Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 168/2013Usnesení NS ze dne 27.02.2013

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.168.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 168/2013-20

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 55 To 103/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 23/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. od mítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 5 T 23/2010, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a odsouzen podle § 242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 15. 11. 2009 v podvečerních hodinách v J. v P. v P. v jednom případě vykonal soulož na poškozené, přestože věděl, že nedosáhla věku 15 let.

Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 55 To 103/2012, bylo podle § 256 tr. ř. jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné.

Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 5 T 23/2010, bylo rozhodnuto, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 a podle čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii mu byl prominut uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody s tím, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen.

Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 55 To 103/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že ve věci jsou velmi vážné pochybnosti o naplnění zejména subjektivní stránky trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že znal věk poškozené a přesto s ní měl pohlavní styk. Tato skutečnost není ani řádně popsána ve výroku napadeného rozsudku, neboť z něho rozhodně nevyplývá, že jednal v úmyslu mít s poškozenou pohlavní styk před dovršením jejího patnáctého roku věku.

V napadeném rozhodnutí bylo sice konstatováno, že posuzované jednání je prokázáno vlastní výpovědí obviněného z přípravného řízení, avšak on od počátku uváděl, že neznal věk poškozené a ani nepopsal, jak mělo k pohlavnímu styku dojít.

Poškozená vypověděla, že obviněnému svůj věk sdělila již před touto událostí, k tomuto tvrzení však dále nic konkrétního neupřesnila. Soud druhého stupně v napadeném usnesení poukazoval na to, že jako odvolací soud je vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, přičemž do tohoto hodnocení by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by vybočovalo ze zásad formální logiky, bylo neúplné či nebralo na zřetel podstatné skutečnosti významné pro stanovení skutkových zjištění. V daném případě však bylo podle dovolatele zcela na místě důkazy ve věci hodnotit znovu, neboť jejich hodnocení nalézacím soudem je právě v rozporu s touto odvolacím soudem tvrzenou zásadou. Měl za to, že dokazování bylo neúplné a nebralo vůbec na zřetel výše uvedené skutečnosti, které jsou podle názoru obhajoby rozhodné pro skutková zjištění a jsou i v rozporu se zásadami formální logiky. Tato nesprávná zjištění pak vedla i k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku.

Obviněný pak své úvahy podrobně rozvedl v tom smyslu, že sama poškozená má ve své výpovědi zásadní rozpory, které však soudy obou stupňů vůbec nehodnotily a ani je nevzaly v potaz. Naopak si vybraly jen určité části, které podle jejich názoru potvrzují vinu obviněného. Poškozená neví přesně, kdy se poznali. U hlavního líčení výslovně uvedla, že vlastně ani neví o tom, že by s obviněným souložila. Pokud za této situace soud prvního stupně uvedl, že výpověď poškozené v průběhu hlavního líčení byla velmi přesvědčivá, jde o tvrzení, které není nijak podloženo, stejně jako závěry odvolacího soudu, že není důvodu pochybovat o správnosti skutkových zjištění ze strany soudu prvního stupně. Hodnocení provedených důkazů proto dovolatel považoval za rozporné se základními zásadami trestního řízení uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Podle obviněného bylo celé dokazování založeno nikoliv na přímých důkazech, ale pouze na tom, co kdo kdy měl komu říci, přičemž tyto výpovědi byly vzájemně i vnitřně rozporné a netvoří žádný logický celek. Poškozená sama potvrdila, že když se v inkriminovaný den probudila, měla na sobě tričko a dlouhé kalhoty, rozhodně není pravdou, že by byla po probuzení jenom ve spodním prádle. Sama přitom uvedla, že věci nevěnovala velkou pozornost. Žádná lékařská zpráva ani jiný objektivní důkaz o tom, že by došlo k pohlavnímu styku, proveden nebyl. Obviněný sice původně pohlavní styk doznával, ale nepotvrdil, zda a jak konkrétně k nějakému kontaktu mezi nimi došlo, tedy zda došlo k pohlavnímu styku tak, jak to má na mysli ustanovení § 242 tr. zák. Nalezení prezervativu přitom samo o sobě také nepotvrzuje pohlavní styk, není ani jasné, zda byl použit, případně zda v uvedený den či jindy, ani jak a k čemu byl použit.

Dovolatel vytýkal soudům nesprávné zjištění skutkového stavu i v otázce jeho obeznámenosti s věkem poškozené. Pokud někteří ze svědků uvedli, že si mysleli, že poškozené je více než 15 let, pak k tomu soud uvedl, že není důvodu jim nevěřit, ale považoval to za ojedinělá tvrzení v řadě dalších svědeckých výpovědí. Přitom podle stávající judikatury platí, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, je nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 55 To 103/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující, a poté aby buď podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a zprostil jej podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po stručné rekapitulaci stavu řízení a námitek dovolatele uvedla, že jeho argumentace, která směřovala jednak k tomu, že se předmětného jednání nedopustil, dále ke zpochybňování provedených důkazů, případně návrhům na provedení dalších důkazů a předkládání vlastní verze skutkového děje, spočívala v námitkách skutkových, které byly zaměřeny do oblasti hodnocení důkazů a do oblasti nedostatečného skutkového zjištění.

Podle státní zástupkyně však nalézací soud provedl důkazy zákonu odpovídajícím způsobem a tyto důkazy hodnotil v souladu se zásadami formální logiky tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy pak nalézací soud rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, a to plně v souladu s ustanovením § 125 tr. ř. Z odůvodnění obou soudních rozhodnutí je patrno, jak se soudy vypořádaly s námitkami obviněného a proč neuvěřily jeho obhajobě, že se skutku nedopustil. I když obviněný soudu vytkl nedostatky v odůvodnění rozsudku a poukazoval na to, že soudy důkazy nehodnotily nestranně, sám ve svém dovolání nezmínil některé okolnosti, které byly pro rozhodnutí soudu podstatné a které soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uváděly. Státní zástupkyně rovněž upozornila na to, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny již v řízení před soudem odvolacím.

Měla za to, že v žádném případě nelze konstatovat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z nich soud vyvodil. To, že obviněný znal věk poškozené, bylo jednoznačně prokázáno, stejně tak jako to, že dne 15. 11. 2009 došlo k pohlavnímu styku mezi obviněným a poškozenou. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolaní obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho i proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v České Lípě a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Takovou povahu mají především námitky obviněného, spočívající ve zpochybňování správnosti hodnocení svědecké výpovědi poškozené, jeho doznání z přípravného řízení, popřípadě výpovědi těch svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, jakož i výhrada, že nebyly opatřeny objektivní důkazy (např. lékařská zpráva) o vykonání pohlavního styku. Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny ve způsobu hodnocení výpovědi poškozené a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebylo prokázáno, že s poškozenou vykonal soulož a že věděl, že je mladší patnácti let) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu pohlavního zneužívání nedopustil.

Námitky skutkové, resp. procesně právní, o něž v posuzovaném případě jde, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud sice již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný uvedenou vadu vytkne; o takovou situaci se však v tomto případě zjevně nejedná.

Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry dostatečně odůvodnil způsobem zcela odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nepochybil, vystavil-li na nich své rozhodnutí. Závěr o vině obviněného nalézací soud opřel především o výpověď poškozené a též doznání obviněného z přípravného řízení. Konstatoval, že poškozená byla vyslechnuta opakovaně, přičemž v podstatných částech vypovídala shodně a přesvědčivě, přičemž potvrdila, že přímo od ní obviněný znal i její věk. V daných souvislostech není bez významu, že to ostatně ani nebyla poškozená, kdo inicioval zahájení trestního stíhání, což jen dokládá, že její výpověď nebyla vedena záměrem obviněnému přitížit. Nalézací soud se důsledně vypořádal i s dalšími ve věci provedenými důkazy, včetně těch, které vyzněly ve prospěch obviněného (kupř. výpověď J. V., bratra obviněného), a neuvěřil-li jim, logicky vysvětlil, jaké úvahy jej k tomuto závěru vedly (strany 3, 4 rozsudku). Odvolací soud se důsledně vypořádal s námitkami obviněného směřujícími, stejně jako v dovolání, proti správnosti zjištění, že vykonal v uvedeném jednom případě soulož s poškozenou, ač znal její věk, a věděl tedy, že nedosáhla věku patnácti let. Odkázal na správnost hodnotících úvah soudu prvního stupně a sám připomněl, že i když se poškozená ohledně vykonání pohlavního styku vyjadřovala spíše vyhýbavě, obviněný sám tuto skutečnost doznal, a jde-li o věk poškozené, jasně uvedla, že obviněného znala již z dřívější doby a sama mu řekla, kolik jí je let (strany 2, 3 napadeného usnesení).

Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu, proto je v daných souvislostech významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Rozsah provedeného dokazování byl pro vypořádání se s obhajobou obviněného a pro rozhodnutí o jeho vině zcela postačující. Důkazy provedené soudem prvního stupně ve svém souhrnu podaly takový obraz o jednání dovolatele, že o jeho vině není žádných rozumných pochybností. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě neznamená, že soudy provedené důkazy hodnotily nesprávně.

Pro úplnost je třeba dodat, že nelze přisvědčit ani výtce obviněného, že jsou pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu, protože ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není řádně popsána skutečnost, že „znal věk poškozené a přesto s ní měl pohlavní styk“. To, že obviněný znal věk poškozené, jakož i to, že dne 15. 11. 2009 došlo k souloži mezi ním a poškozenou, bylo spolehlivě prokázáno. Ze zjištění nalézacího soudu obsaženého v tzv. skutkové větě, že „obviněný v jednom případě vykonal soulož na poškozené, přestože věděl, že nedosáhla věku 15 let“, zcela jasně vyplývá, že obviněný čin spáchal úmyslně, a to v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., přičemž stejnou formu zavinění nutno bez pochybností vztáhnout i k jeho znalosti věku poškozené. O naplnění zákonných znaků trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, tak nejsou žádné pochybnosti.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., v důsledku čehož je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 27. února 2013

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru