Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1570/2019Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaČasová působnost
Legalizace výnosů z trestné činnosti
Úmysl přímý
KategorieC EU
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1570.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 216 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku

§ 2 odst. 1 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1570/2019-435

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný I. H. N., nar. XY v XY, Nigérie, trvale bytem XY, státní příslušník Švédského království (proti němuž je trestní řízení vedeno jako proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 61 To 39/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 85/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. N. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 3 T 85/2018, byl obviněný I. H. N. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 6. 6. 2016 založil v Praze 1, XY, v pobočce bankovní instituce UniCredit Bank, a. s., bankovní účet č. XY, jehož byl jediným majitelem a disponentem, kdy od okamžiku založení bankovního účtu na tento nebyla, vyjma jediné platby ve výši 10,08 EUR, připsána žádná platba a až dne 22. 11. 2016 byla připsána zahraniční platba ve výši 49.225,28 EUR (tj. 1.331.297,60 Kč) a dne 24. 11. 2016 platba ve výši 49.435,82 EUR (tj. 1.336.482,70 Kč) z bankovního účtu IBAN XY od obchodní společnosti Stante Logistics Srl, sídlem Via dei Gerani 4, 700 26 Modugno, Itálie (dále „společnost Stante“), z nichž obratem dne 24. 11. 2016 zaslal částku ve výši 39.000 EUR na bankovní účty vedené ve Spolkové republice Německo na osobu U. L. N., přičemž obchodní společnosti Stante podala ohledně těchto plateb trestní oznámení s tím, že byly realizovány na základě podvodného jednání neznámého pachatele, když z okolností přijetí plateb, tedy že bankovní účet obviněný založil čistě za účelem přijetí těchto zahraničních plateb, které ihned po jejich připsání zaslal další osobě, skutečnosti, že se původní plátce, místo pobytu obviněného, místo založení bankovního účtu a finální příjemce každý nachází v jiném státě, a z toho, že obviněný neměl k založení bankovního účtu v České republice žádný legitimní důvod, je zřejmé, že bankovní účet založil s cílem přijmout finanční prostředky, u nichž je třeba zastřít jejich původ, tedy u nichž je zřejmé, že pocházejí z trestné činnosti.

2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest vyhoštění na pět let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 61 To 39/2019, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného podané obhájkyní proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně zamítl.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť skutek, jenž mu je kladen za vinu, nenaplňuje znaky zločinu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Rovněž vytkl, že postrádá spojitost s provedenými důkazy, a proto namítal i porušení zásady spravedlivého procesu. Těmito obecnými výhradami mířil zejména proti subjektivní stránce v podobě úmyslu, protože zavinění u tohoto trestného činu musí zahrnovat jak úmysl zastřít původ věci (či jinak usilovat o podstatné ztížení nebo znemožnění zjištění původu věci), tak úmysl, resp. alespoň srozumění s tím, že daná věc z trestné činnosti pochází. V nalézacím řízení však podle něj nebyly zjištěny skutečnosti, z nichž by bylo možné bez pochybností dojít k závěru, že jednal s takovým úmyslem.

5. Pro spolehlivý závěr o zavinění podle obviněného chybí ve věci potřebná zjištění, neboť soudy posuzovaný skutek je v rozporu s provedenými důkazy, resp. byl konstruován při naprosté absenci důkazů objasňujících subjektivní stránku. Obviněný vyjmenoval důkazy, o něž se soud opíral, a z tohoto přehledu dovodil, že před soudem prvního stupně byly provedeny pouze ty, z nichž lze mít za prokázanou existenci finančních prostředků pocházejících pravděpodobně z trestné činnosti a z přeshraničních plateb z bankovního účtu obviněného. Nebyly ale provedeny takové důkazy, které by svědčily o tom, že by obviněný dané platby realizoval s úmyslem zastřít jejich původ (či jinak usilovat o podstatné ztížení nebo znemožnění zjištění jejich původu), resp. o tom, že byl alespoň srozuměn s tím, že předmětné finanční prostředky z trestné činnosti pocházejí, a nebyl ani prokázán jakýkoliv vztah obviněného k tzv. základnímu (hlavnímu) trestnému činu.

6. Z uvedených důvodů v průběhu řízení nebylo zjištěno, že obviněný založil účet výhradně za účelem přijetí předmětných zahraničních plateb, když založení bankovního účtu a jeho nevyužívání po určitou dobu nelze bez dalšího považovat za účelové jednání, neboť pro takový závěr žádné důkazy nesvědčí. Pro prokázání viny obviněného nelze vycházet ani z rozdílnosti míst a států pobytu obviněného, bankovního účtu a finálního příjemce, neboť v dnešní době jsou přeshraniční bankovní transakce zcela běžné, a nelze z nich dovozovat trestní odpovědnost. Neztotožnil se se závěrem soudů, že neměl k založení bankovního účtu v České republice žádný legitimní důvod, a vytkl, že soudy nezvažovaly, že by on sám mohl být pouze obětí celé trestné činnosti související s předmětnými finančními transakcemi, a nepřihlédly k jeho obhajobě, že dané finanční prostředky mohly být připsány v souvislosti s jeho pracovní činností pro společnost GREPHIL INTERNATIONAL AGENCY, a že s nimi naložil podle pokynů, jež mu byly v rámci jeho pracovních povinností uděleny. Jestliže tuto skutečnost soudy neobjasnily, zpronevěřily se zásadám podle článků 8 odst. 2, 36 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09).

7. Okolnosti, na nichž soudy prvního a druhého stupně založily svůj právní závěr o zavinění obviněného, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, ale opírají se pouze o to, že existoval účet, aniž by byl ověřen důvod jeho založení, a vycházejí jen z toho, že se týkal bankovních účtů v různých státech. Tyto okolnosti lze jen stěží považovat za souhrn objektivních nepřímých důkazů, na nichž je možné založit nepochybný závěr o jeho zavinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1620/2014, a stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr.).

8. Když nebyly podle obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, shledal nesprávným i výrok o trestu, jenž byl zcela nedůvodně potvrzen usnesením odvolacím soudem, jemuž též vytkl, že jeho odvolání zamítl, aniž se jakkoliv zabýval uplatněnou argumentací, a naopak zcela nedůvodně tvrdil, že společnost Stante s obviněným nikdy neobchodovala, a proto ani nemohla zaslat peníze na jeho účet, který vůbec neznala. Okolnost, z jakého důvodu společnost Stante odeslala předmětné finanční částky, zda vědomě či nikoliv, může být relevantní pro posouzení tzv. základního (hlavního) trestného činu a určení jeho pachatele, nikoliv však pro posouzení trestného činu, kterým byl shledán vinným. Navíc obviněný v rámci své obhajoby ani nikdy netvrdil, že by společnost Stante zaslala předmětné finanční částky na jeho účet vědomě či nevědomě, a to právě proto, že on sám o této společnosti vůbec nevěděl, stejně jako nevěděl, odkud předmětné finanční prostředky skutečně pocházejí, je učiněné právní posouzení, že naplnil znaky zločinu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku nesprávné.

9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 61 To 39/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 3 T 85/2018, a dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám obviněného zprostil obžaloby, příp. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nevyjádřilo.

III. Přípustnost a další podmínky dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

12. K jednotlivým důvodům, o něž obviněný dovolání opřel, je vhodné v obecné rovině uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Na podkladě tohoto důvodu je možné namítat, že postupem přezkumného orgánu došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, anebo pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut, přestože v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V přezkoumávané věci se jedná o druhou z uvedených alternativ, protože odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podmínil důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uvedené námitky korespondují se zákonnými hledisky pro jeho řádné uplatnění.

13. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].

14. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 ), což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

IV. Posouzení dovolání

15. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný zákonné požadavky pro podání dovolání v souladu s označenými dovolacími důvody splnil jen částečně tím, že brojil proti vadné právní kvalifikaci, jíž vytýkal nesprávné posouzení subjektivní stránky, a to přesto, že částečně tyto argumenty založil na výhradách i proti nepřesnosti v popisu skutkových zjištění, která podle něj nevycházejí z důkazů ve věci provedených.

16. Přestože uvedené výhrady proti správnosti skutkových zjištění na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z obecných zákonných hledisek nedopadají, neboť poukazují na nedostatečná a s obsahem provedených důkazů rozporná skutková zjištění, která nepostačují pro učiněné právní závěry, nebrání tato skutečnost Nejvyššímu soudu v tom, aby posuzoval věcnou správnost těchto výhrad, a to s ohledem na možnost porušení pravidel spravedlivého procesu. Významné je, že uvedené nedostatky obviněný vztahoval k vadným právním závěrům dotýkajícím se subjektivní stránky, a tedy takto vyjádřené nedostatky s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě korespondují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda jsou soudy učiněné právní závěry správným a logickým vyústěním procesu dokazování a na jeho základě učiněných skutkových zjištění.

V. K časové působnosti trestních zákonů

17. Proto, aby se mohl Nejvyšší soud zabývat správností použité právní kvalifikace, bylo třeba nejprve vyřešit, který zákon na čin obviněného bylo možné aplikovat, s ohledem na to, že byl spáchán v červnu 2016 a zákonem č. 287/2018 Sb. byl změněn zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Z hledisek § 2 odst. 1 tr. zákoníku dovolací soud zkoumal, který zákon je pro obviněného příznivější, neboť tento závěr je významný pro úvahy o správnosti právního posouzení činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, a to mimo jiné i proto, že z napadených rozhodnutí taková úvaha nevyplývá.

18. Zásady vymezené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku stanoví pravidlo, že skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, nebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku (srov. rozhodnutí č. 48/2011-II. Sb. rozh. tr). Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr., též stanovisko č. 1/2011 Sb. rozh. tr.).

19. V posuzované věci obviněný trestný čin, jenž mu je kladen za vinu, spáchal v červnu až listopadu 2016, kdy účinný trestní zákon stanovil u zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku trestní sazbu u trestu odnětí svobody podle odstavce 3 (kvalifikační znak představující značný prospěch) na dvě léta až šest let, nebo bylo možné uložit trest propadnutí majetku. Novelou provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. s účinností od 1. 2. 2019 (tj. po spáchání činu, avšak před rozhodnutím soudu druhého stupně), byla původní skutková podstata trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku (touto novelou zrušená) zahrnuta do nových ustanovení § 216 tr. zákoníku (legalizace výnosů z trestné činnosti) a § 217 tr. zákoníku (legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti). Podle této nové právní úpravy by na čin obviněného dopadalo posouzení podle § 216 odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který by mu hrozil trest od dvou do osmi roků nebo propadnutí majetku.

20. Při posouzení trestnosti tohoto činu z hlediska srovnávaných zákonů je pro obviněného podle sazby trestu odnětí svobody v celkovém výsledku příznivější ve smyslu zásad podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku ustanovení § 216 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 v době, kdy byl čin spáchán (tedy před novelou zákonem č. 287/2018 Sb.), podle něhož soudy činné ve věci čin obviněného posoudily. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud výhrady obviněného proti takto užité právní kvalifikaci posuzoval a zkoumal, zda jsou důvodné.

VI. K právnímu posouzení

21. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

22. K námitkám obviněného je třeba uvést, že se jedná o úmyslný trestný čin (§ 15 tr. zákoníku), jejž soudy podle tzv. právní věty shledaly naplněným v alternativě, že zastřel původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině, a získal takovým činem pro jiného značný prospěch.

23. Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám získaným trestným činem nebo jako odměna za něj. Tím je poskytována i ochrana majetkovým vztahům na finančních trzích, na trhu výrobků a služeb a na ostatních trzích, pokud jde o původ peněz a jiných majetkových hodnot, tedy je chráněn i zájem na čistotě majetkových vztahů. Legalizace výnosů z trestné činnosti napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (např. podvodem podle § 209 tr. zákoníku, přijetím úplatku podle § 331 tr. zákoníku, aj.), na který legalizace navazuje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2154; shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, či ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1171/2008). V širším slova smyslu je možné objekt tohoto trestného činu spatřovat v zájmu společnosti na ochraně čistoty hospodářských vztahů, zejména s důrazem na ochranu regulérnosti fungování tržního hospodářství a řádného obchodování. Tato skutková podstata má za cíl postihovat rozličné formy jednání nazývané obecně jako praní špinavých peněz, neboť legalizace výnosů z předešlé trestné činnosti má především za cíl ztížit či znemožnit odhalení a objasnění tzv. základního trestného činu, z nějž pramení tento nelegální zisk (např. podvod, krádež, přijetí úplatku, obchod s drogami apod.) Předmětem útoku je majetková hodnota, která nebyla právně nabyta do vlastnictví pachatele, neboť byla získána trestnou činností, tj. protiprávním úkonem, jehož neplatnost se dovozuje z § 547 ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dříve § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb.; srov. komentář k § 216 bod 6. dostupný v právním informačním systému ASPI k 29. 1. 2020, shodně též DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1311).

24. Ustanovení o trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti provádí závazky vyplývající z Evropské úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu ze dne 8. 11. 1990 (č. 33/1997 Sb.), která v článku 6 vymezuje základní znaky trestného činu praní výnosů zločinu. Členské státy Rady Evropy se dohodly na jednotném postihu úmyslného jednání směřujícího k zatajení nebo zakrývání nedovoleného původu majetku. Obdobný požadavek se objevuje i v dalších dokumentech, např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1781/2006 ze dne 15. 11. 2006 (1781/2006/ES) o informacích o plátci doprovázejících převody peněžních prostředků, atd.], nebo Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. 10. 2005, o předcházení zneužití finančního systému k praní špinavých peněz a financování terorismu, ve znění směrnice 21007/64/ES a směrnice 2008/20/ES (2005/60), Rozhodnutí Rady ze dne 6. 12. 2007 o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v jednotlivých členských státech v oblasti vysledování a identifikace výnosů z trestné činnosti nebo jiného majetku v souvislosti s trestnou činností (2007/845/SVV). V neposlední řadě se jedná o směrnici Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849 ze dne 20. 5. 2015, o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES. Podle článku 1 odst. 3 se za praní peněz považuje jednání, pokud je pácháno úmyslně:

a) přeměna nebo převod majetku s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti, za účelem zatajení nebo zastření nezákonného původu majetku nebo za účelem pomoci jakékoliv osobě, která se účastní páchání takové činnosti, aby se vyhnula právním následkům svého jednání;

b) zatajení nebo zastření skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání, pohybu, práv k majetku nebo jeho vlastnictví s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti;

c) nabývání, držení nebo užívání majetku s vědomím, v době jeho obdržení, že tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti;

d) účast na spáchání, spolčení ke spáchání, pokus o spáchání, pomoc, usnadňování a návod ke spáchání jakéhokoliv jednání uvedeného v písmenech a), b) a c).

Jednání se považuje za praní peněz i tehdy, jestliže k činnostem, na jejichž základě vznikl majetek pro účely praní, došlo na území jiného členského státu nebo na území třetí země.

25. Podle článku 1 odst. 6 uvedené směrnice Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností.

26. Zastíráním původu věci (nebo jiné majetkové hodnoty), o které v posuzované věci šlo, se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale netýká se jen peněz, nýbrž i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována nebo zkreslována. Zpravidla k tomu slouží fiktivní účetní operace. Dalším způsobem může být činnost směřující k převodům vlastnických práv k takové věci. Prostředkem zastření původu věci je převod vlastnictví k ní, vkládání takových věcí do „legálního podnikání“, jakož i utajení skutečné povahy věci, místa a pohybu věci, utajení dispozic s ní a informací o jejím vlastnictví, resp. o jiných právech k ní. Původem věci se tu rozumí to, že pochází z trestného činu nebo byla poskytnuta jako odměna za něj. Půjde především o trestné činy majetkové (hlava V.), trestné činy hospodářské (hlava VI.), ale i o výtěžek např. z nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami nebo obchodu s nimi (§ 283 tr. zákoníku), výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem (§ 288 tr. zákoníku), z úplatkářství (§ 331 až 333 tr. zákoníku), z trestné činnosti organizovaných zločineckých skupin (§ 129, 361 tr. zákoníku) atd. Věc nebo jiná majetková hodnota může být získána i trestným činem pachatele legalizace výnosů z trestné činnosti, anebo může jít i o jeho odměnu za spáchaný trestný čin. Pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc (získaná trestnou činností) nebo majetkový prospěch (získaný trestnou činností) byly nabyty v souladu se zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2154, či DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s 1311 až 1313, obdobně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 712 až 714, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1173/2011).

27. Vzhledem k povaze tohoto trestného činu, který závisí na hlavním, tzv. predikativním trestném činu, je třeba upozornit, že za predikativní trestný čin se pro účely legalizace výnosů z trestné činnosti považuje jakýkoliv trestný čin, který vede k získání věcí, tj. vytváří výnosy, jež se později stávají předmětem legalizace. Právní teorie i praxe se v této souvislosti musela vypořádat rovněž se situací, kdy dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o predikativním trestném činu, zejména z důvodu, že nebyl zjištěn pachatel tohoto trestného činu. Judikatura se v zásadě ustálila na závěru, že posouzení, zda došlo k získání majetkové hodnoty trestným činem, může být předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. závisející jen na zhodnocení daných okolností případu, zda byl, či nebyl spáchán trestný čin, z něhož majetková hodnota pochází (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008; též DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1314).

28. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je zásadně zaměřeno proti zavinění, ve vztahu k němuž vytýká, že nebyly okolnosti subjektivní povahy řádně objasněny a že nebyl prokázán jeho vztah k tzv. základnímu trestnému činu, je nejprve vhodné obecně zmínit, že se jedná o úmyslný trestný čin, a proto se zde vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to se zřetelem na to, že pachatel zde zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna za něj, čímž navozuje dojem, že byla nabyta v souladu se zákonem. Z povahy tohoto trestného činu vyplývá, že úmysl obviněného musí krýt nejen samotné jeho jednání (ukrytí, převedení na sebe nebo jiného či užívání), ale zároveň si musí být vědom, že věc nebo jiná majetková hodnota, kterou ukryl, převedl na sebe nebo jiného či kterou užívá, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Musí znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný onou jinou osobou je trestným činem (srov. č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). V případě jednání, které spočívá v ukrytí či převedení na sebe nebo jiného, musí mít tuto vědomost již v okamžiku, kdy věc nebo jinou majetkovou hodnotu ukrývá či převádí na sebe nebo jiného.

29. Současně je však třeba vycházet i z článku 1 odst. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, podle něhož vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 této směrnice mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností, což koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých soudů (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).

30. Posoudí-li se z těchto hledisek odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a skutečnosti, o něž soudy své závěry o subjektivní stránce obviněného opíraly, jakož i jeho vztah k původu peněz, o nějž se v této trestní věci jedná, lze považovat za správné, že shledaly u obviněného úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože dospěly k závěru, že chtěl způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením § 216 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, spočívající v zastření původu věcí (peněz) získaných trestným činem spáchaným v cizině, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn. Soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování opřeného zejména o svědecké výpovědi J. K. (jednatele a jediného společníka firmy Bohemia Cargo) a listinné důkazy (zejména trestní oznámení, zprávy společnosti Stante a Bohemia Cargo, emailová komunikace, výpisy bankovních účtů) dospěl k závěru, že obviněný vědomě zakrýval původ finančních prostředků takovým způsobem, že za účelem připsání dvou podvodných plateb v celkové výši 98.661,10 EUR založil bankovní účet u UniCredit Bank, a. s., jehož byl jediným majitelem a disponentem, přičemž bylo zjištěno, že od založení účtu před připsáním plateb nebyly provedeny žádné běžné finanční transakce (od založení účtu dne 6. 6. 2016 byla dne 5. 8. 2016 připsána pouze platba ve výši 10,08 EUR, dne 22. 11. 2016 byla na účet připsána zahraniční platba ve výši 49.225,28 EUR a dne 24. 11. 2016 platba ve výši 49.435,82 EUR z bankovního účtu společnosti Stante) a finanční prostředky, které byly připsány na předmětný bankovní účet, bezprostředně poté dne 24. 11. 2016 přeposlal na další zahraniční bankovní účty vedené ve Spolkové republice Německo na jiného majitele (viz strana 3 cit. rozsudku).

31. Odvolací soud z podnětu obdobných námitek obviněného uplatněných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se rovněž zabýval všemi rozhodnými okolnostmi ve vztahu k přímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a poukázal na objektivní okolnosti, za nichž k činu došlo. Z nich v souladu s úvahami soudu prvního stupně zdůraznil, že obviněný založil předmětný účet, a od tohoto okamžiku vyjma jediné platby ve výši 10,80 EUR jiné platby než od společnosti Stante na předmětný účet zaslány nebyly. Shrnul i další ve věci zjištěné skutečnosti, např. dobu výběru peněz, nebo okolnosti na straně společnosti Stante, která s obviněným nikdy neobchodovala. Právě z těchto okolností následně vyvodil své úvahy o úmyslném zavinění obviněného (srov. stranu 3 body 12., 13. usnesení odvolacího soudu).

32. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil, protože shledal, že jak skutkové okolnosti, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsány, tak i na ně navazující úvahy obou soudů obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí obsahují nezbytné informace, z nichž je patrné, o co svůj závěr opřely. Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, že by nebyly provedeny žádné důkazy, které by objasňovaly, že dané platby realizoval s úmyslem zastřít jejich původ, protože soudy vysvětlily, z jakých konkrétních skutečností usuzovaly na zavinění obviněného. Je možné shrnout, že jejich závěry byly učiněny v souladu se zákonnými hledisky i s obsahem a výsledky provedeného dokazování. Přímý úmysl u obviněného soudy dovodily z jeho osobních poměrů, způsobu, jak účet založil, kde pobýval, odkud pocházel, odkud peníze plynuly (míněno několik členských států EU), a zabývaly se i souvislostmi dotýkajícími se sporu, který v důsledku uvedené transakce nastal mezi společností Bohemia Cargo zastoupenou J. K. a společností Stante. Významný zde byl způsob nakládání s jím zřízeným bankovním účtem i na něj obdrženými finančními prostředky od odesílatele platby (společnost Stante), o jehož existenci obviněný podle své obhajoby neměl ani tušení, ani s ním nikdy neobchodoval či jakkoli nespolupracoval, jak vyplynulo též ze sdělení společnosti Stante a výpovědi J. K. (viz č. l. 370 až 371), proto nebyl důvod pro to, aby od této společnosti jakékoliv finanční toky na účet obviněného byly zasílány. Tyto úvahy mají logickou návaznost a vzájemně spolu korespondují. Navíc je zde významné, že zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (jeho nedbalostní forma je upravena v § 217 tr. zákoníku) s tím, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty [zde vymezené v odstavci 3 písm. d) cit. ustanovení] zásadně postačí zavinění z nedbalosti [16, odst. 1, 2 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku]. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit tam uvedený následek – zastřít původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině (úmysl přímý).

33. Nebylo možné se ztotožnit s výhrami obviněného, že u něj k základní skutkové podstatě absentovala vědomostní i volní složka úmyslu, protože takovému názoru odporuje jeho chování; které bylo zcela vědomé a chtěné. Vědění (intelektuální) zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Intelektuální složka se týká především vnímání objektivního světa pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností [srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211]. Pokud jde o vědomostní část úmyslu obviněného, bylo prokázáno, že znal všechny rozhodné okolnosti, protože on byl tím, kdo účet založil, kdo s penězi na něm manipuloval, a tedy je zřejmé, že věděl i to, odkud peníze pocházejí. Jestliže volní složka zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci, bylo rovněž objasněno, že obviněný měl aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem a byla to jeho vůle, která potencovala jeho jednání, jež bylo záměrné a rozhodně nepředstavovalo „pasívní přístup“, ale šlo o cílené a zcela chtěné jednání směřující k vyvolání rozhodných skutečností.

34. Nejvyšší soud nad rámec úvah a závěrů, které soudy v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly, doplňuje, že obviněný k České republice nemá osobně žádný vztah, narodil se v Nigerii, trvale bydlí ve Stockholmu ve Švédském království, účet založil v České republice, a peníze, které na účet převedl, měly původ v Itálii a odčerpány byly na účet v Německu. Rovněž časové souvislosti mají podstatný význam, neboť bez toho, aby bylo možné dovodit jakýkoliv racionální důvod, obviněný účet u UniCredit Bank, a. s., založil dne 6. 6. 2016, na nějž do dne 5. 8. 2016 připsal pouze částku necelých 11 EUR nutnou k udržení provozu a aktivního statusu tohoto účtu. Dalším a jediným pohybem na straně aktiv bylo až připsání dvou trestným činem dotčených částek ve dnech 22. 11. 2016 a 24. 11. 2016, které obratem dne 24. 11. 2016 odeslal do Německa na účet třetí osoby (viz č. l. 267 až 268). Rovněž je třeba brát do úvahy logické souvislosti vyplývající z před soudy prezentovaného sporu mezi společnostmi Bohemia Cargo a Stante, které do té doby mezi sebou bezproblémově spolupracovaly, ovšem až do chvíle, než se objevila pochybná e-mailová zpráva o změně čísla účtu, kterou však majitel údajného účtu Bohemia Cargo nezaslal, ani neodpovídala jeho emailové adrese. Žádná společnost s obviněným nikdy neobchodovala či s ním neudržovala jiné kontakty. Přitom společnost Stante právě na základě podvodného e-mailu, který na první pohled vyvolával klamné zdání, že jde o standardní e-mailovou komunikaci z adresy Bohemia Cargo jako obchodního partnera společnosti Stante, údajně prostřednictvím e-mailu sdělovala společnosti Stante, že její dosavadní e-mailová adresa, která běžně sloužila k výměně zpráv mezi oběma jmenovanými společnostmi, byla změněna na XY (neznámým pachatelem) a nově zněla XY (viz č. l. 234 až 238). Je na první pohled zjevné, že obě adresy jsou velmi snadno zaměnitelné a těžko od sebe rozeznatelné, neboť se liší pouze doménou „cz“ a „net“. Důsledkem toho bylo, že společnost Stante na nově uvedenou mailovou zprávu, a v ní uváděnou změnu účtu, zaslala úhradu za služby dodané společností Bohemia Cargo, k níž se však nikdy nedostaly, neboť skončily na podvodně předestřeném uvedeném účtu obviněného. Tato skutečnost vešla ve známost až pozdním odhalením, že uvedené platby v celkové výši 98.661,10 EUR, nebyly odeslány správnému příjemci, ale někomu, komu nebyly určeny, a kdo pouze vytvořil podvodný základ (založení funkční, avšak nepravé e-mailové adresy, založení bankovního účtu pro příjem podvodně vylákaných plateb), jak vyplývá též z obsahu trestního oznámení podaného společností Stante na neznámého pachatele (č. l. 93 až 103, 156 až 158, 193 až 196). Předběžně lze proto uvést, že jde o trestnou činnost, která sice dosud nebyla konkretizována, avšak z hlediska závěru o naplnění znaků posuzovaného trestného činu podle § 216 tr. zákoníku postačuje zjištění a prokázání, že šlo o nelegálně získané prostředky, jejichž původ v trestné činnosti vychází z podvodného trestného činu. Tyto skutečnosti Nejvyšší soud shledal dostatečnými pro závěr, že obviněný věděl, že peníze, které byly připsány na jeho účet dne 22. 11. 2016 a 24. 11. 2016, nepatří jemu, neboť jeho obhajoba založená na tvrzení, že očekával platbu od svého zaměstnavatele společnosti GREPHIL INTERNATIONAL AGENCY LTD (viz č. l. 50), nemůže obstát proto, že na výpisu z bankovního účtu je u každé platby viditelný odesílatel (viz č. l. 268). Obviněný se tudíž nemohl mýlit v jeho identitě, jak zjevně zcela účelově tvrdil.

VII. Závěr Nejvyššího soudu

35. Na základě shora rozvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že závěry učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních okolnostech, a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Naopak na zavinění obviněného usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných, které vyhodnotily jak jednotlivě, tak v celkovém souhrnu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Všechny uvedené skutečnosti svědčí o splnění podmínek přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je patrné, že obviněný jednal zcela záměrně a cíleně za účelem zakrýt původ těchto finančních prostředků, které byly získány trestnou činností spáchanou v cizině, když v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je dostatečným způsobem vyjádřeno, z jakého trestného činu (podvod) peníze, se kterými obviněný dále manipuloval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2778/14).

36. Nejvyšší soud z rozvedených důvodů nepovažoval námitky obviněného za důvodné, protože byly vyvráceny výsledky provedeného dokazování i správnými úvahami soudů obou stupňů, a proto v souladu s jimi učiněnými závěry považuje i použitou právní kvalifikaci za správnou, protože bylo jak po stránce objektivní, tak subjektivní prokázáno a soudy s patřičnými úvahami i vysvětleno, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.

37. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit podle popsaného skutku a na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru