Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 148/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2020

HeslaSubsidiarita trestní represe
Zanedbání povinné výživy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.148.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 148/2020-465

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání obviněného M. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, aktuálně bytem XY, Anglie, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 61 To 337/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 18/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 61 To 337/2019, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 21 T 18/2019.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 21 T 18/2019, uznal obviněného M. R. vinným, že

v době od března 2017 do října 2018 včetně v Praze 9 ani jinde, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svých nezletilých dětí, neplatil vůbec výživné na syna AAAAA (pseudonym), nar. XY ve výši 3 300 Kč měsíčně a na dceru BBBBB (pseudonym), nar. XY ve výši 3 300 Kč měsíčně, ačkoli mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a byla mu stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 348/2011-2070 ze dne 20. 11. 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 113/2015-2169 ze dne 5. 8. 2015, se splatností vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněných dětí poškozené E. Ž., bytem XY, čímž tak za výše uvedené období dluží celkovou částku ve výši 132 000 Kč, ačkoliv mohl pracovat, byl práce schopen, tudíž i byl schopen se na výživě svých dětí pravidelně podílet.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon podle § 84 tr. zákoníku za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu, a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Současně podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil splatil dluh na výživném ve výši 132 000 Kč k rukám poškozené E. Ž., nar. XY, bytem XY, a dále řádně platil k jejím rukám běžné výživné na AAAAA, nar. XY, ve výši 3 300 Kč měsíčně a na dceru BBBBB, nar. XY, ve výši 3 300 Kč měsíčně. Konečně podle § 228 odst. l tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené E. Ž., nar. XY, bytem XY, na dlužném výživném částku ve výši 132 000 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 61 To 337/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nesmířil a podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Hulíka, Ph.D. dovolání, které vymezil tak, že je „podáváno dle článku 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb. – trestní řád, a dále dle čl. 265b odst. 1 písm. a), b), d), e), k) a l) téhož, do Usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 61 To 337/2019 ze dne 10. října 2019, ve spojení s Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 21 T 18/19 ze dne 27. 6. 2019“.

5. V úvodní části odůvodnění svého podání dovolatel znovu citoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a slovně formuloval (bez jejich paragrafového označení) rovněž dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. Další uplatněné dovolací důvody [srov. výše „dle čl. 265b odst. 1 písm. a), b), d), e) téhož“] v dalším textu svého podání ani necitoval, ale ani blíže nerozvedl, v čem by měly spočívat.

6. V následující části dovolání obviněný namítl, že odvolací soud pochybil nejen tím, že opakované porušování jeho ústavních práv ze strany soudu prvního stupně i ze strany orgánů přípravného řízení dostatečně nepřezkoumal a neopatřil své rozhodnutí přesvědčivým odůvodněním, ale i tím, že nejprve rozhodoval ve věci samé (usnesením č. j. 61 To 337/2019 ze dne 10. října 2019) a až pak o jeho procesních námitkách (usnesením č. j. 61 To 338/2019 ze dne 10. října 2019); v tom spatřoval zatížení „překážkou Rei Iudicatae“, neodstranitelnou vadu řízení, porušení práva na spravedlivý proces a vadu nedostatku odbornosti rozhodování soudu.

7. Dovolatelovy námitky následně směřovaly proti způsobu protokolace části výpovědi svědkyně E. Ž. stran jejího povědomí o možnosti použít zasílané výživné k uspokojení potřeb nezletilých dětí, kterou záměrně nevyužila a nehodlala tak postupovat ani v budoucnu. Odvolacímu soudu vytkl i to, že nedostatečným způsobem přezkoumal postup nalézacího soudu, jak se vypořádal se skutečností, že výživné pro obě nezletilé děti po celou přisouzenou dobu hradil v řádné výši a včas na účty patřící nezletilým dětem, k nimž měla jejich matka jako jejich zákonný zástupce přístup ze zákona, která se však ze své vlastní vůle rozhodla této možnosti nevyužít. Přitom nelze v žádném případě uzavřít, že by hrazením výživného na běžné účty nezletilých dětí nebylo současně hrazeno „k rukám matky“. Poukázal na svoje postavení jako druhého zákonného zástupce nezletilých dětí, který si může k jejich účtům sjednat u banky přístup zřízením nových platebních karet, což neznamená jeho jednání ve zlém úmyslu, ale naopak v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Jednání jejich matky označil za obstrukce, které mu zabránily v předání platebních karet nezletilým dětem, takže byl nucen nechat vystavit pro ně karty nové a tyto doručit prostřednictvím banky na adresu nezletilých dětí v bydlišti jejich matky. Kategoricky také odmítl závěr soudu, že by platby, zasílané na běžné účty dětí a výslovně označované jako „výživné“, bylo možno dezinterpretovat a označovat je za „spoření“, když nic takového nebylo v řízení prokázáno (nemohl se ani rozhodnout dětem spořit, neboť byl v úpadku). Zdůraznil i to, že každý měsíc poukazoval nezletilým dětem na jejich běžné účty na výživném částky o 200 Kč vyšší než soudem předepsané, a zopakoval, že jejich matka svou možnost přístupu k těmto prostředkům aktivně obstruovala.

8. Z těchto podstatných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen „Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 337/2019 ze dne 10. října 2019“ a „Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 21 T 18/19 ze dne 27. 6. 2019“, ale také „Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 338/2019 ze dne 10. října 2019 pro překážku Rei Iudicatae“. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že se mu „přiznává nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení i nákladů v řízení prvního i druhého stupně v plné výši“. V závěrečné části svého podání také požádal Nejvyšší soud „o laskavé pozastavení právní moci obou napadených rozhodnutí (resp. jejich vykonatelnosti) a to předběžným opatřením“.

9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu uvedla, že dovolatel spatřuje důvod dovolání zejména v naplnění podmínek § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolací námitkou, že přisouzený skutek, jímž byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, byl nesprávně právně posouzen. Uplatnil ještě další dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., a to podle písm. a), b), d), e) a l), avšak v tomto směru se tak stalo zjevně toliko formálním způsobem, neboť je nepodložil žádnou argumentací, která by odpovídala jejich účelovému zaměření.

10. Státní zástupkyně dále uvedla, že námitky obviněného vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces lze ve výsledku považovat za vady hmotně právní povahy v jejich materiálním významu, což je za určitých okolností možno posuzovat ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze pod tou podmínkou, že se týkají výroku o vině, resp. správnosti právního posouzení jeho skutkového podkladu. V daném případě směřovaly takové dovolatelovy výhrady proti způsobu protokolace části výpovědi svědkyně E. Ž. stran jejího povědomí o možnosti použít zasílané výživné k uspokojení potřeb nezletilých dětí, kterou záměrně nevyužila a nehodlala tak postupovat ani v budoucnu. Z hlediska skutkových okolností vytýkaného a následně i přisouzeného jednání však podle státní zástupkyně zůstává podstatným, že dovolatel neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost v intencích výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 25 Nc 348/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Co 113/2015, která byla ve smyslu stanoveného způsobu plnění této zákonné povinnosti osobě určené stanovenou výši výživného v souladu se zákonným účelem jeho využití inkasovat do vlastních rukou, konkrétně pak pomocí slovního spojení „k rukám matky oprávněných dětí poškozené E. Ž.“. Proto podle státní zástupkyně otázka dovolatelem zvoleného způsobu plnění jeho zákonné vyživovací povinnosti prostřednictvím jím založených bankovních účtů jeho nezletilých dětí –as tím spojená možnost zprostředkovaného inkasování těchto peněz ze strany matky nezletilých dětí – není z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti ve smyslu § 196 tr. zákoníku rozhodnou. Netýká-li se podstatných skutkových okolností jeho jednání, nemůže se nikterak odrazit v kvalitě způsobu jejich právního posouzení a tím ani věcně založit naplnění dovolací námitky nesprávnosti právního posouzení skutku ve smyslu citovaného dovolacího důvodu.

11. V návaznosti na to státní zástupkyně uvedla, že nevztahuje-li se shora uplatněná argumentace k předmětu řízení, ale zmíněným způsobem obhajoby z jeho rámce vybočuje, nemůže se dotýkat procesní situace, kdy by v zahájeném trestním stíhání dovolatele bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté [zde z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.], tedy že by byl uznán vinným i za stavu, že by bylo jeho trestní stíhání nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Jím poukazované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 61 To 338/2019, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jeho stížnost proti zamítavému rozhodnutí prvostupňového soudu o jeho návrhu ve smyslu § 57 odst. 1 tr. ř., tak rozhodně netvoří překážku rei iudicatae ve vztahu k rozhodnutí o jeho vině. Pokud obviněný vytkl napadenému rozhodnutí „vady odůvodnění“, jde o výhradu irelevantní ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř.

12. Nesplnění podmínky přípustného rozsahu uplatněné dovolací argumentace tak lze podle státní zástupkyně spatřovat pouze v té její části, která se týká tvrzeného rozporu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž naznal správnost a úplnost opatřených skutkových zjištění i přesto, že se nemohl ztotožnit s částí odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pod jeho body 12. – 25. (řešící zákonné způsoby plnění platební povinnosti ze smluvního vztahu, o který se však v daném případě rozhodně nejednalo). V převážné části své zbývající argumentace se dovolatel zabýval otázkou, do jaké míry naplnily soudy obou stupňů zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. z hlediska uplatněné obhajoby (odvolacímu soudu vytkl, že nedostatečným způsobem přezkoumal postup nalézacího soudu, jak se vypořádal se skutečností, že výživné bylo po celou přisouzenou dobu hrazeno v řádné výši a včas na účty patřící nezletilým dětem, k nimž měla matka jako jejich zákonný zástupce přístup ze zákona a která se však ze své vlastní vůle rozhodla této možnosti nevyužít, nebo že se zcela opomenul vypořádat se skutečností, že ten takový způsob platby důvodně považoval za zcela legitimní).

13. Této jeho obhajobě státní zástupkyně nepřisvědčila, naopak sdílela názor soudů, že nemohly považovat postup obviněného za legitimní ve smyslu zákonného požadavku „k rukám pečující osoby“ tak, aby bylo zajištěno uspokojování životních potřeb dětí v daném čase, a to právě prostřednictvím jejich matky jako osoby, které byly nezletilé děti svěřeny do péče (odkázala tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 209/2003). Zdůraznila, že z hlediska neplnění zákonné vyživovací povinnosti ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku soudy mohly vycházet nejen z uvedeného judikatorního rozhodnutí, řešícího případ srovnatelné povahy, ale především z výsledků dovolacího přezkumu v dovolatelově předcházející trestní věci, vedené proti němu před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 42/2017 (tady odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 4 Tdo 408/2018). Pokud dovolatel namítl nepoužitelnost tohoto judikatorního rozhodnutí na případ aktuálně řešený s tím, že v mezičase byly platební instrumenty prokazatelně doručeny přímo ze strany banky kurýrem do vlastních rukou dětí a jejich matka je podle tvrzení banky převzala s tím, že jejich řádné využití pro potřeby nezletilých dětí bylo jen věcí jejího rozhodnutí, s jeho názorem se neztotožnila.

14. S odkazem na již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 408/2018, státní zástupkyně akcentovala, že „osoba, které bylo stanoveno výživné, nemůže svoji vyživovací povinnost splnit tím, že částky odpovídající výši výživného svémocně ukládá na účet, ke kterému nemá pečující osoba fakticky přístup, nemá k němu výlučné dispoziční právo, takže pečující osoba nemá reálnou možnost se k těmto finančním prostředkům v době splatnosti výživného dostat a použít je k uspokojování životních potřeb dětí“. Proto podle jejího názoru v posuzovaném směru nelze přiznat žádného opodstatnění dovolatelově polemice k tomu, jak byla na odvolací úrovni vyložena povinnost placení výživného „k rukám matky“ oproti tomu, jak si ji vyložil on sám s tím, že byl jím zvolený způsob úhrady výživného zamýšlen jakožto plnění také k rukám matky, a tudíž byl způsobem legitimním. Nejsou tak dány důvodné pochybnosti ani o právním závěru, že pokud dovolatel, kterému se tohoto autoritativního výkladu zákona dostalo v míře dostatečné, záměrně zvolil svůj vlastní způsob, jakým k plnění zákonné vyživovací povinnosti mimo civilním soudem stanovený způsob přistupoval, jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

15. Vzhledem ke všem shora uvedeným argumentům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Konečně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

16. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 12. 2. 2020). Jeho případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání v této trestní věci je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., zda se tak stalo v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř., a zda splňuje všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

18. Při posuzování první z těchto otázek Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné proti „Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 337/2019 ze dne 10. října 2019“ a proti jemu předcházejícímu „Rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 21 T 18/19 ze dne 27. 6. 2019“, jak je obviněný vymezil v úvodu svého podání. Pokud však v jeho závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ale také „Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 338/2019 ze dne 10. října 2019 pro překážku Rei Iudicatae“, bylo by třeba považovat dovolání směřující proti takovému usnesení za nepřípustné, neboť nejde o „rozhodnutí ve věci samé“ ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud zaměřil svou pozornost jen na první výše uvedené rozhodnutí, proti němuž je v dané věci dovolání přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.

19. Jelikož zbývající náležitosti pro podání dovolání (srov. výše odstavec 17.) splněny byly, Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (dovolání totiž lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.). Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Povinností Nejvyššího soudu přitom není domýšlet, co dovolatel chtěl v případě toho kterého z uplatněných důvodů vlastně namítat.

20. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ve svém podání uplatnil celou škálu dovolacích důvodů. Primárně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a slovně formuloval (bez jejich paragrafového označení) rovněž dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. Sekundárně uplatnil také dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř., ty však v dalším textu svého podání nejenže znovu necitoval, ale ani vůbec nerozvedl, v čem by měly spočívat [to ostatně neučinil ani ohledně dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř.]. Nejvyšší soud proto bude v další části odůvodnění svého rozhodnutí věnovat pozornost jen problematice dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stručně i problematice dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť ten je předpokladem relevantního uplatnění prvního z nich.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí odvolacího soudu byly splněny, tudíž nemohlo dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, nýbrž ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

23. V tomto ohledu dovolání nemohlo obstát v té části, v níž dovolatelovy námitky byly výhradně procesního charakteru, zvláště pokud směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma soudy nižších stupňů a skutkovým zjištěním, jež tyto soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo především v případě, jestliže namítl, že oba soudy v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. nehodnotily dostatečně pečlivě provedené důkazy, nebo pokud tvrdil, že odůvodnění jejich rozhodnutí jsou částečně nesrozumitelná, případně málo přesvědčivá. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v citovaných ustanoveních trestního řádu, se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost soudy učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že jak rozhodnutí soudu druhého stupně, tak jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení daných skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. Na tomto místě je zapotřebí znovu akcentovat, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení povinen vycházet výhradně ze skutkových zjištění přijatých nižšími soudy a na jejich základě přezkoumávat právní kvalifikaci skutku (příp. jinou otázku hmotněprávní povahy) a nikoliv dané (procesní) závěry znovu přehodnocovat či měnit. Konkrétní argumentace obviněného navíc neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř., tedy včetně obou shora citovaných a jím zvolených.

25. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

26. Dané vymezení dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v části svého podání respektoval, pokud se domáhal změny právního posouzení skutku, za jehož spáchání byl odsouzen. S ohledem na jeho konkrétní argumenty (především tvrzení, že soudy zjištěné jednání není přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku) Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

27. K tomu je zapotřebí nejprve alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Jeho objektem je nárok na výživu, který byl v období, kdy k posuzovanému jednání mělo dojít, založen ustanoveními § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době spáchání činu (dále jen „obč. zák.“). Z relevantních ustanovení tohoto zákona je třeba především akcentovat, že výživné na nezletilé děti je určeno k uspokojování jejich životních potřeb (§ 910 odst. 1, § 911, § 915), když poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte (§ 917). Pokud rodiče nežijí spolu a nedohodnou-li se na výši výživného, stanoví výživné na nezletilé dítě soud (§ 918). Protože výživné je primárně určeno k uspokojování životních potřeb nezletilého dítěte v době, kdy má být hrazeno a je splatné, tak se nepochybně v tomto čase musí reálně dostat do dispozice osoby, které je dítě svěřeno do výchovy a která je o něho povinná pečovat, tak aby výživné mohla tato osoba použít k hrazení životních potřeb nezletilého dítě. Proto v případě soudního rozhodnutí o stanovení výživného na nezletilé dítě je součástí výroku o vyživovací povinnosti i výrok o povinnosti platit výživné k rukám pečující osoby (§ 956 odst. 1).

28. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem. Rozsah vyživovací povinnosti (trestní) soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.

29. V přezkoumávané věci není důvodu zpochybňovat základní skutkové zjištění nalézacího soudu, že obviněnému byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2014, č. j. 25 Nc 348/2011-2070, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, č. j. 11 Co 113/2015-2169, uložena povinnost přispívat na výživu svých nezletilých dětí – syna AAAAA ve výši 3 300 Kč měsíčně a dcery BBBBB také ve výši 3 300 Kč měsíčně. Uvedenou výši výživného posoudil i soud prvního stupně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. a shledal ji jako přiměřenou. Stanovenou výši výživného na své nezletilé děti ostatně nezpochybnil ani sám dovolatel ve svém podání.

30. Pochybným ale již učinil jednak zjištění nalézacího soudu, že na své nezletilé děti neplatil vůbec výživné, jednak jeho navazující výklad, že stanovené výživné nehradil vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněných dětí poškozené E. Ž., když tvrdil, že výživné platil nejen ve stanovené výši, ale dokonce ve výši 3 500 Kč měsíčně na každé z nezletilých dětí, přičemž platby (označené výslovně jako „výživné“) posílal prostřednictvím třetí osoby na účty svých nezletilých dětí, které jim právě pro tento účel zřídil.

31. K první z těchto námitek je třeba uvést, že skutkové zjištění nalézacího soudu, že (obviněný) na své nezletilé děti „neplatil vůbec výživné“ skutečně neodpovídá provedenému dokazování a je v rozporu i s odůvodněním odsuzujícího rozsudku (srov. jeho odstavec 33. na straně 11), podle něhož obviněnému muselo být známo, že „… jednáním, kterým se obhajuje, neplní řádně stanovené výživné k rukám matky nezl. dětí a páchá tím trestný čin.“. Tohoto rozporu si patrně nevšiml ani odvolací soud, jinak by v odůvodnění svého usnesení (srov. odstavec 4. na straně 2) nemohl uvést, že „Odůvodnění napadeného rozsudku má náležitosti uvedené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, soud I. stupně podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny a podrobně a pečlivě zdůvodnil, proč má za prokázané, že obžalovaný se žalované trestné činnosti dopustil, přičemž se i logicky a pečlivě vypořádal v podstatě i se všemi námitkami, jež následně obžalovaný uvádí ve svém odvolání …“. Pokud odvolací soud v bezprostřední návaznosti uvedl, že „v podrobnostech odkazuje na řádné odůvodnění napadeného rozsudku, neboť se s ním ztotožňuje …“, dodal, že tomu tak je „… vyjma odůvodnění pod body 12 až 25, kdy je nutno souhlasit s obžalovaným, že v daném případě nejde o žádný smluvní vztah mezi obžalovaným a poškozenou (matkou nezl. dětí), ale obžalovaný má povinnost ze zákona plnit vyživovací povinnost vůči svým nezl. dětem a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 25 Nc 348/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Co 113/2015, bylo pro obžalovaného závazně stanoveno, jakým způsobem bude obžalovaný tuto povinnost plnit.“ (srov. tamtéž).

32. O tom, že obviněný v rozhodné době „od března 2017 do října 2018“ každý měsíc peněžní částky (označené jako „výživné“) každému z nezletilých dětí opravdu zasílal, přitom svědčí písemná zpráva Fio banky, a. s., z níž je zřejmé, že „Z přehledu pohybu na účtu č. XY za období od 23. 6. 2016 až 7. 3. 2019, jehož majitelem je AAAAA, bylo zjištěno, že zůstatek na účtu byl ve výši 108 191 Kč, když na účet byla postupně každý měsíc připisována částka ve výši 3 500 Kč. Z přehledu pohybu na účtu č. XY za období 23. 6. 2016 až 7. 3. 2019, jehož majitelem je BBBBB, bylo zjištěno, že zůstatek na účtu byl ve výši 108 191 Kč, když na účet byla postupně každý měsíc připisována částka ve výši 3 500 Kč.“ (srov. obsáhlý odst. 5. na straně 4 odsuzujícího rozsudku). Ze sdělení Fio banky, a. s., ovšem rovněž vyplynulo, že „… k účtu č. XY má dispoziční oprávnění obžalovaný a nezl. AAAAA a k účtu č. XY má dispoziční oprávnění obžalovaný a nezl. BBBBB. Oba účty založil dne 23. 9. 2016 obžalovaný a ohledně obou účtů platí, že oba nezletilí jako majitelé účtů nemohou s prostředky na účtu nakládat libovolně, nýbrž jen v rámci přednastavených limitů na platební kartě pro platby a výběry z bankomatů. Poškozená E. Ž. nemá k žádnému z uvedených účtů dispoziční oprávnění a v obecné rovině platí, že zákonný zástupce může vybrat na pokladně 5 000 Kč měsíčně, více jen se souhlasem soudu nebo na základě schválení výjimky.“ (srov. tamtéž).

33. Z dosud uvedeného je zjevné, že posouzení základní otázky, zda jednání obviněného vykazuje zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, je odvislé od vyřešení otázky, zda plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem výše popsaným způsobem je úmyslným neplněním zákonné povinnosti vyživovat jiného. Nalézací soud se vypořádal s touto otázkou s odkazem na konstantní judikaturu obecných soudů, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 209/2003, podle něhož „… pokud obviněný svévolně neplatil k rukám matky dítěte stanovené částky výživného, které měly zajistit uspokojování životních potřeb dítěte v daném čase a ukládal-li u stavební spořitelny na účet vedený na jméno nezletilého dítěte smluvené peněžní částky, jde o okolnost z hlediska formálních znaků trestného činu zanedbání povinné výživy irelevantní. Tuto okolnost je však třeba vzít v úvahu při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.“. Tento odkaz ovšem není v komparaci s přezkoumávanou věcí příliš srovnatelný, neboť ukládal-li otec nezletilého dítěte ve výše uvedené věci u stavební spořitelny na účet vedený na jméno nezletilého dítěte smluvené peněžní částky, je evidentní, že matka takového nezletilého dítěte neměla a ani nemohla mít tyto peněžní částky k dispozici a použít je pro potřebu nezletilého dítěte. Je totiž obecně známé, že výběr peněz ukládaných u stavební spořitelny v rámci stavebního spoření je možný teprve po uplynutí celkové doby spoření, což zpravidla bývá 6 let.

34. V přezkoumávané věci by se mohlo spíše nabízet srovnání s předchozí trestní věcí dovolatele vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 42/2017, posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 67 To 375/2017 a nakonec u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 408/2018. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 pod naposledy zmíněnou sp. zn. státní zástupkyně ve svém vyjádření citovala, že „… osoba, které bylo stanoveno výživné, nemůže svoji vyživovací povinnost splnit tím, že částky odpovídající výši výživného svémocně ukládá na účet, ke kterému nemá pečující osoba fakticky přístup, nemá k němu výlučné dispoziční právo, takže pečující osoba nemá reálnou možnost se k těmto finančním prostředkům v době splatnosti výživného dostat a použít je k uspokojování životních potřeb dětí.“.

35. Ani toto srovnání s přezkoumávanou věcí není ale zcela přiléhavé. Zatímco v předchozí trestní věci obviněného nebylo spolehlivě prokázáno jeho tvrzení, že výživné hradí na účty znějící na jména jeho nezletilých dětí, v dané věci to již spolehlivě zjištěno je (viz argumentace shora). Navíc pak je zjištěno jednak to, že peněžní prostředky zasílané obviněným prostřednictvím třetí osoby na účty jeho nezletilých dětí nejsou ukládány svémocně za účelem spoření, ale za účelem placení výživného (takto byly jednotlivé položky také označovány), jednak to, že obviněný zřídil k těmto účtům oběma svým nezletilým dětem platební karty, které jim nechal doručit kurýrem, a také to, že podle sdělení Fio banky může z těchto účtů vybírat peníze i matka nezletilých dětí. To jsou v souhrnu skutečnosti, které měly oba soudy nižších instancí při rozhodování o vině obviněného zvlášť pečlivě vážit.

36. Přihlédnout přitom mohly i k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 6 Tdo 883/2009, publikovanému v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě č. 68/2010 pod T 1314., podle něhož (přiměřeně) platí, že „Bylo-li jednomu z rodičů nezletilého dítěte stanoveno plnění vyživovací povinnosti vůči dítěti v pravidelných měsíčních splátkách k rukám druhého z rodičů, nelze považovat za řádné splnění této povinnosti, jestliže ten z rodičů, jemuž byla povinnost uložena, sice složil částky výživného na bankovní účet založený na jméno oprávněného dítěte u banky, s kterým ovšem bude moci dítě disponovat až po dosažení své zletilosti a k němuž má do té doby přístup jen povinný rodič. Za takových okolností není vyloučena ani trestní odpovědnost povinného rodiče za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.“.

37. V návaznosti na tato judikaturní rozhodnutí se měly oba nižší soudy zabývat souvisejícími otázkami zavinění obviněného a zejména subsidiarity trestní represe. Nalézací soud se sice první z těchto otázek věnoval (srov. odstavec 36. na str. 11 odůvodnění jeho rozsudku), jeho úvahy však nevyznívají příliš přesvědčivě. Nejprve totiž uvedl, že obviněný „jednal ve formě úmyslného zavinění, a to ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost po dobu delší než čtyři měsíce“, aby následně tuto formu úmyslu poněkud relativizoval konstatováním, že obviněný „Svým jednáním ve formě opomenutí tak obžalovaný naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.“. Přestože v obecné rovině nelze ani u tzv. omisivních deliktů úmyslnou formu zavinění vyloučit, přece jen úvahy nalézacího soudu zasluhovaly tuto problematiku podrobněji odůvodnit. Bylo tomu tak tím spíše, že se jí blíže nevěnoval ani odvolací soud, jenž pouze konstatoval, že „… vina obžalovaného byla bez jakýchkoliv pochybností prokázána a v souladu se zákonem je pak i právní kvalifikace, kterou soud I. stupně rovněž řádně odůvodnil.“. Takové paušální odůvodnění považuje Nejvyšší soud za naprosto nedostatečné nejen proto, že u přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku je možné zavinění jak úmyslné, tak i nedbalostní, ale zejména vzhledem ke specifičnosti tohoto případu, v němž je zjištěno, že dovolatel výživné na své nezletilé děti platil, a jde „jen“ o to, zda za způsob, jakým tak činil, má být shledán trestně odpovědným.

38. Kromě až dosud uvedených výhrad k rozhodnutím obou nižších soudů se Nejvyšší soud neztotožnil především s jejich přístupem k druhé z naznačených otázek, totiž k otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Odvolací soud nevěnoval této významné otázce sebemenší pozornost, a soud prvního stupně ji přešel obecným a blíže neodůvodněným závěrem, že „… jednání obžalovaného je s ohledem na okolnosti činu jednáním společensky škodlivým, když nepostačí pro závažnost jeho jednání k dosažení odpovědnosti obžalované jiný zákonný předpis než norma práva trestního.

39. Už proto je třeba v této souvislosti zdůraznit, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

40. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana nejen majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).

41. S ohledem na všechny okolnosti rozvedené výše nemůže být pochyb o tom, že přezkoumávaný případ je do značné míry specifický. Je totiž evidentní, že dovolatel není typickým neplatičem výživného, jestliže výživné na obě své nezletilé děti v rozhodné době platil, byť tak nečinil způsobem zcela konformním. Dalo by se souhlasit s názorem obou nižších soudů, že dovolatel měl platit výživné k rukám matky nezletilých dětí, jak mu bylo soudem podle zaběhlé praxe uloženo. Proto Nejvyšší soud zásadně nezpochybňuje – ovšem s výjimkami shora rozvedenými – možnost formálního naplnění všech znaků skutkové podstaty souzeného přečinu ze strany obviněného. Na druhou stranu je ale potřeba zdůraznit, že lze zcela důvodně pochybovat, zda byl za popsané situace porušen zájem společnosti na zabezpečení výživy nezletilých dětí do té míry, aby z toho bylo nutné vyvodit trestní odpovědnost dovolatele. Vždyť výživné (dokonce ve větší výši, než mu bylo soudem uloženo) na obě nezletilé platil, byť je nezasílal k rukám matky, ale na účty nezletilých dětí, které jim založil a k nimž jim zřídil i platební karty, které jim nechal kurýrem doručit.

42. Jakkoliv na jedné straně nelze dovolateli přisvědčit v názoru, že by výše popsané jednání matky nezletilých dětí mělo charakter obstrukce (při stejné optice by totiž bylo možné nahlížet i na počínání jeho samotného), na straně druhé lze konstatovat, že ani ze strany matky nezletilých dětí nešlo o projev dobré vůle (absence takové vůle je ovšem patrná i u dovolatele), když jedním z jejích (málo pochopitelných) argumentů bylo i to, že by musela u sebe nosit další dvě platební karty (patrně karty nezletilých dětí), jejichž prostřednictvím by měla možnost peníze z jejich účtů – výslovně označené jako „výživné“ – vybírat. Nejvyššímu soudu tak nezbývá, než apelovat na oba rodiče, aby jejich budoucí jednání bylo racionální, tzn. zcela prosto tvrdohlavého přístupu, svéhlavosti a zarputilosti, a mělo by být především v zájmu jejich nezletilých dětí, které se již blíží věku patnácti let.

43. V daném případě se proto Nejvyšší soud přiklání k závěru, že jednání obviněného týkající se jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem z hlediska spodní hranice trestnosti by po opětovném přehodnocení všech okolností přezkoumávaného případu nemuselo odpovídat běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Aniž by Nejvyšší soud předjímal budoucí rozhodnutí nižších soudů o vině obviněného, za současného stavu dokazování by se jejich postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nemusel jevit jako neopodstatněný.

44. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného jako celku rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 61 To 337/2019, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 21 T 18/2019. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

45. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

46. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvého stupně, jenž je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Ačkoliv Nejvyšší soud žádné doplnění dokazování nenařizuje, nebrání to nalézacímu soudu, aby tak v průběhu dalšího řízení učinil, shledá-li to potřebným. V prvé řadě se ale musí daleko podrobněji a pečlivěji než doposud zabývat skutkovým dějem posuzovaného případu, aby tím dostál požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Následně musí svou pozornost soustředit na možnost aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, posoudit míru porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem a z toho plynoucí společenskou škodlivost jednání obviněného.

47. Jen pro úplnost lze poznamenat, že pokud dovolatel v závěrečné části svého podání požádal Nejvyšší soud „o laskavé pozastavení právní moci obou napadených rozhodnutí (resp. jejich vykonatelnosti) a to předběžným opatřením“, Nejvyšší soud o takové žádosti, kterou měl dovolatel patrně na mysli návrh či podnět na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, vůbec nerozhodoval, neboť trestní řád takový způsob rozhodnutí nezná.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru