Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 187/2015Usnesení NS ze dne 15.04.2015

HeslaMístní příslušnost
Podvod
Totožnost skutku
Ultima ratio
Úmysl
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.187.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoník

§ 12 odst. 2 tr. zákoník

§ 18 až 22 tr. ř.

§ 220 tr. ř.

§ 15 tr. zákoník

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2591/15 ze dne 30.05.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 187/2015-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání obviněného T. Z. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 2 To 195/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 42/2013, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Z. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 T 42/2013, byl obviněný T. Z. pod bodem 4) výroku o vině uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že

společně s obviněným J. O., v přesně nezjištěný den v měsících srpnu a září 2011 vylákali od poškozené A. Š. pod záminkou zprostředkování uzavření nájemní smlouvy k bytu na ulici P. v P., v domě s byty zvláštního určení, částku ve výši 300.000 Kč, kdy nejprve obviněný J. O. takto vylákal od poškozené A. Š. v P. na ulici P. v baru H. částku 100.000 Kč v hotovosti, nato odjel s poškozenou k obviněnému T. Z. do kanceláře na ulici H., P., kterého představil poškozené jako osobu, která zařídí vše potřebné ohledně získání předmětného bytu s tím, že je třeba mu předat částku ve výši 200.000 Kč, kterou obviněný T. Z. krátce poté od poškozené převzal a předal jí proti tomu evidenční list pro výpočet nájemného podle obecně platných předpisů od 1. 9. 2011 a doklad opatřený razítkem obchodní společnosti IHNED, s. r. o., o zaplacení 200.000 Kč, přičemž obvinění si byli vědomi skutečnosti, že nemohou legálním způsobem zajistit uzavření nájemní smlouvy poškozené A. Š. se Statutárním městem P., v jehož majetku se předmětný byt nacházel, uzavření nájemní smlouvy k předmětnému ani jinému bytu nezprostředkovali a peníze si ponechali pro vlastní potřebu, a uvedeným jednáním způsobil obviněný J. O. poškozené A. Š. škodu ve výši 100.000 Kč a obviněný T. Z. škodu ve výši 200.000 Kč.

Za tento přečin byl obviněný T. Z. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rozhodnuto bylo rovněž o vině a trestu obviněného J. O. za skutky pod body 1) až 5) a o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 2 To 195/2014, odvolání obviněného a státního zástupce podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l), tr. ř. dovolání. Obviněný namítal nesoulad s článkem 38 Listiny základních práv a svobod, který spatřoval v tom, že v rozporu s podmínkami uvedenými v § 18 tr. ř. byl odňat svému zákonnému soudci. Tento nedostatek spatřoval v tom, že když čin, jenž mu je kladen za vinu, spáchal v obvodu Okresního soudu v Prostějově, nebyla dána místní příslušnost Okresního soudu v Olomouci, který o této věci rozhodoval. Pokud soudy argumentovaly spojením s trestní věcí spoluobviněného J. O., nebyl k tomu žádný zákonný důvod. Přenesení příslušnosti v daném případě je navíc pro obviněného nevýhodné, protože se potýká se zdravotními komplikacemi, je plně invalidní a cestování k nezákonnému soudu do Olomouce mu vzhledem k jeho vážnému zdravotnímu stavu způsobovalo utrpení. Nebyl proto schopen se řízení v Olomouci pro zdravotní potíže zúčastnit. Podle obviněného nebyly dány ani podmínky společného řízení podle § 20 a § 23 tr. ř. s věcí obviněného J. O., neboť soud jim za vinu současně kladený čin neposuzoval jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, ale jako spáchaný každým pachatelem samostatně.

Obviněný v dovolání též vytkl porušení zásady totožnosti skutku, které vysvětloval tím, že obžaloba na něj byla Okresním státním zastupitelstvím v Olomouci podána pro přečin podvodu spáchaný ve spolupachatelství proto, že měl přijmout doplatek kupní ceny. Jednalo se tedy o koupi bytu, zatímco u soudu bylo dokazování zaměřeno na obstarání nájemního bytu. Obviněný v tom shledal porušení svého práva na obhajobu, kterou zaměřil na vyvrácení tvrzení státního zástupce, že slíbil byt prodat, nikoliv ho pronajmout. Pokud převzal částku 200.000 Kč, jednalo se o legální odměnu za službu spočívající v obstarání bytu, šlo o běžný obchodní případ zprostředkování výměny bytů podle § 715 a § 716 obč. zákoníku, pro který žádný právní předpis nestanoví výši úhrady. Obviněný poukázal na to, že zprostředkoval uzavření smlouvy o výměně bytu mezi poškozenou a dřívější nájemkyní předmětného bytu L. S., která zamlčela, že předmětný byt nelze směnit, a že není jeho vinou, že listiny týkající se směny bytu byly ztraceny. Soudům vytýkal, že řádně nezhodnotily všechny ve věci provedené důkazy, mimo jiné svědectví D. D. a M. M., ani se nevypořádaly např. s platností či neplatností dohody o výměně, a to v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu č. Rc 7/2002. Obviněný rovněž popřel úmysl poškozenou podvést, neboť taková okolnost z žádných důkazů nevyplývá ani způsob přidělování bytů, který fakticky neexistoval. Nebyl upozorněn na to, že šlo o byt zvláštního určení v domě s pečovatelskou službou a že měl sloužit pouze pro osoby plně invalidní nebo osoby ve starobním důchodu. Přestože v předmětném domě bylo takových bytů celkem pět, žádný z nich nebyl předmětem dohody o výměně nájemce za paní S. Soudy však tuto okolnost objektivně nezkoumaly a pouze uvěřily tvrzení poškozené a jejích příbuzných. V době, kdy předmětnou dohodu o výměně bytů připravoval, nebyly domovní správou stanoveny žádné podmínky pro přidělování bytů, a tudíž nemohly být známy ani žádnému z účastníků smlouvy, a ani on na jejich případnou existenci nebyl nikým upozorněn. V evidenčním listu k předmětnému bytu nebyly též uvedeny žádné speciální podmínky, za kterých by původní nájemce mohl byt získat. Obviněný setrval na tom, že dceři nájemkyně bytu L. S., jíž byl požádán o zajištění směny a sepsání dohody, předal částku asi 170.000 Kč, avšak vzhledem k důvěře, kterou ke jmenované měl, nepožadoval žádný doklad potvrzující převzetí této částky a jediným dokladem je jejich vzájemná internetová komunikace. S dcerou původní nájemkyně paní M. M. se obchodně rozešli a vedou spolu několik sporů. O tom, že neměl podvodný záměr, svědčí i to, že jedinou okolností vedoucí k ukončení nájmu poškozené A. Š. bylo nehrazení nájmu a nerespektování pravidel užívání městského majetku a to, že poškozená a osoby užívající byt rušily ostatní nájemníky.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 2 To 195/2014, jakož i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 T 42/2013, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitky týkající se projednání věci údajně místně nepříslušným Okresním soudem v Olomouci, stejně jako námitky týkající se absence podmínek pro konání společného řízení, označil za procesní povahy a obsahově nedopadající na žádný dovolací důvod. Námitku o porušení zásady totožnosti skutku shledal nedůvodnou, jednak pro její procesní povahu, a jednak že ze srovnání popisu skutku v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmá shoda následku v podobě způsobení škody 200.000 Kč na majetku poškozené L. Š. a jednání spočívajícího v předstírání okolností, že obviněný byl schopen zajistit poškozené bydlení v předmětném bytě. Dílčí rozdíl, že podle obžaloby se mělo jednat o získání vlastnického práva pro poškozenou, kdežto podle rozsudku o zprostředkování uzavření nájemní smlouvy, je s ohledem na zásady totožnosti skutku bezpředmětný. Formální námitky absence přímého úmyslu i prezentace věci jako občanskoprávní záležitosti nemají právní povahu, protože nerespektují soudy zjištěná a popsaná skutková zjištění, a považoval je primárně za skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající. Zdůraznil, že i odvolací soud dovodil existenci úmyslu nepřímého, když uvedl, že obviněný „spoléhal na náhodu“ v tom, že se mu podaří opatřit byt v domě s pečovatelskou službou zájemci, který nesplňuje požadovaná kritéria, a že takový postup nebude odpovědnými orgány zjištěn. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky dovolatele týkající se absence přímého úmyslu nejsou opodstatněné, když u obviněného byl zjištěn úmysl nepřímý, který k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu postačuje. Vylákání peněz v podvodném úmyslu, o což v činu obviněného v projednávané věci šlo, naplnilo znaky trestného činu podvodu, a proto tento čin nelze považovat za „běžný obchodní případ“. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podané osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto zkoumal, zda obviněným označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l), tr. ř. korespondují s jejich zákonným vymezením, což je současně podmínkou pro provedení přezkumu napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího dovolacím soudem. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeno i to, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán a čeho se dovolatel domáhá, včetně odkazu na zákonné ustanovení, o které dovolání opírá. Proto jednou z nezbytných obsahových náležitostí dovolání je i přesná konkretizace zákonného dovolacího důvodu. Dovolání není způsobilé být podkladem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, pokud neobsahuje všechny náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř. a § 265b tr. ř., a jde-li o dovolání z důvodu uvedeného v první alternativě v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí směřovat proti konkrétní přesně vymezené právní kvalifikaci uvedené v právní větě ve výroku o vině napadeného rozsudku, a to ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř. již v dovolání podaném v dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 541/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze tudíž vytýkat vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu např. ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je jen při zjištění a prokázání takových vad a nedostatků, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).

O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K výhradě, že ve věci neměl Okresní soud v Olomouci rozhodovat jako soud prvního stupně, neboť obviněný čin spáchal v P. a nešlo o spolupachatelství se spoluobviněným J. O., je třeba uvést, že míří proti místní příslušnosti soudu prvního stupně, která je upravena v § 18 tr. ř., a proti společnému řízení upravenému v § 20 a § 22 tr. ř. Jedná se tedy o procesní ustanovení, která nemohou být namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž slouží výhradně k nápravě právních vad, a tuto výhradu nelze uplatnit ani na podkladě žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b tr. ř. Dovolání je možné podat toliko proti věcné nepříslušnosti soudu, avšak podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., o který jde tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, tzn. soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů podle § 16 a 17 tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011, nebo ze dne 26. 6. 2008, sp zn. 3 Tdo 277/2008). I když uvedenou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů a Nejvyšší soud proto nemohl správnost této námitky přezkoumávat, považuje za vhodné nad rámec přezkoumávaného dovolání zmínit, že z obsahu napadeného rozsudku soudu prvního stupně, i se zřetelem na podanou obžalobu, je zjevné, že obviněný se činu jemu za vinu kladeného dopustil v obvodu Okresního soudu v Prostějově (§ 18 tr. ř.). Místní příslušnost Okresního soudu v Olomouci však byla založena podle § 22 tr. ř., protože byla dána místní příslušnost několika soudů, a v takovém případě koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu. Ta byla v projednávané věci podána u Okresního soudu v Olomouci (č. l. 658 až 660), v jehož obvodu spáchal skutek [bod 1) rozsudku soudu prvního stupně] spoluobviněný J. O., který je vedle dovolatele pachatelem skutku kladeného mu za vinu pod bodem 4). Byly proto dány důvody pro konání společného řízení proti oběma obviněným ve smyslu § 20 tr. ř., které nedopadá pouze na věci, v nichž jde o spolupachatelství (což je hmotně právní, nikoliv procesní pojem – srov. § 23 tr. zákoníku), ale řeší procesní otázku více obviněných „jejichž trestné činy spolu souvisí“. Soudy žádné z těchto ustanovení neporušily a lze jen mimo označený dovolací důvod konstatovat, že ve věci rozhodoval místně příslušný soud. Měl-li obviněný zdravotní postižení natolik podstatné a závažné, že se nemohl k soudu dostavovat, měl právo podat podle § 25 tr. ř. návrh na odnětí věci tomuto místně příslušnému soudu a přikázání věci jinému soudu, což však, jak plyne z obsahu spisu, neučinil.

Další námitkou obviněný v dovolání vytýkal nezachování totožnosti skutku pro odlišnost v obžalobě, podle níž směřovala jeho trestná činnost k zakoupení bytu poškozenou, a ve výroku rozsudku, podle něhož jeho jednání směřovalo k nájemnímu vztahu. V tom současně obviněný spatřoval porušení práva na obhajobu. Rovněž tato námitka nedopadá na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nevytýká hmotně právní vady, ale totožnost skutku, jež je procesněprávním institutem upraveným v ustanovení § 220 tr. ř.

Nejvyšší soud však k této části dovolání nad rámec obviněným označeného dovolacího důvodu pro úplnost připomíná, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis. Skutek a jeho popis jsou významné pro právní posouzení, a lze tedy uvést, že soud může v souladu s obžalovací zásadou (§ 2 odst. 8 tr. ř.) rozvedenou v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr. ř. (k tomu v podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011).

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr., aj.).

Porovná-li se v projednávané věci popsané jednání, v němž je spatřován čin, pro nějž byla podána obžaloba (č. l. 658 až 659), se zněním skutkové věty odsuzujícího rozsudku (č. l. 1146), není pochyb o tom, že je v nich jednání obviněného i jím způsobený následek totožný. Jediný rozdíl spočívá právě v tom, že obžalobou bylo obviněnému kladeno za vinu totožné jednání směřující k zajištění koupě bytu poškozenou, zatímco po provedeném dokazování toto jednání podle výroku odsuzujícího rozsudku směřovalo ke zprostředkování a uzavření nájemní smlouvy na byt ve vlastnictví města. Ve smyslu uvedených zásad jde pouze o zpřesnění skutkového zjištění, v němž podstata jednání ani následku nebyla změněna a totožnost skutku zůstala zachována.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud k této výhradě i přesto, že stojí zcela mimo uplatněný dovolací důvod, konstatuje, že jí nelze přiznat jakékoli opodstatnění, a to ani v části, v níž obviněný namítal porušení svých práv na obhajobu. Ke zkrácení obhajovacích práv obviněného uvedenou změnou v nevýznamné části skutkových zjištění nedošlo. Je třeba podotknout, že obviněný výslovně neuvedl žádný konkrétní nedostatek v postupu soudů (např. nepřipuštění obhajoby, nemožnost se účastnit řízení, neumožnění klást otázky apod.), z něhož by bylo možné na porušení práv na obhajobu usuzovat.

Obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl námitky týkající se výhrad proti přímému úmyslu, pokud jím brojil proti nedostatkům v právních závěrech vztahujících se k § 15 tr. zákoníku. Ve vztahu k nim Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou opodstatněné. Neplatí to však o námitkách proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení některých důkazů, kterými vytýkal nesprávnost rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jimiž žádný dovolací důvod nemohl být naplněn. Lze jen upřesnit, že s obdobnými námitkami se již náležitě vypořádal k obdobné obhajobě obviněného zejména soud prvního stupně (srov. strany 5 až 10 jeho rozsudku).

Přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jejž spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, je úmyslným trestným činem.

Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem a podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v nepřímém úmyslu, jestliže věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Ve vztahu k jeho kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§ 16 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].

Subjektivní stránka trestného činu v podobě zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

V projednávané věci soudy prvního i druhého stupně u obviněného shledaly nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tento právní závěr soudy dovodily na základě výsledků provedeného dokazování, podle nichž obviněný v úmyslu se neoprávněně obohatit přislíbil v návaznosti na předchozí jednání spoluobviněného J. O. poškozené za úplatu ve výši 200.000 Kč zajistit uzavření nájemní smlouvy na byt patřící do vlastnictví města P. nacházející se na ulici P. 3 v P. v Domě s pečovatelkou službou, tzn. v domě zvláštního určení, ačkoli věděl, že legální cestou nemůže svůj příslib zrealizovat a předmětný byt poškozené zajistit či zprostředkovat, neboť předmětný byt byl majetkem města P., a tudíž k uzavření nájemní smlouvy k takovému bytu mohlo dojít pouze na základě rozhodnutí Rady města Prostějova. Obviněný nemohl sám o své vůli s uvedeným bytem nakládat mimo jiné i pro jeho výlučný charakter spočívající ve zvláštním určení, protože sloužil potřebám osob vyžadujících s ohledem na svůj vysoký věk a zdravotní stav péči či pomoc jiné osoby. Bylo v něm 47 bytů s pečovatelskou službou, z nichž 5 bylo bezbariérových, avšak všechny podléhaly zvláštním kritériím pro jejich přidělování (č. l. 1137 spisu).

Uvedená zvláštní kritéria (starobní důchod, úplná invalidita, apod.) rozhodně nesplňovala poškozená A. Š., která byla zdravá a jíž bylo v době činu 27 let. Nebylo proto legálně možné, aby byt v takovém domě mohla získat. V uvedeném domě z hlediska jeho majitele nebylo ani možné provádět směnu za jiný byt, když tato možnost byla pravidly pro přidělování bytů jako nepřípustná vyloučena (č. l. 1077, 1102, 1105 až 1107). Předmětný byt byl v období od 1. 7. 2011 do 31. 8. 2011 neobsazen, přidělen byl starobní důchodkyni L. S., která byla jeho formální uživatelkou v době od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2011 i přesto, že se do něj fakticky nikdy nepřestěhovala.

Pokud jsou ve spise na č. l. 586 až 588 založeny žádost o schválení dohody o výměně bytu účastníků L. S. a A. Š., dohoda o výměně bytů a další doklady, jež zpracoval obviněný, nebyl k tomu z žádného právního titulu oprávněn. L. S. k tomu, aby byl byt směněn, žádný impuls nedala a neučinil tak ani nikdo z její rodiny (srov. výpovědi svědkyň L. S., D. D. a M. M.). Obviněný fakticky vůbec nedisponoval jakýmikoliv pravomocemi k tomu, aby mohl zajistit, aby poškozená A. Š. předmětný byt užívala. Pokud se tato poškozená do uvedeného bytu na základě iniciativy obviněného přesto nastěhovala a krátkou dobu jej užívala, stalo se tak na základě obviněným podvržených listin, s vědomím, že tak činí neoprávněně, a to jen ve snaze od poškozené vylákat finanční částky, což se mu podařilo.

Pro posouzení viny obviněného je zásadní, že pod nepravdivou záminkou zajištění nájemního vztahu k bytu v domě zvláštního určení převzal od poškozené jako úhradu za své služby a kroky, které k dosažení slíbeného cíle vyvine, částku 200.000 Kč, ačkoli věděl, že k zajištění takového bytu není oprávněn. Byl proto srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit zákon, pokud byt poškozené nezajistí a neoprávněně zinkasované peníze jí nevrátí.

Zcela neopodstatněnou je v této souvislosti námitka obviněného, že výše předané částky měla představovat úplatu za jím poskytnutou službu, neboť žádnou službu poškozené neposkytl a vyjma vyplnění předtištěné, paušální formulářové žádosti o přidělení bytu žádné další slíbené kroky nevyvinul. Takovou okolnost nepotvrdila ve své výpovědi ani poškozená, která uvedla, že celkovou částku 300.000 Kč, z nichž 200.000 Kč předala obviněnému T. Z., považovala za úplatu za získání uvedeného bytu (rozcházela se v povědomí o tom, zda šlo o koupi nebo pronájem). O žádné provizi však nehovořila.

Ze všech uvedených skutečností není pochyb o tom, že závěry soudů, že obviněný čin spáchal v nepřímém úmyslu, jsou zcela adekvátní všem ve věci provedeným zjištěním a závěrům a korespondují s podmínkami uvedenými v § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jen pro úplnost je třeba zmínit, že pokud obviněný v dovolání brojil proti závěrům o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, takový argument stojí mimo skutkové i právní závěry, jež jsou soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedeny.

Na základě všech těchto skutečností není pochyb o tom, že obviněný poškozenou záměrně a vědomě uvedl v omyl a způsobil jí větší škodu, čímž byly všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku naplněny.

K výhradě obviněného, že se jednalo o běžný obchodní případ zprostředkování výměny bytů podle občanského zákoníku, jejímž prostřednictvím obviněný v zásadě, byť ne výslovně, vznášel požadavek na užití zásady subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku připadá do úvahy zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Uváží-li se posuzovaný čin ze všech naznačených hledisek, okolnosti, za nichž byl spáchán, svědčí o tom, že se nejedná o nedostatečnou společenskou škodlivost, ale je tomu právě naopak, neboť jednání obviněného v konečném důsledku směřovalo k takovému oklamání poškozené, jež mělo dopad nejen do její majetkové sféry, neboť obviněný od ní vylákal 200.000 Kč, ale narušil i její soukromý život vytvořením představy o možnosti bydlení v bytě, do něhož se nastěhovala. Současně obviněný zasáhl i do práv pro přidělování bytu oprávněnému subjektu. Rovněž je třeba zmínit, že společenskou škodlivost v tomto konkrétním případě zvyšuje i způsob provedení činu, když obviněný zneužil znalosti poměrů předmětného bytu i toho, že L. S., byť jí byl předmětný byt přidělen, v něm bydlet nechce a byt je v dané době neobývaný (byl známým M. M., v jehož domácnosti v inkriminované době L. S. bydlela). Závažnost zvyšuje i fakt, že obviněný si pro úspěšné provedení činu a vylákání peněz od poškozené připravil potřebné doklady, jimiž předstíral svou důvěryhodnost.

Podvodným jednáním obviněný naplnil nejen základní skutkovou podstatu předmětného trestného činu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž v důsledku výše způsobené škody dokonce i jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, když obviněným vylákaná částka činila čtyřnásobek výše stanovené pro spodní hranici větší škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku.

Ze všech těchto důvodů bylo zcela správné a nezbytné využít prostředky trestní represe (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06), neboť se již jedná o kriminální čin, u nějž prostředky jiných právních odvětví nedostačují a ochrana trestním právem je zde zákonná a potřebná.

Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal vytýkané vady. Dovolání bylo podáno v části mimo označený dovolací důvod a v části zcela nedůvodně, což mohl dovolací soud posoudit jen na podkladě napadených rozhodnutí, v nichž se soudy nižších stupňů se všemi naznačeným problémy řádně vypořádaly, a pro stručnost proto na ně postačuje v podrobnostech odkázat. Dovolání bylo ze všech uvedených důvodů odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. dubna 2015

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru