Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 236/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaHodnocení důkazů
Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.236.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1555/20


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 236/2020-480

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovoláních obviněných G. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018 (ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 243/2018, jakož i usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 To 41/2019), jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 6/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných G. P. a J. P. odmítají.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 46 T 6/2018, byli obvinění G. P. a J. P. uznáni vinnými přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byli podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

2. Shora označený rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění společně podanými odvoláními směřujícím proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudů se obvinění přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustili tím, že:

I. obviněný J. P.

1) dne 22. 4. 2015 v 9:10 hodin v Praze 4, ul. XY, v budově Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, po řádném zákonném poučení vyšetřovatelem 1. oddělení obecné kriminality SKPV v trestní věci vedené pod č. j. KRPA-281357/TČ-2014-000071 uvedl v procesním postavení svědka mimo jiné, že dne 18. 7. 2014 byl zřejmě v práci do 18:00 hodin, doma mohl být mezi 18:15 až 19:00 hodinou, jeho manželka G. P. byla na návštěvě v bytě M. M., kde je slyšel hovořit, šel za nimi, strávil zde asi 5 minut, manželka přišla za ním asi za půl hodiny,

2) dne 20. 11. 2015 v 09:30 hodin v Praze 2, ul. XY, v budově Městského soudu v Praze, v trestní věci vedené pod sp. zn. 57 T 8/2015 v hlavním líčení po řádném zákonném poučení soudem v procesním postavení svědka uvedl, že dne 18. 7. 2014 kolem 18. hodiny jel domů, cesta domů trvá od 15 minut po 1 hodinu, šel do bytu k M., kam ho pozvali, manželka zde zůstala, vrátila se domů asi za 1/2–3/4 hodiny, dále uvedl, že vědomě ten den telefon nevypnul, pokud bylo jeho telefonní číslo v provozu v 16:00 hodin, v 16:34 hodin a v 17:00 hodin v prostoru přenosné buňky XY, která pokrývá jeho bydliště, pravděpodobně už byl asi doma, žena mohla být u M. do 17:00–17:30 hodin,

II. obviněná G. P.

1) dne 22. 4. 2015 v 10:33 hodin v Praze 4, ul. XY, v budově Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, po řádném zákonném poučení vyšetřovatelem 1. oddělení obecné kriminality SKPV v trestní věci vedené pod č. j. KRPA-281357/TČ-2014-000071 uvedla v procesním postavení svědka mimo jiné, že dne 18. 7. 2014 domů přijela kolem 11:30–16:45 hodin, takže se s M. M. bavily asi půl hodiny až hodinu, když přišel manžel, ukazovala mu dceru M., na otázku, zda si vzpomene přesně, kolik bylo hodin, když u ní M. zaklepala, uvedla, že to bylo mezi 17. a 18. hodinou, na otázku, zda může potvrdit či vyvrátit, že její manžel jako svědek uvedl, že z práce přijel mezi 18:15–19:00 hodinou, uvedla, že manžel jezdí pravidelně, takže asi ano, byla v té době u M. doma, byla pořád s ní a do svého bytu se vrátila mezi 19:00 a 19:30 hodinou,

2) dne 20. 11. 2015 v 09:30 hodin v Praze 2, ul. XY, v budově Městského soudu v Praze, v trestní věci vedené pod sp. zn. 57 T 8/2015 v hlavním líčení po řádném zákonném poučení soudem v procesním postavení svědka uvedla ke dni 18. 7. 2014, že domů přišla zhruba kolem 16:30 hodin, M. na ni klepala zhruba během půl hodiny nebo hodiny, zašla k ní, pak přišel manžel, ten se zdržel 5–10 minut, přišel z práce mezi 18.–19. hodinou, nikdy se nestane, že by byl doma dřív, později si vzpomněla, když viděla hlášení v televizi, že jí M. říkala, že byla někde pryč a že nechala malou samotnou doma,

přičemž je zřejmé, že takto popsaný sled událostí lze vyloučit a obvinění takto učinili za účelem poskytnutí alibi M. M., která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 57 T 8/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 To 59/2016, s právní mocí téhož dne, uznána vinnou zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, kterou spáchala dne 18. 7. 2014, a to tak, že se tato dostavila po 17:30 hodin do bytu poškozené L. B., narozené XY, v XY, a v době mezi 18:30–18:40 hodinou ji úmyslně usmrtila.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, podali obvinění G. P. a J. P. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v nichž shodně odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měli za to, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a že věc po právní stránce nesprávně posoudily.

5. Připomněli, že podstatou jejich odvolacích námitek bylo tvrzení, že soud prvního stupně se v rámci objasňování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů dopustil závažných pochybení, která jsou v přímém rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to především se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou materiální pravdy a zásadou in dubio pro reo. Soudu prvního stupně rovněž vytýkali, že nerespektoval povinnost zakotvenou v § 9 odst. 1 tr. ř. a samostatně neposoudil předběžnou otázku týkající se jejich viny, když pouze slepě vycházel ze skutkových zjištění, ke kterým v trestní věci vedené proti obviněné M. M. dospěl Městský soud v Praze (srov. trestní věc vedená pod sp. zn. 57 T 8/2015). Podle jejich názoru byly do rozsudku soudu prvního stupně okopírovány celé pasáže rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 57 T 8/2015, tudíž jsou přesvědčeni, že soud prvního stupně nedostál svým povinnostem, které mu ukládá § 125 tr. ř. Navíc upozornili, že Městský soud v Praze nedovodil, že by uváděli nepravdu, jejich výpovědi označil toliko za nevěrohodné, což je pojem zcela odlišný. Nevěrohodná výpověď nemusí být bez dalšího nepravdivá. Nevěrohodnost vyjadřuje pouze pochybnosti o pravdivosti, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení je v rozporu se skutečností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005).

6. Podle jejich mínění absentuje v rozsudku soudu prvního stupně odůvodnění, jakým způsobem se soud vypořádal s návrhy na provedení důkazů, zejména s návrhem na provedení znaleckého posudku z oboru elektronika, kybernetika, odvětví výpočetní technika, který zpochybňuje závěry soudů (soudu prvního stupně v posuzované trestní věci i Městského soudu v Praze v trestní věci obviněné M. M.) stran jejich pohybu dne 18. 7. 2014. Z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že ani na základě záznamu telekomunikačního provozu na telekomunikační buňce XY nelze s jistotou určit, zda v daný čas byli či nebyli ve svém bydlišti, nebo kdy případně bydliště opustili. Zmíněný záznam telekomunikačního provozu je záznamem tzv. pasivním, tzn., že zaznamenává pouze hovory, SMS a přenos dat. Navíc se vztahuje jen na telekomunikační buňku XY, která pokrývá pouze omezený prostor v okolí jejich bydliště, tudíž na základě něj nelze vyvozovat jakékoliv konkrétní závěry o jejich pohybu. V daných souvislostech je rovněž podstatné, že záznam mobilního telefonu obviněné, který nedisponoval připojením k internetu, by byl na telekomunikační buňce XY zachycen toliko v případě, že by obviněná v inkriminovanou dobu telefonovala nebo posílala SMS. Pokud pak jde o smartphone používaný obviněným, který je v zásadě permanentně připojen k internetu a v pravidelných intervalech přijímá a odesílá data, nelze přehlédnout, že podle označeného znaleckého posudku existuje několik situací, kdy se ani smartphone na záznamu telekomunikačního provozu neprojeví. Nejpravděpodobnější variantou přitom je automatické přepojení mobilního telefonu na domácí síť wifi, kdy smartphone přestane využívat datové služby operátora, v důsledku čehož dojde k nemožnosti zachycení záznamu. Jestliže tedy obviněný v rozhodnou dobu netelefonoval a neposílal SMS, aktivita jeho smartphonu se na telekomunikační buňce XY nezaznamenala. Obvinění se domnívali, že závěry soudů stran jejich pohybu v inkriminované době jsou nepodložené a spekulativní. Nejde-li s určitostí konstatovat, že se nepohybovali ve svém bydlišti, nelze jednoznačně vyloučit pravdivost jejich tvrzení, že byli na návštěvě u obviněné M. M., a v návaznosti na to nelze učinit nezpochybnitelný závěr o jejich vině.

7. Výhrady vztáhli i proti samotnému usnesení odvolacího soudu, jež považují za nepřezkoumatelné. Vytkli, že odůvodnění uvedeného rozhodnutí se vztahuje k úplně jiné trestní věci, týká se jiného skutku a jiných osob. Nejedná se přitom o pouhé písařské chyby či o jiné zřejmé nesprávnosti ve smyslu § 131 tr. ř., které by bylo možné zhojit postupem v tomto ustanovení upraveným. Je zřejmé, že soud druhého stupně použil jako vzor jiné usnesení o zamítnutí odvolání, v němž jen změnil jména obviněných. Z takového jeho nezákonného rozhodnutí, které nerespektuje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. a § 125 tr. ř., tak nelze zjistit, jaké úvahy jej vedly k tomu, že nevyhověl podanému řádnému opravnému prostředku, a jak se vypořádal s navrženými důkazy. S ohledem na vadnost rozhodnutí soudu druhého stupně nelze s určitostí konstatovat, že byla vina obviněných prokázána. Uzavřeli, že za takové situace by výkonem rozhodnutí soudů obou stupňů byla porušena jejich ústavně zaručená práva.

8. Dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265m odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a zprostil je obžaloby. Dospěje-li k závěru, že podmínky pro tento postup nejsou splněny, nechť rozhodne v souladu s ustanoveními § 265k odst. 1 a § 2651 odst. 1 tr. ř. a napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc vrátí Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k prvotně podaným dovoláním uvedl, že z obsahu mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a že usnesení odvolacího soudu chtěli dovolatelé patrně napadnout s odkazem na důvod dovolání uvedený pod písm. l) citovaného ustanovení. K samotnému obsahu dovolání poznamenal, že v části, v níž dovolatelé opakují svou obhajobu, jejíž podstata spočívá v tvrzení, že nelze s jistotou konstatovat nepravdivost jejich svědeckých výpovědí, neboť provedeným dokazováním nebylo vyloučeno, že se návštěva u obviněné M. M. uskutečnila, reálně brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, a uplatňují tak námitku procesní povahy neodpovídající uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Podle jeho názoru by proto v této části bylo možné dovolání odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Přesvědčení dovolatelů, že napadené usnesení odvolacího soudu se týká zcela odlišné trestní věci, naproti tomu sdílel.

10. Konstatoval, že odvolací soud se od předmětné trestní věci odchýlil v posledním odstavci třetí strany až po čtvrtou stranu odůvodnění jeho rozhodnutí, konkrétně od slov „proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. listopadu 2004“ až po slova „proti D. K. uvedla nepravdu o okolnostech, které měly podstatný význam pro rozhodnutí soudu“. Sporný text přitom zahrnuje veškerou konkrétní argumentaci odvolacího soudu, neboť dovoláním napadené usnesení je odůvodněno pouze povšechným prohlášením o správnosti provedeného dokazování, aniž by odvolací soud reagoval na konkrétní námitky obviněných. V této souvislosti upozornil na to, že Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo následně předloženo shodně označené a datované usnesení odvolacího soudu, které již konkrétní argumentaci odvolacího soudu obsahuje, s vysvětlením, že předchozí usnesení bylo pouhým nedokončeným konceptem. Nastala tak situace, kdy existují dvě různá vyhotovení jednoho usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, obě opatřená kulatými razítky č. 350 uvedeného soudu a jménem předsedy senátu JUDr. Alexandra Sotoláře. Shodu obou usnesení s prvopisem potvrdila M.T.

11. Ačkoliv je dovolání podané jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné, absence řádného odůvodnění ve shora popsaném rozsahu je zjevným porušením práva obviněných na spravedlivý proces, neboť takový způsob rozhodování soudu je „porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96). Za nepřípustné označil státní zástupce i to, aby soud vyhotovoval totéž usnesení s různým zněním odůvodnění. Chybějící či nesprávné či nedostatečné odůvodnění nemůže tímto způsobem ani „doplňovat“ či „nahrazovat“. Takový postup považoval za vážné ohrožení důvěryhodnosti justice, neboť existují-li vedle sebe dvě varianty téhož usnesení, nelze vyloučit ani existenci desítek či stovek takových variant. Není pak ani zřejmé, jaké rozhodnutí bylo vlastně dovoláním napadeno, když obviněnými označené rozhodnutí má nejméně dvě znění. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obvinění napadají znění první, které podle podkladů Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno nalézacím soudem Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 poprvé dne 7. 8. 2018, a nikoliv druhé, které bylo takto doručeno dne 2. 10. 2018. Uzavřel, že tak jako tak by se následné zrušení tohoto usnesení mělo vztahovat na veškeré jeho vydané varianty. Teprve nové budoucí rozhodnutí odvolacího soudu s již ustáleným odůvodněním by mohlo být podkladem pro případné nové dovolání obviněných.

12. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Nejvyšší soud, jemuž byl spis předložen k rozhodnutí o dovoláních, se musel primárně vypořádat s námitkou dovolatelů, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, poněvadž jeho odůvodnění se vztahuje k úplně jiné trestní věci, týká se jiného skutku a jiných osob. Podle jejich mínění se nejedná o pouhé písařské chyby či o jiné zřejmé nesprávnosti ve smyslu § 131 tr. ř., které by bylo možné zhojit postupem v tomto ustanovení upraveným. Měli za to, že z takového nezákonného rozhodnutí, které nerespektuje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. a § 125 tr. ř., tak nelze zjistit, jaké úvahy odvolací soud vedly k tomu, že nevyhověl podanému řádnému opravnému prostředku, a jak se vypořádal s navrženými důkazy. S ohledem na vadnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze s určitostí konstatovat, že byla vina obviněných prokázána. Uzavřeli, že za takové situace by výkonem rozhodnutí soudů obou stupňů byla porušena jejich ústavně zaručená práva. Opodstatněnosti této výtky přisvědčil i státní zástupce. Nejvyšší soud však takto navrhovanému procesnímu postupu nevyhověl z následujících důvodů.

14. Spis byl Nejvyššímu soudu, příslušnému k rozhodnutí o dovoláních, předložen poprvé dne 21. 12. 2018. Nejvyšší soud však zjistil, že byl předložen v neúplné podobě, resp. bez dokumentu označeného jako „nedokončený koncept usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018“, či jako „opis usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018“ (viz sdělení předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. Alexandra Sotoláře na č. listu 349 a přípisy samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 JUDr. Marie Korbařové na č. listu 360–363), který byl procesním stranám doručen jako první v pořadí.

15. Poté, co byla výše označená listina založena do spisu a Nejvyšší soud si po opětovném předložení spisu (dne 25. 1. 2019) opatřil pomocný spis Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 243/2018, jakož i CD nosič obsahující zvukový záznam veřejného zasedání konaného u Městského soudu v Praze dne 17. 7. 2018, dospěl k závěru, že postup, jakým oba soudy reagovaly na skutečnost, že procesním stranám byly zaslány opisy rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahově nekorespondovaly s jeho „originálním“ vyhotovením, nelze akceptovat.

16. Ze zvukového záznamu pořizovaného o veřejném zasedání Městského soudu v Praze dne 17. 7. 2018 (jakož i doslovného přepisu odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 243/2018 na č. listu 405) se zřetelně podává, že vyhotovení usnesení odvolacího soudu založené ve spise na č. listu 320 až 326 (a stejně tak v pomocném spise Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 243/2018), označované jako „originál usnesení“, odpovídá obsahu dovoláními napadeného usnesení, jak bylo ve veřejném zasedání vyhlášeno. Jestliže ovšem byl procesním stranám prvotně doručen opis usnesení odvolacího soudu, který nebyl ve shodě s obsahem usnesení, jak bylo vyhlášeno (viz poslední odstavec textu týkající se skutkových námitek na str. 3 od slov „proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. listopadu 2004“ až po text na str. 4 usnesení končící slovy „proti D. K. uvedla nepravdu o okolnostech, které měly podstatný význam pro rozhodnutí soudu“), nelze takový nedostatek zhojit postupem, který soudu prvního stupně předznačil předseda senátu Městského soudu v Praze (č. listu 349), tj. toliko zasláním obsahově správného vyhotovení usnesení odvolacího soudu.

17. Procesním stranám byl doručen „opis“ usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, který byl opatřen otiskem kulatého úředního razítka s číselným označením 350 uvedeného soudu a jménem předsedy senátu JUDr. Alexandra Sotoláře, shodu s prvopisem (stejně jako u „originálu“ vyhotovení usnesení) potvrdila M.T. Takové podání nelze bez dalšího označit za „nedokončený koncept usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018“ a obsahovou vadu, jíž zjevně trpělo, odstranit tím, že procesním stranám bude zasláno bezvadné vyhotovení usnesení. Takové podání nutno naopak považovat za opis usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, který však nebyl ve shodě s obsahem tohoto usnesení, jak bylo vyhlášeno.

18. Nejvyšší soud, přesvědčen, že vady zjištěné v opise usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, prvotně doručovaném procesním stranám, lze označit za „jiné zřejmé nesprávnosti“ a nápravu pochybení nejen efektivně, ale především v souladu se zákonem zjednat opravou opisu usnesení ve smyslu § 131 odst. 1 tr. ř. (§ 138 tr. ř.), uložil předsedovi senátu Městského soudu v Praze, aby vady v opisech usnesení neprodleně odstranil v souladu s ustanovením § 131 odst. 1 tr. ř. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 243/2018, byla vymezená nesprávná část textu v odůvodnění opisů usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 243/2018 ze dne 17. 7. 2018 jako zřejmá nesprávnost opravena na ve výroku usnesení uvedený správný text (č. listu 390–398). Stížnost obviněných G. P. a J. P. proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 To 41/2019, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 To 41/2019, bylo oběma obviněným, jejich obhájci i příslušnému státnímu zastupitelství doručeno a dostalo se jim i poučení o tom, že od doručení tohoto poučení běží nová lhůta k podání dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, v níž mohou nově uplatnit dovolací důvody a měnit rozsah dovolání v návaznosti na obsah opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 243/2018. Oba obvinění také prostřednictvím obhájce v modifikované dovolací lhůtě dovolání podali (viz body 13. až 15. tohoto usnesení dovolacího soudu).

19. Za těchto okolností dovolací soud nepřisvědčil těm původním úvahám obviněných či státního zástupce, jež měly vést ke zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, jelikož odvolací soud vyhotovoval totéž usnesení s různým zněním odůvodnění. Postupem vedoucím k odstranění vady, jíž napadené usnesení odvolacího soudu dozajista trpělo, nedošlo k žádnému negativnímu zásahu vůči požadavku spravedlivého procesu. Zde nutno zdůraznit, že procesním stranám byla nově poskytnuta lhůta k podání dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, v níž mohly nově uplatnit dovolací důvody a měnit rozsah dovolání v návaznosti na obsah opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 243/2018, počítaná od doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 To 41/2019.

20. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 243/2018, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 243/2018, jakož i usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 To 41/2019, podali obvinění G. P. a J. P. prostřednictvím svého obhájce v modifikované lhůtě nově společná dovolání, v nichž odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měli za to, že se soudy nižších stupňů dopustily procesních pochybení spočívajících v porušení povinnosti řádně posoudit předběžnou otázku důležitou pro trestní řízení (§ 9 odst. 1 tr. ř.), což v důsledku vedlo k vadným, nezákonným a nepřezkoumatelným rozhodnutím vykazujícím prvky zakázané libovůle soudní moci a příčícím se zásadám volného hodnocení důkazů, materiální pravdy a pravidlu in dubio pro reo.

21. Stejně jako ve svých předchozích mimořádných opravných prostředcích vyjádřili přesvědčení, že ve věci činné soudy pouze slepě vycházely ze skutkových zjištění, ke kterým v trestní věci vedené proti obviněné M. M. dospěl Městský soud v Praze, a samostatně nezkoumaly, zda závěr o jejich údajné nevěrohodnosti vyslovil Městský soud v Praze na základě dostatečných důkazů, a tedy na základě řádných skutkových zjištění tak, aby mohla být jejich vina dovozována nade vši pochybnost. Zdůraznili, že Městský soud v Praze navíc zcela nevyloučil, že se jejich návštěva u M. M. mohla uskutečnit. Jejich výpovědi označil toliko za nevěrohodné, neboť naznal, že s největší pravděpodobností odjeli a k žádné návštěvě nedošlo. Opětovně konstatovali, že do rozsudku soudu prvního stupně byly okopírovány celé pasáže rozsudku Městského soudu v Praze. Znovu poukázali na znalecký posudek z oboru elektronika, kybernetika, odvětví výpočetní technika, který podle jejich mínění zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů týkající se jejich pohybu inkriminovaného dne. Jediný usvědčující důkaz ve věci, tj. záznam telekomunikačního provozu, je podle jejich názoru důkazem nepoužitelným, neboť z uvedeného znaleckého posudku vyplývá, že na základě něj nelze s jistotou určit, zda v daný čas byli či nebyli ve svém bydlišti, nebo kdy případně bydliště opustili. Zopakovali důvody, které je vedou k závěru o nepoužitelnosti záznamu telekomunikačního provozu – jedná se o záznam tzv. pasivní, vztahující se jen na telekomunikační buňku XY, a opět akcentovali typy svých mobilních telefonů, které o jejich aktivitě v místě jejich bydliště nemohou ničeho vypovídat. Podle jejich mínění se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jejich obhajobou.

22. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265m odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a zprostil je obžaloby. Dospěje-li k závěru, že podmínky pro tento postup nejsou splněny, nechť rozhodne v souladu s ustanoveními § 265k odst. 1 a § 2651 odst. 1 tr. ř. a napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí zruší a věc vrátí Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.

23. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ke shora uvedenému společnému dovolání obviněných opětovně poznamenal, že z obsahu mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a že usnesení odvolacího soudu chtěli dovolatelé patrně napadnout s odkazem na důvod dovolání uvedený pod písm. l) citovaného ustanovení. K samotnému obsahu dovolání sdělil, že porušením zásad volného hodnocení důkazů, materiální pravdy a pravidla in dubio pro reo nemohl být naplněn žádný z dovolacích důvodů. Pokud jde o zásadu volného hodnocení důkazů, konstatoval, že za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním (viz odst. 23. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Takovou však dovolatelé neučinili. Také pravidlo in dubio pro reo má procesní a nikoliv hmotněprávní povahu a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo jeho dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. V této souvislosti poukázal na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14. Co se týče zásady materiální pravdy, uvedl, že tato byla platným trestním řádem opuštěna již před více než dvaceti pěti lety (viz novela provedená zákonem č. 292/1993 Sb.) a že od 1. 1. 1994 ji ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. neobsahuje. Zmíněná zásada se tedy neuplatňuje, navíc i v době její existence se jednalo o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. předmětná dovolání odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly v modifikované dovolací lhůtě včas oprávněné osoby, že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Oba obvinění v dovolání shodně odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

26. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

27. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

28. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 19. až 23., str. 8 až 10 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 až 6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Obhajoba obviněných byla podporována toliko výpovědí svědkyně M. M., již však soud prvního stupně z logických příčin označil za nevěrohodnout. Závěr, že se obvinění v době, kdy byla zavražděna poškozená L. B., nenacházeli s odsouzenou M. M. v jejím bytě, byl provedeným dokazováním spolehlivě prokázán. Dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněných, že soudy nižších stupňů rezignovaly na své povinnosti, nezabývaly se dostatečně zjištěním skutkového stavu věci, otázku jejich viny neposoudily jako otázku předběžnou a slepě vycházely z rozhodnutí Městského soudu v Praze v trestní věci odsouzené M. M. vedené pod sp. zn. 57 T 8/2015. Naopak má za to, že provedené důkazy pečlivě zkoumaly a svůj závěr, že obvinění poskytli odsouzené M. M. falešné alibi, přesvědčivě argumentačně podpořily. I Nejvyšší soud považuje v posuzované věci za významný časový sled událostí inkriminovaného dne 18. 7. 2014, tj. dne, kdy byla poškozená L. B. zavražděna. Odsouzená M. M. vypověděla, že kolem 17:00 hod. odjeli z jejího bytu její rodiče, poté se sešla se svědkem G., zástupcem společnosti P., následně navštívila poškozenou L. B. a kolem 17:30 hod. zaklepala na dveře bytu obviněné G. P. s tím, zda se obviněná nechce podívat na její malou dceru. Jí prezentované časové určení tvrzené návštěvy nicméně neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, podle nichž se svědkem G. telefonicky hovořila v 17:20 hod. a poté se s ním sešla. Stěží by totiž během pouhých 10 minut stihla absolvovat schůzku se svědkem, návštěvu u poškozené a návrat domů, kde bezprostředně iniciovala setkání s obviněnou. Navíc nelze přehlédnout, že podle výpovědi svědkyně M., matky poškozené, navštívila odsouzená M. M. poškozenou až mezi 18:00 hod. až 18:15 hod. Poškozená totiž svědkyni po zaznění domovního zvonku, k němuž došlo v uvedeném časovém rozpětí, sdělila, že odsouzená, jejíž návštěvu poškozená očekávala, právě přichází. V této souvislosti dále nutno akcentovat, že svědkyně identifikovala hlas odsouzené a po cca půl hodiny po jejím příchodu uslyšela v bytě, který s poškozenou obývala, podivný hluk. Její výpověď přitom koresponduje s výpověďmi slyšených sousedů, kteří sdělili, že v době vraždy, tj. mezi 18:30 hod. a 18:40 hod., se z bytu poškozené ozýval hluk a volání o pomoc. Po asi 10 minutách na byt poškozené zaklepali, přičemž uslyšeli klidný ženský hlas, který říkal: „Maminko, já už jdu.“. Na základě výše uvedeného je tedy vyloučeno, aby se odsouzená, která se po 18:00 hod. prokazatelně nacházela v bytě poškozené, současně nacházela ve svém bytě s obviněnými. Tvrzení obviněné G. P. , že se odsouzená po dobu, co u ní byla na návštěvě, která měla započat mezi 17:00 hod. až 18:00 hod. a skončit mezi 19:00 až 19:30 hod., z bytu nevzdálila, je proto evidentně lživé. V tomto kontextu je tak stejně zcela zjevně nepravdivé tvrzení obviněného J. P. , že po příjezdu z práce – mezi 18:15 hod. a 19:00 hod. – krátce navštívil byt odsouzené, kde se t. č. nacházela obviněná G. P. , jeho manželka. Jako pravdivé není možné označit ani jeho pozměněné tvrzení, jímž připustil, že se vrátil z práce dříve, kolem 16:00 hodin, a že je možné, že obviněná G. P. navštívila odsouzenou M. M. již v době mezi 16:00 až 17:30 hodin. Jak výstižně soudy upozornily, ani takové časové řazení událostí by objektivně neodpovídalo událostem kritického dne, poněvadž rodiče M. M. měli odjet teprve kolem 17:00 hodin a ona sama se pak měla setkat se zástupcem P. a posléze podle vlastního vyjádření navštívit L. B.

29. Pokud jde o poukaz obviněných na jimi předložený znalecký posudek z oboru elektronika, kybernetika, odvětví výpočetní technika, dovolací soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že reflektuje dovolateli podrobně reprodukované závěry tohoto posudku, podle nichž z pouhé skutečnosti, že mobilní telefonní čísla obviněných nevykazovala inkriminovaného dne po 17:00 hod. v místě jejich bydliště žádnou aktivitu, nelze vyvozovat, že obvinění nebyli po 17:00 hod. doma, ve shodě se soudy nižších stupňů právě k obsahu záznamu telekomunikačního provozu při přezkumu správnosti učiněných skutkových zjištění jako k zásadnímu usvědčujícímu důkazu nepřihlížel. Jak shora naznačeno, vycházel z prokázaného časového sledu událostí, který obhajobu obviněných, resp. jejich tvrzení o tom, že se v době, kdy byla zavražděna poškozená L. B., nacházeli v přítomnosti odsouzené M. M., vyvrací. Pro úplnost je vhodné doplnit, že věrohodnost výpovědí obviněných je negativně poznamenána i faktem, na který upozorňoval již soud prvního stupně, a to tím, že obvinění poskytli odsouzené M. M., své sousedce, se kterou měli mít s ohledem na to, že ji podle jejich tvrzení navštívili, přátelské vazby, alibi až v odstupu několika měsíců poté, co bylo zahájeno její trestní stíhání. Je zarážející, že si obviněná G. P. na absolvování poměrně dlouhé návštěvy u odsouzené M. M. nevzpomněla při prvotním vytěžení Policií České republiky v říjnu 2014 (srov. body 20. až 21., str. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu).

30. K námitce obviněných, že soudy provedené důkazy hodnotily v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo, jež dozajista patří k principům spravedlivého procesu, znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné, rozumné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují vinu dovolatelů (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

31. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

32. Protože dovolatelé svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založili na polemice se skutkovými zjištěními soudu, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

33. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných G. P. a J. P. byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru