Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1459/2012Usnesení NS ze dne 19.12.2012

HeslaTýrání svěřené osoby
KategorieA
Publikováno71/2013 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1459.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 198 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1459/2012-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2012 dovolání obviněného V. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 9 To 152/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 290/2011, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 9 To 152/2012, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 2 T 290/2011, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Nymburce přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 2 T 290/2011, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Z. V. částku 7.080,- Kč jako škodu na bolestném.

Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že v období od května 2011 do 12. 9. 2011 v Nemocnici v M. K. na oddělení následné péče na pokoji týral svou matku Z. V., která je v jeho péči, tím způsobem, že ji opakovaně fyzicky napadal, bil ji rukou do obličeje a dalších částí těla, přičemž u poškozené byla diagnostikována kromě jiného Alzheimerova choroba, tj. rozvinuté stadium demence, v důsledku něhož se poškozená nebyla schopna jednání ze strany svého syna bránit, a uvedeným jednáním jí způsobil četné hematomy po těle, na tvářích, bradě, krku a končetinách.

Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 9 To 152/2012, bylo podle § 256 tr. ř. jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné.

Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 9 To 152/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění dovolání předeslal, že primárně trvá na své argumentaci, kterou již uváděl v rámci své obhajoby v předchozích stadiích řízení, totiž že pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku je třeba mimo jiné jednání určité kvalifikované intenzity, a to vůči osobě, kterou má pachatel v péči či výchově. Na základě citace judikatury Nejvyššího soudu poukazoval na to, že týráním se rozumí zlé nakládání pachatele s osobou, která je v jeho péči, přičemž toto jednání se musí vykazovat vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a také určitou trvalostí. Přitom nemusí jít jen o fyzické týrání, ale i o psychické útrapy, které se však z hlediska osoby, jež je tomuto týrání vystavena, mohou jevit jako výrazné příkoří.

Obviněný vytkl nalézacímu (a potažmo i odvolacímu soudu), že se náležitě nevypořádal s otázkou, zda poškozená byla v době pobytu v nemocnici „osobou, která byla v jeho péči“. Odůvodnění rozhodnutí soudů, že měl i během hospitalizace svoji matku určitým způsobem v péči, nepovažoval za dostatečně přesvědčivé. Tím, že v průběhu návštěvních hodin v nemocnici měl k poškozené přístup, nelze podle něj rozumět, že příchodem do nemocničního pokoje měl poškozenou ve své péči a tato mu byla svěřena, když se navíc jedná o pacientku, která z důvodu svého zdravotního stavu vyžaduje téměř nepřetržitou zdravotní péči, a proto je i v čase návštěvních hodin v její bezprostřední blízkosti přítomen zdravotnický personál. Nelze rovněž opomenout ani skutečnost, že dveře nemocničního pokoje byly permanentně otevřeny a nemocniční personál byl v průběhu návštěvních hodin opakovaně přítomen, což vyplývá i ze soudního spisu. Opačný závěr než shora uvedený je – podle názoru dovolatele – překročením zákonem stanovených mezí dané skutkové podstaty a vede k neakceptovatelnému závěru, že každá osoba, která vstoupila do nemocničního pokoje (za účelem návštěvy poškozené či bez ohledu na svůj vztah k poškozené), se mohla dopustit přečinu podle ustanoveni § 198 odst. 1 tr. zákoníku.

Dovolatel dále vytkl, že soud zamítl jeho návrhy na provedení důkazů (videozáznamů), ze kterých mělo jasně vyplývat, že poškozená nikterak nepociťovala jeho jednání jako výraznější příkoří, přitom ale nijak neprokázal vznik a původ hematomů na těle poškozené nebo existenci negativního vlivu dovolatele na poškozenou a její psychiku. Za takových okolností vyvstávají vážné pochybnosti o tom, zda skutkový stav zjištěný soudy je trestným činem, protože podle něj nenaplňuje objektivní stránku přečinu, jímž byl uznán vinným, a společenská škodlivost jeho činu nedosahuje intenzity potřebné pro trestný čin. Obviněný uzavřel, že ze strany soudu se jednalo o nepřiměřenou aplikaci trestních předpisů. Fyzická inzultace poškozené byla ojedinělým excesem s minimálními následky, přičemž důsledky svého chování si okamžitě uvědomil a projevil lítost nad svým jednáním.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce a aby věc vrátil Městskému (správně mělo být Krajskému) soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že vyjádřil-li obviněný nesouhlas se závěrem soudů o tom, že měl i během hospitalizace svou matku určitým způsobem v péči, nelze s ním souhlasit. Měla za to, že uvedený závěr soudů obou stupňů je správný, neboť hospitalizace absolutně nevylučuje z péče rodinu, a to zejména v případě, pokud je hospitalizována osoba, která není schopna sama se o sebe starat a v důsledku demence ani posoudit rozsah svých potřeb. V takovém případě by měla rodina se zdravotnickým personálem spolupracovat, a přispívat tak v mezích možností ke zlepšení zdravotního stavu hospitalizovaného rodinného příslušníka. Svůj díl odpovědnosti za péči o matku obviněný převzal již tím, že ji každý den v návštěvních hodinách navštěvoval a byl u ní každý den po dobu až čtyř hodin. V uvedeném rozsahu byl tedy odpovědný za péči o matku, zvláště v situaci, kdy se se zdravotnickým personálem domluvil, že bude zajišťovat po dobu návštěvních hodin určité úkony související s péčí o poškozenou, tedy že ji bude dokrmovat, případně pomáhat v jiných činnostech, které nebyla schopna sama zvládnout. Obviněný ji však v uvedeném čase, tedy v návštěvních hodinách, týral způsobem péče, kterou jí poskytoval a kterou sám považoval za odpovídající, která však nerespektovala zdravotní stav a potřeby poškozené. Obviněný se odmítal smířit s tím, že poškozená v důsledku silné demence a pokročilého věku není schopna vyhovět jeho požadavkům, aby jedla, pila, sama seděla a případně chodila. Jestliže poškozená nerespektovala pokyny obviněného, tento ji fyzicky trestal, fackoval a tahal za vlasy. Za týrání bylo možné označit i další výslovně neuvedené jednání obviněného, kdy po matce požadoval, aby zvládala úkony, které neodpovídaly jejímu zdravotnímu stavu, tedy např. aby chodila nebo seděla, což nezvládala, vysmekla se mu a utrpěla při tom poškození na zdraví v podobě naraženin, které se na jejím těle demonstrovaly modřinami.

Takové jednání obviněného podle státní zástupkyně zcela zjevně dosahuje intenzity požadované skutkovou podstatou trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, neboť se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, protože pachatelovo jednání je třeba posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Tuto intenzitu je třeba poměřovat také s neschopností osoby, která je v péči pachatele, účinně na takové jednání reagovat. V posuzované trestní věci trpěla poškozená závažnou chorobou, v důsledku které byla dementní a nemohla se jednání obviněného bránit. Poškozená však byla s ohledem na věk indisponována i fyzicky, když nezvládala chůzi a ani žádné jiné sebeobslužné úkony, včetně oblékání a stravy. Jednání obviněného musela poškozená vnímat úkorně, neboť jí způsobovalo až fyzickou bolest.

Škodlivost jednání obviněného v žádném případě nemůže snižovat okolnost, že poškozená v důsledku své choroby takové jednání nemohla pojmenovat a označit jako těžké příkoří. Skutečnost, že jednání obviněného vnímala poškozená bezprostředně jako těžké příkoří, vyplývá z výpovědi svědků - zdravotnického personálu nemocnice v M. K., kdy všichni vypověděli, že v době návštěv se z pokoje poškozené ozýval její křik. Skutková zjištění soudů odpovídají také znaleckému zkoumání. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplynulo, že obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, která se díky zátěžové situaci pohybuje na hranici dekompenzace, s tím že afektivní poruchy v jednání obviněného jsou důsledkem dlouhodobé stresové situace, díky níž se snižuje frustrační odolnost obviněného, který klade nepřiměřenou odpovědnost na nemocnou matku a vytýká jí její chování a nespolupráci. V důsledku toho bylo znalecky konstatováno, že není schopen zajišťovat bezpečnost poškozené vzhledem k vlastnímu nedostatečnému zvládání afektu.

Soudy obou stupňů podle jejího názoru postupovaly správně, pakliže v jednání obviněného spatřovaly přečin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, neboť týral osobu, která byla v jeho, byť nikoli výlučné, péči.

Dodala, že námitky obviněného ohledně neúplnosti dokazování pod jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť obviněným nárokované důkazy nelze označit za důkazy opomenuté. Naopak je třeba je označit za nadbytečné, zvláště pokud jde o videozáznamy, na kterých by mělo být zachyceno, že poškozená nijak nepociťuje jednání obviněného jako jednání úkorné. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v důsledku věku a nemoci poškozená není schopna žádného takového hodnověrného vyjádření. Krajský soud v Praze se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal s námitkou obviněného ohledně neprovedení tohoto důkazu.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze proto zásadně namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Deklarovaný dovolací důvod byl uplatněn relevantně, jelikož dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, jako přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání jsou významné především otázky, zda poškozená byla „osobou, která byla v jeho péči, zda se se zřetelem k intenzitě zlého zacházení s ní jednalo o týrání a konečně zda společenská škodlivost jeho činu dosahovala úrovně vyžadované pro trestný čin.

Přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému, ať již nízkému nebo pokročilému, věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Předmětem útoku je proto nejen dítě, ale i dospělá osoba, která je pro stáří, nemoc, invaliditu, mentální retardací apod. odkázána na péči jiných osob. Rozhodující je přitom faktický stav takové osoby, a proto není podstatné, zda byl oficiálně deklarován stav nezpůsobilosti v sebeobslužnosti.

Pojmy péče nebo výchova je třeba rozumět jakoukoliv péči nebo výchovu, ať je jejím důvodem trvalý či přechodný vztah a bez ohledu na to, čím byl tento vztah založen. Základ péče nebo výchovy může spočívat jak v platné právní úpravě, v úředním rozhodnutí, v pracovní smlouvě, jiné smlouvě nebo i v konkludentních činech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935, obdobně i stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006).

Týráním se rozumí zlé nakládání (s osobou, která je v péči nebo ve výchově pachatele), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající, nicméně se předpokládá, že se vyznačuje určitou trvalostí, nemůže se proto jednat o jednorázový nebo výjimečný exces nebo agresi (srov. přiměřeně č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že délka doby vyžadovaná pro naplnění tohoto znaku je nepřímo úměrná intenzitě takového špatného nakládání. Tedy jinak řečeno, čím bude zlé nakládání méně intenzivní, tím je vyžadována delší doba, aby byl naplněn tento znak uvedené skutkové podstaty, a naopak s růstem míry negativního jednání se úměrně zkracuje i doba potřebná pro jeho naplnění (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Podmínkou není, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměřeně č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 527/2010, aj.).

Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku tohoto soudu se podává, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v období od května 2011 do 12. 9. 2011 při návštěvách v nemocnici týral svou matku tím způsobem, že ji opakovaně fyzicky napadal, bil ji rukou do obličeje a dalších částí těla, přičemž u poškozené byla diagnostikována kromě jiného Alzheimerova choroba, tj. rozvinuté stadium demence, v důsledku něhož se poškozená nebyla schopna jednání ze strany svého syna bránit, a uvedeným jednáním jí způsobil četné hematomy po těle, na tvářích, bradě, krku a končetinách. Podle právních závěrů soudů obou stupňů tak obviněný týral osobu, která byla v jeho péči.

Obviněný především namítal, že poškozená v době hospitalizace v nemocnici nebyla osobou, která byla v jeho péči. Tato výtka však nemůže obstát.

Bylo již dříve řečeno, že pro naplnění znaků přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby existoval zvláštní akt, jímž by osoba byla výslovně svěřena do péče nebo výchovy pachatele. Vztah mezi pachatelem a týranou osobou je citovaným ustanovením vymezen jako péče nebo výchova. Takovýto vztah může vzniknout i jen fakticky, neformálně, na konkludentním základě (např. soused opatruje nemohoucího souseda). Nutnou charakteristikou takového vztahu je vedle stavu aktuální odkázanosti poškozeného na pachatele také určitá jeho stabilita (nelze proto akceptovat námitku dovolatele, že v tomto postavení by se mohly nacházet všechny osoby, které by přišly za poškozenou na jednorázovou návštěvu).

Soud prvního stupně vyložil a odvolací soud s ním souhlasil, že obviněný měl i během hospitalizace v nemocnici svoji matku, starou osobu, která nebyla schopna sama zabezpečit svoje potřeby, určitým způsobem v péči, jelikož jeho návštěvy u ní byly každodenní a dlouhodobé, trvající pravidelně kolem čtyř hodin (strana 9 rozsudku nalézacího soudu, strana 2 usnesení odvolacího soudu).

Jakkoliv posuzovaný případ není zcela obvyklý, jelikož poškozená se primárně nacházela v péči zdravotnického zařízení, ani dovolací soud nezpochybňuje, že za konkrétně zjištěných okolností poškozená byla osobou v péči obviněného ve smyslu odpovídajícího zákonného znaku skutkové podstaty přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, třebaže se nejednalo o péči výlučnou. V daných souvislostech je významné, že poškozená byla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zcela nesoběstačná, v důsledku rozvinuté demence nebyla ani způsobilá posoudit rozsah svých potřeb a tudíž byla zcela odkázána na pomoc i v nejzákladnějších sebeobslužných úkonech. Jak přiléhavě podotkla státní zástupkyně, v takovém případě by měla rodina se zdravotnickým personálem spolupracovat, a přispívat tak v mezích možností ke zlepšení zdravotního stavu hospitalizovaného rodinného příslušníka. Ze spisového materiálu jasně vyplývá, že obviněný sám ze své vlastní iniciativy odpovědnost za péči o matku převzal, úkony péče a pomoci se sebeobsluhou s ní vykonával (dokrmování, osobní hygiena apod.), a to i proti vůli pracovníků zdravotnického zařízení. Činil tak pravidelně při svých návštěvách v nemocnici na oddělení následné péče, které byly téměř každodenní v rozsahu cca čtyři hodiny po dobu více než čtyř měsíců, byť vzhledem k hospitalizaci poškozené pouze ve vymezeném časovém rámci. Osobní péči o svoji matku si dokonce vynucoval, přičemž pracovníci zdravotnického zařízení neměli právo jej z této činnosti zcela vyloučit. Z uvedeného vyplývá, že ani hospitalizace v nemocnici zásadně nevylučuje závěr, že i po toto období obviněný o poškozenou, byť dílčím, avšak přesto významným způsobem pečoval.

Dalšími výtkami obviněný zpochybnil naplnění znaku „týrání“; argumentoval, že ani intenzita a ani povaha jeho zlého nakládání s poškozenou naplnění tohoto zákonného znaku přesvědčivě neodůvodňují. K tomu je třeba uvést následující.

„Týráním“ se podle nauky i praxe soudů rozumí zlé nakládání s osobou, která je mimo jiné v péči pachatele, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, přičemž bylo již vyloženo, že rozhodujícím hlediskem je intenzita zlého nakládání, která se relevantně promítne i do požadavku jisté trvalosti. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Je třeba také připomenout, že intenzitu zlého nakládání je třeba poměřovat též s neschopností osoby, která je v péči pachatele, účinně na takové jednání reagovat.

Otázku posouzení intenzity zlého nakládání obviněného s poškozenou však soudy přešly poněkud stručně a příliš se jí nezabývaly. Nalézací soud v podstatě konstatoval, že na základě svědeckých výpovědí i listinných důkazů (lékařské zprávy, fotodokumentace, protokoly o mimořádných událostech) bylo prokázáno, že obviněný matce fyzicky ubližoval, protože u poškozené se vyskytovaly hematomy vždy po návštěvách jejího syna v nemocnici. Soud zdůraznil, že obviněný se ostatně částečně ke špatnému chování vůči své matce doznal. Uvedl rovněž, že obviněný ubližoval své matce i psychicky, když z výpovědí svědkyň vyplynulo, že poškozená byla po návštěvách obviněného vždy neklidná a odmítala pak péči personálu nemocnice (strany 9, 10 rozsudku). Odvolací soud pak dodal, že není důvodu k pochybnostem o tom, že poškozená i přes svůj stav musela zjištěné jednání obviněného, jemuž nebyla schopna se bránit, pociťovat jako těžké příkoří, čemuž odpovídají i její reakce popisované zdravotnickým personálem, jak na to upozornil i soud prvního stupně (strana 2 usnesení).

Obviněný se měl podle zjištění soudů týrání poškozené, nacházející se v rozvinutém stadiu demence, dopouštět v období od května 2011 do 12. 9. 2011 tím, že ji opakovaně fyzicky napadal, bil ji rukou do obličeje a dalších částí těla, čímž jí způsobil četné hematomy. Soudy však již náležitě nevyložily, s jakou četností se fyzické útoky obviněného, jakkoli nevhodné a neomluvitelné, opakovaly a za jakých okolností k nim docházelo. Ze spisového materiálu se podává, že fakticky bylo prokázáno, a to doznáním obviněného, že nejvýše v pěti případech uhodil poškozenou rukou (viz č. l. 194, v těchto souvislostech obviněný přiznal i tahání za vlasy). Z provedených důkazů vyplývá, že zdravotnický personál nebyl přímým svědkem ani jedné inzultace, přičemž v několika případech pouze službu konající sestra (Z. G. – č. l. 199, L. Š. – č. l. 206, M. T. – č. l. 208) zaslechla zvuk, který by mohl svědčit o tom, že obviněný svoji matku uhodil. Četnost těchto takto nepřímo prokázaných inzultací však rozhodně nepřesahuje obviněným přiznaných pět případů. Odlišný obraz o násilném jednání obviněného nedávají ve svém výsledku ani protokoly o mimořádných událostech na č. l. 143 až 147 spisu. Z nich se podává, že dne 9. 6. 2011 měl obviněný do poškozené „brutálně strkat a nadávat jí“ při přesunu na lůžko, dne 17. 6. 2011 slyšela sestra jdoucí po chodbě „mlasknutí (facka)“, dne 3. 9. 2011 obviněný nadával matce, aby se nesvlékala, a byly údajně slyšet zvuky „facek“, dne 30. 8. 2011 byly po návštěvě obviněného zjištěny na tváři poškozené šrámy a modřina a dne 13. 9. 2011 byly zjištěny hematomy na bradě a prostředním prstě pravé horní končetiny. Z hlediska intenzity útoků je třeba rovněž zdůraznit, že ani po přihlédnutí k protokolům o mimořádných událostech se nejednalo o žádné systematické bití, a i proto se soudy měly zevrubněji zabývat intenzitou spáchaného násilí.

Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že v obsahu spisu nemá oporu ani úsudek odvolacího soudu, že poškozená i přes svůj stav musela zjištěné jednání obviněného, jemuž nebyla schopna se bránit, pociťovat jako těžké příkoří. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, znalců MUDr. Ladislava Melichara a PhDr. Jitky Skramuské se podává, že při vyšetření poškozené byly prokázány pouze hluboké organické změny, nikoli přímo příznaky reaktivní jako při syndromu týrané osoby (č. l. 60) a že poškozená nemohla vnímat chování obviněného, byť i směřovalo v její prospěch (č. l. 198).

Nejvyšší soud dále shledal, že soudy se dostatečně nevypořádaly ani s námitkou obviněného, že hematomy na těle poškozené (alespoň v některých případech) mohly vzniknout i jinak než uhozením rukou, jako například v důsledku manipulace s poškozenou obviněným, který se jí snažil (byť zřejmě nevhodně) přimět k aktivnímu chování, případně zda nemohly vzniknout i v důsledku zcela jiných příčin. V této souvislosti nutno zmínit vyjádření znalce MUDr. Ladislava Melichara, že normotenzní hydrocefalus, který u poškozené též diagnotikoval, má za následek mimo jiné i ztrátu stability (č. l. 196). Rovněž nebyla znalecky ani jakkoliv jinak vyvrácena námitka, že u obviněné v důsledku jejího stáří, zdravotního stavu a užívání určitých léků vznikaly hematomy již při poměrně nepatrném nebo málo intenzivním zásahu nebo dokonce při samotné manipulaci s ní. Že se v době kolem 14. 9. 2011 nejednalo o ojedinělý výskyt modřin (fotodokumentace č. l. 62 až 64), ostatně dokládají i další fotografie na č. l. 245, údajně pocházející z března, dubna 2012. Bude proto na soudu prvního stupně, aby se i touto otázkou zabýval a k jejímu spolehlivému posouzení přibral znalce z příslušného odvětví oboru zdravotnictví, nabízí se kupř. odvětví soudního lékařství.

Teprve poté, co bude řádně objasněna četnost fyzických ataků obviněného vůči poškozené, jejich intenzita, bude na nalézacím soudu, aby posoudil, zda jednání obviněného nese charakteristické znaky „týrání“. Pozornost je ale třeba věnovat i otázce společenské škodlivosti činu, jak také obviněný nepřímo požadoval.

Nejvyšší soud k tomu podotýká, že společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v jiné oblasti práva, zde zřejmě zejména v oblasti práva správního.

Přestože odvolací soud se o existenci zátěžové situace a určitých psychických handicapech nevyrovnané osobnosti obviněného v odůvodnění svého zamítavého usnesení zmiňuje, nepovažoval tyto skutečnosti za natolik významné, aby mohly mít vliv na právní hodnocení skutku obviněného. Dlouhodobost přítomnosti stresové situace ve spojení s určitými osobnostními rysy dovolatele a z toho pocházející dekompenzace jeho frustrační tolerance jistě sama o sobě nemůže být důvodem příznivějšího právního posouzení činu obviněného, nicméně přehlížet rovněž nelze ani další kontext jeho jednání, tedy déletrvající, pravidelnou a značně vyčerpávající péči obviněného o poškozenou, motivaci jeho jednání, jíž i podle znalce MUDr. Ladislava Melichara nepochybně bylo pomoci poškozené, snaha dokázat, že důslednou péčí lze dosáhnout zlepšení sebeobsluhy poškozené (č. l. 196), třebaže lze mít o objektivní kvalitě této péče důvodné pochybnosti.

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené v předchozím výkladu uzavírá, že bude povinností nalézacího soudu, aby svoji pozornost soustředil k pečlivému zhodnocení skutečně prokázaných inzultací poškozené obviněným, aby uvážil charakter a intenzitu samotného špatného zacházení, aby neopomenul hodnotit i celkový kontext jednání obviněného, včetně posouzení jeho společenské škodlivosti ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Dospěje-li k závěru, že čin obviněného je nezbytné posoudit jako přečin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, pak nechť též znovu posoudí důvodnost a rozsah nároku na náhradu škody, zvláště je-li požadováno bolestné také za poškození zdraví v důsledku fyzického napadání „při příjmu z domova dne 16. 5. 2011“.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 9 To 152/2012, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 2 T 290/2011, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Nymburce přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. prosince 2012

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru