Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1630/2011Usnesení NS ze dne 15.02.2012

HeslaHlavní líčení
Přítomnost při soudních jednáních
Veřejné zasedání
Zpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1630.2011.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 248 odst. 1, 2 tr. zák.

§ 202 tr. ř.

§ 234 odst. 1, 2 tr. ř.

§ 64 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1630/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2012 o dovolání obviněného Ing. K. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 To 433/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 234/2009, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 To 433/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 12 T 234/2009, byl obviněný K. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 15. 4. 2009 na ulici H. v B. převzal od I. V., trvale bytem B., K., po uzavření Smlouvy o postoupení práv a povinností, ve které se zavázal k zajištění cesse pro postupitele úvěrové smlouvy a k zajištění vhodného zájemce, jenž bude splňovat veškeré podmínky k tomu, aby předmětné vozidlo včetně smluv bylo řádně převedeno na nového uživatele (vlastníka), osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 530 D 560LNJ7132, v hodnotě 291.600,- Kč. Podmínky, na nichž se s I. V. dohodl, nesplnil. Obviněný ani společnost AV Petrov reality, s. r. o. (dále jen „společnost AV“), se přitom podle smlouvy neměli stát ani nestali vlastníky vozidla. S vozidlem naložil v přesně nezjištěné době, nejpozději však 14. 7. 2009, nezjištěným způsobem a vozidlo, případně výtěžek z jeho zpeněžení použil pro svou osobní potřebu, ačkoli v rozporu se smlouvou nikdy k převodu úvěrové smlouvy nedošlo a její účel tak nebyl naplněn, čímž poškozenému I. V. způsobil škodu ve výši 291.600,- Kč.

Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 1 T 243/2009, který nabyl právní moci dne 1. 12. 2009, byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 1 T 243/2009, a s ním i další výroky a rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 To 433/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti uvedenému rozsudku soudu prvního soudu podal obviněný.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Farkače s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání. Dovolatel ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovil nesouhlas se skutkovým stavem věci a z něho vymezeného trestného činu zpronevěry. Za podstatné považoval, že nebyl spolehlivě prokázán skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a z tohoto dovozoval porušení zásad „nullum crimen sine lege“ a „in dubio pro reo“. Soudy především neprokázaly, že by si obviněný přisvojil předmětné vozidlo, když neexistuje jediný důkaz, který by jej z této skutečnosti usvědčil přímo nebo alespoň nepřímo. Právním úkonem, na jehož základě došlo k převzetí vozidla, byla smlouva o postoupení práv a povinností, přičemž smluvními stranami byl poškozený a společnost AV, za kterou ji uzavřel obviněný, jenž jednal na základě plné moci, která byla dne 22. 4. 2009 jednatelem uvedené společnosti zrušena. Obviněný tudíž nebyl smluvní stranou smlouvy, a tedy se jednalo o věc svěřenou společnosti AV. Současně měl za to, že nebylo prokázáno, že škodu, která vznikla poškozenému, způsobil právě obviněný, neboť ze spisu neplyne, že by si předmětné vozidlo přisvojil. Protože podle obviněného nebylo provedeno dokazování v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, soudy neprokázaly úmyslné způsobení škody, a proto nebyly naplněny znaky trestného činu zpronevěry, jímž byl uznán vinným.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že se nemohl zúčastnit veřejného zasedání o odvolání, když dne 5. 7. 2010 utrpěl zlomeninu levého hlezna, a do 20. 7. 2010, tedy do dne předcházejícího dni veřejného zasedání, byl hospitalizován na chirurgickém oddělení Nemocnice Milosrdných bratří. Ode dne 20. 7. 2010 byl již léčen ambulantně, nicméně mu byla povolena pouze nejnutnější chůze po bytě. Termín veřejného zasedání nebyl odložen, ačkoli o to obhájce obviněného žádal. Tímto postupem se dovolatel cítil být zkrácen v právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

S odkazem na shora uvedené námitky obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 To 433/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 12 T 234/2009, a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu projednání.

K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství a poté, co shrnul podstatný obsah napadených rozhodnutí a dovolání obviněného, vznesl výhrady proti přesnosti a důslednosti v popisu skutku zejména z hlediska znaku „přisvojení si“ cizí věci, který označil za velmi obecný. Námitky obviněného týkající se tohoto znaku směřovaly výlučně do oblasti skutkových zjištění, a proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Obdobný závěr učinil i o námitkách týkajících se znaku „způsobení škody na cizím majetku“, jimiž dovolatel namítá, že mu předmětné jednání nebylo prokázáno, a vytýká, že skutkový stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Z tzv. skutkové věty jednoznačně nevyplývá, zda z formálního hlediska byl předmětný automobil svěřen obviněnému jako fyzické osobě nebo společnosti AV Petrov reality s. r. o., a že tuto otázku soudy výslovně neřeší ani v odůvodnění svých rozhodnutí. Odkázal však na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že smlouva, na jejímž podkladě obviněný vozidlo převzal, byla formálně uzavřena mezi poškozeným a výše uvedenou společností, z čehož lze s odkazem na § 90 odst. 2 tr. zák. dovodit, že se činu mohl dopustit nikoli pouze statutární orgán, ale kterákoli osoba jednající jménem společnosti, a tedy i obviněný vystupující za uvedenou společnost na základě plné moci. Tvrzení o tom, že předmětná plná moc ke dni 22. 4. 2009 zanikla, nemá oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy. I přesto však bylo předmětné vozidlo věcí obviněnému svěřenou, protože obviněný byl osobou jednající jménem společnosti v době, kdy se vozidlo v důsledku uzavření smlouvy o postoupení práv a povinností dostalo do jeho faktické moci. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce považoval zcela za irelevantní. Veřejné zasedání před odvolacím soudem sice proběhlo v nepřítomnosti obviněného, ovšem dne 16. 12. 2010 dovolatel v podání hovoří o zdravotních potížích, kterými měl trpět v červenci 2010, tj. cca pět měsíců před konáním veřejného zasedání. Takovéto námitky ovšem jsou z hlediska splnění zákonných podmínek pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného dne 16. 12. 2010 evidentně bez významu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., a to přesto, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 88 T 13/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 4 To 316/2011, byl obviněnému podle § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu uloženého mu v nyní projednávané trestní věci, nebrání tomu, aby obviněný mohl napadnout výrok o vině z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 12 T 234/2009, který zůstal nedotčen.

Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Nejvyšší soud nejprve přezkoumával důvodnost dovolání se zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání nelze jednoznačně určit, zda obviněný vytýkal nedostatky ve vztahu k veřejnému zasedání, anebo k hlavnímu líčení, protože slovně uvádí, že jeho účast byla porušena při „veřejném zasedání“. Podle argumentů, o něž své výhrady opřel, by bylo možné se domnívat, že obviněný brojí proti porušení těchto podmínek u hlavního líčení. Z důvodu této nejednoznačnosti Nejvyšší soud proto přezkoumal správnost postupu jak soudu prvního stupně ve vztahu k nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení konaného dne 21. 7. 2010, tak i u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 16. 12. 2010, neboť ani jednomu z těchto úkonů nebyl obviněný osobně přítomen.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Došlo tudíž ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a tím daným postupem bylo kráceno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Právo obžalovaného osobně se zúčastnit hlavního líčení (resp. řízení před soudem) je upraveno v ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř., podle něhož se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, obžaloba mu byla řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a ke skutku, který je předmětem obžaloby, bylo už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obžalovaný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). U tohoto ustanovení jde kromě jiného o základní a neopominutelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného je akceptovatelný jen na podkladě zákonného důvodu a nebylo-li tím soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. stanoví, kdy nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, což je v případě, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. O takový případ však v projednávané věci nešlo, neboť obviněný Ing. K. H. byl na svobodě a byl ohrožen trestní sazbou až na tři roky.

Soud, pokud hodlá konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, tedy zda nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu nebo upuštění od potrestání. Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (viz rozh. č. 70/1980 Sb. rozh. tr.). Vždy je nutné posoudit všechny konkrétní okolnosti, a to i se zřetelem na účelovou snahu obviněných mařit průběh hlavního líčení. Soudní praxe přistupuje k účelovým žádostem o odročení tak, že v případě, že obviněný doloží svou neúčast u zasedání soudu dokladem o pracovní neschopnosti a současně žádá o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání, lze k odročení přistoupit jen za podmínky, že je současně i objasněno, že uváděná pracovní neschopnost znamená také jeho nezpůsobilost zúčastnit se jednání soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 9 Tz 192/2000). Je proto nutné zkoumat, zda obviněným doložená pracovní neschopnost byla vyvolána takovými zdravotními potížemi, které mu bránily v účasti při hlavním líčení či veřejném zasedání.

Ve věci nyní napadené dovoláním Nejvyšší soud z obsahu přílohového spisu k okolnostem, za nichž bylo konáno hlavní líčení dne 21. 7. 2010 zjistil, že obviněný termín tohoto hlavního líčení vzal na vědomí s tím, že nebude písemně předvoláván, při hlavním líčení dne 16. 6. 2010, jemuž byl osobně přítomen. Podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 21. 7. 2010 obviněný nebyl osobně účasten, a že obhájce předložil odvolacímu soudu doklad o dočasné pracovní neschopnosti obviněného s potvrzením o ústavním léčení do 15. 7. 2010. Obhájce žádost o odročení hlavního líčení doložil i dalšími lékařskými zprávami. Samosoudce na základě nich konstatoval, že z nich nevyplývá nutnost domácího léčení bez pohybu, a proto bylo vyhlášeno usnesení, že podle § 202 odst. 2 tr. ř. bude konáno hlavní líčení bez přítomnosti obviněného (viz č. l. 137).

Z doložených lékařských zpráv se podávalo, že obviněný byl dne 20. 7. 2010 propuštěn z ústavní léčby v Nemocnici u Milosrdných bratří, kde se léčil do 15. 7. 2010 se zlomeninou vnějšího kotníku, a poté byl předán do ambulantní péče. Dočasná pracovní neschopnost byla ukončena dne 15. 7. 2010 (č. l. 134). Ze zprávy na č. l. 136 vyplývá, že obviněný byl schopen chůze (pouze s omezením došlapu). Ze zprávy Nemocnice Milosrdných bratří založené na č. l. 229 spisu (vyžádané z podnětu Nejvyššího soudu) se podává, že obviněný byl s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu schopen zúčastnit se dne 21. 7. 2011 jednání soudu. Na tentýž den byl pozván ke kontrole do této nemocnice, kam se však nedostavil.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že Městský soud v Brně neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když hlavní líčení konal dne 21. 7. 2010 v nepřítomnosti obviněného, a nedošlo tak k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu uvedeného ustanovení. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný byl o konání daného hlavního líčení řádně vyrozuměn, jednalo se již v pořadí druhé hlavní líčení, když v předcházejícím byl obviněný slyšen a byl přítomen některým důkazům. O odročení hlavního líčení požádal až v den jeho konání, a to jen prostřednictvím obhájce, a jak bylo dodatečně doloženo, byť měl jisté zdravotní problémy, nebránily mu v aktivní účasti při hlavním líčení, o němž se dověděl v souladu se zákonem.

Námitka vznesená obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu soudu prvního stupně byla ze všech uvedených důvodů posouzena jako nedůvodná.

Ohledně nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání konaného o odvolání obviněného Krajským soudem v Brně dne 16. 12. 2010 v nepřítomnosti obviněného, je vhodné nejprve obecně zmínit, že přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje, a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.

Je tedy zřejmé, že rozhodnou skutečností pro posuzování podmínek možnosti konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je to, aby byl obviněný o tom, že se toto veřejné zasedání koná, alespoň vyrozuměn.

Z obsahu spisu v projednávané věci však Nejvyšší soud shledal, že této povinnosti odvolací soud nedostál. Krajský soud v Brně nejprve nařídil veřejné zasedání na 23. 11. 2010, na nějž obviněného vyrozuměl na adresu, kterou uvedl jako adresu pro doručování (B., J. F.). Obviněnému se nepodařilo vyrozumění doručit, a proto bylo toto veřejné zasedání odročeno na den 16. 12. 2010 v 8.15 hodin s tím, že obviněný bude vyrozuměn jednak prostřednictvím jeho obhájce Mgr. Jana Farkače a jednak vyvěšením vyrozumění na úřední desce soudu (viz č. l. 169). Spis obsahuje doručenku o vyrozumění o veřejném zasedání, podle níž obviněnému vyrozumění nebylo doručeno, neboť doručenka není opatřena podpisem obviněného ani jiným údajem prokazujícím doručení. Není z ní patrno, že by byla uložena a že by obviněný byl nějak vyrozuměn o jejím uložení, resp. o místě, kde si může zásilku vyzvednout. Pro úplnost je třeba poznamenat, že na doručence je vyznačeno pouze to, že adresát nemá na uvedené adrese domovní schránku. Na doručence tedy nejsou uvedeny žádné relevantní údaje (č. l. 170). Další vyrozumění obviněného (viz č. l. 173) bylo podle nepodepsaného záznamu na tomto vyrozumění „vyvěšeno dne 30. 11. 2010, sňato bylo dne 15. 12. 2010“. Podle protokolu o veřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2010 (č. l. 174) se obviněný k veřejnému zasedání nařízenému na den 16. 12. 2010 nedostavil. Bylo konstatováno, že bylo „doručení vykázáno vyvěšením na úřední desku dne 25. 11. 2010“, a odvolací soud vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného.

Z uvedeného postupu odvolacího soudu je patrné, že vycházel z toho, že je možné, aby vyvěšení vyrozumění na úřední desce bylo považováno za formu doručení učiněnou v souladu s trestním řádem (jak vyjádřila v písemně sděleném názoru k dotazu Nejvyššího soudu i předsedkyně senátu odvolacího soudu tuto věc projednávající, viz. č. l. 231).

Nejvyšší soud však tento názor nepovažuje za správný, protože jde o postup nemající oporu v trestním řádu.

Podmínky doručení jsou upraveny v ustanovení § 64 tr. ř., které v odstavci 2 stanoví, že nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Použití tohoto ustanovení je vyloučeno v případech vymezených v ustanovení § 64 odst. 4 písm. a), b) tr. ř., kde však vyrozumění o konání veřejného zasedání uvedeno není, a proto by bylo možné v případě vyrozumění o konání veřejného zasedání použít postup podle § 64 odst. 2 tr. ř. (tj. fikci doručení), pokud by však byly splněny všechny další náležitosti v zákoně stanovené. V daném případě jde o splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř., podle něhož lze pro trestní řízení užít pro způsob doručování (kromě jiných) i fyzickým osobám přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.

Protože odvolací soud dovodil fikci doručení z toho, že bylo vyrozumění vyvěšeno na úřední desce soudu, je potřeba uvést, že takový způsob doručení trestní řád nezná. Jak bylo výše poznamenáno, ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. pouze připouští možnost užít pro doručování pravidla podle občanského soudního řádu. Nevyplývá však z této dikce, že by tak bylo možné přejímat bez výjimky všechny způsoby doručování. Proto každý způsob doručení je vždy nutné posuzovat se zřetelem na souhrn všech ustanovení, které se konkrétního způsobu doručování týkají. Tak je tomu i v případě doručování vyvěšením vyrozumění na úřední desce, neboť takový postup trestní řád v ustanoveních o doručování (§ 62 - § 64a tr. ř.) nepřipouští a nelze ho uplatnit ani s ohledem na ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. s použitím ustanovení § 50l o. s. ř., protože toto ustanovení občanského soudního řádu se týká případů, kdy zákon stanoví, že písemnost má být vyvěšena na úřední desce soudu. Na posuzovaný případ není aplikovatelné žádné ustanovení trestního řádu, jímž by bylo stanoveno, že vyrozumění o veřejném zasedání adresované obviněnému by mělo být vyvěšeno na úřední desce soudu. Příkladem ustanovení, kdy zákon toto stanoví, je § 306 odst. 2 tr. ř., avšak toto ustanovení se týká řízení proti uprchlému a takové řízení se proti obviněnému nevedlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 805/2011). Rovněž lze z ustanovení § 50l o. s. ř. dovodit, že obviněný, jehož adresa je v České republice a je soudu známa, není osobou, ve vztahu k níž by bylo možné vyvěšení na úřední desce užít, neboť z dikce, že se tak děje vůči „účastníkům, kteří nejsou soudu známi, jejichž pobyt není znám, kterým se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, nebo neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, anebo právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, a zástupcům nebo opatrovníkům účastníků, jejichž pobyt není znám nebo kterým se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, popřípadě též dalším osobám, o nichž to stanoví zákon“, nelze dovodit, že to mohl být obviněný, zdržující se na známé a jím pro doručování označené adrese, jemuž se pouze z neznámých důvodů nepodařilo doručit vyrozumění.

Za tohoto stavu nemůže obstát závěr Krajského soudu v Brně, že obviněnému bylo doručeno vyrozumění o veřejném zasedání, a na to navazující postup spočívající v provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Tento postup byl nepřípustným zásahem do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadené usnesení Krajského soudu v Brně tedy vzešlo z řízení, v němž byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání dne 16. 12. 2010 ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 To 433/2010, včetně dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na odvolacím soudu, jemuž se věc vrací bude, aby po dodržení ustanovení upravujících přítomnost obviněného ve veřejném zasedání o odvolání obviněného znovu rozhodl.

Se zřetelem na to, že Nejvyšší soud shledal vadu v procesním postupu odvolacího soudu, neřešil další hmotněprávní důvody, o něž obviněný rovněž své dovolání opřel, neboť teprve po provedení řádného procesu bude znovu o vině a trestu obviněného rozhodováno. I přes tuto skutečnost, aniž by Nejvyšší soud předjímal teprve nadcházející rozhodnutí o vině a trestu, považuje jen pro úplnost za vhodné ve stručnosti zmínit, že výhrady dovolatele směřující proti nesprávnosti výroku o vině nelze považovat za důvodné. Rozhodnutí nyní napadená neobsahují takové vady, jež by v tomto stadiu trestního řízení mohly založit důvody pro závěr o tom, že by výrok o vině obviněného nemohl obstát. Žádná taková závažná pochybení Nejvyšší soud neshledal ve skutkových zjištění ve věci učiněných vady, jež by již nyní vzbuzovaly pochybnosti o tom, že by obviněný popsaným jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Lze jen zdůraznit, že smlouva byla uzavřena mezi poškozeným I. V. a společností AV P. R., kterou na základě plné moci ze dne 15. 4. 2009 (č. l. 32) zastupoval obviněný Ing. K. H. Je tak zřejmé, že v době, kdy vozidlo přebíral, byl statutárním orgánem (jednatelem společnosti) zmocněn k tomu, aby za společnost činil určité úkony, z čehož vyplývala také jeho odpovědnost. Z těchto jen stručných důvodů, pokud Nejvyšší soud zrušuje rozhodnutí odvolacího soudu, činí tak jen z uvedených procesních důvodů.

Nejvyšší soud rovněž pro úplnost poznamenává, že v důsledku tohoto zrušujícího rozhodnutí Nejvyšší soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř., podle něhož byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, nastala situace, kdy jako navazující rozhodnutí byl zrušen rovněž výrok o souhrnném trestu ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 13/2010, v jehož výkonu trestu odnětí svobody se obviněný v současné době nachází. Proto bylo nutné rozhodnout o tom, aby byl obviněný z výkonu tohoto trestu propuštěn, což Nejvyšší soud příkazem k propuštění obviněného zaslaným příslušné věznici učinil s tím, že obviněný byl převeden do výkonu trestu ve zcela jiné trestní věci. Nejvyšší soud jen pro úplnost a nad rámce projednávané věci připomíná, že ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 13/2010, kde (vzhledem ke zrušení usnesení Krajského soudu v Brně v projednávané věci) byl zrušen i uložený souhrnný trest, bude nutné znovu o trestu rozhodnout.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. února 2012

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru