Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 22/2020Usnesení NS ze dne 12.02.2020

HeslaSpolupachatelství
Srozumění
Úmysl nepřímý
Vražda
Zvlášť surový nebo trýznivý způsob
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.22.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1,3 písm. i) tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 15 odst. 2 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1457/20


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 22/2020-1072

USNESENÍ

Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovoláních obviněných M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a T. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 Tmo 8/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 81 Tm 1/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a T. K. odmítají.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 81 Tm 1/2019, byli obvinění M. M., T. K. uznáni vinnými zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spáchaným tak, že

dne 27. 5. 2018 společně s mladistvým AAAAA (pseudonym), nar. XY, v přesně nezjištěnou dobu od 21.00 hod. do 24.00 hod. v XY, na ulici XY, na travnatém pravém břehu řeky Bečvy, v blízkosti domu č. XY obviněný M. M., obviněný T. K. a mladistvý AAAAA po předchozím požití alkoholu a po slovní rozepři s poškozeným P. H., nar. XY, tohoto fyzicky napadli tak, že nejprve obviněný M. M. poškozeného povalil na zem, sedl si na něj obkročmo a bil jej opakovanými údery pěstí zejména do obličeje a hlavy, kdy krátce na to, v průběhu tohoto útoku, k ležícímu poškozenému přistoupil mladistvý AAAAA, který poškozeného opakovaně kopal zejména do hlavy a trupu a nejméně dvakrát mu dupnul na zadní část trupu, a jako poslední se do útoku zapojil obviněný T. K., který poškozeného opakovaně kopal zejména do hlavy a trupu, přičemž v té době již obviněný M. M. poškozeného fyzicky nenapadal, a poté co útok ze strany obviněných zcela ustal, si obviněný M. M. odešel lehnout a mladistvý AAAAA spolu s obviněným T. K. odtáhli poškozeného přes nedalekou zídku na břeh řeky Bečvy, kde ho zanechali, přičemž poškozený v důsledku útoku utrpěl popsaná mnohočetná poranění na čele a obou temenních krajinách, v pravé jařmové oblasti, čela, pravé tváře, ušního boltce, v levé části čela a obličeje, představované otoky a krevními výrony, prokrvácení měkkých pokrývek lebních pravé i levé spánkové a temenní krajině, a zlomeniny pravostranného kloubního výběžku dolní čelisti s posunem úlomků, krevní výrony v měkkých plenách mozkových na horních plochách obou polokoulí mozku i mozečku a na dolních plochách obou polokoulí mozku, se zkrvavělou mozkomíšní tekutinou v zadní jámě spodiny lební, a v mozkových komorách, otok mozku s vyznačenými otlakovými kužely na jeho spodině, poranění v oblasti krku a horní části zadní plochy hrudníku, pravé a levé lopatky, v oblasti beder, pravé hýždě a v křížové krajině, na ploše hrudníku a břicha a levé bederní krajiny, prokrvácení hluboké svaloviny levé boční a levé části zadní plochy hrudníku a levé bederní krajiny, zlomeniny 5. až 6. žebra vlevo v přední podpažní čáře s roztržením nástěnné pohrudnice, zlomeniny 4. a 7. až 9. žebra vlevo ve střední podpažní čáře, 5. a 8. žebra vlevo v zadní podpažní čáře, 9. žebra vlevo v lopatkové čáře a 8. – 12. žebra vlevo v lopatkové až čáře při páteři, trhliny a zhmoždění dolního laloku levé plíce, další poranění v oblasti pravého ramene, předloktí a lokte, zápěstí a rukou a obou paží, a stehnech, náhlou plicní rozedmu, a mnohočetné krevní výrony oka, v měkkých pokrývkách lebních v čelní a obou temenních krajinách, známky průniku vzduchu do měkkých tkání hrudní stěny vlevo a rozšíření pravé komory srdeční, kdy v důsledku utrpěných zranění došlo ke smrti poškozeného, jejíž bezprostřední příčinou bylo udušení, na kterém se podílelo vdechnutí krve a žaludečního obsahu a dále výrazné ztížení dýchání poraněním levé části hrudního koše a za konkurující bezprostřední příčinu smrti je možné označit generalizovanou tukovou embolii a embolii kostní dřeně, přičemž obvinění si vzhledem k intenzitě útoku, četnosti a charakteru násilí vedeného zejména proti hlavě a hrudníku poškozeného museli být vědomi toho, že takovým jednáním mohou poškozenému přivodit zranění, která budou mít za následek jeho smrt.

2. Obviněný M. M. byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, obviněný T. K. podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, oba byli pro výkon těchto trestů odnětí svobody zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozhodnuto bylo též o vině a trestním opatření mladistvého AAAAA.

3. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, usnesením ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 Tmo 8/2019, odvolání podaná proti shora citovanému rozsudku obviněnými M. M. a T. K. podle § 256 tr. ř. zamítl (mladistvý AAAAA odvolání nepodal).

II. Z obsahu podaných dovolání

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění M. M. a T. K. prostřednictvím obhájců dovolání, oba na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný M. M. brojil proti vadnému posouzení zavinění, neboť z žádného provedeného důkazu nelze dovodit jeho úmysl připravit poškozeného o život, a to dokonce ani v rovině srozumění s takovým následkem, když nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že měl v úmyslu poškozeného pouze zbít. Proti poškozenému zaútočil jako první, a tedy nemohl vědět, ani předpokládat, že kombinací jeho a následného jednání jeho spoluobviněných u něj může nastat smrtelný následek, což vylučuje, aby byl odpovědný za zločin vraždy. Při příchodu na místo nevěděl, že se potká s poškozeným, s nímž se kamarádil a neměl s ním před konfliktem žádné rozepře. Konflikt nastal vlivem značné opilosti všech zúčastněných, která vyústila přes slovní napadání až ve fyzickou potyčku, kdy strhl poškozeného na zem, na záda, sedl si na něj a v pozici „tváří v tvář“ jej několikrát udeřil do obličeje. Jiného jednání se vůči poškozenému nedopustil. Z uvedených důvodů odmítl závěry soudů obou stupňů, že by jednal za podmínek stanovených v § 15 tr. zákoníku, a to ani se zřetelem na zásady spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Závěry soudů považoval za nesprávné zejména proto, že útočil pouze opakovanými údery pěstí, které poškozenému smrt nepřivodily. Pokud svým útokem navodil agresivitu a hostilní jednání spoluobviněných T. K. a mladistvého AAAAA, nelze usuzovat ani na jeho srozumění s následkem smrti poškozeného, protože nemůže být dovozováno, že jako účastník prvního spontánního konfliktu s poškozeným si byl vědom možnosti, že při zapojení dalších osob způsobí poškozenému smrt a že takový následek bude jejich společným cílem.

6. Obviněný M. M. zdůraznil, že mladistvý AAAAA využil jeho konfliktu s poškozeným k vlastnímu násilnému jednání, což soudy nebraly dostatečně do úvahy a nesprávně dovodily, že dalšímu napadání poškozeného ze strany ostatních spoluobviněných přihlížel, aniž by tomuto násilí zabránil, a rovněž pominuly jeho výraznou opilost, pro níž nebyl schopen účinně zakročit, a v jejímž důsledku usnul. Pro spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku chybí vedle subjektivní stránky v podobě úmyslu usmrtit poškozeného na straně dovolatele též společná dohoda a společný úmysl všech spoluobviněných směřující k dosažení společného cíle. Význam podle dovolatele má i excesivní jednání mladistvého AAAAA, který v závěru zcela spontánně brutálně poškozeného kopal do břicha a hlavy, dupal mu po zádech a krku, což soudy i přes trasologické stopy na zádech poškozeného pominuly a ve prospěch dovolatele tuto okolnost nehodnotily. Otisky podrážek mladistvého na zádech poškozeného vyvracejí závěr soudu o společném útoku všech obviněných, a to alespoň po určitý časový úsek, neboť je zcela vyloučeno, aby mladistvý dupal po zádech poškozenému ve chvíli, kdy ležel na zádech a dovolatel na něm obkročmo seděl. Při správném vyhodnocení provedených důkazů by soud musel dospět k závěru o rozdílném okamžiku útoku. V mezidobí mezi oběma popsanými útoky totiž muselo dojít ke změně polohy těla poškozeného, čímž je založen jiný průběh skutkového děje než ten, který popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku soud prvního stupně.

7. Výhrady obviněný M. M. zaměřil i proti okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spočívající ve zvlášť surovém způsobu provedení činu, ve vztahu k níž musí soudy vyhodnotit odpovědnost u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na míře účasti a podílu každého z nich (viz rozhodnutí č. 20/1970 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014). Takto však soudy nepostupovaly a jeho zavinění ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku neposuzovaly. Nevzaly v potaz možnost překročení mezí společného jednání některým ze spolupachatelů, a takové excesivní jednání, za něž ostatní spolupachatelé nenesou odpovědnost, nezvažovaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 16/2011).

8. V závěru dovolání obviněný M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k němu podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 Tmo 8/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 81 Tm 1/2019, a přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

9. Obviněný T. K. soudům obou stupňů vytkl vadné posouzení zavinění, protože se řádně jeho subjektivní stránkou nezabývaly a vypořádaly se s ní pouze ve vztahu ke spolupachatelství z hlediska společného jednání a společného úmyslu, přestože z provedeného dokazování vyplynulo, že každý spoluobviněný byl veden jiným záměrem. Obviněný M. M. nechtěl vrátit poškozenému čepici a opasek, které si od něj půjčil, a mladistvý AAAAA měl chuť zapojit se do lynče a „vybít se“. Své zapojení do útoku spatřoval ve snaze oba spoluobviněné v jejich počínání zastavit, a proto u něj absentuje společný úmysl a jednotný záměr s ostatními obviněnými poškozenému ublížit. Neshledal nic, co by samostatná jednání spoluobviněných spojovalo, a proto bylo zapotřebí rozlišit míru jednání a podíl na následku u každého z nich, když prokazatelně chybí jednotný záměr. Bylo tudíž nutné posuzovat z hlediska subjektivní stránky jeho vlastní zapojení do činu.

10. Popisu skutku obviněný vytkl, že poté, co z provedeného dokazování vyplynulo, že to bylo právě jednání mladistvého AAAAA, v jehož důsledku nastala smrt poškozeného, soudy nekonkretizovaly jeho počínání, bez čehož nelze dovodit jeho zapojení do společného řetězce jednání směřujícího k nastalému škodlivému následku.

11. S poukazem na to, že se odvolací soud na podkladě jím podaného odvolání nevypořádal se všemi důkazy svědčícími v jeho prospěch, např. se znaleckými posudky na č. l. 539 až 551, 529 až 537 a výpovědí svědkyně L. Ch., zdůraznil, že rozhodnutí o jeho vině bylo vystavěno na nevěrohodných a účelově vyznívajících důkazech, a proto přezkoumávané usnesení nemohlo obstát. Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud stejně jako i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému řízení.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k uvedeným dovoláním v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. poukázala na obsahovou shodnost s dosavadní obhajobou obviněných, kterou se soudy obou stupňů zabývaly a s jejichž závěry se ztotožnila s poukazem na to, že na výhrady proti vadnosti posouzení spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku soudy správně reagovaly se závěrem, že je nerozhodné, že se každý z obviněných na napadení poškozeného podílel odlišným způsobem nebo jinou intenzitou, neboť stěžejním bylo, že šlo o jednání současně probíhající nebo na sebe bezprostředně navazující, vzájemně se prolínající, a nikoliv o samostatné či izolované časově odlišné útoky. Shrnula, že čin vykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku, protože všichni obvinění byli po celou dobu útoku v bezprostřední blízkosti poškozeného, nikdo z nich se během útoku od jednání dalších obviněných nedistancoval, nevyvinul snahu zabránit dalším v jeho napadání.

13. K podílu obviněného M. M. uvedla, že byť na poškozeného útočil pouze opakovanými údery pěstmi, jeho útok se po určitou dobu prolínal s agresí mladistvého AAAAA představovanou opakovaným kopáním do hlavy a trupu poškozeného, přičemž M. M. na poškozeném seděl, a tím tento útok mladistvého učinil důraznější, neboť poškozeného objektivně omezoval v pohybu a možnosti případné obrany. Navíc to byl právě obviněný M. M., kdo s fyzickým útokem proti poškozenému započal, a v důsledku toho se poškozený dostal do nevýhodné pozice, což potencovalo agresivitu a hostilní jednání spoluobviněných, kteří se krátce na to rovněž zapojili do fyzického napadení poškozeného. I když obviněný M. M. přestal poškozeného sám napadat, nadále setrval v jeho bezprostřední blízkosti, sledoval útoky druhých, od nichž se nedistancoval, ani je od dalšího jednání neodrazoval a o osud poškozeného nijak nezajímal.

14. S ohledem na to, že státní zástupkyně neshledala žádné nedostatky ve způsobu, jakým se soudy s obhajobou obviněných vypořádaly, a konstatovala, že vady nejsou ani v závěrech o jejich zavinění a spolupachatelství, považovala přezkoumávaná rozhodnutí za správná. Protože rozhodnutí nejsou zatížena vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

15. Obvinění, jimž bylo vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali.

IV. K přípustnosti dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že oba obvinění dovolání uplatnili jako osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., jsou přípustná, protože směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Proto Nejvyšší soud mohl zkoumal, zda byla podána v souladu s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě oba obvinění dovolání podali, případně, zda jsou tato dovolání důvodná.

V. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze užít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

18. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a proto ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.

19. Právní závěry ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze činit jen podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).

VI. K dovolacím námitkám obviněných

20. Nejvyšší soud s ohledem na obsah podaných dovolání považuje za důležité zmínit, že obvinění svými dovolacími námitkami jen opakovali či navázali na svou dosavadní obhajobu a uváděli výhrady, které uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení, na něž soudy nižších stupňů reagovaly a na objasnění obviněnými vytýkaných skutečností soustředily nejen prováděné dokazování, ale korigovaly podle nich i své právní úvahy, které rozvedly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích.

21. Se zřetelem na to, že každý z dovolatelů vytýkal soudům, že nedostatečně posoudily jeho účast na útocích proti poškozenému z hlediska výsledku, jímž byla jeho smrt, je třeba předeslat, že soudy pro své závěry o zavinění obviněných, proti němuž brojili oba dovolatelé, vycházely z důkazů, které soud prvního stupně shrnul na stranách 4 až 17, konkrétní úvahy a důvody týkající se jejich hodnocení rozvedl v bodech 37. až 55. rozsudku. Odvolací soud správnost všech závěrů vztahujících se k výroku o vině včetně právní argumentace potvrdil s rozvedením vlastního stanoviska (viz strany 5 až 12 přezkoumávaného usnesení).

22. Jen pro úplnost Nejvyšší soud k výhradám obviněných zdůrazňuje, že soudy neopomenuly obhajobu obviněných, jimi uváděné výhrady zvažovaly, vysvětlily své názory na ně, a to se zřetelem na výsledky provedeného dokazování, z něhož vyplynula účast každého z obviněných na činu, jejich pohnutky i forma útoků, jež vůči poškozenému užili. Zaměřily se na podíl každého z obviněných na spáchaném činu i na míru jejich konkrétní účasti, jakož i průběh a pořadí jednotlivých dílčích útoků proti tělesné integritě poškozeného, přičemž braly do úvahy význam úlohy každého z nich na smrti poškozeného, která byla způsobena činem založeným na souhře a společném chování všech útočníků. S ohledem na námitky obviněných je vhodné zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost rozhodným okolnostem se zřetelem na obhajobu obviněných, a s ohledem na ni ve věci provedené důkazy hodnotily (§ 2 odst. 6 tr. ř.). O důslednosti jejich postupu svědčí mimo jiné i to, že soud prvního stupně při zohlednění výsledků provedeného dokazování upravil oproti obžalobě skutkový stav věci tak, aby vystihoval zjištěný průběh napadení poškozeného a aktivitu a podíl jednotlivých obviněných, včetně konkretizace bezprostřední příčiny úmrtí poškozeného (viz bod 38.).

23. K námitkám obviněných je rovněž vhodné uvést, že soudy zvažovaly alternativy, které obvinění v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení uplatňovali, a to mimo jiné i z hlediska jejich opodstatněnosti, přesvědčivosti a reálnosti, nejen samostatně, ale i v kontextu se všemi důkazy, zejména svědeckými výpověďmi a znaleckými posudky, které byly ve věci opatřeny. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Jen pro úplnost lze zmínit, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11).

24. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádné disproporce ve výsledcích provedeného dokazování a ani v úvahách soudů vztahujících se k závěru o zavinění obviněných, protože učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, z nichž přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jak zcela nedůvodně obviněný M. M. namítal.

25. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy své úvahy o zavinění obviněných založily na skutkových okolnostech, které ho objasnilo (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Úvahy o subjektivní stránce, v níž každý z obviněných jednal, dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a činily tak podle zásad logického myšlení, na jehož podkladě usuzovaly na vnitřní vztah obviněných k následku smrti poškozeného (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Vytvořily si dostatečný skutkový podklad pro své závěry, včetně toho, za jakých okolností každý z obviněných jednal a jaký byl jeho vnitřní vztah k vzniklému následku.

26. Vzhledem k tomu, že oba obvinění své dovolání zaměřili proti subjektivní stránce, protože odmítali zavinění k následku smrti poškozeného, a to s ohledem na svůj podíl, jakým se zapojili do útoků na něj, je nejprve vhodné v obecné rovině uvést, že zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Jedná se o úmyslný trestný čin, přičemž ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě vymezené v odstavci 3 písm. i) zásadně postačí zavinění nedbalostní ve smyslu § 16 a § 17 písm. a) tr. zákoníku.

27. Pro závěry vztahující se k zavinění obou dovolatelů je významné, že jednali jako spolupachatelé za podmínek § 23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Jde o spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.

28. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin, u kterého zásadně stačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Zavinění je předpokladem pro vyvození subjektivní odpovědnosti za spáchaný trestný čin a vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu, musí se vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Formy zavinění jsou určeny vztahem objektu a způsobu provedení trestného činu uvedeného v trestním zákoně (srov. například SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, s. 213).

29. Pokud jde o námitky obviněného M. M. i obviněného T. K., soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednali jako spolupachatelé společně s mladistvým AAAAA za podmínek § 23 tr. zákoníku, neboť není rozhodné, že se na napadení poškozeného podíleli odlišným způsobem, popřípadě různou intenzitou, neboť stěžejní bylo jednání, které na sebe bezprostředně navazovalo a vzájemně se prolínalo, a tudíž se nejednalo o samostatné či vzájemně izolované útoky. Zdůraznil, že všichni tři obvinění byli po celou dobu útoku proti poškozenému v jeho bezprostřední blízkosti, nikdo z nich se během útoku od jednání ostatních nijak nedistancoval, nesnažil se jim zabránit v dalším napadání poškozeného. Pokud obviněný M. M. na poškozeného útočil „pouze“ opakovanými údery pěstmi, pak i tento útok se minimálně po určitou dobu prolínal s útokem obviněného mladistvého AAAAA, který poškozeného opakovaně kopal do hlavy a trupu. Na činu se podílel i obviněný T. K., a to sice v menší formě, avšak v samotném závěru do poškozeného kopal i on agresivně a razantně. Soud tak zdůraznil vzájemnou souhru obviněných, což činilo jejích útok vůči tělu poškozeného nebezpečnější a účinnější. Pokud obviněný M. M. přestal sám poškozeného fyzicky napadat, nadále setrval v jeho bezprostřední blízkosti a sledoval, jak je napadán spoluobviněnými, tedy i obviněným T. K.

30. Posoudí-li se soudy zjištěná účast obviněných na činu, je jasný podíl každého z nich i to, s jakým vnitřním vztahem k činu i následku přistupovali. Není rozhodné, že se na celém jednání vůči poškozenému nepodílel každý stejnou měrou po celou dobu trvání útoku, neboť je nepochybné, že každý z nich byl do útoku zapojen nikoli nepodstatnou či méně významnou měrou, protože i ve chvíli, kdy se zrovna on sám do přímého fyzického napadání nezapojoval, byl mu přítomen a nijak se od něj nedistancoval. Obviněný M. M. čin vyprovokoval a byl první, kdo poškozeného brutálně napadal. Obdobně jednal i obviněný T. K., který se do činu zapojil sice později, avšak v době, kdy již na poškozeném byly zřejmé známky vážných poranění. Všichni zúčastnění na učiněná jednání předešlých navazovali, a to s maximální bezprostředností a naléhavostí, a tedy se zřejmým souhlasem s tím, co ostatní v jeho přítomnosti konali. Vzájemně se v dalším jednání (byť konkludentně) podporovali a posilovali ve společném záměru a jeho realizaci. Všichni použili stejný způsob útoků spočívající v kopání a bití. Každý z dovolatelů se choval plně v souladu se záměry ostatních spolupachatelů a při vzájemné souhře s nimi se na účinku společného jednání každý z nich svojí přítomností při celém tomto jednání podílel, a tím vzniklý účinek zesiloval.

31. Z takto popsaného konkrétního jednání je zřejmé, že každý z obviněných měl svůj vlastní podíl na celém činu, který byl ve spolupachatelství (všech tří obviněných) spáchán jejich společným jednáním. Ani případná rozdílná účast, přičemž rozdílnost nebyla v posuzované věci nikterak markantní či významná, na spáchaném činu totiž bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pro něž je rozhodné, aby jednotliví aktéři plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jež je společným činem všech sledován. Oba dovolatelé se podíleli na daném činu aktivním způsobem, když M. M. s atakováním poškozeného započal jeho povalením na zem a jeho zasednutím, a pokračoval údery pěstí do hlavy a obličeje, a obviněný T. K. (spolu s mladistvým AAAAA) se k němu přidal, a všichni společně poškozeného pěstmi bili a kopali do hlavy a trupu, a zásadně tak přispěli k jeho průběhu i vzniklému následku v podobě smrti poškozeného.

32. Právě tato jejich souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role každého z obviněných byla umocněna chováním všech spolupachatelů. Všichni obvinění postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Vzhledem ke vzájemnému propojení jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin v takovém rozsahu a způsobem, jak k němu došlo.

33. Takto učiněné závěry jsou významné především z hlediska zavinění obviněných M. M. a T. K., u nichž soudy dospěly k závěru, že jednali v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť vzhledem k intenzitě útoku, četnosti a charakteru násilí vedeného zejména proti hlavě a hrudníku poškozeného si museli být vědomi toho, že takovým jednáním mu mohou přivodit smrtelná zranění, když opakované razantní údery pěstí, kopání a dupání do hlavy a trupu ležícího člověka je i z pohledu laika jednáním, které bezprostředně ohrožuje život napadené osoby. Obvinění proto s takovým následkem museli být přinejmenším srozuměni (srov. § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Z hlediska dovození úmyslu obviněných způsobit smrt poškozeného není relevantní, v jakém stavu poškozený byl v okamžiku, kdy jej obvinění T. K. a mladistvý AAAAA odtáhli k řece, resp. zda a v jakém stavu poškozeného hodili do vody, neboť příčinou smrti nebylo utonutí, ale k dušení poškozeného došlo v důsledku zranění, která mu obvinění společně přivodili. Smrt nastala na základě tukové embolie a embolie kostní dřeně, vzniklé výlučně jako následek zranění způsobených poškozenému obviněnými ke smrti poškozeného by došlo i v případě, že by se nejednalo o udušení. Nalézací soud s ohledem na shodné míře účasti jednotlivých aktérů na popsaném činu, dovodil i obdobný podíl každého z nich na celém jednání i vzniklém následku (viz strany 23 až 26 rozsudku soudu prvního stupně).

34. Je rovněž třeba upozornit, že při zjišťování okolností, které měly význam pro závěr o zavinění, soudy na něj usuzovaly ze všech konkrétních okolností, zejména způsobu, jakým obvinění proti poškozenému útočili. Ačkoli sice smrt poškozeného přímo nechtěli, postupovali vůči němu natolik razantním a brutálním způsobem proti lehce zranitelným částem těla, v nichž jsou uloženy životně důležité orgány (opakované kopání, dupání na horní polovinu těla a do oblasti hlavy), nadto ve vzájemné souhře a společně, že si museli být vědomi, že u něj může nastat smrtelný následek v důsledku utrpěných poranění, a to tím spíše, že poškozený v době útoku ležel na zemi, tedy na tvrdé podložce, která zvyšovala škodlivý účinek útoků, byl omezen v pohybu a nebyl schopen se účinněji bránit a útoky obviněných odvracet, a to mimo jiné i pro jejich početní přesilu. Protože obvinění poté, co poškozeného takto brutálně zbili, jej odvlekli na odlehlé místo k řece, kde jej zanechali a o jeho osud se již dále nezajímali, je tím spíše zřejmé jejich srozumění se vznikem případného smrtelného následku.

35. Všechna učiněná zjištění svědčí pro správnost závěru o tom, že obvinění M. M. i T. K. sice nechtěli smrt poškozenému přivodit, ale jednali s vědomím toho, že spáchaným společným jednáním mohou takový následek způsobit, a pro tento případ s ním byli srozuměni, a proto se činu dopustili v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti je vhodné připomenout, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. rozhodnutí č. 55/2015 Sb. rozh. tr.).

36. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy nepochybily, jestliže u obou dovolatelů shledaly, že ve vztahu k následku smrti poškozeného jednali za podmínek podle § 23 tr. zákoníku v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

37. Nebylo možné vyhovět námitce obviněného M. M. směřující proti závěru soudů, že zaviněně jednal i k okolnosti zvlášť přitěžující spočívající ve zvlášť surovém způsobu provedení činu podle odstavce 3 písm. i) § 140 tr. zákoníku. Jím uvedené argumenty založené na tvrzení, že v jeho chování, jímž na poškozeného působil, nešlo o velké množství úderů do oblasti hlavy a trupu, ale krevní výrony u poškozeného nastaly po dupání na zadní část trupu poškozeného a dislokovanou zlomeninu kloubního výběžku dolní čelisti, navíc za situace, kdy ležel na zemi, pouze na základě jednání mladistvého AAAAA, jsou založené na vlastní interpretaci činu, bez souvislostí týkajících se společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku, které bylo výsledky provedeného dokazování prokázáno.

38. Obecně lze uvést, že naplnění znaku zvlášť surového spáchání činu ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku vyžaduje vyšší míru brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy. Intenzita prováděných útoků je jedna z okolností spáchání činu, na základě kterých je možné usoudit, že se v konkrétním případě jedná o vyšší míru brutality, než je obvyklé u jiných běžných činů vraždy. K takovému závěru lze dojít např. u činů, při nichž došlo k užití zvlášť razantního násilí vedoucího k nápadnější devastaci těla, v případech déletrvajících útoků, útoků zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran nebo útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním, apod.; k tomu srov. rovněž ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1476 a násl.).

39. Právě o takový případ se v posuzované věci ze všech soudy nižších stupňů objasněných a výše uvedených důvodů, zejména povahy a způsobu vedení útoku i poškozeným utrpěných zranění, jedná. Je nutné zdůraznit intenzitu a brutalitu i surovost, s níž obvinění poškozeného napadali. Kopání a dupání do těla osoby ležící na zemi, jakož i razantní údery pěstí do hlavy ležícího poškozeného, jejich četnost a intenzita, a to zejména z pohledu utrpěných zranění, která jsou představována celou řadou nejen drobnějších, ale zejména vážných poranění v oblasti hlavy a hrudníku, svědčí o devastačním účinku celého komplexu fyzického útoku, jemuž byl poškozený vystaven. Surovosti nasvědčuje i vlastní příčina smrti, která spočívala v udušení v důsledku vdechnutí krve a žaludečního obsahu na základě poranění levé části hrudního koše, jakož i konkurující generalizovaná tuková embolie a embolie kostní dřeně, které se projevily v návaznosti na intenzitu útoku, četnost a charakter násilí vedeného zejména proti hlavě a hrudníku poškozeného.

40. K námitce obviněného M. M. směřující proti zavinění k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se nabízí uvést, že u ní sice postačí nedbalost (§ 16 tr. zákoníku), neboť není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak zvlášť surového způsobu spáchání vraždy, ale stačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, což rovněž svědčí o nepřímém úmyslu, jak plyne z okolností, které byly prokázány. Správně soudy shledaly, že obvinění věděli, že pokud na poškozeného útočí v početní přesile dupáním a kopy do hlavy a horní poloviny trupu, počínají si nanejvýš surově a brutálně, a byli s touto zvlášť přitěžující okolností srozuměni. Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit námitce obviněného M. M., že mu nelze uvedenou zvlášť přitěžující okolnost k tíži přičítat, protože usnul, neboť tato jeho výmluva nekoresponduje se skutkovými zjištěními, když podle nich odešel z místa činu až poté, co útok ze strany ostatních obviněných zcela ustal.

VII. Závěr Nejvyššího soudu

41. Na základě všech učiněných zjištění Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. M. i T. K. nedůvodnými, protože soudy zcela v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci i se zákonnými ustanoveními učinily správné právní závěry o zavinění obou obviněných a důvodně rozhodly, že odvolatelé naplnili po všech stránkách znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku.

42. Tento závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny skutkové i právní okolnosti rozhodné pro závěr, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Dovolání obviněných proto jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru