Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 198/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2020

HeslaNutná obrana
Těžké ublížení na zdraví úmyslné
Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky
Úmysl
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.198.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 145 odst. 1 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 tr. zákoníku

§ 29 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 146a odst. 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 198/2020-714

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání obviněného M. S., nar. XY v XY, Polská republika, trvale bytem XY, Polská republika, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 To 67/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 24/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. 6 T 24/2019, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. V dalším byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. vyjmenovaní poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, státní zástupce a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR. Odvolání obviněného směřovalo proti všem výrokům napadeného rozsudku, státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, a to proti výroku o vině a trestu, přičemž v odvolacím řízení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze rozšířila odvolání i na výrok o náhradě škody týkající se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR žádala, aby jí byla přiznána náhrada škody za ošetřování poškozeného, jak ji vyčíslila a také doložila. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 To 67/2019, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ohledně této poškozené. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 2 776 434 Kč. V dalším podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označeného zločinu tím, že dne 30. 6. 2018 v době kolem 18:40 hod. na odpočívadle u cyklostezky v XY ulici u Obchodního centra Olympia v XY, po předchozím požívání alkoholických nápojů a slovní rozepři a odstrčení, v prostém afektu vzteku, velkou silou bodl poškozeného A. R., nar. XY, zavíracím nožem celkové délky cca 197 mm s čepelí o délce cca 87 mm do levé části břicha, čímž mu způsobil bodnou ránu přední břišní stěny v levém nadbřišku, zasahující hluboko do břišní dutiny s dvojnásobnou perforací stěny tenkého střeva a částečnou perforací příčného tračníku tlustého střeva s šokovým stavem a krvácením do břišní dutiny, a byl tak bezprostředně ohrožen život poškozeného septickým šokem, akutní dechovou nedostatečností a selháním základních životních funkcí s následnou nutností urgentní specializované operace dutiny břišní, kterou bylo bezprostředně přímé ohrožení života poškozeného odvráceno.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 To 67/2019, podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Konkrétně vytkl, že z provedeného dokazování vyplývají jiné závěry, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Měl za to, že nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy jeho zavinění, a nebylo dostatečně prokázáno, zda se v jeho případě nejednalo o nutnou obranu, případně o jinou právní kvalifikaci skutku, a to ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Zdůraznil, že neexistuje jediný svědek, který by viděl obviněného bodnout nožem poškozeného. Z argumentace dovolatele se podává, že z jím tvrzeného nedostatečně zjištěného skutkového stavu dovozuje porušení práva na obhajobu, zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.

6. Dále obviněný rozvedl, proč měly soudy nižších stupňů jeho jednání posoudit jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku. Připomněl, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a dále citoval odborný komentář k trestnímu zákoníku, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu, která je vodítkem pro posuzování přiměřenosti obrany. S odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013, mínil, že jeho obrana byla ještě přiměřená vzhledem k velikosti nože, dané situaci a místu, kam obviněný bodl, poškozený navíc musel být s možným bodnutím srozuměn, nicméně přesto pokračoval v útoku. Zdůraznil, že sám poškozený před soudem připustil, že mohl být agresivní. Podle obviněného neexistují relevantní důkazy, z nichž vyplývá, že situace, kdy obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok, nikdy nenastala, ani nehrozila. Rovněž uvedl, že ani jednání v prostém afektu vzteku nemůže vylučovat možnost nutné obrany (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/2008). Poznamenal, že nemohl vědět, zda byl poškozený ozbrojený či nikoliv, a že nerozumí, jakým způsobem soudy dospěly k závěru, že se obviněný nenacházel ve vysoce zátěžové situaci, když nebyli přítomni svědci a neexistují ani jiné důkazy.

7. Pakliže Nejvyšší soud v jednání obviněného neshledá podmínky nutné obrany, jeho jednání by mělo být posuzováno alespoň jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Podle dovolatele předchozí jednání poškozeného (silná opilost, nadávky, narážky na obviněného a výzva vyříkat si vše kousek dál) již lze pokládat za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, případně jednání obviněného lze podřadit pod pojem silné rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku. Rovněž upozornil na skutečnost, že nebýt jednání poškozeného, nikdy by k jeho zranění nedošlo.

8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí (konkrétnější návrh na procesní postup ve věci neučinil).

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně zdůraznila, že obviněný uplatnil argumentaci již známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Uvedla, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že mezi obviněným a poškozeným došlo k hádce a celou věc si šli vyříkat stranou, přičemž poškozený byl zjevně neozbrojený a v okolí byly další osoby, z čehož vyplývá, že obviněný nemohl mít oprávněně strach, že mu poškozený nějakým vážným způsobem ublíží. I pokud by strach měl, pak se za daného stavu nenacházel ve vysoce zátěžové situaci, když jej poškozený nijak významně neohrožoval. Způsob použití nože byl tak zcela neadekvátní celé situaci, kdy o jednání obviněného v nutné obraně či z omluvitelné pohnutky nelze podle státní zástupkyně vůbec uvažovat. Připomněla i závěr znaleckého posudku, podle něhož se jednalo o bodnutí násilím velké intenzity, aktivním jednáním, švihem a po určité dráze, nemohlo se tedy jednat o náhodu. Závěrem připomněla, že dovolání nelze založit výlučně na námitkách skutkových a že Nejvyšší soud nemá povinnost znovu přezkoumávat námitky, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Zdůraznila, že obviněný dovolací argumentaci postavil fakticky výlučně na námitkách skutkových. Státní zástupkyně však měla za to, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního.

10. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejména body 35 až 44, str. 19 až 23 rozsudku nalézacího soudu, body 10 až 15, str. 3 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nepřímo usvědčován zejména výpověďmi svědků, především R. K., D. A. a M. S., dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 158 až 179), odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetika na vydaný zavírací nůž (č. l. 181 až 184, 188 až 191), protokolem o ohledání místa činu (č. l. 34 až 39), protokolem o prohlídce těla poškozeného včetně fotodokumentace (č. l. 51 až 56), aj. O správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů neexistují žádné pochybnosti. Sám obviněný ve své výpovědi uvedl, že na poškozeného nůž vytáhl a ukázal mu jej; pokud jej bodl, pak tak učinil nechtěně, když zavrávoral. Z výpovědí svědků se podává, že nikdo jiný než obviněný se v předmětné době u poškozeného nenacházel, a znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, je přesvědčivě doloženo, že se muselo jednat o aktivní a rázné jednání, přičemž mechanismus možného vzniku poranění poškozeného uvedený obviněným znalec vyloučil. Je tedy nepochybné, že obviněný byl tím, kdo poškozeného bodl, a učinil tak aktivním a cíleným jednáním. Skutkové verzi obviněného pak nelze uvěřit ani z toho důvodu, že jeho tvrzení se vzájemně vylučují, když na jednu stranu uvedl, že poškozeného bodl ze strachu z něj, na druhou stranu uvedl, že pokud jej bodl, tak neúmyslně, když zakopl o obrubník a zavrávoral.

17. K námitce obviněného, že soudy provedené důkazy hodnotily v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

18. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

19. S jistou dávkou benevolence lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a domáhal se hodnocení jednání jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, případně jeho právní kvalifikace jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku.

20. Pokud jde o obviněným zpochybňovanou subjektivní stránku zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, pak je vhodné nejprve obecně připomenout, že těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

21. Z hlediska subjektivní stránky je vyžadováno úmyslné zavinění. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).

22. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku věnoval náležitou pozornost odůvodnění právní kvalifikace činu obviněného, a to i proto, že v projednávané trestní věci šlo o hraniční případ mezi zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a podrobně a náležitě odůvodnil, z jakých skutečností usuzoval na úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví (viz body 46 až 49, str. 23 až 25 rozsudku soudu prvního stupně). Za relevantní z hlediska existence úmyslu obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví považoval předmět, kterým obviněný na poškozeného zaútočil, a to nůž, dále sílu, s jakou byl nůž použit, lokalitu, kam obviněný bodl, tedy břicho, kde se nacházejí životně důležité orgány, ale i postavení obviněného v době útoku. Podle závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se jednalo o úder vedený vodorovně, proti tělu poškozeného v čelním postavení. Soud prvního stupně proto uzavřel, že obviněný věděl, že svým násilným jednáním může přivodit poškozenému natolik vážné poranění, že může jít přinejmenším o těžkou újmu na zdraví. Zdůraznil, že intenzita násilí odvoditelná z objektivně zjištěného poranění jednoznačně svědčí o záměrném, vědomím i vůlí ovládaném útoku obviněného.

23. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně i s právní kvalifikací skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ztotožnil. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl (bod 17, str. 4), že obviněný věděl, co dělá, když po předcházejícím slovním sporu a po odstrčení od poškozeného proti poškozenému použil nůž, kterým vedl prudký úder velkou silou do levé části břicha. Obviněný tak musel být nejméně srozuměn s tím, že poškozenému způsobí těžkou újmu na zdraví, když použil při bodnutí do břicha velké zraňující síly. Z uvedeného odvolací soud usuzoval na úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

24. Nejvyšší soud se s úvahami soudů nižších stupňů ztotožňuje a uzavírá, že obviněný se dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví jednáním, ve vztahu k němuž nelze opodstatněně pochybovat o úmyslném zavinění. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný poškozeného bodl nožem do břišní oblasti, přičemž tak podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, musel učinit aktivně, razantně a švihem, tedy jednoznačně muselo být toto jednání projevem vůle, a jelikož tak učinil do oblasti břišní, tedy oblasti, kde se nachází životu důležité orgány, a to větší silou, pak musel být přinejmenším i srozuměn s možným následkem v podobě těžkého ublížení na zdraví, jak precizně zdůvodňoval již soud prvního stupně.

25. K opakovaně uplatňované námitce nutné obrany je třeba uvést, že podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, která odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pojem způsobu útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, ale i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti a prostředky použité k tomuto útoku apod. O nutnou obranu tedy nepůjde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, takže se nevyžaduje, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany. Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku a kromě toho také tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku (v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399 až 408).

26. Okolnosti vylučující protiprávnost činu podle § 29 tr. zákoníku se tedy nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí č. 26/1967 Sb. rozh. tr.).

27. Přiměřenost obrany je nezbytné posuzovat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se jevila obránci v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70, publikované pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013, aj.).

28. Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval i závěry, které soudy v přezkoumávané věci učinily, a zjistil, že se zabývaly všemi zjištěnými a rozhodnými skutečnostmi, a to jak na straně chování obviněného, tak i poškozeného. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, jenž by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jak však soudy obou stupňů shledaly, podle výsledků provedeného dokazování žádný takový důrazný útok ze strany poškozeného, který by musel obviněný odvracet, nebyl prokázán a ani nehrozil. Poškozený obviněného sice odstrčil, avšak v útoku na něho nepokračoval ani nebyl nijak ozbrojen jakýmkoliv předmětem. Obviněný neměl žádný důvod obávat se ze strany poškozeného o svůj život či o své zdraví pouze na základě toho, že jej poškozený odstrčil, a to navíc za situace, kdy se v okolí nacházely další osoby, které by případně mohly do konfliktu zasáhnout a obviněnému pomoci.

29. S ohledem na učiněné závěry soudů nižších stupňů ani podle Nejvyššího soudu nebyla v přezkoumávané věci naplněna základní podmínka nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný skutečně nemohl mít za dané situace strach z vážné újmy na svém zdraví ze strany poškozeného, který jej pouze odstrčil poté, co se spolu pohádali a šli si po vzájemné dohodě vše vyříkat stranou. Polemika obviněného stran přiměřenosti jeho obrany je tak zcela bezpředmětná, když nebyla naplněna ani první podmínka nutné obrany. Oba soudy nižších stupňů z hlediska přiměřenosti použití nože jen nad rámec svých úvah o naplnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku správně upozornily, že v konkrétním případě by se o přiměřenost jeho obrany bodnutí nožem nemohlo jednat s ohledem na konkrétní okolnosti, tedy pouhé odstrčení jeho osoby ze strany neozbrojeného poškozeného a také množství osob přítomných v okolí.

30. Z těchto důvodů Nejvyšší soud sdílí závěry soudů, že předpoklady pro aplikaci ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně, resp. pro exces z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku, nebyly splněny.

31. Soudy nižších stupňů však nepochybily ani tenkrát, nekvalifikovaly-li jednání obviněného jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně pod bodem 52 na str. 25 až 26 odůvodnění svého rozsudku podrobně argumentoval, proč nelze jednání obviněného kvalifikovat podle této mírnější právní kvalifikace a jeho závěry jsou přiléhavé. Opodstatněně odmítl obhajobu obviněného, že jednal po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného nebo v silném rozrušení ze strachu, úleku či zmatku, z čehož obviněný následně vyvozoval, že se mohl dopustit nejvýše trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Spáchání tohoto trestného činu je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele, anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. Ublížení na zdraví může být důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. (k tomu ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1554, dále např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 43/2013, č. 24/2016, přiměřeně č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).

32. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nevyplývá nic, z čeho by bylo možno učinit závěr o předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, ani z čeho by mohlo být usuzováno na silné rozrušení ze strachu, úleku či zmatku obviněného, na jehož základě by poškozeného bodl nožem. Za předchozí zavrženíhodné jednání, které by mohlo omlouvat jednání obviněného natolik, aby byla třeba uplatnit privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nelze považovat každou potyčku doprovázenou nadávkami, provokací či strčením, jelikož se nejedná o podněty mimořádné intenzity a závažnosti, ale naopak o podněty spíše běžné. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se poškozený ve vztahu k obviněnému choval zavrženíhodně, naopak z něj vyplynulo, že mezi poškozeným a obviněným došlo ke vzájemné neshodě či potyčce, kdy se tito pohádali a šli si vše vyříkat stranou. Shledány nebyly ani okolnosti, které by v obviněném mohly vyvolat tak silné emotivní prožitky úleku, strachu či zmatku, aby v jejich návaznosti neozbrojeného poškozeného, s nímž obviněný dobrovolně šel stranou, aby si vše vyříkali, razantní silou bodl nožem do břicha, a to po pouhém odstrčení obviněného poškozeným. Naopak znaleckým zkoumáním obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vyplynulo, že jednání obviněného bylo typickou expresivní agresí, tedy agresí v konfliktu s obětí doprovázenou zlobným afektem, kdy obviněný nezvládl konfliktem vyvolaný vztek. Je tedy zjevné, že s ohledem na konkrétní situaci a průběh konfliktu mezi obviněným a poškozeným aplikace ustanovení § 146a tr. zákoníku nepřichází v úvahu, jak výstižně poznamenal již soud prvního stupně ve svém rozsudku, na jehož odůvodnění je třeba v podrobnostech odkázat. Jednání obviněného bylo správně a v souladu se zákonem kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

33. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru