Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 200/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaCizí věc
Krádež
Loupež
Porušování domovní svobody
Svědek
Vydírání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.200.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 175 odst. 1,2 písm. e) tr. zákoníku

§ 178 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 200/2020-325

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 o dovolání obviněného M. T., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 14 To 156/2019, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 3. 1. 2020, sp. zn. 14 To 156/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 2/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. 5 T 2/2019, byl obviněný M. T. uznán vinným: pod bodem 1) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a pod bodem 3) přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 14 To 156/2019, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 3. 1. 2020, sp. zn. 14 To 156/2019, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 1)], zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku [ad bod 2)], přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ad bod 3)] dopustil tím, že:

1) dne 27. 9. 2018 v přesně nezjištěné době od 01:00 do 01:50 hodin v Táboře, XY ulici č. p. XY – B. baru (dříve bar N. R.), pod vlivem alkoholu, nejprve své bývalé družce poškozené A. V. vulgárně nadával, načež ji fyzicky napadl, a to údery otevřenou dlaní i pěstí do obličeje, a to i poté, co poškozená upadla na zem, kde do ní navíc ještě kopal a vláčel ji za vlasy, přičemž jí odcizil mobilní telefon zn. Samsung SM-N75505 v hodnotě 600 Kč, vytrhl jí kabelku, kterou měla poškozená na rameni a o niž se s ním přetahovala, až došlo k přetržení řetízkového popruhu kabelky, řekl: „tak se podíváme, kolik máš peněz“, kabelku prohledal, a když v ní peníze nenašel, zahodil ji za barový pult a pokračoval ve fyzickém napadání poškozené,

2) dne 27. 9. 2018 v přesně nezjištěné době od 01:00 do 01:50 hodin v Táboře, XY ulici č. p. XY – B. baru (dříve bar N. R.), pod vlivem alkoholu, poté, co se obsluha předmětného baru – poškozený H. L. V. pokoušel zabránit obviněnému v dalším napadání poškozené A. V. tím, že mu řekl, aby toho nechal, že zavolá policii, obviněný mu vyhrožoval, že jestli to udělá, tak tam obviněný všechny pobodá,

3) dne 27. 9. 2018 kolem 05:40 hodin v Sezimově Ústí II., okres Tábor, XY ulici, vylezl na balkon domu č. XY ve výšce 3,3 m, kde přelezl zábradlí o výšce 0,94 m, z balkonu vnikl pootevřeným oknem do pokoje obývaného E. H., která mu řekla, že tam nemá co dělat, a žádala ho, aby odešel, po chvíli sestoupil po schodech do přízemí domu, přičemž D. Š., nájemník předmětného domu, na obviněného volal policii, načež obviněný při odchodu z domu ze zámku z vnitřní strany vchodových dveří odcizil svazek klíčů další obyvatelky domu T. T. v celkové hodnotě 190 Kč, kterými poté dům zvenku zamkl a odešel, přičemž svazek klíčů zahodil na zahradě do sudu s vodou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 14 To 156/2019, podal obviněný M. T. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

5. Pokud jde o zločin loupeže, vytkl, že mu nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci. Nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně, že telefon měl pro něj v okamžiku, kdy se jej zmocňoval, povahu cizí věcí ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byl v držení poškozené A. V. poté, co se spolu rozešli. Odmítl tezi, že i kdyby byl telefon ve spoluvlastnictví jich obou z důvodu, že byli druh a družka, jednalo by se o loupež, poněvadž loupeže se lze dopustit i na věci ve spoluvlastnictví, tj. která dílem náleží pachateli. Podle mínění obviněného je z hlediska trestněprávní kvalifikace rozhodující otázka vlastnictví, nikoliv otázka aktuální držby. Z provedeného dokazování vyplynulo, že telefon byl v jeho výlučném vlastnictví, nikoliv ve spoluvlastnictví. Z hlediska právního hodnocení došlo k tomu, že poškozená mu předmětný telefon darovala (převedla na něj vlastnické právo) a on jí ho, když si rozbila svůj vlastní, půjčil, tedy umožnil jí jej užívat. Nepřevedl tedy na ni vlastnické právo, které mu z titulu darovací smlouvy náleželo, ale pouze jí umožnil telefon užívat, tedy s ní uzavřel smlouvu o výprose ve smyslu § 2189 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vyjádřil přesvědčení, že se v daném případě nejednalo o loupež, nýbrž o vydírání. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr., podle něhož pro pachatele musí jít o cizí věc, přičemž jestliže pachatel odejme jinému násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí věc, která mu patří a kterou předtím napadenému svěřil, jde o vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného je rovněž zásadní správné určení okamžiku odebrání telefonu – zda k němu došlo před, při či po útoku. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, a musí tedy zmocnění se věci předcházet. Užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí potom, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o trestném činu krádeže. Vytkl i nesprávnost popisu jednání souvisejícího s manipulací s kabelkou poškozené. S odkazem na výpovědi poškozené, svědka H. L. V. a výpověď svou vlastní poznamenal, že jeho úmyslem nebylo užít násilí s cílem zmocnit se kabelky. Tato se mu v afektu připletla do cesty a on ji odhodil za bar. Sama poškozená uvedla, že z kabelky jí nic nezmizelo, že si obviněný pouze vzal telefon, který byl jejich. Zdůraznil, že úmysl pachatele loupeže se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Pachatel tedy musí úmyslně konat násilné jednání za účelem zmocnění se cizí věci. V konkrétním případě by tedy obviněný musel poškozenou napadnout v úmyslu zmocnit se její kabelky. Tato skutečnost však v řízení nebyla prokázána.

6. Co se týče zločinu vydírání, namítl, že nebylo prokázáno, že by učinil výhrůžku násilí v úmyslu, aby ovlivnil poškozeného H. L. V., resp. v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí. Soud vyvodil postavení H. L. V. jako svědka v materiální podobě, nicméně údajná vyhrůžka nesměřovala k ovlivnění budoucí svědecké výpovědi H. L. V., ale k tomu, aby nepřivolával policii. To ale není otázka plnění svědecké výpovědi, ale jednání směřujícího k tomu, aby nebyla přivolána policie. Není zde tedy příčinná souvislost mezi výhrůžkou a svědeckou výpovědí. Odkázal na odbornou literaturu, podle níž podmínkou trestnosti jednání pachatele podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi z pohnutky zde uvedené, tj. v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon. Postačí jakákoliv, byť vzdálená, souvislost. Nejčastěji půjde o vynucování násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď, popř. aby znalec podal nepravdivý nebo zkreslený posudek či tlumočník zkreslil tlumočenou výpověď nebo jiný úkon pachatele nebo jiné osoby. Podle názoru obviněného proto nelze jeho jednání kvalifikovat podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Navíc k tomuto skutku vypovídali pouze on a svědek H. L. V. (nikdo další, tj poškozená A. V. ani svědek J. K., žádnou výhrůžku neslyšeli), přičemž on užití výhrůžky popřel a poškozený si tím nebyl jist, resp. sám to za výhrůžku nepovažoval. Obviněný spíše všem nadával, nikoliv pohrůžkou násilí někoho nutil, aby něco konal, resp. opomenul konat.

7. K jednání popsanému pod bodem 3) výroku o vině obviněný poznamenal, že jednak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, jednak bylo vedeno nepřípustné trestní stíhání, když poškozená A. V. s jeho trestním stíháním nesouhlasila, a proto nebyla splněna zákonná podmínka podle § 163 tr. ř.

8. Za rozhodující považoval i otázku oprávněnosti vniknutí do obydlí, neboť z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že do obydlí byl výslovně pozván podnájemníkem, a to E. H., a že předmětné obydlí pravidelně navštěvoval. Odkázal na komentářovou literaturu, podle níž neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného, a konstatoval, že je zřejmé, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu porušování domovní svobody, když byl do obydlí pozván, tedy do něj „vnikl“ se souhlasem. Uvedené taktéž vylučuje spáchání přečinu krádeže, neboť se nemohl zmocnit cizí věci vloupáním, když do obydlí vnikl oprávněně, na pozvání a se souhlasem oprávněné uživatelky obydlí. Závěrem podotkl, že způsob vstupu do obydlí, zda dveřmi, oknem či balkonem ve výšce 3,3 m, není předmětem ochrany trestního práva. Z hlediska trestního práva je nerozhodné, jak došlo ke vniknutí do obydlí, a to v případě, že jde o oprávněné vniknutí, tedy se souhlasem osoby, která má právo obydlí užívat.

9. Doplnil, že je toho názoru, že každé jednání se má posuzovat podle svého obsahu a pravého úmyslu. Je nesporné, že spáchal zavrženíhodné činy, které ve slušné společnosti nemají místo. Otázkou však zůstává, zda tyto činy jsou trestněprávního charakteru a jaká je jejich právní kvalifikace. Akcentoval, že čin souvisel s oslavou jeho narozenin, tudíž lze pochopit jeho emocionální vypjetí v okamžiku, kdy do baru vstoupila jeho bývalá přítelkyně a on pod vlivem alkoholu ztratil zábrany v chování. Nelze se však ztotožnit s názorem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že došlo ke spáchání zločinu loupeže. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jeho úmyslem nebylo použít násilí za účelem zmocnění se cizí věci, ale spíše prostřednictvím násilí „vyhodit“ poškozenou z baru. Toto jednání není správné, ale taktéž to není jednání loupežné. V otázce vyhrožování je dále více otazníků než odpovědí.

10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 14 To 156/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. 5 T 2/2019, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu jen zčásti. Jedná se o výtky vztahující se k vytržení mobilního telefonu z ruky poškozené a týkající se nepřípustnosti trestního stíhání ohledně přečinů porušování domovní svobody a krádeže. Uplatněnému „hmotněprávnímu“ důvodu neodpovídají výhrady související se zjištěním skutkového stavu, hodnocením důkazů a právní kvalifikací v částech rozsudků týkající se zmocnění se kabelky poškozené A. V. a vyhrožování svědku H. L. V. Státní zástupkyně připomněla, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, neboť soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002), přičemž přesně uvedeného se dovolatel dopouští, tvrdí-li, že poškozené nevzal kabelku násilím, že jí z kabelky nechtěl nic odcizit, nechtěl ji tedy oloupit, protože to je jeho přítelkyně, chtěl pouze, aby opustila bar, což ona nechtěla. Hodnocení skutkových okolností této části děje obviněným nelze podle mínění státní zástupkyně považovat za relevantní, neboť obviněný se proti poškozené dopustil nejprve fyzického násilí, kdy jí dal několik úderů otevřenou dlaní, bil ji do obličeje i pěstmi, pak ji vláčel po zemi za vlasy, nadnášel ji a opakovaně pouštěl na zem. Poškozená přitom držela svoji kabelku. Z výpovědi svědka H. L. V. bylo zjištěno, že poškozená měla svoji kabelku nejdříve na židli, a když ji obviněný vláčel po baru, držela ji u sebe. Pak se jí obviněný zmocnil a řekl: „tak se podíváme, kolik tam máš peněz“, kabelku prohledal a posléze odhodil za bar. Svým jednáním tak naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže, neboť užil násilí a zmocnil se cizí věci, byť na přechodnou dobu. Fakt, že se kabelky zmocnil na přechodnou dobu, není rozhodující, důležité je, že se za užití násilí zmocnil cizí věci, odňal ji jejímu vlastníkovi.

12. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný bagatelizoval svůj slovní projev adresovaný svědku H. L. V., že pokud zavolá policii, tak je všechny v baru pobodá. Své vyjádření u soudu změnil, uváděl, že měl říct, že je všechny „pojebe“, tedy pošle „do pryč“ apod. Rozhodně to nebyla výhrůžka žádným aktuálním násilím, navíc za užití zbraně. Výhrůžka se netýkala barmana jako svědka, ale byla myšlena obecně, nikoliv v souvislosti s jeho svědeckou výpovědí. Státní zástupkyně připomněla, že v postavení svědka je každá fyzická osoba, která nějakou událost, jednání, tedy i páchání trestné činnosti, svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá, to znamená ještě předtím, než učiní trestní oznámení, ačkoliv v budoucnu může vystupovat v procesním postavení svědka. Osoba, která je v materiálním smyslu svědkem, požívá ochrany podle § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku od okamžiku, kdy svým vnímáním získala poznatky o určité události. Podle mínění státní zástupkyně byl H. L. V. očitým svědkem fyzického napadení poškozené A. V. obviněným a také toho, že obviněný poškozené poté odebral telefon a kabelku. Pokud svědek za této situace obviněnému řekl, že zavolá policii, a obviněný na to reagoval výhrůžkou o pobodání, tak jde o vyhrožování svědkovi. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že skutkový stav byl soudy obou stupňů správně posouzen na základě výpovědi svědka H. L. V., ale také na základě předloženého dopisu obviněného z věznice, kde na svědka působil, aby zmírnil svoji výpověď ohledně tvrzeného pobodání ve smyslu, že se možná přeslechl a že pokud to bude tvrdit, bude mít jeho výpověď zásadní vliv na výši trestu obviněného. Obviněný si tedy byl dobře vědom toho, že barman bude na policii i u soudu o napadení poškozené vypovídat.

13. Pokud jde o mobilní telefon, státní zástupkyně poznamenala, že nelze bezvýhradně souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že se ve vztahu k obviněnému jednalo o cizí věc. Obviněný dostal telefon darem od poškozené. Telefon poškozené se následně rozbil a ona začala využívat mobilní telefon obviněného, který byl v jeho vlastnictví. V době, kdy poškozená užívala mobilní telefon obviněného, se rozešli a poškozená telefon užívala dále. Tím se ale nijak nezměnil vlastnický vztah obviněného k mobilnímu telefonu. Obviněný tedy za užití násilí neodňal či se nezmocnil věci pro něho cizí, nýbrž věci, kterou svěřil do užívání poškozené a která mu patřila. Ve vztahu ke zmocnění se kabelky ale žádné pochybnosti, že se jedná o loupež, nejsou. Podle rozhodnutí uveřejněného pod č. 13/1976 Sb. rozh. tr. lze dospět k závěru, že pokud pachatel odejme jinému věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí a věc mu patří a jedná se o věc, kterou předtím napadenému svěřil, jde o vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková podstata trestného činu loupeže nerozlišuje, zda u věci, které se pachatel zmocňuje za použití násilí, jde o věc osoby, vůči níž je násilí použito, nebo jde o věc jiné osoby, předpokládá se, že nejde o věc, která je ve vlastnictví pachatele.

14. Co se týče namítané nepřípustnosti trestního stíhání, v případě trestného činu vydírání by poškozená A. V. nemusela souhlasit s trestním stíháním obviněného podle § 163 odst. 1 tr. ř. Ve vztahu ke zločinu loupeže na udělení souhlasu nebyla dotazována, neboť zločin loupeže není zahrnut do výčtu trestných činů v § 163 odst. 1 tr. ř., u kterých lze vést trestní stíhání pouze se souhlasem poškozeného. Není tedy pravdou, že by poškozená nedala s trestním stíháním obviněného souhlas. Na tento souhlas nebyla vůbec dotazována, byla poučena, že může odmítnout výpověď ve vztahu k osobě blízké, což neučinila. Vzhledem k tomu, že zločin loupeže je speciálním ustanovením k trestnému činu vydírání, kdy trestný čin loupeže považuje zákonodárce za společensky škodlivější, je jejich jednočinný souběh vyloučen. Jednání obviněného posouzené soudy obou stupňů ve vztahu k násilnému odnětí kabelky a telefonu je podle mínění státní zástupkyně správně jako celek považováno za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Irelevantní je obhajoba obviněného, že si myslel, že v kabelce poškozené mohou být i jeho věci. Obviněný byl s poškozenou již několik dnů rozejit, a logicky tedy neměl důvod se domnívat, že poškozená má v kabelce věci, které by mu patřily nebo které by mohl užívat. K napadení poškozené došlo v době, kdy v baru byli barman a svědek J. K., nelze proto tvrdit, že se jednalo o napadení veřejné (před třemi osobami); o místo veřejnosti přístupné se také nemohlo jednat, protože barman již bar zavřel, a nebyl tudíž pro další veřejnost přístupný.

15. Jde-li o přečin porušování domovní svobody, podle názoru státní zástupkyně skutečnosti tvrzené obviněným ze spisového materiálu nevyplývají. Svědkyně E. H. naopak obviněného prosila, aby z jejího pokoje ihned odešel, protože svědek D. Š., nájemce domu, jde volat na policii, a ona se bála, že ji z domu vyhodí. Obviněný hned odešel. Dožadoval se ale vstupu do domu a tloukl na okno v přízemí od pokoje, kde svědek D. Š. spal. Tento ho do domu nepustil. Dokonce mu předchozího dne zakázal, aby do domu chodil, i když předtím proti tomu nic neměl a toleroval, že chodí za E. H. Svědek D. Š. měl dům pronajatý. E. H., T. T., J. D. a A. B. byli podnájemníci a všichni se v domě nacházeli se souhlasem svědka D. Š. Svědek (poškozený) D. Š. nesouhlasil se vstupem obviněného do domu. Pokud je poškozených více, stačí souhlas s trestním stíháním jen jednoho z nich. Svědek D. Š. na obviněného podal trestní oznámení. Svědkyni E. H. lze přiznat právo neudělit souhlas s trestním stíháním obviněného, ale její případné vyjádření v tomto směru nemá v posuzovaném případě vliv na to, zda bude trestní stíhání zahájeno či nikoliv, protože oprávněný nájemce domu podal na obviněného trestní oznámení. Obviněný vlezl do domu poté, co do něj nebyl vpuštěn nájemcem domu. Lezl po hromosvodu a přes balkon ve výšce 3, 3 metru do pokoje E. H. Tato ho ihned poslala pryč, protože byl opilý a měla strach, že bude z domu vyhozena. Způsob, kterým se obviněný dostal do domu, nelze označit za obvyklý. Překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí. Vyšplhal po zdi a po hromosvodu a přehoupl se přes zábradlí balkonu o výšce 0,94 metrů. Otevřenými balkonovými dveřmi vnikl do pokoje. Šplhání po zdi a lezení přes zábradlí balkonu ve výšce 3,3 metrů zcela jistě lze označit za překonání překážky. Obviněný narušil domovní svobodu uživatelů domu a při odchodu odcizil klíče ze zámku zevnitř, kterými T. T. zavřela dům, a tyto vyhodil venku do sudu s vodou. Do domu se dostal vloupáním podle § 121 tr. zákoníku. Vloupáním se v tomto případě rozumí i použití vlastní fyzické síly za situace, kdy obviněný lezl do domu přes balkon ve výšce 3 metry nad zemí (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1993 Sb. rozh. tr.). Klíče měly podle odborného vyjádření hodnotu 190 Kč. Majitelku klíčů vyloučil po určitou dobu, do doby jejich nálezu, z jejich užívání. Soudy obou stupňů tedy správně právně kvalifikovaly jednání obviněného jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

16. Státní zástupkyně uzavřela, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily. Námitky obviněného odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze částečně, navíc nejsou opodstatněné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný M. T. v dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

19. Výtka, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, náleží pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ač obviněný tento důvod dovolání explicitně neuplatnil, vyjádřil jej svými námitkami slovně, a proto je třeba jim také věnovat pozornost. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či § 314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo § 314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).

20. Podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Ustanovení § 163 tr. ř. představuje průlom do zásady legality a oficiality, poněvadž u vyjmenovaných trestných činů řeší konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k obviněnému, ve prospěch poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo také postižen. Důležité však je, že má-li dojít k použití tohoto institutu, má-li tedy být trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, musí jít jednak o některý z trestných činů vyjmenovaných v § 163 tr. ř., jednak obviněný musí být k poškozenému v poměru uvedeném v § 163 tr. ř., tedy musí být ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.). Výhrada obviněného, že nepřípustnost trestního stíhání byla dána s ohledem na to, že poškozená A. V. nesouhlasila s jeho trestním stíháním, a že tedy nebyla splněna zákonná podmínka podle § 163 tr. ř., je neopodstatněná. Jednání, jehož se obviněný vůči této poškozené dopustil, bylo od počátku zahájení úkonů trestního řízení (srov. č. listu 90) právně kvalifikováno jako zločin loupeže podle 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený zločin však nespadá do taxativního výčtu trestných činů, v jejichž případě lze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného (srov. § 163 odst. 1 tr. ř.). Trestní stíhání obviněného tak bylo správně zahájeno bez toho, aby se orgány činné v trestním řízení dotazovaly poškozené, zda s tímto trestním stíháním souhlasí. Naznačuje-li dovolatel, že nebyl dán souhlas poškozené A. V. též s jeho trestním stíháním pro skutek pod bodem 3) kvalifikovaný jako přečiny porušování domovní svobody a krádeže, jmenovanou mezi okruh poškozených tímto skutkem zařadit nelze. Souhlas poškozené A. V. ale nebyl zapotřebí ani u skutku pod bodem 1), a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tudíž nemohl být naplněn.

21. Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

23. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

24. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (body 19. až 22., 26. až 37., 46. až 50., str. 3 až 6 rozsudku nalézacího soudu), s nímž se odvolací soud ztotožnil (body 11. až 15., str. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

25. S ohledem na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významnými otázkami, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

26. Zločinu loupeže se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí, jež jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, u zločinu loupeže musí předcházet zmocnění se věci s tím, že násilí má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, a musí jím být činěn nátlak na vůli napadeného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

27. Obviněný vytkl, že mu nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele loupeže se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Nesouhlasil s právním závěrem nalézacího soudu, že telefon měl pro něj v okamžiku, kdy se jej zmocňoval, povahu cizí věci ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle něj se jednalo maximálně o vydírání podle § 175 tr. zákoníku, neboť poškozená mu telefon darovala, byl v jeho výlučném vlastnictví, přičemž on jí ho pouze poté, co si rozbila svůj vlastní, dal k dispozici, aby jej užívala. Významné je podle něj i správné určení okamžiku odebrání telefonu, tj. zda k němu došlo před, při či po útoku, poněvadž užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí poté, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o trestném činu krádeže. Výhrady vztáhl i k popisu jednání souvisejícímu s manipulací s kabelkou poškozené. Kabelka se mu v afektu připletla do cesty a on ji odhodil za bar. K násilnému jednání za účelem zmocnění se kabelky tedy podle něj nedošlo.

28. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že v baru pod vlivem alkoholu vulgárně nadával své bývalé družce, načež ji fyzicky napadl, a to údery otevřenou dlaní i pěstí do obličeje, a to i poté, co upadla na zem, kde do ní navíc ještě kopal a vláčel ji za vlasy, přičemž jí odcizil mobilní telefon, vytrhl jí kabelku, kterou měla na rameni a o niž se s ním přetahovala, až došlo k přetržení popruhu kabelky, řekl: „tak se podíváme, kolik máš peněz“, kabelku prohledal, a když v ní peníze nenašel, zahodil ji za barový pult a pokračoval ve fyzickém napadání.

29. Dovolací soud i přes dále uvedené výhrady nemá pochyb o tom, že takové jednání naplňuje znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že násilí směřované vůči poškozené A. V., t. č. bývalé družce obviněného, bylo prostředkem ke zmocnění se jejích, případně jí užívaných, věcí. Obviněný se vůči poškozené dopustil nejprve fyzického násilí, bil ji dlaní i pěstí do obličeje, pak do ní po jejím pádu na zem kopal a vláčel ji za vlasy. Poškozená v době, kdy ji vláčel po baru, držela kabelku; obviněný jí kabelku vytrhl se slovy: „tak se podíváme, kolik máš peněz“, kabelku prohledal a odhodil za bar. Za těchto okolností obviněný naplnil zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž je nerozhodné, že se tak stalo jen na přechodnou dobu. Násilí zmocnění se cizích věcí předcházelo, nebylo užito až poté, co se obviněný cizích věcí zmocnil, proto jsou případné úvahy o kvalifikaci jednání podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyloučeny.

30. Jde-li o mobilní telefon, jehož se obviněný v průběhu násilného útoku vůči poškozené zmocnil, není ani podle dovolacího soudu jednoznačně doloženo, že šlo ve vztahu k obviněnému také o „věc cizí“. Dovolací soud nesdílí argumentaci nalézacího soudu (bod 20., str. 6 rozsudku), že obviněný a poškozená byli v době činu rozejiti, a proto byl-li telefon v držení poškozené, měl pro obviněného v okamžiku, kdy se jej zmocňoval, povahu cizí věci, potažmo věci, kterou měl nadále ve spoluvlastnictví, což kvalifikaci jednání jako trestného činu loupeže nevylučuje (srov. nalézacím soudem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1367/2014). Nejvyšší soud v tomto kontextu přisvědčuje názoru státní zástupkyně, že mobilní telefon nebyl pro obviněného cizí věcí. Poškozená v přípravném řízení vypověděla, že telefon byl obviněného, že jí obviněný rozbil její telefon a dal jí ten svůj a že v době incidentu byl telefon jich obou (č. listu 46 a verte). Taktéž v hlavním líčení bez bližšího vysvětlení tvrdila, že telefon používali oba (č. listu 197 a verte). Nic relevantního nelze získat ani z vyhodnocení audiozáznamu telefonátu poškozené A. V. krátce po činu dne 27. 9. 2018 na tísňovou linku 158. Svědkyně, která jednání obviněného posléze ve svých výpovědích zlehčovala, nahlašovala „krádež a k tomu napadení“ s tím, že ji „bejvalej přítel napad a vzal jí telefon“, přičemž potvrzovala, že jí způsobil také zranění (č. listu 110).

31. Za této situace přichází v úvahu jednak možnost, že poškozená dostala mobilní telefon od obviněného poté, co jí její původní telefon rozbil, darem, tedy nabyla jej do svého výlučného vlastnictví. Pro použití této alternativy jako přesvědčivé a jediné možné však nehovoří logické vysvětlení obviněného o způsobu nakládání s mobilním telefonem a taktéž nejasná výpověď poškozené. Při nedostatku relevantních informací ze strany svědkyně A. V., jakož i nemožnosti odstranit pochybnosti o vlastnictví mobilního telefonu případně dalším důkazním prostředkem, je třeba při použití zásady in dubio pro reo vyjít z tvrzení obviněného, že mobilní telefon byl jeho a že poškozené pouze umožnil, aby jej užívala. Na tom, že nadále byl mobilní telefon v jeho vlastnictví, a že tedy pro něj nešlo o cizí věc, nic nemohlo změnit ani ukončení blízkého vztahu s poškozenou.

32. Nicméně ani v případě, že by poškozená měla mobilní telefon pouze svěřen k užívání, a obviněný by jí tak násilím odejmul věc, která mu ve skutečnosti patřila a kterou jí předtím svěřil, nemohlo by se jednat „toliko“ o vydírání s ohledem na státní zástupkyní akcentovaný poměr speciality mezi trestným činem loupeže a trestným činem vydírání, kterýžto vylučuje jejich jednočinný souběh. Jinak řečeno, i kdyby byla pro obviněného jedinou cizí věcí, kterou poškozené násilím odejmul, kabelka poškozené, nadále by bylo nutno jeho jednání právně posoudit jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem je vhodné doplnit, že nelze pochybovat ani o tom, že úmysl obviněného se vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chtěl překonat nebo znemožnit odpor poškozené, pro který se jinak nemohl její věci zmocnit, tak k tomu, aby se její věci zmocnil. Obviněný na poškozenou útočil zcela vědomě, záměrně, přičemž své ataky vedl tak, aby poškozené znemožnil jakoukoliv adekvátní obranu a aby jí odejmul možnost mít kontrolu nad svými věcmi a rozhodovat o jejich dalším osudu. Že pro obviněného nebyl cizí věcí také mobilní telefon, jehož se násilím užitým vůči poškozené zmocnil, nemá v daných souvislostech zásadní význam ani pro hodnocení společenské škodlivosti jeho činu.

33. Obviněný nesouhlasil ani s těmi závěry soudů, na jejichž podkladě byl uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Tohoto zločinu se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul, a takový čin spáchal na svědkovi (správně má být uvedeno „na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti“).

34. Obviněný jednak tvrdil, že k pohrůžce násilí nedošlo, neboť ke skutku vypovídali pouze on a svědek H. L. V., přičemž on užití pohrůžky popřel a svědek si jeho vyjádřením nebyl jist, resp. jeho prohlášení za pohrůžku nepovažoval, jednak namítal, že údajná pohrůžka nesměřovala k ovlivnění budoucí svědecké výpovědi H. L. V., ale k tomu, aby nepřivolával policii. Dovolací soud označené názory obviněného nesdílí.

35. Podle zjištění soudů se měl obviněný jednání právně kvalifikovaného jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku dopustit tím, že pod vlivem alkoholu vyhrožoval poškozenému H. L. V., obsluze baru, že v baru všechny pobodá, a to poté, co se mu poškozený pokoušel zabránit v dalším napadání poškozené A. V. tím, že mu řekl, aby toho nechal, že zavolá policii. Soud prvního stupně stran skutkových námitek směřujících proti závěru o uskutečnění prohlášení o pobodání správně poukázal (str. 7 až 9 jeho rozsudku) na náhlou změnu ve výpovědi poškozeného, na to, že poškozený v návaznosti na dopis, který mu obviněný zaslal (č. listu 191), dostal strach, což vyplývalo nejen z výpovědí policistů P. Z. (č. listu 223) a E. H. (č. listu 224), kteří hovořili o strachu poškozeného z toho, že mu obviněný pobodá rodinu, ale rovněž ze skutečnosti, že poškozený vypovídal v hlavním líčení odděleně od obviněného (srov. § 209 odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud nemá důvod tuto logickou a přesvědčivou argumentaci soudu nižšího stupně jakkoliv zpochybňovat. Je evidentní, že poškozený v důsledku dopisu, který od obviněného obdržel, nabyl dojmu, že by mu v budoucnu mohlo hrozit ze strany obviněného nebezpečí, a proto se rozhodl v hlavním líčení vypovídat odlišně od přípravného řízení a svoje prvotní sdělení o tom, že obviněný v baru zmiňoval výraz „pobodat“, do jisté míry modifikoval tak, aby obviněnému pomohl zlepšit jeho postavení před soudem. Co se týče právní kvalifikace skutku, nelze než ve shodě se soudem prvního stupně a státní zástupkyní zopakovat, že podle konstantní judikatury za svědka ve smyslu § 175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek, a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. Smyslem zvýšené trestněprávní ochrany každé osoby, která je svědkem v materiálním smyslu, je především zajistit to, aby v žádném stadiu nebyla vystavena útokům popsaným v § 175 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by jakkoli souvisely s výkonem jejich povinností, které má jako svědek ve formálním řízení konaném před orgánem veřejné moci. Pojem „spáchá čin v souvislosti s povinnostmi svědka“ je tak široký, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zahrnuje i jednání vůči svědkovi v období, kdy svědek ještě své povinnosti neplní, ale jednání má k tomuto plnění povinností určitý vztah. Jelikož jde o souvislost činu záležícího ve vydírání s výkonem povinností svědka, zákonnou podmínkou pouze je, že musí jít o vztah záležící v ovlivňování výkonu povinností svědka uvedených v trestním řádu. Není tudíž pochyb, že osobu svědka je nutno chránit, a to nejen ve stadiu konání samotného formálního řízení a v průběhu samotného výkonu povinností svědka v tomto řízení, ale také ve stadiu před tím, než osoba získá formální postavení svědka v příslušném řízení, a posléze ji chránit i poté, což již výkon povinností svědka ve formálním řízení skončil (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 15/2002, 13/2012, 28/2013 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 7 Tz 133/2000).

36. Poškozený H. L. V. byl svědkem (v materiálním smyslu) fyzického napadení poškozené A. V., toho, jak ji obviněný atakoval, způsoboval jí zranění, zmocnil se jejích věcí, a v návaznosti na to obviněného vyzval, aby poškozenou nechal být, že jinak zavolá policii. Ze slov, jimiž obviněný provázel svou výhrůžku, je patrno, že chtěl poškozeného donutit k tomu, aby napadení poškozené A. V. nenahlásil na policii. Z povahy napadení poškozeného je nepochybné, že obviněný chtěl poškozeného donutit k tomu, aby nic neoznámil policii, tedy nepodal trestní oznámení. Zároveň bylo i ze subjektivního hlediska obviněného jasné, že trestní oznámení by vedlo k zahájení trestního stíhání, že v jeho rámci by poškozený byl vyslýchán jako svědek, že by měl povinnost pravdivě popsat oznámené napadení a že by splněním této povinnosti usvědčoval obviněného z trestné činnosti. Je evidentní, že vyjádření obviněného, že v baru všechny pobodá, bylo formou reakce na sdělení poškozeného a mělo sloužit jako varování před realizací jednání, o němž poškozený hovořil. Mělo působit na svobodnou vůli poškozeného, bylo zacíleno na jeho rozhodovací schopnosti a mělo ovlivnit jeho případnou budoucí svědeckou povinnost. Prohlášení o tom, že obviněný v baru všechny pobodá, bylo vyřčeno právě za účelem toho, aby se poškozený, pokud jde o obviněným spáchané protiprávní jednání, nikterak neangažoval, aby je ignoroval a aby si byl vědom možných následků, které by mu mohly v případě, že by ve věci aktivně jednal a pravdivě hovořil o tom, čeho byl očitým svědkem, hrozit. Nutno souhlasit se státní zástupkyní, že obviněný si byl velmi dobře vědom toho, že poškozený bude na policii a případně i u soudu o napadení poškozené vypovídat. Nikdo jiný, kdo by mohl o událostech objektivně vypovídat, totiž zjevně na místě činu nebyl (obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 719/2014, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1030/2016).

37. Ani výtkám vztahujícím se ke skutku pod bodem 3) Nejvyšší soud nepřisvědčil. Jednáním popsaným pod tímto bodem se podle zjištění soudů obviněný dopustil přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchá, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a při tomto činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný neoprávněně vnikl do obydlí jiného a při činu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a současně si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a čin spáchal vloupáním. Obviněný vytkl, že se nemohl dopustit neoprávněného vniknutí do obydlí, do něhož byl výslovně pozván, že způsob vstupu do obydlí, zda dveřmi, oknem či balkonem ve výšce 3,3 m, není předmětem ochrany trestního práva a že se nemohl zmocnit cizí věci vloupáním, když do obydlí vnikl oprávněně, na pozvání a se souhlasem oprávněné uživatelky obydlí.

38. Podle skutkových zjištění soudů spočívalo posuzované jednání obviněného v tom, že kolem 05:40 hodin vylezl na balkon domu ve výšce 3,3 m, kde přelezl zábradlí o výšce 0,94 m, z balkonu vnikl pootevřeným oknem do pokoje, obývaného E. H., která mu řekla, že tam nemá co dělat, a žádala ho, aby odešel, po chvíli sestoupil po schodech do přízemí domu, přičemž D. Š., nájemník předmětného domu, na něj volal policii, načež při odchodu z domu ze zámku z vnitřní strany vchodových dveří odcizil svazek klíčů další obyvatelky domu T. T., kterými poté dům zvenku zamkl a odešel, přičemž svazek klíčů zahodil na zahradě do sudu s vodou. Z takto konstruovaného popisu jednání je zřejmé, že námitky, prostřednictvím kterých obviněný tvrdí, že do bytu vnikl se souhlasem oprávněné osoby, mají jednoznačný skutkový charakter. Dovolací soud plně odkazuje na argumentaci nalézacího soudu, který se hodnocením důkazů vztahujícím se k tomuto skutku podrobně zabýval pod body 39. až 49. na str. 10 až 12 svého rozsudku. Pokud jde o znaky „překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí“ a „vloupání“, i tyto byly v projednávaném případě naplněny. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, je jakákoliv zábrana proti vniknutí do obydlí – zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoliv její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod. Vloupáním podle § 121 tr. zákoníku se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Obviněný neoprávněně vnikl do obydlí jiného tím, že vyšplhal po zdi a po hromosvodu domu a přehoupl se přes zábradlí balkonu o výšce 0,94 metrů, což bezesporu je jednání, které lze označit za překonání překážky. Dovolací soud má dokonce za to, že je to typický a nikterak ojedinělý způsob překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Na závěru, že se jednalo o neoprávněné vniknutí do obydlí jiného, by neměnila nic ani skutečnost, že se tak mělo stát podle tvrzení obviněného (nikoliv ale zjištění soudů) se svolením a na pozvání E. H., poněvadž je zjevné, že zbývající podnájemníci o jeho přítomnosti nevěděli a D. Š., který měl dům pronajatý, dokonce na obviněného podal trestní oznámení. Dovolací soud se ztotožňuje rovněž se závěrem, že obviněný spáchal krádež vloupáním, neboť do domu, do uzavřeného prostoru, vnikl překonáním jiné jistící překážky s použitím vlastní fyzické síly. Jistící překážkou je i výškový rozdíl (např. otevřené okno v druhém patře). Jako překonání jiné jistící překážky s použitím síly bylo posouzeno rovněž přelezení plotu o výšce 185 cm (srov. soudem prvního stupně a státní zástupkyní citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1993 Sb. rozh. tr.), tudíž v případě balkonu nacházejícího se více než 3 metry nad zemí nemůže být o naplnění posuzovaného znaku pochyb. Obviněný majitelku věci – klíčů v hodnotě 190 Kč, což ale není v daných souvislostech relevantní, vyloučil do doby, než byly klíče nalezeny, z užívání věci. Dovolací soud proto uzavírá, že i jednání obviněného popsané pod bodem 3) výroku o vině bylo správně právně posouzeno.

39. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného M. T. jako celek je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru