Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1591/2011Usnesení NS ze dne 22.02.2012

HeslaNepřítomnost u veřejného zasedání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1591.2011.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

čl. 38 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1591/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání obviněného V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 5 To 19/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 9/2008, takto::

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 5 To 19/2011, v části týkající se obviněného V. K. zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc obviněného V. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 2 T 9/2008, byl obviněný V. K. uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.), a zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a zaměstnání v oborech koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných R. B., M. H., M. H. a F. V. a součástí rozsudku byl též výrok o náhradě škody poškozeným ŠkoFIN, s. r. o., a UniCredit Leasing CZ, a. s.

Výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 5 To 19/2011, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného V. K. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl po upřesnění dílčích skutkových zjištění soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Znovu bylo rozhodnuto též o vině a trestech spoluobviněných M. H., R. B. a F. V. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené obchodní společnosti ŠkoFIN, s. r. o., a UniCredit Leasing CZ, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný V. K. trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že:

1) dne 24. 3. 2006 v T. s úmyslem vylákat na úkor leasingové společnosti prostřednictvím leasingové smlouvy motorové vozidlo zn. BMW 745 I, v hodnotě 1.169.900,- Kč, jehož dodavatelem byla společnost XCAR LUXURY, s. r. o., zastoupená R. B., uzavřel jako nájemce s pronajímatelem, obchodní společností ČSOB Leasing, a. s., leasingovou smlouvu, v rámci uzavírání které vědomě předložil padělané potvrzení o zaměstnání a výši svého příjmu a předstíral, že bude plnit její podmínky, ačkoli již v době jejího uzavření byl srozuměn s tím, že tak činit nebude, načež leasingové splátky ve sjednané výši a termínu neplatil, čímž poškozené obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 898.843,- Kč, protože téhož dne, kdy došlo k převzetí vozidla, byla uhrazena jednorázová splátka ve výši 230.000,- Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 13.685,- Kč a první povinná splátka ve výši 27.372,- Kč,

2) v úmyslu vylákat na úkor leasingové společnosti prostřednictvím leasingové smlouvy motorové vozidlo zn. Mercedes-Benz SL 500, v hodnotě 1.655.300,- Kč se v přesně nezjištěné době do 31. 3. 2006 dohodl s A. M. na tom, že za slíbenou odměnu bude předstírat zájem o koupi tohoto vozu na leasing, opatřil padělané potvrzení o zaměstnání a výši příjmu A. M. a zprostředkoval mu u dodavatele předmětu leasingu obchodní společnosti XCAR LUXURY, s. r. o., zastoupené odděleně stíhaným M. H. uzavření leasingové smlouvy, kterou A. M. poté dne 31. 3. 2006 v T. jako nájemce uzavřel s pronajímatelem společností ČSOB Leasing, a. s., ačkoli věděl, že A. M. vozidlo nepřevezme, nebude užívat a nebude hradit leasingové splátky a vozidlo bude předáno za úplatu jiné, dosud neztotožněné osobě, čímž poškozené obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 1.327.603,- Kč, protože při fiktivním převzetí vozidla byla uhrazena jednorázová splátka ve výši 280.000,- Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 16.660,- Kč a první povinná splátka ve výši 31.037,- Kč.

Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. spáchal podle zjištění soudu tím, že

3) dne 12. 5. 2006 v M., v sídle společnosti XCAR LUXURY, s. r. o., si za účelem převodu leasingové smlouvy z nájemce BEST LINE, s. r. o., od pronajímatele ČSOB Leasing, a. s., zapůjčil od obviněného R. B. za částku 30.000,- Kč motorové vozidlo zn. Audi A8 4.0 TDI Quattro, a složil zálohu ve výši 40.000,- Kč na úhradu případných škod, vozidlo však ke sjednanému datu 22. 5. 2006 nevrátil, ponechal si ho a poškozené obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., která byla jeho vlastníkem, tím způsobil škodu ve výši nejméně 1.290.000,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 15. 8. 2011 a jeho obhájkyni JUDr. Jitce Benešové dne 5. 8. 2011.

Obviněný podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jitky Benešové dne 16. 9. 2011 (a tedy v zákonem stanovené lhůtě) dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudy obou stupňů založily podle něj svoje rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, ve vztahu ke skutkům posouzeným jako trestný čin podvodu vycházely z toho, že od počátku věděl, že se dopouští trestného činu, což on popírá. Vzhledem k tomu, že nedošlo k výslechu svědků K. K. a J. D. (přičemž první leasingovou smlouvu uzavíral svědek K. K., druhou smlouvu uzavírali oba dva výše jmenovaní svědci společně) a v případě výslechu svědka P. P. se soudy spokojily pouze s přečtením protokolu o jeho výpovědi v přípravném řízení, obviněný měl za to, že nebyl řádně objasněn skutkový stav věci, nemohlo být spolehlivě rozhodnuto o jeho vině a ani o právním posouzení skutku. Dovolatel rovněž zpochybnil výpověď svědka R. U., která měla vést k rozhodnutí o jeho vině trestným činem zpronevěry. V námitce ohledně uloženého trestu obviněný namítl, že odvolací soud vycházel při ukládání trestu z toho, že byl v minulosti již soudně trestán, ač vzhledem k tomu, že se osvědčil, k tomu přihlížet neměl.

V dovolání ze dne 11. 10. 2011 prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Josefa Pešty obviněný v době trvání lhůty k podání dovolání doplnil a rozšířil dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tvrdil, že v odvolacím řízení byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, neboť veřejné zasedání před Vrchním soudem v Praze bylo konáno dne 22. 6. 2011 v jeho nepřítomnosti, ačkoli požádal o jeho odročení, svoji nepřítomnost řádně omluvil a omluvu doložil vystaveným potvrzením pracovní neschopnosti.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil (v doplnění dovolání je sice uvedeno, že má být zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, nicméně se zjevně jedná o písařskou chybu, jelikož hovoří o odvolacím soudu) a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že první okruh námitek považuje za nesouladný se zákonným vymezením dovolacího důvodu. Podle jejího mínění dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování a polemizuje s odůvodněním rozhodnutí soudů, což je argumentace nepřípustná s ohledem na znění § 265a odst. 4 tr. ř. Podle vyjádření státní zástupkyně se nejedná ani o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, které akceptoval ve svém rozhodnutí také odvolací soud, na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění mají své zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Své skutkové závěry soudy opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Do rámce uplatněného dovolacího důvodu nezapadá ani námitka obviněného, týkající se uloženého trestu. Uzavřela proto, že podané dovolání neodpovídá deklarovanému důvodu dovolání, a proto je navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. K doplněnému dovolání a nově uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně nevyužila svého oprávnění a k tomuto bodu dovolání se věcně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo lze dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné v té části, v níž obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.

Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná tehdy, jestliže soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat a dal jasně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. O to se ale v posuzovaném případě rovněž nejednalo, jak bude dále rozvedeno.

Obecně však také platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.

Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 22. 6. 2011 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti.

Z obsahu spisu se podává, že dovolatel byl o veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze nařízeném na den 22. 6. 2011 vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“; zásilka mu byla doručena vložením do schránky dne 6. 5. 2011, tedy včas, aby byla splněna zákonná podmínka minimálního předstihu pěti dní před stanoveným dnem veřejného zasedání (viz dodejka založená u č. l. 3535). Dne 17. 6. 2011 byla Vrchnímu soudu v Praze doručena omluva obviněného se žádostí o odročení veřejného zasedání s odůvodněním, že je nemocný, přičemž nemoc mu znemožňuje jakýkoli pohyb, a nebude se moci zúčastnit tohoto jednání. K žádosti bylo připojeno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne 13. 6. 2011 lékařkou MUDr. R. M., z něhož vyplývá, že obviněný byl neschopen práce od 10. 6. 2011 a podle záznamů ošetřujícího lékaře se má dostavit ke kontrole dne 20. 6. 2011 (č. l. 3545, 3546). Z úředního záznamu ze dne 20. 6. 2011, pořízeného předsedkyní senátu odvolacího soudu JUDr. Pavlou Augustinovou vyplývá, že se tato neúspěšně pokusila kontaktovat ošetřující lékařku obviněného, načež se telefonicky spojila s jeho obhájkyní JUDr. Jitkou Benešovou, respektive s JUDr. Musilem, který ji zastupoval, aby je upozornila, že „omluva ve stávající podobě není akceptovatelná“. JUDr. Musil předsedkyni senátu sdělil, že obviněný vzal termín veřejného zasedání na vědomí a on sám předpokládá, že veřejné zasedání proběhne i v případě neúčasti obviněného (viz. č. l. 3549). Následně dne 21. 6. 2011 dle úředního záznamu na č. l. 3550 předsedkyně senátu telefonicky hovořila s ošetřující lékařkou obviněného, která jí sdělila, že předešlého dne dotyčného neošetřovala, neboť z osobních důvodů nebyla v ordinaci. Obviněný se měl ke kontrole dostavit 21. 6. 2011 a zároveň přislíbila, že pokud se tak stane, bude soud informovat o výsledku. Žádná taková informace však Vrchnímu soudu v Praze doručena nebyla. Z citovaného úředního záznamu nevyplývá, že by se předsedkyně senátu ošetřující lékařky dotazovala na povahu onemocnění ve vztahu k možnosti obviněného se veřejného zasedání zúčastnit, žádala ji pouze o informaci ohledně diagnózy, což lékařka odmítla sdělit (č. l. 3550). Následující den bylo konáno nařízené veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného V. K. poté, co předsedkyně senátu konstatovala, že žádná informace o trvání pracovní neschopnosti obviněného nebyla do zahájení zasedání doručena. Protože se nepředpokládalo provedení důkazů ve věci obviněného V. K. ve veřejném zasedání, bylo poznamenáno, že jeho osobní účast není nutná a veřejné zasedání proběhne v jeho nepřítomnosti (v protokole o veřejném zasedání chybí zaznamenání formálního rozhodnutí soudu o tom, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti jmenovaného obviněného). Obhájce obviněného Mgr. Martin Peterka, který v substituci zastupoval JUDr. Jitku Benešovou, nevznesl na místě žádné připomínky (viz protokol o veřejném zasedání č. l. 3552).

Odvolací soud v těchto souvislostech v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, že se obviněný, ač byl o termínu veřejného zasedání včas a řádně vyrozuměn, nedostavil a svou nepřítomnost omluvil zdravotními důvody, které prokazoval vystaveným potvrzením o pracovní neschopnosti. Třebaže se měl dostavit k ošetřující lékařce na kontrolu nařízenou na den 20. 6. 2011, nedostavil se a ošetřující lékařkou nebylo do konání veřejného zasedání avizováno, že se dostavil v náhradním termínu. Veřejné zasedání bylo tedy konáno v nepřítomnosti obviněného, jelikož jeho účast nebyla nutná, ve veřejném zasedání nebyly prováděny důkazy jeho se týkající a obhajoba jeho práv byla zajištěna prostřednictvím obhájce (strana 21).

Právní závěry odvolacího soudu zcela jistě nekolidují se žádným procesním ustanovením o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, nemohou však v konkrétním případě obstát, neboť nekorespondují s dikcí čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Citované ustanovení Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.). S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Dlužno ovšem dodat, že veřejné zasedání konané o odvolání obviněného, se svojí povahou i významem blíží hlavnímu líčení (zvláště přichází-li v úvahu kupř. doplnit dokazování o nové důkazy, jak nepřímo naznačoval i odvolací soud, či nové rozhodnutí o vině, zpřísnění trestu apod.). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

S ohledem na právo obviněného garantované čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit mu účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá a projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, pokud svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2971/09, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003 aj.). Není od věci připomenout, že i právo garantované Listinou zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním chováním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu.

Obviněný svoji nepřítomnost ve veřejném zasedání včas omluvil nemocí, jež mu znemožňuje pohyb, a jelikož výslovně žádal o jeho odročení, dal jasně najevo, že se ho chce osobně účastnit. K doložení toho, že jeho omluva je opodstatněná, předložil také rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne 13. 6. 2011 lékařkou MUDr. R.M., jak již bylo výše uvedeno. Odvolací soud jeho omluvu nepřijal a mimo jiné argumentoval tím, že se dne 20. 6. 2011 nedostavil na kontrolu k ošetřující lékařce a do konání veřejného zasedání nebyl ošetřující lékařkou informován o tom, že se dostavil v náhradním termínu.

Že se obviněný nedostavil na kontrolu dne 20. 6. 2011, nelze hodnotit k jeho tíži, jelikož podle sdělení ošetřující lékařky rekapitulovaného v úředním záznamu předsedkyně senátu odvolacího soudu ani tato nebyla v ordinaci přítomna. Nejvyšší soud vyžádal doplňující informace od ošetřující lékařky obviněného MUDr. R. M. a z jejího písemného vyjádření zjistil, že pracovní neschopnost obviněného trvala do 26. 6. 2011 a povaha jeho onemocnění byla taková, že neumožňovala dovolateli zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu.

Odvolací soud si relevantní informaci o povaze onemocnění obviněného sám neopatřil, nezjistil ji ani zprostředkovaně kupř. od obhájce obviněného. Jeho upozornění adresované obhájci, že „omluva ve stávající podobě není akceptovatelná“, není konkrétní, nevyplývá z něj, proč vlastně omluvu akceptovat nelze. Dovolací soud nezpochybňuje, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely a že samo o sobě ještě neprokazuje, že obviněný současně není schopen se veřejného zasedání soudu účastnit (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Na druhé straně ale nelze v každém případě spravedlivě žádat, aby obviněný obsah zmiňovaného potvrzení bez dalšího (kupř. bez vyzvání soudu) doplnil o vyjádření ošetřujícího lékaře, že není schopen účasti u soudního jednání (k tomu např. též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 102/2007).

Bylo tedy zjištěno, že obviněný byl v době konání veřejného zasedání stižen chorobou, která mu znemožňovala osobní účast ve veřejném zasedání, a pokud žádal o jeho odročení, nebylo přesvědčivého a vážného důvodu, proč mu nevyhovět. V daných souvislostech není bez významu, že postoj obviněného nelze hodnotit jako projev snahy mařit jednání soudu a tedy obstrukční chování, ostatně ani v předchozích stadiích řízení tak nečinil. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, obviněný V. K. byl přítomen toliko v hlavním líčení dne 13. 10. 2008 a pro všechny další případy jeho konání požádal, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Proti právu obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, odvolací soud argumentoval, že jeho účast nebyla nutná, ve veřejném zasedání nebyly prováděny důkazy jeho se týkající a obhajoba jeho práv byla zajištěna prostřednictvím obhájce, což ale v konkrétním případě není přesvědčivým doložením jeho korektního postupu při sledování záruk spravedlivého procesu.

Námitky obviněného, jimiž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou důvodné a k odstranění podstatné procesní vady, jejímž důsledkem bylo porušení práva obviněného na obhajobu, je nezbytné provést veřejné zasedání znovu, a to nejen za důsledného respektování ustanovení o přítomnosti obviněného v něm, ale též respektování jeho práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Se zřetelem k ustavenému výsledku dovolacího řízení (včetně jeho důvodů) není možné zabývat se opodstatněností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto však není od věci poznamenat, že převážná část námitek obviněného směřovala proti správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, proti rozsahu dokazování a proti přiměřenosti uloženého trestu. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních, a neodpovídají mu ani ve stávající podobě uplatněné námitky směřující proti výroku o trestu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na něž dovolatel odkazuje, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To však dovolatel nevytýkal.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného V. K. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 5 To 19/2011, v části týkající se obviněného V. K. zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Napadený rozsudek byl zrušen jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2012

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru