Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1566/2019Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaNedbalost
Příčinná souvislost
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
Trest zákazu činnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1566.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 147 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 73 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 16 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1566/2019-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovolání obviněné B. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 10 To 184/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 18/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 17 T 18/2019, byla obviněná B. K. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyřiceti osmi měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, se sídlem Ostrava, Vítkovice, Jeremenkova 161/11, způsobenou škodu ve výši 395 924 Kč.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně obviněná podala odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 10 To 184/2019, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byla obviněná podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 17. 5. 2018 kolem 09:30 hodin řídila na silnici II. třídy č. 605, v ulici XY, v obci Rudná, okres Praha-západ, ve směru jízdy Loděnice – Praha, osobní automobil tovární značky Ford S-MAX, registrační značka XY, a v kilometru 4,067 této komunikace se plně nevěnovala řízení vozidla a nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích, načež přední částí vozidla narazila do zadní části nákladního automobilu tovární značky Man TGS, registrační značka XY (konstruovaného pro svoz odpadu), řízeného M. Z., který s nákladním vozidlem zastavoval před domem č. p. XY při pravém okraji komunikace z důvodu nakládky komunálního odpadu, kdy u nákladního automobilu byl v zadní části v činnosti maják oranžové barvy, přičemž při tomto nárazu do zadní části nákladního automobilu narazila i do v té době na levé stupačce stojícího P. J., nar. XY, oblečeného do oranžové reflexní vesty, který v důsledku nárazu jejího vozidla do jeho těla utrpěl devastační poranění nártu pravé dolní končetiny, a to mnohočetné otevřené zlomeniny nártních kostí s luxací kloubu a silným zhmožděním měkkých tkání, kdy následně ve Fakultní nemocnici XY mu pravá dolní končetina musela být amputována v bérci.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 10 To 184/2019, podala obviněná B. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vyjádřila přesvědčení, že nebylo dosaženo řádných skutkových zjištění a že se odvolací soud nezaobíral její argumentací o spoluvině, v důsledku čehož došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a výrokem rozsudku odvolacího soudu. Trest zákazu činnosti, jehož uložení bylo podle jejího názoru do jisté míry podmíněno nedostatečnými skutkovými zjištěními a právním hodnocením, považuje za extrémně přísný a vybočující z jejích práv na spravedlivé řízení.

5. Co se týče výroku o vině, poukázala na argumentaci uplatněnou v řádném opravném prostředku a spočívající v tvrzení, že za úraz, který poškozený P. J. utrpěl v důsledku střetu vozidel, by měla nést pouze spoluodpovědnost. Opětovně uvedla, jakým způsobem jsou podle hodnocení Státního úřadu inspekce práce zaměstnanci vozů na svoz komunálního odpadu při své činnosti ohroženi, a znovu konstatovala, že rizika by měl minimalizovat bezpečnostní předpis vypracovaný podle požadavku uvedeného v nařízení vlády č. 168/2002 Sb., s nímž by měly být zúčastněné osoby seznámeny a jehož dodržování by mělo být vyžadováno. V těchto předpisech by mělo být především stanoveno, že pokud stojí osoby na stupačkách, rychlost jízdy je omezena na 30 km/hod. (u starších vozidel dokonce na 15 km/hod.), používání stupaček je nutno omezit jen k pojíždění, tj. „od domu k domu“, do vzdálenosti 100 metrů k dalšímu pracovišti, zákaz stání na stupačkách platí při couvání vozidla, prudkém stoupání a klesání, při projíždění křižovatky a všude tam, kde by mohla být ohrožena bezpečnost osoby stojící na stupačce (k tomu je třeba na katastrálních mapkách vyznačit příslušné úseky a mapky umístit v kabině vozu). Podle názoru obviněné bylo nezbytné zjistit, zda takový předpis zaměstnavatel poškozeného vydal a zda s ním byli zaměstnanci seznámeni. Ona sama uvedla –av směru její výpověď odpovídá vyhodnocení nákresu a místa, jakož i výpovědi svědkyně Z. H. – že jela za nákladním vozidlem konstruovaným pro svoz odpadu přibližně 300 metrů, s odstupem 5–7 metrů, a to rychlostí asi 40 km/hod. Pak ovšem toto nákladní vozidlo porušilo výše uvedená pravidla, ujelo s osobami na stupačkách podstatně delší vzdálenost, jelo rychleji a projelo i křižovatku. Obviněná je tedy toho mínění, že nese plnou odpovědnost za havárii, tj. za pomačkané plechy, nikoliv však za způsobenou újmu. K újmě na zdraví poškozeného P. J. by nedošlo, pokud by se poškozený přepravoval v souladu s bezpečnostními předpisy, na danou vzdálenost, při křížení křižovatky a při dané rychlosti vozidla, v kabině vozu. Mezi jejím porušením právní povinnosti, kterého se dopustila [§ 4 písm. a), b) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)], a újmou na zdraví na straně P. J. by neměla být shledána příčinná souvislost; pokud ano, rozhodně ne výlučná na její straně. Podle názoru obviněné mělo být v řízení zjištěno, zda provozovatel předmětného nákladního vozu vydal bezpečnostní směrnici a zda s ní byli zaměstnanci, zejména svědek M. Z. a poškozený P. J., řádně seznámeni. K posouzení dané problematiky měl být přibrán znalec z oboru bezpečnosti, s odborností pro posouzení problematiky provozu vozidel svážejících komunální odpad.

6. Na žádnou z odvolacích námitek soud druhého stupně nereagoval, respektive pokud ano, tak nesprávně a zcela nelogicky. K jeho argumentaci, že doplnění dokazování by bylo nadbytečné s ohledem na to, že ani případné porušení povinností osádkou svozového vozu by se na příčinách nehody a jejích následcích nikterak nepodílelo, poznamenala, že bezpečnostní předpisy, zejména postihující pracovněprávní oblast, jsou a byly vydávány především proto, aby byly dodržovány, přičemž jejich základním účelem je především ochrana zdraví pracovníků, a že odvolací soud, který by měl ctít pravidlo in dubio pro reo, sám hodnotil otázky, jejichž zodpovězení by mělo příslušet znalci. Dále vytkla, že vzhledem k neprovedení rekonstrukce to nelze jednoznačně konstatovat, nicméně s největší pravděpodobností se lze domnívat, že poškozený nestál oběma nohama na místě k tomu určeném, nýbrž jednou nohou volně pohyboval. Uvedla, že se jí nechce věřit, že by se řízení motorového vozidla nevěnovala, když za nákladním vozidlem pokračovala delší dobu a věděla (minimálně podvědomě), že je před ní a že se ho nechystá předjet. Podle ní v průběhu řízení vyvstala otázka, zda u ní nemohlo dojít k záchvatu typu petit mal, a to v důsledku kombinace předepsaných antidepresiv, blikajícího světla (majáku vozidla) a zřejmě i nějaké somatické dispozice. Další důležitou okolností celého případu je podle ní i to, že cesta předmětného popelářského vozu nebyla „klasická“. Klasicky taková vozidla co 10 nebo 20 metrů vysypávají popelnice. U předmětného vozu to ale bylo jinak, což dovolatelku mohlo přimět předpokládat, že vozidlo už v průběhu jízdy nezastaví.

7. Pokud jde o výrok o trestu, zdůraznila, že byť nezpochybňuje svou vinu, je prvotrestaná, a proto trest zákazu činnosti shledává nepřiměřeně přísným a postihujícím spíš než ji samotnou její děti, které jsou na ni v plném rozsahu odkázány. Zopakovala odvolací námitky, podle nichž osobní automobil řídí od roku 1997, tedy více než dvacet let, ročně najezdí šedesát až sedmdesát tisíc kilometrů, přičemž nemá žádný záznam v bodovém registru, vozidlo používá v zaměstnání (je administrativní pracovnicí, částečně pracuje doma a vozidlo potřebuje k zajištění své zaměstnanecké činnosti) a při péči o nezletilé děti, dvojčata narozená v roce 2010, která má ve své péči. Otec dětí není zapsán v jejich rodných listech, obviněná je samoživitelkou, děti jsou ze zdravotních důvodů nuceny chodit do školy se zvláštní péčí, kde požívají podporu asistenta – speciálního pedagoga, a vzhledem k tomu, že se tato škola nenachází v místě jejich trvalého bydliště, je obviněná nucena je do školy denně vozit. S ohledem na jejich zdravotní potíže je taktéž nucena s nimi každý týden dojíždět ke speciální psychoterapeutce. Vše uvedené je bez možnosti řízení vozidla naprosto nezajistitelné. V řízení před soudem prvního stupně připojila k prokázání tvrzených skutečností řadu listinných důkazů a současně navrhla provést další důkazy. Soud však všechny návrhy zamítnul, přičemž považoval za zcela adekvátní omezit ji v řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Byť soud odvolací trest zákazu činnosti zmírnil na dobu dvou a půl let, přesto se stále jedná o trest postihující dovolatelčiny nezletilé a zdravotně handicapované děti. Je přesvědčena, že je to trest uložený jejím dětem.

8. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 10 To 184/2019, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. současně požádala předsedu senátu Nejvyššího soudu, jemuž bude věc předložena, aby před vlastním rozhodnutím o jí podaném dovolání rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozsudku, proti němuž bylo toto dovolání podáno.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že z obsahu dovolání je patrno, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a že usnesení odvolacího soudu chtěla dovolatelka patrně napadnout s odkazem na písm. l) citovaného ustanovení.

10. Dále poznamenal, že dovolatelka opakuje obhajobu uplatňovanou před soudy nižších stupňů, existenci extrémního nesouladu blíže nespecifikuje a nesouhlasí v podstatě jen s uloženým trestem zákazu řízení motorových vozidel. Podle jeho názoru je proto obtížné zjistit, zda s výrokem o vině nesouhlasí, souhlasí či souhlasí jen podmíněně – pokud by jí nebyl uložen trest zákazu řízení (spíše se však přiklání k tomu, že souhlas s vinou je v uvedeném kontextu podmíněný). Za popsané situace není patrné ani to, zda doslovně citované odvolací námitky znovu uplatňuje nebo zda jimi jen dokládá průběh předchozího řízení. Dovolání označil za vnitřně rozporné a poznamenal, že jako celek je nelze vyložit a že je možno se vyjádřit toliko k jednotlivým tvrzením.

11. Pokud jde o spoluzavinění poškozeného, podotkl, že námitky (s jistou rezervou) odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jsou ve své podstatě hmotněprávní. Byť dovolatelka explicitně neuvádí, jak by se domnělé spoluzavinění projevilo v právním posouzení skutku, lze předpokládat, že mohla mít na mysli zmírnění nebo vyloučení užité právní kvalifikace podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle státního zástupce se k uvedené námitce podrobně vyjádřil odvolací soud na str. 5 odůvodnění svého rozsudku, když konstatoval, že pro průběh nehodového děje byly okolnosti namítané dovolatelkou zcela nepodstatné, a proto bylo i nadbytečné doplňovat k těmto okolnostem jakékoliv důkazy. Státní zástupce se s naznačenou argumentací plně ztotožnil, přičemž dodal, že úvaha, podle níž škodlivý následek vzešlý z dopravní nehody mohl poškozený spoluzavinit tím, že se v rozhodném okamžiku nacházel na místě, kde se při dodržení jiného právního předpisu nacházet neměl, resp. tím, že v době nárazu nebyl v kabině vozidla, je v rozporu se zásadami umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Konstatoval, že rozhodující trestně právní příčinou způsobeného následku bylo jednání dovolatelky, nikoliv jednání poškozeného. Kdyby byl výklad příčinné souvislosti podle argumentace dovolatelky obecně aplikován, vedl by k absurdním výsledkům. Pokud například řidič automobilu svou nepozorností zraní chodce na přechodu, nemůže se hájit tím, že se jednalo o školáka, který byl „za školou“, a správně se tedy měl nacházet ve své třídě. Nebo že se jednalo o nezletilé dítě, které mělo být podle pokynu své matky doma, a které tak chůzí po přechodu a pobytem venku nerespektovalo rodičovskou odpovědnost svých rodičů. Ani tím, že se jednalo o osobu, která včas nenastoupila výkon trestu odnětí svobody, o zaměstnance, který porušil stanovenou pracovní dobu tím, že odešel dříve ze svého pracoviště, nebo o osobu v pracovní neschopnosti, která byla venku mimo dobu svých vycházek stanovených ošetřujícím lékařem. Jedinou trestněprávní příčinou sražení chodce by i zde bylo jednání řidiče, nikoliv se samotnou nehodou přímo nesouvisející porušení různých předpisů či pravidel chodcem. Zdůraznil, že ke spoluzavinění poškozeného při dopravní nehodě existuje obsáhlá judikatura, z níž je patrno, že takové spoluzavinění musí spočívat v okolnostech přímo souvisejících s nehodou, které pachateli zcela znemožní či podstatně ztíží splnění jeho povinností. V daném kontextu poukázal na rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., podle něhož: „Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi.“ Poškozený by tedy dovolatelce musel podstatně ztížit či znemožnit, aby včas rozpoznala, že před ní zastavuje svozový vůz s mužem na stupačce. Podle jeho názoru si takovou situaci lze jen obtížně představit – muselo by se jednat o černý neosvětlený automobil v úplné tmě se stejně tmavě oblečeným mužem, přičemž by bylo nutno se vypořádat s tím, že řidič má jet jen rychlostí odpovídající dosvitu jeho světlometů. Uzavřel, že v posuzované věci nelze dovodit žádné spoluzavinění poškozeného, a proto označil dovolání v dané části za zjevně neopodstatněné.

12. Co se týče námitky tzv. extrémního rozporu, tu s odkazem na konstantní judikaturu považoval z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantně uplatněnou. Nicméně vyjádřil přesvědčení, že dovolatelka tvrzením extrémního nesouladu jen mechanicky doplnila text převzatý z předchozího odvolání a k tomu předložila alternativní skutkové zjištění, že její náraz do vozidla poškozeného byl vyvolán náhlou ztrátou vědomí – záchvatem typu petit mal. Ztrátu vědomí dovolatelky ovšem odmítl znalec z obozu zdravotnictví, odvětví neurologie, odvolací soud se náhlou ztrátou vědomí dovolatelky podrobně zabýval a takovou okolnost na základě konkrétních a logických úvah vyloučil (str. 4 a 5 rozsudku), přičemž se opřel zejména o závěr znalce neurologa. Dovolatelka k tomu nepředložila žádný oponentní důkaz (takovým důkazem by mohl být zejména jiný znalecký posudek, který by dospěl k opačným závěrům než přibraní znalci). Státní zástupce podotkl, že za dané důkazní situace se jako extrémně rozporné jeví alternativní skutkové zjištění tvrzené dovolatelkou a nikoliv učiněné soudem. I v této části je podle něj dovolání zjevně neopodstatněné. Žádné porušení pravidla in dubio pro reo neshledal. Navíc zmínil, že se jedná o pravidlo procesní, nikoliv hmotněprávní, a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo jeho dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Opět poukázal na konstantní judikaturu a uvedl, že předmětná námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

13. K výhradě vztahující se k trestu zákazu činnosti poznamenal, že je skutečnou podstatou a motivem celého dovolání a že dovolatelka v jejím zájmu dokonce upouští od všech ostatních námitek a jednoznačně doznává svou vinu bez jakéhokoliv spoluzavinění poškozeného. Konstatoval však, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Současně ale připustil, že dovolací soud ji může posoudit mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou nespravedlností – pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. V této souvislosti opět upozornil na judikaturu k dané problematice. Zejména poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, pojednávající o případu obviněné, která byla uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, tedy s rozpětím trestní sazby trestu odnětí svobody od 2 let do 8 let. Pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, který byl obviněné uložen v trvání tří let, považoval Nejvyšší soud za rozhodné, že děti měly ke své matce nadále pozitivní vztah, který by byl jejím pobytem ve věznici narušen, a že pobyt ve věznici by z obviněné neučinil lepší matku – nezískala by na roli matky potřebný náhled. Státní zástupce doplnil, že obviněná měla zájem o poskytnutí psychologického poradenství, aby „měla možnost korigovat své představy o výchově s odborníkem“. Podle jeho mínění pokud citovaný judikát vymezuje onu jemnou hranici mezi důvody pro uložení podmíněného či nepodmíněného trestu odnětí svobody, lze ji snad vyjádřit jako zásadu, že nepodmíněný trest by neměl zmařit reálnou naději na znovuvybudování či uchování dobrého vztahu mezi rodiči a dětmi. V judikované věci se jednalo o dvě malé děti s pozitivním vztahem k matce, která byla ochotna na sobě pracovat, tj. zlepšit své výchovné dovednosti. V tomto ohledu je tedy patrný výrazný rozdíl mezi věcí dovolatelky a věcí, v níž Nejvyšší soud shledal porušení zásady proporcionality trestních sankcí, a proto v dovolacím řízení zasáhl do výroku o trestu. Státní zástupce akcentoval, že dovolatelce nebyl uložen nepodmíněný trest, čímž pozbývají možnosti uplatnění veškeré argumenty týkající se narušení jejího rodinného života, zejména její péče o velmi malé děti. Dovolatelka navíc princip proporcionality ani nezmínila, když její námitka spočívala pouze v tvrzení o porušení § 39 tr. zákoníku, které by nemohlo založit žádný z dovolacích důvodů, ani kdyby bylo důvodné. K uloženému trestu zákazu řízení jen pro úplnost dodal, že podle odstavce 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu má dovolatelka dva záznamy týkající se přestupků z let 2011 a 2012, přičemž k druhému z nich jako obviněná v přípravném řízení uvedla, že tehdy zavinila dopravní nehodu, když „na dálnici nedobrzdila v koloně a zezadu narazila do vozidla“, které bylo před ní. U hlavního líčení uváděla, že za svozovým vozidlem jela rychlostí „cca 40 km/h“, a to ve vzdálenosti „5 – 7 metrů“, přičemž podle obecně známého a užívaného pravidla „dvou sekund“ činí bezpečná vzdálenost vozidel při takové rychlosti více než 22 metrů. Tuto vzdálenost dovolatelka podle svého vlastního vyjádření zkrátila na třetinu až čtvrtinu. Státní zástupce uzavřel, že vzhledem k předchozí dopravní nehodě totožného typu a k projevené absenci potřebných řidičských návyků je zřejmé, že uložený trest zákazu činnosti je spíše mírný než přísný a že dovolatelce i jejím dětem by mohlo být více na škodu, pokud dovolatelka řídit bude, než pokud si nejprve osvojí potřebný náhled na organizaci silničního provozu a postavení jeho jednotlivých účastníků. To, že takový náhled dosud nenabyla, je zřejmé i z toho, že v první části svého dovolání zcela popírá své zavinění, aby pak toto zaviněné stejně bezvýhradně doznala, ovšem jen „pokud se potom týká trestu“. Uložený zákaz činnosti tedy dovolatelku a její děti spíše chrání, než aby jim byl na škodu.

14. Protože dovolání dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

15. Obviněná v reakci na vyjádření státního zástupce uvedla, že se zcela ztotožňuje s jeho hodnocením, že jediným výrokem, který ve vztahu k její osobě považuje za extrémně přísný a vybočující z jejích práv na spravedlivé řízení, je uložený trest zákazu činnosti, neboť ten, jak opětovně zdůraznila, nezasahuje ani tak ji jako její děti. Je si vědoma, že svou nedbalostí, pravděpodobně krátkodobým výpadkem pozornosti, zapříčinila poškození vozidla popelářské služby a maximálně se spolupodílela na těžké zdravotní újmě jiné osoby. Nebýt trestu zákazu činnosti, proti výroku o vině a trestu by nebrojila, neboť si je vědoma své viny, resp. maximálně podílu na vině, a sama se s tím psychicky obtížně vypořádává. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že se ztotožňuje se státním zástupcem, že extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním je nutno vidět ve zjištění viny, brojí proti hodnocení viny, a to viny výlučné, nikoliv, jak mělo být zjištěno, maximálně podílu na vině. Odmítla konstatování, že blíže nespecifikuje, které konkrétní zjištění je zcela svévolné a příčí se jakékoliv logické úvaze. V dovolání výslovně uvedla, že si je vědoma své viny, má ovšem za to, že je plně odpovědna za havárii, tedy za pomačkané plechy, nikoliv za újmu na zdraví poškozeného P. J. K té by nedošlo, pokud by nejednal v rozporu s bezpečnostními předpisy a byl v kabině, nikoliv na stupačce. Příklad státního zástupce – záškolák, kterého řidič z vlastní nedbalosti srazí na přechodu pro chodce – považuje za zcela absurdní. Vyjádřila přesvědčení, že je nepochybné, že dítě, které místo toho, aby bylo ve škole, je tzv. „za školou“ a které zcela v souladu s pravidly silničního provozu přechází ulici po přechodu pro chodce, se žádného porušení silničního provozu nedopouští. To, že je v danou chvíli záškolákem, jakkoliv nesouvisí s tím, že zatímco bezpečně a v souladu s pravidly silničního provozu a bez jejich jakéhokoliv porušení přechází silnici, je sraženo neopatrným řidičem. Naproti tomu by rovněž mělo být nepochybné, že soudy nezkoumaly, zda k zapříčinění zranění poškozeného nedošlo rovněž z důvodu porušení závazných pravidel pro oblast bezpečnosti práce, a to konkrétně ve vztahu k zaměstnancům obsluhujícím vozidla svážející komunální odpad. Podle obviněné došlo k porušení právní povinnosti na straně provozovatele či poškozeného, přičemž to bylo buď rozhodující příčinou, anebo jednou z příčin vzniku jeho úrazu. Stran extrémního rozporu se plně ztotožňuje s hodnocením státního zástupce, nesouhlasí však s jeho argumentací týkající se její zcela hypotetické námitky o možné náhlé ztrátě vědomí. Uvedené vysvětlení předkládala pouze jako jednu z možností, když sama si příčinu vysvětlit nedovede. Výhrada vztahující se k pravidlu in dubio pro reo byla toliko dodatkovou, spíše doplňující, ve vztahu k již namítnutým nedostatkům skutkového zjištění a konstatování její viny. Je toho mínění, že z vyjádření státního zástupce vyplývá snaha posuzovat její námitky samostatně, nikoliv v jejich souhrnu, jak tvoří ucelený komplex. Souhlasila, že námitka nepřiměřenosti trestu nemůže být samostatná a může být v dovolání samostatně předložena pouze tehdy, byl-li uložen trest, který zákon uložit neumožňuje. Odmítla ale závěr, že svou vinu sice uznává a přijímá trest, nikoliv však trest zákazu činnosti. Zdůraznila, že je matkou dvou dětí a do konce života v sobě bude nosit, že možná svou nepozorností ublížila jinému člověku, navíc člověku mladému. Z tohoto důvodu rovněž konstatovala, že pokud by nebyla omezena v péči o své děti zákazem činnosti, s uloženým trestem by se vyrovnala a nebrojila by proti výrokům o vině a trestu. Za dané situace se ale domnívá, že byla chybně uznána vinnou těžkým ublížením na zdraví poškozeného, když měla být uznána vinnou poškozením popelářského vozidla, maximálně však mohla být shledána její spoluvina na těžkém ublížení na zdraví poškozeného.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

17. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

20. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. Dovolatelka nesouhlasila se způsobem, jakým se soudy vypořádaly s jejími návrhy na doplnění dokazování o zjištění, zda provozovatel nákladního vozu tovární značky MAN TSG vydal bezpečnostní směrnici, jak to vyplývá z požadavku uvedeného v nařízení vlády č. 168/2002 Sb., a pokud ji vydal, zda s ní byli zaměstnanci, především M. Z. a P. J. seznámeni, na doplňující výslech svědků M. Z. a P. J. k těmto otázkám a dále též s návrhem na ustanovení znalce z oboru bezpečnosti práce, s odborností pro posouzení problematiky provozu vozidel svážejících komunální odpad, k posouzení dané problematiky. Podstata těchto výhrad byla uplatněna i v odvolacím řízení a odvolací soud se s výhradami obviněné proti absenci dokazování ve výše uvedeném rozsahu (viz rekapitulace pod bodem 3 rozsudku odvolacího soudu) zabýval a vyložil, proč jim nevyhověl a proč provedení označených důkazů shledal nadbytečným (bod 8 rozsudku). V této souvislosti nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jasně vyplývá, že tento soud shledal obdobné návrhy na doplnění dokazování nadbytečnými a pro rozhodnutí ve věci nepotřebnými, neboť ani případné porušení povinností, které mají být obhajobou zmiňovanými předpisy osádce svozového vozu uloženy, by ke vzniku nehodového děje nijak nepřispělo, na příčinách nehody a jejích následcích se totiž nijak nepodílelo a ve svých důsledcích by tedy nemělo vliv ani na míru trestní odpovědnosti obviněné. Dovolací soud argumentaci odvolacího soudu shledává správnou a opodstatněnou.

21. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 18, str. 6 rozsudku nalézacího soudu, bod 8, str. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Ke konkrétním skutkovým námitkám lze nicméně poznamenat, že úvaha obviněné, že poškozený P. J. s největší pravděpodobností nestál oběma nohama na místě k tomu určeném, nýbrž jednou nohou volně pohyboval, není podpořena žádným v řízení provedeným důkazem, Navíc je z hlediska průběhu nehodového děje i irelevantní, neboť obviněná narazila do zadní části svozového vozidla, kde poškozený t. č. stál, tzn. narazila do těla poškozeného, který v důsledku toho utrpěl zranění. Je vyloučeno, že by tělesná integrita poškozeného byla výrazně zasažena pouze tehdy, pokud by měl poškozený jednu nohu mimo místo určené na stání. Co se týče výtky naznačující možný záchvat typu petit mal, nutno podotknout, že MUDr. Jaroslav Elis, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie (č. listu 71 – 74), uvedl, že jednání obviněné zachycené na kamerovém záznamu poskytnutém svědkyní Z. H. a spočívající v tom, že obviněná k poškozenému poté, co do něj narazila, přiběhla, o porušení jejího vědomí nesvědčí. Znalec proto uzavřel, že obviněná v době dopravní nehody netrpěla žádným neurologickým onemocněním.

22. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významnou otázkou, zda jednání obviněné popsané ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu bylo příčinou následku uvedeného v § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

23. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona.

24. Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby těžká újma na zdraví nastala. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).

25. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).

26. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, pod č. T 389., aj.).

27. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

28. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

29. V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na zdraví. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

30. Podstata jednání obviněné spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že se plně nevěnovala řízení svého vozidla, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích, načež přední částí vozidla narazila do zadní části vozidla svážejícího komunální odpad, které zastavovalo před domem při pravém okraji komunikace z důvodu nakládky komunálního odpadu, kdy u svozového vozidla byl v zadní části v činnosti maják oranžové barvy, přičemž při tomto nárazu do zadní části svozového vozidla narazila i do v té době na levé stupačce stojícího poškozeného P. J., oblečeného do oranžové reflexní vesty, který v důsledku nárazu jejího vozidla do jeho těla utrpěl devastační poranění nártu pravé dolní končetiny, a to mnohočetné otevřené zlomeniny nártních kostí s luxací kloubu a silným zhmožděním měkkých tkání, kdy mu pravá dolní končetina musela být následně amputována v bérci.

31. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že primární, resp. jedinou příčinou následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví, jehož existenci dovolatelka nikterak nezpochybnila, bylo protiprávní jednání obviněné, správným.

32. Není sporu o tom, že obviněná, která se plně nevěnovala řízení svého motorového vozidla, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích, a v důsledku toho narazila do zadní části před sebou pomalu jedoucího svozového vozidla, porušila povinnosti uložené jí ustanoveními § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. Podle § 4 písm. a) citovaného zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle písm. b) citovaného ustanovení při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.

33. Není rovněž sporu o tom, že v důsledku porušení povinností obviněné, tj. nepřizpůsobení chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, nedostatečného sledování situace v provozu na pozemních komunikacích a absence adekvátní reakce na zastavování vozidla svážejícího komunální odpad, došlo k nárazu do zadní části svozového vozidla, a tedy i k nárazu do poškozeného P. J. stojícího na levé stupačce uvedeného vozidla. Obviněná věděla, že jede za vozidlem svážejícím komunální odpad, podle svých slov za ním jela delší dobu (č. listu 265), a vzhledem k tomu, že vnímala, že se na zadních stupačkách vozidla vyskytují osoby, jejichž úkolem je manipulace s komunálním odpadem, resp. vysypávání popelnic, které se na místě, kde svozové vozidlo zastavovalo, nacházely, musela s předmětným a zcela očekávatelným manévrem svozového vozidla počítat (navíc podle záznamu kamery z automobilu svědkyně Z. H. bylo na střeše svozového vozidla zapnuto oranžové blikající světlo a vozidlo měla zapnuto i blikající směrové světlo vpravo, viz č. listu 116 – 118). Nicméně se tak nestalo, přičemž tím, že porušila výše specifikované důležité povinnosti uložené jí podle zákona, narazila do zadní část svozového vozidla, a způsobila tak dopravní nehodu, došlo k těžké újmě na zdraví spočívající v nutnosti amputace pravé dolní končetiny poškozeného v bérci. Pokud by nebylo jejího jednání, k popsanému následku by nedošlo. Nedošlo by k nárazu do svozového vozidla, a v důsledku toho nárazu do poškozeného P. J., poškozený by neutrpěl devastační poranění nártu pravé dolní končetiny, a těžká újma na zdraví by tedy nebyla způsobena. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněné a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jejím jednání, kterým porušila citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., lze spatřovat příčinu takto vzniklého následku.

34. Posuzovaný případ nedovoluje učinit jiný závěr, než že porušení konkrétních povinností, které je třeba označit za povinnosti důležité, bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní a také jedinou příčinou vzniku následku. V projednávané věci nepůsobilo při vzniku následku více příčin, tj. vedle jednání obviněné tvrzené neukázněné chování poškozeného, který se měl podle mínění obviněné přepravovat v dané situaci v kabině řidiče. Dovolací soud na straně poškozeného neshledává žádné spoluzavinění, neboť ve shodě se státním zástupcem akcentuje, že spoluzavinění musí spočívat v okolnostech přímo souvisejících s nehodou, které pachateli zcela znemožní či podstatně ztíží splnění jeho povinností, a že poškozený by tedy obviněné musel podstatně ztížit či znemožnit, aby včas rozpoznala, že před ní zastavuje svozový vůz s mužem na stupačce, k čemuž v předmětném případě nedošlo. Jak bylo výše naznačeno, obviněná věděla, že jede za vozidlem svážejícím komunální odpad, uvedené se před ní nevyskytlo zničehonic, neboť za ním jela cca 300 m, a reflektovala přítomnost na zadní stupačce po celou tuto dobu vyskytujícího se poškozeného, o čemž svědčí mimo jiné i to, že zaznamenala, že použil kapesník a následně jej odhodil dovnitř vozu (č. listu 266). Souhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že z hlediska průběhu nehodového děje bylo zcela nepodstatné, jak dlouhou vzdálenost a jakou rychlostí ujel svozový vůz s osádkou na stupačkách, nebo zda projel křižovatkou. I kdyby totiž osádka svozového vozu porušila povinnosti, které jí mají být obviněnou zmiňovanými předpisy uloženy, na vznik nehodového děje by to nemělo žádný vliv. Pro úplnost je vhodné doplnit, že vozidlo je svým charakterem zbraní způsobilou přivodit zranění či smrt člověka. S vědomím této skutečnosti by měl řidič přistoupit k plnění svých povinností stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., obzvláště tehdy, vidí-li, že na zadní části před ním jedoucího vozidla se nachází osoba, jež kolem sebe nemá žádnou ochrannou bariéru, a jež je tak zcela vydána napospas chování účastníků provozu na pozemních komunikacích.

35. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněná svým činem naplnila znaky objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tím, že porušila povinnosti uložené jí ustanoveními § 4 písm. a), b a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. a jako řidička motorového vozidla nepřizpůsobila své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, dostatečně situaci v provozu na pozemních komunikacích nesledovala a nikterak nereagovala na zastavování vozidla svážejícího komunální odpad, jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona. Dovolací soud má za to, že ve věci je dána existence subjektivní stránky minimálně ve formě nedbalosti nevědomé [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], kdy obviněná nevěděla, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně zdraví jiného, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měla a mohla.

36. Co se týče výhrady obviněné vztahující se k výroku o trestu, nutno připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

37. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit.

38. Obviněná nevytkla, že jí byl trest zákazu činnosti uložen, ačkoliv jeho uložení zákon nepřipouští, či že byl uložen ve výměře mimo zákonné rozpětí stanovené trestním zákonem. Měla však za to, že uložení tohoto druhu trestu je vzhledem k jejím osobním, rodinným poměrům velmi přísnou sankcí. Zásah dovolacího soudu by za daných okolností přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

39. Odvolací soud, který obviněné jí rozporovaný trest zákazu činnosti zmírnil ze čtyřiceti osmi měsíců na třicet měsíců, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při jeho ukládání řídil (str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Uvedl, že byť byla příčinou nehody krátkodobá nepozornost obviněné, je nepochybné, že se jednalo o nepozornost skutečně fatální, jejíž následky v podobě zranění poškozeného a jeho trvalých následků jsou velice vážné. I s ohledem na osobnost poškozeného, jak byla posouzena znaleckým psychiatrickým posudkem, a výpovědi jeho blízkých (matky a babičky) v hlavním líčení je zřejmé, jak hluboce poškozeného ztráta zaměstnání bez naděje na návrat do něj zasáhla i po stránce psychické. S ohledem na § 39 odst. 1 tr. zákoníku se mu trest zákazu činnosti uložený nalézacím soudem jevil nepřiměřeně přísným, zejména pokud obviněná skutečně projevila snahu poškozenému v jeho zapojení se do běžného života, jak o tom hovořil její obhájce ve veřejném zasedání, pomoci. Odvolací soud vzal v potaz, jakým způsobem trest zákazu činnosti zasáhne do života obviněné, která sama pečuje o své nezletilé děti, jejichž výchova a vzdělávání vyžadují specifické podmínky, a aniž by jakkoliv upřednostňoval zájmy obviněné nad ostatními hledisky rozhodnými pro volbu výměru trestu, po uvážlivém posouzení všech uvedených skutečností napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a obviněné uložil vedle shodného trestu podmíněného poněkud mírnější trest zákazu řízení motorových vozidel. Doplnil, že vyšší míru benevolence v tomto směru závažnost řidičského pochybení obviněné a především následků nehody skutečně neumožňuje. Proti takovým závěrům soudu nelze mít žádných výhrad. Nejvyšší soud považuje jeho argumentaci za přiléhavou a trest zákazu činnosti v trvání třiceti měsíců za adekvátní. Soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněné takto uložen, není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.

40. V daných souvislostech je vhodné doplnit, že podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle odst. 3 citovaného ustanovení trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Podmínkou pro uložení trestu zákazu činnosti je, aby se pachatel právě v souvislosti s touto činností dopustil trestného činu. Účel trestu zákazu činnosti spočívá v tom, zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu. Účelem tohoto trestu je především zabránit opakování trestného činu, a proto jeho uložení je plně odůvodněno tehdy, když pachatel trestným činem v dopravě vyvolá pochybnost o své spolehlivosti nebo způsobilosti k řízení motorových vozidel.

41. V posuzované věci obviněná jednáním, kdy za denního světla, při ideálních povětrnostních podmínkách, v důsledku nedostatečného sledování situace v silničním provozu narazila do svozového vozidla, které před ní delší dobu jelo a které za účelem plnění svých povinností začalo zastavovat, o čemž také dalo světelné znamení, a následkem toho srazila i na zadních stupačkách stojícího poškozeného, jehož existenci před srážkou zaznamenala, vyvolala relevantní pochybnosti o své spolehlivosti nebo způsobilosti k řízení motorových vozidel. Svým přístupem, kdy zaujala kritický postoj k chování poškozeného, který se podle ní v danou chvíli neměl nacházet na stupačkách, nýbrž v kabině řidiče, a ve snaze vyloučit svou odpovědnost za dopravní nehodu a následky jí způsobené předkládala v rámci soudního řízení teorie o nedodržování bezpečnostních předpisů z pracovněprávní oblasti ze strany osádky svozového vozidla, dala spíše najevo nedostatek sebereflexe, která by v daném případě byla namístě a která by svědčila o tom, že se ze svého pochybení poučila.

42. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

43. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněné, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo její podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Samosoudkyně soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 2. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru