Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1590/2019Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaDokazování
Hodnocení důkazů
Křivé obvinění
Subsidiarita trestní represe
Vydírání
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1590.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 175 odst. 1 tr. zákoníku

§ 345 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1590/2019-344

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovolání obviněného J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 To 65/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 1 T 37/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 1 T 37/2018, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 29. 6. 2016 v 8.50 hod v Jihlavě, ulice Třída Legionářů 1470/9 na pracovišti Generální inspekce bezpečnostních sborů, 17. oddělení, uvedl do protokolu o trestním oznámení, že jeho bývalý nadřízený, vedoucí oddělení výkonu trestu Vězeňské služby Věznice XY, M. O., a vedoucí oddělení kontroly a prevence u Vězeňské služby Věznice XY V. K. na něj v souvislosti s mimořádnou událostí na pracovišti (sebevraždou vězně), při jejímž prošetřování vyšlo najevo podezření, že obviněný dne 27. 1. 2016 řádně nevykonával svoji službu na pracovišti Věznice XY, kde byl zařazen jako dozorce, na něj měli výše uvedení nadřízení dne 28. 1. 2016 činit nátlak, vyhrožovat mu a nutit jej k ukončení služebního poměru u Vězeňské služby České republiky, kdy mimo jiné do protokolu o trestním oznámení uvedl: „…Když jsem tam přišel, tak na mě K. hned nastoupil s tím, že mi řekl, že bych měl dát výpověď, jinak, že mě povedou přes celý kriminál v poutech a všichni odsouzení se na mě při tom budou dívat. Vůbec jsem nechápal, proč to říká. O. k tomu také podotknul, že se mnou odmítá spolupráci a při tom jsem nechápal z jakého důvodu, kdy on mi k tomu řekl, že jsem nebyl viděn na kamerách při kontrole oddělení. Na to jsem mu řekl, že tu kontrolu jsem provedl v rámci navádění odsouzených na stravu, konkrétně na večeři. Z toho jejich jednání jsem byl v šoku. K. s O. mi také při jednání vyloženě řekli, ať ukončím svůj poměr, a naléhali na mě, ať dám výpověď a odejdu od VS…“, přičemž na základě provedeného prověřování policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů pod č. j. GI TČ 315/2016, bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24. 10. 2016 o odložení věci podezření ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měli dopustit V. K., nar. XY a M. O., nar. XY, a to podle § 159a odst. 1 tr. ř., neboť v dané věci se nejedná o podezření z trestného činu.

2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozeného V. K.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 To 65/2019, odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání zaměřené proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, neboť se domníval, že neměl být uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebyly naplněny znaky lživosti obvinění a obvinění jiné osoby z trestného činu, a rovněž chybí nutnost trestní represe činu, jenž mu je kladen za vinu.

5. K nedostatku lživosti obvinění uvedl, že jeho tvrzení soudy nesprávně dovodily výlučně z obsahu výpovědí M. O. a V. K., což jsou jediné přímé důkazy, jež lze při nedostatku jiných důkazů posuzovat jako „tvrzení proti tvrzení“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 520/16). Dále zdůraznil, že ani jednoho z výše zmíněných svědků nelze považovat za nezainteresovanou osobu, neboť oba byli v pozici poškozených, a kdyby tvrzení obviněného potvrdili, vystavili by se trestnímu stíhání, a mohli by, včetně svědka F. M., zpochybnit řádné fungování věznice, za jejíž chod jsou odpovědní, což by zcela jistě uškodilo jejich pověsti, a proto mají zájem na výsledku řízení. Soudům obviněný rovněž vytkl, že se nezabývaly věrohodností těchto výpovědí, a důsledně nezkoumaly ani pravdivost výpovědi svědkyně J. K., personalistky ve Věznici XY, která nebyla přítomna rozhovoru s poškozenými, a nemohla se k této skutečnosti objektivně vyjádřit. Navíc i ona mohla mít obavy o svoji práci, pokud by uvedla informace nasvědčující verzi obviněného, což soud prvního stupně vůbec nezvažoval, čímž nerespektoval zásady presumpce neviny ani právo na spravedlivý proces.

6. Podle obviněného soud prvního stupně dostatečně nepřihlížel ke všem rozhodným skutečnostem, za nichž ke skutku došlo, resp., které mu předcházely, když nevzal v potaz, že k rozhovoru, během něhož požádal o propuštění ze služebního poměru, došlo po krátké době od jeho nástupu do služby dne 28. 1. 2016, tj. den po nešťastné mimořádné události, aniž by dříve projevoval jakékoli snahy o ukončení služebního poměru. Podle obviněného se soud nezabýval skutečnostmi, které vyvolávají pochybnosti o tom, že chtěl o své vůli ukončit služební poměr, neboť do služby nastupoval jako obvykle, a ani nic jiného takovému záměru nenasvědčovalo. Měl skvělé pracovní výsledky, doplňoval si vzdělání, závodil ve věznici ve střelbě, studoval vysokou školu, a chybělo mu ještě pět let služby k dosažení nároku na výsluhový příspěvek. O ukončení služebního poměru se nikdy nezmiňoval, což bylo zjištěno i z výpovědí jeho rodičů a sourozenců, kteří byli vyslechnuti v rámci šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jako „GIBS“). Soudy rovněž nevysvětlily, proč neuvěřily jemu a jeho rodičům, jejich tvrzení neporovnaly s dalšími výsledky dokazování, a namísto nich uvěřily výpovědi svědkyně J. K., která stejně jako jeho rodiče nebyla přímým svědkem předmětného rozhovoru a mohla popsat pouze chování a psychický stav obviněného po jeho skončení. Soud druhého stupně rovněž neprovedl výslech jeho otce a sestry při veřejném zasedání, byť to obviněný navrhoval, což svědčí o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takto předestřené skutečnosti představují důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, jež soudy nevzaly v potaz přesto, že obviněný je konzistentně uváděl a byly patrné po celou dobu trestního řízení.

7. V souvislosti se svojí obhajobou obviněný zdůraznil nerespektování zásady in dubio pro reo a konstantní judikatury se k ní vztahující, podle níž vina obviněného musí být prokázána nad jakoukoli rozumnou pochybnost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, a další). Důvodné pochybnosti plynoucí z obhajoby obviněného však soudy obou stupňů neodstranily, a proto nemohly bez dalšího uzavřít, že jeho tvrzení byla lživá, když bylo nanejvýš možné dospět k závěru, že se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. S uvedeným souvisí i to, že pokud se nepodařilo GIBS prokázat vinu M. O. a V. K., nemůže být tato skutečnost sama o sobě dostatečnou pro závěr o tom, že se obviněný svým jednáním dopustil křivého obvinění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01), protože pro jeho odsouzení pro zmíněný přečin bylo nezbytné, aby byla mimo jakoukoli pochybnost prokázána objektivní nepravdivost jeho tvrzení, což se nestalo. K uvedené argumentaci obviněný shrnul, že když soudy nezohlednily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, pochybily, neboť kdyby tak učinily, nemohly by dospět k závěru, že se z jeho strany jednalo o lživá tvrzení, a jeho jednání by nebylo možné kvalifikovat jako trestný čin podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož by nebyly naplněny znaky uvedené skutkové podstaty.

8. Uvedené nedostatky vedly k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zásahům do jeho ústavně zaručených práv.

9. Nesprávnost závěru o naplnění skutkové podstaty podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku obviněný rovněž spatřoval v tom, že nebyl dán znak „obvinit jiného z trestného činu“, neboť byl přesvědčen, že poškozené M. O. a V. K. neobvinil ze spáchání trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Neztotožnil se se závěry odvolacího soudu (bod 10. jeho usnesení), že uvedený znak byl naplněn tvrzením poškozeného V. K., že by měl ukončit služební poměr, jinak ho povedou přes celou věznici v poutech. Skutečnost, že „ho povedou přes celý kriminál v poutech“ nelze pokládat za pohrůžku jiné těžké újmy, jak dovodily soudy obou stupňů, protože se tato újma jako těžká musí objektivně jevit a napadený ji musí skutečně pociťovat jako těžkou újmu, a to např. s ohledem na jeho osobní poměry. Uvedené tvrzení v něm nemohlo vyvolat takovou obavu, jak užitá skutková podstata předpokládá, protože jeho setrvání ve služebním poměru nemohlo být důvodem k nasazení pout, a to ani s ohledem na proběhlou mimořádnou událost v podobě sebevraždy vězně. Proto u něj neexistovala důvodná obava, že bude v poutech veden přes věznici, přičemž intenzita sdělení V. K. nedosahuje takové závažnosti, aby mohla být posuzována jako trestný čin. Obdobný dopad nemohla mít ani slova M. O., že se ním odmítá spolupráci. Obviněný jmenované neobvinil z trestného činu, protože obsahem těchto tvrzení není nic, co by svědčilo o vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jejich intenzita je tak nízká, že by se mohlo jednat maximálně o obvinění ze spáchání přestupku. V takovém případě však není možné dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ten vyžaduje obvinění z trestného činu. Soudy rovněž nesprávně k tíži obviněného uzavřely, že se dopustil trestného činu křivého obvinění vůči dvěma osobám. Jestliže odvolací soud uvedené vady neodstranil, s uvedenou právní kvalifikací soudu prvního stupně se i přes zmíněné nedostatky ztotožnil, a zamítl odvolání jako nedůvodné, je dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

10. Vedle těchto nedostatků směřujících proti objektivní stránce trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku obviněný soudům obou stupňů vytkl, že jeho čin neposuzovaly důsledně z hledisek trestní represe, protože u Vězeňské služby České republiky sloužil deset let, byl bezúhonný, měl výborné výsledky a zvyšoval si kvalifikaci, což se změnilo až mimořádnou událostí v podobě sebevraždy vězně dne 27. 1. 2016 a následujícími okolnostmi, v jejichž důsledku nemůže tuto práci, kterou měl rád, vykonávat, ale pracuje jako svářeč. Svým jednáním přitom pouze usiloval o to, aby se mohl vrátit k vězeňské službě, a rozhodně nechtěl nikomu z uvedených způsobit trestní stíhání. Jeho primární motiv nespočíval ve snaze, aby se proti poškozeným vedlo trestního řízení, nýbrž usiloval o možnost znovu nastoupit do služebního poměru, což připustil i odvolací soud (viz bod 10. usnesení). Pokud podepsal protokol o trestním oznámení, na základě kterého byli poškození M. O. a V. K. trestně stíhání, lituje toho a tento svůj postup označuje za chybný. Trest, který mu byl uložen, pak není spravedlivý, protože byl již dostatečným způsobem potrestán, a to nejen formálně, nýbrž i ovlivněním svého soukromého života. Z těchto důvodů postrádá užití trestněprávní sankce účel i smysl, a proto se obviněný domáhá zohlednění zásady ultima ratio, která v jeho případě nebyla respektována.

11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 To 65/2019 a řízení mu předcházející, a aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že se v celém rozsahu zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 1 T 37/2018, a obviněný se zprošťuje obžaloby.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na obdobnost výhrad, s nimiž se dostatečným způsobem vypořádaly již soudy nižších stupňů (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Část námitek týkajících se hodnocení důkazů, tvrzení jiných skutkových zjištění a poukaz na porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo ve vztahu k závěru o lživosti obvinění považoval státní zástupce za uplatněné mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odkázal k nim na strany 3 až 5 usnesení odvolacího soudu a 5 až 6 rozsudku nalézacího soudu, kde se soudy s těmito výhradami již dostatečně vypořádaly a zmínil, že v této věci neexistují o skutkových okolnostech žádné pochybnosti. I když obviněný formálně deklaroval nedostatek naplnění znaku „lživosti obvinění“, činil tak až v návaznosti na své vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutková zjištění, která se snažil prosadit. Taková argumentace je však v dovolacím řízení zásadně vyloučena.

13. K výhradám obviněného o absenci naplnění znaku spočívajícího „v obvinění jiné osoby z trestného činu“ též poukázal na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, protože se soudy s obviněným uvedenými námitkami precizně vypořádaly a vysvětlily proč a na základě čeho dovodily naplnění všech znaků přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku (viz strany 5 až 6 usnesení odvolacího soudu a stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně). Se stanoviskem soudů se státní zástupce i v této otázce plně ztotožnil a odkázal na něj. Pro úplnost doplnil, že pokud došlo k určitému pochybení v právní kvalifikaci, tak proto, že čin nebyl posouzen i podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Nicméně se jedná o pochybení ve prospěch obviněného, které nelze s ohledem na procesní situaci (pouze dovolání obviněného) v dovolacím řízení napravit.

14. Když se státní zástupce neztotožnil ani s námitkou obviněného o porušení zásady ultima ratio, protože přezkoumávaný čin není jednáním, které by nedosahovalo alespoň spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti, ale naopak jde o kriminální čin, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému, jenž na něj do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu nereagoval.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

17. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a proto bylo třeba posoudit, zda tak učinil v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen tehdy může Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů podrobit jejich přezkumu.

18. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné uplatnit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

19. Obsah podaného dovolání i stav řízení před odvolacím soudem svědčí o tom, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a tudíž je zjevné, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl podle obviněného dán již v předcházejícím řízení.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.

21. Zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].

22. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

23. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě § 265b odst. písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

V. K dovolání obviněného

24. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný těmto kritériím zčásti dostál, protože dovolání zaměřil i proti nesprávnému právnímu posouzení skutku podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v činu, jehož se měli vůči němu poškození dopustit, a který obviněný uvedl v trestním oznámení, nemohl být spatřován trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, protože se nejednalo o výhrůžku jinou těžkou újmou. Kritériím podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dostál i námitkami souvisejícími s nevhodností použití trestní represe ve smyslu zásad stanovených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jimi vytýkal, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, což koresponduje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud na jejich podkladě mohl posuzovat, zda je dovolání obviněného důvodné.

25. Vedle těchto s důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně užitých výhrad však obviněný v dovolání vytýkal, že soudy učinily vadný skutkový závěr o „lživosti“ obvinění, které spočívalo v tom, že jej poškození nutili, aby dal výpověď a ukončil služební poměr, protože pro uvedenou skutkovou okolnost nevycházely z jeho výpovědi a svědectví jeho příbuzných, ale nedůvodně své závěry opíraly o nevěrohodné výpovědi pracovníků Vězeňské služby, kteří jako zaměstnanci Věznice XY měli osobní zájem na tom, aby ke stíhání poškozených nedošlo. Tyto výhrady jsou založeny na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními a dotýkají se pouze otázek spojených s procesními postupy soudů, a proto v obecné rovině na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají.

a) ke skutkovým výhradám

26. Nejvyšší soud nejprve ke skutkovým námitkám směřujícím proti vadně provedenému dokazování shledal, že obviněný je podložil konstatováním o porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo, protože tvrdil, že soudy nesprávně posoudily obsah provedených důkazů, jež nesprávně hodnotily, a proto Nejvyšší soud ve smyslu zásady, že je povinen vždy zkoumat, zda byla dodržena pravidla stanovená pro spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z pravidel stanovených ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 134 odst. 1 tr. ř. a § 125 tr. ř., které mají rozhodný význam pro posouzení, zda byla dodržena pravidla vymezená v článku 36 Listiny základních práv a svobod.

27. K provedenému dokazování je z hlediska obviněným vytýkaných nedostatků ve stručnosti možné shrnout, že soud prvního stupně se během hlavního líčení zabýval zejména okolnostmi, za nichž došlo k ukončení služebního poměru obviněného. Za tím účelem vyslechl obviněného J. S. (č. l. 267 až 268 spisu), poškozené V. K. (č. l. 268 až 270 spisu) a M. O. (č. l. 270 až 271 spisu), a svědky F. M. (č. l. 271 spisu) J. K. (č. l. 272 spisu) a M. M. (č. l. 272 spisu). Podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložil soud prvního stupně stranám k nahlédnutí spisový materiál Okresního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 1 T 37/2018, provedl listinné důkazy, a to i trestní oznámení V. K. na obviněného (č. l. 2 až 3 spisu), usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství ze dne 9. 11. 2019, sp. zn. 8 KZN 1031/2016 (č. l. 4 až 8 spisu), spisový materiál GIBS [(č. l. 79 až 198 spisu), jež obsahuje mimo jiné dopis obviněného, v němž žádá zrušení výpovědi ze služebního poměru (č. l. 94 spisu), protokol o trestním oznámení obviněného na V. K. a M. O. (č. l. 117 až 120 spisu), vysvětlení otce obviněného J. S. (č. l. 144 až 146 spisu) a vysvětlení matky obviněného M. S. (č. l. 147 až 149 spisu)], rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 8 To 301/2017 (č. l. 211 až 213 spisu) a další důkazy. Způsob, jakým provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil a závěry, které na základě nich učinil, dostatečně popsal v bodech 9. a 10. rozsudku. Taktéž přiměřeně reagoval na obviněným uplatněnou obhajobu.

28. Odvolací soud v reakci na výhrady obviněného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, posoudil rozhodné skutečnosti a shledal správnost skutkových zjištění. Rovněž konstatoval, že na základě provedených a vyhodnocených důkazů dospěl nalézací soud ke zcela správné právní kvalifikaci (srov. body 5. až 12. usnesení odvolacího soudu).

29. Pro úplnost je třeba k námitkám obviněného o nevěrohodnosti výpovědí poškozených V. K. a M. O. a svědkyně J. K. uvést, že soud posuzoval se zřetelem na všechny ve věci provedené důkazy, které hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své závěry v bodě 9. rozsudku řádně odůvodnil. K posouzení jejich věrohodnosti bylo pro soud rozhodné mimo jiné i to, že mezi výpověďmi těchto osob neshledal podstatné rozpory, že navazují i na další ve věci provedené důkazy.

30. Nebylo možné přisvědčit námitce obviněného, že v přezkoumávané věci jde o tzv. „tvrzení proti tvrzení“, protože se nejedná o případ, kdy by byla jediným přímým důkazem svědčícím proti obviněnému výpověď poškozených, a další důkazy ve věci by nebylo možné provést, protože ve věci byla zajištěna řada dalších nepřímých důkazů, které buď podporovaly výpověď obviněného, nebo ji vyvracely, a stejně tak skutečnosti uváděné poškozenými bylo možné porovnat s celou řadou dalších důkazů, jak soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rozvedly. V našem trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr musí pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).

31. K námitce obviněného, že soudy nedostatečně objasnily, proč uvěřily verzi poškozených, a nikoli jeho tvrzení, kterou podložil argumentací v podobě skutkových zjištění plynoucích z vlastního hodnocení provedených důkazů, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že z provedeného dokazování vyplývá, že soud vyslechl např. svědky J. K. a F. M. a provedl i listinné důkazy, které posuzoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Rovněž rozvedl úvahy, které jej k závěru o jejich věrohodnosti vedly a nepominul se vypořádat i s objektivně přítomnou pochybností o jejich určité zainteresovanosti na výsledku řízení a ve vztahu k ní výpovědi hodnotil obzvláště pečlivě a obezřetně. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Lze připomenout, že není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály.

32. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tato zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) spočívá v tom, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují").

33. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy v trestní věci obviněného J. S. věnovaly dostatečnou pozornost prověření jeho obhajoby a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o jejich možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014).

34. Jestliže obviněný v dovolání namítal, že neprovedením navržených výslechů jeho otce a sestry při veřejném zasedání před odvolacím soudem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, pak je vhodné uvést, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že není důvod k tomu, aby byli rodinní příslušníci obviněného jako svědci předvoláni a vyslechnuti, neboť měli pouze zprostředkované informace (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Během veřejného zasedání před odvolacím soudem (č. l. 295 spisu) obhájce obviněného dal soudu ke zvážení slyšení svědků J. S. a M. K., avšak soud druhého stupně se rozhodl dokazování výslechem těchto svědků nedoplňovat. Tento procesní postup pak dostatečným způsobem odůvodnil v bodě 6. svého rozhodnutí, kde v souladu s názorem soudu prvního stupně shrnul, že k výslechu osob blízkých obžalovanému není důvod, protože ty nebyly vůbec přítomny jednání, které vedlo k ukončení služebního poměru ve Věznici XY a jejich svědectví tak nemohla žádným způsobem zvrátit již učiněná skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že odvolací soud splnil stanovené povinnosti a své názory v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí uvedl, nejde o tzv. opomenuté důkazy. O ty by se totiž jednalo, jen kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].

35. Na základě těchto zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí, je zřejmé, že nedošlo k žádným procesním nedostatkům a postupy soudů nevykazují vady, které obviněný v dovolání předestíral.

36. Skutečnost, že by obviněného jakkoli k výpovědi nutili, popřeli i samotní poškození a rovněž z výpovědi svědka F. M., jenž byl osobně přítomen jednání mezi obviněným a poškozenými, vyplynulo, že k žádnému nátlaku na obviněného nedošlo, přičemž neproběhla ani žádná diskuze, v rámci níž by mohlo být na obviněného naléháno, aby věznici opustil. Svědkyně J. K. vypověděla, že celý průběh ukončení služebního poměru s obviněným probíhal standardně a obviněný si během vyřizování administrativy s tím související na nic nestěžoval a nepůsobil ani nervózním dojmem, naopak vypadal, že se mu ulevilo. Uvedené výpovědi na sebe navazují jak logicky, tak v otázce časové souslednosti, a proto neměl soud prvního stupně důvod jim nevěřit, když posuzoval, která verze průběhu skutku je pravdivá (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud doplnil, že v procesu dokazování nevyšlo najevo, že by kdokoli ze jmenovaných svědků mohl mít zájem na zkreslování rozhodných skutkových okolností, neboť obviněný s nikým z nich neměl žádný konflikt, a až do ukončení jeho služebního poměru ve Věznici XY byly jejich vzájemné vztahy standardní a ve všech ohledech korektní. Ve verzi obviněného soudy postrádaly logické souvislosti, na něž upozornily, jakož i to, že nevyužil možnost odvolat se proti rozhodnutí o svém propuštění ze služebního poměru a při vyřizování personálních záležitostí nejevil známky nesouhlasu či odmítavého postoje. Odvolací soud též zdůraznil časový odstup několika měsíců od ukončení služebního poměru a následného podání trestního oznámení (srov. bod 9. usnesení odvolacího soudu).

37. Jestliže obviněný popírá, že jím uvedené skutečnosti jsou lživé, nemá jím uváděná obhajoba oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Naproti tomu závěr o lživosti těchto tvrzení má podklad v dokazování, protože vyplynul z uceleného řetězce důkazů, jak bylo výše uvedeno, na jehož podkladě soudy vyloučily, že by ze strany poškozených došlo k jakémukoli nátlaku na obviněného. Pro úplnost lze jen dodat, že obdobné závěry vyplývají i z šetření GIBS vedené pod č. j. GI TČ 315/2016, v rámci nějž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24. 10. 2016 o odložení věci podezření ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měli na základě tvrzení obviněného poškození dopustit.

38. S ohledem na shora uvedené lze shrnout, že nebylo zjištěno, že by tento skutkový závěr byl učiněn v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod) a proto bylo možné na podkladě učiněných skutkových zjištění posuzovat důvodnost námitek obviněného.

b) k právním výhradám

39. Výhrady proti vadnosti použité právní kvalifikace podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku obviněný založil na tvrzení, že poškozené neobvinil z trestného činu, protože nebylo možné v jím uvedeném sdělení shledávat znak pohrůžky jiné těžké újmy dosahující takové intenzity, aby mohlo být takové jednání posouzeno jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Tato jeho argumentace byla předmětem jeho obhajoby i v předešlých stádiích trestního řízení a soudy nižších stupňů se s ní již vypořádaly.

40. Soud prvního stupně věnoval znaku spočívajícímu ve způsobení jiné těžké újmy dostatečnou pozornost, a zdůraznil, že obviněnému mělo být vyhrožováno tím, že bude veden přes celou věznici v poutech, zatímco jej budou vězni sledovat, což lze považovat za výhrůžku, která mu při její realizaci mohla způsobit vzhledem k jeho služebnímu zařazení závažnou újmu na cti a významně do budoucna ovlivnit jeho činnost ve Vězeňské službě (srov. bod 10. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené závěry potvrdil i soud odvolací, který k nim mimo jiné pouze připomněl, že objektivně se v tomto případě jednalo o pohrůžku jiné těžké újmy, která byla způsobilá vyvolat v obviněném obavy z takové újmy, a to zda je skutečně vyvolala, nebylo v dané věci rozhodující (srov. bod 11. rozsudku odvolacího soudu).

41. Nejvyšší soud k těmto jinak správným závěrům pro úplnost připomíná, že přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku spáchá osoba, která jiného lživě obvinění z trestného činu. Znak spočívající v lživosti obvinění znamená, že obviněný nepravdivě tvrdí, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Pro naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§ 140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3237). Podmínkou je i to, aby pachatel učinil písemně nepravdivé oznámení o spáchání trestného činu jinou osobou, anebo lživě obvinil jiného ze spáchání trestného činu v podaném vysvětlení před policejním orgánem, aniž by bylo podmínkou trestnosti, že pachatel byl předem poučen o hrozbě trestního postihu za trestný čin křivého obvinění. (srov. rozhodnutí č. 56/2007 Sb. rozh. tr.). Rovněž je bez významu, zda bylo zahájeno trestní stíhání lživě obviněné osoby nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení nebo byla věc orgánem trestního řízení odložena, protože stačí, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1275/2015). Nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/2001). Lživé obvinění se musí týkat trestného činu (tj. přečinu nebo zločinu). Pachatel však nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. O přečin podle § 345 tr. zákoníku se nejedná, jde-li o obvinění z přestupku (srov. rozhodnutí č. 44/1965 Sb. rozh. tr.; a též srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§ 140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3237).

42. V přezkoumávané věci obviněný lživě tvrdil, že poškození se vůči němu dopustili trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a to v alternativě, že ho nutili něco konat pod pohrůžkou jiné těžké újmy. Naplnění znaku spočívajícího v nucení ke konání nicméně obviněný v podaném dovolání nijak nezpochybňoval, a proto lze pouze v krátkosti shrnout, že tento znak je vedle pohrůžky jiné těžké újmy dalším zákonným znakem přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Spočívá v nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Donucení (nucení) jako samostatný znak přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 4/2019 Sb. rozh. tr.) představuje nátlak (nebo omezení), který vyvíjí obviněný na vůli poškozeného a vychází ze snahy ovlivnit jeho chování a dosáhnout toho, aby konal (trpěl, opomenul) v souladu s představou a požadavky obviněného. Uvedený znak skutkové podstaty by byl tvrzeným jednáním poškozených bezpochyby naplněn, neboť ti se měli po obviněném domáhat ukončení jeho služebního poměru ve Věznici XY, což však obviněný vůbec nezamýšlel, neboť své povolání dozorce ve věznici chtěl stále vykonávat a záleželo mu na něm, o čemž svědčí i jeho výpověď z hlavního líčení, ve které uvedl, že „…podlehl nátlaku poškozených a podal výpověď ze zaměstnání, přičemž kdyby ji chtěl podat sám, vůbec by do zaměstnání ten den nechodil…“ (srov. č. l. 267 a 268 spisu).

43. Výhrady obviněného pak směřovaly zejména proti naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy, která je předpokladem pro trestný čin vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a jenž může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozhodnutí č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu, společenskému postavení apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný. Za pohrůžku jiné těžké újmy lze tak zásadně považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném a pracovním životě poškozeného, a přitom je způsobilé vzbudit u poškozeného obavy z jejího uskutečnění, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, seš. 33 pod č. T 967, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, seš. 14 pod č. T 776, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 8 Tdo 633/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2008, seš. 48 pod č. T 1117, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 465/2010). Vždy však musí jít o jednání neoprávněné. Za oprávněné však nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem (např. hrozba věřitele, že přistoupí k výkonu rozhodnutí, jestliže mu dlužník nezaplatí). Naproti tomu pohrůžka jinak dovoleným, anebo dokonce společensky prospěšným prostředkem nebo postupem může být pohrůžkou jiné těžké újmy, jestliže nejde o prostředek či postup dovolený k danému účelu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1753).

44. Uvedená obecná hlediska svědčí pro správnost závěrů soudů, že povaha výhrůžek, kterou dovolatel v rámci podaného trestního oznámení na poškozené popsal, by znamenala zřejmý negativní zásah do sféry jeho profesního života. Svědčila totiž o tom, že by byl jako dozorce ve věznici významně potupen, pokud by byl v poutech veden před zraky vězňů, ale i spolupracovníků. Z hlediska postavení dozorce ve věznici, který musí být pro výkon služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru podle § 13 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostní sborů (dále jako „zákon č. 361/2003 Sb.“) mimo jiné bezúhonný, zdravotně, osobnostně a fyzicky způsobilý a plně svéprávný, by bezpochyby znamenalo poškození jeho cti a autority, resp. osobnostních předpokladů, pokud by došlo k tomu, že by jej v poutech vedli před zraky vězňů. Podle § 45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb., je totiž povinností příslušníka sboru chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. V případě uskutečnění uvedené výhrůžky by obviněný nemohl zodpovědně plnit povinnosti, jež plynou z tohoto postavení, protože by jeho sebevědomí a respekt před vězni značně utrpěly, což by mohlo mít dopad i pro jeho další setrvání ve sboru, protože takové ponížení by pro obviněného znamenalo znemožnění aktivního výkonu povolání, a to nejen ve vztahu k vězňům, ale například i jeho kolegům. Objektivně se tedy jednalo o pohrůžku, která byla způsobilá v obviněném vyvolat strach, přičemž nebylo podstatné, zda skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy, neboť to se z hlediska naplnění znaků trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje (srov. rozhodnutí č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).

45. Na podkladě těchto skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že jednání, ze kterého byli poškození obviněným nařčeni, zejména se zřetelem na jeho individuální poměry v době, kdy k činu došlo, i místní a časové souvislosti, za nichž tato pohrůžka byla obviněnému sdělena, splňovalo formální podmínky pro to, aby se mohlo jednat o přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr nevylučuje ani námitka obviněného, že takovou možnost vylučovalo obvinění vůči oběma poškozeným, protože větu „že bude veden přes celou věznici v poutech, zatímco jej budou vězni sledovat“ vyslovil jenom V. K., kdežto M. O. pouze uvedl, že „…s obviněným odmítá dále spolupracovat…“. Shora podaná vysvětlení zmíněnou námitku vyvracejí, a nelze ji přisvědčit i proto, že již zmiňované trestní oznámení obviněný podal vůči oběma poškozeným současně a jejich jednání popsal jako společný čin. To ostatně vyplývá i z tzv. skutkové věty, kde je uvedeno tvrzení obviněného, že „…K. s O. mi také při jednání vyloženě řekli, ať ukončím svůj poměr a naléhali na mě, ať dám výpověď a odejdu od VS…“. Z hlediska trestního práva by se na takto popsané jednání poškozených hledělo jako na jednání spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku, o něž jde tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama [srov. rozhodnutí č. 66/1955, č.17/1982, č. 36/1973, č.15/1967 Sb. rozh. tr.]. I v tomto případě by se pak vycházelo i z dalších zásad pro spolupachatelství, např., že stačí i částečné přispění spolupachatele, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů [viz rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.]. Z uvedených zásad vyplývá, že pokud obviněný vylíčil jednání poškozených jako úmyslný nátlak, který směřoval k tomu, aby konal určitým způsobem, resp. aby ukončil služební poměr pod uvedenou pohrůžkou, tak není rozhodné to, kdo jakou měrou svým jednáním k následku v podobě jeho vynuceného konání přispěl, ale že mělo jít o společné jednání obou z nich vedené společným úmyslem. Bylo tudíž zcela opodstatněné, že soudy shledaly, že obvinění, které dovolatel proti oběma poškozeným učinil, by naplňovalo znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.

46. Ze všech uvedených důvodů nebylo možné vyhovět námitkám obviněného, kterými vytýkal vady v právním posouzení jeho jednání, neboť závěr soudů nižších stupňů o tom, že naplnil znaky skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku vůči dvěma osobám je zcela správný.

c) k subsidiaritě trestní represe

47. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že uvedený čin, jenž vykazuje formální znaky přečinu trestného činu křivé obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, nelze podle trestního práva posuzovat proto, že nedosahuje potřebné škodlivosti, přičemž jeho protispolečenský význam by mohl být postihnut jen v rámci řízení o přestupku. Jestliže obviněný kladl v této souvislosti důraz na nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neodpovídají jeho výhrady uvedeným zásadám. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Aplikovat zásadu uvedenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.].

48. Pokud obviněný poukazoval na možnost, aby byl postižen jen za přestupek, odpovídal by tento jeho požadavek principu subsidiarity trestní represe, který je však zcela v rozporu s tím, co bylo v této trestní věci zjištěno. Pokud byl učiněn závěr o tom, že jsou naplněny znaky trestného činu, o přestupek se jednat již nemůže. Rovněž by bylo jen opakováním skutečností rozvedených výše, kdyby Nejvyšší soud na tuto námitku obviněného podrobněji reagoval, a proto jen pro úplnost zmiňuje, že z hlediska posouzení závažnosti činu obviněného je významné, že jemu za vinu kladený čin vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. Svou povahou je v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně popsané jednání závažné a škodlivé, protože obviněný za účelem prosazení svých záměrů zneužil prostředků trestního práva a zcela zbytečně postavil M. O. a V. K. do postavení obviněných, vůči nimž byly zahájeny úkony trestního řízení. Škodlivost takového činu je vysoká, protože ve snaze zvrátit své předchozí rozhodnutí, které zřejmě později pro své poměry vyhodnotil jako nevyhovující, jednal obviněný po neúspěšných správních krocích až krajním způsobem, a to tak, že podal trestní oznámení. V něm zcela vědomě uvedl nepravdivá tvrzení, kterými nejenže očerňoval své bývalé nadřízené, ale snažil se jimi řešit i svou osobní situaci, která se rozvinula poté, co ukončil služební poměr ve Věznici XY, a to v důsledku vlastního selhání při plnění služebních povinností ústícího v tzv. mimořádnou událost, kdy v době jeho služby, poté co nesplnil předepsaná pravidla, došlo k sebevraždě vězně, nad kterým měl v dané době obviněný vykonávat dozor.

49. Nejvyšší soud z těchto důvodů výhradě obviněného nevyhověl, protože není odůvodněná a z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o čin malé společenské škodlivosti, nýbrž o kriminální trestný čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

VI. Závěr

50. Uvedené závěry Nejvyšší soud učinil poté, co soudy obou stupňů již ve svých rozhodnutích na jím obdobné výhrady řádně reagovaly a své závěry a úvahy zanesly v potřebné míře do odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Jednalo se tedy o opakování již namítaných skutečností, s nimiž se v dostatečné míře vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408].

51. Nejvyšší soud mohl závěr o správnosti přezkoumávaných rozhodnutí učinit podle obsahů podaného dovolání a příslušného spisu, které pro něj byly plně dostačující, a svědčí o tom, že námitky v dovolání učiněné byly částečně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné, leč nedůvodné, a proto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)Poučení:

V Brně dne 19. 2. 2020

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru