Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1427/2004Usnesení NS ze dne 16.12.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1427.2004.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1427/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl dne 16. 12. 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové v právní věci nezletilého M. D., zastoupeného opatrovníkem JUDr. S. H., advokátem se sídlem B., vedené u Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Rod 6/2004, o dovolání Okresního státního zastupitelství v Břeclavi proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 Rodo 5/2004, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 Rodo 5/2004, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 1 Rod 6/2004, se zrušujía Okresnímu soudu v Břeclavi s e věc v r a c í k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní státní zastupitelství v Břeclavi podalo dne 15. 4. 2004 u Okresního soudu v Břeclavi v právní věci nezletilého M. D. návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [dále převážně jen „zák. č. 218/2003 Sb.“], a to zařazení do psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče podle § 93 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Návrh odůvodnilo tím, že nezletilý se dopustil činu jinak trestného, přičemž protiprávnosti svého jednání si byl vědom; současně státní zastupitelství poukázalo na to, že nezletilý požívá marihuanu, a vyjádřilo přesvědčení, že navrhované opatření proto na něj bude mít výchovný a preventivní účinek.

Usnesením Okresního soudu v Břeclavi, soudu pro mládež, ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 1 Rod 6/2004, byl uvedený návrh zamítnut. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že zák. č. 218/2003 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2004, avšak ke skutku, který měl zakládat uložení opatření nezletilému, došlo v měsíci listopadu 2003, tj. před účinností citovaného zákona. Za této situace nelze jednání, které by případně zakládalo uložení opatření podle § 90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., vztahovat na období před účinností tohoto zákona. Na tom nemůže nic změnit ani to, že trestní stíhání nezletilého pro čin jinak trestný jako nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. bylo pravomocně odloženo až za účinnosti zák. č. 218/2003 Sb. [konkrétně usnesením policejního komisaře Policie ČR, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality v B. podle § 159a odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř.].

Usnesení soudu prvního stupně napadlo Okresní státní zastupitelství v Břeclavi odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 Rodo 5/2004, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice konstatoval odvolací námitky, vůbec se však s nimi nevypořádal a jen stručně uvedl, že „po přezkoumání věci dospěl ke shodnému názoru jako soud I. stupně“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství v Břeclavi dovolání. Namítlo v něm, že soudy obou stupňů se ve své rozhodovací činnosti dopustily zásadních formálních i věcných pochybení. Odvolací soud se nevypořádal s právními důvody namítanými v odvolání, ač tak učinit měl. Jím nastíněná konstrukce, kdy bez právní úvahy plynule přechází z režimu občanského soudního řádu do trestního řízení, nasvědčuje tomu, že zřejmě chtěl také poukázat na zákaz retroaktivity; pokud tak ovšem chtěl učinit, měl své úvahy řádně zdůvodnit a umožnit tak přezkoumatelnost rozhodnutí.

Dovolatel dále uvedl, že pokud soudy naznačily, že řízení ve věcech dětí mladších patnácti let a ustanovení § 90 a násl. zák. č. 218/2003 Sb. nelze aplikovat na činy jinak trestné spáchané před 1. 1. 2004, pak přehlédly, že právní teorie i praxe činí rozdíl mezi pravou (nepovolenou) a nepravou (povolenou) retroaktivitou. Vyložil, že v případě řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zák. č. 218/2003 Sb. jde podle jeho přesvědčení o povolenou retroaktivitu nepravou; nový zákon sice nezakládá právní následky pro minulost, avšak modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějšího zákona založené. Dodal, že uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. není sankcí, není aktem represe, je samo o sobě výchovným procesem konaným v zájmu nezletilého dítěte, majícím za cíl zajistit, aby řádnou výchovou bylo dítě (jakož i jeho okolí) ochráněno od jeho možné budoucí trestné činnosti. Upozornil, že již právní úprava podle zákona o rodině umožňovala, aby obdobná protiprávní jednání byla soudem projednávána a byla přijímána opatření k zajištění řádné výchovy dítěte, a i proto jsou podle něj jakékoliv úvahy o retroaktivitě nepřiléhavé.

Okresní státní zastupitelství v Břeclavi v závěru podaného dovolání navrhlo, aby dovolací soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V rozhodnutí odvolacího soudu chybí poučení o dovolání; účastník mohl proto podat dovolání do čtyř měsíců od jeho doručení (srov. ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř.). Okresnímu státnímu zastupitelství v Břeclavi bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 13. 7. 2004 a podalo-li proti němu u Okresního soudu v Břeclavi dne 9. 9. 2004 dovolání, učinilo tak včas.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 3 o. s. ř.), se v prvé řadě zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, která dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

S ohledem na takto koncipované dovolání se Nejvyšší soud musel dále zabývat otázkou, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. b) zák. č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnutím ve věci samé.

Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládána jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.

Rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodováním o jiných otázkách je v občanském soudním řádu zdůrazněn též formální stránkou věci tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§ 152 odst. 1 věta první o. s. ř.); usnesením se rozhoduje ve věci samé, jen stanoví-li to zákon (§ 152 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Podle § 176 odst. 1 o. s. ř. ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti anebo o pozastavení jejich výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Krom toho se rozhoduje rozsudkem o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření. Podle § 176 odst. 2 o. s. ř. se o ostatních věcech rozhoduje usnesením.

Podle § 93 odst. 8 zák. č. 218/2003 Sb. o uložení opatření soud pro mládež rozhoduje rozsudkem; citované ustanovení tím rozšiřuje výčet věcí, v nichž se ve věcech péče soudu o nezletilé rozhoduje rozsudkem.

V řízení podle hlavy třetí zák. č. 218/2003 Sb. jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé je pak zcela logicky jak rozhodnutí o uložení opatření, tak rozhodnutí o upuštění od uložení opatření, ale i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na uložení opatření. Při všech těchto způsobech rozhodnutí se postihuje sám předmět řízení, tzn. že soud řeší otázku, která mu byla k posouzení předložena.

Soud prvního stupně o návrhu okresního státního zastupitelství (§ 90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.) na uložení opatření rozhodl tak, že je zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se přitom podává, že tak učinil proto, že neměl oporu v zákoně; soud uvedl, že zák. č. 218/2003 Sb. nelze aplikovat na činy jinak trestné, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti, tj. před 1. 1. 2004. To však nemůže vést k jinému závěru, než že takto bylo rozhodnuto ve věci samé (byť opatření uloženo nebylo), neboť bylo rozhodnuto o předmětu řízení. Takovou povahu svého rozhodnutí dal soud najevo též tím, že návrh okresního státního zastupitelství zamítl.

Soud prvního stupně měl proto o zamítnutí návrhu okresního státního zastupitelství rozhodnout rozsudkem, nikoliv usnesením. V daných souvislostech však forma rozhodnutí nebyla pro rozhodnutí dovolacího soudu relevantní, neboť rozsudku je naroveň kladeno usnesení ve věci samé (srov. § 237 odst. 1 o. s. ř.).

Okresní státní zástupce tedy dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Protože nepřichází v úvahu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (není založena např. již jen tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Odvolací soud (jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení) řešil právní otázku, zda lze zákon č. 218/2003 Sb. aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let do účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 1. 2004. Vzhledem k tomu, že tato otázka (dovoláním současně otevřená) dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které po právní stránce zásadní význam má. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání podané proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání byly významné především otázky, zda soud prvního stupně mohl ve věci rozhodnout, aniž by nařídil k projednání věci samé jednání, a dále zda lze zákon č. 218/2003 Sb. aplikovat ve vztahu k činům jinak trestným, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti. Vyvodily-li soudy obou stupňů, že uvedený zákon zde aplikovat nelze, a dovolatel, jsa opačného právního názoru, vytkl, že rozhodnutí soudů je věcně nesprávné, uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (zakládajícím tzv. \"zmatečnost\" řízení), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Přestože dovolatel námitku, že soud prvního stupně k projednání věci samé nenařídil jednání (a odvolací soud na toto pochybení nereagoval), výslovně nepodřadil žádné z vad vypočtených v § 229 o. s. ř., po obsahové stránce touto výhradou vystihl vadu popsanou v § 229 odst. 3 o. s. ř., podle nějž lze namítat, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Nejde-li o případ, kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (k tomu srov. rozhodnutí č. 27/1998, č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, aj.).

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání okresního státního zástupce je důvodné, neboť je důvodná uplatněná námitka, že soudy rozhodly v této věci bez jednání, a řízení vadou ve smyslu vyloženého ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. trpí.

Podle § 96 zákona č. 218/2003 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje soud pro mládež v řízení podle hlavy třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let) podle předpisů upravujících občanské soudní řízení.

Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže (lex specialis) nemá zvláštní úpravu podmínek, za kterých k projednání věci soud nařídí jednání (§ 92 citovaného zákona), nutno aplikovat předpisy upravující občanské soudní řízení.

Bylo již vyloženo, že rozhodnutí o návrhu okresního státního zastupitelství na uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2003 Sb. je rozhodnutím ve věci samé.

Podle § 115 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba; odlišně nejsou podmínky jednání stanoveny ani v procesních ustanoveních, týkajících se péče o nezletilé (§ 176 až § 185 o. s. ř.). Předpoklady pro projednání věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. dány nebyly.

Povinností soudu prvního stupně bylo proto nařídit k projednání věci samé jednání; neučinil-li tak, svým nesprávným postupem odňal účastníku řízení možnost jednat před soudem. Odvolací soud pak pochybil, pokud z této vady nevyvodil odpovídající důsledky, a to i když nebyla v odvolání vytýkána (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

Stejnou vadou (ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř.), k níž i dovolací soud musí přihlížet (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), je však poznamenáno i řízení před odvolacím soudem.

Podle § 214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.

Podle § 214 odst. 2 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat, jestliže: se odmítá odvolání /písmeno a)/; se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení /písmeno b)/; odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé /písmeno c)/; se zrušuje rozhodnutí podle § 221 odst. 1 /písmeno d)/; odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti /písmeno e)/. Podle § 214 odst. 3 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle § 213 o. s. ř.

Z toho plyne, že podmínky pro rozhodnutí v dané věci bez nařízení jednání splněny nebyly; evidentně nešlo o situace předjímané v citovaných ustanoveních § 214 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 3 o. s. ř. a z důvodů již vyložených nelze aplikovat ani § 214 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž odvolání nesměřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.

Předseda senátu odvolacího soudu měl k projednání odvolání nařídit jednání; o odvolání tudíž nemohlo být rozhodnuto v „neveřejném zasedání“ (občanský soudní řád takovou procesní formu pro řízení před soudem ani terminologicky nezná).

Nebylo-li takto postupováno, je řízení před odvolacím soudem postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., neboť i zde platí, že dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudů obou stupňů odňata možnost jednat před soudem.

Důsledkem existence této vady (zmatečnosti) je, že Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovoláním napadené usnesení zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Tento soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 věta první o. s. ř., § 95 zákona č. 218/2003 Sb.).

Se zřetelem k ustavenému výsledku dovolacího řízení (včetně jeho důvodů) je nepřípadné zabývat se důvodností dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zůstává tedy nadále otevřena otázka použití zákona č. 218/2003 Sb. ve vztahu k činům jinak trestným, jichž se dopustilo dítě mladší patnácti let přede dnem jeho účinnosti; v předchozích rozhodnutích oba soudy žádný přesvědčivý právní názor v této souvislosti nevyjádřily (omezily se pouze na konstatování, že zákon o soudnictví ve věcech mládeže v jeho hlavě třetí aplikovat nelze). Neopomenou se zejména vypořádat s námitkami, které zde vyjádřil dovolatel.

Zřejmě bude možné vyjít z toho, že nestanoví-li nový právní předpis, týkající se stejného právního institutu, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností (rozuměj vztahy již i dříve zákonem upravené); v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Zákon č. 218/2003 Sb. přechodná ustanovení, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, ve vztahu k jeho hlavě třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let) neobsahuje.

Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající by měly vzniknout před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik právních vztahů a nároků z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.

Pravá zpětná účinnost je nepřípustná; k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé retroaktivity právních předpisů; tento zákaz je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, pro ostatní právní odvětví jej lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (k tomu srov. rozhodnutí č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud prvního stupně se proto musí primárně vypořádat s otázkou povahy hmotně právních ustanovení obsažených v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. a následně možnými (zákonem předvídanými) způsoby reakce na čin jinak soudně trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, před účinností zákona č. 218/2003 Sb. (jinak řečeno „nároky“ vyplývajícími z právního vztahu založeného spácháním tohoto činu dítětem mladším patnácti let) a po jeho účinnosti a odhlédnout nebude moci ani od smyslu a účelu nové právní úpravy obsažené v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb.

Nelze mít pochyb o tom, že hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemají trestněprávní povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení § 16 tr. zák. o jeho časové působnosti. Za takové situace je pak třeba posoudit, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti zákona č. 218/2003 Sb. a jaké byly zákonem předvídané možnosti reakce na něj.

Podle § 86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu, uložil soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez jeho návrhu její ochrannou výchovu; soud tak mohl učinit též tehdy, jestliže to bylo nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že spáchalo-li dítě mladší než patnáct let čin jinak trestný, přicházelo v úvahu toliko uložení ochranné výchovy, a to jen za podmínek již vyložených.

Podle § 89 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v § 93 tohoto zákona.

Podle § 93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit tato opatření: dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a ochrannou výchovu.

Oproti tomu výchovná opatření podle hlavy druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších změn a doplňků, může soud učinit, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte (§ 43 odst. 1 tohoto zákona); podmínkou jejich uložení tedy není spáchání činu jinak trestného. Z hlediska úvah o případné nepravé retroaktivitě zákona č. 218/2003 Sb. je existence tohoto právního institutu proto nevýznamná.

Jediným opatřením, jež bylo možno uložit i do účinnosti zák. č. 218/2003 Sb., je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v § 93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je evidentní, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně (dítě spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let - § 93 odst. 2 citovaného zákona).

V posuzované věci se však o takovou situaci nejedná.

Činu jinak trestného se měl nezletilý dopustit před účinností zák. č. 218/2003 Sb., aniž byly splněny předpoklady pro uložení ochranné výchovy [obligatorní přitom nebyly splněny v žádném případě; fakultativně by soud sice teoreticky mohl uložit (pouze) ochrannou výchovu, avšak jen tehdy, bylo-li by to nutné k zajištění jeho řádné výchovy, čemuž dosud zjištěné skutečnosti nenasvědčují – nezletilý vyrůstá v kompletní rodině spolu s mladším bratrem, sportuje, o prázdninách brigádně pracuje, doma se chová bezproblémově, má pěkný vztah ke své babičce, u níž tráví víkendy, jednalo se o ojedinělý případ, o němž rodiče s nezletilým hovořili a tento slíbil, že podobné závadné chování nebude opakovat]. Protože nezletilému nebylo možno za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle § 93 odst. 1 písm. a), b) jmenovaného zákona (uložit bylo možno pouze výchovné opatření podle § 43 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších změn a doplňků), nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a principy právní jistoty a předvídatelnosti práva vylučují, aby bylo možno za takový čin uložit opatření s odkazem na jím zakotvenou (novou) úpravu.

Dospěje-li proto soud prvního stupně k závěru, že zde není právní úprava, na jejímž podkladě by bylo možno opatření navržené okresním státním zastupitelstvím uložit, nezbude než jeho návrh zamítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru