Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 241/2005Usnesení NS ze dne 24.03.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.241.2005.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 241/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2005 o dovolání obviněné E. C. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 To 268/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 452/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. C. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněná E. C. byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 15 T 452/2002, uznána vinnou, jednak že

1) dne 8. 11. 2001 kolem 22:00 hodin v uzavřené obci H. na křižovatce ulic M., jinak silnice II. třídy, s ulicí P. (v rozsudku pravděpodobně v důsledku písařské chyby uvedeno „P.“), jinak silnicí III. třídy, v km 67 809 hlavní silnice II. třídy, po předchozím požití alkoholu jako řidička vlastního osobního auta zn. VW Golf 1,4, při příjezdu do křižovatky z vedlejší ulice P. a odbočování vlevo na hlavní ulici M., nedala přednost oproti příkazu dopravní značky P4 „Dej přednost v jízdě!“ na hlavní ulici jedoucí cyklistce J. N., kterou pravou přední částí svého vozidla srazila, a způsobila jí tak těžké zranění v podobě zlomeniny hlavičky lýtkové kosti a zlomeniny kondilu holenní kosti levé nohy s nutností operativního řešení, tržné rány levého bérce s četnými oděrkami a pohmožděninami obou dolních končetin s citelným omezením v obvyklém způsobu života od 8. 11. 2001 nejméně po dobu následných 3 měsíců, a dále že

2) téhož dne tamtéž, následně po dopravní nehodě jako řidička výše uvedeného osobního auta po střetu s cyklistkou J. N., ač jí v tom nic nebránilo, nezastavila a z místa nehody ujela do místa trvalého bydliště, aniž se pokusila poskytnout zraněné cyklistce první pomoc nebo přivolat lékařskou pomoc, přičemž následně, aby zmařila zjištění přesné hladiny alkoholu ve své krvi, odešla do baru A., kde požila menší množství alkoholu a následně ve 22:15 hodin byla po vypátrání zajištěna hlídkou OO PČR H., a odběr krve ke zkoušce na alkohol odmítla.

Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. [bod 1)] a dále jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. [bod 2)], za což jí za podmínek uvedených v § 224 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně jí podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. stanovil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou let a dále jí ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Z. p. MV ČR, pobočka B., částku 25.686,- Kč jako náhradu za způsobenou škodu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou J. N. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná i státní zástupce (tento v její neprospěch) odvolání, která projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2004, a rozsudkem sp. zn. 5 To 268/2004 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody, a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnou odsoudil podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dohledem (výrok I.). Současně odvolání obviněné podle § 265 tr. ř. zamítl (výrok II.).

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněné dne 6. 12. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Hodoníně dne 7. 10. 2004. Opis citovaného rozhodnutí byl sice doručen dne 21. 1. 2005 také původnímu obhájci obviněné JUDr. J. Š., jednalo se však o doručení nadbytečné, neboť na základě vypovězení plné moci tomuto obhájci ze strany obviněné dne 13. 7. 2004 bylo uvedené právní zastoupení ukončeno. Vzhledem k této skutečnosti je současně třeba uvést, že den doručení tomuto obhájci byl pro posouzení počátku a běhu lhůty k podání dovolání podle § 265 odst. 1, 2 tr. ř. v této věci irelevantní.

Proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím nově zvoleného obhájce JUDr. J. J. (plná moc ze dne 3. 1. 2005) osobně dne 4. 1. 2005 u Okresního soudu v Hodoníně dovolání.

V obecně rovině opřela svůj mimořádný opravný prostředek jednak o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byla přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dále o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť podle jejího názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byl v řízení jeho rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně zdůraznila, že dovolání směřuje proti výroku o vině i trestu.

Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spatřovala v nesprávném právním posouzení jejího jednání jak ve vztahu k trestnému činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., tak ve vztahu k trestnému činu podle § 208 tr. zák. Namítla, že právní kvalifikaci podle § 208 tr. zák. neodpovídají skutková zjištění obsažená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně [zřejmě měla na mysli pod bodem 2) výrokové části], přičemž popis skutku ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku nalézacího soudu označila za nedostatečný, a to zejména ve vztahu k prokázání subjektivní stránky tohoto trestného činu. Uvedla, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování.

V dalším textu obviněná opětovně popřela jakoukoli vědomost o střetu jejího vozidla s poškozenou, přičemž tento závěr soudu nemá podle jejího názoru oporu v provedených důkazech; z těchto důvodů dovodila nesoulad mezi skutkovým zjištěním a následnou právní kvalifikací jejího jednání podle citovaného ustanovení.

Pokud jde o právní posouzení jejího jednání podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., obviněná trvala na tom, že se nedopustila žádného jednání, kterým by porušila důležitou povinnost. Vyslovila přesvědčení, že to byla naopak poškozená, která svojí neopatrnou jízdou na nedostatečně technicky vybaveném jízdním kole porušila několik povinností uložených jí obecně závaznými právními předpisy, a to konkrétně ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), ustanovením § 37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 56/2001 Sb.“), a současně ustanovením § 99 odst. 1 písm. c), d) a e) vyhlášky č. 102/1995 Sb., o schvalování technické způsobilosti motorových vozidel, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „vyhl. č. 102/1995 Sb.“).

Dovolatelka uvedla, že poškozená měla podstatný podíl na střetu s jejím vozidlem i přesto, že ona sama nedala přednost v jízdě. Poškozená měla s ohledem na porušení shora uvedených zákonných ustanovení vyvolat nebezpečnou situaci; soud pochybil, pokud se touto skutečností nezabýval z toho hlediska, zda obviněná mohla takové jednání poškozené předpokládat. Dále upozornila na skutečnost, že hranice okolností, které může řidič předvídat, nelze vymezit hypoteticky, nýbrž je třeba vycházet z objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace. Tyto okolnosti řidič údajně vnímá svými smysly a uvedené hodnocení je determinováno jeho znalostmi, resp. jeho dalšími subjektivními dispozicemi; míra povinné opatrnosti je určována mírou opatrnosti, kterou je řidič schopen a povinen vynaložit v konkrétním případě. V uvedeném případě nebylo podle jejího názoru s jistotou prokázáno, že by nezachovala míru možné a povinné opatrnosti a nevěnovala se dostatečně dopravní situaci. Konstatovala, že za daných podmínek nemohla počítat s nebezpečným počínáním poškozené a stejně tak nemohla reagovat ani na střet, který si vůbec neuvědomila (pokračovala nezvýšenou rychlostí v jízdě, nebyly zjištěny výrazné stopy střetu osobního vozidla s jízdním kolem poškozené). Z toho pak dovodila nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací jejího jednání podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněná odkázala na námitky soustředěné pod dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud svým rozsudkem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 To 268/2004, a současně i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 15 T 452/2002, a dále aby věc přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. při předkládání spisu dovolacímu soudu učinil návrh, aby jí byl odložen, případně přerušen výkon trestu odnětí svobody.

Okresnímu soudu v Hodoníně bylo následně dne 31. 1. 2005 doručeno další podání, které učinila obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. P. R. (plná moc ze dne 27. 1. 2005) a jímž původní dovolání doplnila. Uvedla v něm, že doplněk rozsahu původně podaného dovolání se taktéž opírá o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opětovně brojila proti právnímu posouzení jejího jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Vznesla výhradu, že v daném případě nedošlo k žádnému zaviněnému jednání, jímž by porušila důležitou povinnost, kterou jí ukládal zákon č. 361/2000 Sb. Domnívala se, že pro správné posouzení otázky jejího zavinění ve vztahu k vzniklému následku je nutné vždy zkoumat, jednak zda mezi jejím jednáním a následkem byla zachována příčinná souvislost, jakož i to, jaký podíl na vzniklém následku mělo její jednání, resp. zda v této souvislosti se na něm nepodílí i další skutečnosti, které byly na jejím jednání a vůli nezávislé (dovolávala se přitom rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí trestních pod č. 5/1962, 36/1963 a 31/1966). Dále se zabývala výkladem pojmu „požadavek příčinného vztahu“ a uvedla, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Pokud však při vzniku následku předpokládaného v § 224 odst. 2 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (v konkrétním případě přichází podle jejího názoru do úvahy jednání poškozené, která před střetem s obviněnou jela na neosvětleném jízdním kole a před jízdou požila alkohol), je třeba hodnotit každou příčinu vzniku následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který jejím jednáním nastal.

Přiléhavost právního posouzení jejího jednání je dále podle obviněné nutné hodnotit i s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Způsobený následek v podobě délky léčení poškozené sice zvyšuje nebezpečnost jejího činu pro společnost, avšak kvalifikační znak není určován pouze tímto následkem; soudy obou stupňů proto měly komplexně vyhodnotit všechny okolnosti případu z pohledu § 3 odst. 4 tr. zák. a měly vzít do úvahy okolnost, že příčinou, pro kterou v některých případech dochází ke kolizi motorového vozidla s cyklistou, může být i zavinění na straně cyklisty, jenž svým nedisciplinovaným způsobem jízdy sám vyvolá situaci vedoucí ke vzniku dopravní nehody. A právě o takový případ se má jednat i v uvedené trestní věci.

S odkazem na příslušná zákonná ustanovení obviněná konstatovala, že poškozená - přestože neřídila motorové vozidlo, ale pouze jízdní kolo - byla řidičem [§ 2 písm. d) zák. č. 361/2000 Sb.], přičemž řidič smí k jízdě užít jen vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním předpisem [§ 5 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb.].

Vzhledem k tomu, že jízdní kolo poškozené údajně nebylo osvětleno a nebylo s největší pravděpodobností ani vybaveno technickými prostředky, které by jízdu na něm ve večerních a nočních hodinách s osvětlením umožňovaly, nebyly tak splněny podmínky stanovené zvláštním předpisem, v daném případě konkrétně jednak v ustanovení § 99 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 102/1995 Sb., jež stanoví, že jízdní kolo musí být vybaveno dvěma na sobě nezávislými a účinnými brzdami, a jednak v ustanovení § 99 odst. 1 písm. c), d) a e) citované vyhlášky, podle kterých musí mít jízdní kolo světlomet schváleného typu se svítícím bílým světlem vpředu, svítilnou se zadním obrysovým světlem červené barvy trvale nebo přerušovaně svítícím a zdrojem elektrického proudu. V uvedených souvislostech namítla, že ačkoliv jízdní kolo poškozené tyto požadavky patrně nesplňovalo, soudy obou stupňů se touto okolností vůbec nezabývaly.

Ve smyslu § 99 odst. 1 písm. c) uvedené vyhlášky musí být světlomet na jízdním kole seřízen a nastaven tak, aby referenční osa světelného toku protínala rovinu vozovky ve vzdálenosti nejméně 20 m od světlometu, a světlomet musí být zapojen tak, aby svítil současně se zadním obrysovým světlem červené barvy. Vzhledem k tomu, že obviněná jízdu poškozené vůbec neregistrovala, měla za to, že jízdní kolo poškozené nesplňovalo ani tyto požadavky povinného vybavení, jelikož v opačném případě by bylo přehlédnutí poškozené údajně zcela vyloučeno.

Podle názoru obviněné se poškozená svým jednáním, spočívajícím v jízdě na jízdním kole, jež bylo naprosto nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, za snížené viditelnosti a po předchozím požití alkoholických nápojů, dopustila porušení řady dalších zákonných ustanovení, a to § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., podle kterého bylo povinností poškozené (jakožto řidičky a účastnice silničního provozu) přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla, dále § 3 odst. 1, 2 citovaného zákona, podle něhož se provozu na pozemních komunikacích nesmí účastnit osoba, která vzhledem ke svým sníženým tělesným schopnostem může ohrozit bezpečnost tohoto provozu, § 4 písm. a) uvedeného zákona, podle kterého se poškozená jakožto účastník silničního provozu měla chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných ani svůj vlastní, a dále § 5 odst. 2 písm. b) tohoto zákona, podle kterého řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době po požití, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem.

Uvedené skutečnosti mají svědčit o zcela vědomé, hrubě neopatrné jízdě ze strany poškozené, která porušením celé řady zákonných povinností podstatným způsobem se sama podílela na střetu s vozidlem řízeným obviněnou. Za této situace měly soudy obou stupňů posuzovat okolnosti, které mohla obviněná předvídat, a měly vyjít z rozhodnutí publikovaného pod č. 43/2002 (obviněná měla zřejmě na mysli Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož je třeba vždy vycházet z konkrétní dopravní situace. Z uvedeného rozhodnutí totiž údajně vyplývá, že z hlediska zavinění z nedbalosti kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení míry opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě, při konkrétní situaci.

V předmětné trestní věci však údajně nebylo prokázáno, že by obviněná nezachovala míru povinné opatrnosti a že by nevěnovala dostatečnou pozornost dopravní situaci. Nemohla předpokládat, že se na daném místě a za daných podmínek po hlavní silnici přibližuje poškozená na neosvětleném jízdním kole, navíc pod vlivem alkoholu. O tom údajně svědčí i způsob její další jízdy po střetu s poškozenou, přičemž i svědek T. (obviněná měla zřejmě na mysli S. T.) měl uvést, že se domnívá, že „obviněná tento střet vůbec nezaregistrovala, jelikož plynule pokračovala v odbočovacím manévru“.

K jednání, jež bylo právně kvalifikováno jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., obviněná poukázala na to, že v uvedeném případě se jedná o úmyslný trestný čin, když úmysl musí zahrnovat všechny zákonné znaky zmiňovaného trestného činu.

Doplnila, že závěr o tom, zda jsou naplněny v konkrétním případě všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy zda je dáno zavinění pachatele ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V daném případě je třeba při zjišťování okolností majících význam pro závěr o jejím zavinění věnovat zvýšenou pozornost nejen samotnému způsobu jízdy jejího vozidla po střetu s jízdním kolem, ale opět i obsahu výpovědi svědka T. (obviněná měla opět zřejmě na mysli svědka S. T.), pokud popisuje její způsob průjezdu předmětné křižovatky.

V této souvislosti obviněná zopakovala argumentaci uvedenou v původním dovolání, jejímž prostřednictvím jednak vytkla absenci konkrétních zjištění, ze kterých by bylo možné na její zavinění usuzovat, a jednak popřela jakoukoli vědomost o střetu jejího vozidla s poškozenou. Konstatovala, že v případě, kdy by střet s poškozenou zaregistrovala a měla přitom v úmyslu z místa nehody ujet a neposkytnout poškozené pomoc, zcela jistě by jízdu svého vozidla ve snaze co nejrychleji z místa ujet zrychlila nebo by alespoň provedla jakýkoli jiný řidičský manévr (např. na okamžik by zastavila a poté se rozjela či změnila směr své jízdy apod.). Takové chování řidiče, který by si byl vědom toho, že způsobil dopravní nehodu, a následně by se rozhodl, že z jejího místa ujede, by podle jejího názoru odpovídalo zásadám logického myšlení. Takovým způsobem však obviněná nereagovala, naopak nezměněnou rychlostí plynule dokončila odbočovací manévr a pokračovala v jízdě.

Podobně jako v původním dovolání i v tomto podání obviněná zdůraznila nekonzistentnost skutkových zjištění a právního posouzení dané trestní věci, a to jak v případě jednání právně kvalifikovaného podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., tak i v případě skutku podle § 208 tr. zák.

Svá tvrzení z původního dovolání obviněná zopakovala i pokud uplatnila důvod dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nad rámec návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu uvedeného v původním dovolání obviněná navrhla, aby dovolací soud sám ve věci rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 2005 k námitkám obviněné podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněná pouze zopakovala svoji obhajobu z vlastního trestního řízení s tím, že cyklistku J. N. vůbec nezaregistrovala, jelikož se cyklistka v době před střetem pohybovala za snížené viditelnosti na technicky nezpůsobilém jízdním kole (osvětlení) a před jízdou pila alkohol. Ze způsobu vlastní jízdy obviněná dovodila, že za daných podmínek nemohla předpokládat nebezpečné počínání poškozené a nemohla reagovat na střet, který si ani neuvědomila. V těchto okolnostech obviněná spatřovala nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací jejího jednání. Dále státní zástupce konstatoval, že v daném případě soudy obou stupňů vyšly z výpovědi poškozené J. N. a zejména svědka S. T., který sledoval poškozenou při jízdě na jízdním kole krátce před střetem a poté reagoval ohlédnutím na náraz, který slyšel. Poté viděl poškozenou ležící na vozovce a vozidlo obviněné, jež pokračovalo v odbočování. Podle způsobu jízdy obviněné svědek usoudil, že jízdní kolo poškozené vůbec nezaregistrovala. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že „… pokud tedy obžalovaná skutečně v důsledku své nepozornosti cyklistku přehlédla, pak má soud za to, že rozhodně náraz v autě slyšet byl, a měla neprodleně zastavit …“. Naproti tomu odvolací soud na základě vlastních úvah dospěl k závěru, že s ohledem na charakter předmětné křižovatky a způsob jízdy účastnic dopravní nehody „… lze pokládat za vyloučené, aby alespoň v poslední fázi (myšleno obviněná) neviděla světlo na kole poškozené … tvrzení obžalované o tom, že o střetu nevěděla, se jeví jako absurdní …“.

Státní zástupce připomněl, že právě s ohledem na konkrétní okolnosti předmětné dopravní nehody, kdy poškozená po hlavní silnici projížděla zleva doprava a obviněná odbočovala vlevo, přičemž k nárazu do kola poškozené došlo pravou přední částí vozidla obviněné, odvolací soud dovodil, že minimálně v poslední fázi před střetem musela obviněná poškozenou zpozorovat, a tím došlo z její strany nejen k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., nýbrž i k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., jelikož si střetu s poškozenou musela být vědoma. Podle jeho názoru je zřejmé, že při absenci doznání obviněné soud na naplnění subjektivní stránky zmiňovaných trestných činů usuzoval právě z konkrétních okolností dané dopravní nehody. Závěrům soudů obou stupňů, jak je formulovaly v odůvodnění svých rozhodnutí, nelze v zásadě nic vytknout, byť se jako vhodné (s ohledem na povětrnostní podmínky v době dopravní nehody a tvrzení obviněné, že poškozenou neregistrovala) jevilo doplnění dokazování příslušným znaleckým posudkem.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce zmínil, že jeho naplnění obviněná spatřovala v tom, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl její odvolání, přestože předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V této souvislosti odkázal na své shora uvedené stanovisko, že úvahám soudů obou stupňů nelze s ohledem na provedené dokazování v zásadě nic vytknout, přičemž z uvedených důvodů neshledal, že by v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Na základě těchto skutečností státní zástupce zhodnotil dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné a jako takové jej navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím této věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.

Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě a na podkladě odvolání státního zástupce meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněná v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněné, které ostatně uplatnila již v odvolacím řízení, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení § 89 a násl. tr. ř. (zejména důkazy ve vztahu k prokázání jejího úmyslu či nezachování míry nutné opatrnosti), že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech (především že se soud nezabýval otázkou, zda obviněná mohla v dané situaci předpokládat střet s poškozenou), které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchala, a dále výhrady, jejichž prostřednictvím popřela vědomost o střetu jejího vozidla s poškozenou či poukazovala na podíl poškozené na vzniku konfliktu tím, že vyvolala nebezpečnou situaci, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byla obviněná uznána vinnou). Ze strany obviněné jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani ty výhrady obviněné, pokud tvrdila, že poškozená byla v předmětné době ovlivněna alkoholem či že jízdní kolo poškozené nebylo z důvodu neosvětlení způsobilé k jízdě na pozemní komunikaci. I v tomto případě se jednalo pouze o zpochybnění skutkových zjištění, ke kterým na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně a jež následně odvolací soud potvrdil. Na skutkovém charakteru těchto námitek nemůže nic změnit ani obsáhlý rozbor právních předpisů, jejichž ustanovení měla poškozená svým jednáním porušit, neboť primární snahou těchto námitek je změna skutkových zjištění a teprve následně snaha o jiné právní posouzení. Takový postup však není v dovolacím řízení přípustný.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože obviněná v rámci svého dovolání argumentovala nesouladem mezi skutkovými zjištěními, jenž ve vztahu k § 224 odst. 1, 2 tr. zák. dovozovala jednak z toho, že na vozidle nebyly zjištěny výrazné stopy střetu s jízdním kolem poškozené, a jednak z toho, že po střetu pokračovala nezvýšenou rychlostí v jízdě, přičemž nebylo prokázáno, že by nezachovala míru možné a povinné opatrnosti a nevěnovala se dostatečně dopravní situaci, a ve vztahu k § 208 tr. zák. měl tento nesoulad plynout z její nevědomosti o střetu vozidla, jednalo se pouze o výhrady, které nebyly dále rozvedeny žádnými konkrétními tvrzeními, z nichž by bylo možné na extrémní nesoulad skutkových a právních zjištění usuzovat. I v tomto případě se tudíž jednalo pouze o námitky, jež primárně napadaly správnost skutkových zjištění, přičemž (jak již bylo výše uvedeno), takové námitky uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.

Nejvyšší soud dále konstatoval, že s odkazem na § 265a odst. 4 tr. ř., podle kterého dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné, nelze přihlížet ani k těm tvrzením obviněné, kterými zpochybňovala správnost a rozsah odůvodnění výše uvedeného usnesení soudu druhého stupně.

Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud její mimořádný opravný prostředek odmítnout ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatelky a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Obviněná však ve svém dovolání rovněž namítla, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly skutek uvedený pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu jako trestný čin podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jeho popis nezahrnuje skutkové okolnosti potřebné k naplnění jeho objektivní i subjektivní stránky. Zatímco ve vztahu k subjektivním znakům trestného činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. namítla nedostatek zavinění ve formě nedbalosti, nedostatek naplnění objektivních znaků spatřovala v absenci jednání, kterým by porušila povinnost uloženou jí podle zákona, a dále v nedostatku příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněné je v tomto ohledu opodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Objektem trestného činu je tu lidské zdraví, předmětem útoku pak živý člověk, jenž však nemusí být zdravý, může být již před útokem pachatele nemocen nebo zraněn.

Těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví [písm. ch) tohoto ustanovení]. Podle konstantní judikatury se jí rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozené nejméně po dobu šesti týdnů; vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené.

V projednávaném případě, kdy byl čin spáchán v rámci silniční dopravy, se za „důležitou povinnost“ uloženou obviněné podle zákona považují zejména povinnosti stanovené v rámci dopravních předpisů, zejména výše citovaný zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k takové okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§ 5 písm. a), b) tr. zák.]. Podle § 5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatelka a) věděla, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (tzv. nedbalost vědomá), nebo b) nevěděla, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům věděl měla a mohla (tzv. nedbalost vědomá).

Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu tu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo o sobě je však i zde aktem vůle pachatele).

V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněné dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatelky k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelčina činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelčin skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.

Pro posouzení, zda obviněná trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. spáchala či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatelka jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně [uvedená pod bodem 1)] ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky jmenovaného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. těžkých zranění poškozené, též jednání obviněné, které mělo povahu porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona, a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a těžkým zraněním poškozené.

Podstata jednání obviněné v tomto bodě spočívala podle zjištění soudů obou stupňů v tom, že po předchozím požití alkoholu jako řidička osobního automobilu při příjezdu do křižovatky z vedlejší ulice a odbočování vlevo na hlavní ulici nedala přednost v jízdě poškozené J. N., která jela po hlavní ulici na jízdním kole, přičemž tuto poškozenou pravou přední částí svého vozidla srazila a způsobila jí tak těžké zranění s citelným omezením v obvyklém způsobu života nejméně pod dobu tří měsíců.

Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. přesvědčivě odůvodnil. Z jeho rozsudku je zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinil závěr o tom, že obviněná své vozidlo řídila po předchozím požití alkoholu a zapříčinila dopravní nehodu s těžkým zraněním poškozené J. N. Z uvedeného rozsudku dále vyplývá, že na naplnění formálního znaku porušení důležité povinnosti uložené obviněné podle zákona nalézací soud usuzoval ze skutečnosti, že obviněná svým jednáním porušila povinnosti zakotvené v § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. f), odst. 2 písm. b) a § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., přičemž v důsledku svého jednání ohrozila život a zdraví poškozené.

Soud druhého stupně se s právní kvalifikací předmětného jednání obviněné v plném rozsahu ztotožnil. Podrobně vyložil, že ačkoli lze mít o míře případného ovlivnění obviněné alkoholem při jízdě pochybnosti, soud prvního stupně ve skutkové větě správně uvedl, že „… obviněná řídila motorové vozidlo po předchozím požití alkoholu, nikoliv že by byla tímto alkoholem ovlivněna ...“. Poukázal rovněž na skutečnost, že obviněná požití alkoholu v určitém období před jízdou doznala, byť jsou v jejích výpovědích rozpory. Dále uvedl, že nemá pochybnosti o řádném osvětlení jízdního kola obviněné, když výpověď poškozené je v tomto směru podpořena svědeckou výpovědí S. T. Vypořádal se i s námitkou obhajoby stran možného vlivu požitého alkoholu i na jednání poškozené, když konstatoval, že s ohledem na množství požitého alkoholu i dobu bylo ovlivnění malé, navíc zjevně nebylo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, neboť poškozená se přiměřeným způsobem pohybovala po hlavní silnici. Na základě uvedených skutečností uzavřel, že to byla obviněná, která svým výlučným zaviněním zapříčinila dopravní nehodu.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že pokud obviněná po předchozím požití alkoholu řídila své osobní vozidlo, věděla, že tímto jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem; bez přiměřených důvodů však spoléhala, že takové porušení či ohrožení nezpůsobí. Po subjektivní stránce jí proto soud prvního stupně správně přičetl zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák., s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Námitky obviněné zpochybňující závěr soudů obou stupňů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. nemohl ani Nejvyšší soud považovat za důvodné.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda obviněná svým jednáním porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona a současně zda mezi jejím jednáním a způsobeným následkem existuje příčinná souvislost.

Z popisu skutku, jak je vymezen ve skutkové části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně [pod bodem 1)] ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, je při posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a nastalým následkem, tj. těžkým zraněním poškozené, relevantní porušení povinností řidičky osobního automobilu, jež spočívají především v tom, že jednak po požití alkoholu řídila motorové vozidlo a jednak že při vjíždění do křižovatky z vedlejší ulice a odbočování vlevo na hlavní ulici nedala přednost oproti příkazu dopravní značky „Dej přednost v jízdě!“ na hlavní ulici jedoucí cyklistce, kterou pravou částí svého vozidla srazila a způsobila jí tak těžké zranění.

Námitky obviněné, že svým jednáním neporušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona a zároveň že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejím jednáním, resp. porušením důležité povinnosti, kterou byla vázána, a těžkým zraněním poškozené, nemohly obstát.

Dovolatelce lze sice přisvědčit v obecných tezích, že pro spolehlivý závěr o porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona (stejně jako pro správné právní posouzení otázky jejího zavinění) je soud vždy povinen zkoumat, zda mezi porušením takové povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí č. 31/1996, 39/1963, 5/1962 Sb. rozh. tr.), jakož i v tom, že soud se musí zabývat rovněž tím, jaký podíl na vzniklém následku mělo její jednání, případně zda se v této souvislosti na něm nepodílí i další skutečnosti, které byly na jejím jednání a vůli zcela nezávislé. V daném případě se ovšem soudy obou stupňů i s těmito otázkami náležitým způsobem vypořádaly.

Podstatou požadavku příčinného vztahu je skutečnost, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom jednáním pachatelky. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání či okolnost. Důležité však je, aby jednání pachatelky bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jednání je příčinou následku nejen tehdy, jestliže by následek bez něj vůbec nenastal, ale i tehdy, nenastal-li by bez něho takovým způsobem, jakým konkrétně nastal, právě v důsledku jednání, jehož kauzální význam je posuzován.

Z uvedeného je zřejmé, že i v rozsahu těchto námitek je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné, jelikož v konkrétním případě je příčinná souvislost mezi porušením důležitých povinností z její strany, jež záležely především v tom, že byla jako řidička osobního automobilu odpovědná za bezpečný způsob své jízdy, což neučinila, a těžkým zraněním poškozené, evidentně dána.

Jestliže se obviněná v uvedených souvislostech domáhala posouzení celého případu i z toho hlediska, že kolizi mohlo vyvolat i zavinění na straně obviněné spočívající v jejím údajně nedisciplinovaném způsobu jízdy na jízdním kole, je třeba takové úvahy odmítnout, neboť (jak bylo již výše uvedeno) pochybení na straně poškozené soud prvního stupně na základě provedeného dokazování neshledal, a to ani ve vztahu k možnému ovlivnění jejího počínání alkoholem, ani pokud jde o (ze strany obviněné zpochybňovaný) technický stav jejího kola.

Ve vztahu ke splnění objektivních znaků trestného činu podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud taktéž dospěl k závěru, že v uvedeném případě soudy obou stupňů správně posoudily porušení důležité povinnosti ze strany obviněné jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.

Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby se rozumí znak skutkové podstaty trestného činu, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a (na rozdíl od obecných přitěžujících okolností) typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu jím charakterizovaného. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby posuzovány z tzv. materiálního hlediska, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (podle tohoto ustanovení je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou).

Z rozsudku soudu prvního stupně, který shledal bezezbytku správným ohledně výroku o vině také soud odvolací, je zcela zřejmé, v čem spatřoval u obviněné (kromě naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu podle odstavce prvého) porušení důležité povinnosti podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Obviněná tím, že po předchozím požití alkoholu řídila své osobní vozidlo, nesledovala dostatečně situaci v silničním provozu a hrubě nedbalou jízdou porušila povinnosti formulované v ustanoveních § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. f), odst. 2 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., způsobila dopravní nehodu, při níž svým vozidlem srazila poškozenou, která utrpěla zranění omezující ji v obvyklém způsobu života po dobu tří měsíců (tedy po dobu cca dvojnásobně dlouhou než k naplnění znaku těžké újmy na zdraví zpravidla postačuje). Soud prvního stupně přitom poukázal na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, a následky činu (hodnotil současně všechny skutečnosti významné z hlediska ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.), a dospěl k závěru, že k uvedeným okolnostem je třeba přihlédnout jako k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, neboť pro svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.

Soud prvního stupně svá skutková zjištění a navazující právní závěry logicky a přiléhavě odůvodnil, čemuž přisvědčil v rámci odvolacího řízení i soud druhého stupně. Jelikož soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně subjektivní stránky, Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaného skutku) dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně je správná a v souladu se zákonem.

Podle obsahu podaného dovolání obviněná napadenému rozhodnutí dále vytkla, že jednáním popsaným pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplnila znaky skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., a to zejména po stránce subjektivní.

Tvrdila-li obviněná i ve vztahu k tomuto trestnému činu, že popis skutku ve výroku rozsudku je nedostatečný, platí i v tomto případě to, co bylo již uvedeno shora v příslušných pasážích tohoto usnesení ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uvedených v rámci tzv. skutkové věty výroku, vyplývá, že obviněná jako řidička osobního vozidla po střetu s cyklistkou J. N., ač jí v tom nic nebránilo, nezastavila a z místa nehody ujela, aniž se pokusila poskytnout zraněné cyklistce první pomoc nebo přivolat potřebnou lékařskou pomoc.

Soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav právně posoudil jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., jehož znaky skutkové podstaty záležely v tom, že obviněná jako řidička dopravního prostředku, která po dopravní nehodě, na níž měla účast, neposkytla osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak mohla učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.

Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud vzal za prokázané, že pokud obviněná z místa nehody ujela, aniž poškozené poskytla první pomoc nebo odbornou lékařskou pomoc sama přivolala, bylo její jednání vedeno zaviněním ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.

Posouzením otázky zavinění se dostatečně zabýval také odvolací soud, který na základě protokolu z místa dopravní nehody dovodil, že je vyloučené, aby obviněná „… alespoň v poslední fázi neviděla světlo na kole poškozené, o kterém hovoří i svědek S. T. Navíc k nárazu do kola dochází pravou přední částí vozidla, neboť náraz směřoval na střed kola. Kolo s poškozenou, která se blížila zleva, tedy muselo v podstatě celé projet před předním sklem vozidla obžalované. O síle nárazu svědčí deformace jak na kole poškozené, tak poškození na vozidle obžalované, o zvukovém efektu hovoří i svědek S. T. Za těchto okolností se tvrzení obžalované o tom, že o střetu nevěděla, jeví jako absurdní …“.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže a) pachatelka chtěla způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděla, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna (tzv. úmysl nepřímý).

Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i složky volní a dále to, že pachatelka si představovala (intelektuální složka) porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti alespoň jako možné. Zjistily-li soudy obou stupňů, že obviněná bezpečně věděla, že způsobila dopravní nehodu, a přesto jednala tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák., je v jejím jednání zároveň obsažena i složka volní. Obviněná totiž nemohla pokládat tyto okolnosti nebo následky za jisté a přitom spoléhat, že tu nejsou nebo že je nezpůsobila.

Z těchto důvodů nelze námitky obviněné E. C., které relevantně uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., akceptovat.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. při předkládání spisu dovolacímu soudu učinil návrh, aby jí byl odložen, případně přerušen výkon trestu odnětí svobody, nebyl tento návrh ze strany předsedy senátu Okresního soudu v Hodoníně učiněn, tudíž se jím Nejvyšší soud nemohl zabývat. Předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru