Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1612/2018Usnesení NS ze dne 23.01.2019

HeslaAdhezní řízení
Podvod
Subsidiarita trestní represe
Škoda větší
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1612.2018.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1612/2018-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněného A. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 5 To 181/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené v řízení proti uprchlému u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 64/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 2 T 64/2016, byl obviněný A. P. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že

dne 17. 4. 2013 na přesně nezjištěném místě v XY vylákal od poškozeného M. S. částku 20 000 Kč pod záminkou poskytnutí poškozenému právní pomoci ve věci určení neplatnosti darovací smlouvy, kterou poškozený sepsal dne 4. 8. 2006 se svým synem J. S. v notářské kanceláři JUDr. Bohumily Račkové v Kladně, ačkoliv neměl v úmyslu poškozenému slíbenou právní pomoc poskytnout a ani neučinil žádné právní úkony směřující k určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy, a dále pod stejnou záminkou vylákal od poškozeného na přesně nezjištěných místech v XY dne 28. 8. 2013 částku 10 000 Kč a dne 29. 10. 2013 částku 20 000 Kč, a tímto jednáním poškozenému M. S., narozenému XY, způsobil škodu 50 000 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu stanovil povinnost ve zkušební době, podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozenému M. S., narozenému XY, bytem XY, škodu ve výši 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 5 To 181/2018, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Přemysla Hokeho proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel vznesl své námitky v celkem sedmi bodech. Za 1) vyjádřil názor, že nebyl úplně a objektivně zjištěn skutkový stav. Soudy obou stupňů pochybily, když s nedostatečným odůvodněním zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, jimiž mělo být prokázáno, že skutek tak, jak byl soudem prvního stupně zjištěn, se nestal. Tím došlo i k porušení § 258 tr. ř., jelikož byly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud věc vrátil soudu nalézacímu k dalšímu řízení, a to za účelem dokazování. To se ovšem nestalo, a proto nebylo důkazními prostředky doloženo, naplnění všech znaků přečinu podvodu, jak v jeho základní, tak i kvalifikované skutkové podstatě. Za 2) obviněný zopakoval své přesvědčení, že za skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že po subjektivní stránce, tady alespoň v nepřímém úmyslu, někoho uvedl v omyl a obohatil se na jeho úkor, příp. že tak učinit chtěl. A již vůbec ne ve vztahu k poškozenému. Za 3) pak připomenul, že poškozený byl s jeho prací zpočátku spokojen, avšak když nedošlo k jím požadovanému návratu vlastnického práva k nemovitosti, již s prací dovolatele spokojen nebyl. Nadto zdůraznil, že veškeré listiny poškozenému zpětně předal.

6. Za 4) dovolatel konstatoval, že šlo o soukromoprávní spor o zastoupení mezi dvěma subjekty civilního práva. Trestnímu soudu nepřísluší hodnotit ujednání stran odměny za zastoupení, pokud není zjevně nepřiměřená (což v tomto případě ani jeden ze soudů netvrdil). Soudy vycházely ze skutečnosti, že pro poškozeného neměl nic udělat, to je ovšem v přímém rozporu s výpovědí svědka J. H., podle níž měl poškozenému zpočátku pomáhat. Za 5) obviněný zpochybnil naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku. Za okolností, kdy hodnota předmětného domu zjevně dosahuje částky několika milionů korun a zároveň nějaké úkony pro poškozeného učinil, nemohla způsobená škoda přesáhnout hranici větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Předně se jednalo o dohodu dvou subjektů, která právu neodporuje, a tudíž nemohlo dojít ke vzniku žádné škody, neboť předaná hodnota byla provedenými úkony spotřebována a nebylo sjednáno žádné vrácení v případě, že nedojde ke splnění toho, co poškozený předpokládal. I kdyby měl obviněný nějakou hodnotu vrátit, musela by být určitá konkrétní částka započtena. I v případě, že by se jednalo o pouhou 1 Kč, nemohlo by dojít k naplnění zmíněné kvalifikované skutkové podstaty. Je ovšem zřejmé, že hodnota provedených úkonů by byla oceněna mnohem více.

7. Za 6) byl, podle dovolatele, zcela protiprávně přiznán poškozenému v adhezním řízení nárok na náhradu škody. Jeho matka, svědkyně L. K., mu částku 50 000 Kč sama uhradila. On sám se k soudu opakovaně nedostavil, tím dal jasně najevo, co si o této věci myslí a že neměl a nemá nijaký zájem brát se jako poškozený o svá práva. Za těchto okolností nebylo a není postaveno na jisto, jaký obsah byl stran zastoupení mezi ním a poškozeným vůbec smluven, když jeho obhajoba nebyla v daném směru objektivně vyvrácena. Závěrem za 7) obviněný uvedl, že v této věci jde o čistě civilněprávní spor a došlo k překročení hranice ultima ratio ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Shrnul proto, že soudy obou stupňů postupovaly nesprávně, když shledaly naplnění všech formálních znaků i společenské škodlivosti jeho jednání a subsumovaly jej pod skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

8. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 5 To 181/2018, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 2 T 64/2016, a přikázal v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zprvu uvedl, že námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, k čemuž připomenul, že s poukazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve stručnosti zmínil, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň provedené důkazy řádně zhodnotily. Ve věci proto nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

10. S dalšími, dovolatelem již relevantně uplatněnými námitkami, se státní zástupce neztotožnil. Zopakoval rozhodná skutková zjištění nižších soudů a v souvislosti s tím zdůraznil, že podstatu jednání obviněného nepředstavuje skutečnost, že předmětný dům pro poškozeného nezískal, ale skutečnost, že žádné kroky ve prospěch poškozeného nepodnikl a ani podniknout nehodlal. Vrácení dokladů nutných k uplatnění nároku po formálním vypovězení plné moci, je z hlediska jeho trestní odpovědnosti pro předchozí jednání zcela nerozhodné. Podvodný úmysl dovolatele pak nevyvrací ani svědecká výpověď J. H. Ani z ní totiž nevyplývá, že by zde zmiňovaná počáteční pomoc vůbec souvisela s údajným poskytnutím právní pomoci, byla tak spíše prostředkem pro utvrzení důvěry poškozeného. K tomu pak státní zástupce odkázal na dílčí skutková zjištění ohledně dalších aktivit obviněného vůči majetku poškozeného, která jsou sice nepodstatná z hlediska samotného předmětu řízení, avšak dokreslují jeho zištnou motivaci ve vztahu k poškozenému. Proto nepovažoval za opodstatněnou ani dovolatelovu námitku, že nenaplnil znak větší škody ve smyslu § 209 odst. 3 tr. zákoníku, a to z důvodu, že ten žádné relevantní služby poškozenému neposkytl. Z tohoto důvodu jakýkoli „zápočet“, jehož výsledkem by mělo být stanovení nižší škody, nepřichází v daném případě v úvahu.

11. Za nesprávný nepovažoval státní zástupce ani učiněný adhezní výrok. Skutečnost, že se poškozený neúčastnil soudního projednávání svého nároku, nemá na jeho správnost žádný vliv, pakliže jej včas a řádně uplatnil, což ani obviněný nezpochybňuje. Na jeho nárok vůči obviněnému přitom nemá vliv ani poskytnutí finančních prostředků jeho matkou, když ta nedala žádným způsobem nijak najevo, že by snad hodlala závazek obviněného k náhradě škody převzít, ale zjevně se z její strany jednalo o mateřskou výpomoc poškozenému v tíživé situaci, kdy byl dovolatelem podveden. Konečně se státní zástupce neztotožnil ani s požadavkem obviněného na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Zdůraznil, že obviněný cíleně zneužil důvěry poškozeného, který měl v důsledku předchozího úrazu zhoršenou schopnost orientovat se v právních vztazích. Pod smyšlenou legendou poskytnutí právních služeb pak od něj vylákal nezanedbatelné částky peněz, třebaže neměl v úmyslu nabízené služby vůbec poskytnout. Takové jednání má vysloveně kriminální povahu a je třeba je považovat za prima facie společensky škodlivé. Jakékoli úvahy o absenci společenské škodlivosti pak vylučuje nejen způsob provedení činu, ale i samotná osoba obviněného, který zjevně vykazuje sklony k páchání trestné činnosti podobného druhu. Použití prostředků trestního práva proto v daném případě považoval za zcela přiléhavé.

12. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

13. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 6. 1. 2019). Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

18. Z tohoto pohledu je zřejmé, že pouze část dovolatelem uplatněných námitek lze pod druhý citovaný dovolací důvod podřadit. Jde o ty výhrady, které se přímo týkají buď právního posouzení předmětného skutku, v daném případě stran naplnění jeho subjektivní stránky – ad 2), naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku – ad 5) a aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku – ad 7), anebo také jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, zde konkrétně nesouhlas s přiznáním nároku na náhradu škody poškozenému – ad 6). Jedině takovými argumenty (které svým obsahem naplňují některý z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř.) je Nejvyšší soud oprávněn (a současně i povinen) v dovolacím řízení věnovat pozornost a posoudit je po věcné stránce.

19. Naopak ta část dovolatelem uplatněných námitek, která směřovala do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, není způsobilá žádný z dovolacích důvodů naplnit, a to – jak již bylo uvedeno výše – včetně toho podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se Nejvyšší soud výhradami ad 1), 3) a 4) podaného dovolání, jimiž obviněný pouze předkládal svou vlastní verzi skutkového děje, vůbec nezabýval. Pokud jde o ostatní, jinak relevantně vznesené námitky, posuzoval je do jen té míry, dokud je dovolatel nedokládal skutečnostmi, které z výsledků provedeného dokazování nevyplývají nebo jsou s nimi přímo v rozporu. Bezvýhradně tedy vycházel ze skutkových závěrů nalézacího soudu.

20. Již pouze na okraj lze ve stručnosti doplnit, že k zásahu do ustálených skutkových zjištění nižších soudů je Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn přistoupit jen ve zcela výjimečných případech, a to jsou-li tyto v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zasaženo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, které nemůže být v žádné fázi trestního řízení, žádným z obecných soudů ignorováno. V této trestní věci ovšem dovolatel výhradu extrémního rozporu ve svém podání ani neuplatnil, pouze se (v rozporu s vyzněním provedených důkazů) snažil nastínit jiný průběh skutkového děje. Přitom Nejvyšší soud nezaznamenal žádný pochybení soudu prvního stupně při provádění důkazů a jejich následném hodnocení, jímž by porušil některý ze základních principů trestního procesu, jmenovitě § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Trestné jednání obviněného shodně prokazovaly jak výpovědi slyšených svědků, tak důkazy listinné, z nichž je patrné, že (obviněný) poškozenému slíbené služby neposkytl a ani tak (od samého počátku) učinit nehodlal. Z takto zjištěného skutkového stavu proto bude Nejvyšší soud v dovolacím řízení (striktně) vycházet, jelikož pro zmíněný mimořádný zásah neshledal žádný důvod.

21. V tomto světle pak nelze přiznat žádné z hmotněprávních námitek obviněného opodstatnění. Bylo-li již nalézacím soudem zjištěno, že se před poškozeným vydával za právníka (třebaže právnické vzdělání nemá) a pod záminkou poskytnutí právních služeb na něm postupně vylákal částku ve výši 50 000 Kč, ačkoliv již v době udělení plné moci neměl v úmyslu její obsah naplnit (následně žádné kroky ve prospěch poškozeného nepodnikl a postupem doby s ním zcela přestal komunikovat), nemůže být pochyb o podvodném úmyslu pokrývajícím toto jeho jednání, tedy o naplnění subjektivní stránky ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

22. Ze stejného důvodu se nelze ztotožnit ani s námitkou dovolatele zpochybňující způsobení větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud je téhož názoru jako soudy nižších instancí v tom směru, že za škodu je nutno považovat celou vylákanou částku ve výši 50 000 Kč. Poukazoval-li obviněný na to, že poškozenému zpočátku pomáhal, nějaké úkony pro něho učinil a že obdržené dokumenty nakonec vrátil, nelze brát tyto skutečnosti při úvaze o výši způsobené škody na zřetel. V prvé řadě proto, že žádné relevantní úkony z jeho strany, které by jakkoliv směřovaly k navrácení nemovitosti do vlastnictví poškozeného, nebyly v provedeném dokazování zjištěny. Za druhé ani určitá počáteční pomoc poškozenému – byla-li vůbec poskytnuta – evidentně nebyla vedena snahou dosáhnout poškozeným požadovaného cíle, nýbrž byla míněna spíše jako prostředek k posílení jeho důvěry v osobu dovolatele. Jinými slovy, sloužila spíše k utvrzování omylu poškozeného, což platí dvojnásob za situace, kdy peněžní prostředky od něj vylákával postupně, v rozmezí více než půl roku. Tímto lze zmiňovanou „pomoc“ považovat spíše za součást podvodného jednání obviněného a z tohoto důvodu nelze ani v teoretické rovině uvažovat o odečtení hodnoty úkonů (údajně ve prospěch poškozeného učiněných) od celkové výše způsobené škody. Skutečnost, že dovolatel nakonec vrátil alespoň dokumenty potřebné pro uplatnění nároku poškozeného k nemovitosti, má ve vztahu ke stanovení částky škody (a celkově i vyvození trestní odpovědnosti obviněného za posuzované jednání) nulový význam.

23. Je tedy možno shrnout, že dovolatel po stránce objektivní i subjektivní naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Proto nelze přisvědčit obhajobě ani v námitce, že se v dané věci jedná o „čistě civilněprávní spor“, když jádrem posuzovaného případu je prokázaná trestná činnost obviněného. Z tohoto důvodu není místo ani pro aplikaci korektivu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zásady subsidiarity trestní represe, podle které platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

24. Kromě již zmíněného zcela zjevně kriminálního charakteru konání dovolatele nelze v intencích citovaného zákonného ustanovení odhlédnout ani od kritéria společenské škodlivosti jeho činu, která nebyla až tak zanedbatelná, jak se obhajoba snažila v podaném dovolání naznačit. Nejvyšší soud ji naopak hodnotí jako poměrně vysokou, především s ohledem jak na naprosto cílené, promyšlené podvodné jednání obviněného, navíc zaměřené vůči osobě s vážnými zdravotními problémy, tak na výši způsobené škody v řádu desetitisíců korun i následek v podobě oddálení možnosti poškozeného účinně řešit nepříznivou situaci vztahující se k nemovitosti, kterou i nadále obývá. Rovněž je třeba zohlednit osobu dovolatele, jenž se obdobné majetkové trestné činnosti dopouští pravidelně. V této souvislosti je vhodné poukázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., které mimo jiné konstatuje: „Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“ V této trestní věci o takto definovaný výjimečný případ bezpochyby nešlo, naopak se jednalo o klasickou ukázku podvodného jednání (které Nejvyšší soud řeší ve své rozhodovací praxi velmi často), kdy pachatel pod příslibem nějakého plnění vyláká na poškozeném finanční částku určité výše, aniž by měl v úmyslu slíbené plnění poskytnout. Tato skutečnost spolu s okolnostmi zmíněnými o pár řádek výše posunuje společenskou škodlivost posuzovaného jednání od zmíněné „spodní hranice trestnosti“ výrazně nahoru.

25. Poukazoval-li obviněný na možné řešení věci v civilním řízení, nelze se s ním ztotožnit vzhledem k dalšímu právnímu názoru vyjádřenému v uvedeném stanovisku, který zní takto: „Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“ Je potřeba zdůraznit, že všechna tři právě zmíněná adjektiva plně vystihují, jaký potenciál se skrývá ve využití civilního řízení (v němž leží důkazní břemeno na procesních stranách a nikoliv orgánech státu) za účelem ochrany majetkových práv osob proti typickým podvodným jednáním, jakým byl i předmětný skutek. Vzhledem k četnosti takových útoků by to v podstatě znamenalo rezignaci státu na ochranu ústavně garantovaného práva osob vlastnit majetek na základě čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

26. Za nedůvodné považoval Nejvyšší soud také výhrady obviněného k výroku o náhradě škody. Všechny podmínky pro přiznání nároku poškozeného, stanovené v § 228 odst. 1 tr. ř., byly totiž v posuzované trestní věci splněny. Poškozený svůj nárok řádně a včas uplatnil, částka ve výši 50 000 Kč, o kterou se dovolatel na jeho úkor protiprávně obohatil, byla provedeným dokazováním bez důvodných pochybností zjištěna (z výpovědí svědků i příjmových dokladů na č. l. 3 spisu) a vtělena do skutkové věty výroku o vině. Dále bylo postaveno najisto, že obviněný vylákané finanční prostředky ani zčásti nevrátil. Žádná zákonná či jiná překážka proto nebránila soudu prvního stupně rozhodnout v adhezním řízení o povinnosti dovolatele nahradit škodu způsobenou jeho trestnou činností. Takovou překážkou nemohla být ani skutečnost, že poškozený se k hlavnímu líčení opakovaně nedostavil (což mohlo být v jeho případě způsobeno špatným zdravotním stavem), neboť svůj řádně uplatněný nárok nevzal v průběhu řízení zpět. Ve shodě s názorem státního zástupce lze dodat, že na nárok poškozeného vůči obviněnému nemohlo mít vliv ani tvrzené poskytnutí finančních prostředků jeho matkou, neboť ta nedala žádným způsobem najevo, že by snad hodlala závazek obviněného k náhradě škody převzít; spíše tak z její strany šlo o výpomoc podvedenému poškozenému v jeho tíživé osobní a finanční situaci.

27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 1. 2019

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru