Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1482/2011Usnesení NS ze dne 11.01.2012

HeslaMateriální podmínka trestného činu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1482.2011.1
Důvod dovolání

265b/1g

265b/1l

Dotčené předpisy

§ 202 odst. 1 tr. zák.

§ 3 odst. 4 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1482/2011-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 10 To 142/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Semilech pod sp. zn. 4 T 122/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 4 T 122/2010, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 15. 11. 2009 kolem 02.00 hodin v T. ve vestibulu Kulturního domu S. poté, co mezi V. K., bratrem obviněných J. K. a P. K. a blíže neustanovenými členy pořadatelské služby došlo ke konfliktu, obviněný J. K. za slovní podpory svého bratra P. K., jako hosté diskotéky, udeřil hlavou do obličeje, tzv. „hlavičkou“ obviněného P.H., člena pořadatelské služby, na což P. H. a další členové pořadatelské služby reagovali tím, že obviněného J. K. povalili na zem a začali do něj kopat, když v průběhu konfliktu, do něhož byly členy pořadatelské služby zapojeny i další osoby, došlo ke sražení nejméně dalších tří osob na zem, čímž došlo u P. K. k přeražení horního řezáku bez pracovní neschopnosti, u J. K. ke způsobení tržné ranky na pravém obočí a oděrky na nose bez pracovní neschopnosti, u P. H. k povrchovému poranění hlavy bez pracovní neschopnosti a u návštěvnice L.D., která byla strčena na podlahu dosud neustanovenou osobou, ke zlomení malíku levé ruky, pracovní neschopnost jí vystavena nebyla, a sádrová fixace podle jejího sdělení trvala do 20. 12. 2009.

Za tento trestný čin byl obviněný J. K. odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody. Současně byli původně spoluobvinění J. D. a M. U. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby.

Ohledně spoluobviněného P. H. bylo v závěru řízení před soudem prvního stupně z důvodu vyloučení jeho trestní věci k samostatnému řízení (§ 23 odst. 1 tr. ř.) vedeno oddělené řízení ve věci Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 233/2010, v níž byl tento spoluobviněný rovněž uznán vinným a odsouzen.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodl při veřejném zasedání společně konaném o odvoláních obviněných J. K. a P. H. podaných obviněným J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 4 T 122/2010, a obviněným P. H. proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 4 T 233/2010, tak, že usnesením ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 10 To 142/2011, obě tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Obviněný J. K. podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Nejprve poukázal na existenci důvodných pochybností o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, neboť na základě provedeného dokazování není možné učinit jednoznačný závěr, že by obviněný skutečně spáchal čin, jímž byl uznán vinným. Podle obviněného z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá, že by to byl on, kdo vyvolal tzv. hlavičkou proti spoluobviněnému P. H. předmětný konflikt. Pokud soudy takový závěr učinily, porušily zásadu „in dubio pro reo“, a důkazy hodnotily v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Dále obviněný poukázal na to, že i přes uvedené výhrady, při respektování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, se nelze ztotožnit s použitou právní kvalifikací. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví soudy spatřují v tom, že obviněný „udeřil obviněného P. H. hlavou do obličeje“. Tuto skutkovou událost však soudy nesprávně právně posoudily jako trestné jednání a shledaly v ní trestný čin, aniž by se dostatečně zabývaly jeho intenzitou, a neposoudily ho jako přestupek proti občanskému soužití. Obviněný v této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 910/2010, ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 501/2009, ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76) zdůraznil nutnost při posuzování trestných činů výtržnické povahy uvážit především intenzitu, rysy a průběh útoku, neboť právě tyto okolnosti jsou zásadní z hlediska naplnění materiální stránky uvedené skutkové podstaty, protože nikoliv každé napadení občana lze ve smyslu trestního práva považovat za trestný čin výtržnictví. Obviněný má za to, že v jeho případě o trestný čin nejde, protože se nejedná o takové jednání, které skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušuje občanské soužití, když v něm nelze spatřovat hrubé narušení takového soužití. Obviněný uvedl, že kromě jediného útoku vůči spoluobviněnému P. H., soudy žádné další útoky či jiná negativní jednání nezjistily. Přitom nešlo o hrubý nebo nebezpečný útok, protože napadený spoluobviněný P. H. žádné zranění neutrpěl (pouze povrchové poranění hlavy, které nelze považovat za újmu na zdraví). Předmětný úder hlavou bylo proto možné posoudit jako drobný kontakt mezi oběma zúčastněnými, který byl vyvolán ostrou výměnou názorů a jako prosté pošťuchování. Obviněný vytkl, že soudy intenzitě útoku v rámci právního posuzování pozornost nevěnovaly a omezily se na paušální konstatování o naplnění znaků trestného činu výtržnictví, aniž by uvážily a zhodnotily, že spoluobviněný P. H. přesto, že byl členem pořadatelské služby, na vzniklý konflikt reagoval agresivně, nezvládl ho, a obviněného po povalení na zem dále fyzicky napadl. Tuto část činu, však nelze klást za vinu obviněnému, neboť ta není pokryta jeho zaviněním. Bylo proto namístě, aby bylo odděleno z činu to, co je za vinu kladeno spoluobviněnému P. H. od toho, za co nese odpovědnost pouze dovolatel. Soudy obou stupňů však posuzovaly celou situaci jako jeden celek, a nikoli ohledně každého obviněného zvlášť. Protože podle obviněného jemu za vinu kladené jednání nedosahuje takové nebezpečnosti, jakou vyžaduje materiální stránka trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., o trestný čin se nejedná, a použitá právní kvalifikace je nesprávná.

S ohledem na uvedený závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněného J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen, prostřednictvím státního zástupce tam činného v písemném vyjádření uvedlo, že dovolání je zjevně neopodstatněné, neboť napadená rozhodnutí obviněným vytýkanými vadami netrpí. Považuje za nepochybné, že obviněný J. K. zapojil do konfliktu svého známého J. K. a bratra V. s pořadatelskou službou a hlavou udeřil spoluobviněného P. H. do obličeje. Jednalo se o fyzické napadení bez podmínek nutné obrany, a došlo tím k výraznému narušení veřejné akce. Nebylo proto možné přisvědčit námitce dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

S ohledem na tuto dikci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou obviněným v souladu s tímto důvodem uplatněny výhrady proti použité právní kvalifikaci pro nedostatek materiálního znaku nezbytného u tohoto trestného činu. Jestliže však obviněný shledával, že uvedený skutkový stav byl nesprávně zjištěn, jak sám i v dovolání dodal, nelze takové námitky s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný další zákonem v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. uvedený důvod uplatňovat. Proto jsou výhrady obviněného týkající se nedostatečnosti prokázání činu, jímž byl uznán vinným, uplatněny v rozporu se všemi v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. uvedenými dovolacími důvody.

Je vhodné předeslat i to, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud shledal, že s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondovaly námitky obviněného, že nebyla nenaplněna materiální stránka posuzovaného trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ale jednalo se toliko o přestupek. Protože jde v případě této argumentace o výtky právní povahy, posuzoval, zda takto podané dovolání je opodstatněné.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného trestného činu dopustil v alternativě, že na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného.

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem hrubě narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Jedná se zpravidla o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).

Trestný čin výtržnictví se liší od přestupku především stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, která je materiální podmínkou, jenž musí být u trestného činu splněna, neboť trestnými činy jsou takové činy, jejichž stupeň nebezpečnosti pro společnost je podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. vyšší než nepatrný. Přestupkem je podle § 2 odst. 1 zák. č. 200/1999 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Je tedy zřejmé, že přestupkem může být protiprávní čin jen tehdy, nelze-li ho posoudit jako trestný čin. Proto i v projednávané věci je nutné nejprve posoudit, zda čin, kterým byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., podle něhož byl posouzen, a teprve, pokud tomu tak nebude, bude možné uvažovat o tom, zda jde o přestupek.

Jak již bylo výše naznačeno, obviněný nebrojil proti formálním znakům trestného činu výtržnictví, a protože ani Nejvyšší soud v této souvislosti žádné pochybnosti nezjistil, když se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti, není potřebné se těmito znaky dále zabývat.

Z hlediska podaného dovolání je však nutné posoudit, zda při naplnění formálních znaků trestného činu výtržnictví je dán i materiální znak.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. musí jít o čin nebezpečný pro společnost, tedy že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. musí být v případě dospělého pachatele, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost alespoň nepatrný, jinak není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyjádřen v § 3 odst. 4 tr. zák. tak, že je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Je tedy zřejmé, že nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele, i když nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele (srov. přim. rozhodnutí č. 13/1973-II. Sb. rozh. tr.). Současně je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Ve smyslu těchto obecných kritérií je nutné posuzovat i čin, jímž byl obviněný uznán vinným, tedy nejen se zřetelem na to, jak je toto jednání ve výroku rozsudku popsáno, ale rovněž i s ohledem na všechny další okolnosti, za nichž ke spáchání tohoto činu došlo, neboť při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska § 202 tr. zák. uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, denní dobu, počet pachatelů), zjišťovat pohnutky (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost), atd. (viz rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).

Jak se z obsahu napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění podává, soudy obou stupňů se zřetelem na zjištěné a dokazováním prokázané skutečnosti vycházely z toho, že obviněný J. K. byl osobou, která se k incidentu přidala v době, když již probíhal konflikt mezi bratrem obviněného V. K., který se zastával svého kamaráda J. K., event. se udála mezi dalšími osobami, které se chtěly dostat na diskotéku, kam jim pořadatelé vstup odmítali umožnit. Obviněný se do probíhajícího konfliktu zapojil až poté, co byl bratrem přivolán. K osobní potyčce mezi obviněným a pořadatelskou službou, event. dalšími osobami, které se do šarvátky zapojily, došlo až poté, co se obviněný na místo dostavil, a byl to on, kdo první ze všech přítomných zaútočil proti tělu obviněného P. H. tzv. hlavičkou. Tato okolnost se stala spouštěcím momentem pro další vývoj událostí, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsány, při němž došlo k lehkým poraněním u jednotlivých osob, a u poškozené L. D. k závažnějšímu zranění (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Z takto popsaného a zjištěného stavu věci je zřejmé, že to bylo právě jednání obviněného, jímž došlo ke zintenzivnění probíhajícího nedorozumění mezi hosty diskotéky a pořadatelskou službou, a bylo tím narušeno občanské soužití, které svou intenzitou a hrubostí překračuje dolní hranici typové nebezpečnosti výtržnictví spáchaného verbálními útoky a rozhodně je nelze zařadit mezi obvyklé případy mající obdobnou povahu.

Kromě těchto skutečností naplňujících materiální znak, které svědčí o dostatečně vysokém stupni nebezpečnosti jednání obviněného, je další okolností, která jej zvyšuje, i postoj obviněného, který je známou osobou, reprezentantem v kickboxu, který si byl vědom svých předností a fyzických dovedností. Obviněný však těchto zkušeností v dané situaci zneužil, jak je patrné z povahy projednávané trestné činnosti, a místo toho, aby celou nepříjemnou událost ukončil, byl to právě on, kdo ji vygradoval do fyzického napadení a souboje s obviněným P. H. I přesto, že je nutné připustit, že tento jmenovaný spoluobviněný se v závěru projevil jako agresivnější ve svých útocích právě proti obviněnému (což se promítlo do přísnějšího trestu, který mu byl v důsledku této skutečnosti uložen), na druhé straně nebýt fyzického útoku dovolatele proti němu, uvedená událost by v této intenzitě nejen nenastala, ale ani by neprobíhala.

Na základě všech uvedených úvah a zjištěných skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedeným činem naplnil znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nejen po stránce formální, ale též i z hlediska jeho materiálního znaku, protože uvedený skutek je natolik společensky závažným jednáním, že stupeň jeho nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. Vzhledem k tomu nebylo možné v tomto činu obviněného spatřovat přestupek proti veřejnému pořádku, jak se obviněný svým dovoláním domáhal.

Ze všech shora uvedených skutečností je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů čin obviněného, jehož se podle skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního stupně dopustil, správně po všech stránkách právně posoudily a své skutkové i právní závěry v příslušných pasážích napadených rozhodnutí v potřebné míře vysvětlily a vyhodnotily. Nejvyšší soud, který se s nimi ztotožnil, na ně pro stručnost jen odkazuje. Dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. ledna 2012

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru