Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1567/2016Rozsudek NS ze dne 09.08.2017

HeslaPříčinná souvislost
Příčinný vztah
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Ublížení na zdraví z nedbalosti
Usmrcení z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1567.2016.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 147 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 148 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1567/2016-110

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2017 o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 135/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 88/2014, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje v bodě I. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 135/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Vývoj dosavadního řízení před soudy nižších stupňů

1. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 135/2015, který byl vydán na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, je třeba zmínit průběh řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo.

2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 T 88/2014, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 9 To 183/2014, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, jakož i za pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. l k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jenž nabyl právní moci dne 2. 12. 2014, byl odsouzen podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.

3. Prvním rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, bylo rozhodnuto o odvoláních obviněného a státního zástupce v neprospěch obviněného tak, že I. k odvolání obviněného byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem, který odvolací soud sám nově vymezil. Obviněný byl odsouzen za tyto přečiny, jakož i za další trestnou činnost, stejně jak o ni rozhodl i soud prvního stupně, podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků. Rozhodnuto bylo též o náhradě škody.

4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. M. v bodě I. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015 i navazující rozhodnutí, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem v bodě II. dovolání obviněného J. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

5. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 135/2015, proti němuž dovolání nyní směřuje, rozhodl tím způsobem, že

I. z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 T 88/2014, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným (shodně s tím, jak jej sám uvedl i v rozsudku ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, tak, že

v P.-K. dne 28. 12. 2013 kolem 14.17 hod., řídil osobní automobil tov. zn. Škoda, typ Felicia, reg. zn. …, kterým přijel na čerpací stanici Benzina v Ch. ulici se spolujezdkyní V. P., se záměrem po jejich předchozí vzájemné dohodě zde natankovat pohonné hmoty do tohoto automobilu a poté odjet bez jejich zaplacení, v souvislosti s čímž předtím z vozidla záměrně odmontoval obě registrační značky, na čerpací stanici poté V. P. natankovala ze stojanu do vozidla 24,78 litru nafty, obviněný sedící na místě řidiče závěrem tankování nastartoval motor, a poté, co obsluha čerpací stanice M. J., přišla k vozidlu a s podezřením, že za natankované pohonné hmoty nebudou chtít zaplatit, V. P. vyzvala, aby přestala tankovat, V. P. po ukončení tankování nasedla zadními dveřmi do vozidla, s nímž bezprostředně poté obviněný z čerpací stanice odjel, aniž by za natankovanou naftu zaplatil, čímž způsobil provozovatelce čerpací stanice G. Č. škodu ve výši 905 Kč,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 T 97/2013 ze dne 3. 6. 2013, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2013, byl uznán vinným mimo jiné z přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří a půl roku,

po odjetí z čerpací stanice byl obviněný sledován řidičem taxi služby P. H., který za ním jel z výše uvedené čerpací stanice v osobním automobilu zn. Škoda, typ Superb, po vozovce ulic Ch. a K. do V. ulice, odkud byl poté obviněný pronásledován mezitím o shora uvedené krádeži vyrozuměnou motorizovanou policejní hlídkou pprap. P. M., jedoucím v označeném služebním vozidle Policie České republiky, který vozidlo řízené obviněným pronásledoval po vozovce ulic V. a P. až do obce V., kde obviněný projel několika ulicemi a vrátil se zpět na vozovku ulice P. a V., odkud odbočil do ulice S. ú. a následně opět do ulice V., kde jej poté začal pronásledovat další příslušník Policie České republiky nprap. Z. Š., ve služebním označeném vozidle, přestože byl obviněný během této jízdy shora uvedenými policisty vyzýván k zastavení rozsvíceným nápisem „STOP“ na přední části služebních vozidel, zvláštním výstražným světlem modré barvy a zvláštním zvukovým výstražným zařízením, na toto záměrně nereagoval a ve snaze těmto policejním hlídkám ujet, před nimi ujížděl po celou dobu zvýšenou rychlostí,

následně při jízdě po vozovce ulice V. ve směru od ulice S. k obci V. mimo uzavřenou obec P. okolo 14.24 hod. v prostoru za křižovatkou s ulicemi N. B. a D., kdy jel rychlostí nejméně 93,6 km/h, a jeho spolujezdkyně V. P. nebyla ve vozidle připoutána bezpečnostním pásem, a při předjíždění osobního automobilu zn. Renault, typ Megane Scenic, reg. zn. …, řízeného M. P., který při vjíždění z vedlejší silnice nedal obviněnému přednost v jízdě a obviněný mohl střet s tímto vozidlem odvrátit pouze zpomalením na rychlost 34 km/h, s tím, že řidič M. P. v obavě z toho, že do jím řízeného vozidla narazí vozidlo řízené obviněným přibližující se k němu zezadu zvýšenou rychlostí, strhl řízení svého vozidla doprava, a poté zastavil v zálivu autobusové zastávky „U V.“, obviněný ovšem vůbec nebrzdil, nezvládl řízení a s vozidlem dostal v protisměrné části vozovky smyk, v rámci něhož levou boční částí jím řízeného vozidla narazil do přední části osobního automobilu tov. zn. Peugeot, typ 306, reg. zn. …, řízeného P. C., který jel se spolujezdkyní J. K., po vozovce V. ulice ve směru od V. do P. z pohledu obviněného v protisměrném jízdním pruhu, kdy tímto střetem bylo obviněným řízené vozidlo odhozeno vpravo ve směru jeho jízdy a následně zadní částí narazilo do levé boční části služebního osobního automobilu Policie České republiky tov. zn. Škoda, typ Octavia, reg. zn. …, řidiče pprap. V. H., které v tu dobu stálo v zálivu autobusové zastávky při pravém okraji vozovky V. ulici přední částí směrem k obci V.,

přičemž shora uvedené vozidlo obviněný řídil, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění pro skupinu B, a měl v krvi nejméně 0,12 mg/l metamfetaminu, tedy psychotropní látky zařazené do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, poté, co si jej předešle vědomě aplikoval,

čímž porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. i), odst. 2 písm. b), § 17 odst. 3, odst. 5 písm. b), c) a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 361/2000 Sb.“),

a způsobil své spolujezdkyni V. P. zranění, a to úplné přehmoždění krční míchy a mnoho dalších, kterým na místě dopravní nehody podlehla, přičemž bezprostřední příčinou její smrti bylo úplné přehmoždění krční míchy při roztržení vazivového spojení mezi spodinou lební a krční páteří, P. C. lehké zranění s omezením v obvyklém způsobu života do 13. 1. 2014, J. K. vážné a těžké zranění s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 9 týdnů a pracovní neschopností do 16. 5. 2014, pprap. V. H. poranění bez omezení v obvyklém způsobu života,

a způsobil též škodu poškozením uvedených vozidel ve výši 35.730 Kč a 84.654 Kč.

6. Za tyto přečiny, za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, který ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 9 To 183/2014, nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jenž nabyl právní moci dne 2. 12. 2014, odvolací soud obviněného odsoudil podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestech, k nimž ukládal souhrnný trest, jakož i všechna další navazující rozhodnutí. Rozhodl rovněž o náhradě škody.

II. Odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Směřoval jím proti výroku I. napadeného rozsudku ve vztahu k přečinům podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 148 odst. 1 tr. zákoníku, proti výroku o trestu a o náhradě škody.

8. Obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávně posoudil příčiny dopravní nehody se zřetelem na hodnocení významu jednání jednotlivých účastníků pro její následky, protože na základě skutkového zjištění o nedání přednosti v jízdě ze strany řidiče M. P. neučinil žádné právní závěry k otázce příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností jednotlivými účastníky nehody a jejím vlivem na vznik a následky dopravní nehody, zejména proto, že mu M. P. nedal přednost v jízdě. Napadený rozsudek v tomto směru považoval za neúplný a nepřezkoumatelný mimo jiné i proto, že odvolací soud nerespektoval pokyn Nejvyššího soudu ohledně hodnocení příčin dopravní nehody a významu jednotlivých účastníků pro následky nehody, který vyslovil především na stranách 12 až 13 svého usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015.

9. Ve vztahu k trestní odpovědnosti za přečin podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku plynoucí z porušení povinností stanovených pravidly silničního provozu v ustanovení § 18 odst. 3, § 3 odst. 3 písm. a), § 75 odst. 5, 8, 9, § 79 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. obviněný tvrdil, že nezakládají důvod pro aplikaci odstavce 3 § 143 tr. zákoníku, neboť žádná z nich sama o sobě nepředstavovala hrubé porušení povinností stanovených zákonem, vedoucí ve svém důsledku ke způsobení smrti poškozené V. P.. K porušení § 17 odst. 5 písm. b), c) zákona č. 361/2000 Sb. navíc uvedl, že i pokud by bylo prokázáno, že se z jeho strany jednalo o nesprávné předjíždění, šlo jednoznačně o reakci na nedání přednosti v jízdě řidičem M. P., a v takovém případě nelze jeho jednání hodnotit ani jako porušení důležité, tím spíše hrubé porušení povinností řidiče (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, uveřejněné pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U povinnosti podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb. poukázal na svou obhajobu, že poškozená V. P. se v průběhu jízdy odpoutala a v zásadě zopakoval svou argumentaci, kterou užil již ve svém předchozím dovolání.

10. Za podstatnou vadu obviněný považoval, že odvolací soud i přes pokyn Nejvyššího soudu, který nesplnil, nezkoumal přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozené v důsledku toho, že mu M. P. nedal přednost v jízdě. Tuto výhradu podpořil i tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1505/16, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1073/15). V tomto směru obviněný uvedl, že opakovaně poukazoval na nedostatky znaleckého posudku z oboru doprava o průběhu a příčinách dopravní nehody, vypracovaného Ing. Jiřím Pechem dne 13. 1. 2014, jejž soudy vzaly za stěžejní důkaz o jeho vině, ačkoli jím nebyl vůbec objasněn přednehodový děj. Za zásadní obviněný označil pochybnosti týkající se vzájemného pohybu vozidel obviněného a řidiče M. P. plynoucí z toho, že nedošlo k jejich vzájemnému střetu, a tudíž jakékoli závěry znalce o přednehodové situaci jsou, jak i on sám výslovně ve své výpovědi v hlavním líčení dne 6. 11. 2015 a 21. 5. 2015 připustil, pouhým odhadem a hypotézou. Obviněný poukázal na to, že i sebemenší změna vzdálenosti mezi oběma dotčenými vozidly je způsobilá změnit závěr o možnosti odvrácení střetu brzděním obviněného, a tudíž nebylo spolehlivě zjištěno, zda obviněný mohl skutečně tímto včasným manévrem střetu s vozidlem Renault zabránit, anebo zda mohl důvodně vyhodnotit jako jedinou možnost odvrácení střetu jeho přejetí, resp. objetí. Tato úvaha by byla o to racionálnější, pokud by obviněný viděl, že řidič vozidla Renault začíná brzdit, a tudíž časový prostor k zabrzdění a odvrácení střetu by se ještě více zmenšil. Na podporu těchto svých úvah obviněný předestřel některé důkazy založené ve spisu, zejména protokol o nehodě v silničním provozu ze dne 28. 12. 2013, fotografie z místa nehody, svědecké výpovědi k pohybu vozidla Renault, z nichž podle jeho názoru k pohybu a postavení vozidla Renault bezprostředně před nehodou nevyplynulo vůbec nic, vyjma toho, že nelze s jistotou vyloučit, že toto vozidlo původně nezastavilo před zálivem autobusové zastávky a do zálivu nepopojelo až později. Jediným důkazem tak zůstal znalecký posudek o průběhu dopravní nehody, a proto je třeba trvat na jeho úplnosti a větší přesvědčivosti.

11. Obviněný vytýkal, že nebyl o průběhu dopravní nehody vyhotoven revizní znalecký posudek, v čemž spatřoval tzv. opomenutý důkaz, který měl zásadní vliv na správnost učiněných skutkových i právních závěrů, neboť dosavadní a zatím jediný znalecký posudek vykazuje zjevné nedostatky, když znalec zásadním způsobem změnil své závěry o vzájemném pohybu vozidel a možnosti odvrácení střetu ze strany obviněného, aniž by tuto změnu řádně odůvodnil, a navíc své závěry neporovnal se zajištěnými stopami a výpověďmi svědků. Pokud odvolací soud neuposlechl pokyn nadřízeného soudu ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř., jenž mu Nejvyšší soud uložil na straně 13 usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, a v jeho intencích neuložil znalci vypracovat i alternativní varianty dopravní situace před nehodou, aby mohla být vybrána ta, která je pro pachatele nejpříznivější, a to především se zřetelem na odchylky ve svědeckých výpovědích ohledně místa odstavení vozidla Renault bezprostředně po nehodě, jde o vadu vzbuzující pochybnosti o spravedlivém procesu a správnosti použité právní kvalifikace.

12. Kromě výhrad proti výroku o vině obviněný brojil i proti výroku o trestu, protože byl zařazen do přísnějšího typu věznice, než by v jeho případě přicházelo do úvahy tak, aby se mohl věnovat přípravě na své budoucí povolání a výkon výdělečné činnosti. Předchozí trestnou činnost páchal z mladické nerozvážnosti a v souvislosti se zneužíváním návykových látek, před nehodou hodlal začít žít rodinný život s V. P., snažil se odvyknout návykovým látkám, čehož již ve výkonu trestu dosáhl. Poukázal na to, že odvolací soud nebral do úvahy jeho dobré chování ve věznici, kde řádně studuje s výbornými výsledky a je schopen se začlenit do normálního života, což se mu dříve pro nedostatek řádného zázemí nedařilo. Obviněný se nespokojil ani s výrokem o náhradě škody, který považoval za nesprávný zejména s ohledem na vady výroku o vině, na něž poukazoval ve svých námitkách proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu v přezkoumávaném rozhodnutí, zejména s ohledem na tvrzené spoluzavinění M. P., a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 509/2013, podle něhož existuje-li ve vztahu ke škodě několik relevantních příčin, je třeba zjistit a vyhodnotit jejich vliv a gradaci ve vztahu ke škodlivému následku.

13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 135/2015, ve výroku I. v části, v níž byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, dále výrok o trestu v celém rozsahu, včetně výroku o jeho zařazení do věznice s ostrahou, i výrok o náhradě škody v části, v níž mu byla uložena povinnost zaplatit škodu ve výroku uvedeným poškozeným, a poté aby přikázal odvolacímu soudu, aby o věci v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.

14. Obhájkyně obviněného v průběhu veřejného zasedání obsah toto dovolání včetně návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu doslovně zopakovala.

15. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně i ústně u veřejného zasedání vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. U něj působící státní zástupce konstatoval, že argumenty proti učiněným skutkovým zjištěním nebo způsobu, jak soudy provedly či hodnotily zajištěné důkazy nebo proti neúplnosti znaleckého posudku a ohledně nevypracování revizního znaleckého posudku, nenaplňují jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zdůraznil, že se k těmto výhradám již podrobně vyjádřil Nejvyšší soud na stranách 17 až 18 v usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015. V něm bylo dostatečně reagováno i na výtky obviněného o nevyužití zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces a na neaplikování moderačního práva soudu pro zařazení do jiného typu věznice.

16. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu ohledně zpracování znaleckého posudku, neboť krajský soud v nyní přezkoumávaném rozhodnutí na stranách 18 a 19 pečlivě a logicky hodnotil znalecký posudek a závěry z něj vyplývající, a v pochybnostech se přiklonil ve prospěch obviněného (např. vzdálenost vozidla obviněného od vozidla Renault, rychlost vozu obviněného, aj.). Poukázal také na stranu 20 napadeného rozsudku, kde odvolací soud konstatoval, že výpovědi svědků v případě dopravních nehod se podle dlouholeté praxe soudu ukazují jako velmi subjektivní (především odhady vzdáleností a rychlostí), a proto je téměř vždy, stejně jako v tomto případě, rozhodující znalecký posudek, který vychází ze svědeckých výpovědí, pokud jsou technicky přijatelné. Odvolací soud podle státního zástupce provedl úkony a doplnění dokazování v souladu s právním názorem a pokyny dovolacího soudu.

17. Za námitku, která s dovolacím důvodem podle § 265b dost. 1 písm. g) tr. ř., obsahově korespondovala, státní zástupce považoval pouze výhrady obviněného o přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem v podobě smrti poškozené V. P. v důsledku chování samotné poškozené, k níž též poukázal na strany 19 až 20 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, který vysvětlil, že za „nepřipoutání“ poškozené nese odpovědnost obviněný.

18. Ve smyslu námitek obviněného k možnosti spoluzavinění jiného z účastníků na vzniklé dopravní situaci, jíž se obviněný v dovolání domáhal, zejména pro jeho vliv na následky dopravní nehody, státní zástupce uvedl, že odvolací soud se touto otázkou podrobně zabýval z hlediska příčinné souvislosti a došel k závěru, že vozidlo Renault sice vytvořilo pro obviněného náhlou překážku, avšak řidič tohoto vozidla M. P. se následně snažil vyklidit vozovku, kdy vjel do zálivu autobusové zastávky, a pokud by obviněný reagoval na takto vzniklou situaci bržděním, nedošlo by k jeho přejetí do protisměru a ke srážce s protijedoucím vozidlem. Obviněný však nebrzdil a snažil se vozidlo předjet. Argumentaci obviněného založenou na tom, že se snažil vozidlu Renault vyhnout a nesprávně zvolil řešení dopravní situace, státní zástupce označil za tendenční a při posouzení celého nehodového děje za absurdní. S odůvodněním, že nelze posuzovat pouze situaci těsně před nehodou, ale je důležité posoudit celý skutkový děj, který začal již na benzínové stanici, a to, že obviněný po krádeži benzínu ujížděl pronásledujícím ho policistům vysokou rychlostí. Při posouzení všech těchto okolností podle státního zástupce nelze tvrdit, že obviněný pouze špatně vyhodnotil situaci, když zjevně o žádném jiném řešení situace ani neuvažoval, o čemž svědčí i obsah jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Ztotožnil se proto se závěry odvolacího soudu, že obviněný měl a mohl v dané situaci reagovat bržděním a svým jednáním porušil mimo jiné § 17 odst. 3 a odst. 5 písm. b), c) zákona č. 361/2000 Sb.

19. K obviněným namítané nesprávné právní kvalifikaci podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku státní zástupce odkázal na strany 19 až 20 přezkoumávaného rozsudku, které považoval za precizně zdůvodňující porušení daných ustanovení s tím, že byl akceptován právní názor Nejvyššího soudu.

20. U překročení rychlosti se státní zástupce neztotožnil s tvrzením obviněného, že bylo jen mírné, neboť nelze pominout, že vozidlo řídil bez oprávnění pro řidičskou skupinu B, které bylo podle zákona pro řízení daného vozidla potřeba. Došlo proto v souhrnu k hrubému porušení zákona o bezpečnosti dopravy, a tím i k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku.

21. Výhrady proti náhradě škody, kterou obviněný považoval za nesprávnou v důsledku závažného spoluzavinění ze strany jednání M. P., státní zástupce neakceptoval s ohledem na odvolacím soudem učiněný závěr na straně 20 přezkoumávaného rozhodnutí, že i když M. P. vytvořil obviněnému na silnici náhlou překážku, obviněný mohl brzdit, čímž srážce s protijedoucím vozidlem mohl zabránit. Protože se obviněný o brždění ani nepokusil, naopak se snažil M. P. předjet, neboť ujížděl policejnímu autu, které ho pronásledovalo, nenese i podle názoru státního zástupce na vzniklém následku M. P. žádnou odpovědnost.

22. Ze všech rozvedených důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, což u veřejného zasedání modifikoval požadavkem na odstranění vady ve výroku o ukládaném souhrnném trestu. Poukázal na to, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest s ohledem na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2014 a Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 18 T 28/2014, avšak podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku došlo pouze ke zrušení rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích, a s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2010 konstatoval, že je zapotřebí zrušit obě dvě tato dřívější rozhodnutí ve výroku o trestu. Proto navrhl, aby bylo zrušeno rozhodnutí o trestu, byl uložen v podstatě trest nový, avšak v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr. zákoníku, byly zrušeny oba dva výroky o trestu, tedy jak z Okresního soudu ve Strakonicích, tak i Obvodního soudu pro Prahu 4.

23. Obviněný v průběhu veřejného zasedání reagoval na toto vyjádření prostřednictvím své obhájkyně v rámci závěrečného návrhu a vlastní závěrečné řeči, v níž uvedl, že skutku lituje, poškozená V. P. byla jeho snoubenka, a že setrvává na všem, co bylo uvedeno v jeho písemném dovolání.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno, jakož i řízení jim předcházející, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud již jednou v této věci o dovoláních obviněného i státního zástupce rozhodoval, a dovolání obviněného odmítl, kdežto z podnětu nejvyššího státního zástupce usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, dříve přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, byl nyní oprávněn přezkoumávat jen tu část dřívějšího řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání. V rámci svého současného přezkumu byl vázán zásadou, že opětovné přezkoumávání správnosti řízení by znamenalo nepřípustnou revizi, což zákon ani na podkladě nového dovolání nepřipouští [srov. § 265n tr. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003 (uveřejněné pod č. 29/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

IV. K přezkumné činnosti Nejvyššího soudu

25. V současném stadiu trestního řízení, kdy Nejvyšší soud přezkoumává rozhodnutí vydaná soudy nižších stupňů v této trestní věci na podkladě dovolání obviněného již podruhé, pokud jde o část řízení, vůči němuž již obviněný své výhrady v předchozím dovolání uplatnil a Nejvyšší soud na ně reagoval, tak z jejich podnětu již Nejvyšší soud opětovně napadená rozhodnutí přezkoumávat není oprávněn. Nelze se již z tohoto důvodu zabývat nově opakovanými námitkami, jimiž obviněný opakovaně brojil proti nerespektování zásady in dubio pro reo, nesprávnému vyhodnocení spoluzavinění poškozené V. P. pro její nepřipoutání se ve vozidle, nebo ohledně nesprávnosti uloženého trestu. Na tyto námitky již bylo reagováno, a jde jen o opakování toho, co již obviněný vytýkal v dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, které bylo zrušeno kasačním usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015. Proto Nejvyšší soud tyto námitky již není oprávněn přezkoumávat.

26. Dovolání obviněného odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podmínky, za nichž je možné uvedený důvod uplatnit, byly rozvedeny na straně 7 a 8 usnesení Nejvyššího ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, na něž lze i nyní odkázat. Protože prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, je třeba s ohledem na obsah obviněným nyní uplatněného a přezkoumávaného dovolání zdůraznit, že jej obviněný po obsahové stránce naplnil jen výhradami, které směřují proti nedostatečnému posouzení a vyhodnocení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a jednáním M. P. na straně jedné a vznikem dopravní nehody na straně druhé, což je námitka, která má zásadní význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného za vzniklý následek, a Nejvyšší soud ji již ve svém předchozím rozhodnutí uložil odvolacímu posoudit se zřetelem na jiné ve věci zjištěné vady. Tuto námitku obviněného proto Nejvyšší soud mohl na podkladě nyní podaného dovolání v souladu s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumat, a to mimo jiné i s ohledem na to, zda odvolací soud dodržel pokyny, které mu Nejvyšší soud v této souvislosti uložil provést.

V. K příčinné souvislosti a spoluzavinění M. P.

27. Právě vyhodnocení možného spoluzavinění řidiče M. P., je určující pro závěr o vině obviněného a má podstatný dopad i pro určení, zda jsou splněny zákonné podmínky pro použití právní kvalifikace podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podle níž byl čin obviněného v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacím soudem posouzen, jak Nejvyšší soud v části svého předchozího rozhodnutí určil. Odvolací soud však splnil tento pokyn bez toho, aby stejně důsledně zkoumal i další skutečnosti, které z předchozího usnesení sp. zn. 8 Tdo 1258/2015 plynuly, a tak je třeba uvést následující; Krajský soud v Plzni akceptoval názory Nejvyššího soudu uvedené na stranách 9 až 12 usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, a respektoval je tím, že ve výčtu porušených povinností do skutkového zjištění znovu zahrnul i povinnost vymezenou v § 17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. a přitom oproti soudu prvního stupně opětovně dospěl po doplněném dokazování k závěru, že obviněný svým jednáním neporušil ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Shledal po objektivní i subjektivní stránce naplněnými znaky skutkové podstaty přečinu podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Odvolací soud však proto, aby mohl tento závěr učinit, již nerespektoval další část usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, kde Nejvyšší soud na stranách 12 až 17 poukazoval na nedořešené a neúplné úvahy ohledně spoluzavinění řidiče M. P., a to v návaznosti na celý rozsah provedeného dokazování, včetně požadavku na podrobné a všestranné posouzení závěrů znaleckého posudku Ing. Jiřího Pecha, vůči němuž Nejvyšší soud vznesl výhrady zejména na straně 15. Tuto část rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud pominul a na pokyny v ní uvedené nereagoval, dokazování v potřebném směru nedoplnil a do svých úvah důsledky způsobu jízdy M. P. v potřebném a řešeném směru nezahrnul. O spoluzavinění tohoto řidiče se vůbec nezmínil, a to přesto, že skutkové zjištění o tom, že tento řidič do vozovky vjel, nezměnil. Odpovědnost na vzniklém následku dovozoval jen u obviněného, přesto, že Nejvyšší soud právě otázku spoluzavinění a jeho vztahu k příčinné souvislosti podrobně zdůrazňoval.

28. Za podstatnou vadu přezkoumávaného rozhodnutí proto Nejvyšší soud považuje, že odvolací soud při nezměněných skutkových zjištěních, které ponechal ve vztahu k chování řidiče M. P. beze změny, a to v podobě, že „…při předjíždění osobního automobilu zn. Renault, typ Megane Scenic, reg. zn. … řízeného M. P., který při vjíždění z vedlejší silnice nedal obviněnému přednost v jízdě a obviněný mohl střet s tímto vozidlem odvrátit pouze zpomalením na rychlost 34 km/h, s tím, že řidič M. P. v obavě z toho, že do jím řízeného vozidla narazí vozidlo řízené obviněným přibližující se k němu zezadu zvýšenou rychlostí, strhl řízení svého vozidla doprava, a poté zastavil v zálivu autobusové zastávky „U V.“, obviněný vůbec nebrzdil, nezvládl řízení a s vozidlem dostal v protisměrné části vozovky smyk, …“ se nezabýval spoluzaviněním řidiče M. P. a neposuzoval jeho podíl na následně a bezprostředně vzniklých tragických důsledcích této dopravní nehody, přestože Nejvyšší soud na straně 12 výslovně uvedl, že „…Zcela nedořešeným a bez vzájemných souvislostí a možných dopadů je závěr odvolacího soudu o zcela nejasném zjištění o spoluzavinění ze strany řidiče vozidla Renault Megane M. P. Tyto závěry mají, podle odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, odraz v nově skutkově vymezené části jednání obviněnému kladené za vinu, avšak bez toho, aby tuto významnou skutkovou okolnost odvolací soud řádně objasnil a vysvětlil i v jeho právních důsledcích, zejména v tom, jaký podíl měl M. P., pokud u něj bylo zjištěno spoluzavinění, na vzniklých následcích, a to i s ohledem na odvolacím soudem zjištěné nedání přednosti v jízdě. Odvolací soud však takové závěry vůbec neučinil a nevzal tak do úvahy příčinnou souvislost mezi porušením každého z těchto účastníků na vzniku a příčinách dopravní nehody. Tím, že odvolací soud otázku příčinného vztahu vůbec neřešil, je jeho rozsudek zcela nejasný a neúplný…“. Z tohoto textu je pokyn, i to, čeho se týká, zcela zřejmý.

29. Odvolací soud však uvedený pokyn nerespektoval. Ke skutku, jak jej v nyní přezkoumávaném rozhodnutí popsal (ve stejném znění, jak učinil i v předchozím rozhodnutí), setrval na svém závěru, který na straně 17 odůvodnění uvedl tak, že „řidič M. P. při vjíždění z vedlejší silnice nedal obviněnému přednost v jízdě“, a přestože měl dané pokyny, jak se s tímto skutkovým závěrem vypořádat, protože i tato skutečnost byla jednou z okolností, pro které byl předchozí rozsudek odvolacího soudu Nejvyšším soudem zrušen, žádný závěr v tomto ohledu nově neučinil. Nesplnil proto pokyn Nejvyššího soudu, aby své příští rozhodnutí daleko pečlivěji než dosud odůvodnil v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., a pokud jde o skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry, k nimž Nejvyšší soud uvedl „…nebude možné přehlížet obsahy výpovědi svědků, kteří v průběhu celé jízdy obviněného sledovali, jak se na vozovce choval, jak reagoval na situaci v silničním provozu a jak popisovali situaci před kolizním momentem s vozidlem Renault Megane řízeným M. P., jehož výpovědi soud prvního stupně uvěřil, …aby odvolací soud posuzoval nejen závěry samotného znaleckého posudku, ale ve vztahu k tomu, za jakých okolností došlo k situaci mezi vozidlem obviněného a vozidlem Renault Megane, bude muset vycházet i z výpovědí svědků svědků P. H., P. M., Z. Š., P. C. a M. a A. P. Přitom je sám nemůže hodnotit, ale toliko posuzovat, zda postup jejich hodnocení provedený nalézacím soudem odpovídal hlediskům vyjádřeným v § 2 odst. 6 tr. ř.“. Současně Nejvyšší soud konstatoval, že pro všechny zjištěné vady, zejména pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve stávajícím stadiu řízení nemůže činit žádná konečná stanoviska ohledně právních závěrů s tím, že „…bude třeba, aby odvolací soud poté, co dostojí všem svým povinnostem plynoucím z § 259 odst. 1, 3 tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 120 odst. tr. ř. a § 125 tr. ř., teprve při jejich důsledném zachování učinil právní závěry, které budou konfrontovány i s námitkami nejvyššího státního zástupce uvedenými v přezkoumávaném dovolání a budou korespondovat s podmínkami zákonem stanovenými v § 143 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku“.

30. Jak se však z obsahu odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku podává, Krajský soud v Plzni tento výslovný pokyn Nejvyššího soudu nesplnil, když se nápravě všech vytknutých nedostatků věnoval na stranách 17 až 20, a na stranách 18 a 19 pouze konstatoval obsah znaleckého posudku a výpovědi znalce učiněné při veřejném zasedání dne 11. 6. 2015. Je třeba zdůraznit, že znalce nevyslechl, ani jinak dokazování ve vztahu ke znaleckému zkoumání celé situace nedoplnil. Žádné nové dokazování tedy opět v rozporu s danými pokyny neučinil. Jen z těchto podkladů, které měl však k dispozici již i před svým prvým rozhodnutím, následně vyvodil závěry ve vztahu k hrubému porušení zákona a právní kvalifikaci podle § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku (viz strany 19 a 20 nyní přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu). V žádné části napadeného rozsudku však není obsažena pasáž, v níž by bylo možné najít úvahy vážící se k vyhodnocení povahy a závažnosti chování řidiče M. P. a toho, jaký důsledek pro jízdu obviněného mělo, že mu M. P. „vjíždějící z vedlejší silnice“„nedal přednost“ a obviněný (jedoucí po hlavní silnici, kde je povolená rychlost 90 km/h rychlostí 93,6 km/h) proto musel reagovat, tak, že „mohl střet s tímto vozidlem odvrátit pouze zpomalením na rychlost 34 km/h“. Tuto skutečnost odvolací soud vůbec nebral v úvahu, a i přesto, že mu Nejvyšší soud v předchozím zrušujícím rozhodnutí uložil zabývat se podílem této okolnosti z hlediska spoluzavinění řidiče M. P., takto nepostupoval. Jen zcela setrvale na svých předchozích úvahách (s nimiž se však Nejvyšší soud zcela nespokojil a považoval je za nedostatečné již v předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1258/2015) v zásadě zopakoval své dřívější názory. Obviněnému (na straně 19 nyní přezkoumávaného rozsudku) odvolací soud klade za vinu, že „vůbec nebrzdil, třebaže tak mohl učinit bez rizika pro ostatní účastníky provozu i pro sebe“. Takový závěr již sám o sobě vyvolává vážné pochybnosti, protože již jen z toho, že obviněný by musel z rychlosti přes 90 km/h, jíž se po hlavní silnici pohyboval, při zabránění střetu s vozidlem řidiče M. P., který „obviněnému nedal přednost“, snížit rychlost o 60 km/h, je úkol velmi složitý a odvolací soud nevysvětlil, z čeho vycházel pro závěr tamtéž uvedený spočívající v tom, že „Pokud mu tam však vozidlo Renault z vedlejší komunikace vjelo, pak toto předpokládat nemohl, ale i tak mohl bez jakéhokoliv rizika snížit rychlost na již zmiňovaných 34 km/h a zabránit následnému střetu“.

31. Právě to, že podle Nejvyššího soudu v tomto momentu obviněný musel zcela evidentně, což zjišťuje i odvolací soud, reagovat na to, že mu M. P. nedal přednost v jízdě, bylo příčinou následné kolize s protijedoucím vozidlem řízeným P. C., který se svým vozidlem přijížděl v protisměru. Ani odvolací soud (který uvedenou skutečnost zanesl do skutkových zjištění) ve svém rozhodnutí výslovně neuvedl, že by způsob jízdy M. P. byl správný, ale obviněnému v zásadě vytýkal, že na něj nesprávně reagoval (nebrzdil, ale snažil se mu vyhnout). Přitom bylo nutné způsob jízdy M. P. posuzovat, a hodnotit, do jaké míry se podílel na vývoji další dopravní situace. Zejména bylo třeba zkoumat, které z pravidel silničního provozu i tento řidič evidentně porušil, jestliže i odvolací soud konstatoval, že „nedal přednost v jízdě“. Mělo tedy být zkoumáno, o jaké porušení se jednalo, když lze jen obecně poznamenat, že by do úvahy přicházelo nerespektování přednosti v jízdě podle § 21 odst. 6 zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož řidič odbočující vpravo musí dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen, anebo podle § 22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., podle kterého řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci. Takové posouzení však musí teprve vyplout z provedeného dokazování o tom, jaké poměry na straně tohoto řidiče na vozovce existovaly.

32. Bylo proto nutné, aby odvolací soud v intencích, jak byly Nejvyšším soudem na stranách 12 až 16 usnesení sp. zn. 8 Tdo 1258/2015 rozvedeny, uvedené okolnosti posoudil a z nich vyvodil potřebné závěry, které by jednoznačně stanovily míru porušení pravidel silničního provozu jmenovaným řidičem a jejich význam pro následný průběh jízdy obviněného a následek, k němuž došlo. Odvolací soud neposuzoval uceleně, jak mu bylo uloženo, všechny tehdejší výsledky dokazování, a neprovedl ani ty důkazy, jež mu Nejvyšší soud uložil. Jednalo se především o znalecké zkoumání dopravní situace a závěry znalce. Odvolací soud na tuto povinnost však rezignoval a při svém novém rozhodnutí ve věci je nijak nedoplnil (např. opětovným výslechem znalce, doplněním znaleckého posudku o všechny v úvahu přicházející alternativní závěry o možném průběhu nehody, apod.), když obhajoba v této souvislosti navíc navrhovala provedení revizního posudku, který odvolací soud pro nadbytečnost jen odmítl, aniž by objektivně posuzoval, zda nejsou v dané věci pro jeho zpracovány podmínky stanovené § 109 tr. ř. Odvolací soud proto nesplnil to, co po něm Nejvyšší soud požadoval, ale namísto toho do svého rozsudku jen „přepsal“ vlastní úvahy [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72 (uveřejněné pod č. 40/1972/I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněnou pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 1. 1986, sp. zn. 11 Tz 46/85 (uveřejněné pod č. 55/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

33. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu totiž není vůbec zřejmé, co je citací znaleckého posudku a co případným názorem odvolacího soudu, je-li v něm nějaký vyjádřen. Z podtrženého textu v napadeném rozsudku na jeho straně 18 a 19 lze pouze vyčíst, že „pokud by (obviněný) začal reagovat bržděním, brždění by začalo cca 64 m před křižovatkou, musel by brzdit na rychlost 38 km/h, aby nedošlo ke střetu. Jde zhruba o dvoutřetinové zbrždění z původní rychlosti a lze z toho dovodit, že řidič vozidla Renault vytvořil pro obžalovaného náhlou překážku. Obviněný však tuto situaci vyhodnotil nesprávně, nebrzdil, naopak se snažil vozidlo Renault předjet. P. sice vytvořil pro obžalovaného překážku, když mu nedal přednost, avšak tento řidič vozidla Renault se snažil vyklidit vozovku, vjel do zálivu autobusové zastávky, a pokud by obžalovaný reagoval bržděním, nedošlo by k jeho přejetí do protisměru a ke srážce s protijedoucím vozidlem“. Odvolací soud však nevyslovil jakýkoli závěr, ať pozitivní či negativní, k otázce příčinné souvislosti mezi jízdou M. P. a vznikem dopravní nehody, přestože výslovně konstatoval, že jeho způsob jízdy představoval pro obviněného náhlou, nepředvídatelnou překážku, na kterou byl nucen neprodleně reagovat. Z žádného důkazu přitom neplyne, resp. se žádný takový skutkový závěr z napadeného rozsudku nepodává, zda reakce obviněného, který zvolil změnu směru jízdy a předjetí vozidla Renault namísto náhlého intenzivního brždění (které podle znalce mělo představovat snížení rychlosti jízdy na cca 1/3 původní rychlosti v relativně krátkém úseku čítajícím cca 64 metrů, což s ohledem na rychlost, kterou jel, představovalo časový úsek v řádu jednotek vteřin), byla důsledkem jeho snahy ujet pronásledujícímu policejnímu vozu a tím se vyhnout svému dopadení za předchozí přečin krádeže (pro což zcela nesvědčí jen nepatrné překročení maximální povolené rychlosti v místě nehody o 3,6 km/h), anebo zda „pouze“ zvolil z nabízejících se variant odvrácení střetu tu méně vhodnou, např. v důsledku své nezkušenosti s řízení osobních motorových vozidel, pro něž nedržel ani příslušné řidičské oprávnění [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81 (uveřejněné pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

34. Nejvyšší soud proto ze všech shora uvedených důvodů shledal, že tím, že odvolací soud nesplnil jeho pokyny, jak jsou popsány v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, na stranách 12 až 16, protože do nyní přezkoumávaného rozhodnutí nepromítl své úvahy a názory se zřetelem ke všem skutečnostem, na něž Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí poukazoval, dostatečně ze všech okolností a souvislostí neposoudil uceleně dopravní situaci, která se v průběhu jízdy obviněného odvíjela, jak mu Nejvyšší soud uložil, a proto postupoval v rozporu s § 265s tr. ř.

35. Obdobně odvolací soud nerespektoval všechny pokyny, které mu Nejvyšší soud uložil za účelem řádného posouzení a zhodnocení závěrů znalce z oboru silniční dopravy Ing. Jiřího Pechy, zejména v tom, že znalci neuložil, aby své závěry v posudku vyslovil podmíněně popřípadě alternativně s ohledem na možná v úvahu přicházející hodnocení opatřených důkazů [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 1979, sp. zn. 3 To 55/79 (uveřejněné pod č. 64/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za dané situace bylo totiž třeba zkoumat alternativu zejména k tomu, jak by se dopravní situace odvíjela za předpokladu, kdyby nedošlo k situaci, že řidič M. P. se svým vozidlem Renault „nedal obviněnému přednost v jízdě“, tedy že by obviněný nemusel na tuto zřejmou překážku ve svém směru jízdy jakkoli reagovat. Právě s ohledem na tuto skutečnost bylo nezbytné, aby znalec zpracoval minimálně tyto dvě alternativy možného vývoje dopravní situace a následně i možnosti vzniklých následků na životě poškozené V. P. i na zdraví osob jedoucích ve vozidle zn. Peugeot řízeném P. C. Toto důsledné zpracování znaleckého posudku, jak bylo Nejvyšším soudem požadováno, mělo podstatný význam na posouzení možného spoluzavinění řidiče M. P. na výsledku této dopravní situace. Bez tohoto alternativního vymezení závěrů znaleckého posudku znalcem Ing. Jiřím Pechem nebylo možné učinit spolehlivé závěry o vině obviněného, protože chybělo objektivní posouzení všech významných okolností. Znalec byl přitom povinen brát do úvahy všechny dosud známé výsledky provedeného dokazování, na něž měl rovněž v rámci nabízejících se variant zpracování posudku reagovat, jak též Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, stanovil.

36. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud i přesto, že v předchozím usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, shledal vady mimo jiné i v nedostatečném vypořádání se s otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním účastníků nehody, tj. obviněného a M. P., a jejím vznikem, a vytknul mu nedořešený závěr o spoluzavinění ze strany řidiče vozidla Renault Megane M. P., uvedené pokyny nesplnil. I v nyní přezkoumávaném učinil jen povrchní, na vlastním úsudku založené úvahy a závěry převážně vytržené ze souvislostí bez kontextu se všemi okolnostmi, za nichž k následkům došlo. Nebral totiž v úvahu to, že jestliže na jedné straně učinil závěr, že řidič M. P. při vjíždění z vedlejší silnice nedal obviněnému přednost v jízdě, i on porušil závažným způsobem pravidla silničního provozu, minimálně tím, co bylo výše (viz body 32., 34. a 35.) uvedeno. Zůstala tak stále nezodpovězena otázka, zda M. P. svým porušením důležité povinnosti, která ve srovnání s přiměřenou rychlostí jízdy vozidla jedoucího po hlavní silnici je kvalitativně vyšší povinností (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1116/2011), nevyvolal nevhodnou reakci obviněného, v jejímž důsledku došlo k posuzované dopravní nehodě, a tím významnou měrou nepřispěl k nastalým následkům. Právě proto bylo nutné zjistit jaká, a nakolik podstatná byla míra tohoto jeho chování jako účastníka silničního provozu a jakým poměrem při uvážení všech skutečností, za nichž k posuzované dopravní nehodě došlo, přispěl ke vzniklému následku. Posouzení a jednoznačné zodpovězení této otázky je stěžejní nejen z hlediska výroku o vině, ale je významné i pro výrok o náhradě škody, proti němuž za daných skutečností obviněný v dovolání rovněž důvodně brojil.

37. Zcela logicky pak právě i tento závěr o tom, zda se jednalo u obviněného o plnou odpovědnost za vzniklé následky, anebo zda byla podmíněna zaviněním ze strany řidiče M. P., má důležitý význam pro použití právní kvalifikace. Proto, i se zřetelem k výhradě obviněného ve vztahu k nesprávnému závěru o naplnění znaků skutkové podstaty § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku je třeba říci, že závěry, které odvolací soud k uvedené právní kvalifikaci učinil, jsou minimálně předčasné. Byly by správné jen v případě, kdyby se neprokázalo, že se řidič M. P. na vzniklých následcích svým porušením pravidel silničního provozu nijak nepodílel, a tedy na nich spoluzavinění nenese. Takový závěr však prozatím ze všech důvodů výše uvedených učinit nelze. Je totiž nezbytné všechny povinnosti, resp. jejich porušení vždy posuzovat nikoliv izolovaně, nýbrž ve vzájemném kontextu se všemi rozhodnými souvislostmi a skutečnostmi, které se na vzniklém následku spoluúčastnily, a to vždy jako celek, neboť jako celek působily na vznik škodlivého následku vyvolaného či způsobeného obviněným (ať již výlučně jím samotným nebo ve spojení s jednáním dalších osob).

38. Krajský soud v Plzni postupoval v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř., podle kterého orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a proto nemohlo přezkoumávané rozhodnutí obstát [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 273)]. Toto ustanovení vyjadřuje a vyžaduje vázanost soudů nižších stupňů právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím, který tak může přikázat provedení určitých procesních úkonů, nikoliv však způsob jejich provedení, natož výsledek jaký mají přinést, přičemž příkaz provést jisté procesní úkony nebrání soudu v provedení dalších procesních úkonů, jejichž provedení se ukáže nutným. Povinnost provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud v řízení o dovolání podle § 265s odst. 1 tr. ř. nařídil, se vztahuje jen na úkony podle trestního řádu, nikoliv na úkony jiné povahy. Procesními úkony jsou např. provedení výslechu svědků, znalců nebo obviněného. Orgán, jemuž byla věc přikázána, je však povinen provést i další procesní úkony, jejichž provedení se ukáže nutným ke zjištění skutkového stavu věci, o němž jsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Právním názorem se přitom rozumí v rozhodnutí vyjádřené stanovisko Nejvyššího soudu k otázkám hmotného a procesního práva, jenž vychází vždy z určitého skutkového zjištění, a proto, jestliže v důsledku provedení nových důkazů ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ (ať již faktický nebo předpokládaný), na němž byl založen, není jím orgán, kterému byla věc přikázána, nadále vázán. Právní názor je třeba odlišovat od pokynů ke způsobu hodnocení důkazů, kterými orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán není [srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 41/2000 (U 7/21 SbNU 493), či nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14 (uveřejněný pod č. 71/2016 Sb.)].

39. Při úvaze, v jakém směru je právní názor Nejvyššího soudu zpravidla jako soudu dovolacího obsažený v jeho zrušovacím rozhodnutí pro soudy v dalším řízení závazný, je třeba mít mimo jiné na zřeteli, že vždy nutně vychází z určitého skutkového základu. Dojde-li k tomu, že se v dalším řízení změní skutkový základ věci, ze kterého Nejvyšší soud vycházel, je nepochybné, že se jeho závazný právní názor uplatní v dalším řízení jen tehdy, pokud se po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též soudu prvního stupně, nezmění skutkový základ věci natolik, že je aplikace jeho právního názoru na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci vyloučena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004).

40. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. v bodě I. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 135/2015, zrušil, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při svém novém rozhodnutí bude odvolací soud povinen respektovat závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem jak v tomto, tak i v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, jak mu ukládá § 265s odst. 1 tr. ř. i ustálená judikatura zejména Ústavního soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 8. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru