Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1480/2019Usnesení NS ze dne 15.01.2020

HeslaPodvod
Pokračování v trestném činu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1480.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 116 tr. zákoníku

§ 209 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1480/2019-3297

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovolání obviněného P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2019, sp. zn. 6 To 11/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 7/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 9 T 7/2017, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku (zřejně nesprávně uvedeno tr. řádu) zrušen výrok o vině a výrok o náhradě škody z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 4 T 64/2014, jenž nabyl právní moci dne 3. 5. 2014, a výrok o vině, výrok o trestu a výrok o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 T 256/2014, jenž nabyl právní moci dne 14. 12. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu. Obviněný P. K. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy obchodní korporace a družstva, jakož i zákaz výkonu obdobné činnosti na základě plné moci, a to na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozeným ve výroku o náhradě škody specifikované částky: S. V., nar. XY, částku 7 500 Kč, P. P., nar. XY, částku 14 070 Kč, P. B., nar. XY, částku 536 000 Kč, J. B., nar. XY, částku 231 000 Kč, J. K., nar. XY, částku 565 977 Kč, T. M., nar. XY, částku 1 197 934 Kč, R. K., nar. XY, částku 108 000 Kč, S. B., nar. XY, částku 120 000 Kč, P. D., nar. XY, částku 410 820 Kč, V. J., nar. XY, částku 90 000 Kč, P. K., nar. XY, částku 234 300 Kč, R. Š., nar. XY, částku 390 000 Kč, J. J., nar. XY, částku 1 938 800 Kč, V. R., nar. XY, částku 220 000 Kč, M. D., nar. XY, částku 297 000 Kč, V. P., nar. XY, částku 672 000 Kč, K. P., nar. XY, částku 40 000 Kč, M. S., nar. XY, částku 350 000 Kč, J. R., nar. XY, částku 54 600 Kč, Z. O., nar. XY, částku 33 500 Kč, J. B., nar. XY, částku 199 140 Kč a M. M., nar. XY, částku 60 000 Kč.

2. Označené rozhodnutí napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2019, sp. zn. 6 To 11/2019, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody tyto částky: S. V. 7 500 Kč, P. P. 14 070 Kč, P. B. 286 810 Kč, J. B. 231 000 Kč, J. K. 494 977 Kč, T. M. 1 197 934 Kč, R. K. 103 200 Kč, S. B. 120 000 Kč, P. D. 410 820 Kč, V. J. 70 000 Kč, P. K. 200 000 Kč, R. Š. 390 000 Kč, J. J. 544 440 Kč, V. R. 183 000 Kč, M. D. 297 000 Kč, V. P. 172 000 Kč, K. P. 40 000 Kč, M. S. 345 500 Kč, J. R. 49 200 Kč, Z. O. 33 500 Kč, J. B. 199 140 Kč a M. M. 60 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. B., J. K., R. K., P. K., J. J., V. R., V. P., M. S. a J. R. odkázáni se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že:

v přesně nezjištěné době od poloviny roku 2011 do 3. 4. 2014 v Brně, Praze, Hodoníně, Hronově, Vyškově, Přerově, Pacově a dalších, v úmyslu obohatit sebe nebo společnosti P. n., IČ: XY, se sídlem XY, zapsanou v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze, oddíl C, vložka 181531, s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a společnost L. P., IČ: XY, se sídlem XY, s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, jako jednatel obou společností postupně vylákal od níže uvedených subjektů pod nejrůznějšími záminkami a přísliby finanční prostředky, a to zejména formou uzavření s níže uvedenými subjekty smluv o půjčce, na základě nichž mu věřitelé vždy poukázali na smlouvou určený účet dohodnutou částku, přičemž součástí smlouvy byla většinou i výše dohodnutého úroku, konečná vyplacená částka a termín vrácení půjčky včetně úroků, a na tomto základě jednotliví věřitelé poukázali na účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a. s., jehož majitelem a jediným disponentem byl obviněný P. K., nebo na účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a. s., jehož majitelem je společnost P. n., a jediným disponentem je obviněný P. K., finanční prostředky, které jim však v dohodnuté výši ani v dohodnutém termínu, ani později nevrátil, odebrané zboží rovněž nezaplatil, a takto jednal přesto, že si byl vědom toho, že nejméně od roku 2011 celková výše jeho závazků z půjček značně přesahuje jeho majetek, nedisponuje takovými úsporami a příjmem, který by mu umožnil získané prostředky vrátit, jeho obchodování je prodělečné a je proti němu vedena řada exekučních řízení, naopak prezentoval je jako výnosné, zprvu výnosy věřitelům či investorům vyplácel z prostředků, které získal novými zápůjčkami, a nikoli z výnosů podnikatelské činnosti, což ovšem investoři a věřitelé nevěděli, a tímto způsobem vylákal z následujících osob finanční prostředky, konkrétně:

A) jako fyzická osoba P. K., nar. XY

1.

v období od 4. 5. 2011 do 13. 2. 2013 uzavřel s P. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých ve většině případů přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet P. K., společnosti P. n., poukázal nebo v hotovosti předal celkovou částku 685 000 Kč, takže takto s P. B.

- dne 4. 5. 2011 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 10 000 Kč s dohodnutým úrokem 5 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 10 500 Kč na účet č. XY, vedený u Raiffeisenbank, a. s., jehož majitelem je P. B., nejpozději do 6. 6. 2011, na tuto půjčku vystavil směnku na 10 500 Kč, na základě toho dne 5. 5. 2011 přijal z účtu P. B. na účet P. K. částku 10 000 Kč,

- dne 15. 5. 2011 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 60 000 Kč s dohodnutým úrokem 96 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 117 600 Kč na účet P. B. nejpozději do 15. 5. 2012, na základě toho dne 17. 5. 2011 přijal z účtu P. B. na účet P. K. částku 60 000 Kč,

- dne 28. 6. 2011 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 40 000 Kč s dohodnutým úrokem 30 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 52 000 Kč na účet P. B. nejpozději do 1. 10. 2011,

- dne 21. 7. 2011 uzavřel v Čisté smlouvu o půjčce na částku 8 000 Kč s dohodnutým úrokem 10 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 8 800 Kč na účet P. B. nejpozději do 30. 8. 2011, na tuto půjčku vystavil dne 21. 7. 2011 směnku na 8 800 Kč,

- dne 1. 10. 2011 uzavřel v Praze bezúročnou smlouvu o půjčce na částku 116 000 Kč, kterou se zavázal vrátit na účet P. B. nejpozději do 1. 10. 2012, na tuto půjčku vystavil směnku na 116 000 Kč, přičemž na základě této smlouvy o půjčce přijal od P. B. dne 1. 10. 2011 v hotovosti částku 66 000 Kč,

- dne 1. 11. 2011 uzavřel v Praze bezúročnou smlouvu o půjčce na částku 42 600 Kč, kterou se zavázal vrátit na účet P. B. nejpozději do 15. 5. 2012, na tuto půjčku vystavil směnku na 42 600 Kč,

- dne 1. 3. 2012 uzavřel v Brně smlouvu o půjčce na částku 50 000 Kč s dohodnutým úrokem 42 % z dlužné částky, tedy 7 % měsíčně, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 71 000 Kč na účet P. B. nejpozději do 10. 9. 2012, na tuto půjčku téhož dne vystavil směnku ve výši 71 000 Kč,

- dne 9. 7. 2012 vystavil P. B. směnku na částku 196 000 Kč s dnem výplaty 30. 7. 2013,

- dne 30. 7. 2012 uzavřel v Brně smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 96 % z dlužné částky, tedy 8% měsíčně, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 196 000 Kč na účet P. B. nejpozději do 30. 7. 2013,

- dne 28. 8. 2012 uzavřel smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 36 % z dlužné částky, tedy 6 % měsíčně, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 136 000 Kč na účet P. B. nejpozději do 1. 3. 2013, na tuto půjčku uzavřel dne 28. 8. 2012 dohodu o vyplňovacím směnečném právu a ještě směnku na 136 000 Kč,

- dne 22. 12. 2012 uzavřel v Brně smlouvu o půjčce na částku 56 000 Kč s dohodnutým úrokem 96 % z dlužné částky, tedy 8 % měsíčně, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 109 760 Kč na účet P. B. nejpozději do 30. 12. 2013, na tuto půjčku uzavřel téhož dne dohodu o vyplňovacím směnečném právu a ještě směnku na 109 760 Kč,

- dne 3. 1. 2013 uzavřel v Brně smlouvu o půjčce na částku 56 000 Kč s dohodnutým úrokem 96 % z dlužné částky, tedy 8 % měsíčně, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 109 760 Kč na účet P. B. nejpozději do 30. 1. 2014, na tuto půjčku uzavřel téhož dne dohodu o vyplňovacím směnečném právu a ještě směnku na 109 760 Kč,

- dne 13. 2. 2013 uzavřel v Brně bezúročnou smlouvu o půjčce na částku 58 000 Kč, přičemž se zavázal vrátit půjčku na účet P. B. nejpozději do 30. 4. 2013, na tuto půjčku uzavřel téhož dne dohodu o vyplňovacím směnečném právu a ještě směnku na 58 000 Kč,

tedy na základě předmětných smluv a příslibu zhodnocení P. B. za období od 5. 5. 2011 do 22. 7. 2011 poukázal na účet obviněného částku ve výši 118 000 Kč a dne 1. 10. 2011 částku 66 000 Kč, v období od 4. 10. 2011 do 21. 12. 2012 poukázal na účet společnosti P. n., částku ve výši 567 000 Kč, obviněný tedy jako půjčku přijal celkovou částku ve výši 685 000 Kč, z níž dne 11. 5. 2011 vrátil 10 500 Kč, dále jako zápočet 30 000 Kč od M. S., a v období od 31. 8. 2011 do 2. 9. 2013 částku 357 690 Kč, celkově tedy vrátil tomuto věřiteli 398 190 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil P. B. škodu v celkové výši 685 000 Kč,

2.

- dne 13. 10. 2011 uzavřel v Brně s J. B., nar. XY, bytem XY, smlouvu o půjčce na částku 50 000 Kč, ve které přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky 9 000 Kč, přičemž se zavázal vrátit půjčenou částku i s úrokem v celkové výši 59 000 Kč na účet majitele J. B. č. XY, vedený u Raiffeisenbank, a. s., nejpozději do 20. 1. 2012, na tuto půjčku vystavil téhož dne směnku na 59 000 Kč, na základě příslibu zhodnocení mu v období od 20. 10. 2011 do 8. 10. 2012 J. B. poukázal ze svého účtu na účet společnosti P. n., celkovou částku 291 000 Kč se zápočtem již zapůjčených peněz, přičemž z účtu P. n., obviněný v období od 19. 3. 2012 do 20. 9. 2012 vrátil pouze 60 000 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil J. B. škodu v celkové výši 291 000 Kč,

3.

v období od 15. 2. 2012 do 5. 5. 2013 uzavřel se S. B. (roz. P.), nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, a na základě těchto smluv mu věřitelka na výše uvedený účet společnosti P. n., dohodnuté částky poukázala, a to tak, že se S. B.

- dne 15. 2. 2012 uzavřel v Brně smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 5 % z půjčené částky měsíčně a zavázal se půjčku ve výši 200 000 Kč splatit jednorázově na účet č. XY, vedený u mBank, majitelky S. B. nejpozději do 15. 2. 2017, na tuto půjčku uzavřel dne 15. 2. 2012 dohodu o vyplňovacím směnečném právu a vystavil směnku na 200 000 Kč bez uvedení data splatnosti,

- dne 5. 5. 2013 uzavřel v Brně smlouvu o půjčce na částku 55 000 Kč, kterou se zavázal vrátit na účet S. B. nejpozději do 20. 7. 2013 částku 55 000 Kč, na tuto půjčku podepsal dne 5. 5. 2013 směnku na 55 000 Kč bez uvedení data splatnosti,

přičemž na základě těchto smluv a příslibu zhodnocení přijal na účet společnosti P. n., od S. B. dne 15. 2. 2012 z účtu č. XY částku 40 000 Kč a dne 17. 2. 2012 z účtu č. XY částku 160 000 Kč, z účtu P. n., zaplatil na účet S. B. č. XY v období od 30. 5. 2012 do 4. 7. 2013 celkovou částku 80 000 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil S. B. škodu v celkové výši nejméně 200 000 Kč,

4.

v období od 1. 5. 2012 do 23. 8. 2013 uzavřel s M. S., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet společnosti P. n., poukázal dohodnuté částky, konkrétně

- dne 1. 5. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 18 % z dlužné částky, tedy 6 % měsíčně, a zavázal se půjčku i s úroky v celkové výši 136 000 Kč splatit na účet majitele M. S. č. XY, vedený u Raiffeisenbank, a. s., nejpozději do 30. 10. 2013,

- dne 10. 5. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 150 000 Kč s dohodnutým úrokem 18 % z půjčené částky, tedy 6 % měsíčně, a zavázal se půjčku i s úroky v celkové výši 204 000 Kč splatit na účet M. S. nejpozději do 31. 11. 2013,

- dne 23. 8. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 20 % z půjčené částky a zavázal se půjčku i s úroky v celkové výši 120 000 Kč splatit na účet M. S. nejpozději do 30. 9. 2013,

- dne 18. 1. 2013 podepsal na základě ústní domluvy a po poukázání částky 30 000 Kč z účtu M. S. na účet P. B. dohodu o vyplňovacím směnečném právu a vystavil dne 18. 1. 2013 směnku na 34 500 Kč s datem splatnosti 30. 4. 2013,

přičemž na základě příslibu zhodnocení obdržel od M. S. prostřednictvím P. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, dne 22. 1. 2013 částku 30 000 Kč, a na základě výše uvedených smluv přijal na účet společnosti P. n., od M. S. z jeho účtu v období od 2. 5. 2013 do 23. 8. 2013 celkovou částku 320 000 Kč, kdy dne 23. 4. 2013 vyplatil na účet M. S. z účtu společnosti P. n., pouze částku 4 500 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil M. S. škodu v celkové výši nejméně 350 000 Kč,

5.

v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch uveřejnil v přesně nezjištěné době v měsíci červnu roku 2013 na internetovém portálu www.bazos.cz soukromou inzerci na prodej motorové pily zn. Stihl 251, na niž dne 24. 6. 2013 telefonicky reagoval S. V., nar. XY, bytem XY, s nímž se dohodl na prodeji dvou kusů motorových pil zn. Stihl 251, každé za částku 7 500 Kč, a dvou kusů řetězů k nim, vše za celkovou cenu 15 900 Kč, kterou mu jmenovaný dne 25. 6. 2013 převedl na jím určený bankovní účet, avšak podezřelý mu po urgencích dne 4. 7. 2013 zaslal do místa jeho trvalého bydliště toliko jednu výše označenou motorovou pilu, litr oleje a čtyři řetězy, přičemž druhou motorovou pilu mu do dnešního dne přes opakované upomínky nezaslal a přestal s ním komunikovat, takže S. V. vznikla škoda ve výši 7 500 Kč

(z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 3. 2014, č. j. 4 T 64/2014-40)

6.

v blíže neurčený den na počátku měsíce listopad 2013 vylákal od Z. O., nar. XY, bytem XY, půjčku ve výši 33 500 Kč pod záminkou nutnosti zaplacení měsíčního nájmu v domě, kde bydlel s A. P., sestrou Z. O., s tím, že ji vrátí nejpozději do Vánoc 2013, na základě toho dne 7. 11. 2013 vložil Z. O. částku 33 570 Kč na účet společnosti P. n., přičemž číslo účtu obdržel za tímto účelem od P. K.,

a tímto svým jednáním způsobil Z. O. škodu v celkové výši 33 570 Kč,

7.

v přesně nezjištěné době v měsíci prosinci 2013 v Zelinkovicích či jinde v úmyslu získat majetkový prospěch se telefonicky dohodl s P. P. na prodeji tří motorových pil tov. zn. Stihl, typ. MS 251, včetně řetězů za celkovou cenu 15 000 Kč, kterou mu jmenovaný ve dvou splátkách ve dnech 9. 12. 2013 a 13. 12. 2013 po zaplacení poplatku ve výši 70 Kč zaslal na jím určený bankovní účet číslo XY, ačkoliv věděl, že mu žádné pily neprodá, neboť je neměl k dispozici, přičemž do současnosti mu je nedodal a stal se pro něj nekontaktním, čímž P. P. způsobil škodu ve výši 15 070 Kč, na kterou dodatečně zaplatil dne 31. 10. 2014 částku ve výši 1 000 Kč

(z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 T 256/2014-110)

a tímto svým jednáním způsobil osobám uvedeným v bodech A) 1.–7. škodu v celkové výši 1 556 140 Kč,

B) jako jednatel společnosti P. n.,

8.

dne 20. 9. 2011 uzavřel v Brně s J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, smlouvu o půjčce na částku 320 000 Kč, přičemž se ve smlouvě zavázal splácet dluh v měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč počínaje měsícem říjen 2011 až do zaplacení 120 000 Kč a následně do 26. 10. 2012 v jedné splátce vyplatit zbývajících 200 000 Kč, na základě smlouvy přijal od J. K. dne 20. 9. 2011 v hotovosti částku 120 000 Kč a dne 18. 10. 2011 mu J. K. poukázal ze svého účtu č. XY, vedeného u České spořitelny, a. s., na účet společnosti P. n., částku 200 000 Kč, tuto půjčku avaloval dne 20. 9. 2011 směnkou na 320 000 Kč, dne 5. 11. 2011 uzavřel dodatek ke smlouvě o půjčce s tím, že se obě strany dohodly na prodloužení půjčky do 30. 11. 2013, dne 12. 11. 2012 obdržel od J. K. opět v hotovosti částku 120 000 Kč a dne 12. 12. 2013 prodloužili půjčku do 1. 10. 2014,

přičemž v období od 18. 11. 2011 do 2. 5. 2013 poukázal z účtu P. n., na účet J. K. částku 161 000 Kč a dne 25. 4. 2013 mu poukázal poštou částku 60 000 Kč, tedy vrátil částku 221 000 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil J. K. škodu v celkové výši 440 000 Kč,

9.

v období od 4. 11. 2011 do 15. 7. 2013 uzavřel s T. M., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých ve většině případů přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet společnosti P. n., poskytl finanční prostředky, konkrétně

- dne 4. 11. 2011 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 30 000 Kč s dohodnutým úrokem 18 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 35 400 Kč na účet č. XY, vedený u Komerční banky, a. s., majitele T. M. nejpozději do 15. 2. 2012,

- dne 12. 12. 2011 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 400 000 Kč s dohodnutým úrokem 60 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit částku 640 000 Kč na účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a. s., majitele T. M. (dále jen účet T. M.) v měsíčních splátkách, počínaje dnem 15. 1. 2012, nejpozději dne 15. 1. 2012, na tuto půjčku vystavil směnku na 640 000 Kč s dobou splatnosti 15. 1. 2013,

- dne 15. 3. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 90 000 Kč s dohodnutým úrokem 18 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit celkovou částku 106 200 Kč v měsíčních splátkách na účet T. M. nejpozději do 15. 6. 2012, na tuto půjčku vypsal směnku na 106 200 Kč s datem splatnosti 15. 6. 2012,

- dne 18. 6. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 300 000 Kč s dohodnutým úrokem 180 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 840 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 20. 6. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na částku 840 000 Kč s datem splatnosti 20. 6. 2013,

- dne 10. 7. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 120 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 440 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 20. 7. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 440 000 Kč s datem splatnosti 20. 7. 2013,

- dne 8. 8. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 48 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 148 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 15. 11. 2012, na tuto půjčku téhož dne vystavil směnku na 148 000 Kč s datem splatnosti 15. 11. 2012,

- dne 30. 8. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 125 000 Kč s dohodnutým úrokem 20 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 150 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 30. 9. 2012, na tuto půjčku vystavil směnku na částku 150 000 Kč s datem splatnosti 30. 9. 2012,

- dne 20. 9. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 10 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 110 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 19. 10. 2012,

- dne 1. 10. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 33 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 266 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 1. 1. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 266 000 Kč s dobou splatnosti 1. 1. 2013,

- dne 18. 10. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 250 000 Kč s dohodnutým úrokem 276 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 940 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 30. 10. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 940 000 Kč s dobou splatnosti 19. 10. 2013,

- dne 16. 11. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 52 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 304 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 16. 3. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 304 000 Kč s datem splatnosti 16. 3. 2013,

- dne 4. 12. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 70 000 Kč s dohodnutým úrokem 200 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 210 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 4. 5. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 210 000 Kč s dobou splatnosti 4. 5. 2013,

- dne 10. 12. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 300 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 400 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 10. 5. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 400 000 Kč s dobou splatnosti 10. 5. 2013,

- dne 15. 12. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 600 000 Kč s dohodnutým úrokem 45 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 870 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 16. 3. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 870 000 Kč s dobou splatnosti 16. 3. 2013,

- dne 13. 1. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 420 000 Kč s dohodnutým úrokem 30 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 546 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 14. 3. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 546 000 Kč s dobou splatnosti 14. 3. 2013,

- dne 24. 1. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 150 000 Kč s dohodnutým úrokem 140 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 360 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 24. 5. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 360 000 Kč s dobou splatnosti 24. 5. 2013,

- dne 28. 1. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 15 000 Kč s dohodnutým úrokem 360 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 69 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 25. 1. 2014, na tuto půjčku vystavil směnku na 69 000 Kč s datem splatnosti 28. 1. 2014,

- dne 15. 3. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 1 800 000 Kč s dohodnutým úrokem 216 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 5 688 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 15. 3. 2014, na tuto půjčku vystavil směnku na 5 688 000 Kč s datem splatnosti 15. 3. 2014,

- dne 24. 5. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 150 000 Kč s dohodnutým úrokem 105 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 307 500 Kč na účet T. M. nejpozději do 24. 8. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 307 500 Kč s datem splatnosti 24. 8. 2013,

- dne 1. 6. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 800 000 Kč s dohodnutým úrokem 144 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 1 952 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 1. 6. 2014, na tuto půjčku vystavil směnku na 1 952 000 Kč s datem splatnosti 1. 6. 2014,

- dne 15. 6. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 1 000 000 Kč s dohodnutým úrokem 204 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 3 040 000 Kč na účet T. M. nejpozději do 15. 6. 2014, na tuto půjčku vystavil směnku na 3 040 000 Kč s datem splatnosti 15. 6. 2014,

- dne 1. 7. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 300 000 Kč s dohodnutým úrokem 75 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 525 000 na účet T. M. nejpozději do 1. 10. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 525 000 Kč s datem splatnosti 1. 10. 2014,

- dne 15. 7. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 900 000 Kč s dohodnutým úrokem 144 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky na účet T. M. v celkové výši 2 196 000 Kč nejpozději do 15. 7. 2014, na tuto půjčku vystavil směnku na 2 196 000 Kč s datem splatnosti 15. 7. 2014,

další směnku vystavil za společnost P. n., na částku 100 000 Kč s datem splatnosti dne 3. 12. 2013,

takto na základě těchto smluv a příslibu zhodnocení přijal z účtu T. M. č. XY, vedeného u GE Money Bank, a. s., na účet společnosti P. n., v období od 7. 11. 2011 do 28. 1. 2013, celkovou částku 1 696 000 Kč, přičemž z účtu P. n., poukázal na výše uvedený účet T. M. v období od 17. 1. 2012 do 19. 12. 2013 v jednotlivých splátkách celkovou částku 488 066 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil T. M. škodu v celkové výši nejméně 1 696 000 Kč,

10.

v období od 15. 11. 2011 do 9. 10. 2012 uzavřel s R. K., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, a na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet společnosti P. n., poukázal finanční prostředky, konkrétně

- dne 15. 11. 2011 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 20 000 Kč s dohodnutým úrokem 24 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 24 800 Kč na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelem je R. K. nejpozději do 16. 5. 2012, na tuto půjčku vypsal směnku na 24 800 Kč s datem splatnosti 16. 5. 2012,

- dne 21. 6. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 20 000 Kč s dohodnutým úrokem 60 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 32 000 Kč na účet R. K. nejpozději do 22. 6. 2013,

- dne 9. 10. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 180 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 310 000 Kč na účet R. K. nejpozději do 22. 1. 2014, dále pak podepsal R. K. směnku na 100 000 Kč s datem splatnosti 31. 12. 2013,

přičemž na základě těchto smluv a příslibu zhodnocení přijal od R. K. z účtu č. XY, vedeného u České spořitelny, a. s., na účet společnosti P. n., dne 15. 11. 2011 částku 20 000 Kč, dne 14. 6. 2012 částku 20 000 Kč a dne 9. 10. 2012 částku 100 000 Kč, přičemž z účtu P. n., poukázal na výše uvedený účet R. K. v období od 22. 11. 2011 do 22. 5. 2013 celkovou částku 36 800 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil R. K. škodu v celkové výši nejméně 140 000 Kč,

11.

v období od 28. 3. 2012 do 2. 7. 2012 uzavřel s P. D., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet společnosti P. n., poukázal dohodnuté finanční prostředky, konkrétně

- dne 28. 3. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 120 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 220 000 Kč na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelem je P. D. nejpozději do 28. 3. 2013, na tuto půjčku vystavil směnku na 220 000 Kč s datem splatnosti 28. 3. 2013, přičemž tato smlouva byla písemně zrušena a uzavřena níže uvedená nová smlouva,

- dne 2. 7. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 501 000 Kč s dohodnutým úrokem 312 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 2 064 120 Kč na účet P. D. nejpozději do 31. 7. 2014, na tuto půjčku vystavil směnku na 2 064 120 Kč s datem splatnosti 31. 7. 2014,

přičemž na základě těchto smluv a příslibu zhodnocení přijal na účet společnosti P. n., dne 30. 3. 2012 částku 100 000 Kč, dne 27. 4. 2012 částku 150 000 Kč a dne 2. 5. 2013 částku 251 000 Kč, z účtu P. n., poukázal na účet P. D. dne 30. 7. 2012 částku 65 130 Kč a dne 27. 9. 2012 částku 25 050 Kč, tedy celkovou částku 90 180 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil P. D. škodu v celkové výši nejméně 501 000 Kč,

12.

v období od 3. 4. 2012 do 12. 9. 2012 uzavřel s J. J., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet společnosti P. n., poukázal dohodnuté finanční prostředky, konkrétně

- dne 3. 4. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 60 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 320 000 Kč na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., jehož majitelem je J. J. (dále jen účet J. J.) nejpozději do 3. 4. 2013, na tuto půjčku podepsal dne 3. 4. 2012 dohodu o vyplňovacím směnečném právu a dne 3. 4. 2012 vystavil směnku na 320 000 Kč s datem splatnosti 3. 4. 2013,

- dne 26. 4. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 150 000 Kč s dohodnutým úrokem 48 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 220 000 Kč na účet J. J. nejpozději do 30. 8. 2012,

- dne 23. 5. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 401 000 Kč s dohodnutým úrokem 336 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 1 748 360 Kč na účet J. J. nejpozději do 30. 6. 2014, na tuto půjčku podepsal dne 23. 5. 2012 dohodu o vyplňovacím směnečném právu, a vystavil směnku na částku 1 748 320 Kč s datem splatnosti 30. 6. 2014,

- dne 12. 9. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 300 000 Kč s dohodnutým úrokem 252 % z poskytnuté půjčky, přičemž se zavázal vrátit půjčku i s úroky v celkové výši 1 056 000 Kč na účet J. J. nejpozději do 30. 10. 2013, na tuto půjčku vystavil dne 12. 9. 2012 směnku na 1 056 000 Kč splatnou 30. 10. 2013,

dále dne 12. 9. 2012 vystavil směnku na 300 000 Kč bez data splatnosti s tím, že se bude splatnost shodovat s datem splatnosti půjčky ze dne 12. 9. 2012, a vystavil směnku na 100 000 Kč s datem splatnosti 31. 12. 2013,

přičemž na základě těchto smluv a příslibu zhodnocení přijal na účet společnosti P. n., z účtu J. J. v období od 6. 4. 2012 do 21. 9. 2012 celkovou částku 1 051 000 Kč, naopak z účtu P. n., poukázal na účet J. J. v období od 7. 5. 2012 do 1. 11. 2012 celkovou částku 506 560 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil J. J. škodu v celkové výši nejméně 1 051 000 Kč,

13.

pod příslibem zhodnocení finančních prostředků dne 25. 7. 2012 uzavřel v Praze s V. J., nar. XY, bytem XY, smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 5 % z půjčené částky měsíčně, v níž se zavázal úroky splácet vždy do 25. dne následujícího měsíce a půjčku splatit jednorázově nejpozději do 23. 7. 2013, na základě této smlouvy přijal z účtu V. J. č. XY, vedeného u České spořitelny, a. s., na účet společnosti P. n., dne 19. 7. 2012 částku 100 000 Kč, dne 12. 9. 2012 a dne 5. 10. 2012 poukázal z účtu P. n., na výše uvedený účet V. J. vždy částku 5 000 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil V. J. škodu v celkové výši nejméně 100 000 Kč,

14.

pod příslibem zhodnocení finančních prostředků dne 1. 8. 2012 uzavřel v Praze s P. K., nar. XY, bytem XY, smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 18 % z půjčené částky čtvrtletně počínaje 25. 11. 2012, a zavázal se půjčku splatit jednorázově na účet P. K. č. XY, vedený u ČSOB, a. s., nejpozději do 1. 8. 2013, a na základě této smlouvy a příslibu zhodnocení přijal od věřitele na účet společnosti P. n., částku 200 000 Kč, ale do současné doby na účet P. K. nepoukázal žádnou finanční částku,

a tímto svým jednáním způsobil P. K. škodu ve výši nejméně 200 000 Kč,

15.

v období od 7. 9. 2012 do 17. 10. 2012 uzavřel s R. Š., roz. T., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet společnosti P. n., poukázal finanční prostředky, konkrétně

- dne 7. 9. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 5 % z půjčené částky měsíčně, přičemž se zavázal úroky splácet vždy do 25. dne následujícího měsíce a půjčku splatit jednorázově nejpozději do 30. 10. 2013, a to vždy na účet věřitele č. XY, vedený u Fio banky, a. s., a pro její zajištění dne 7. 9. 2012 vystavil směnku na 320 000 Kč s datem splatnosti dne 30. 10. 2013,

- dne 17. 10. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 25 % z půjčené částky měsíčně, přičemž se zavázal úroky hradit vždy do 25. dne následujícího měsíce a půjčku splatit jednorázově na účet věřitele výše uvedený nejpozději do 30. 12. 2013, a pro její zajištění dne 17. 10. 2012 vystavil směnku na 800 000 Kč s datem splatnosti 30. 12. 2013,

na základě těchto uzavřených smluv a na základě příslibu zhodnocení přijal z účtu R. T. na účet společnosti P. n., dne 7. 9. 2012 částku 200 000 Kč a dne 18. 10. 2012 částku 200 000 Kč, přičemž dne 16. 10. 2012 poukázal z účtu P. n., na výše uvedený účet R. T. částku 10 000 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil R. Š. škodu v celkové výši nejméně 400 000 Kč,

16.

v období od 5. 2. 2013 do 7. 10. 2013 uzavřel s V. R., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet společnosti P. n., poukázal dohodnuté finanční prostředky, konkrétně

- dne 5. 2. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 5 % měsíčně z poskytnutých peněžních prostředků, splatným vždy k 25. dni následujícího měsíce, a zavázal se půjčku vrátit na účet V. R. č. XY, vedený u mBank, a. s., nejpozději do 25. 5. 2013, na tuto půjčku vystavil dne 5. 2. 2013 směnku na 100 000 Kč splatnou na viděnou,

- dne 17. 5. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 120 000 Kč s dohodnutým úrokem 10 % měsíčně z poskytnutých peněžních prostředků, splatným vždy k 20. dni následujícího měsíce, a zavázal se půjčku vrátit na účet V. R. nejpozději do 20. 11. 2013, na tuto půjčku vystavil dne 17. 5. 2013 směnku na 120 000 Kč splatnou na viděnou,

- dne 7. 10. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 220 000 Kč s dohodnutým úrokem 18 % měsíčně z poskytnutých peněžních prostředků, splatným vždy k 20. dni následujícího měsíce, a zavázal se půjčku vrátit na účet V. R. nejpozději do 30. 10. 2014, na tuto půjčku vystavil dne 7. 10. 2013 směnku na částku 220 000 Kč splatnou na viděnou,

přičemž na základě těchto smluv a na základě příslibu zhodnocení přijal z účtů V. R. na účet společnosti P. n., dne 5. 2. 2013 částku 100 000 Kč, dne 22. 5. 2013 částku 20 000 Kč, dne 9. 10. 2012 částku 100 000 Kč, naopak z účtu P. n., poukázal na výše uvedený účet V. R. v období od 2. 4. 2013 do 8. 11. 2013 celkovou částku 37 000 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil V. R. škodu v celkové výši nejméně 220 000 Kč,

17.

ve dnech 19. 2. 2013 a 22. 3. 2013 uzavřel s V. P., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitel na výše uvedený účet společnosti P. n., poukázal dohodnuté finanční prostředky, konkrétně

- dne 19. 2. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 18 % z půjčené částky, čtvrtletně splatným vždy k 20. dni v měsíci, a zavázal se půjčku splatit jednorázově na účet věřitele č. XY, vedený u ČSOB, a. s., nejpozději do 20. 8. 2013, dne 19. 2. 2013 podepsal dohodu o vyplňovacím směnečném právu a vystavil dne 19. 2. 2013 směnku na 136 000 Kč bez vyplněné splatnosti,

- dne 22. 3. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 200 000 Kč s dohodnutým úrokem 14 % měsíčně z půjčené částky, splatným vždy do 25. dne v měsíci, a zavázal se půjčku splatit jednorázově na účet V. P. nejpozději do 25. 3. 2014, vystavil dne 22. 3. 2013 směnku na 536 000 Kč bez vyplněné splatnosti a podepsal dohodu o vyplňovacím směnečném právu,

takto přijal z účtu V. P. na účet společnosti P. n., dne 27. 2. 2013 částku 100 090 Kč, dne 29. 3. 2013 částku 200 090 Kč, naopak z účtu P. n., poukázal na účet věřitele V. P. dne 15. 5. 2013 částku 28 000 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil V. P. škodu v celkové výši nejméně 300 000 Kč,

18.

v období od 13. 3. 2013 do 22. 5. 2013 uzavřel s M. D., nar. XY, bytem XY, smlouvy o půjčce, ve kterých přislíbil zhodnocení půjčené finanční částky, na základě těchto smluv mu věřitelka na výše uvedený účet společnosti P. n., poukázala dohodnuté finanční prostředky, konkrétně

- dne 13. 3. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 160 000 Kč s dohodnutým úrokem 10 % z půjčené částky měsíčně, splatným vždy do 14. dne v měsíci, přičemž se zavázal půjčku splatit na účet M. D. č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., jednorázově nejpozději do 17. 3. 2014, přičemž vystavil dne 13. 3. 2013 směnku na částku 160 000 Kč bez vyplněné splatnosti, a podepsal dohodu o vyplňovacím směnečném právu,

- dne 28. 3. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 100 000 Kč s dohodnutým úrokem 13 % měsíčně z půjčené částky, splatným vždy do 29. dne v měsíci, přičemž se zavázal půjčku splatit na účet M. D. jednorázově nejpozději do 1. 4. 2014, přičemž vystavil dne 28. 3. 2013 směnku na částku 100 000 Kč bez vyplněné splatnosti, a podepsal dohodu o vyplňovacím směnečném právu,

- dne 22. 5. 2013 uzavřel v Praze smlouvu o půjčce na částku 50 000 Kč s dohodnutým úrokem 23 % měsíčně z půjčené částky splatným na účet M. D. nejpozději do 23. 8. 2013, zavázal se půjčku splatit jednorázově nejpozději do 26. 8. 2013, dále vystavil dne 22. 5. 2013 směnku na částku 50 000 Kč bez vyplněné splatnosti, a podepsal dohodu o vyplňovacím směnečném právu,

přičemž na základě těchto smluv a na základě příslibu zhodnocení přijal z účtu M. D. na účet společnosti P. n., dne 12. 3. 2013 částku 160 090 Kč, dne 28. 3. 2013 částku 100 000 Kč a dne 22. 5. 2013 částku 50 000 Kč, naopak z účtu P. n., poukázal na účet věřitelky dne 14. 5. 2013 částku 13 000 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil M. D. škodu v celkové výši nejméně 310 000 Kč,

19.

v blíže neurčený den v měsíci únoru 2013 vylákal pod záminkou nákupu palivového dřeva na základě ústní domluvy od J. S., nar. XY, bytem XY, půjčku ve výši 100 000 Kč, a to tak, že ji ústně přislíbil jednorázově splatit dne 14. 11. 2013, po převzetí finanční částky v hotovosti vystavil směnku na částku 100 000 Kč, po nedodržení její splatnosti dne 15. 3. 2013 vystavil další směnku na částku 100 000 Kč, splatnou dne 20. 1. 2014, přičemž půjčku nevrátil,

a tímto svým jednáním způsobil J. S. škodu ve výši nejméně 100 000 Kč,

20.

dne 10. 5. 2013 pod příslibem zhodnocení finančních prostředků uzavřel v Praze s J. R., nar. XY, bytem XY, smlouvu o půjčce na částku 60 000 Kč s dohodnutým úrokem 9 % z půjčené částky měsíčně, splatným vždy do 25. dne v měsíci, a zavázal se půjčku splatit na účet věřitele č. XY, vedený u Fio banky, a. s., jednorázově nejpozději do 10. 5. 2014, dne 10. 5. 2014 podepsal dohodu o vyplňovacím směnečném právu a vystavil směnku na 60 000 Kč bez vyplněné splatnosti,

přičemž na základě této smlouvy přijal na účet společnosti P. n., dne 13. 5. 2013 částku 60 000 Kč, dne 6. 8. 2013 poukázal z účtu P. n., na výše uvedený účet J. R. částku 5 400 Kč,

a tímto svým jednáním způsobil J. R. škodu ve výši nejméně 54 600 Kč,

21.

dne 23. 5. 2013 pod příslibem zhodnocení finančních prostředků uzavřel v Praze s K. P., nar. XY, bytem XY, smlouvu o půjčce na částku 40 000 Kč s dohodnutým úrokem 69 % z půjčené částky čtvrtletně, splatným vždy do 25. dne následujícího měsíce, a zavázal se půjčku splatit jednorázově na účet věřitelky č. XY, vedený u Komerční banky, a. s., nejpozději do 25. 8. 2013, dále dne 23. 5. 2013 podepsal dohodu o vyplňovacím směnečném právu a téhož dne vystavil 23. 5. 2013 směnku na částku 67 600 Kč bez vyplněné splatnosti,

přičemž přijal na účet společnosti P. n., dohodnutou částku, do současné doby však na účet K. P. nepoukázal žádnou finanční částku,

a tímto svým jednáním způsobil K. P. škodu ve výši nejméně 40 000 Kč,

22.

dne 2. 12. 2013 pod příslibem zhodnocení finančních prostředků uzavřel v Praze s M. M., nar. XY, bytem XY, smlouvu o půjčce na částku 60 000 Kč s dohodnutým úrokem 10 % z půjčené částky měsíčně, splatným vždy do 25. dne v měsíci, zavázal se půjčku splatit nejpozději do 31. 12. 2014 na účet věřitele č. XY, vedený u ČSOB, a. s., přičemž dne 2. 12. 2013 vypsal směnečné ujednání – protokol o předání a převzetí částky 60 000 Kč, splatné na viděnou,

přičemž přijal na účet P. n., dne 2. 12. 2013 z účtu M. M. dohodnutou částku, ale do současné doby na účet věřitele nepoukázal žádnou finanční částku,

a tímto svým jednáním tak způsobil M. M. škodu ve výši nejméně 60 000 Kč,

23.

dne 31. 3. 2014 pod příslibem zhodnocení finančních prostředků uzavřel s P. M., nar. XY, bytem XY, v Praze smlouvu o zápůjčce peněz na částku 50 000 Kč s dohodnutým úrokem 96 % z půjčené částky a zavázal se půjčku i s úroky v celkové výši 98 000 Kč splatit na účet věřitele č. XY, vedený u Fio banky, a. s., nejpozději do 31. 3. 2015, dne 31. 3. 2014 dále vystavil směnku na částku 98 000 Kč s datem splatnosti 31. 3. 2015,

přičemž na základě této smlouvy dne 3. 4. 2014 přijal z účtu věřitele na účet společnosti P. n., dohodnutou částku 50 000 Kč, ale do současné doby na účet P. M. nepoukázal žádné finanční prostředky,

a tímto svým jednáním způsobil P. M. škodu ve výši nejméně 50 000 Kč,

tedy tímto svým jednáním způsobil osobám uvedeným v bodech B) 8.–23. škodu v celkové výši nejméně 5 608 000 Kč,

C) jako jednatel společnosti L. P.,

24.

v blíže neurčený den v měsíci březen, nejpozději do 10. 3. 2013, odebral od J. B., IČ: XY, se sídlem XY, na jeho provozovně P. H., XY v Pacově, 12 kusů motorových pil STIHL MS251 a dále dne 11. 6. 2013 na základě kupní smlouvy ze dne 1. 6. 2013 odebral 14 ks motorových pil STIHL MS251, a

- fakturu č. 13VF100025 znějící na částku 142 680 Kč, vystavenou dne 11. 3. 2013, DUZP dne 11. 3. 2013, splatnou dne 30. 5. 2013,

- fakturu č. 13VF100097 znějící na částku 166 460 Kč, vystavenou dne 31. 7. 2013, DUZP dne 31. 7. 2013, splatnou dne 14. 8. 2013,

v plném rozsahu neuhradil, pouze z faktury č. 13VF10025 uhradil v době splatnosti dne 16. 5. 2013 částku 30 000 Kč a dne 23. 5. 2013 částku 50 000 Kč a po splatnosti dne 17. 6. 2013 částku 10 000 Kč a dne 2. 7. 2013 částku 20 000 Kč,

čímž poškozenému J. B. způsobil škodu v celkové výši 199 140 Kč,

25.

dne 17. 5. 2013 v Táboře, okr. Tábor, uzavřel s J. K., nar. XY, trvale bytem XY, smlouvu o nájmu štípacího procesoru, typ 370 + podávací stůl, na dobu určitou od 16. 5. 2013 do 31. 12. 2013, přičemž předmětem pronájmu byl štípací automat BALA AGRI, typ. 370, v. č. XY, v hodnotě 275 977 Kč, předmět nájmu si dne 17. 5. 2013 převzal, dohodnuté nájemné nikdy neuhradil a ani to neměl v úmyslu, stroj vlastníkovi po skončení dohodnuté doby nájmu nevrátil, ale naložil s ním nezjištěným způsobem,

a tímto jednáním způsobil poškozenému J. K., nar. XY, škodu v celkové výši 275 977 Kč,

tedy tímto svým jednáním způsobil osobám uvedeným v bodech C) 24.–25. škodu v celkové výši nejméně 474 117 Kč,

celkem tedy jednáním popsaným pod body A) 1. až C) 25. způsobil škodu ve výši 7 638 257 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2019, sp. zn. 6 To 11/2019, podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel nesouhlasil s tím, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako pokračující trestný čin podvodu. Podle něj se jednalo o soukromoprávní závazkový vztah, kdy v části smluvních vztahů vystupoval sám jako fyzická osoba [bod A) 1. až 7. výroku o vině] a ve zbývajících jako jednatel společnosti P. n. [bod B) 8. až 23. výroku o vině], respektive jako jednatel společnosti L. P. [bod C) 24. až 25. výroku o vině). Poukázal na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe a uvedl, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S akcentem na Listinou základních práv a svobod zaručené právo, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku (čl. 8 odst. 2), poznamenal, že v jednotlivých smluvních vztazích, tedy vztazích ze smluv o půjčce, kupních smluv a smlouvy o nájmu movité věci, vystupoval zcela transparentně, jednalo se o závazkové vztahy mezi investorem a jednotlivými fyzickými osobami, které posílaly finanční prostředky za účelem jejich zhodnocení, přičemž on byl v postavení fyzické osoby nebo jednatele P. n., čili subjektů zajišťujících zhodnocení finančních prostředků. V případě kupních smluv a nájemní smlouvy šlo o standardní odběratelsko-dodavatelské závazky. Pokud by měl záměr uvést druhou smluvní stranu v omyl či zamlčet podstatné skutečnosti za účelem obohacení sebe či jiného, zvolil by úplně jiný způsob fungování finančních toků a svou osobu by např. skryl za tzv. bílého koně, případně by jako tzv. skořápku využil více obchodních korporací. V posuzované věci byl tok finančních prostředků zcela transparentní, jednotlivé částky skládané investory, resp. posílané na účty, byly podloženy smlouvami, platby finančních prostředků byly zachyceny ve výpisech z bankovních účtů, případně již v samotných smlouvách o půjčce, resp. v příjmových pokladních dokladech. Obviněný žádný ze sjednaných závazků nepopíral, tyto naopak průběžně potvrzoval a zajišťoval na základě různých institutů, ať už v podobě uznání závazků, zajišťovacích směnek apod. Nedošlo k situaci, že by s jednotlivými finančními partnery – investory – nekomunikoval, neinformoval je, nevedl s nimi jednání o stavu závazků a možnostech řešení další situace. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by neměl snahu naplnění jednotlivých smluv realizovat, a není nikterak podloženo, že celý systém fungování poskytování půjček byl podvodným jednáním, resp. jednáním vedeným s podvodným úmyslem získat neoprávněný finanční prospěch. Obviněný na přísné smluvní podmínky investorů v zásadě přistupoval, případně tyto sám navrhoval, a jejich nároky potvrzoval. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 5 Tdo 1038/2006 a 5 Tdo 405/2007), podle nichž kvalifikace jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ (v případě obviněného se jedná o prodlení se splněním peněžitých závazků podléhající úpravě občanského zákoníku), jakožto trestného činu je krajním právním prostředkem, který má význam především celospolečenský a nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, kterým má soudní moc poskytovat ochranu. V posuzované věci obviněný poskytoval krátkodobé půjčky, které dlužníci v některých případech neplnili. Jednotliví investoři následně zasílali volné finanční prostředky s cílem jejich zhodnocení, které bylo vždy konkretizováno ve smlouvách o půjčce. Na případném až několikanásobném zhodnocení finančních prostředků jim nepřipadalo nic divného, někteří z nich měli s předmětnými finančními operacemi zkušenosti. Všichni se posléze shodli na tom, že proces tvorby objemu finančních prostředků a návratnosti investic na internetových stránkách prezentovaný obviněným působil realizovatelně. V kontextu výtky, že mu nebyl prokázán úmysl, uvedl, že k naplnění trestní odpovědnosti za následek nestačí následek jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit.

6. Pokud jde o jednání pod bodem A) 6., poznamenal, že uvedené typově co do způsobu spáchání, resp. vzniku závazku, nezapadá do rámce ostatních útoků. Podle jeho mínění by proto tento útok neměl být součástí ostatních trvajících útoků, protože nenaplňuje charakteristiku podle § 116 tr. zákoníku. Pro pokračování v trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení činu byl stejný nebo podobný. Pokračovat lze jedině v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je přitom třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/1977 Sb. rozh. tr.). Svědek Z. O. sdělil, že jej za účelem poskytnutí předmětné částky původně kontaktovala jeho sestra A. P., tehdejší družka obviněného. Předmětný útok by tedy i s ohledem na tuto okolnost neměl naplňovat skutkovou podstatu žádného trestného činu. Ani v případě jednání pod body A) 5. a 7. nesouhlasil se závěrem soudů o pokračování trestného činu, a to s ohledem na popis dílčích útoků, dobu téměř šesti měsíců mezi nimi uplynuvší a zcela odlišný způsob jejich spáchání. Jednání měla být kvalifikována jako dva samostatné přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž neměla být rušena již pravomocná odsuzující rozhodnutí okresních soudů. O pokračování nelze hovořit ani v případě jednání pod bodem C) 24., neboť rovněž nespadá do rámce způsobu spáchání předcházejících útoků. Navíc nelze konstatovat, že by byl dán podvodný úmysl, když obviněný provedl na základě aktuální finanční situace úhradu podstatné části první faktury. K 10. 3. 2013 nemohl rozpoznat, že faktury za odebrané pily nebude schopen v plné výši uhradit. Co se týče bodu C) 25., přisouzená právní kvalifikace není namístě, poněvadž obviněný hradil poškozenému J. K. finanční prostředky i za nájem stroje, a to 69 000 Kč. Nelze vycházet pouze z toho, že poškozený na úhradu nájemného patrně nezapočetl žádné platby obviněným uskutečněné. Má-li mu být kladeno za vinu nevrácení stroje, nelze hovořit o podvodu, nýbrž o zpronevěře (viz podaná obžaloba).

7. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval ve způsobu stanovení výše škody. Již v řádném opravném prostředku vznesl výhrady vůči částce 7 638 257 Kč, když oproti obžalobě, v níž byla celková škoda kalkulována co do rozsahu neuhrazených jistin, došlo k navýšení o 1 924 006 Kč. Podle jeho přesvědčení nelze postupovat ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, podle něhož došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Nelze akceptovat spekulativní závěry soudů, že platby, které realizoval (podle odvolacího soudu celkem 1 989 696 Kč), byly motivovány nikoliv odčiněním škodlivého následku, nýbrž oddálením zjištění trestné činnosti a připravením si půdy pro vylákání dalších částek od poškozených. V žádném z rozsudků nebyl označen jediný konkrétní poškozený, který by se prostředky rozhodl investovat pouze na základě uskutečněných úhrad jinému investorovi, a tedy na základě případného doporučení, respektive nebyl označen poškozený, který by další prostředky poskytl na základě plnění z titulu již dříve poskytnutých půjček. V této otázce je potřeba vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a toto náležitě promítnout do hodnocení částečné náhrady škody obviněným. Podle tohoto zjištění obviněný nenabízel možnost investování prostřednictvím telefonických, e-mailových, písemných či osobních nabídek, jimiž by se obracel na potencionální investory, ale tito se na něj obraceli výhradně sami na základě inzerovaných kontaktů a informací na webových stránkách.

8. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se konečně projevilo i v uloženém trestu, který byl chybně ukládán jako trest společný, když s ohledem na zcela odlišný způsob spáchání útoků pod body A) 5. a 7. nebyly splněny podmínky pokračování, a tudíž, jak výše naznačeno, neměla být rušena již pravomocná odsuzující rozhodnutí okresních soudů. Pro uložení společného trestu tak nebyly splněny zákonné podmínky.

9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2019, sp. zn. 6 To 11/2019, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 9 T 7/2017, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že dovolatel správně vycházel z toho (pozn.: viz úvodní část mimořádného opravného prostředku), že rozsudkem odvolacího soudu bylo jeho odvolání v podstatě zamítnuto (viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.). Za této situace se však jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahuje k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž rozsudek odvolacího soudu chtěl patrně napadnout s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále akcentoval, že dovolatel se v přípravném řízení ani v hlavním líčení nijak nehájil – v přípravném řízení nevypovídal a k hlavnímu líčení se nedostavoval, a že ve svém odvolání (pozn.: státní zástupce měl patrně na mysli dovolání) téměř doslovně opakoval části argumentace ze závěrečné řeči svého obhájce u hlavního líčení a z textu obhájcem vypracovaného doplňku odůvodnění odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Z předchozího odvolání přitom v zásadě nepřevzal námitky proti skutkovým zjištěním, s výjimkou tvrzení, že nejednal s podvodným úmyslem

a že poškozenému J. K. uhradil na nájmu 69 000 Kč. Extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním nenamítl, a tyto námitky tak podle státního zástupce nemohou založit žádný z dovolacích důvodů. Druhá z nich je navíc zjevně nepravdivá, neboť svědek K. sice vypověděl, že mu měl dovolatel zaplatit na nájmu 69 000 Kč, avšak již předtím konstatoval, že mu nic nezaplatil. V označené části tak dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

11. Naproti tomu za námitky hmotněprávní, a tedy uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídající, označil výtky, prostřednictvím kterých se dovolatel domáhá užití principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe, brojí proti posouzení skutků jako útoků pokračujícího trestného činu a rovněž proti způsobu stanovení celkové výše škody, pokud z ní nebyly odečteny částky některým poškozeným posléze vrácené. Se všemi se však soudy nižších stupňů správně vypořádaly. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 92 až 106 odůvodnění svého rozsudku (existence pokračujícího trestného činu) a v odstavci 107 (nemožnost odečítat náhradu škody od škody celkově způsobené). Odvolací soud pak v odstavci 32 a 33 odůvodnění svého rozsudku odmítl užití principu ultima ratio, v odstavci 26 poukázal na shodnou podstatu trestné činnosti dovolatele umožňující závěr o „podobném způsobu provedení“ a v odstavci 30 potvrdil postup nalézacího soudu stran neodečítání škody, a to s výtkou, že tento soud nebyl zcela důsledný, když způsobená škoda byla ve skutečnosti ještě vyšší. Obdobnou výtku učinil i ohledně právního posouzení skutku, který měl být správně právně posouzen i jako zločin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterážto vada je stejně jako v případě mylně stanovené škody ve prospěch dovolatele, a tudíž nemůže být při absenci odvolání státního zástupce napravena. Státní zástupce pouze doplnil, že v souvislosti s materiálním korektivem – zásadou subsidiarity trestní represe – je namístě připomenout další judikaturu, a to zejména stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož se princip „ultima ratio“ uplatní, jestliže spáchaný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, přičemž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity trestní represe, státní zástupce poukázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, ve věci vzájemného napadání mezi jinak soudržnými manželi, na jeho nález ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, ve věci, jejíž podstatou bylo morálně ospravedlnitelné užití nedovolené svépomoci v rodinných vztazích, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015, ve věci, v níž mělo dojít k urážce mezi vojáky tím, že vysoký policejní důstojník poslal jiného „do pr….“ a bouchl dveřmi, a na jeho usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1447/2017, a na tam uvedený přehled judikatury. Připomněl i předchozí judikaturu, v níž se soudy otázkou subsidiarity trestní represe i společenskou škodlivostí zabývaly, a uzavřel, že ze všech názorů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývá, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, při existenci mimořádných a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelných okolností. Čin dovolatele však žádné výjimečné znaky nemá. Jedná se o soustavně páchané podvody s mimořádně vysokou škodou. Tyto okolnosti škodlivost jednání dovolatele zvyšují a nikoliv snižují, důvod k užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyl a právní posouzení skutku jakožto činu soudně trestného bylo správné. Podle státního zástupce navíc vzhledem k tomu, že dovolatel opakuje námitky, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, je jeho dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

12. Protože námitky dovolatele dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

17. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z pečlivého odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (str. 16 až 40 rozsudku nalézacího soudu, str. 16 až 19 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

18. S ohledem na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, obsah dovolání a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významnou otázkou, zda soudy jednání obviněného správně posoudily jako pokračování ve zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a postupovaly v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio.

19. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

20. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

21. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

22. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se soud odvolací ztotožnil, se obviněný P. K. dopustil zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tím, že v přesně nezjištěné době od poloviny roku 2011 do 3. 4. 2014 v Brně, Praze, Hodoníně, Hronově, Vyškově, Přerově, Pacově a dalších místech, v úmyslu obohatit sebe nebo společnosti P. n., a L. P., buď sám jako fyzická osoba P. K., nebo jako jednatel jmenovaných společností vylákal od ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných poškozených pod nejrůznějšími záminkami a přísliby finanční prostředky, a to zejména formou uzavření smluv o půjčce, na základě nichž mu poškození poukazovali na bankovní účet dohodnuté finanční částky, které jim však obviněný v dohodnuté výši, v dohodnutém termínu ani později nevrátil, obviněný rovněž nezaplatil za zboží, které od poškozených odebral, a takto jednal přesto, že si byl vědom toho, že nejméně od roku 2011 celková výše jeho závazků z půjček značně přesahuje jeho majetek, nedisponuje takovými úsporami a příjmem, který by mu umožnil získané prostředky vrátit, jeho obchodování je prodělečné a je proti němu vedena řada exekučních řízení, naopak prezentoval je jako výnosné, zprvu poškozeným výnosy vyplácel z prostředků, které získal novými zápůjčkami, a nikoliv z výnosů podnikatelské činnosti, což ovšem poškození nevěděli, a tímto způsobem od nich vylákal finanční prostředky v celkové výši 7 638 257 Kč.

23. Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného charakteristické rysy označeného zločinu nese. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin podle § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

24. Z tzv. právní věty výroku o vině se podává, že obviněný sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

25. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].

26. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.

27. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.

28. V posuzované věci obviněný P. K. tím, že ať už z pozice soukromé osoby či z pozice jednatele společností, které vlastnil, uzavíral s poškozenými subjekty smlouvy o půjčce, ve většině případů s příslibem zhodnocení obdržených finančních prostředků, a další smlouvy a dohody, prostřednictvím kterých od poškozených vylákával finanční prostředky, jež jim nehodlal vrátit, a odebíral od nich zboží, za které neměl zájem zaplatit, to vše s vědomím, že jeho ekonomická situace mu neumožňuje dohodnuté závazky splnit, uvedl jiného omyl, čímž sebe a jiného obohatil, neboť získané finanční prostředky připadly jednak jemu jako soukromé osobě, jednak společnostem, které reprezentoval. Poněvadž poškození v důsledku jeho jednání přišli o finanční prostředky v celkové výši přesahující sedm milionů korun, byl naplněn znak způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Nejvyšší soud stran výtky týkající se výše způsobené škody toliko opakuje správnou argumentaci soudů nižších stupňů, podle níž obviněným zaplacené prostředky nutno považovat toliko za částečnou náhradu podvodným jednáním způsobené škody, neboť k dokonání podvodného jednání došlo již okamžikem poskytnutí finančních prostředků, nikoliv až v okamžiku, kdy přestaly být závazky obviněným plněny. Cokoliv obviněný poškozeným po vylákání peněz a zboží zaplatil, je pouhou náhradou škody přesto, že jim to případně poskytl ještě před splatností závazku (str. 40 rozsudku nalézacího soudu, str. 19 rozsudku odvolacího soudu). Výtky obviněného, prostřednictvím kterých brojil proti naplnění subjektivní stránky zločinu, také nemohou obstát. Nalézací soud přiléhavě akcentoval, že obviněný od počátku kalkuloval s tím, že svým závazkům nedostojí, což je zřetelné ze způsobu, kterým s přijatými finančními prostředky nakládal, když účty společností, které zastupoval, se staly prakticky jeho vlastními účty a sloužily k uspokojování jeho soukromých potřeb (nákupy). Dovolací soud se ztotožňuje s argumentací soudu, podle níž obviněný jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Zcela cílené uvádění poškozených v omyl činěné se záměrem získat od nich bez následného protiplnění finanční prostředky svědčí o tom, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně cizího majetku. Pokud jde o zavinění ve vztahu k následku, jehož způsobení obviněný rovněž popírá, jak výše uvedeno, z hlediska škody velkého rozsahu je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti. Dovolací soud má nicméně za to, že v posuzované věci je stran následku zjevné, že obviněný jednal úmyslně, a to v úmyslu nepřímém, neboť s ohledem na množství subjektů, vůči nimž jednal podvodně, a výše finančních prostředků od nich podvodně získávaných věděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn.

29. K výhradě, že v případě bodu C) 25. došlo ke zpronevěře, a nikoliv k podvodu, lze poznamenat, že úmyslné nevrácení svěřené věci je podvodem tehdy, když pachatel měl v úmyslu si věc přisvojit již v době, kdy mu byla svěřována. Rozhodl-li se k tomu až dodatečně v době, kdy ji už měl svěřenu, jde o trestný čin zpronevěry. V dané věci dovolací soud plně odkazuje na závěry soudu prvního stupně, který konstatoval, že obviněný již v době, kdy získával předmětný štípací stroj, neměl v úmyslu platit dohodnuté měsíční splátky a že ve skutečnosti ani nechtěl výrobu dřeva na otop ve větším rozsahu realizovat, neboť v tomto smyslu nic významného nečinil (srov. str. 21 rozsudku nalézacího soudu).

30. Pokud jde o výtku zpochybňující správnost závěru o pokračování v trestném činu, ani této dovolací soud nepřisvědčil. Obviněný rozporoval splnění podmínek pokračování v případě dílčích útoků pod body A) 5., 6., 7. a C) 24. Co se týče útoku pod bodem A) 6., namítl, že uvedený typově co do způsobu spáchání, resp. vzniku závazku, nezapadá do rámce ostatních útoků. S ohledem na to, že jej za účelem poskytnutí finanční částky původně kontaktovala sestra poškozeného Z. O. A. P., která byla jeho tehdejší přítelkyní, vytkl nedostatek stejnorodosti způsobu provedení. Ani v případě jednání pod body A) 5. a 7. nesouhlasil se závěrem soudů o pokračování trestného činu, a to vzhledem k popisu dílčích útoků, době téměř šesti měsíců mezi těmito útoky uplynuvší a odlišnému způsobu jejich spáchání. Do rámce způsobu spáchání předcházejících útoků podle něj nezapadalo ani jednání pod bodem C) 24.

31. Podle § 116 tr. zákoníku pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Uvedená legální definice pojmu pokračování v trestném činu je tvořena čtyřmi znaky, tedy že útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Všechny tyto čtyři znaky musejí být dány současně, chybí-li některý z nich, o pokračování v trestném činu nejde. Rozhodujícím kritériem pokračování v trestném činu je, že jednotlivé útoky, z kterých každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.).

32. Dovolací soud má za to, že znak „podobnost způsobu provedení“ byl i v namítaných případech naplněn. Nutno zdůraznit, že zákon nepožaduje, aby způsob provedení byl zcela shodný, naopak připouští i podobnost jeho provedení, za kterou lze považovat i případy, kdy obviněný od poškozených vylákal finanční prostředky údajně určené na zaplacení nájmu, finanční prostředky, které měly představovat kupní cenu za zboží, jež poškozeným nikdy nehodlal dodat, resp. je nikdy nehodlal dodat v dohodnutém množství, či od nich přímo vylákal zboží, za něž od počátku neměl zájem zaplatit kupní cenu v dohodnuté výši. Lze zopakovat argumentaci odvolacího soudu, že podstatou trestné činnosti obviněného bylo vylákání peněz či věcí, za které mohl peníze získat. Záminky k vylákání peněz se přirozeně lišily, neboť reagovaly na to, co konkrétního poškozeného přesvědčí k vylákání peněz, popř. věcí, které budou za peníze směněny (str. 17 a 18 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud k tomu dodává, že zdánlivá různorodost způsobu provedení trestného činu, která je však z hlediska podmínek § 116 tr. zákoníku v posuzované věci bez významu, vyplývala ze záměru obviněného a podmínek, za nichž si zdroj financí tímto způsobem opatřoval (srov. rozhodnutí č. 29/1977 Sb. rozh. tr.), neboť podstatné je to, že jednotlivé dílčí útoky byly vedeny snahou obviněného se obohatit na úkor jiných osob, které se domnívaly, že za poskytnuté finanční prostředky či zboží obdrží odpovídající a předem domluvené protiplnění. Cílem jednání obviněného byl vždy zisk cizího majetku a tohoto cíle se obviněný snažil dosahovat v některých případech stejným, v dalších pak velmi podobným způsobem.

33. Pokud jde o body A) 5. a 7. výroku o vině a otázku blízké časové souvislosti, lze připustit, že v případě tohoto znaku zpravidla půjde o několik dnů či týdnů, nicméně nelze současně přehlédnout, že z hlediska naplnění uvedeného znaku nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 116 tr. zákoníku lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Podle okolností činu je v rozhodovací praxi soudů plně akceptováno, že za přerušení časové souvislosti lze považovat zásadně to, jestliže pachatel v páchání trestné činnosti na několik měsíců ustane. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 529/2002, jestliže je zjištěno, že obviněný páchal trestnou činnost proto, aby si postupně a průběžně opatřoval prostředky k obživě, trestnou činnost realizoval na tomtéž předmětu útoku, na stejném místě, čtyř útoků se dopustil v průběhu zhruba čtyř měsíců, a to naprosto shodným způsobem, jímž naplňoval vždy stejnou skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, pak jen ta skutečnost, že mezi druhým a třetím útokem je poněkud delší časová přetržka (zhruba tří měsíců), nemůže odůvodňovat závěr, že nejde o pokračování v trestném činu pro nedostatek podmínky blízké časové souvislosti. V posuzované věci došlo k útoku pod bodem A) 5. v měsíci červen 2013, k útoku pod bodem A) 6. v listopadu 2013 a k útoku pod bodem A) 7. v prosinci 2013. Uvedená časová rozpětí i vzhledem k celkovému množství dílčích útoků, celkové době jejich páchání, celkově způsobené škodě a celkovému obohacení obviněného nevylučují závěr o naplnění znaku blízká časová souvislost. Navíc ještě nelze opomenout, že obviněný se dopustil dalších dvou útoků, byť z pozice jednatele společnosti P. n., i v červenci 2013.

34. Nejvyšší soud uzavírá, že podmínky pokračování (§ 116 tr. zákoníku) byly v posuzované věci splněny. Vzhledem k tomu, že obviněný svoje přesvědčení, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení společného trestu, odvíjí právě od tvrzení, že v jím vytýkaných dílčích útocích nedošlo k pokračování, dovolací soud se námitkou týkající se výroku o trestu nezabýval.

35. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pokud by byly dílčí skutky pod body A) 5. až 7., C) 24. a 25. posuzovány podle představ obviněného, stalo by se tak v rozporu se zákazem reformace in peius. Celková výše škody činila podle zjištění soudu prvního stupně nejméně 7 638 247 Kč, což znamená, že i kdyby byly útoky pod body A) 5. až 7. a C) 24. kvalifikovány jako dva přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a dílčí útok pod bodem C) 25. jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nebyla by dotčena právní kvalifikace zbývající části jednání obviněného jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž škoda by i nadále přesahovala rozhodnou hranici 5 000 000 Kč (celková škoda způsobená všemi obviněným zpochybňovanými útoky činí 530 257 Kč). Ve výsledku by tak jeho jednání bylo právně posouzeno nejen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ale i jako další, byť méně závažné přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což není v jeho prospěch.

36. Z již uvedeného zřetelně vyplývá, že nelze akceptovat námitku obviněného, jejímž prostřednictvím se s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve spojení s principem „ultima ratio“. V daném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti obviněného. U obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných obchodněprávních vztahů, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe, poněvadž evidentně nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného nutno považovat za zcela typický, běžný případ zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. S přihlédnutím k množství dílčích útoků, velkému počtu poškozených subjektů, délce páchání trestné činnosti a její promyšlenosti a dále s ohledem na výši způsobené škody a formu úmyslu (úmysl přímý) nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky. Je vhodné doplnit, že odvolací soud v kontextu případné úvahy o zásadě subsidiarity trestní represe relevantně podotkl, že obviněný poškozeným zamlčel podmínky, jež na jeho straně panovaly (nesolventnost a nedovolenost nabízené podnikatelské činnosti), a lhal o zdroji peněz, z kterého vracel údajné investice.

37. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 1. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru