zdravého člověka. Z uvedených důvodů státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce obviněné o vadnosti postupu odvolacího soudu, pokud zamítl jí navrhované důkazy, neboť neshledala nedostatek tkvící v tzv. opomenutých důkazech, protože odvolací soud své důvody vysvětlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014).

13. Státní zástupkyně nepřisvědčila dovolatelce, že jednala v souladu s vůlí poškozeného, jako tomu bylo při běžných finančních transakcích spojených s chodem společné domácnosti, protože podle znaleckého posudku poškozený nebyl schopen adekvátně hájit svoje finanční zájmy. Pro takový závěr nesvědčí dispozice obviněné s finančními prostředky z dědictví, neboť z ní je zřejmý její záměr směřující k vlastnímu obohacení, popř. k obohacení jiného. Předmětné finanční transakce poškozeného sice byly činěny transparentním a dohledatelným způsobem, avšak pouze za tím účelem, aby formálně dokládaly běžný způsob finančních dispozic s majetkem jejich vlastníka, což vzhledem ke ztrátě kognitivních funkcí na straně poškozeného neodpovídalo objektivnímu stavu.

14. Skutečnost, že obviněná, ač mohla svévolně nakládat s účtem poškozeného, k němuž měla dispoziční oprávnění, tohoto nevyužila k předmětnému účtu v celém rozsahu jeho zůstatku, neboť se jej dne 20. 9. 2016 vzdala, není podle státní zástupkyně v posuzovaném směru právně relevantní, neboť spadá do stadia po dokonání činu. Správně proto nalézací soud u výše způsobeného trestného následku správně uzavřel, že obviněná dostala přisouzeným způsobem podvodného jednání do své dispozice veškeré finanční prostředky poškozeného pocházející z jeho dědictví s výjimkou těch, které se vztahovaly k závazkům poškozeného, jež byly odůvodněny legitimními právními tituly. Nepřisvědčila obhajobě obviněné týkající se bytu v Záběhlicích, podle níž při jeho koupi uvedla svou osobu z důvodů probíhající exekuce na majetek poškozeného, protože k pokrytí nákladů exekučního řízení postačovala za tímto účelem již vynaložená částka 1.531.111,60 Kč z celkové hodnoty dědictví; o pořízení bytu výlučně pro poškozeného pak nesvědčí svědectví N. a S. P., kterým byl předmětný byt nabízen k pronájmu poté, co byl na poškozeného převeden, avšak poškozený se v postavení budoucího pronajímatele vůbec neúčastnil jednání o uzavření nájemní smlouvy. Za nedůvodnou považovala i námitku obviněné vůči závěru odvolacího soudu, jenž částku 600.000 Kč, kterou obdržela z dědictví dcera poškozeného J. J. dne 30. 9. 2014, přiřadil k výši způsobené škody. Protože státní zástupkyně považovala přezkoumávaná rozhodnutí za správná, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

15. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, avšak tohoto oprávnění nebylo z jeho strany využito.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

16. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru o důvodnosti podaného dovolání, a to zejména pro nepřezkoumatelnost a vady rozhodnutí, proti nimž dovolání směřuje, i nedůslednost při provádění dokazování, jímž nebyly řádně objasněny všechny rozhodné skutečnosti významné pro správné právní posouzení, jež obviněná v dovolání prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala. V souladu s ním vytýkala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tyto podmínky obviněná respektovala, protože přezkoumávaným rozhodnutím vytkla zejména vady v právním posouzení zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože nebyl objasněn znak „využití něčího omylu“, v němž soudy její podvodné jednání spatřovaly.

17. V dovolání obviněná sice vytýkala též vady v nesprávném hodnocení provedených důkazů a v tom, že soudy neprovedly důkazy, které mohly sloužit k řádnému objasnění všech rozhodných skutkových okolností, na něž bez opodstatněných důvodů svou pozornost nesoustředily, což není v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002), ale obviněná tyto námitky uvedla s důrazem na porušení základních pravidel při provádění dokazování, a tedy z důvodu extrémního nesouladu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), což za daných skutečností může vést k přezkumu napadených rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

18. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

19. Protože podstatou výhrad obviněné byly nedostatky v procesním postupu soudů založeném na porušení zásad spravedlivého procesu vycházejícího ze článků 36 a 38 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, když v jejich nerespektování spatřovala mimo jiné zásadní vady vztahující se k výroku o vině, Nejvyšší soud takto uplatněné výhrady akceptoval a s ohledem na ně napadená rozhodnutí podrobil přezkumu. Bylo totiž nutné zjistit, zda jde o pochybení v procesu zjišťování skutkového stavu, neboť podstatou námitek obviněné byly výhrady proti neúplnosti dokazování, když její požadavky na jeho doplnění nebyly soudem akceptovány, tedy zda šlo o případ tzv. opomenutých důkazů, jakož i svévolné hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/2005).

V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace

20. Nedostatečné objasnění znaku „využije něčího omylu“ u zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku obviněná shledala v tom, že nepostačovalo, že ho soudy považovaly za podložený tím, že „si musela být vědoma neschopnosti poškozeného porozumět významu a dopadům jeho jednání v důsledku jeho špatného duševního stavu, využila jeho snadné manipulovatelnosti, jeho bezmezné důvěry k ní, menší schopnosti odhadnout druhé lidi, neuvědomování si časových souvislostí a obtížného chápání podstaty okolností, a vylákala od něj přístup k jeho finančním prostředkům, resp. provedla jeho jménem takové kroky, aby mohla zcela svévolně nakládat s jeho finančními prostředky, které získal dědictvím“. Tato skutková zjištění označila za nedostatečná, protože nesvědčí o naplnění uvedeného znaku, a proto je nejprve vhodné v obecné rovině uvést, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku se velkým rozsahem rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč. Soud odvolací podle tzv. právní věty shledal, že obviněná spáchala uvedený zločin v alternativě, že sebe a jiného obohatila tím, že využila něčího omylu a způsobila tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

21. Využití omylu je podvodným jednáním, které může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností, půjde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Pokud jde o znak využití omylu jiného, podle teorie pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053, 2054; obdobně JELÍNEK. J., a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 661).

22. V přezkoumávané věci vznikají pochybnosti, zda obviněná uvedený znak činem popsaným ve skutkových zjištěních naplnila, protože ten spočívá v tom, že měla využít omylu poškozeného J. Š., jemuž měla způsobit škodu tím, že „si byla vědoma jeho neschopnosti porozumět významu, a dopadů jeho jednání v důsledku jeho špatného duševního stavu využila jeho snadné manipulovatelnosti a jeho bezmezné důvěry v ni … a vylákala od něj přístup k jeho finančním prostředkům … provedla jeho jménem takové kroky, aby mohla zcela svévolně nakládat s jeho finančními prostředky …“. Uvedená zjištění jsou založena na tom, že poškozený neměl vlastní vůli ani rozumovou složku proto, aby mohl posoudit, zda obviněná s jeho finančními prostředky naložila způsobem, jak učinila, byl poškozený v omylu. Takový závěr však vzbuzuje vážné pochybnosti, zda je možné omyl shledávat v tom, že poškozený nevnímá realitu. O omyl by totiž v takovém případě mohlo jít, kdyby měla podváděná osoba možnost posoudit realitu a uvědomit si, že jedná v rozporu s ní, čehož pachatel v její neprospěch využívá. O zmíněnou situaci se však v projednávané věci nejednalo, protože soudy uzavřely, že obviněná zneužila špatného psychického stavu poškozeného k tomu, aby „využila jeho omylu“. Poškozený však podle závěrů soudů proto, že realitu nechápal (s ohledem na jejich zjištění), nemohl pochopit a vnímat, že jedná v omylu, a to tím spíše, když choval k obviněné bezmeznou důvěru (jak soudy uzavřely). Navíc pokud soudy popsaly, že obviněná „vylákala“ přístup k finančním prostředkům, nekoresponduje toto zjištění s tím, že „využila“ něčího omylu, neboť aby od jiného něco vylákala, musela by předstírat něco, co není v souladu se skutečností, ale o takovou situaci zde, jak plyne ze skutkových zjištění, rovněž nešlo, protože není uvedeno nic, co by o takovém jednání obviněné svědčilo.

23. Soudy, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, se však těmito skutečnostmi nezabývaly, a bez dalšího pouze z toho, že v určité době měl poškozený sníženy schopnosti vnímat realitu, uzavřely, že rozvedené transakce s finančními prostředky z dědictví obviněná činila za využití omylu poškozeného k jeho škodě, což je závěr velmi předčasný, zjednodušený a jednostranný, bez podkladu ve výsledcích provedeného dokazování.

24. Takový stav je trestním právem obecně považován za bezmocnost (srov. například trestné činy nebezpečného pronásledování, trestné činy proti životu a zdraví, sexuální delikty, týrání osob), kdy osoba vystavená útokům pachatele se nachází v takovém stavu fyzickém a případně i psychickém, kdy není schopna se sama aktivně a účinně bránit; (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1247/2016, nebo rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2011 ve věci Heinisch proti Německu, stížnost č. 28274/08, v němž byla bezmocnost u starých a nemocných lidí definována jako „snížení schopnosti člověka čelit nástrahám a nebezpečím, které jej v každodenním životě obklopují“). Trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku však s pojmem bezmocnost v uvedeném smyslu nepočítá, ale předpokládá využití omylu jiného, kdy tato jiná osoba má vlastní vůli a má zachovanou i kognitivní složku, a proto následně si musí uvědomit, že jednala v omylu, tj. v rozporu mezi představou a skutečností. Tak tomu však v této věci není, protože podle soudů poškozený nevěděl, že obviněná jedná proti jeho zájmům, a nechal se k takovému jednání, jak lze dovodit ze závěru soudů, zmanipulovat. Soudní praxe takové případy již řešila, avšak tím způsobem, že v omyl uváděnou osobou zde nebyla osoba trpící psychickým postižením, ale v omyl byly uváděny např. úřady nebo jiné osoby, jimž bylo předstíráno, že úkony činěné touto osobou byly provedeny v souladu s realitou, ač tomu tak nebylo. Tudíž v omyl nebyl uváděn ten, kdo měl být poškozeným, ale někdo další (obvykle pracovník úřadu stvrzující úkon poškozeného, postiženého). Tak tomu je např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, podle něhož pachatel při úředním jednání zneužil stavu poškozeného, o němž věděl, že trpí závažnou duševní nemocí (např. stařeckou demencí, Alzheimerovou chorobou), pro kterou není schopen svobodně projevovat svou vůli a nabývat práv či se zavazovat, aby poškozený před úředním orgánem, který stvrzuje či osvědčuje pravost úkonů (např. podpisu na listině), učinil takové úkony, jejichž důsledkem jsou majetkové dispozice (např. prodej nemovitosti), na základě kterých se pachatel nebo jiná osoba obohatila ke škodě majetku zneužité osoby. Trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku zde byl spáchán v alternativě, že v řízení před úředním orgánem byla zamlčena podstatná skutečnost, tj. nezpůsobilost poškozeného k právním úkonům.

25. V přezkoumávané věci však soudy nižších stupňů znak „využití omylu“ z těchto hledisek nezkoumaly a nebraly do úvahy, že k závěru o existenci takového omylu je třeba poskytnutí nepravdivých údajů (nikoli však obviněnou), protože na straně oklamaného (jímž by zde měl být poškozený) nelze odhlížet od jeho souhrnu vědomostí o skutečnosti, o níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán; nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného eliminovat svůj omyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nevyššího soudu roč. 2007, sv. 35 pod č. T 992).

26. Soud prvního stupně v bodě 20. svého rozsudku konstatoval, že obviněná „tím, že využila omezených rozumových schopností poškozeného J. Š. a bezmezné důvěry, kterou poškozený vůči ní měl, a poškozeného zmanipulovala a ovlivnila natolik, že dal pokyny k převedení značné části peněžních prostředků, které poškozený získal dědictvím, ve prospěch obžalované a poškozený přitom nebyl schopen pochopit smysl a dopad tohoto jednání, obžalovaná fakticky sebe obohatila tím, že poškozeného J. Š. uvedla v omyl“. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že soud zde hovoří o znaku „uvedla v omyl“, a je navíc i otázkou, zda jde o využití omylu jiného, a zda se o něj jedná tehdy, když je poškozený „zmanipulován“, nebo „ovlivněn“, neboť zde se již jedná o konkrétní jednání směřující k tomu, aby bylo dosaženo, že osoba, která je manipulována, bude jednat podle vůle pachatele. „Zmanipulování“, je pak vyšší stupeň takové činnosti, při němž lze předpokládat nastínění určitých situací pro to, aby chování ovlivňovaného bylo navedeno manipulativním jednáním na vůli pachatele. Pro takové skutečnosti však v této věci žádná zjištění nesvědčí, a tudíž tato skutková zjištění nemají žádný podklad ve výsledcích provedeného dokazování.

27. Odvolací soud k těmto závěrům své vlastní poznatky neučinil, neboť v bodě 24. svého rozsudku s odkazem na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/2008), nepovažoval za nutné úvahy soudu prvního stupně rozvíjet. Je tedy zřejmé, že oba soudy se ve svých konstatování soustředily na to, že obviněná činila jménem poškozeného uvedené transakce, resp. finanční prostředky z jeho dědictví uložené do té doby na úschovném účtu převedla zčásti na své účty, případně jiné účty, z čehož dovodily podvodný charakter jejího jednání s poukazem na to, že poškozený vykazoval podle znaleckého posudku zpracovaného v prosinci 2014 již v této době psychické nedostatečnosti. Pouze na základě toho dospěly k závěru, že obviněná jednala podvodně, aniž se však vypořádaly s tím, že spáchání trestného činu podvodu je podmíněno mimo jiné využitím omylu ve smyslu, jak je výše uveden.

28. Nejvyšší soud tyto závěry považuje za předčasné a nejasné, proto se s nimi neztotožnil. Zjištěné okolnosti soudy nezkoumaly v souladu s podstatou znaku „využití něčího omylu“, pro který vycházely pouze z nedostatečně podložených skutkových zjištění na základě výpovědí na výsledku věci zainteresovaných příbuzných poškozeného, a znaleckého posudku na jeho duševní stav, který však nezohlednil všechny rozhodné skutečnosti. Učinily tedy závěry, které nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, neboť pokud jde o konkrétní listinné podklady, na základě kterých k uváděným převodům docházelo, neplyne z nich, za jakých okolností se tak stalo. Soudy sice vycházely z výpisů z bankovního účtu advokátní kanceláře, v níž je činná E. T., zřízeného na základě smlouvy o advokátní úschově, dále účtů obviněné u České spořitelny a u GE Money Bank, též účtů syna obviněné M. P. u UniCredit Bank, a. s., a GE Money Bank a účtu poškozeného vedeného u České spořitelny, ke kterému měla obviněná dispoziční právo, ale tyto důkazy hodnotily bez ohledu na další ve věci zjištěné skutečnosti, zejména vyplývající z obhajoby obviněné, kterou nebraly do úvahy. Jde-li o jednotlivé účty, resp. jejich výpisy, sám soud uvedl, že jimi jsou prokázány převody na bankovní účty obviněné, jejího syna a poškozeného, avšak nevypovídají o tom, za jakých okolností k těmto převodům došlo. Další listiny, zejména plná moc udělená poškozeným J. Š., smlouva o poskytování právní pomoci, a písemné pokyny složitele k vyplacení částek podle smlouvy o advokátní úschově, podepsané poškozeným J. Š. (bod 14. cit. rozsudku), soudy nehodnotily s ohledem na tvrzení obviněné. Ve stejném smyslu je nepřezkoumatelný jejich závěr že, „nelze předpokládat, že by poškozený zkoumal, komu patří účet, na nějž jsou peněžní prostředky převáděny, ale soud má za to, že poškozený ani nevěděl, že těmito pokyny složitele manipuluje s penězi, které získal dědictvím. Vyplývá to zejména z výpovědí svědkyň J. J. a A. R., podle nichž v době, kdy byly převáděny jeho peníze, svědkyním stále tvrdil, že peníze z dědictví ještě nedostal a čeká se na zaplacení daní ve Švýcarsku“. Není zřejmé, z čeho soud dovodil, že „nelze předpokládat, že by poškozený zkoumal“, protože jde jen o názor soudu, opírající se o tvrzení svědkyň, které však nemá dostatečnou vypovídací hodnotu, protože svědkyně J. J. výslovně uvedla, že ona i její teta A. R. přišly „vypovídat proti paní P.“, že ona sama usilovala o to, aby se stala disponentkou otcova účtu, aby měla přehled o jeho finančních tocích, že se snažila otce přesvědčit, že mu obviněná ublížila a zpronevěřila jeho peníze. Na druhou stranu vypověděla, že otec o penězích z dědictví věděl, čekal, až s nimi bude moci nakládat a rozdělit je mezi všechny jemu blízké osoby, sdělil jí, že „koupil“ byt v Davli (č. l. 1334 až 1337). Jednak je z této výpovědi zřejmý vlastní zájem na výsledku trestního řízení, a jde-li o byt, jejž obviněná zakoupila, její svědectví se se závěrem soudu neshoduje. Rovněž sestra poškozeného A. R. nedokázala na přímý dotaz obhájce uvést, zda bylo ze Švýcarska ohledně dědictví komunikováno i s poškozeným, avšak když se s ním bavila, o dědictví věděl, čekal na zaplacení dědické daně, atp. Z uvedeného lze dovodit, že i podle těchto svědkyň poškozený byl o věci alespoň rámcově orientován a měl povědomí o základních skutečnostech, které s dědictvím v uvedené konkrétní době souvisely. Ohledně podání návrhu na kárné řízení proti E. T. k České advokátní komoře, dcera poškozeného uvedla, že jí bylo sděleno, že žádné pochybení ze strany advokátky nebylo zjištěno (č. l. 1338 až 1341). Soud rovněž za podmínek § 211 odst. 1 tr. ř. přečetl výpovědi svědků R. F. a V. M. (č. l. 269 až 272, 329 až 332, 1368 verte) a podle § 211 odst. 6 tr. ř. úřední záznamy o podání vysvětlení N. P., S. P., P. Š. (č. l. 376 až 379, 384 až 387, 450 až 454, 1367 verte), avšak z jejich výpovědí neučinil žádná zjištění a ve vztahu k činu obviněné se s nimi nezabýval.

29. Stejně neobjasněný je závěr soudu prvního stupně, že obviněná „nejprve přesvědčila poškozeného J. Š., aby k projednání dědictví udělil plnou moc …“, (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně). K tomu, že poškozeného obviněná přesvědčila, nebyl ve věci proveden žádný důkaz, a tedy není zřejmé, z jaké skutkově objasněné okolnosti soud pro takový závěr vycházel. Tvrzení, že obviněná poškozeného „přesvědčovala“, by muselo znamenat, že měla vznášet argumenty k tomu, aby jej utvrdila v tom, že má jednat podle její vůle. Žádné takové skutečnosti ve věci prokázány nebyly. Naopak se tvrdí v jiných částech rozhodnutí, že poškozený nebyl schopen dostatečně zřetelně vnímat realitu a samostatně navenek jednat pro oslabení kognitivních funkcí. Takto soudy tvrzená skutečnost nebyla výsledky provedeného dokazování objasněna, a proto zůstává jen v rovině úvahy soudů, která nejen, že nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, ale dokonce s nimi je v podstatném rozporu.

30. Skutkově nepodloženým je závěr soudu, že „… poškozeného ovlivnila tak, aby advokátní kanceláři E. T. opakovaně podepisoval pokyny k převodu finančních částek na bankovní účty obžalované, jejího syna a dále na bankovní účet J. Š., který byl k tomuto účelu nově založen, přičemž obžalovaná si k tomuto účtu sjednala dispoziční právo“ (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně). Pro to, aby soud mohl učinit závěr, že došlo k ovlivnění poškozeného, by ve věci muselo být důkazy takové tvrzení rovněž podloženo, protože to, aby obviněná poškozeného ovlivňovala, předpokládá určitou činnost, kterou by ve vztahu k jeho vůli musela vyvíjet, ať již v podobě argumentů, konání nebo jiným způsobem. Žádné takové chování z její strany vůči poškozenému není ve věci zjištěno. Soudy se opíraly pouze o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Gabriely Leblové a z odvětví klinická psychologie doc. PhDr. Marka Preisse, Ph.D. (č. l. 32 až 44, 49 až 53) a výpovědi sestry poškozeného a jeho dcery, jimž jednostranně a nekriticky uvěřily, ačkoli tyto svědkyně s obviněnou a poškozeným nežily, ani se pravidelně nestýkaly (dcera v zásadě jen telefonicky, dříve jednou týdně ve formě osobní návštěvy u poškozeného), a nemohly tedy podat relevantní a objektivní svědectví o tom, jaký byl vztah obviněné a poškozeného, ani o tom, jakým způsobem spolu komunikovali a spravovali společné záležitosti. Bylo proto potřeba provést další dokazování, aby soudy mohly objektivně, na podkladě výsledků provedeného dokazování učinit závěry o tom, na základě čeho, za jakých okolností a jakým způsobem poškozený oprávnění k nakládání s finančními prostředky z dědictví obviněné udělil, zejména však to, zda v uváděné konkrétní době, měl povědomí a rozhodných okolnostech s takovými úkony spojenými, protože obecný závěr, že se v určité pozdější době nacházel ve stravu, že již realitu nevnímal, za daných skutečností nepostačuje. Jen okolnost, že nebyl údajně v předmětné době psychicky zcela zdráv a že peněžní prostředky zčásti s jeho svolením skončily na účtech poškozené, nemůže vést k závěru, že obviněná poškozeného „přesvědčila“ nebo „ovlivnila“. Navíc ani takové chování není dostačující pro právní závěr, že „využila jeho omylu“ ve smyslu skutkové podstaty zločinu podvodu. I kdyby bylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, že jej „přesvědčila“ nebo „ovlivnila“, bylo by k tomu třeba, aby poškozený takové její chování vnímal, což soud na jiných místech odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí pro jeho nedobrý, tam popsaný psychický stav vyloučil. Uvedené závěry soudů nejenom že nemají podklad v obsahu spisu, ale jeví se i ve způsobu, jakým byly interpretovány, rozporné a neodpovídající ani znaku skutkové podstaty zločinu, jímž obviněnou uznaly vinnou.

31. Z těchto důvodů bylo nezbytné, aby soudy provedly důkaz výpovědí poškozeného. Nelze se ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že takový důkaz vůbec nemohl být proveden. Soud jej neprovedl (viz bod 5. rozsudku) proto, že „poškozený J. Š. byl vyslechnut policejním orgánem na úřední záznam o podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. dne 17. 12. 2014. Výpověď poškozeného je podrobně citována v podané obžalobě … Šlo o výpověď poškozeného, která byla učiněna před zahájením trestního stíhání obviněné, o konání výslechu nebyl vyrozuměn obhájce. Vzhledem k narušení rozumových schopností poškozeného, které bylo zjištěno vyšetřením znalců z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, jež se plynutím času prohlubuje, by se dalo uvažovat o tom, že tento výslech poškozeného byl neopakovatelným úkonem, avšak nebyly splněny podmínky uvedené v § 158a tr. ř., výslechu se neúčastnil soudce…“. Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle obsahu spisu poškozený vypovídal dne 17. 12. 2014 podle § 158 odst. 6 tr. ř., tedy ještě před zahájením trestního stíhání obviněné (č. l. 436 až 442). Podání vysvětlení poškozeného byl přítomen toliko jeho advokát Mgr. Buriánek, neboť obviněná v té době ještě obhájce neměla. Poškozený ve svém vysvětlení uvedl, že obviněná mu pere, vaří, kupuje mu cigarety a stará se o něj, jako druh a družka nikdy nežili. Náklady na energie platí společně, myslí, že exekuce byly obviněnou uhrazeny. Uvedl, že nemá žádný bankovní účet, vlastnil pozemek po strýci, který před šestnácti lety prodal za 14.000 Kč. O dědictví se dověděl z dopisu od sestry, mělo by činit asi 7.600.000 Kč. Ví, že z části peněz se zainvestovala chata ve Štěchovicích, která patří obviněné, o její financování se blíže nestaral. Popřel, že by na něj byl vyvíjen jakýkoli nátlak nebo byl jakkoli ovládán. O penězích, které obviněná poslala na účet jeho dceři, nevěděl. S dcerami i sestrou se stýká o svátcích, občas si telefonují, obviněná mu v návštěvách u ní v bytě nebrání. Bydlení s ní mu vyhovuje. Peníze na úhradu právního zastoupení při podání vysvětlení dostal od obviněné. Nemá ponětí, v jakém stadiu se nachází dědické řízení, k E. T. jezdil s obviněnou, která s ní vše zařizovala, on seděl většinou na chodbě. Obviněnou ani advokátkou E. T. mu žádné dokumenty k podpisu předloženy nebyly, vyřízením dědictví nikoho nepověřil. Tento obsah výpovědi poškozeného svědčí o tom, že poškozený při jeho výslechu byl v události určitým způsobem vnímat a popsat je, a proto měl pro objasnění věci význam.

32. Soud nebyl oprávněn k tomu, aby takový důkaz ve věci vůbec neprovedl, protože skutečnost, že jeho výslechu nebyl přítomen soudce ani obhájce obviněné, nebránila tomu, aby tento záznam soud přečetl za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř., kdyby k tomu dali obviněná a státní zástupce souhlas. Uvedenému postupu nebránilo, že se nejednalo o neopakovatelný ani neodkladný úkon (§ 158 odst. 9 tr. ř.), protože za jeho podmínek poškozený vyslechnut nebyl. Poškozený podal vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. s tím, že znovu jako svědek nebyl vyslechnut. Z tohoto důvodu bylo zcela namístě, aby soud vyžádal souhlasy obviněné a státního zástupce, a v případě, že by mu byly dány, měl postupovat podle § 211 odst. 6 tr. ř. a v hlavním líčení ho přečíst, neboť jde o postup, který je zákonem stanovený (§ 158 odst. 6 tr. ř.). Pokud soud takto nepostupoval, nevyčerpal ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. všechny důkazní prostředky k tomu, aby řádně objasnil skutkový stav věci tak, aby o něm nevznikly důvodné pochybnosti. Jestliže soud takový důkaz neprovedl, nemohl ani vycházet z toho, jak tuto výpověď posuzoval znalec, případně sám o ní a její vypovídací hodnotě činit úsudek (srov. bod 5. rozsudku soudu prvního stupně).

33. Postup podle § 211 odst. 6 tr. ř. byl nutný obzvláště proto, že na základě znaleckého posudku zpracovaného na psychický stav poškozeného ve smyslu § 97 tr. ř. dovodil, že v době konání hlavního líčení 5. 10. 2018 (tedy čtyři roky poté, co poškozený vypovídal do úředního záznamu) již nebyl podle znalců způsobilý vnímat a vypovídat o tom, co vnímal, a tedy jej jako svědka ani nepředvolal.

34. Vzhledem k tomu, že duševní stav poškozeného byl znalci vyšetřen až v prosinci 2014, kdežto k trestné činnosti obviněné mělo dojít v době předcházející, bylo třeba, aby soud pro své závěry o tom, jak se poškozený projevoval a jak obviněná na něm jeho zdravotní stav mohla sledovat či pozorovat, vycházet i z jiných důkazů a poznatků nežli toliko ze znaleckých posudků psychiatra a psychologa, protože znalecký posudek se neliší od jiných důkazů, pokud jde o povinnost soudu hodnotit jej v zájmu zjištění pravdy v souvislosti se všemi ostatními výsledky dokazování (srov. např. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). Rovněž proto, aby znalci mohli zodpovědně posoudit stav poškozeného jak v době, kdy byla trestná činnosti obviněné spáchána, tak i před tím, neboť i z toho, jaké bylo chování poškozeného dříve, bylo nutné usuzovat na motivy a souvislosti provedení uvedených transakcí obviněnou, měly orgány činné v trestním řízení (po podání obžaloby i soud) shromáždit ze společného života obviněné a poškozeného (který vedli podle zjištění soudů již od roku 2007) všechny rozhodné důkazy, z nichž by se na takové okolnosti dalo usuzovat. Tyto důkazy měly mít znalci před zpracováním posudků k dispozici. Takto však orgány činné v trestním řízení ani soudy nepostupovaly. Je třeba zdůraznit, že ačkoli soud je povinen hodnotit znalecký posudek na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu s ostatními důkazy (viz rozhodnutí č. 40/1969 Sb. rozh. tr.), v posuzované věci o takovém postupu vznikají vážné pochybnosti.

35. Nutnost provedení dalších důkazů za účelem řádného objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.). vyplývala i z toho, že obviněná ve věci nevypovídala, ale projevila svou obhajobu pouze v písemné podobě. Soudy měly i z této její obhajoby vycházet a objasňovat tak nejen skutečnosti svědčící v její neprospěch, ale i ty, které vyznívaly v její prospěch, což se však v této věci nestalo (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 77/01, ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3011/16, aj.). Doplnění dokazování o další důkazy, vyplývalo i z potřeby objasnit z dlouhodobého hlediska okolnosti soužití obviněné a poškozeného a jejich vzájemné vztahy, proto, aby bylo možné z konkrétních podkladů dovodit, zda bylo skutečně vůlí poškozeného, aby byť jen částečně jí poskytl ze svých prostředků určité finanční prostředky, ať již s ohledem na to, že se několik let před tím o něj starala a z vlastních prostředků jeho životní potřeby financovala, anebo jen proto, že k ní měl blízký, i když toliko přátelský vztah. Takové dokazování by mělo uvedené skutečnosti objasnit, a to nejen ve vztahu k posouzení objektivní stránky uvedeného zločinu, ale i k posouzení subjektivního vztahu obviněné k popsanému jednání, což soudy zcela zanedbaly a namísto toho je nahradily vlastními ničím nepodloženými úvahami.

36. U zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se jedná o úmyslný trestný čin, a proto i zde platí, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a jako takové je nezbytné pro naplnění kterékoli skutkové podstaty. V té souvislosti je třeba připomenout, že úmysl obviněné se musí vztahovat nejen k jednotlivým znakům základní skutkové podstaty, ale i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 5 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky zásadně stačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Zavinění je předpokladem pro vyvození subjektivní odpovědnosti za spáchaný trestný čin a vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu, musí se vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Formy zavinění jsou určeny vztahem objektu a způsobu provedení trestného činu uvedeného v trestním zákoně (srov. například SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 213). Proto, existuje-li pochybnost o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu, pak nelze ani usuzovat na subjektivní vztah pachatele k ní. Navíc je třeba dodat, že závěr o subjektivní stránce musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování, z nichž musí logicky vyplynout v souladu s pravidlem, že okolnosti týkající se subjektivní stránky lze dovozovat v zásadě toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například zprávy Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

37. Princip odpovědnosti za zavinění představuje jeden ze základních znaků definice trestného činu, a tudíž bez zavinění není trestný čin. Navíc vzhledem k principu presumpce neviny závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být výsledky provedeného dokazování vždy prokázán a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování a opomíjení všech uvedených momentů vede proto nutně k porušení práva na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, aj.).

38. Nejvyšší soud ve vztahu k otázce zavinění shledal, že se jí soudy řádně nezabývaly (srov. body 20. rozsudku soudu prvního stupně a 26 a násl. odvolacího soudu) a vůbec subjektivní stránku činu obviněné kladeného za vinu nezkoumaly, jak s ohledem na její prokázání, tak ani z hlediska hmotněprávních podmínek. Zavinění nebylo řádně doloženo. Soud však nebral do úvahy, zda všechny skutečnosti, které tvoří uvedenou skutkovou podstatu zločinu, byly projevem vůle obviněné zahrnuty, zda její jednání bylo chtěné a záměrné [srov. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], případně k některým z nich měla např. vztah lhostejnosti, nebo byla s nimi jen srozuměna. V takovém případě by však byl již tento zločin spáchán v eventuálním úmyslu [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Tyto skutečnosti však soudy mezi své úvahy vůbec nezahrnuly. Pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, jenž k tomu byl povinen. Na námitky obviněné při vadných a nedostatečných skutkových závěrech soudu prvního stupně reagoval jen částečně či jednostranně, což svědčí o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí i ve vztahu k nezbytným úvahám ohledně zavinění (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, a ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016).

39. Nedostatky jak v závěru o objektivní, tak i subjektivní stránce zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž soudy uznaly obviněnou vinnou, spočívají v tom, že soudy prováděly důkazy pouze v neprospěch obviněné, protože se opíraly o výpovědi svědkyň jednoznačně zainteresovaných na výsledku trestního řízení, jimiž byly sestra poškozeného A. R. a jeho dcera J. J., které jako případné dědičky měly zájem na tom, aby peníze z majetku poškozeného nepřešly na obviněnou, třebaže na základě vůle poškozeného. Tyto výpovědi soudy hodnotily jednostranně bez ohledu na obhajobu obviněné a na ostatní ve věci se nabízející souvislosti. Zejména nebraly do úvahy, že jde o příbuzné poškozeného, které měly eminentní zájem na tom, aby majetek zůstal v dispozici poškozeného a tím případně i v dispozici jejich. Rovněž z obsahu jejich výpovědí vyplývá, že s obviněnou neměly dobré osobní vztahy (např. J. J. přesvědčovala otce, aby se od obviněné odstěhoval, tvrdila, že jí obviněná bránila v kontaktu s otcem, zapírala jej, sama J. J. usilovala o získání dispozičního oprávnění k otcovu bankovnímu účtu, apod.). Bylo proto třeba zjistit, jestli tomu tak bylo až po dědictví, nebo i předtím, a jak se obě tyto příbuzné chovaly předtím, než poškozený dědictví obdržel. Tyto skutečnosti bylo nutné posuzovat na základě obhajoby obviněné, byť předložené soudu v písemné podobě, což však soudy neučinily, a tedy nerespektovaly základní zásady trestního řízení (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., 33 odst. 1 tr. ř. apod.). Výpovědi těchto svědkyň, zaměřených proti obviněné a značně zainteresovaných na jejím trestním stíhání, o které se samy zapříčinily tím, že na ni podaly trestní oznámení, bylo nutné hodnotit velmi obezřetně, což však soud prvního stupně neučinil, a přes všechny uvedené skutečně právě o tyto výpovědi opřel své závěry o vině obviněné. Tím postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, podle něhož v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi“. Nutné je však podotknout, že ani výpovědi svědkyň J. J. a A. R. nelze v této věci považovat za přímé důkazy, neboť ony nebyly přítomny tomu, za jakých okolností k jednání mezi obviněnou a poškozeným docházelo, a nemohly proto podat objektivní pohled na situaci, která mezi nimi byla. Tu totiž nemohl popsat a posoudit nikdo kromě obviněné a poškozeného, u něhož však soud uzavřel, že s odstupem doby a v důsledku progrese jeho duševní poruchy po něm již svědectví žádat nelze (nyní je tato možnost zcela vyloučena, neboť poškozený zemřel). Nejvyšší soud se s postoji soudů nemohl ztotožnit, neboť tím spíše měly ověřovat všechny rozhodné skutečnosti a o věrohodnosti těchto osob měly rozhodnout až na základě zjištění všech ve věci se nabízejících skutečností, které by vyplynuly z pečlivě provedeného dokazování, které však v této věci nebylo provedeno (viz § 2 odst. 6 tr. ř.). Rezignovaly na tyto principy, přestože souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněné musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. rozhodnutí č. č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.). Nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz (srov. rozhodnutí č. 38/1970-I.).

40. Z uvedených důvodů vzbuzuje pochybnosti i závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně E. T., vůči níž soud prvního stupně své výhrady uvedl v bodě 17., a to opět pouze na podkladě tvrzení uvedených podle něj věrohodnými J. J. a A. R., aniž by se zabýval skutečnostmi sdělovanými obviněnou, resp. provedl za tím účelem další důkazy. Uvedl jen skutečnosti, které považoval sám za vhodné, avšak vytržené z kontextu dalších, byť v této věci dosud minimálně objasněných okolností. Nelze pominout například ani výsledek řízení vedeného Českou advokátní komorou o stížnosti podané na E. T. A. R., z něhož bylo možné usuzovat na to, zda postup advokátky byl lege artis či nikoli, případně měly být zajištěny a hodnoceny listinné důkazy v podobě korespondence mezi jmenovanou advokátkou a subjekty, s nimiž nutně musela v rámci vyřizování dědictví jednat a komunikovat.

41. Posoudí-li se v této věci, jak soud hodnotil výpovědi svědkyň J. J., A. R. a E. T., je zřejmý nepoměr v přístupu, jaký k těmto výpovědím zaujal, neboť respektoval zásadu volného hodnocení důkazů § 2 odst. 6 tr. ř., podle níž jsou soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Soud prvního stupně tuto zásadu však pro závěry o věrohodnosti nebo nevěrohodnosti uvedených svědkyň nerespektoval a na podkladě komplexního zhodnocení výsledků provedeného dokazování nepostupoval.

42. Z uvedeného je zřejmé, že závěry soudů o tom, že byl čin objasněn, trpí především jednostranností přístupu k posuzování všech rozhodných skutečností, protože soud prvního stupně své rozhodnutí opřel výhradně o důkazy svědčící v neprospěch obviněné a soud odvolací se s ním beze zbytku ztotožnil, aniž by považoval za nesprávné, že soud neprovedl žádné důkazy svědčící ve prospěch obviněné, a to ani výslech svědků M. a P. P., kteří v případném řízení odmítli vypovídat podle § 100 odst. 1 tr. ř. (obviněná je jejich matka). Bylo povinností soudu je k soudu předvolat a vyslechnout je po náležitém poučení. Soud nemohl pro závěr, že je nevyslechl (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně) vycházet jen z toho, že „tito svědci v trestní řízení, které je vedeno proti jejich matce, využili práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř. … obviněná ani její obhájce nesdělili, že by tito svědci chtěli svůj postoj změnit a vypovídat v řízení před soudem, proto nebyli vůbec k hlavnímu líčení předvoláni“. Jde o závěr soudu, který nesvědčí o snaze zjistit všechny rozhodné skutečnosti, protože nerespektuje povinnost soudu předvolat osobu, která může ve věci podat svědectví, a její postoj nelze bez dalšího presumovat před tím, než svědek před soudem sám svůj postoj a jeho důvody uvede. V této věci nešlo o nadbytečný důkaz, neboť oba svědci mohli vnést do věci nové informace, a tedy bylo povinností soudu je k hlavnímu líčení předvolat a sám si zjistit jejich stanovisko k tomu, zda budou ve věci vypovídat. Nelze totiž ve věci odmítnout výslech svědka, byť dříve tento svědek využil práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř., jestliže je důvodné předpokládat, že svědek mohl změnit svůj postoj (srov. např. rozhodnutí č. 2/2010 Sb. rozh. tr.). V dané věci takový předpoklad byl, protože ve věci uplynula od jejich předchozího výslechu relativně dlouhá doba a bylo nyní v zájmu obviněné, aby ve věci vypovídali po náležitém poučení o následcích, jež jim z případné nepravdivé výpovědi hrozí, a to tím spíše, že práva odmítnout výpověď využil pouze P. P., zatímco M. P. vypovídal relativně velmi podrobně o okolnostech soužití své matky s poškozeným, včetně okolností, za jakých kontaktovala obviněná právě E. T., a nezastíral například ani to, že si od poškozeného sám půjčil 250.000 Kč (viz č. l. 403 až 407).

43. Pokud soud uzavřel, že nebylo možné přečíst ani výpověď M. P., jenž vypovídal na úřední záznam o podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání obviněné, není přezkoumatelný a zřejmě ani důvodný závěr soudu prvního stupně (viz bod 12.), že jeho výpověď nebylo možné přečíst proto, „že o konání výslechu nebyl uvědomen obhájce obviněné, a tedy je tato výpověď v řízení před soudem nepoužitelná“, protože soud neposuzoval, resp. taková informace se z obsahu napadených rozhodnutí ani protokolů nepodává, zda obviněná již v době, kdy byl tento výslech proveden, obhájce měla. Navíc soud nezkoumal a nezvažoval možnost výpověď z řízení před zahájením trestního stíhání přečíst za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem obviněné a státního zástupce.

44. Uvedená zjištění svědčí o tom, že řízení, které předchází vydání přezkoumávaných rozhodnutí, trpí vážnými procesními nedostatky spočívajícími v porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 33 odst. 1, § 89 odst. 2 a § 211 odst. 6 tr. ř.

45. Je však třeba zdůraznit, že při všech uvedených vadách se soudy dopustily i další chyby, když nevyhověly důkazním návrhům obviněné a jako nedůvodnou odmítly celou škálu jí uváděných důkazů a neprovedly je, ač obviněná jejich potřebnost a smysl vysvětlila. O to víc je nedostačující závěr odvolacího soudu, jenž v bodě 16. přezkoumávaného rozsudku rozhodl, že podle § 216 odst. 1 tr. ř. další dokazování ve věci již prováděno nebude. V bodě 17. pouze stručně a paušálně zmínil, „že soud provedl dokazování v rozsahu náležitém a umožňujícím učinit ve věci rozhodnutí, o němž nebude důvodných pochybností … provedení důkazů, které bylo obviněnou navrhováno, má odvolací soud za nadbytečné (obstarávání dalších lékařských zpráv ke zdravotnímu stavu poškozeného J. Š., další revizní znalecký posudek duševního stavu jmenovaného), případně nepodstatné, irelevantní (prověřování prodloužení řidičského oprávnění J. Š., zprávy z registru řidičů, výslechy svědků M. P., M. M. a P. L., zajišťování další dokumentace o zastupování poškozeného advokátkou T. včetně svědeckého výslechu jmenované)“.

46. Tyto závěry svědčí o tom, že odvolací soud dostatečně neposoudil smysl důkazů, které obviněná navrhovala, ani se jejich potřebou a významem nezabýval a zcela formálně s odkazem na jejich nadbytečnost (ničím však nevysvětlenou) a nepodstatnost či irelevantnost, jež by jakkoliv doložil, jejich provedení zamítl. V tomto postoji odvolacího soudu je třeba spatřovat tzv. opomenuté důkazy, za něž se považují ty, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, dále ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, a další). Pokud jde o pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví ‒ ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).

47. Na základě těchto skutečností má Nejvyšší soud za to, že skutková zjištění, jak jsou ve výroku rozsudku soudů obou stupňů uvedena, neposkytují potřebný podklad pro závěr o dostatečném objasnění všech rozhodných skutečností důležitých pro závěr o naplnění objektivní i subjektivní stránky činu, jenž je obviněné kladen za vinu, protože soudy obou stupňů nesplnily své povinnosti řádně objasnit skutkový stav věci bez důvodných pochybností a přezkoumávaná rozhodnutí zatížily vadami spočívající v porušení pravidel spravedlivého procesu, spočívajícími v jednostranném posouzení věci a tzv. opomenutých důkazech, čímž porušily pravidla spravedlivého procesu (viz článek 6 odst. 1 Úmluvy a články 36 a násl. Listiny).

VI. Závěr Nejvyššího soudu

48. Nejvyšší soud učinil závěr, že přezkoumávaná rozhodnutí nemohou pro extrémní procesní nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci a pro nejasnosti v právním posouzení obstát, a proto rozhodl tak, že zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 12 To 17/2019, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

49. Na soudu prvního stupně bude se znovu zabývat všemi shora uvedenými vytknutými nedostatky. Nejprve, aby provedl dokazování tak, aby dostatečně objasnilo všechny okolnosti, za nichž k činu došlo, a to ve smyslu obviněnou navrhovaných, případně dalších důkazů za účelem zjištění skutečností, za nichž probíhalo soužití obviněné a poškozeného, protože je nutné zjistit, jaký byl skutečný psychický stav poškozeného a jeho vazby na obviněnou. Ten bude nutné objasňovat nejen na základě znaleckých posudků, jako tomu bylo dosud, ale i s ohledem na progresivní průběh choroby poškozeného, i podle toho, jak se skutečně projevoval, a to z pohledu známých a příbuzných, s nimiž přicházel do styku v době, když k převodům uvedeným v rozsudku mělo dojít, jakož i případně se zřetelem na závěry znaleckého posudku MUDr. Miroslava Boreckého, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který poškozeného popsal jako osobu snažící se minimalizovat změny ve svém sociálním, hmotném a finančním okolí ve snaze dosáhnout „nenáročný status quo“ bez nutnost aktivně se čehokoli účastnit. Nelze vyloučit výslech svědků, jejichž totožnost bude třeba zjistit výslechem obviněné. Rovněž bude třeba postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. přečíst výpověď poškozeného z přípravného řízení, pokud k tomu obviněná a státní zástupce dají souhlas, a k výslechu též předvolat syny obviněné a zjistit, zda svůj vztah k výpovědi ve smyslu § 100 odst. 1 tr. ř. změnili. Nutné bude zkoumat, podle požadavků obviněné uvedených v odvolání i dovolání, případně dalších obsah důkazů, jež navrhovala provést, a jejich možný přínos pro výsledek řízení, zejména podle provedené výpovědi praktické lékařky I. Č. a dokumentace z IKEMu, dalších lékařských podkladů zjistit, jaký byl zdravotní stav poškozeného v letech 2011 až 2014, jak se měnil, čím se tento stav projevoval a jaké známky při jednání s ním byly patrné. Zjištění těchto skutečností je rozhodné pro posouzení subjektivní stránky obviněné, neboť je třeba objektivními zjištěními, která vyplynou z provedeného dokazování, prokázat, zda v situaci, když žila několik let před spácháním činu s poškozeným, objektivně mohla jeho změny v psychice sledovat a zda o nich mohla na základě konkrétních prokázaných okolností vědět, a co z nich mohla s ohledem na okolnosti činu dovozovat. Kromě toho bude soud povinen provést důkazy spisy týkající se zbavení svéprávnosti poškozeného, a to jak tím, v němž byl návrh zamítnut, tak i tím, v jehož důsledku k omezení v této sféře došlo, a posuzovat na základě jejich obsahu případný vývoj a průběh choroby poškozeného. Teprve v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy bude možné důvodně posoudit, zda obviněná jednala úmyslně a s vědomím všech rozhodných skutečností, a vysvětlit, zda šlo ve smyslu § 15 tr. zákoníku o úmysl přímý nebo nepřímý, anebo zda zjištěné skutečnosti úmyslné zavinění neprokázaly. Formu úmyslu, bude-li zjištěn, bude třeba v potřebné míře vysvětlit a odůvodnit v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. (§ 134 odst. 2 tr. ř.), které stanoví, že v odůvodnění rozhodnutí soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.

50. Nelze odhlédnout ani od důkazů ověřujících věrohodnost svědkyň J. J., A. R. a E. T., ve vztahu k nimž bude nutné zjistit jejich vzájemné vztahy s obviněnou a poškozeným, a to na základě nezávislých důkazů, které bude třeba zjistit a opatřit. U svědkyně E. T. bude zapotřebí vyžádat kárný spis z České advokátní komory, případně rozhodnutí nebo důvody případného kárného rozhodnutí o návrhu, a nebude-li takový důkaz možné zajistit, bude třeba vyslechnout k této skutečnosti jmenovanou advokátku. Rovněž bude třeba vyžádat trestní spis týkající se jejího trestního stíhání v této záležitosti, pokud byl veden, neboť se podává z obsahu spisu, že původně bylo řízení vedeno proti ní o trestném činu zpronevěry. Výsledky, které z obsahu tohoto důkazu vyplynou, bude také nezbytné hodnotit v souladu s dalšími důkazy objektivně v rámci posuzování věrohodnosti této svědkyně, a se stejnou pečivostí taktéž posuzovat i věrohodnost svědkyň J. J. a A. R.

51. Dokazování se neobejde ani bez zjištění majetkových poměrů obviněné v době před činem, tj. po celou dobu jejich vzájemného soužití, protože i ověření těchto skutečností má podstatný a rozhodný význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, jenž je obviněné kladen za vinu. U poškozeného bude třeba s ohledem na obhajobu obviněné zjistit, zda měl dluhy, vůči jakým dlužníkům, od kdy, a kdy a jak byly placeny. Do této časové osy bude třeba zasadit souvislosti vyplývající z trestného jednání obviněné aiz hlediska takto zcela nově zjištěných skutečností bude nutné zkoumat souvislosti spojené s jejím zaviněním.

52. Všechny takto nově objasněné skutečnosti, když nelze vyloučit provedení důkazů dalších, které strany navrhnout nebo vyplynou z výsledků provedeného dokazování, bude nezbytné hodnotit postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. se zřetelem ke všem shora vytknutým nedostatkům a vadám.

53. Na základě nového podrobného posouzení a zhodnocení všech rozhodných skutečností bude třeba, aby soud opět s ohledem na výše rozvedené nejasnosti k právnímu posouzení zkoumal, zda bylo prokázáno, že obviněná naplnila znak, že využila omylu jiného ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dosud pro takový závěr v přezkoumávané věci zjištěné poznatky nesvědčí. Vycházet soud bude muset nejen z objektivně zjištěného stavu poškozeného, a podle něho usuzovat na to, jak poškozený mohl vnímat jednání obviněné, zda byl schopen, jestliže to bude dokazováním zjištěno, posoudit, zda byl uveden v omyl a zda o takový omyl u jeho osoby vůbec šlo, neboť bez toho by nemohlo být tohoto omylu obviněnou využito. Rovněž bude třeba hodnotit, zda obviněná vnímala v době jí za vinu kladených transakcí změny v psychice poškozeného, aby bylo možné posoudit, zda její jednání bylo záměrné a vedené snahou využít omylu poškozeného, pokud byl schopný takovou skutečnost vlastními smysly a inteligencí posoudit. Vhodné pro tento účel bude požádat znalce po shromáždění všech důkazů, aby se zřetelem na ně doplnili své posudky o tyto skutečnosti.

54. Na soudu rovněž bude, aby se zabýval s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti i objektivní a subjektivní stránkou kvalifikační okolnosti dané výší způsobené škody, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, že byly naplněny podmínky pro škodu velkého rozsahu, postrádají dostatečné odůvodnění i přesvědčivost zejména u částek, které nebyly odeslány na účet obviněné, ale především na účet J. J., investovány do koupě nemovitostí, použity na úhradu exekucí a nákladů právního zastoupení, zaslány na účet poškozeného, apod. V rámci těchto zjištění a následných úvah se bude soud muset zabývat tím, zda se jednalo o škodu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve zjištěné hodnotě.

55. Teprve až když soud provede další, a lze očekávat i poměrně rozsáhlé dokazování, a to též v rozsahu požadavků obviněné, jak je uvedla v podaném odvolání a jejich neprovedení vytýkala v dovolání, navíc v souladu s pokyny nyní vyjádřenými Nejvyšším soudem, bude moci ve věci znovu spolehlivě rozhodnout. Bude na něm, aby všechny provedené důkazy náležitě a pečlivě posoudil, čímž splní hlediska stanovená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Následně učiní právní závěry se zřetelem na naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku jak z hlediska formálních znaků podle § 13 tr. zákoníku, tak i se zřetelem na materiální korektiv podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

56. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněné, podaného v její prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (zákaz reformationis in peius; srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

57. S ohledem na tento způsob rozhodnutí v dovolacím řízení Nejvyšší soud současně rozhodl postupem podle § 265l odst. 4 tr. ř. o tom, že se obviněná nebere do vazby, a tudíž byla propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, který v této trestní věci od 1. 1. 2020 vykonávala ve Věznici Světlá nad Sázavou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 243/2020-I.).

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru