Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 235/2020Usnesení NS ze dne 21.04.2020

HeslaJednočinný souběh
Jednota skutku
Loupež
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Vydírání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.235.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoníku

§ 175 odst. 1 tr. zákoníku

§ 58 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 235/2020-435

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. Š., nar. XY, v Praze, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 10 To 88/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 2/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 6 T 2/2019, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněným a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na pět let. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byly obviněnému uloženy přiměřené povinnosti, a to aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a aby se podrobil vhodnému programu psychologického poradenství. V dalším bylo rozhodováno podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 10 To 88/2019, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. Š. dopustil zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tím, že nejméně od 29. 6. 2018 při komunikaci prostřednictvím SMS zpráv zasílaných z mobilního telefonu a messengeru aplikace Facebook se svým bývalým zaměstnavatelem poškozeným J. M. tomuto vyhrožoval, že v případě, že mu nezaplatí částku, kterou mu dlužil na výplatě, tak na něj pošle „světské“, a že má chodit kanálem, a při telefonické komunikaci i že mu zláme nohy, a že v pondělí dne 16. 7. 2018 za ním přijde, následně dne 16. 7. 2018 v době kolem 15:00 hodin v úmyslu získat od poškozeného domnělou dlužnou finanční částku ve výši 29 000 Kč se v doprovodu J. M. dostavil do autolakovny provozované poškozeným na adrese XY, okres Praha-západ, společně s J. M. vstoupil do prostor autolakovny, kde poté poškozeného po jeho sdělení, že požadované peníze nemá, fyzicky napadl, a to tím způsobem, že jej nejprve udeřil pěstí levé ruky do oblasti pravého oka, poté jej oběma rukama zvedl a hodil s ním o zem, kde jej pak oběma rukama škrtil a křičel na něho, poté jej znovu udeřil pěstí levé ruky do oblasti pravého oka a i nejméně dvakrát do něho kopnul s tím, že pokud věc ohlásí, tak si jej najde a zakope jej v lese, načež následně sundal ze zdi dílny dvě stříkací pistole ve vlastnictví poškozeného v celkové hodnotě 15 000 Kč, které zde byly volně zavěšeny v držácích, a tyto poté z místa odnesl, přičemž poškozenému svým jednáním způsobil tržnou ránu nad pravým obočím, pohmoždění horního očního víčka vpravo s otokem měkkých tkání, oděrku na levém lokti a vykloubení pravého kyčelního kloubu s odlomením zadní hrany kloubní jamky, které si vyžádalo operativní zákrok na Ortopedicko-traumatologické klinice Fakultní nemocnice XY s hospitalizací do 25. 7. 2018 s následnou ambulantní a domácí péčí s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu šesti až sedmi týdnů, kdy měl značně sníženou pohyblivost.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 10 To 88/2019, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v zákonné lhůtě dovolání v neprospěch obviněného M. Š., v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Uvedl, že usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení mu předcházejícím spočívalo rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

5. Dovolatel nesouhlasil s kvalifikací jednání obviněného uvedeného v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Připomněl, že proti tomuto rozsudku státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného směřující proti výroku o vině i trestu. V případě výroku o vině poukazoval na skutečnost, že jednání obviněného tvořené podle názoru státního zástupce dvěma skutky nebylo soudem prvního stupně posouzeno podle všech v úvahu přicházejících ustanovení, ale jen jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Takové právní posouzení se však týká toliko jednání obviněného dne 16. 7. 2018, ale nedopadá i na jednání obviněného uskutečněné od 29. 6. 2018 do dnů předcházejících 16. 7. 2018, které vykazuje zákonné znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li o výrok o trestu, dovolatel namítl nesplnění podmínek pro uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené za zločin loupeže v § 173 odst. 2 (nikoliv odst. 3, jak uvádí dovolatel) tr. zákoníku. Odvolací soud zamítl odvolání jako nedůvodné, přičemž poukázal na to, že jednání obviněného přede dnem 16. 7. 2018 a v uvedený den se částečně překrývají, a tudíž podle jeho názoru trestná činnost byla spáchání jedním skutkem, který byl kvalifikován jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Poznamenal také, že za dané situace není možný souběh s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k vztahu subsidiarity obou těchto zákonných ustanovení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i ve vztahu k výroku o trestu.

6. Nejvyšší státní zástupce však s právními závěry soudů nesouhlasil. Jakkoliv nezpochybnil konstatování odvolacího soudu, že jednočinný souběh trestných činů loupeže a vydírání je vyloučen s ohledem na vztah subsidiarity skutkové podstaty trestného činu vydírání ke skutkové podstatě trestného činu loupeže, nejde v posuzovaném případě o přiléhavý argument. Podle něj se zde totiž nejedná o jednočinný souběh těchto trestných činů, ale o jejich souběh vícečinný, na čemž nic nemění ani okolnost, že jednotlivé skutky byly ve skutkové větě popsány nikoliv odděleně, ale v jednom souvislém textu. Povinností soudů bylo posoudit všechny v tomto řízení stíhané skutky podle příslušných ustanovení trestního zákoníku, tedy jednak skutek spáchaný od 29. 6. 2018 do přesně nezjištěné doby přede dnem 16. 7. 2018, kdy mělo ze strany obviněného formou výhrůžek poškozenému dojít k dokonání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jednak skutek spáchaný dne 16. 7. 2018, kdy obviněný měl fyzickým napadením poškozeného a zmocněním se jeho věcí spáchat zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

7. Připomněl, že i policejním orgánem bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného pro dva samostatné skutky, které byly navzájem rozlišeny jak vymezením doby a způsobu protiprávního jednání, tak i tomu odpovídající trestněprávní kvalifikací; prvním skutkem, spáchaným přede dnem 16. 7. 2018, se měl dopustit přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, druhým, spáchaným dne 16. 7. 2018, zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný byl upozorněn na změnu právní kvalifikace jednání s tím, že jeho jednání bude nadále posuzováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nicméně s ohledem na vymezení předmětu trestního stíhání se uvedená změna právní kvalifikace zjevně vztahovala pouze na skutek, kterého se měl obviněný dopustit dne 16. 7. 2018. Vymezení protiprávního jednání bylo v obžalobě zachováno v zásadě tak, jak bylo toto jednání vymezeno v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného. Po formální stránce však byly oba skutky popsány ve skutkové větě obžaloby v rámci jednoho vylíčení skutkového děje a vývoje konfliktu mezi obviněným a poškozeným, přičemž oba skutky byly státním zástupcem (nesprávně) kvalifikovány jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zmíněný postup při vymezení skutku a jeho právní kvalifikaci pak byl nekriticky akceptován soudem prvního stupně a promítl se do odsuzujícího rozsudku.

8. Nejvyšší státní zástupce se dále v dovolání zabýval tím, jak trestněprávní teorie vymezuje pojem skutku a uzavřel, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení hodnot chráněných trestním zákonem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02). Jednání obviněného uskutečněné v době od 29. 6. 2018 do doby předcházející dni 16. 7. 2018, tedy v pořadí první jednání charakterizované toliko verbálním vyhrožováním poškozenému prostřednictvím SMS a zpráv messengeru aplikace Facebook, představuje samostatný skutek, který je vymezen nejen trestněprávně relevantním jednáním, ale i trestněprávně relevantním následkem, a to následkem spočívajícím v porušení objektu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněný poškozeného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal. Trestný čin vydírání tak byl obviněným dokonán dříve, než obviněný posléze dne 16. 7. 2018 spáchal skutek, jenž byl kvalifikován jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu je podle nejvyššího státního zástupce nepochybné, že trestněprávně relevantní jednání, pro které byl obviněný trestně stíhán a jehož se měl dopustit v době od 29. 6. 2018 do doby, než dne 16. 7. 2018 proti poškozenému užil násilí, bylo i z hlediska subjektivní stránky odděleno od jednání ze dne 16. 7. 2018, a že z povahy věci nemůže být kvalifikováno jako trestný čin loupeže, ať již v jeho kvalifikované formě podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, či toliko v jeho základní skutkové podstatě podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný fyzické násilí vůči poškozenému neužil, a pokud mu užitím fyzického násilí vyhrožoval, nejednalo se o pohrůžku bezprostředního užití násilí. Předmětný skutek tak měl být kvalifikován jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně tedy skutek obviněného nesprávně právně posoudil, pakliže dospěl k závěru, že jde o skutek jediný, který právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Své rozhodnutí tak zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Rozsudek soudu prvního stupně je ale podle dovolatele zatížen i vadou ve výroku o trestu, byl-li obviněnému podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž byly pro takový postup splněny zákonem stanovené podmínky, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce upozornil, že z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že v podstatě jediným důvodem pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku bylo spáchání činu obviněným ve stavu zmenšené příčetnosti. Zdůraznil však, že okolnost, že pachatel trestný čin spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, je sice okolností významnou pro rozhodnutí o stanovení druhu trestu a jeho výměry, avšak není okolností, jež by sama o sobě odůvodňovala mimořádné snížení trestu odnětí svobody po dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Tato okolnost by mohla být důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, avšak pouze za splnění kumulativní podmínky, že je pachateli současně uloženo ochranné léčení a že v důsledku tohoto opatření lze dosáhnout možnosti nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. V daném případě však pro uložení takového ochranného léčení podmínky splněny nebyly. Zdůraznil, že okolnost, že obviněný se trestného činu loupeže dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, nelze přeceňovat již z důvodu, že v případě jednání obviněného dne 16. 7. 2018 šlo o vygradování delší dobu působícího a současně gradujícího protiprávního vystupování obviněného vůči poškozenému, a nejednalo se tedy o jednorázové a ryze situačně podmíněné excesivní jednání obviněného vůči poškozenému. Pokud soud prvního stupně v souvislosti se svým postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku akcentoval motivaci obviněného, který se domáhal zaplacení dlužné mzdy, pak podle nejvyššího státního zástupce ani tato okolnost není vzhledem k ostatním zjištěným skutečnostem (srov. především předchozí vyhrožování poškozenému, míru intenzity útoku, délku jeho trvání, charakter následků útoku i okolnost, že obviněný v útoku pokračoval poté, co již poškozený ležel zraněný na zemi) dostatečným důvodem pro daný postup. Zdůraznil mimořádnost ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uzavřel, že z hlediska ukládání trestu nebyla splněna podmínka citovaného ustanovení spočívající v tom, že s ohledem na okolnosti případu nebo poměry pachatele by uložení trestu v rámci zákonem stanovené trestní sazby bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné. Současně nesouhlasil ani se závěry soudů, že ukládaným trestem odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby by bylo možné dosáhnout nápravy obviněného, když soudy jednostranně ve prospěch obviněného poukázaly na jeho aktuální osobní poměry, aniž by důsledně zhodnotily veškeré závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k osobě obviněného. Znalci hodnotili prognózu resocializace ve vztahu k obvinění jako problematickou, ztíženou. Zjistili, že obviněný pravděpodobně trpí lehkou mozkovou dysfunkcí, která snižuje frustrační toleranci. Impulzivita obviněného by podle zjištění znalců mohla být ovlivněna poradenstvím, avšak primárně je vyžadováno volní nastavení obviněného. Nejvyšší státní zástupce poukázal i na další poznatky k osobě obviněného, a to předchozí odsouzení obviněného pro násilná protiprávní jednání, která vypovídají o jeho sklonech k užití síly při řešení životních situací a rovněž potvrzují správnost závěrů a prognóz učiněných znalci. Znalci nebylo navrženo uložení ochranného léčení, připustili možnost ovlivnění impulzivity obviněného vhodným poradenstvím, avšak za současného splnění podmínky volního nastavení obviněného. Podle nejvyššího státního zástupce je tak zřejmé, že ani soudem uložené omezení spočívající v povinnosti podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství není schopno nahradit výchovné působení trestu odnětí svobody v zákonem předpokládané výměře na osobu obviněného.

10. Odvolací soud výše uvedené vady rozhodnutí soudu prvního stupně neodstranil a odvolání státního zástupce nesprávně jako nedůvodné zamítl. Tím své rozhodnutí podle dovolatele zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 10 To 88/2019, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

12. Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce po shrnutí dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce připomněl svůj ambivalentní postoj k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Uvedl, že si uvědomuje, že spáchal trestnou činnost, avšak odmítal její právní kvalifikaci jako trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Projednávaná trestná činnost byla ovlivněna řadou velmi specifických okolností, které byly zcela správně posouzeny a zohledněny při ukládání trestu, který byl mimořádně snížen pod dolní hranici trestní sazby. Uložený trest byl podle obviněného trestem adekvátním, pohybujícím se v rámci trestní sazby, která by podle jeho názoru měla být v jeho případě použita při kvalifikaci jeho jednání tak, jak sám požadoval. Zdůraznil, že kategoricky nesouhlasí s názorem nejvyššího státního zástupce, který na jeho jednání pohlíží jako na dva skutky. Podle jeho názoru skutek, kterého se měl dopustit přede dnem 16. 7. 2018, vůbec nedosahuje společenské škodlivosti a intenzity trestného činu. Poukázal na nemožnost jednočinného souběhu trestných činů vydírání podle § 175 tr. zákoníku a loupeže podle § 173 tr. zákoníku, akcentoval, že úmyslem obviněného bylo od počátku získání peněz, které mu poškozený dlužil za nevyplacenou mzdu. Objekt trestného činu a úmysl obviněného je tak v celém průběhu obžalobou vymezeného skutku totožný. Nesouhlasil s názorem, že trestný čin vydírání byl dokonán dřív, než došlo ke spáchání trestného činu loupeže, jelikož v úvahu přichází pokračování v trestném činu vydírání. Podle jeho názoru pak není rozhodující, že přijel za poškozeným do jeho provozovny a pokoušel se o realizaci svého záměru osobně, ani to, že poškozenému z nedbalosti způsobil újmu na zdraví. Pokud došlo k nedbalostnímu těžkému ublížení na zdraví, nelze z toho podle jeho názoru vyvozovat, že jde o další samostatný skutek, když dosavadní jednání od počátku směřovalo ke stejnému záměru, a to získat od poškozeného dlužné peníze. K výtce státního zástupce stran nesprávného právního posouzení věci obviněný uzavřel, že soudy obou stupňů pouze rozhodovaly v mezích daných obžalobou, které nesmí překročit. K jedinému pochybení podle názoru obviněného mohlo dojít při podání obžaloby, jak sám nejvyšší státní zástupce uznal, což však nelze zhojit tvrzením, že po formální stránce oba tyto skutky v rámci skutkové věty obžaloby byly popsány, což je podle obviněného naprosto neakceptovatelný názor, který by umožnil státním zástupcům ex post dotvářet obžalobu a upravovat skutkový děj. Obžaloba byla na obviněného podána pro jeden skutek, a je tedy vyloučeno, aby se jednalo o skutky dva. Nadto zdůraznil, že pokud by mělo být jeho jednání rozděleno na dva skutky, nesouhlasí s hodnocením nejvyššího státního zástupce. Ačkoliv došlo k nedbalostnímu těžkému ublížení na zdraví, na základě prokázaných skutkových zjištění lze konstatovat, že jsou dány zvláštní okolnosti, které by v případě úmyslného ublížení na zdraví umožňovaly takové jednání kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Vzhledem k prokázaným skutečnostem by pak bylo přinejmenším vhodné, aby v případě potrestání obviněného za spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. d) [zjevně myšleno písm. b)] tr. zákoníku, byl trest mimořádně snížen pod dolní hranici trestní sazby. Obviněný zopakoval, že trest uložený mu soudem prvního stupně nebyl trestem nepřiměřeně mírným a nalézací soud při využití moderačního práva postupoval správně. Rovněž nesouhlasil s názorem nejvyššího státního zástupce, že nelze přeceňovat skutečnost, že obviněný se trestného činu loupeže dopustil ve zmenšené příčetnosti s ohledem na gradaci jeho jednání. Podle obviněného k žádnému stupňování jeho jednání nedocházelo, pouze se od počátku opětovně pokoušel poškozeného donutit, aby mu vyplatil dlužnou částku. Měl za to, že jeho jednání přede dnem 16. 7. 2018 nevykazovalo takovou intenzitu a společenskou škodlivost, aby mělo být posouzeno jako trestný čin, navíc z komunikace mezi obviněným a poškozeným je zjevné, že poškozený se obviněného nebál a nepociťoval z jeho zpráv nějaké obavy. Zároveň obviněný uvedl, že si je vědom problémovosti tohoto jednání, jehož se dopustil v rozčílení, a lituje jej. Připomněl i závěry znalce stran jeho duševního stavu v době spáchání skutku, podle něhož bylo jednání obviněného silně afektivní a zkratkovité. Zopakoval, že v jeho případě byly naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici. Závěrem zdůraznil, že poškozenému nikdy ublížit nechtěl a lituje toho, co se mu stalo, přeje si plně uhradit náhradu škody a využít šance, která mu byla poskytnuta soudy nižších stupňů. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší státní zástupce v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

15. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání státního zástupce nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou nejvyšší státní zástupce relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

17. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu, obsahu dovolání a uplatněných důvodů dovolání je významnou především otázka, zda odvolací soud posoudil správně otázku jednoty skutku, nahlížel-li na jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako na jeden skutek vykazující znaky zločinu loupeže podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Na rozdíl od odvolacího soudu, podle nějž jde o jeden skutek a za takové situace je vyloučen souběh trestných činů vydírání podle § 175 tr. zákoníku a loupeže podle § 173 tr. zákoníku, je nejvyšší státní zástupce přesvědčen, že jde o skutky dva, přičemž první z nich spáchaný od 29. 6. 2018 do doby, než dne 16. 7. 2018 obviněný proti poškozenému užil násilí, vykazuje znaky přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a druhý spáchaný dne 16. 7. 2018 znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

18. Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů je rozhodující vymezení pojmu „skutek“ a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Vícečinný souběh předpokládá více skutků (samostatných útoků) a každý z nich se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný. Trestní zákoník ani trestní řád pojem skutku blíže nedefinují, byť se o něm na více místech zmiňují (např. § 38 odst. 2 tr. zákoníku, § 220 odst. 1 tr. ř.), a vymezení tohoto pojmu je tedy ponecháno teorii trestního práva a soudní praxi. Za jeden skutek, o který se mělo jednat v posuzovaném případě, se v nauce i praxi považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).

19. Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě může záležet jak v jednání omisivním, tak komisivním a může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Rámec aktů zahrnutých do jednání je však určen trestněprávně konkrétním následkem, jehož musí být jednání příčinou. Jedná se o následek, který je znakem některého jednotlivého trestného činu. Následek ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky, akty do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (např. aby šlo o jediný skutek, musí být výstřel příčinou usmrcení). Aby se jednalo o jeden skutek, je třeba, aby akt jednání byl příčinou následku, který je znakem skutkové podstaty některého trestného činu a v době jednání pachatel jednal zaviněně, resp. aby jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu. Hlediskem, které rozlišuje lidské jednání do skutků významných pro trestní právo, je následek. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo (např. více bodných ran, které vedly k usmrcení). Týž následek spojuje tyto akty, neboť je tu k němu příčinný vztah i zavinění. Při posuzování souběhu je tedy třeba především rozhodnout, zda je tu v konkrétním případě jediný skutek nebo více skutků (k tomu srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 334 až 336, JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 342 až 345, dále např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02).

20. V daných souvislostech je vhodné též s ohledem na vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce připomenout, že je třeba odlišovat pojmy jednota skutku a totožnost skutku. Totožnost skutku je pojem procesní, který je podstatný pro zjištění rozsahu žalobního návrhu obžaloby (návrhu na potrestání) podané proti určitému obviněnému. Jednota skutku je pojem hmotněprávní a je rozhodující pro určení, zda jde o souběh jednočinný nebo vícečinný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1491/2017).

21. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je důsledkem uplatnění obžalovací zásady. Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou (návrhem na potrestání) v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě (návrhu na potrestání). Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti o zachování totožnosti skutku však nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964, č. 9/1972 Sb. rozh. tr.). Totožnosti skutku se zpravidla nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo jiná okolnost, jejíž právní zhodnocení zakládá znak činu přísněji trestného nebo znak dalšího trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1981 a č. 10/1982 Sb. rozh. tr.). Podobně to platí i v opačném případě, jestliže odpadnou okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby či odůvodňující další právní kvalifikaci. Soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě (návrhu na potrestání). Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby (návrhu na potrestání), ale při zachování totožnosti skutku musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku. Soud může posoudit zažalovaný skutek jako jiný trestný čin, než jaký v něm spatřovala obžaloba (návrh na potrestání), nebo u něj může použít jinou trestní sazbu, může jej posoudit v jednočinném souběhu jako další trestný čin (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1981 Sb. rozh. tr.), či oproti obžalobě vypustit některou právní kvalifikaci téhož skutku.

22. Je tedy pouze na soudu rozhodujícím o vině obviněného, aby hmotněprávně posoudil skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, a proto soudu nic nebrání v tom, aby jednání obviněného popsané v žalobním návrhu ve smyslu hmotněprávním posoudil jako dva skutky, ačkoliv státní zástupce podávající obžalobu v předmětném jednání obviněného spatřoval pouze skutek jeden. To platí za předpokladu, že skutek popsaný v žalobním návrhu i skutky popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, jímž je obviněný uznán vinným, obsahují skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na totožnost skutku podle výše uvedených kritérií, z popsaných skutkových okolností je bezpochybné, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno a obžaloba byla podána pro všechny tyto skutky v hmotněprávním smyslu. Otázku, kolik samostatných skutků je předmětem obžaloby, tedy řeší soud sám a nezávisle jako otázku předběžnou (§ 9 odst. 1 tr. ř.), ovšem při zachování totožnosti skutku.

23. Podle nejvyššího státního zástupce je třeba v jednání obviněného popsaném ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spatřovat dva skutky, rozdělené jednáním obviněného i způsobeným následkem, a tyto měly být posouzeny jako dva trestné činy ve vícečinném souběhu, přičemž skutek, kterého se obviněný dopustil v období od 29. 6. 2018 do 16. 7. 2018, měl být kvalifikován jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco skutek spáchaný obviněným dne 16. 7. 2018 měl být právně posouzen jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

24. Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektem je zde svobodné rozhodování člověka. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí, které se má uskutečnit teprve v budoucnosti, nebo jiné těžké újmy. Pohrůžka pachatele však musí být způsobilá v poškozeném vyvolat obavu z ohrožení jeho života nebo zdraví či uskutečnění jiné těžké újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného. Je nutno zohlednit rovněž individuální vlastnosti poškozeného, intenzitu ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (srov. rozhodnutí pod č. 25/2012 Sb. rozh. tr.). Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.

25. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví. Tento zločin má dva objekty, a to jednak osobní svobodu, a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Po objektivní stránce se vyžaduje použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Za násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu.

26. Trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku je tudíž k trestnému činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku v poměru speciality. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být speciálním ustanovením zvláště postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a závažnost takových útoků pro společnost. V poměru speciality může být objekt trestného činu nebo některý znak objektivní stránky trestného činu, ale i jiné znaky skutkové podstaty trestného činu. Není tedy pochyb o vztahu speciality mezi trestnými činy loupeže a vydírání, protože cíl i prostředky k jeho dosažení jsou u loupeže užší (k tomu č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Za takové situace je vyloučen jednočinný souběh těchto trestných činů, není ale vyloučen jejich vícečinný souběh, jak namítl státní zástupce.

27. Soud prvního stupně se explicitně problematikou jednoty skutku a souběhu trestných činů nezabýval. Nečinil tak již proto, že tato otázka nebyla na podkladě obžaloby a aktivity státního zástupce v hlavním líčení nijak významná, byť je třeba přisvědčit státnímu zástupci, že ani formálně vadný popis jednání obviněného v tzv. skutkové větě obžaloby jako jeden skutek nebrání soudu, aby jednání obviněného správně posoudil ve světle otázky jednoty skutku případně i jako skutků několik, to samozřejmě za předpokladu řádně zahájeného trestního stíhání. Zde není od věci rekapitulovat, že trestní stíhání obviněného bylo usnesením policejního orgánu ze dne 19. 7. 2018, č. j. KRPS-217819-38/TČ-2018-01141-ULČ, zahájeno pro dva skutky, přičemž prvního z nich kvalifikovaného jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se měl obviněný dopustit tím, že v přesně nezjištěné době krátce před 16. 7. 2018 v řádu dní až týdnů prostřednictvím SMS zasílaných z mobilního telefonu a messengeru aplikace Facebook komunikoval s poškozeným J. M., kterému vyhrožoval, že v případě, že mu nezaplatí dlužnou částku na nezaplacené výplatě, tak mu zláme nohy, že za ním v pondělí přijede a že s ním ztrácí nervy, a takto jednal v úmyslu přinutit poškozeného vyrovnat domnělý dluh. Druhého, kvalifikovaného jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, se měl dopustit tím, že dne 16. 7. 2018 v době kolem 15:00 hodin v úmyslu si vymoci domnělou dlužnou finanční částku ve výši 30 000 Kč od svého bývalého zaměstnavatele J. M. přijel do místa výkonu jeho práce v doprovodu J. M., vstoupili do prostor autolakovny a obviněný zde poškozeného slovně a fyzicky napadl, za užití násilí jej nutil k zaplacení dluhu, poté se i zmocnil dvou stříkacích pistolí a poškozenému způsobil v usnesení popsaná zranění (č. listu 48–51). Dne 26. 9. 2018 byl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že v označené trestní věci, v níž byl stíhán jako obviněný z přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, byl podle § 160 odst. 6 tr. ř. upozorněn na to, že jeho trestní jednání bude nadále posuzováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (č. listu 52). Třebaže by důvody vedoucí ke změně právního posouzení, spočívající v potřebě nahlížet na poranění poškozeného jako na těžkou újmu na zdraví, mohly nasvědčovat závěru, že se změna týkala jen v pořadí druhého skutku ze dne 16. 7. 2018, jak argumentuje dovolatel, nenasvědčuje spolehlivě tomuto názoru další postup policejního orgánu a ani státního zástupce při podání obžaloby. Nutno ale dodat, že závěr o dosahu změny právního posouzení jednání obviněného není relevantní z hlediska posuzované otázky jednoty skutku. Policejní orgán podle § 166 odst. 3 tr. ř. po skončení vyšetřování předložil spis s návrhem na podání obžaloby proti obviněnému ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem popsaným v podstatě shodně jako posléze v obžalobě (č. listu 229–230). V obžalobě státní zástupce Krajského státního zastupitelství po obsahové stránce zachoval vymezení protiprávního jednání obviněného v zásadě tak, jak bylo popsáno v obou bodech usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného. Ale pouze v jedné skutkové větě obžaloby, jak ostatně uvádí i dovolatel, bylo popsáno jak verbální vyhrožování poškozenému a jeho nucení k zaplacení dlužné částky, jehož se měl obviněný dopustit v době od 29. 6. 2018 do přesně nezjištěné doby předcházející dni 16. 7. 2018, tak i následné fyzické napadení poškozeného obviněným a zmocnění se věcí poškozeného, k němuž došlo dne 16. 7. 2018. Soud prvního stupně po provedeném dokazování ve skutkové větě výroku o vině oproti obžalobě upřesnil, že slovně obviněný poškozeného napadl až v průběhu fyzického útoku, upravil vlastní průběh fyzického útoku obviněného vůči poškozenému a provedl i další formulační změny, které podle jeho slov „na skutkové větě nic zásadního neřeší“ (bod 31, str. 17 rozsudku).

28. K otázce jednoty skutku a případnému reálnému souběhu trestných činů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se vyjádřil až odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Odvolací soud připomněl, že obviněný se již přede dnem útoku nejméně od 29. 6. 2018 domáhal zaplacení finanční částky, kterou mu poškozený dlužil za vykonanou práci. Vyhrožoval mu, že pokud mu nezaplatí, tak na něj pošle „světské“, že má chodit kanálem, že mu zláme nohy a že v pondělí dne 16. 7. 2018 za ním přijede, což učinil a tohoto dne se domáhal zaplacení osobně a za použití násilí. Z takto popsaného skutku podle odvolacího soudu vyplývá, že jediným důvodem pro předchozí výhrůžky i pozdější násilí byla snaha obviněného domoci se dlužného plnění od poškozeného. Pohrůžky násilím i násilí splynuly do jediného jednání obviněného, neboť toto bylo vedeno jediným úmyslem, který tato jednání sjednocoval k jedinému cíli, a to zaplacení finanční hotovosti. Za takových okolností popsaná jednání před 16. 7. 2018 a v tento den se částečně překrývají, a tudíž byla spáchána jedním skutkem. To vylučuje souběh trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku a vydírání podle § 175 tr. zákoníku; jednání spočívající ve výhrůžkách je součástí jednání směřujícího ke zmocnění se cizí věci a je následným násilným útokem konzumováno (bod 10, str. 3 usnesení).

29. Závěry odvolacího soudu, byť poněkud stručně formulované, má i dovolací soud za výstižné a správné (v těchto souvislostech je ale nesprávný odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí č. 39/1987 Sb. rozh. tr., které otázku vzájemného vztahu trestných činů loupeže a vydírání neřeší). Odvolací soud přesvědčivě vyjádřil podstatu celého jednání obviněného skládajícího se z několika dílčích aktů, směřujícího od samého počátku k tomu, aby u poškozeného dosáhl zaplacení peněžní částky odpovídající dluhu za práci, kterou pro něj vykonal. Ani dovolací soud se nedomnívá, že prvotní jednání obviněného časově řazené do období nejméně od 29. 6. 2018 a předcházející osobní návštěvě obviněného v autolakovně provozované poškozeným dne 16. 7. 2018, charakterizované zasíláním mimo jiné i výhrůžných SMS a facebookovou komunikací, v nichž obviněný pro případ, že mu poškozený nezaplatí, poškozenému vyhrožoval, že na něj pošle „světské“, že mu zláme nohy a informoval jej i o tom, že v pondělí dne 16. 7. 2018 za ním přijede, představuje samostatný skutek. Stejně jako odvolací soud nemůže pominout, že jediným důvodem těchto výhrůžek, a tedy to, k čemu obviněný poškozeného nutil, jakož i důvodem násilného útoku dne 16. 7. 2018 proti poškozenému poté, co se obviněný dozvěděl, že poškozený pro něj žádné peníze nemá, bylo zaplacení finanční hotovosti, kterou mu poškozený dlužil za vykonanou práci.

30. Na jednání obviněného je podle dovolacího soudu třeba nahlížet jako na jednání složené z dílčích aktů (nikoliv dílčích útoků pokračování v trestném činu a ve smyslu procesněprávně relevantním), které měly v čase svůj vývoj a také gradaci, od vulgárních nadávek přes pohrůžky násilím či tzv. jiné těžké újmy (pošle „světské“) až po situaci, kdy skutečně násilí použil, přičemž celá tato „mozaika“ jednání obviněného byla od samého počátku vedena jediným záměrem, a to dosáhnout vyplacení finanční částky, kterou mu poškozený dlužil za vykonanou práci. V dané situaci představuje dělení jednání obviněného na dva samostatné skutky, z nichž první, časově zařazený do období od 29. 6. 2018 do doby, než dne 16. 7. 2018 obviněný proti poškozenému užil násilí, by měl být právně kvalifikován jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž obviněný poškozenému použitím fyzického násilí vyhrožoval (nešlo ale o pohrůžku bezprostředního užití násilí), aby něco konal (tj. zaplatil mu dlužnou peněžní částku) a druhý, spáchaný dne 16. 7. 2018, by vykazoval znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, i podle dovolacího soudu nepřípadné, formalistické hodnocení skutečné podstaty jednání obviněného. Trestněprávně relevantní jednání obviněného je od samého počátku charakterizováno tím, že obviněný prostřednictvím SMS a facebookové komunikace pohrůžkou násilí nutil poškozeného k úhradě dluhu, za účelem vyzvednutí dlužné částky se osobně dostavil k poškozenému a jeho zaplacení se nakonec domáhal užitím násilí proti poškozenému, který plnit odmítl. Byl-li v postupně složených aktech jednání obviněného zaznamenán vývoj směřující od použití pohrůžek násilí v úmyslu dosáhnout peněžitého plnění od poškozeného až po užití násilí ve stejném úmyslu, není ani podle dovolacího soudu pochyb o tom, že jde o jednání a následek alespoň zčásti totožný a jeden skutek vykazující znaky loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tento závěr vyplývá z již zmiňovaného vztahu trestných činů loupeže podle § 173 tr. zákoníku a vydírání podle § 175 tr. zákoníku charakterizovaného tím, že trestný čin loupeže je ve vztahu k trestnému činu vydírání v poměru speciality a tudíž je vyloučen jejich jednočinný souběh.

31. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo správně posouzeno jako jeden skutek a odpovídající zákonu je i jeho právní kvalifikace jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, proti čemuž dovolání nejvyššího státního zástupce ani nesměřovalo.

32. Nejvyšší státní zástupce v dovolání brojil i proti výroku o trestu, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolatel v této souvislosti namítl, že soud prvního stupně aplikoval při ukládání trestu obviněnému ustanovení o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby § 58 odst. 1 tr. zákoníku, aniž byly splněny zákonné podmínky pro užití tohoto ustanovení, a tím došlo k uložení trestu odnětí svobody ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na daný trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

33. Není od věci připomenout znění § 58 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle § 58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení („Mimořádné snížení trestu odnětí svobody“) je zřejmé, že nepůjde o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností relevantních (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. rozhodnutí pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.). Uplatnění ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).

34. Ze znění § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze tedy dovodit tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. U první z podmínek, tj. u okolností případu nebo poměrů pachatele, může být splněna každá z těchto alternativ zvlášť, anebo obě zároveň, vždy ovšem bude stačit alespoň jedna z nich.

35. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.

36. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 11/1968-I., č. 21/1970 Sb. rozh. tr.). Zpravidla se uvádí, že může jít o vážnou nemoc pachatele (viz rozhodnutí pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (viz rozhodnutí pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr., č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (viz rozhodnutí pod č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, § 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, atd.

37. Přitom musí být jak u okolností případu, tak u poměrů pachatele vždy současně splněny i další zákonem stanovené předpoklady, totiž že s ohledem na ně by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k těmto skutečnostem nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/1968 Sb. rozh. tr.).

38. Ze všech těchto skutečností, jak byly shrnuty, je nutné zdůraznit, že poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, které dostatečně odůvodňují, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.).

39. Soud prvního stupně shledal důvody pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku v okolnostech případu (zde však zvláště v poměrech pachatele, které ovlivnily spáchání trestného činu – srov. č. 50/1970 Sb. rozh. tr.). Odkázal především na částečně sníženou ovládací schopnost obviněného při spáchání trestné činnosti, v době činu byly podle závěrů znalce MUDr. Vlastimila Tichého z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ovládací schopnosti sníženy v polovině stupnice mezi schopnostmi zcela zachovalými a zcela vymizelými, a to vlivem prostého afektu u poruchy osobnosti na bázi lehké mozkové dysfunkce. Psychický stav obviněného v době činu, jeho menší schopnost, aby při poruše osobnosti na bázi lehké mozkové disfunkce ovládal své jednání, podle soudu prvního stupně výrazně ovlivnil jeho vlastní trestné jednání a svědčí tomu, že čin byl spáchán za okolností odůvodňujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Mezi okolnosti odůvodňující tento postup zařadil i spoluzavinění poškozeného, neboť obviněného opakovaně ujišťoval, že mu dlužnou částku ve výši 22 000 Kč do dne 15. 7. 2018 dorovná, načež dne 16. 7. 2018 obviněnému po jeho příjezdu pouze stručně sdělil, že peníze nemá. Z předchozí komunikace mezi obviněným a poškozeným je zjevné, že poškozený věděl, že obviněný si dne 16. 7. 2018 přijede pro slíbené peníze, a jelikož znal povahové vlastnosti obviněného, bylo očekávatelné „vytočení“ obviněného, pakliže slíbené dlužné peníze opět nedostane. Tato okolnost pak hraje významnou roli při posuzování motivace obviněného, který je podle nalézacího soudu nejvýznamnější okolností odůvodňující aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. ř., když obviněného ke spáchání zločinu loupeže nevedl zištný či obdobný motiv, jako je tomu ve většině případů trestného činu loupeže. Soud prvního stupně shledal splněnými i ostatní podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zmiňované okolnosti případu svědčí podle soudu prvního stupně o tom, že by použití trestní sazby § 173 odst. 2 tr. zákoníku s dolní hranicí trestu odnětí svobody v trvání pěti let bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, a to jak s ohledem na osobnostní výbavu obviněného, tak i s ohledem na okolnosti případu, a jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Jako pozitivní a nezbytný předpoklad pro možnou resocializaci soud prvního stupně hodnotil postoj obviněného k jím spáchané trestné činnosti, projevenou lítost a ochotu uhradit způsobenou škodu a také oporu v rodinném zázemí. Za účelu trestu odpovídající shledal trest odnětí svobody ve výměře tří let a v dalším se zabýval odůvodněním rozhodnutí o podmíněném odložení výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v maximální délce pěti let. Výchovné poslání trestu zdůraznil také tím, že byla nejen stanovena dlouhá zkušební doba, ale i vysloven dohled nad obviněným (§ 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku) a obviněnému uložena povinnost (§ 85 odst. 2 tr. zákoníku) během zkušební doby podle svých sil nahradit způsobenou škodu a také podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství (body 51–52, str. 26–27 rozsudku).

40. Odvolací soud k možnosti snížení výměry trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby uvedl, že za stěžejní okolnosti byly důvodně užity okolnost týkající se osoby obviněného. I on akcentoval zjištění, že v době páchání trestné činnosti byly ovládací schopnosti obviněného částečně sníženy, a to nikoliv měrou podstatnou, ale asi v polovině stupnice mezi schopnostmi zcela zachovalými a zcela vymizelými, a to vlivem prostého afektu u poruchy jeho osobnosti na bázi lehké mozkové dysfunkce v rámci zjištěné poruchy osobnosti se sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v zátěži. Mezi okolnosti ovlivňující patogenní jednání obviněného náleží i podle něj lehkomyslné počínání poškozeného. Ostatní okolnosti týkající se hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného mohly být zvažovány toliko z hlediska výše a výměry trestu, k užití § 58 odst. 1 tr. zákonku ale nevedly. Další podmínky pro užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku podle něj soud prvního stupně správně vyhodnotil tak, že uložení trestu obviněného v rámci zákonné trestní sazby, byť na samé dolní hranici, by bylo nepřiměřeně přísné a s ohledem na jeho osobnost lze nápravu obviněného zajistit i trestem odnětí svobody kratšího trvání, zejména pak za použití dalších léčebně ochranných opatření. Soud prvního stupně ani podle odvolacího soudu nepochybil, pokud za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku vyměřil trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby na tři léta, náležitě také rozvedl důvody, které jej vedly k podmíněnému odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody na dobu pěti let za současného uložení jednak dohledu podle § 84 tr. zákoníku, jednak přiměřených povinností podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku spočívajících v povinnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit vzniklou škodu a podrobení se vhodnému programu psychologického poradenství (body 12–14, str. 3–4 usnesení).

41. Takto rozvedená zjištění a konkrétně prokázané skutečnosti svědčí o tom, že byly, byť do jisté míry hraničně, naplněny podmínky vymezené v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže nelze argumenty dovolatele bagatelizovat, soudy vcelku přesvědčivě odůvodnily své rozhodnutí pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody okolnostmi shora popsanými a jejich závěry lze akceptovat.

42. Soudy nižších stupňů správně shledaly jako okolnost, k níž je třeba v daných souvislostech přihlédnout, že u obviněného byla v době spáchání projednávané trestné činnosti snížena ovládací schopnost, když obviněný jednal v prostém afektu vyvolaném poruchou osobnosti na bázi lehké mozkové dysfunkce. Nelze souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, podle něhož tato okolnost nemůže být považována za okolnost relevantní ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

43. Nejvyšší soud ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., vyjádřil názor, že ve stavu zmenšené příčetnosti lze v jistých případech spatřovat důvod k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V citované zprávě zmiňoval, že stav zmenšené příčetnosti má dvojí rozdílný význam. Na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však zvyšuje zpravidla nebezpečnost osoby pachatele. Soudy v některých případech (trestných činů vraždy) hodnotily stav zmenšené příčetnosti z hlediska ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a spatřovaly v něm důvod k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Šlo vždy o příčetnost zmenšenou v důsledku afektu vyvolaného konfliktní nebo déletrvající stresovou situací. S tímto postupem byl vysloven souhlas, neboť afekt jako příčina zmenšení příčetnosti spácháním činu pomine, takže pachatel již není zpravidla nebezpečný z hlediska zájmů chráněných trestním zákonem. Výjimkou z toho pravidla jsou případy, kdy stav zmenšené příčetnosti je důsledkem psychických poruch pachatele, které mají trvalejší ráz a nelze je odstranit ochranným léčením a postupovat tak ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zákoníku, takže pachatel je nadále potenciálně nebezpečný. V takových případech je pak třeba uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby (§ 40 odst. 1 tr. zákoníku).

44. V případě obviněného byla podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, znalců MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Kloseho, Ph.D. (č. listu 148–175) ovládací schopnost obviněného v době spáchání projednávané trestné činnosti snížena v důsledku afektu spjatého s vystupňovanými emocemi obviněného jako je zlost, vztek, frustrace, kdy obviněný k dosažení emočně významného cíle bez dostatečného uvážení následků zvolil nepřiměřené prostředky. Afektová přecitlivělost obviněného byla ohraničena časově, vázána na určitou konkrétní situaci a podle znalců je obviněný v jiném prostředí schopen chovat se konformně. Znalci rovněž uvedli, že obviněný netrpí duševní chorobou ve vlastním slova smyslu, avšak trpí smíšenou poruchou osobnosti na bázi lehké mozkové dysfunkce. Z psychiatrického hlediska pak podle znalců není obviněný společnosti nebezpečný. Znalec PhDr. Jiří Klose, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, v hlavním líčení vypověděl, že mozková dysfunkce, kterou obviněný patrně trpí, snižuje frustrační toleranci obviněného, tedy menší podnět může vyvolat větší reakci, k čemuž podle jeho názoru při projednávané trestné činnosti obviněného došlo, když poškozený obviněnému sdělil, že pro něj nemá dlužné peníze, což mohlo být právě vznikem afektu, v němž obviněný jednal. Tento znalec rovněž uvedl, že impulzivita obviněného se dá ovlivnit poradenstvím (č. listu 322).

45. S ohledem na výše uvedené, zejména závěr, že jednání obviněného bylo důsledkem afektu vyvolaného především stresovou situací, ale i lehkou mozkovou dysfunkcí obviněného, způsobující snížení frustrační tolerance, přičemž však obviněný není nadále potenciálně nebezpečný a na jeho frustrační toleranci lze účinně působit poradenstvím, nelze soudu prvního stupně ničeho vytknout, hodnotil-li okolnost snížené ovládací schopnosti obviněného jako kruciální okolnost ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba zdůraznit, že tato okolnost navíc při posuzování naplnění první podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku nestála osamoceně. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s dalšími hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, zejména zdůraznil-li nejen motivaci obviněného, která nebyla zištná, a také nespolehlivý a lehkomyslný postoj poškozeného.

46. Pokud jde o ostatní podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy že s ohledem na okolnosti případu (v předmětné věci především sníženou ovládací schopnost obviněného v době spáchání trestné činnosti) by trest ukládaný v zákonné sazbě byl k této skutečnosti nepřiměřený a že nápravy pachatele se v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání, lze uzavřít, že i tyto byly ve věci naplněny. Soud prvního stupně v podstatě přesvědčivě vyložil, že s ohledem na naplnění první podmínky a osobnostní výbavu obviněného by uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby (pět až dvanáct let odnětí svobody) bylo i na samé dolní hranici nepřiměřeně přísné, a důsledně hodnotil, zda lze nápravy pachatele dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nejvyšší státní zástupce stran naplnění této podmínky soudu prvního stupně vytýkal, že důsledně neuvážil veškeré závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k osobě obviněného, a to především pokud jde o prognózu resocializace, kterou znalci zhodnotili jako ztíženou, a kriminální minulost obviněného, která rovněž vypovídá o možnostech jeho resocializace. Této výtce však nelze přisvědčit. Jak zdůraznil sám nejvyšší státní zástupce, znalci resocializaci zhodnotili jako ztíženou [na orientační škále 1) výborná, 2) velmi dobrá, 3) dobrá, 4) ztížená, 5) obzvlášť ztížená, 6) téměř vyloučená, 7) vyloučená], v žádném případě však jako vyloučenou, naopak se možnost resocializace pohybuje přibližně uprostřed uvedené stupnice, proto byla při hodnocení, zda postačí i trest kratšího trvání, potřeba zohlednit ostatní poměry pachatele, jak správně učinil nalézací soud. Soud prvního stupně neponechal stranou pozornosti ani kriminální minulost obviněného (viz bod 24 na str. 25, rozsudku), ale i přes tuto okolnost shledal, že u obviněného, na něhož se hledí, jako by odsouzen nebyl, je možná náprava do budoucnosti. Jako nezbytný předpoklad pro následnou resocializaci nalézací soud především zohlednil, že obviněný má dobré rodinné zázemí, přičemž rodinní příslušníci budou mít podle nalézacího soudu pozitivní vliv na jeho další chování (tuto skutečnost potvrdil i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, ve výpovědi v hlavním líčení), obviněný projevil i jistou lítost a zaslal poškozenému omluvný dopis, projevil též ochotu nahradit způsobenou škodu. Takovému hodnocení nalézacího soudu nelze ničeho vytknout a je zjevné, že hodnotil naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku komplexně a důsledně.

47. Závěrem je vhodné připomenout, že dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu. Pro zásah Nejvyššího soud musí v konkrétním případě převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možné trvat na právní moci. Jakkoliv lze zaujmout k uloženému trestu odnětí svobody i přes veškerá omezení, mající vést k nápravě obviněného, i jiný postoj a mít jej spíše za nepřiměřeně mírný, v konkrétní situaci evidentně převažuje zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí.

48. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání na základě těchto dovolacích důvodů shledáno neopodstatněným, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

49. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru