Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1616/2017Usnesení NS ze dne 21.02.2018

HeslaLoupež
Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1616.2017.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst.1 tr. zákoníku

§ 404 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1616/2017-I.-43

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 v řízení o dovolání, které podal obviněný V. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 217/2016, takto:

Z podnětu dovolání obviněného V. M. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně tohoto obviněného a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněného O. M. zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 T 217/2016.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Obvinění V. M. (gen. shora) a O. M., byli rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 T 217/2016, uznáni vinnými, že

1) společným jednáním v době kolem 22:50 hodin dne 26. 5. 2016 v Ú. n. L., na ulici T., kde se v té době nacházeli K. B., M. B. a A. T. K., vykřikovali hlasitě slova „Sieg Heil“,

2) dne 26. 5. 2016 v době od 22:55 hodin do 23:00 hodin na zastávce MHD Z. n. v Ú. n. L. na ulici T., nejprve obviněný V. M. přistoupil k poškozenému K. B., a M. B., a poškozeného K. B. se zeptal, co na místě dělají; obviněný O. M. poté řekl poškozenému K. B., že chce jeho skateboard, přičemž obviněný V. M. napřáhl proti poškozenému ruku; poškozený na toto jednání obviněného reagoval tím, že se pro svůj skateboard sehnul a začal ze zastávky MHD utíkat, byl však dostižen oběma obviněnými, kteří poškozeného napadli údery pěstmi do oblasti hlavy, snažili se mu vytrhnout piercing, s poškozeným házeli a mlátili s ním o zeď, kdy při tomto vypadl poškozenému z kapsy jeho oblečení mobilní telefon zn. Nokia 1600 včetně SIM karty a z ruky mu vypadl skateboard, oba obvinění poté, co přestali poškozeného napadat, vzali mobilní telefon a skateboard poškozeného a z místa i s věcmi odešli směrem k čerpací stanici MOL nacházející se na ulici T. v Ú. n. L.; oba obvinění tak svým jednáním způsobili poškozenému K. B., otok nosu a na věcech, jichž se zmocnili, škodu 1 140 Kč.

2. Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný O. M. byl pod bodem 3) rozsudku ještě uznán vinným, že

v době od 23:25 hodin dne 26. 5. 2016 do 00:40 hodin dne 27. 5. 2016 v Ú. n. L., ul. S. P., v čekárně Emergency nacházející se v budově M. nemocnice Ú. n. L., v době prováděné eskorty jeho osoby, při lékařském vyšetření nejméně v jednom případě minimálně před osmi lidmi včetně jeho bratra V. M., vykřikoval hlasitě slova „Sieg Heil“ a „Heil Hitler“, což zvýrazňoval šikmým zdvižením svých horních končetin, které měl v daný okamžik spoutané policejními pouty, směrem dopředu a nahoru.

3. Takto popsaná jednání soud právně kvalifikoval ohledně obviněného V. M. pod bodem 1) jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a pod bodem 2) jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a ohledně obviněného O. M. pod body 1) a 3) jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a pod bodem 2) jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

4. Za to byl obviněnému V. M. uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému O. M. byl uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

5. Proti rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání oba obvinění a jejich matka D. M. Krajský soud v Ústí nad Labem o nich rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, tak, že je všechna podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

6. Obviněný V. M. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. et Bc. Ivy Jónové proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem dovolání a pro svoji dovolací argumentaci zvolil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

7. Dovolatel ve svém obsáhlém podání poukázal předně na to, že soudy selektivně hodnotily důkazy a přehlížely vážné pochybnosti o tom, zda se skutky, jak jsou popsány v obžalobě, vůbec staly, popř. zda jeho jednání není jiným trestným činem, např. výtržnictvím nebo krádeží. Měl za to, že soudy posuzovaly důkazy výlučně v jeho neprospěch, neboť absolutně nevzaly v potaz tvrzení svědků, která byla v jeho prospěch. Tím podle jeho hodnocení postupovaly v rozporu s principy spravedlivého procesu. Zdůraznil, že rozhodně nebyl prokázán jeho úmysl, tedy subjektivní stránka zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost jeho jednání s jednáním nebo úmyslem jeho bratra O. M., pokud se týká jeho údajného tvrzení o tom, že si chtěl vzít skateboard. Současně namítl, že nebyla prokázána ani dohoda s jeho bratrem na společném jednání ohledně tohoto zločinu, a tvrdil, že nejednali po vzájemné domluvě, nýbrž každý sám za sebe. Zdůraznil přitom, že rozhodně neměl v úmyslu brát poškozenému K. B. (dále převážně jen „poškozený“) skateboard ani mobil, což sám poškozený ve své výpovědi potvrdil, neboť uvedl, že po konfliktu s oběma bratry zůstaly na zemi ležet jeho věci, a to skateboard a telefon.

8. Pokud jde o zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný dále soustředil svou argumentaci ke zpochybnění skutkového závěru, že příčina napadení poškozeného souvisela s jeho věcmi, konkrétně se skateboardem a mobilem, neboť takový závěr jednoznačně ze skutkových zjištění nevyplývá, zvláště v situaci, pokud to nepotvrdil ani sám poškozený a ani jeho přítelkyně – svědkyně M. B., a pokud takový závěr vyplývá pouze z výpovědi svědka – bezdomovce A. T. K., kterou dovolatel sám hodnotí jako nepřesnou, zmatenou, zavádějící a nevěrohodnou.

9. Ohledně přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku dovolatel tvrdil, že jednak nebyl prokázán znak veřejného projevování takových sympatií, neboť předmětné jednání nebylo spácháno veřejně, tedy před současně přítomnými alespoň třemi osobami, které by svými smysly takové jednání vnímaly, neboť do tohoto počtu osob nelze zahrnovat osobu, která toto jednání neviděla nebo neslyšela nebo nevnímala, stejně tak jako ani pachatele, příp. spolupachatele. Zdůraznil, že hajlování potvrdil svědek K. B. a připustila je svědkyně M. B.; svědek A. T. K. však slyšel pouze zpěv, má tedy za to, že zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu naplněny nebyly. Současně zpochybnil i subjektivní stránku tohoto trestného činu, neboť vzhledem ke své opilosti nemohl být schopen spáchat jej úmyslně, přičemž navíc ani ve střízlivém stavu nemá k těmto hnutím žádný vztah.

10. Další své výhrady obviněný soustředil proti výroku o trestu s tím, že mu neměl být ukládán v režimu podle § 59 tr. zákoníku, tedy s přihlédnutím k institutu mimořádného zvýšení trestní sazby. Jestliže se navíc soud v rámci ukládání trestu odvolává na přitěžující okolnosti podle § 42 písm. n) tr. zákoníku, že obviněný spáchal více trestných činů, a podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, že byl již pro trestný čin odsouzen, jde o zcela nepřiměřenou trestní represi. Vyslovil názor, že nebylo třeba postupovat podle § 59 tr. zákoníku a ukládat mu trest v rámci mimořádně zvýšené trestní sazby, neboť sazba uvedená v ustanovení § 173 tr. zákoníku je dostatečná. Současně se ohradil proti tomu, že soud přikročil k uplatnění přitěžujících okolností, k nimž současně přihlédl v rámci mimořádně zvýšené trestní sazby. Zdůraznil, že svého jednání litoval, poškozenému i jeho přítelkyni se omluvil, svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. V uvedeném ohledu měl za to, že mohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) nebo g) tr. ř.

11. Obsahem dovolání byl také obsáhlý rozbor důkazní situace tak, jak se mu jeví, se závěrem, že vina přisouzenými trestnými činy z důkazů nevyplývá. V návaznosti na takto koncipované dovolací námitky proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby o dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

12. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém podrobném vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před oběma soudy nižších instancí a obsahu dovolání obviněného předně uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., přičemž posledně jmenovaný dovolací důvod uplatnil v jeho druhé zákonné alternativě, tedy ve vázanosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

13. Státní zástupkyně poukázala na to, že v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zpochybnil právní kvalifikaci jak přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku, tak zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku; u prvně jmenovaného přečinu zpochybnil, že by veřejně projevoval sympatie k takovému hnutí, neboť s ohledem na počet osob, které se na místě činu nacházely a současně vnímaly projev zmíněných sympatií, nemohl být naplněn znak veřejně, a ve vztahu k druhému deliktu se ohradil proti tomu, že byl označen jako spolupachatel takového jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku, neboť má za to, že míru jeho účasti na spáchaném skutku takto označit nelze, a to zvláště v situaci, kdy nebyl prokázán jeho loupežný úmysl, zvláště tehdy, pokud skateboard po poškozeném požadoval jeho bratr O. M. Dále uvedla, že pod citovaný dovolací důvod je třeba rovněž subsumovat námitku proti použití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku.

14. K přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku státní zástupkyně v podrobnostech uvedla, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že veřejně projevoval sympatie k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Podle § 117 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem nebo před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Zdůraznila, že typickým příkladem páchání tohoto trestného činu je užívání nacistických symbolů a hesel, v tomto případě hitlerovského pozdravu, a takovým projevem obviněný zřetelně vyjádřil pozitivní vztah k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, tedy k neonacismu. Dále poukázala na to, že k veřejnému spáchání trestného činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby ke spáchání trestného činu došlo před nejméně třemi osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu; nestačí přítomnost takových osob, které nejsou schopny projev postřehnout a pochopit jeho smysl, např. zcela malých dětí, na něž nemůže projev působit, a proto je třeba uvedené hledisko hodnotit obezřetně, a to zejména u verbálního trestného činu. Současně doplnila, že i u tohoto přečinu je k naplnění znaku veřejně požadováno, aby se jednalo o osoby odlišné od pachatele, resp. spolupachatele nebo účastníka na trestném činu (v tomto směru poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 634/2011).

15. Státní zástupkyně dále uvedla, že v posuzované věci pozdrav „Sieg Heil“, který dovolatel společně s bratrem v nočních hodinách dne 26. 5. 2016 vykřikovali, zaznamenali K. B. a M. B., kteří to uvedli ve svých svědeckých výpovědích. Další na místě přítomný svědek A. T. K. vypověděl pouze o hlučném projevu, resp. zpěvu dovolatele a jeho bratra. Zde však zdůraznila, že i on byl v uvedený moment schopen postřehnout takový projev, porozumět mu a pochopit jej, neboť žádným způsobem nebyl omezen ve svém vnímání, a jestliže přeslechl uvedené projevy sympatií k neonacistickému hnutí, které spočívaly ve výkřiku slov „Sieg Heil“, neznamená to, že by předmětný trestný čin nemohl být spáchán s tím, že nedošlo k veřejnému projevu sympatií k neonacistickému hnutí. Označila tedy předmětnou námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou, přičemž k opodstatněnosti dané právní kvalifikace upozornila i na to, že obviněný svým jednáním, tedy pronesením nacistického pozdravu „Sieg Heil“, zjevně projevoval sympatie k existujícímu neonacistickému hnutí, které zmíněný nacistický pozdrav užívá s odkazem na období hitlerovského Německa, kdy byl používán a skandován zejména na masových shromážděních.

16. Ve vztahu k výhradám obviněného směřujícím vůči právnímu posouzení dalšího skutku právně kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jím zpochybněnému zejména úmyslnému zavinění na jeho straně, když nebyl tím, kdo po poškozeném skateboard požadoval, a pokud poškozeného napadl, nebylo to proto, že by mu chtěl cokoliv odcizit, státní zástupkyně považovala za potřebné především uvést, že o spolupachatelství daného trestného činu se může jednat též v případě, že spolupachatel pouze toleroval jednání hlavního pachatele a neučinil nic, co by přispělo ke změně postoje tohoto pachatele, resp. k vyloučení jeho protiprávního jednání (odkázala tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 231/2012).

17. Státní zástupkyně konstatovala, že v posuzované trestní věci bylo navíc prokázáno, že poškozeného tloukli předtím, než mu sebrali skateboard, oba obvinění bratři, avšak toto zjištění odpovídá pouze skutkovému stavu zachycenému ve výroku odsuzujícího rozsudku, nikoli však důkazům vyplývajícím z provedeného dokazování. Ovšem ve skutečnosti o tom, že by důvodem napadení poškozeného byl skateboard či jakákoliv jiná věc, kterou by mu dovolatel spolu s bratrem chtěli sebrat, svědčí pouze svědek A. T. K. Oba obvinění totiž popírají, že by konflikt vznikl v důsledku toho, že by chtěli poškozenému vzít skateboard, sám poškozený příčinu sporu nedokázal určit, stejně tak jako jeho přítelkyně M. B. Oba vypověděli pouze o tom, že poškozeného společně tloukli oba bratři, přičemž ještě předtím, než došlo k samotnému napadení, když poškozený pojal podezření, že by jej oba obvinění chtěli napadnout, chtěl ujet na skateboardu, ale obvinění jej dostihli a napadli; skateboard přitom poškozený nechal ležet na místě napadení, stejně tak jako mobilní telefon, který mu v průběhu konfliktu vypadl. Je tedy zřejmé, že sám poškozený, ani osoba, která se pohybovala v jeho bezprostřední blízkosti, tedy jeho přítelkyně za důvod napadení neoznačili snahu obviněných cokoliv poškozenému vzít. To, že jde v posuzované trestní věci o trestný čin loupeže, vyplývá pouze z výpovědi svědka A. T. K., který uvedl, že před napadením obviněný O. M. poškozenému řekl: „Ten skejt si vezmu, ať se ti to líbí nebo ne“. Státní zástupkyně tudíž shrnula, že uvedená výpověď zjevně nekoresponduje s výpovědí poškozeného, stejně tak jako jeho přítelkyně, neboť ti nevypověděli o tom, že by počátek konfliktu byl iniciován snahou obviněných sebrat poškozenému skateboard, což vyplývá z toho, že sám poškozený chtěl na skateboardu odjet, ale byl dostižen oběma obviněnými, kteří jej tloukli. V této souvislosti zmínila také to, že na výpověď svědka A. T. K. je třeba nahlížet kriticky rovněž z toho úhlu pohledu, že uvedenou výzvu k vydání skateboardu údajně slyšel, ačkoliv neslyšel samotné hlasité tzv. heilování obou obviněných, kdy samotné heilování zaznamenali jak poškozený, tak jeho přítelkyně, kteří však nezaznamenali výzvu k vydání skateboardu, přestože se v uvedené době nacházeli v daleko větší blízkosti obou obviněných. Státní zástupkyně uvedla, že výpověď svědka A. T. K. je tedy jedinou výpovědí, o kterou lze opřít závěr o vině dovolatele zvlášť závažným zločinem loupeže, a vyslovila proto názor, že tento jediný přímý důkaz, s ohledem na výpověď samotného poškozeného, nemůže v dané trestní věci svědčit o vině obviněného tímto trestným činem, neboť jde o důkaz osamocený, který není potvrzován průběhem skutku, jak byl vylíčen samotným poškozeným.

18. Pokud šlo o další námitky obviněného směřující proti aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, tj. ustanovení o mimořádném zvýšení sazby ukládaného trestu, s tím, že pro jeho použití nebyly splněny zákonem vymezené podmínky, státní zástupkyně předně poukázala na to, že takovou výhradu je možné přiřadit k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tento dovolací důvod je možné použít i v případě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jímž se rozumí otázky, které nespočívají přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Do této kategorie je možno zařadit i výhrady, které se vztahují k nesprávné aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku zakotvujícího podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, což s ohledem na právní povahu tohoto institutu lze považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

19. Státní zástupkyně následně uvedla, že v posuzované věci není pochyb o tom, že obviněný byl znovu uznán vinným zvlášť závažným zločinem, a to přímo zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ač již byl Okresním soudem v Rakovníku v roce 2012 odsouzen pro shodný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 12. 5. 2016. Zdůraznila, že tato formální podmínka je ale jen jednou z řady dalších skutečností, které je třeba z hledisek § 59 odst. 1 tr. zákoníku zkoumat a posuzovat, protože vedle této okolnosti musejí být současně splněna kritéria další, a to vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu nebo ztížená možnost nápravy pachatele. Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se přitom vždy usuzuje s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež nastaly apod., přičemž tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné, tedy nezvýšené, hranice trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Tomu by měl korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově spáchaného zvlášť závažného zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti případu. Je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další trestné činnosti. Důležitou okolností je i recidiva, takže závěr o vysoké závažnosti právě souzeného zvlášť závažného zločinu je možné odvíjet rovněž od poměrně krátké doby, která uplynula od výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel již v minulosti zvlášť závažný zločin, jehož závažnost byla velmi vysoká nebo vysoká, byl-li mu uložen předchozím odsuzujícím rozsudkem delší nepodmíněný trest odnětí svobody, stejně tak je podstatná osoba pachatele i jeho komplexní zhodnocení. V uvedené souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, že ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku není obligatorním ustanovením a závisí na úvaze soudu s tím, že pro úvahu soudu, zda uvedené ustanovení bude aplikovat, je rozhodující nejen existence výše uvedených podmínek, ale také závěr, že zpřísnění trestního postihu je nezbytné a žádoucí pro důraznější a represivnější postih pachatele takového znovu spáchaného zvlášť závažného zločinu. Dodala, že k uložení trestu za podmínek citovaného zákonného ustanovení osobě, která znovu spáchala zvlášť závažný zločin, tedy soud nemusí přistoupit zejména v těch případech, pokud postačí uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici nezvýšené sazby, které zcela vystihuje závažnost a škodlivost projednávaného činu (k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012).

20. Státní zástupkyně proto vyslovila názor, že v dané věci existují pochybnosti o správném použití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudy dostatečně nezkoumaly naplnění znaku vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu, pro který byl dovolatel dříve odsouzen, a to, zda povaha tohoto zločinu je vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu zvlášť závažná. Soudy se vůbec nevyrovnaly s tím, zda nyní spáchaný zvlášť závažný zločin převyšuje obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné nezvýšené sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Soudy nevzaly v úvahu ani ustanovení § 39 tr. zákoníku, ačkoli při posuzování podmínek § 59 odst. 1 tr. zákoníku je třeba pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možné vyslovit konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a možné prognóze jeho dalšího vývoje. Z obecných pravidel vyměřování trestů podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přitom vyplývá, že nelze stejnou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát, a tudíž se i zde analogicky uplatňuje zákaz dvojího přičítání stejné okolnosti v rámci úvah o výši výměry trestu a nutnosti ukládat trest v jeho mimořádně zvýšené výměře. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že v posuzovaném případě je evidentní, že soudy v rámci přitěžujících okolností zohlednily okolnosti, které již dříve vedly k aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nerozlišily a dostatečně nezvážily, které okolnosti mají význam pro založení podmínek pro aplikaci zpřísňujícího ustanovení a které byly rozhodné pro stanovení výměry trestu, a tudíž nepostupovaly v souladu se zákonem. Za takové situace je závěr obou soudů nižších stupňů o nutnosti použít § 59 odst. 1 tr. zákoníku předčasný a nepřezkoumatelný, neboť jediným kritériem, proč soudy aplikovaly předmětný institut, je skutečnost, že dovolatel již byl v minulosti pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a nového zločinu loupeže se dopustil již v odstupu 14 dnů od propuštění z výkonu takového trestu, přičemž jde o osobu, která má 12 záznamů v trestním rejstříku a opakovaně se dopouští různorodé trestné činnosti.

21. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ohledně dovolatele V. M. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a pokud by naznal, že je vadný nejen výrok o trestu, ale i výrok o vině, aby aplikoval ustanovení § 265k odst. 2 věta třetí tr. ř. a postupoval podle § 261 tr. ř. i vzhledem ke spoluobviněnému O. M. Současně souhlasila s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

22. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 29. 12. 2017). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), když shledal, že dovolání obviněného V. M. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že nejsou dány podmínky pro to, aby bylo podané dovolání odmítnuto ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř. Proto následně přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející.

24. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

25. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

26. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného (a též odvolání obviněného O. M. a matky obou obviněných D. M.) ve veřejném zasedání podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

27. Již výše bylo uvedeno, že obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

28. Dovolatel s poukazem na citovaný dovolací důvod uplatnil (shodně jako již ve svém odvolání) zejména námitky k právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Vyslovil totiž názor, že v případě předmětného jednání nebyl naplněn znak veřejně, neboť nebylo spácháno před současně přítomnými alespoň třemi osobami, které by je svými smysly vnímaly, když do tohoto počtu osob nelze zahrnovat osobu, která toto jednání neviděla nebo neslyšela, jíž byl v dané věci konkrétně svědek A. T. K., který slyšel pouze zpěv, stejně tak jako ani pachatele, příp. spolupachatele. Současně zpochybnil i subjektivní stránku tohoto trestného činu s tím, že vzhledem ke své opilosti nemohl být schopen spáchat jej úmyslně, přičemž navíc ani ve střízlivém stavu nemá k těmto hnutím žádný vztah.

29. Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady obviněného je třeba z hlediska tvrzeného dovolacího důvodu považovat nejen za relevantně uplatněné, ale také za důvodné.

30. Přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku. Objektem tohoto trestného činu je rovnost lidí, a vzhledem k tomu, že tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují základy demokratického státu, je třeba sankcionovat všechny formy projevů, jež přispívají k šíření diskriminace a nenávisti založené na intoleranci. Za hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Jde tedy o v určité míře organizovanou a strukturovanou skupinu osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého v ustanovení § 403 odst. 1 tr. zákoníku uvedeného cíle, tj. prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. To však neznamená, že by musela být v trestním řízení prokazována konkrétní organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec znaků skutkové podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásání vymezené záště. Je nutné, aby hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, existovalo v době, kdy je pachatel podporoval nebo propagoval (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.) nebo k takovému hnutí veřejně projevoval sympatie. Např. hitlerovský nacismus je třeba považovat za hnutí zaniklé, byť nachází své vyjádření v celém proudu nejrůznějších neonacistických uskupení vyznačujících se tím, že glorifikují nejen jeho ideje, ale i jeho představitele z doby 2. světové války. Existujícím hnutím v tomto smyslu tedy může být i takové hnutí, které navazuje v modifikované podobě na již neexistující hnutí, pokud využívá ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Je tak třeba odlišit existující neonacistické hnutí od konkrétního nacistického hnutí v jeho historické, dnes již neexistující podobě (viz Šámal P. a kol, Trestní zákoník II., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3499, 3505, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011).

31. Projevem sympatií ve smyslu ustanovení § 404 tr. zákoníku je nutno rozumět vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, což lze činit i tím, že pachatel nosí symboly takových hnutí (např. odznaky, nášivky, části oděvů s tištěnými znaky jako trička, čepice, ale i tetování či nápisy na holém těle). Typickým příkladem je užívání nacistických symbolů a hesel (hákový kříž nebo zdvižená pravice – hitlerovský pozdrav). Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 404 tr. zákoníku není rozhodující, že jednání pachatele přímo nesměřuje k ovlivňování jiných osob. Co se týče subjektivní stránky, jde o trestný čin úmyslný, přičemž pachatel musí vědět, že svým jednáním vyjadřuje sympatie k hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Pachatel musí být veden úmyslem veřejně projevovat sympatie k určitému neonacistickému hnutí (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník II., Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3506).

32. Podle § 117 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými. K naplnění znaků pod písm. b) citovaného zákonného ustanovení se vyžaduje, aby k spáchání trestného činu došlo před více než dvěma osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu. Nestačila by tedy přítomnost takových osob, které nejsou schopny projev postřehnout a pochopit jeho smysl, např. zcela malých dětí, na něž nemůže projev působit. Z tohoto hlediska může být zcela rozdílné posouzení znaku veřejně např. u výtržnosti, oproti verbálnímu trestnému činu (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník I., Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1301). K výkladu pojmu veřejně je třeba poukázat též na judikaturu, konkrétně přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1494/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 12/2005 pod č. T 759, podle něhož do výše uvedeného výčtu však nelze zahrnout osobu, která s ohledem na konkrétní okolnosti nemohla vnímat výtržnické jednání pachatele např. proto, že je neviděla, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 634/2011, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 78/2011 pod č. T 1416, v němž se (mimo jiné) uvádí, že podle § 117 tr. zákoníku je trestný čin spáchán veřejně jen tehdy, pokud se ho pachatel dopustí před více než dvěma osobami současně přítomnými, přičemž se musí jednat o osoby odlišné od pachatele. Obviněný tedy nemůže naplnit znak trestného činu vyjádřený pojmem „veřejně“ (např. u trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku) v případě, když jedná jen v přítomnosti takových osob, které se dopouštějí stejného jednání společně s obviněným, tj. jedná-li obviněný fakticky před osobami, jež by mohly být jeho spolupachateli nebo souběžnými pachateli.

33. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací (a rovněž státní zástupkyně ve svém vyjádření) není správná, a že naopak je třeba přisvědčit argumentaci dovolatele o nenaplnění skutkové podstaty daného trestného činu z důvodu, že nebyl naplněn znak veřejně. Jednání dovolatele a jeho bratra spoluobviněného O. M., které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně mělo spočívat v tom, že v době kolem 22:50 hodin dne 26. 5. 2016 v Ú. n. L., na ulici T., kde se v té době nacházeli K. B., M. B. a A. T. K., vykřikovali hlasitě slova „Sieg Heil“ (hitlerovský pozdrav), by sice bylo možno považovat za projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka ve smyslu § 404 tr. zákoníku, avšak nedošlo k němu veřejně. Jestliže soudy v dané věci spatřovaly naplnění zákonného znaku veřejně v tom, že obvinění spáchali čin v přítomnosti výše jmenovaných tří osob, pochybily, neboť pouhá jejich přítomnost k naplnění tohoto znaku nepostačovala. K tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně se právním posouzením této otázky nezabýval vůbec (z odůvodnění jeho rozsudku – srov. stranu 9 – je zřejmé, že jednání obou obviněných hodnotil pouze z toho hlediska, že předmětné výkřiky ve formě hitlerovského pozdravu jednoznačně představovaly projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a že obvinění tak jednali pod nemalým vlivem alkoholu, avšak vědomě a zcela úmyslně), a přesto dospěl k závěru, že obvinění naplnili všechny znaky daného přečinu. Odvolací soud, jenž na skutkové a právní závěry nalézacího soudu plně odkázal, k námitce obviněných, že tento přečin se nestal proto, že hajlování mohou potvrdit pouze svědci K. B. a M. B. a nikdo jiný, když do počtu přítomných osob nelze počítat osoby, které je nevnímaly, ani osobu pachatele, zcela nepřípadně uvedl (srov. stranu 8 odůvodnění jeho usnesení), že ji nelze akceptovat proto, že „ve smyslu současné judikatury je nutno veřejnost spáchání činu posuzovat podle počtu všech osob na místě se nacházejících, včetně případného spolupachatele“ (aniž ovšem uvedl, jakou „současnou judikaturu“ měl na mysli).

34. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že z osob přítomných na místě činu pouze dva svědci – K. B. a M. B. – do jisté míry shodně vypověděli, že obvinění vykřikovali slova „Sieg Heil“. Zde je nutno poukázat na to, že ale ani dva jmenovaní svědci se neshodli v tom, zda takto vykřikovali oba obvinění, nebo jen jeden z nich a který to byl. Zatímco svědek K. B. vypověděl jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, že vykřikoval jeden z nich (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 57 a 58, protokol o hlavním líčení na č. l. 264), tak svědkyně M. B. vypověděla, že „hajlovali/heilovali“ oba (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 62, protokol o hlavním líčení na č. l. 264 a 265). Třetí přítomná osoba – svědek A. T. K. setrvale uváděl, že obvinění zpívali, nikoliv že „heilovali“ (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 66 a 67, protokol o hlavním líčení na č. l. 265 a 266). A právě vzhledem k tomu, že tento svědek daný projev obviněných (příp. některého z nich) vůbec neslyšel, nelze jej zahrnout do výčtu oněch nejméně tří současně přítomných osob, jež zákon vyžaduje pro naplnění zákonného znaku veřejně ve vztahu k přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku (srov. výše judikaturu citovanou v odstavci 32.). V tomto směru Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani názoru státní zástupkyně, že jmenovaného svědka bylo třeba k těmto osobám přiřadit s tím, že i on, přestože daný projev sympatií k neonacistickému hnutí přeslechl, byl v uvedený moment schopen postřehnout takový projev, porozumět mu a pochopit jej, neboť žádným způsobem nebyl omezen ve svém vnímání.

35. Nejvyšší soud proto uzavírá, že za shora uvedených okolností, když ani obviněné jakožto spolupachatele nelze do okruhu současně přítomných osob zahrnout (i tady srov. judikaturu citovanou výše v odstavci 32.), nemohl být naplněn zákonný znak veřejně ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku. Pak ovšem nebylo možné ani právně posoudit daný skutek jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Již z tohoto důvodu je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině nalézacího soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

36. Pokud jde o dovolatelem rovněž zpochybněnou subjektivní stránku daného přečinu, již soudy obou stupňů považovaly za naplněnou ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z tohoto hlediska pachatel musí být veden úmyslem veřejně projevovat sympatie k určitému neonacistickému hnutí. V posuzovaném případě obviněný (a rovněž jeho bratr) popřel, že by měl k takovému hnutí jakýkoli vztah, a uvedl, že v předmětné době byl (značně) opilý, vykřikoval z radosti (oslavoval svůj výstup z výkonu trestu odnětí svobody) různá hesla, zejména týkající se fotbalu (Sparty), přičemž vzhledem ke své opilosti nemohl vyloučit, že vykřikl i slova, která mu byla kladena za vinu. Rovněž s ohledem na uvedené skutečnosti je otázkou, zda takový projev by bylo možné posoudit jako vyjádření pozitivního vztahu či obdivu obou obviněných k neonacistickému hnutí, tj. projev sympatií ve smyslu § 404 tr. zákoníku. Obdobně skutkové zjištění obou soudů nižších instancí, že oba obvinění takto jednali společně, nevyznívá s ohledem na shora zmíněné svědecké výpovědi přesvědčivě.

37. Další stěžejní námitkou dovolatele, kterou podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla ta, jíž brojil proti právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru konkrétně zpochybnil jednak své zavinění s tvrzením, že neužil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (a poukázal na to, že takový závěr nelze učinit ani na podkladě provedených důkazů, když ani z výpovědí samotného poškozeného – svědka K. B. a svědkyně M. B. a ani z jeho následného chování v žádném případě nevyplývá, že důvodem napadení poškozeného by byl úmysl zmocnit se jeho skateboardu, příp. mobilu, a zdůraznil, že jediná výpověď svědčící pro tento závěr je zcela osamocená výpověď svědka A. T. K.), a dále i to, že by se svým bratrem – spoluobviněným O. M. jednali společně po předchozí dohodě.

38. Nejvyšší soud shledal, že citované námitky obviněného k právní kvalifikaci uvedeného skutku, učiněné s poukazem na zásadní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a jejich právními závěry, nejenže jsou v dané věci relevantními výhradami ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou rovněž námitkami důvodnými. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s názorem státní zástupkyně, a protože se identifikoval též s její výstižnou argumentací (odpovídající v zásadě dovolací argumentaci obviněného), považuje za potřebné zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti.

39. V dané souvislosti je zapotřebí předně uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). K tomu je vhodné doplnit, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. O takovou situaci se ve své podstatě jednalo i v přezkoumávaném skutku.

40. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Pojem násilí není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. Násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Zároveň není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, zejména když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Cizí věcí je movitá věc, která pachateli nenáleží, přičemž zmocnění se cizí věci představuje převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pokud jde o subjektivní stránku, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 až 1730, dále zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, č. j. Tpjf 33/79, publikovanou pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, publikované pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr.).

41. Z tzv. právní věty vztahující se k bodu 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívaly v tom, že obvinění proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

42. Citované znaky tohoto zločinu pak dovolatel se svým spoluobviněným bratrem měli naplnit jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině tamtéž a spočívajícím v tom, že (stručně vyjádřeno) v době a na místě v rozsudku uvedeném nejprve obviněný V. M. přistoupil k poškozenému K. B. …aM. B. …, a poškozeného se zeptal, co na místě dělají; obviněný O. M. poté řekl poškozenému …, že chce jeho skateboard, přičemž obviněný V. M. napřáhl proti poškozenému ruku; poškozený na toto jednání obviněného reagoval tím, že se pro svůj skateboard sehnul a začal … utíkat, byl však dostižen oběma obviněnými, kteří poškozeného napadli údery pěstmi do oblasti hlavy, snažili se mu vytrhnout piercing, s poškozeným házeli a mlátili s ním o zeď, kdy při tomto vypadl poškozenému z kapsy jeho oblečení mobilní telefon zn. Nokia 1600 včetně SIM karty a z ruky mu vypadl skateboard, oba obvinění poté, co přestali poškozeného napadat, vzali mobilní telefon a skateboard poškozeného a z místa i s věcmi odešli směrem k čerpací stanici MOL nacházející se …; oba obvinění tak svým jednáním způsobili poškozenému K. B. … otok nosu a na věcech, jichž se zmocnili, škodu 1 140 Kč.

43. Výše zvýrazněná skutková zjištění zachycená v tzv. skutkové větě rozsudku a skutkový závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil též soud odvolací, o tom, že oba obvinění fyzicky napadli poškozeného proto, že se chtěli zmocnit jeho skateboardu, příp. i jeho mobilu, nemají jednoznačnou oporu v provedeném dokazování, resp. opírají se pouze o výpověď svědka A. T. K. Oba obvinění totiž shodně popřeli, že poškozeného fyzicky napadli proto, že se chtěli zmocnit jeho skateboardu (příp. mobilu). Obviněný V. M. uvedl, že napřáhl na poškozeného ruku, protože byl opilý a rozčílilo ho, že poškozený kouřil marihuanu, a následně se snažil odtrhnout jej a svého bratra (protokol o výslechu svědka na č. l. 24 a 25, protokol o hlavním líčení na č. l. 231 až 233). Rovněž obviněný O. M. vypověděl, že nechtěl po poškozeném skateboard ani mobil, ale „trávu“, resp. „skejro“, byl pod vlivem alkoholu, a když poškozený se skateboardem začal utíkat, zazmatkoval a rozběhl se za ním, napadl jej a začali se rvát. V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že tento obviněný uvedl i to, že poškozenému „… řekl, ať dá ten svůj skejt do prdele, nebo ať ho dá pryč, abych jsme se mohli spolu porvat … ten kluk se začal s tím jeho skejtem bránit…“ (protokol o výslechu svědka na č. l. 41, protokol o hlavním líčení na č. l. 233 a 234). Sám poškozený k tomu uvedl, že „... si myslel, že mu chtějí dát přes držku, nevím proč …“, a na otázku, zda měl z něčeho pocit, že ten motiv byl skateboard, odpověděl: „to určitě ne … Jak jsem to vnímal? Jestli to můžu říct narovinu, jako dva vožralí debilové, který si jdou vybít svůj komplex …“ (protokol o výslechu svědka na č. l. 58, protokol o hlavním líčení na č. l. 264). Obdobně svědkyně M. B. vypověděla, že si nemyslí, že by obvinění chtěli něco ukrást, „… asi spíš se chtěli prát …“, a vyslovila názor, že příčinou sporu byl „… ten alkohol …“, a na otázku, zda měla pocit, že by šlo o ten skateboard, odpověděla: „… určitě ne, ani o něj, ani o telefon, že to byla nějaká opilecká kravina …“ (protokol o výslechu svědka na č. l. 63, protokol o hlavním líčení na č. l. 265). Oba posledně jmenovaní přitom potvrdili, že poškozený chtěl ujet na skateboardu, avšak obvinění jej dostihli a napadli, poškozený nechal poté skateboard ležet na místě, stejně jako mobilní telefon, který mu v průběhu konfliktu vypadl.

44. Z uvedeného je zřejmé, že jmenovaní svědci za důvod napadení neoznačili snahu obviněných poškozenému cokoliv vzít, a že jejich výpovědi a výpovědi obviněných byly v této otázce v souladu. V rozporu s nimi byla pouze jediná výpověď, a to svědka A. T. K., jenž k tomu uvedl: „… jeden z nich … když přišel ke mně, tak se zeptal, jestli mám na prodej „skéro“ … zařval na toho kluka: „já si prostě toho skejta vezmu a vůbec se tě ptát nebudu“, a na otázku, zda viděl, že by někdo bral poškozenému prkno, odpověděl, že to neviděl. V hlavním líčení vypověděl, že: „… jeden ke mně přišel a znovu se zeptal, zda nemám marihuanu … a když pak ode mě odcházel, tak zavolal na toho kluka, já si ten skejt vezmu, ať se ti to líbí nebo ne … že by tam mohlo zaznít skejro, že si to skejro vezmu, ta slovíčka jsou hodně podobná … ale vzhledem k tomu, že jsem si do té doby ani nevšiml, že toho skejta měl, než začal utíkat, tak bych právě řekl, že jsem slyšel toho skejta …“ (protokol o výslechu svědka na č. l. 66 a 67, protokol o hlavním líčení na č. l. 265 a 266). K uvedené výpovědi jmenovaného svědka je třeba opakovaně zdůraznit, že sám poškozený a svědkyně M. B. žádnou výzvu k vydání skateboardu nezaznamenali, přestože se nacházeli v bezprostřední blízkosti obviněných (tedy rozhodně blíže než svědek A. T. K.), a poukázat rovněž na to, že naposledy jmenovaný svědek tato slova údajně slyšel, ačkoliv neslyšel obviněné hlasitě „hailovat“ (což však zase slyšeli poškozený a jeho přítelkyně).

45. Za výše uvedených okolností je třeba přisvědčit názoru dovolatele (a též státní zástupkyně v jejím přiléhavém vyjádření), že výpověď svědka A. T. K. týkající se shora citované věty, jež by mohla svědčit pro závěr, že obvinění vůči poškozenému užili násilí jako prostředek ke zmocnění se jeho skateboardu (příp. mobilního telefonu), není podpořena žádnými dalšími důkazy a oproti výpovědím všech ostatních přítomných osob stojí zcela osamocena. Jako taková pak jen zatěžko může být podkladem pro učinění závěru o vině obou obviněných zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže soudy obou stupňů v této souvislosti dovodily, že obvinění napadli poškozeného, neboť se chtěli zmocnit jeho skateboardu, příp. i mobilního telefonu, navíc na podkladě následného jednání obviněných, kteří po užití fyzického násilí skateboard a mobilní telefon (v případě tohoto využili situace, kdy poškozenému vypadl z kapsy) z místa odnesli, je třeba konstatovat, že ani tento jejich závěr není příliš přesvědčivý. Ostatně soudy při hodnocení důkazů neměly přehlédnout nejen to, že svědek A. T. K. mohl v situaci, která panovala na místě činu, zaměnit slova „skejt“ a „skejro“ (srov. shora), ale ani to, že policisté, kteří proti obviněným zasahovali nedaleko místa činu, jako svědci vypověděli, že se o skateboardu a mobilním telefonu dozvěděli až od samotných obviněných. I to je okolnost, která závěr soudů o loupežném motivu jednání obviněných značně zpochybňuje.

46. Konečně dovolatel ve svém podání zaměřil své námitky rovněž proti výroku o trestu, přičemž vyslovil názor, že nebylo třeba postupovat podle § 59 tr. zákoníku a ukládat mu trest v rámci mimořádně zvýšené trestní sazby, neboť sazba uvedená v ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku byla dostatečná; současně se ohradil proti tomu, že soud přikročil k uplatnění přitěžujících okolností, k nimž současně přihlédl i v rámci mimořádně zvýšené trestní sazby. V uvedeném ohledu měl za to, že v jeho případě šlo o zcela nepřiměřenou trestní represi, a mohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) nebo g) tr. ř.

47. Stran této problematiky Nejvyšší soud předně shledal (v souladu s jeho konstantní judikaturou; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012 aj.), že takto formulovaná námitka se týká vady spočívající v nesprávném použití ustanovení § 59 tr. zákoníku, které bylo aplikováno v rozporu s podmínkami, s nimiž trestní zákoník jeho použití spojuje, a jde tak o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

48. Podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.

49. Toto ustanovení bylo v trestním zákoníku (zákonu č. 40/2009 Sb.) nově koncipováno a – na rozdíl od ustanovení § 41 a 42 tr. zák. (tj. trestního zákona č. 140/1961 Sb.) o zvlášť nebezpečné recidivě – vymezeno jen jako mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, aniž by se jakkoli promítalo do výroku o vině. Podstatnou odchylkou od dřívější úpravy je, že zvýšení horní hranice příslušné zákonné sazby trestu odnětí svobody a uložení trestu odnětí svobody v horní polovině takto zvýšené trestní sazby není ani za splnění všech zákonných podmínek obligatorní, ale vždy je tato otázka ponechána na úvaze soudu. Zvýšení trestní sazby není spojeno se žádným zvláštním označením pachatele, které by bylo otázkou viny a součástí výroku o vině rozsudku, ale vždy se týká jen podmínek pro ukládání trestu (další změnu spočívající v tom, že horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody po uvedeném zvýšení může převyšovat dvacet let, obsahuje § 59 odst. 2 tr. zákoníku).

50. Z uvedeného je patrné, že mimořádné zvýšení trestu podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku se uvede pouze ve výroku o trestu, a navíc jen tehdy, když soud shledá nutnost uložit trest ve zvýšené sazbě, což je tehdy, když dospěje k závěru, že jde o opětovné spáchání zvlášť závažného zločinu, tedy že pachatel již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin, za který byl potrestán, k tomuto potrestání lze přihlížet a závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká, anebo že možnost nápravy pachatele je ztížena.

51. Podmínka umožňující mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin v minulosti potrestán, může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zákona. To platí ovšem jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici zvlášť závažného zločinu podle § 14 odst. 3 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 587/2010, publikovaný pod č. 27/2011 Sb. rozh. tr.).

52. Vzhledem k tomu, že trestní zákoník používá formulaci, podle níž soud může uložit trest v horní polovině uvedené zvýšené trestní sazby, nestanoví tím povinnost takto postupovat. Pokud soud tohoto institutu využije, pak uloží trest odnětí svobody s využitím tohoto zvýšení, tj. v horní polovině zvýšené sazby, resp. nad horní hranicí původní (nezvýšené) trestní sazby trestu odnětí svobody (jinak by uvedené zvýšení nemělo význam). Protože je smyslem tohoto právního institutu přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, mimořádná přísnost trestu je zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky známá. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence. V případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou; v takových případech postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci „normální“ (tj. o třetinu nezvýšené) trestní sazby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, uveřejněný pod č. 72, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

53. Ze znění ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku a zde citovaných podmínek, za nichž je lze aplikovat, je však zřejmé, že vzhledem k výše uvedenému pochybení v právní kvalifikaci (mimo jiné) skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (v jehož případě by se jednalo o recidivu), jsou veškeré úvahy o splnění podmínek tohoto ustanovení a jeho aplikaci předčasné, a je tudíž bezpředmětné se těmito otázkami zabývat. Jen pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že i za situace, kdy nalézací soud dospěl k závěru o tom, že obviněný spáchal zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, je možné pochybovat o správnosti a odůvodněnosti použití citovaného ustanovení. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací (jenž i v této otázce nalézacímu soudu přisvědčil) totiž nutnost takového postupu odůvodnily toliko poukazem na skutečnost, že obviněný již byl v minulosti pro shodný zvlášť závažný zločin odsouzen a nového zločinu loupeže se dopustil již v odstupu čtrnácti dnů po propuštění z výkonu tohoto trestu, aniž by však vedle okolnosti recidivy dostatečně zkoumaly zejména zákonnou podmínku vysoké závažnosti opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu.

54. S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. relevantně a důvodně, neboť odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud druhého stupně se totiž chybně ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, a jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (resp. skutků), jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného.

55. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného V. M. důvodným (a proto stran něho přicházelo v úvahu zrušit jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozhodnutí soudu nalézacího), zabýval se i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněného O. M. Podle § 265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se totiž při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení § 261 tr. ř.

56. Podle tohoto ustanovení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby. Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.

57. Aplikace uvedené zásady má v dané věci principiální význam především proto, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, bylo rozhodnuto o odvolání nejen ohledně obviněného V. M., ale také ohledně spoluobviněného O. M., neboť i on podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a shora vytknutá pochybení, v nichž je spatřováno nesprávné právní posouzení skutků pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tedy týkají i jeho. Ve vztahu k tomuto spoluobviněnému je tak splněna podmínka pro použití ustanovení § 265k odst. 2 věta in fine tr. ř. s ustanovením § 261 věta první tr. ř., jelikož mu prospívá důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch dovolatele.

58. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného V. M. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně tohoto obviněného a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněného O. M. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 T 217/2016. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

59. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena v důsledku dovolání podaného pouze obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

60. Nejvyšší soud svým rozhodnutím neukládá soudu prvního stupně povinnost dále doplňovat již provedené dokazování, což však nebrání tomu, aby tento soud sám dokazování v dalším řízení dále doplnil, shledá-li takové doplnění potřebným. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z dosud zjištěných skutkových okolností týkajících se jednání obviněných pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nelze učinit zcela jednoznačný a spolehlivý závěr o jejich právní kvalifikaci jako trestných činů projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (z důvodů výše konkretizovaných). Na soudu prvního stupně však zároveň bude, aby zvážil možnost právního posouzení daných skutků (v případě, že dospěje ke shodným skutkovým zjištěním) jako jiných v úvahu přicházejících trestných činů (například výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, příp. pokusu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku).

61. Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zmínit, že v rámci aplikace tzv. beneficia cohaesionis ohledně obviněného O. M. postupem podle § 261 tr. ř. zrušil nejen dílčí útok popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale i dílčí útok popsaný tamtéž pod bodem 3), neboť oba tyto útoky byly oběma nižšími soudy podřazeny pod jediný přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Jinak ovšem naposledy zmíněný dílčí útok, jehož se dopustil tento obviněný sám, zůstal mimo přezkumnou pravomoc dovolacího soudu, takže nalézacímu soudu nic nebrání, aby jej převzal do svého nového rozhodnutí v nezměněné podobě.

62. Nejvyšší soud nepřehlédl, že oba obvinění se v době jeho rozhodování nacházeli ve výkonu trestů odnětí svobody, které jim byly v této věci uloženy. Obviněný V. M. aktuálně trest vykonával ve Věznici Valdice, obviněný O. M. se nacházel ve Věznici Rýnovice. A jelikož Nejvyšší soud i tyto tresty z důvodů výše vyložených svým usnesením zrušil, musel ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. současně rozhodnout o vazbě obviněných.

63. Z obsahu spisu Nejvyšší soud dále zjistil, že na obviněného V. M. podal státní zástupce návrh na vzetí do vazby, který Okresní soud v Ústí nad Labem akceptoval a usnesením ze dne 29. 5. 2016, sp. zn. 40 Nt 643/2016, rozhodl o vazbě tohoto obviněného podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. Tento obviněný z uloženého trestu odnětí svobody dosud vykonal (po zápočtu vazby) téměř 21 měsíc. Druhý obviněný O. M. uložený trest odnětí svobody vykonává od 13. 7. 2017 (ve vazbě předtím nebyl) a dosud z něj vykonal cca 7 měsíců.

64. Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že u obviněného O. M. ani v současné době žádný z vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř. nelze shledávat. U obviněného V. M., který byl v této věci ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. (tedy z obavy, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán), by sice bylo možno o tomto vazebním důvodu znovu uvažovat, ovšem při respektu k faktu, že z uloženého trestu odnětí svobody již vykonal téměř 21 měsíc, a při prezumpci budoucí možné právní kvalifikace a jí odpovídajícímu trestu Nejvyšší soud ani tento vazební důvod u něho neshledal.

65. Proto Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. samostatným usnesením ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1616/2017-II., rozhodl, že obvinění V. M. a O. M. se do vazby neberou.

66. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 2. 2018

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru