Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 155/2005Usnesení NS ze dne 16.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.155.2005.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 155/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2005 o dovolání obviněného J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici N. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 7 To 121/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 113/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 7 T 113/2004, uznán vinným, že

dne 10. 11. 2003 v době mezi 04:00 a 05:00 hodin přelezl oplocení domu v obci S., okres R., a po rozbití okna vnikl do domu a zde v úmyslu usmrtit a poté na mrtvém těle vykonat pohlavní styk, napadal svoji sousedku, poškozenou I. H., tak, že se ji snažil udusit přikrývkou, s ohledem na její obranu a následné předstírání smrti se mu to nepodařilo a poté se na poškozené, o které se domníval, že již nežije, opakovaně pokusil vykonat pohlavní styk, což se mu pro fyzickou indispozici nepodařilo.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., a jednak jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 32 odst. 1, 2 a § 35 odst. 1 tr. zák., pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem podle § 39a odst. 3 tr. zák. Současně mu uložil ochranné léčení sexuologické ústavní formou podle § 72 odst. 1, 4 tr. zák.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2004, a usnesením sp. zn. 7 To 121/2004 je obě jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 4. 11. 2004, jeho obhájci Mgr. J. O. a Krajskému státnímu zastupitelství v Praze shodně dne 2. 11. 2004.

Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 31. 12. 2004 na poště, zásilku adresoval Krajskému soudu v Praze, jemuž byla doručena dne 3. 1. 2005.

V obecné rovině opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně uvedl, že dovolání směřuje proti výroku o vině i proti výroku o trestu napadeného rozhodnutí.

V podrobnostech obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Vadu napadeného rozhodnutí spatřoval především ve skutečnosti, že soud učinil nesprávný závěr o právní kvalifikaci jednání, které je mu kladeno za vinu, jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., neboť nekoresponduje s provedenými důkazy (s právním posouzením skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. však vyslovil souhlas). V uvedených souvislostech spatřoval pochybení soudu zejména ve skutečnosti, že vzal za prokázaný úmysl obviněného (byť se podle názoru obou soudů jednalo o úmysl nepřímý) poškozenou usmrtit. Trval na tom, že od počátku jednal v úmyslu vykonat na poškozené soulož, cílem jeho jednání nebylo ji usmrtit. Pohnutka celého jednání byla způsobena údajnou sexuální deviací, když měl jednat ve stavu zmenšené příčetnosti, a která v konečném důsledku vyvolala absenci jeho povědomí o tom, co se s ním v daném okamžiku dělo. Jeho zdravý úsudek byl ovlivněn jeho údajnou chorobou, která měla být zásadním hybným mechanismem jeho jednání; proto je jakýkoli závěr o jeho úmyslu vyloučen. V dalším textu podrobně rozvedl okolnosti, které mají toto jeho tvrzení podporovat („ … celý skutkový děj si hůře vybavoval, … vzpomenul si pouze spíše na jednotlivé pasáže svého jednání, … svoje jednání nebyl schopen souvisle popsat, … nechápal, proč k takovému jednání došlo, … za tohoto stavu zmenšené příčetnosti mohl jen velice obtížně přemýšlet o tom, že osoba, kterou napadal, byla osobou starší, která by mohla při znemožnění dýchání zemřít …“). Ve shodě s již uplatněnou obhajobou zopakoval, že se v daném případě jednalo o soulož proti vůli poškozené, což musí nutně vést k použití násilí vůči této osobě; toto násilí směřovalo k zamezení kladeného odporu tak, aby mohl být vykonán pohlavní styk (této verzi mají také odpovídat zhmožděniny na těle poškozené). Dále polemizoval s tím, že zakrytí hlavy poškozené přikrývkou nemuselo nutně svědčit o vůli ji usmrtit, mohl chtít pouze zamezit odporu rukou, které rovněž přikrývkou překryl, či křiku poškozené. Vyslovil přesvědčení, že za této situace bylo nezbytné zkoumat, jakou intenzitu a sílu jeho jednání vykazovalo, a podobně i po jakou dobu znemožňoval dýchání poškozené, když tato otázka nebyla na základě provedených důkazů náležitě zodpovězena, a jedná se o otázku pro bezpečné posouzení jeho úmyslu stěžejní. V tomto ohledu rozebral závěry vypracovaných znaleckých posudků a tvrdil, že u poškozené nebyly zjištěny žádné stopy po dušení; současně poukázal na individuální vnímání dušení ze strany každého člověka. Za nedostatek označil, že soud vyšel při svém závěru o intenzitě jeho jednání při uvedeném zakrytí obličeje poškozené, stejně jako při výše uvedené právní kvalifikaci tohoto skutku, pouze z výpovědi poškozené, jež mohla být značně zkreslena psychickým stavem a utrpěným šokem. Pouze její výpověď nemůže být spolehlivým podkladem pro stanovení délky dušení a závěru o úmyslu obviněného ji usmrtit.

V další části svého dovolání obviněný nabídl vlastní hodnocení výpovědi poškozené, když tuto výpověď označil za chaotickou s omezenou vypovídající hodnotou. Její vyjádření považoval za nepoužitelná a vytkl jí údajnou neschopnost reagovat na základní otázky soudu a obhájce. Tvrzení této poškozené dále zpochybnil i v souvislosti s údajnými odchylkami v jejích jednotlivých výpovědích a domáhal se hodnocení uvedených pochybností v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ ve svůj prospěch. Na základě uvedených skutečností vyslovil názor, že jeho jednání mělo být soudy obou stupňů správně právně kvalifikováno jako trestný čin znásilnění podle § 242 odst. 1 tr. zák.

Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. a přikázal příslušnému soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl (třeba poznamenat, že první z uvedených dovolacích důvodů obviněný zmínil až v konečném návrhu, aniž jej blíže odůvodnil).

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání ze dne 10. 2. 2005 konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba plně souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že problematika deviace obviněného byla velmi pečlivě posuzována znalecky erudovanými odborníky z oboru psychiatrie, sexuologie a psychologie. Bylo tak bezpečně zjištěno, že v kritické době byly rozpoznávací schopnosti obviněného zcela zachované. Byl schopen prožité události správně a pravdivě vnímat, hodnotit, udržet v paměti a interpretovat. Námitka obviněného, že jeho jednání směřovalo pouze k vykonání soulože, správně neobstála, neboť v průběhu přípravného řízení i v řízení před soudy obou stupňů nepopřel, že byl dobře informován o tom, že poškozená žije v domku sama, takže se nemůže dovolat žádné pomoci. Za správný je tedy proto třeba označit závěr nalézacího soudu, že obviněný chtěl primárně docílit fyzické likvidace poškozené, což odpovídá jeho nekrosadistickému zaměření, a teprve potom realizovat další sexuální praktiky na již usmrcené oběti. S ohledem na dostupný spisový materiál je tedy možné konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace měla tudíž státní zástupkyně za to, že dovolání obviněného je dovoláním zjevně neopodstatněným; navrhla proto, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v podaném dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení § 89 a násl. tr. ř., a dále jeho výhrady, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech (zejména výhrady zpochybňující hodnověrnost výpovědi poškozené), které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Podobně jestliže obviněný rovněž poukazoval na to, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, byl by Nejvyšší soud nucen jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiné důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného. Podle názoru obviněného z provedeného dokazování nelze dovodit jeho úmysl poškozenou usmrtit. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.

Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se mimo jiné podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil, v úmyslu trestný čin spáchat, ale k dokonání činu nedošlo.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného (který po přelezení plotu u domu v obci S. a po rozbití okna vnikl do domu a zde v úmyslu usmrtit a poté na mrtvém těle vykonat pohlavní styk, napadal poškozenou tak, že se ji snažil udusit přikrývkou, s ohledem na její obranu a následné předstírání smrti se mu to nepodařilo a poté se na poškozené, o které se domníval, že již nežije, opakovaně pokusil vykonat pohlavní styk) též následek spočívající v tom, že v důsledku útoku obviněného bylo poškozené znemožněno dýchání a byla tak bezprostředně ohrožena na životě, přičemž k její smrti nedošlo pouze z toho důvodu, že se obviněný mylně domníval, že je mrtvá, ačkoli poškozená svoji smrt pouze předstírala.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Použil-li obviněný přikrývku poškozené a přidával-li další vrstvy ve snaze poškozenou usmrtit udušením, musel vědět, že tímto jednáním lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže se rozhodl jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že v době útoku si musel být vědom toho, že poškozené může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit, naplnil i složku srozumění s následkem, který může nastat.

Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se ztotožnil s právním posouzením skutku popsaném v rozsudku nalézacího soudu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že primárním cílem úmyslného útoku obviněného byla fyzická likvidace poškozené (což odpovídá jeho znalci zjištěnému nekrosadistickému zaměření), a teprve potom snaha realizovat další sexuální praktiky na již usmrcené oběti. Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.

Soud druhého stupně podrobně vyložil, proč se neztotožnil s tvrzením obviněného, že nebyl schopen s ohledem na svou sexuální deviaci přemýšlet, že by mohl poškozené ublížit. Tato problematika byla velmi pečlivě posuzována odborníky z oboru psychiatrie, sexuologie a psychologie. Bylo tak bezpečně zjištěno, že v kritické době byly rozpoznávací schopnosti obviněného zcela zachovány. Byl také schopen prožité události správně, pravdivě vnímat, hodnotit, udržet v paměti a interpretovat; tím však podle názoru znalců nebyla vyloučena možnost vědomého zkreslování jeho výpovědi. Na schopnosti obviněného řádně vnímat a ovládat své jednání nemůže nic změnit ani jeho zjištěná sexuální motivace, která byla podmíněna existencí kombinované sexuální deviace (tj. poruchou sexuální preference). Uvedená deviace se u něho projevovala enormní orientací na ženské objekty se zřetelnými projevy stáří, přičemž tyto znalecké závěry jsou identické se vzorem jednání, které obviněný vůči poškozené v konkrétním případě aplikoval.

Ve světle provedených důkazů neobstojí ani tvrzení obviněného, že jeho jednání směřovalo pouze k vykonání soulože (což ostatně ve své výpovědi rovněž nepřipustil), přičemž zakrývání poškozené směřovalo pouze k překonání odporu jejích rukou a křiku. Obviněný navíc nepopřel, že byl dobře informován o tom, že poškozená žije v domku sama, takže se nemůže dovolat žádné pomoci (k tomu by ostatně postačilo zakrytí úst a nikoliv celé horní poloviny těla).

V uvedených souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.

Pokud se dovolatel domáhal právního posouzení svého jednání jako trestného činu znásilnění podle § 242 odst. 1 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že z hlediska tohoto posouzení je opět určujícím kritériem zavinění pachatele (viz č. 62/1973 Sb. rozh. tr.), a vycházeje ze skutku tak, jak byl zjištěn a popsán ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, dospěl k závěru, že právní kvalifikaci skutku nelze vytknout pochybení.

Z těchto důvodů nelze námitky obviněného J. K., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. února 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru