Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1415/2013Rozsudek NS ze dne 16.07.2014

HeslaNebezpečné vyhrožování
Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Sexuální nátlak
Vydírání
Znásilnění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1415.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 185 odst. 1,2,3 písm. c) tr. zákoníku

§ 186 odst. 2 tr. zákoníku

§ 175 odst. 1,3 písm. a) tr. zákoníku

§ 283 odst. 1 tr. zákoníku

§ 353 odst. 1 tr. záko...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3616/14 ze dne 23.03.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1415/2013-176

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného MUDr. J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 10 To 51/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 8/2012, a ve veřejném zasedání dne 17. července 2014 rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :

- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 10 To 51/2013, v části, v níž byl v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 56 T 8/2012, ponechán nedotčeným výrok o vině zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku pod bodem V. 1/ a), zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod body V. 1/ b), 1/ c), 2/, 3/ a), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku pod body V. 1/ d), 3/ b), výrok o trestu a výrok o náhradě škody týkající se poškozené M. L.,

- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 56 T 8/2012, ve výroku o vině pod bodem V. 1/ a), jímž byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem V. 1/ b), 1/ c), 2/, 3/ a), jímž byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pod body V. 1/ d), 3/ b), jímž byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozené M. L.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v rozsahu zrušení pod body V. 3/ a), b) výroku o vině jeho označeného rozsudku znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný

MUDr. J. B.,

jevinen,

že

A.

dne 16. 2. 2011 ve své kanceláři v budově P. M., P., S., v rámci přijímacího pohovoru do zaměstnání do pozice osobní asistentky, zneužil svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, a z něho vyplývající důvěryhodnosti, vlivu a autority, kterou umocňoval též častými zmínkami o významu tajemnické funkce ve Lvím klubu Praha a o kontaktech s vlivnými osobami z oblasti politiky, justice, policie, duchovní a společenské, ale i z uměleckých kruhů, a poškozené M. L., přislíbil přijetí do pozice osobní asistentky a rovněž jí přislíbil, s ohledem na své osobní kontakty v uměleckých kruzích, i uplatnění herečky v rámci filmové tvorby s tím, že poškozenou již na prvním pohovoru hladil po rukou, což poškozená strpěla ve snaze získat slibované zaměstnání, poté ve večerních hodinách dne 22. 2. 2011 po absolvování „romantické“ večeře při prohlídce budoucího pracoviště v téže kanceláři poškozenou osahával na prsou, líbal ji, nutil ji sednout si mu na klín, což poškozená strpěla z důvodu zájmu o novou pracovní pozici osobní asistentky, do které oficiálně nastoupila dne 23. 2. 2011, a hned první den nástupu poškozenou v průběhu pracovní doby obtěžoval v kuchyňce v prostorách P. M., kde ji osahával na prsou, líbal ji a nutil ji sedat mu na klín, což činil opakovaně v průběhu celého trvání jejího pracovního poměru,

tedy přiměl jiného k pohlavnímu styku a jinému srovnatelnému chování zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu,

B.

1) ačkoliv dne 5. 4. 2011 poškozená M. L., sdělila, že si nepřeje, aby se jí dotýkal, tak dne 6. 4. 2011 kolem 14. - 15.00 hod. po společné návštěvě čajovny M. B., P., Ú., kde si poškozená odskočila na WC a poté k jeho pokynu vypila cca 1 dcl vína, přičemž se jí následně začala točit hlava, smála se, nedokázala jít rovně a chtělo se jí spát, jako kdyby byla něčím omámená, po návratu na P. M. ji ve své kanceláři vyzval, aby povlékla gauč, že si chce na chvíli lehnout, což poškozená nebyla schopna z důvodu omámení učinit a následně měla pouze záblesky ve vnímání, kdy si ve vzpomínkách pouze vybavuje, že měla jeho penis ve svých ústech a dále též, že cítila bolest ve svém přirození, pravděpodobně od prstů, které jí do přirození zasouval,

2) poté, co dne 8. 4. 2011 poškozená M. L., ústně oznámila, že podá výpověď, pod pohrůžkou způsobení újmy jejímu příteli J. H., o kterém prohlašoval, že ho nechá zavřít, protože se stane nepřítelem státu, poškozenou donutil společně odcestovat do K. V., kde se dne 8. 4. 2011 kolem 22.00 hod. ubytovali v G. P., M., pokoj …, a zde opět s poukazem na své postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, a z něho vyplývající důvěryhodnosti, vlivu a autority, kterou umocňoval též častými zmínkami o významu tajemnické funkce ve Lvím klubu Praha a o kontaktech s vlivnými osobami z oblasti politiky, justice, policie, duchovní a společenské, ale i z uměleckých kruhů, ve stavu pod vlivem alkoholu, přinutil poškozenou, aby se vysvlékla donaha, sám se také svlékl donaha, a po té požadoval, aby mu dráždila rukou jeho penis, požadoval orální sex, dále aby mu zasouvala prsty do konečníku, což odmítala až do ranních hodin dne 9. 4. 2011, kdy jeho naléhání podlehla a z důvodu strachu z pomsty v případě, že neuposlechne, jej orálně uspokojovala, přičemž poškozené současně zasouval prsty do pochvy a do konečníku,

přičemž v důsledku jednání obviněného popsaného ad 1), 2) začala poškozená trpět vážnými psychickými problémy, kdy u ní došlo k výrazným negativním změnám duševního stavu v popředí s depresivní a úzkostnou náladou, se kterými byla nucena vyhledat odbornou pomoc, nastoupila několikaměsíční pracovní neschopnost, která započala ode dne 16. 4. 2011, podrobila se ambulantní a posléze i ústavní psychiatrické léčbě, přičemž se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha ve velmi závažné podobě s výraznými negativními následky na obvyklý způsob života, s výraznými negativními dopady na její sexuální život, profesní a studijní uplatnění, partnerský vztah a sociální vztahy, trvající od dubna 2011 dosud s nejistým dalším vývojem,

C.

v odpoledních hodinách dne 15. 4. 2011 v P., ul. V., v bytě v přízemí domu, kam se poškozená J. F., dostavila na oslavu po ukončení prací na filmu, ve kterém hrála, nejprve poškozené nalil víno, poté jí z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, nabízel zaměstnání osobní asistentky, což spojoval s poskytováním sexuálních služeb, a když poškozená odmítla, začal na ni přes její odpor vyjádřený verbálně i gesty sahat, pokládal jí ruku na nohu, snažil se jí chytat za ramena, přisedal si stále blíže, a přestože poškozená jej opakovaně slovně žádala, aby to nečinil a snažila se dávat jeho ruce pryč ze svého těla a nelíbilo se jí to a chtěla z bytu odejít, náhle se na ni vrhl, pokoušel se ji líbat, sám si vysvlékl kalhoty, nalehl na ni celou váhou svého těla, až poškozená nemohla dýchat, osahával ji pod tričkem a podprsenkou, vyhrnul jí tričko a tílko, rozepnul jí kalhoty, sahal jí do kalhot, pod kalhotky do rozkroku, opakovaně jí zasouval prst do přirození, pokoušel se přikládat ruku poškozené na jeho ztopořený penis, avšak poškozená se jeho jednání bránila tak, že s ním zápasila, křičela, brečela, žádala jej a prosila, aby to nedělal, snažila se vysmeknout ze sevření a vyndávala jeho ruku ze svého rozkroku, přitom ji vulgárně urážel, říkal jí, že je stejně „kurva“, jako ty ostatní, že chce a ani to neví apod., poté se jej však podařilo poškozené odstrčit a byt opustit, když při odchodu na poškozenou ještě křičel finanční částky, které jí zaplatí za orální sexuální praktiky nebo za soulož,

tedy ad B. 1), 2), C. jiného násilím a zneužitím jeho bezbrannosti donutil k pohlavnímu styku, čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a ad A. 1), 2) způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví,

D.

ode dne 17. 4. 2011, poté co nastoupila poškozená M. L., do pracovní neschopnosti a dne 28. 4. 2011 podala výpověď z pracovního poměru, minimálně do poloviny měsíce června 2011, posílal SMS ze svého mobilního telefonu na mobilní telefon poškozené a dále e-maily z e-mailové schránky … do e-mailové schránky poškozené označené …, ve kterých poškozenou neustále nutil k osobnímu setkání a dořešení pracovněprávních vztahů, podepsání prohlášení mlčenlivosti a v případě nesplnění požadovaného hrozil zveřejněním informací o soukromém životě poškozené,

tedy jinému vyhrožoval jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu,

čímžspáchal

Ad A. přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku,

ad B. 1), 2), C. zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,

ad D. přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku

aodsuzujese

za tyto trestné činy a za trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) pod bodem I. a), c), znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. pod bodem I. b), znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. pod bodem II., znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. pod bodem III. a), vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. pod body III. b) – f), znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod body IV. 1/, 3/, nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem IV. 1/, vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem IV. 2/, vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem V. 4/, vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pod bodem V. 5/ a) a znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem V. 5/ b),

jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 56 T 8/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 10 To 51/2013, které zůstaly dovoláním nedotčeny,

podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct (12) let.

Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškozená M. L., bytem B., V., odkazuje s nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 56 T 8/2012, byl obviněný MUDr. J. B. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., pod bodem II. trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., pod bodem III. výroku o vině trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., pod bodem IV. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem V. výroku o vině zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. Ž. majetkovou škodu a nemajetkovou újmu v celkové výši 420 000 Kč, poškozené M. L. majetkovou škodu a nemajetkovou újmu v celkové výši 630 000 Kč, poškozené L. J. majetkovou škodu a nemajetkovou újmu v celkové výši 420 000 Kč a poškozenému Mgr. I. K. majetkovou škodu v celkové výši 27 991 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené Z. Ž., M. L. a L. J. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená MUDr. L. L. odkázána s nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. [ad skutky pod písm. a) a c)] a trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. [ad skutek pod písm. b)] dopustil tím, že:

I.

a) v blíže nezjištěné době v měsíci lednu 2006 z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, přiměl svou osobní asistentku - poškozenou M. K., aby s ním absolvovala služební cestu na cévní kongres do S. a. e., kde byli ubytováni v dosud blíže neustanoveném hotelu poblíže A. D., kdy již během letu poškozené sdělil, že s ním bude spát, neboť je jeho osobní asistentkou, upozorňoval ji, že je to její povinnost a v případě, že ho neuposlechne, tak hrozil, že ji zničí a stejně tak jejího přítele,

b) po příletu do místa určení téhož dne ve večerních hodinách pak v hotelovém pokoji začal poškozenou M. K. osahávat přes šaty na intimních místech a dožadoval se sexu, byl hrubý a vulgární, a když nesouhlasila a jeho výzvy odmítala, uchopil ji za ruku, hodil ji na postel, tahal ji za vlasy, tloukl ji rukou po těle, včetně obličeje, až se druhou stranou hlavy udeřila o zeď, při tom křičela a snažila se tak přivolat pomoc, což se jí však nepodařilo, rovněž se pokusila utéci z hotelového pokoje, čemuž zabránil tím, že ji srazil na zem, a poté, co se postavila, ji znovu povalil na zem, přičemž poškozené začaly docházet síly z důvodu výrazné převahy obžalovaného, již neměla energii se dále bránit ani pláčem, ani křikem, a proto jej žádala, aby ji nechal být, že si to nesmí dovolit, na což reagoval tím, že poškozené říkal, že se jí to bude líbit, a poté, co úplně ztratila sílu se bránit a jen plakala a prosila jej, aby to nedělal, povalil ji na postel, svlékl ji donaha, sám se také svlékl, a vykonal na poškozené proti její vůli vaginální soulož, po krátké chvíli s vyvrcholením do pochvy,

c) v následujících dnech pak požadoval po poškozené M. K. orální sex, což poškozená odmítala, a po návratu ze služební cesty zpět do P., v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce ledna či února 2006, se opětovně dožadoval u poškozené uskutečnění pohlavního styku, který poškozená i nadále odmítala, a proto, ve snaze dosáhnout svého, jí vyhrožoval, že pokud mu nevyhoví a odejde od něj, tak zničí celou její rodinu, zajistí, že ji nikdo nezaměstná, nechá jí zabít přítele a pak bude povolná, což v ní vyvolalo strach a obavy jak o život a zdraví, tak o existenci, jak svojí, tak své rodiny a osob blízkých.

Dále se obviněný měl dopustit trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. tím, že:

II.

v přesně nezjištěné době od 19. 11. 2008 do 26. 11. 2008 z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, přiměl svou osobní asistentku - poškozenou Š. G., dříve N., aby s ním absolvovala služební cestu do S. a. e., oblasti R. A. K., kde byli ubytování v hotelu B. B. R., a již první dva dny služební cesty slovně naléhal na poškozenou, aby s ním měla sex, což ona kategoricky odmítla, s tím, že třetí den služební cesty, v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách na hotelovém pokoji, obžalovaný začal na posteli zezadu poškozenou osahávat, líbat a objímat, což poškozená slovně odmítala, připomínajíc předchozí dohodu, že mezi nimi nedojde k žádným sexuálním stykům, při tom jej odstrkávala, na což obžalovaný reagoval tak, že následně nalehl na poškozenou, uchopil ji silou za ruce, až poškozené způsobil modřiny, poškozená se jej pokoušela ze svého těla odstrčit rukama i nohama a říkala mu, že s ním souložit nechce, avšak nepodařilo se jí obžalovaného překonat, tomuto se naopak podařilo zasunout svůj penis do vagíny poškozené a vykonat tak na poškozené proti její vůli vaginální soulož, s tím, že poškozené po určité době z důvodu fyzické převahy obžalovaného došly síly, přestala se bránit a jen plačíc obžalovaného žádala, aby svého jednání zanechal, což však neuposlechl.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. [ad skutek pod písm. a)] a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. [ad skutky pod písm. b - f)] dopustil tím, že:

III.

a) dne 19. 6. 2009 z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, přiměl svou osobní asistentku - poškozenou Z. Ž., kterou přijal do zaměstnání dne 11. 6. 2009, aby s ním absolvovala služební cestu do M. v I., kde po příchodu do hotelu, pod vlivem alkoholu, poškozené sdělil, že s ním bude mít intimní poměr, což poškozená odmítla, přičemž obžalovaný trval na svém a uváděl, že si již vzal pilulku, a protože poškozená chtěla z pokoje utéci, obžalovaný ji chytil, povalil ji na postel, vzal jí její mobilní telefon, vyndal z něj SIM kartu, vytrhl pokojový telefon a zamkl dveře, začal z poškozené strhávat oděv, při tom ji bil, a když ji vysvlékl donaha, tak ji též fotografoval, dále na poškozenou nalehl, osahával ji, strčil jí koleno mezi nohy, aby je nemohla dát k sobě, a do pochvy jí strčil prsty, na což poškozená reagovala brekem a křikem s tím, že je ještě panna, po čemž obžalovaný svého jednání zanechal,

b) následně poté, co zanechal svého předchozího jednání ad a/, když poškozená Z. Ž. chtěla odejít z pokoje, začal být opět agresivní a vyhrožoval jí, že pokud to někomu řekne nebo odejde ze zaměstnání, tak nechá usmrtit její rodiče, rodiče jejího přítele, jejího přítele i ji samotnou, s tím že to za pár korun udělají nějací U., a dále zneužíval svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti, vlivu a autority, kterou umocňoval též častými zmínkami o tajemnické funkci ve Lvím klubu Praha a o kontaktech s vlivnými osobami z oblasti politiky, justice, policie, duchovní a společenské, které se za něj jistě postaví, tvrdil, že poškozená pak bude vypadat jako prostitutka, kterou nikdo nezaměstná, přičemž uvedené výhružky dále průběžně opakoval i po návratu ze služební cesty do České republiky, a poškozená těmto výhrůžkám uvěřila a z důvodu vážné obavy z osoby obžalovaného a ztráty zaměstnání věc neoznámila, přičemž v přesně nezjištěné době koncem měsíce července 2009, přibližně jeden týden po návratu ze služební cesty v I., ve své kanceláři v P. M., P., S., poškozenou bezdůvodně fyzicky napadl, kdy jí začal mlátit hlavou o zeď kanceláře, křičel na ni, že je jeho osobní asistentka a tak s ním musí mít pohlavní styk, vulgárně jí nadával a když poškozená křičela a brečela, tak svého jednání znenadání zanechal, s tím, že po tomto jednání poškozenou velmi silně bolela hlava, cestou domů ztrácela vědomí, byla dezorientovaná a usínala,

c) v přesně nezjištěné době v měsíci září či říjnu 2009 z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, přiměl svou osobní asistentku - poškozenou Z. Ž., aby s ním absolvovala služební cestu do E., kde v blíže neustanoveném hotelu v letovisku H. druhý den po příletu podal poškozené blíže nezjištěný nápoj, po kterém usnula, a když se probudila, zjistila, že jí svlékl spodní díl plavek a takto ji na pláži nahou fotografoval, na což reagovala křikem a žádostí, ať svého jednání zanechá, což uposlechl, avšak následující večer opět obžalovaný přiměl poškozenou vypít sklenku vína, po jejímž vypití si nic nepamatovala až do následujícího rána, ráno se pak probudila zmatená a omámená, nevěděla, kde je a co tam dělá, a neměla žádnou vzpomínku na děj, který proběhl, avšak z důvodu strachu z obviněného věc neoznámila, neboť i nadále pokračoval ve vyhrožování, že zkontaktuje její rodinu, a poškozená se jej proto bála, neboť věděla, že se stýká s těmi nejvlivnějšími lidmi, po návratu do České republiky pak obžalovaný opakovaně kontaktoval přítele poškozené, vedl verbální útoky proti poškozené, posmíval se jí, křičel na ni před pacientkami apod.,

d) v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2009 z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, přiměl svou osobní asistentku - poškozenou Z. Ž., aby s ním absolvovala služební cestu do Č., kde jí nabídl částku 120.000,- Kč za to, že s ním bude mít opakovaně pohlavní styk, a sliboval jí, že poté jí dovolí ukončit zaměstnání u něj, dále v přesně nezjištěné době, zhruba asi po jednom týdnu služební cesty, v M., v S. P. R. G. H., pod vlivem alkoholu, uzamkl dveře hotelového pokoje, sebral poškozené její mobilní telefon a řekl jí, že buď s ním pojede do nevěstince, nebo si to odpracuje sama, v důsledku čehož poškozená poslechla a odjela s ním do blíže nezjištěného masérského salónu, kde si obžalovaný vybral blíže nezjištěnou dívku, kterou odvezl zpět do hotelu, kde z této dívky na hotelovém pokoji začal nejprve strhávat oblečení, a protože se jí to nelíbilo, tak ji bil, a po poškozené požadoval, aby děj fotografovala, přičemž napadená dívka při tomto jednání velmi brečela a byla vyděšená, a stejně tak poškozená, a obviněný svého jednání zanechal až poté, kdy někdo zaklepal na pokojové dveře a dívku odvedl pryč,

e) následujícího dne ve večerních hodinách, v blíže neustanoveném hotelu v M., během služební cesty po Č., po požití alkoholu, opět požadoval po poškozené Z. Ž. pohlavní styk s tím, že se jí dotazoval, zda to má být s fackami nebo bez facek, poškozená ho prosila, ať toho nechá, ale když ji chytil, tak mu sdělila, že to bude dobrovolně, a řekla mu, že se půjde nejprve osprchovat, na což ji obžalovaný pustil ze sevření, poškozená odešla do koupelny, kde se uzamkla a pokoušela se pomocí mobilního telefonu zajistit pomoc, což se jí však nepodařilo, avšak mezitím obviněný usnul, tak si lehla na postel a pod polštář si uložila pepřový sprej, po určité době se však obviněný probudil a začal poškozenou osahávat, na to poškozená vyndala zpod polštáře pepřový sprej a vystříkala mu ho do obličeje a obviněný svého jednání zanechal,

f) v přesně nezjištěné době v následujících dnech během probíhající služební cesty po Č., v blíže neustanoveném hotelu v P., po požití alkoholu, cestou do hotelového pokoje v hotelovém výtahu požadoval po poškozené Z. Ž., aby s ním jela opět do nevěstince, což poškozená odmítla a pokusila se vyndat ze své kabelky pepřový sprej, což obžalovaný postřehl, a poškozenou chytil za vlasy, vytáhl ji z výtahu a začal do ní kopat, při tom si poškozená chránila hlavu, a svého jednání zanechal až poté, kdy na místo přišli členové hotelové ochranky a v jeho jednání mu zabránili,

a v důsledku jednání obviněného popsaného ad a) - f) začala poškozená trpět vážnými psychickými problémy, se kterými byla nucena vyhledat odbornou pomoc v Krizovém centrum RIAPS v Praze 3, Chelčického 39, kde byla 5 dnů hospitalizována, a dne 31. 3. 2010 zároveň podala v zaměstnání výpověď a následně byla v důsledku vážných psychických problémů tři měsíce v pracovní neschopnosti, přičemž se u poškozené rozvinuly neurotické úzkostné a depresivní příznaky v rámci posttraumatické stresové poruchy, představující delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví, která trvala od června 2009 téměř celý rok a bránila tak poškozené po tuto dobu žít obvyklým způsobem života.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (dílem ad skutek 3/, dílem ad skutek 1/), přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek 1/) a přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (ad skutek 2/) dopustil tím, že:

IV.

1/

v přesně nezjištěné době od 26. 4. 2010, poté, co přijal do zaměstnání do pozice osobní asistentky poškozenou N. K., ve své kanceláři v budově P. M., P., S., z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, v průběhu pracovní doby i po pracovní době nutil poškozenou pít víno, proti její vůli jí sahal na ruce, bolestivě ji chytal za paže a když se proti tomuto jednání ohradila, tak na ni křičel, že nezvládá svou práci, že bude propuštěna, později i na různých společenských akcích, kam jej doprovázela jako osobní asistentka, jí sahal přes oděv na prsa, genitálie, chytal ji za krk a nutil ji, aby se s ním líbala, a když toto jednoznačně odmítala, tak jí vyhrožoval, že ji vyhodí ze zaměstnání, když byl pod vlivem alkoholu, tak se jeho jednání ještě stupňovalo a uváděl, že je zvyklý mít sexuální poměr s každou asistentkou, což tedy také vyžadoval, poškozené nabízel i peníze za soulož, a když toto poškozená též odmítla, tak požadoval alespoň orální sex, což poškozená odmítla, a dne 15. 6. 2010, v přesně nezjištěné době od 12.00 hod. do 17.00 hod., v ordinaci v P., Z., poškozenou opět sexuálně obtěžoval, sahal jí na hýždě, na nohy a v době po 16.30 hod. požadoval po poškozené, aby zůstala v zaměstnání i po pracovní době, že si budou povídat, dále zevnitř uzamkl dveře ordinace, nalil jí víno, které odmítla, poté jí nabídl a nalil do skleničky mangový džus a nařídil jí, aby šla do vedlejší místnosti zapnout klimatizaci, což poškozená učinila, a toho využil a v nestřeženém okamžiku aplikoval do nalitého mangové džusu přesně nezjištěné množství psychotropní látky zvané Zolpidem, která je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 4 k zák. č. 167/1998 Sb., a po návratu poškozené zpět do ordinace ji slovně nutil vypít uvedený mangový džus, což stále odmítala, s tím, že mu po opakovaném naléhání sdělila, že viděla, jak jí do pití něco hází, a poté si vzala v ordinaci své osobní věci a sklenici s nalitým mangovým džusem a s tímto utekla, aby sklenici s mangovým džusem následně téhož dne 15. 6. 2010 předala k dalšímu opatření na součást Policie ČR, Obvodní ředitelství Praha II, SVS,

2/

v přesně nezjištěné době v měsíci červnu roku 2010 z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, přiměl svou osobní asistentku - poškozenou M. R., aby s ním absolvovala služební cestu do T., kde ve městě S. v hotelu M., v opilosti, po předchozí hádce týkající se proběhlého pohlavního styku, při společném koupání ve vířivce, poškozenou fyzicky napadl, a to tím způsobem, že jí nejprve strhl horní díl plavek, začal ji fackovat, následně ji chytil rukou za krk a hlavu jí pak opakovaně strčil pod vodu, až se vody nalokala, čemuž se poškozená bránila a podařilo se jí vysmeknout, uvedeným jednáním se poškozená cítila ohrožená na životě, bála se, že ji obviněný utopí; dále obviněný z poškozené strhával i spodní díl plavek, bránil jí opustit vířivku a snažil se jí nadále ublížit a celé své jednání slovně doprovázel výčitkami, že poškozená nechce plnit jím požadované sexuální praktiky, přičemž poškozené se podařilo vířivku opustit a znovu si obléci alespoň spodní díl plavek a poté utéci z dosahu obžalovaného,

3/

v přesně nezjištěné době od 21. 6. 2010 do 24. 6. 2010, poté, co přijal do zaměstnání do pozice osobní asistentky poškozenou M. H., z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, a v prostorách P. M. hned první den po jejím nástupu do zaměstnání po poškozené nejprve požadoval, aby si mu sedala na klín a požívala s ním víno, následující den v přesně nezjištěné době a v blíže nezjištěném osobním automobilu cestou z P. M. na detašované pracoviště v P., ul. Z., se vůči poškozené choval agresivně, osahával ji na nohou a na rukou, které jí též mačkal, dožadoval se provedení orálního sexu, následně po příjezdu do ordinace v P., ul. Z., po poškozené během pracovní přestávky v kuchyňce požadoval provedení orálního sexu, což poškozená odmítla, poškozenou pak v dalších přestávkách osahával přes oblečení po těle, čemuž se poškozená bránila slovně, aby svého jednání zanechal, a též jej od sebe odstrkávala, a jednání vůči poškozené vyvrcholilo tím, že v přesně nezjištěném dni v kuchyňce ordinace v P., ul. Z., nalil poškozené víno, přičemž již po vypití jen velmi malého množství tohoto vína se poškozená cítila omámená, nikoli však z důvodu opilosti, a osahával ji po celém těle, snažil se jí rukama dostat pod spodní prádlo, podprsenku i kalhotky, a při tom se dožadoval sexu s tím, že poškozené sdělil, že by s ním měla mít sex jako každá jiná asistentka, a když toto poškozená odmítla, tak začal být agresivní, vyhrožoval jí tím, že má velký vliv, že ji prostě zničí, a následně poškozenou povalil v kuchyňce na pohovku, začal být hrubý, držel poškozenou silně za ruce, proti její vůli ji vysvlékl z oblečení, lehl si na ni celou váhou svého těla a vykonal na poškozené proti její vůli vaginální soulož, při tom jí sahal na nahá prsa, přičemž poškozená se jej snažila ze sebe odstrčit, ale z důvodu jeho fyzické konstituce se jí to nepodařilo, když současně měla obavy o svůj budoucí jak pracovní, tak soukromý život z důvodu předchozích výhružek.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem V. se obviněný zvlášť závažného zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku [ad skutek 1/ a)], zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [ad skutek 1/ b), 1/ c), 2/, 3/ a)] a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [ad skutek 1/ d), 3/ b)] dopustil tím, že:

V.

1/

a) dne 16. 2. 2011 ve své kanceláři v budově P. M., P., S., v rámci přijímacího pohovoru do zaměstnání do pozice osobní asistentky, zneužil svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, a z něho vyplývající důvěryhodnosti, vlivu a autority, kterou umocňoval též častými zmínkami o významu tajemnické funkce ve Lvím klubu Praha a o kontaktech s vlivnými osobami z oblasti politiky, justice, policie, duchovní a společenské, ale i z uměleckých kruhů, a poškozené M. L., přislíbil přijetí do pozice osobní asistentky a rovněž jí přislíbil, s ohledem na své osobní kontakty v uměleckých kruzích, i uplatnění herečky v rámci filmové tvorby s tím, že poškozenou již na prvním pohovoru hladil po rukou, což poškozená strpěla ve snaze získat slibované zaměstnání, poté ve večerních hodinách dne 22. 2. 2011 po absolvování „romantické“ večeře při prohlídce budoucího pracoviště v téže kanceláři poškozenou osahával na prsou, líbal ji, nutil ji sednout si mu na klín, což poškozená strpěla z důvodu zájmu o novou pracovní pozici osobní asistentky, do které oficiálně nastoupila dne 23. 2. 2011, a hned první den nástupu poškozenou v průběhu pracovní doby obtěžoval v kuchyňce v prostorách P. M., kde ji osahával na prsou, líbal ji a nutil ji sedat mu na klín, což činil opakovaně v průběhu celého trvání jejího pracovního poměru,

b) ačkoliv dne 5. 4. 2011 poškozená M. L. sdělila, že si nepřeje, aby se jí dotýkal, tak dne 6. 4. 2011 kolem 14. – 15.00 hod. po společné návštěvě čajovny M. B., P., Ú., kde si poškozená odskočila na WC a poté k jeho pokynu vypila cca 1 dcl vína, přičemž se jí následně začala točit hlava, smála se, nedokázala jít rovně a chtělo se jí spát, jako kdyby byla něčím omámená, po návratu na P. M. ji ve své kanceláři vyzval, aby povlékla gauč, že si chce na chvíli lehnout, což poškozená nebyla schopna z důvodu omámení učinit, a následně měla pouze záblesky ve vnímání, kdy si ve vzpomínkách pouze vybavuje, že měla jeho penis ve svých ústech a dále též, že cítila bolest ve svém přirození, pravděpodobně od prstů, které jí do přirození zasouval,

c) poté, co dne 8. 4. 2011 poškozená M. L. ústně oznámila, že podá výpověď, pod pohrůžkou způsobení újmy jejímu příteli J. H., o kterém prohlašoval, že ho nechá zavřít, protože se stane nepřítelem státu, poškozenou donutil společně odcestovat do K. V., kde se dne 8. 4. 2011 kolem 22.00 hod. ubytovali v G. P., M., pokoj …, a zde opět s poukazem na své postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, a z něho vyplývající důvěryhodnosti, vlivu a autority, kterou umocňoval též častými zmínkami o významu tajemnické funkce ve Lvím klubu Praha a o kontaktech s vlivnými osobami z oblasti politiky, justice, policie, duchovní a společenské, ale i z uměleckých kruhů, ve stavu pod vlivem alkoholu, přinutil poškozenou, aby se vysvlékla donaha, sám se také svlékl donaha a poté požadoval, aby mu dráždila rukou jeho penis, požadoval orální sex, dále aby mu zasouvala prsty do konečníku, což odmítala až do ranních hodin dne 9. 4. 2011, kdy jeho naléhání podlehla a z důvodu strachu z pomsty v případě, že neuposlechne, jej orálně uspokojovala, přičemž poškozené současně zasouval prsty do pochvy a do konečníku,

d)/ ode dne 17. 4. 2011, poté co nastoupila poškozená M. L. do pracovní neschopnosti a dne 28. 4. 2011 podala výpověď z pracovního poměru, minimálně do poloviny měsíce června 2011, posílal SMS zprávy ze svého mobilního telefonu na mobilní telefon poškozené a dále e-maily z e-mailové schránky … do emailové schránky poškozené označené …, ve kterých poškozenou neustále nutil k osobnímu setkání a dořešení pracovněprávních vztahů, podepsání prohlášení mlčenlivosti a v případě nesplnění požadovaného hrozil zveřejněním informací o soukromém životě poškozené,

a v důsledku jednání obviněného popsaného ad a/ - c/ začala poškozená trpět vážnými psychickými problémy, kdy u ní došlo k výrazným negativním změnám duševního stavu v popředí s depresivní a úzkostnou náladou, se kterými byla nucena vyhledat odbornou pomoc, nastoupila několikaměsíční pracovní neschopnost, která započala ode dne 16. 4. 2011, podrobila se ambulantní a posléze i ústavní psychiatrické léčbě, přičemž se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha ve velmi závažné podobě s výraznými negativními následky na obvyklý způsob života, s výraznými negativními dopady na její sexuální život, profesní a studijní uplatnění, partnerský vztah a sociální vztahy, trvající od dubna 2011 dosud s nejistým dalším vývojem,

2/

v odpoledních hodinách dne 15. 4. 2011 v P., ul. V., v bytě v přízemí domu, kam se poškozená J. F., dostavila na oslavu po ukončení prací na filmu, ve kterém hrála, nejprve poškozené nalil víno, poté jí z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, nabízel zaměstnání osobní asistentky, což spojoval s poskytováním sexuálních služeb, a když poškozená odmítla, začal na ni přes její odpor vyjádřený verbálně i gesty sahat, pokládal jí ruku na nohu, snažil se ji chytat za ramena, přisedal si stále blíže, a přestože poškozená jej opakovaně slovně žádala, aby to nečinil a snažila se dávat jeho ruce pryč ze svého těla a nelíbilo se jí to a chtěla z bytu odejít, náhle se na ni vrhl, pokoušel se ji líbat, sám si vysvlékl kalhoty, nalehl na ni celou váhou svého těla, až poškozená nemohla dýchat, osahával ji pod tričkem a podprsenkou, vyhrnul jí tričko a tílko, rozepnul jí kalhoty, sahal jí do kalhot, pod kalhotky do rozkroku, opakovaně jí zasouval prst do přirození, pokoušel se přikládat ruku poškozené na jeho ztopořený penis, avšak poškozená se jeho jednání bránila tak, že s ním zápasila, křičela, brečela, žádala jej a prosila, aby to nedělal, snažila se vysmeknout ze sevření a vyndávala jeho ruku ze svého rozkroku, přitom ji vulgárně urážel, říkal jí, že je stejně „kurva“ jako ty ostatní, že chce a ani to neví, apod., poté se jej však podařilo poškozené odstrčit a byt opustit, když při odchodu na poškozenou ještě křičel finanční částky, které jí zaplatí za orální sexuální praktiky nebo za soulož,

3/

a) ve dnech od 3. 5. 2011, ve své kanceláři v budově P. M., P., S., i jinde, po přijetí do zaměstnání do pozice osobní asistentky z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, poškozené K.K., v průběhu pracovní doby, ale i po pracovní době, když byl pod vlivem alkoholu, vyhrožoval fyzickou likvidací, hrozil jí, že ji již nikdo nezaměstná, opakovaně po ní požadoval soulož či jiné sexuální praktiky a nabízel jí možnost navýšení platu za tyto aktivity, a když s tím poškozená nesouhlasila, tak se jeho jednání vůči ní zhoršilo, v nočních hodinách zasílal poškozené na její mobilní telefon SMS zprávy s vulgárním obsahem, přičemž dne 8. 6. 2011 v odpoledních hodinách, po skončení pracovní doby, kdy chtěla poškozená odejít ze zaměstnání domů, uzamkl vstupní dveře kanceláře a znemožnil jí tak opustit pracoviště a sdělil jí, že je nepřítel státu, křičel na ni, ať zavolá policii, že ji odmítá pustit, s tím, že mu stejně nikdo nemůže nic udělat, na to jej poškozená několikrát žádala a prosila, aby ji pustil domů, čemuž ale odmítal vyhovět a stále na poškozenou jen křičel, a ona ve strachu poté tajně napsala SMS zprávu s žádostí o pomoc svému příteli J. F., který věc ohlásil Policii ČR, na základě čehož se na místo skutečně po chvíli dostavila hlídka Policie ČR a poškozená díky tomu mohla opustit uvedenou kancelář,

b) dne 9. 6. 2011 ve 14.00 hod. pak poškozené K. K. zaslal na její mobilní telefon SMS zprávu, ve které poškozené vyhrožoval, že na ni podá trestní oznámení za krádež knihy Výročí Lvího klubu.

Dále se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených taktéž pod bodem V. dopustil přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku tím, že:

4/

dne 18. 5. 2011, v B., V., se dostavil společně s F. J. do ordinace poškozené MUDr. L. L., v zařízení CENAP, o. s., a tuto důrazně žádal, aby zajistila, že její dcera - poškozená M. L. vezme zpět svou výpověď, kterou učinila na Policii ČR v souvislosti s její prací osobní asistentky a cestou a událostmi ze dne 8. 4. – 9. 4. 2011 z K. V. z G. P., dále argumentoval tím, aby měla poškozená rozum, že se to církvi nebude líbit, upozorňoval ji na to, že je moc pyšná a aby si nemyslela, že jí její ambulance dlouho vydrží, protože se on osobně zná s předsedou České gynekologicko-porodnické společnosti, též s nějakým zastupitelem Vatikánu a církve v ČR, s nunciem a s biskupy, a prostřednictvím těchto osob se postará, aby její ambulance nefungovala, nadále opakovaně požadoval stažení výpovědi poškozené M. L. s tím, že pro něj není problém poslat U., a pak že už M. nebude vypovídat vůbec, a když poškozená odmítla splnit tyto jeho pokyny, začal na ni křičet a natahovat k ní ruce, až začala mít obavu, že ji bude škrtit, a svého jednání zanechal jen díky zásahu stále přítomného F. J., který jej slovně uklidnil, a poté ordinaci poškozené oba opustili.

Zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [ad skutek pod písm. a)] a zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [ad skutek pod písm. b)] obviněný spáchal podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem V. tím, že:

5/

a) v přesně nezjištěné době od 15. 7. 2011 z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, Praha 4, Soukalova 3355/3, přiměl svou osobní asistentku - poškozenou L. J., aby s ním absolvovala služební cestu na F., kde po příletu do M. poškozenou bezdůvodně slovně urážel vulgárními nadávkami, přičemž ve večerních hodinách dne 17. 7. 2011 při průjezdu čtvrtí M. požadoval po poškozené návštěvu veřejného domu za účelem výběru dívky na sex ve třech, což poškozená odmítla, následující den 18. 7. 2011 ve večerních hodinách si do hotelu O. G. S., kde byli ubytováni v jednom pokoji, přivezl za účelem uskutečnění sexuálních aktivit neztotožněnou dívku z manilského baru K. H. a požadoval po poškozené, aby se připojila k sexu ve třech, anebo aby alespoň jeho sexuální aktivity s uvedenou F. fotografovala nebo filmovala, což poškozená odmítla a z hotelu odešla, a po návratu do hotelu dne 19. 7. 2011 kolem 04.00 hod. chytil poškozenou za loket, násilím ji odvedl do hotelového pokoje, kde na poškozenou křičel, vulgárně ji urážel, zakazoval jí spát, nutil ji sledovat film týkající se instituce Vatikánu a nacistického hnutí, a dále poškozené vyhrožoval, že pokud jej neuposlechne, tak se může stát něco její rodině, zničí ji nebo se stane něco jejímu příteli, a tvrdil, že je vycvičený z Vatikánu jako detektiv, že si je o poškozené a jejích blízkých schopen zjistit všechny informace a prostřednictvím Vatikánu zajistí její likvidaci, a poté hrubě uchopil poškozenou za ruku, táhl ji násilím proti její vůli k proutěné sedačce, na kterou ji povalil, oběma rukama ji násilím držel a nutil ji sledovat uvedený film, poškozená se snažila vysmeknout z jeho držení, na což ji chytil za vlasy, začal jí násilím za ně tahat a druhou rukou poškozenou několikrát udeřil silou do hlavy, přičemž poškozená jej prosila, aby svého jednání zanechal, přesto dále poškozenou chytil za krk, začal ji škrtit se slovy, že Vatikán jediné, co nepovoluje, je zabít nový život, ale jinak je vše povoleno, poté, co se poškozená vysmekla ze rdoušení, ji opět chytil za vlasy, zatáhl ke zdi a dvakrát poškozené udeřil hlavou čelem o zeď, následkem čehož ztratila orientaci a přestala se bránit, poté se jí však podařilo vysmeknout se z násilného držení a z pokoje utéci do hotelové recepce, kde přivolala hotelovou ochranku a velvyslance RNDr. J.R., přičemž následně odmítl vydat poškozené její cestovní pas s tím, že pokud poškozená nebude dělat to, co on požaduje, tak její pas zničí,

b) poté, co dne 21. 7. 2011 odletěl s poškozenou L. J. na ostrov C. do přímořského letoviska B. do hotelu B. I. R., nutil poškozenou požívat alkoholické nápoje, dále neustále na poškozenou vyvíjel nátlak, vulgárním způsobem požadoval orální sex a soulož a dále poškozené vyhrožoval, že by její matka mohla přijít o licenci účetní, rovněž naznačoval poškozené případné údery a napadení, když si všiml, že poškozená více užívá svůj mobilní telefon, tak poškozené vyhrožoval, ať si uvědomí, co dělá, že v České republice skončí, nenajde zaměstnání a naprosto ji zničí, přičemž dne 22. 7. 2011 kolem 18.00 hod. opětovně po poškozené požadoval soulož, kterou ona odmítala, poté odešel do koupelny, ze které po chvíli vyběhl a znenadání poškozené vetřel své sperma na obličej a do vlasů, poté na poškozenou začal křičet, že jí rozbije hlavu lahví vína, poškozená na to utekla z hotelového pokoje a po jejím návratu ji dále urážel a opakovaně se dožadoval sexu se zdůvodněním, že je to její povinnost dle uzavřené pracovní smlouvy, následně při koupeli v hotelovém bazénu chytil ruku poškozené a ponořil jí hlavu pod vodu, až nevydržela s dechem a napila se vody, a takto to opakoval asi třikrát za sebou, kdy se poškozená cítila být ohrožená na životě hrozícím utopením, poté poškozenou pustil, a když vyšla ven z bazénu, tak ji dále udeřil nataženou rukou do tváře, a když poškozená sdělila, že odchází, tak jí vyhrožoval, že ji najdou v moři, a dne 23. 7. 2011 se podařilo poškozené za pomoci velvyslance ČR RNDr. J. R. předčasně opustit hotel B. I. R. i ostrov C. a odcestovat do M., kde z důvodu závratí a bolesti hlavy dne 25. 7. 2011 vyhledala lékařské ošetření, při kterém byly zjištěny podlitiny nad a kolem pravého oka, podlitiny na boční straně levého stehna o velikosti cca 6,5 cm a lékařské ošetření poškozená musela vyhledat rovněž po návratu do České republiky dne 27. 7. 2011,

a v důsledku jednání obviněného popsaného ad a), b) začala poškozená trpět vážnými psychickými problémy, kdy se u ní začaly projevovat výrazně úzkostné a psychosomatické symptomy, které svědčí o výrazné traumatizaci a se kterými byla nucena vyhledat odbornou pomoc, přičemž se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha s dlouhodobou pracovní neschopností řady měsíců, se sice zřetelnou pozitivní tendencí ke zmírňování příznaků, zatím však bez plného uzdravení, a se závažným narušením obvyklého života, vyžadující i nyní psychiatrickou ambulantní péči.

Rozsudek nalézacího soudu napadli odvoláními obviněný, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a poškozené M. L. a MUDr. L. L. Obviněný svůj opravný prostředek zaměřil proti všem jeho výrokům, státní zástupkyně v neprospěch obviněného brojila proti výroku o vině i o trestu a obě poškozené napadly výrok o náhradě škody. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 10 To 51/2013, byla odvolání obviněného, státní zástupkyně i poškozených podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Proti usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím svých obhájců JUDr. Martina Kőhlera a JUDr. Michala Říhy v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu rozsudku nalézacího soudu, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Obviněný má za to, že způsob, jakým soudy rozhodly o jeho vině, je v rozporu se základními zásadami trestního práva a ústavními kautelami práva na spravedlivý proces či rovnosti v právech a rovnosti před zákonem.

Odvolávaje se na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která umožňuje podat mimořádný opravný prostředek v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, obviněný namítá, že soudy nesplnily procesní podmínky, když nepřihlédly k námitkám obviněného, nepostupovaly podle trestního řádu, a to zejména v souvislosti s hodnocením důkazů. Soudy nehodnotily důkazy v souladu se zásadami trestního řízení, zejména nezvážily pečlivě všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle názoru obviněného je smyslem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. náprava vad, které vedou ke zmatečnosti rozhodnutí, tudíž obviněný s odkazem na tento dovolací důvod rovněž namítá, že byl zbaven přístupu k soudu prvního stupně. O tom svědčí fakt, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Stanislav Králík nebyl po celou dobu s ohledem na rozdílný způsob zacházení s návrhy na dokazování učiněné obhajobou a obžalobou nestranný. Jelikož bylo řízení před odvolacím soudem nařízeno na tři dny a ve skutečnosti trvalo pouhého půl dne a protože bylo těsně před zahájením uvedeného řízení změněno složení odvolacího senátu, který měl ve věci rozhodnout, nemohl odvolací soud v odvolání vytýkané vady věcně přezkoumat, řádný opravný prostředek tak byl zamítnut bez věcného přezkumu, z čehož obviněný opět dovozuje naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je z důvodu jeho rychlého vynesení a z důvodu nedostatečné argumentace překvapivé, není výsledkem spravedlivého procesu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 258/99), nýbrž je projevem libovůle v rozhodování.

Soud prvního stupně porušil zásadu zákazu opomenutí důkazů, neboť jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, spokojil se pouze s popisem skutkového děje v podobě, v jaké byl uveden v obžalobě a který vypověděly poškozené v přípravném řízení; pro ospravedlnění svého postupu užil soud nepřípustné argumentace ad autoritae a analogie. Obviněný uvádí, že nelze vycházet z důkazů, které jsou k jeho škodě, a ignorovat vše, co by mohlo svědčit v jeho prospěch, např. lékařskou zprávu z gynekologického vyšetření Z. Ž., které následovalo den po jejím znásilnění, výpovědi 15 navrhovaných svědků, mezi nimiž byla i A. Š., jakož i gynekolog poškozené Z. Ž., který se měl vyjádřit k jejímu prohlášení, že je panna, a k jejímu těhotenství, dále lékařské zprávy z oboru psychiatrie pojednávající o zdravotním stavu poškozených Z. Ž., M. L. a L. J., jež byly vyhotoveny před nástupem zmíněných poškozených do pracovního poměru, údajné křivé obvinění, jehož se podle svědectví A. B. měla v minulosti dopustit poškozená N. K. vůči B. K., či výpověď svědka F. J. Nadto obviněný podotýká, že důkazy v jeho prospěch, jež provedeny byly, ani v rozhodnutí soudu prvního, ani v rozhodnutí odvolacího soudu nebyly zmíněny. V této souvislosti zmínil zejména skutečnost, že poškozená M. L. měla po údajném omámení a znásilnění, kterých se měl dopustit obviněný, pohlavní styk se svým partnerem. Soudy se nevyjádřily k prokázané skutečnosti, že několik poškozených při „náboru“ do práce předkládalo velmi odvážné, nezřídka nahé fotografie, či ke skutečnosti, že poškozená M. R. obstarala do role placené společnice namísto sebe poškozenou N. K. V rozhodnutí odvolacího soudu pak obviněný nejvíce postrádá vyjádření k námitkám týkajícím se poškozené M. H., která jakoukoliv jeho trestnou činnost popřela.

V jednání soudu prvního stupně lze spatřovat porušení zásady zákazu deformace důkazů. Deformace důkazů se tento soud dopustil, když ignoroval námitky obhajoby o hodnověrnosti svědků a poukaz obhajoby na jednání svědků následující po předmětné zkušenosti, které nemohlo být v souladu se zkušenostmi, jež podle výpovědí prožili, nereflektoval. Podle názoru obviněného je takové jednání soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, který vymezil principy trestního řízení.

Obviněný namítá, že soud prvního stupně těsně před vyhlášením rozsudku rozšířil počet znásilněných z šesti na devět, což mělo za následek, že se proti obviněním nemohl řádně bránit. Tím, že soud prvního stupně nezohlednil ze závěrečné řeči shrnutí dosavadního průběhu řízení, použil pouze úvod a závěr této řeči a 29 stran závěrečné řeči doplnil až na výslovnou žádost obviněného, bylo obviněnému taktéž odepřeno právo na poslední slovo podle ustanovení § 217 tr. ř., přičemž takový postup soudu prvního stupně bezpochyby ovlivnil i soud odvolací, který závěrečnou řeč obviněného nenechal v plném rozsahu, rozdělil ji na dvě části, z nichž jedna v trestním spise dosud chybí. Obviněný uvádí, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Stanislav Králík zapomněl v den vyhlášení rozsudku provést vazební zasedání a učinil tak až o týden později. V souvislosti s Mgr. Stanislavem Králíkem vyslovil obviněný rovněž podezření, že byl při rozhodování někým ovlivněn, že dostal pokyn, jak věc rozhodnout, neboť obviněnému na otázku, proč mu byl uložen tak vysoký trest, odpověděl „co prej mohl dělat“. Další procesní vadu spatřuje obviněný ve znaleckém posudku prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. Uvádí, že v tomto posudku chybí datum u dodatku, a namítá, že vyšetření trvalo 15 minut a v jeho průběhu nebyl proveden tzv. Minnesotský dotazník, který jako jediný může prokázat anomálii charakteru. Jiný znalecký posudek si obviněný nemohl nechat vypracovat, neboť předseda senátu Mgr. Stanislav Králík žádnému z pěti lékařů vstup do věznice neumožnil.

Obviněný poukazuje rovněž na údajnou nepřiměřenost trestu. Domnívá se, že závažnost jeho činu neodpovídá uloženému trestu, a konstatuje, že soud při ukládání trestu podlehl tlaku okolí a médií. Žádné z poškozených nebyla způsobena trvalá fyzická újma. Psychické problémy, nikoliv však trvalého rázu, pociťovalo několik poškozených; trvalý ráz psychických problémů byl dán pouze u poškozené M. L. a není jisté, zda tomu tak nebylo z důvodu studia na vysoké škole a s tím souvisejících zkoušek. Vzhledem k pochybnostem a nedostatkům důkazů obžaloby soud prvního stupně značně pochybil, když obviněnému uložil trest v horní třetině trestní sazby.

Dovolatel setrvává na své obhajobě, že poškozené byly organizovány poškozenou M. R., která si dala za cíl, že obviněného stůj co stůj potrestá. Podotýká, že celý komplot je zinscenován falešným knězem E. F. Dále rozebírá otázku věrohodnosti jednotlivých poškozených, k čemuž zejména interpretuje jejich chování bezprostředně po činu, nabízí všeobecné hodnocení obsahu jejich svědectví i obsahový rozbor některých dalších důkazů. Zdůrazňuje, že žádná z dívek nedoložila gynekologickou zprávu o znásilnění. Co se týče poškozené M. K., tato s obviněným udržovala intimní poměr dobrovolně, a to již od roku 2005, ve vztahu byla spokojená, od obviněného přijímala dary a pracovní poměr s obviněným nerozvázala. K pohlavnímu styku donucena nebyla, údajné násilí, kterého se měl obviněný na poškozené dopustit, popírá fotodokumentace z kongresu, nehledě na to, že hodnověrnost výpovědi poškozené, která ani nedoložila žádnou dokumentaci stran ošetření svých údajných zranění, je zpochybněna skutečností, že se poškozená v průběhu cesty letadlem opila. Ani v případě poškozené Š. G., dříve N., neexistuje důkaz, že by byla znásilněna, s obviněným udržovala intimní poměr taktéž dobrovolně; byla-li by ve vztahu nespokojená, neabsolvovala by četné služební cesty a pracovní poměr by po údajném znásilnění ukončila. U poškozené Z. Ž. nebyl soudem prvního stupně zohledněn fakt, že trpěla depresemi, na něž užívala léky neslučující se s konzumací alkoholu. Tato poškozená užívala i jiné preparáty (marihuanu, deriváty diazepamu), což kredibilitě její výpovědi nikterak nesvědčí. Uvedené okolnosti rovněž zpochybňují závěr, že příčinou údajné posttraumatické poruchy poškozené byl obviněný. Ke znásilnění poškozené mělo dojít v M. dne 20. 6. 2009 (podle skutkových zjištění soudů dne 19. 6. 2009), na služební cestě v M. však byl obviněný s poškozenou dne 10. 6. 2009. Došlo-li by ke znásilnění, neabsolvovala by poškozená Z. Ž. s obviněným další služební cesty a zaměstnání by opustila. Vztahu agresora a oběti nenasvědčuje ani SMS konverzace či fotodokumentace ze služebních cest. V případě poškozené Z. Ž. existují dále nedostatky ve vztahu k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Obviněný nevěřil, že překonává vážně míněný odpor poškozené, nejednal s úmyslem poškozenou znásilnit, domníval se, že poškozená klade odpor za účelem eskalace momentu napětí, že si jeho jednání užívá.

Dále namítá, že nebylo prokázáno, jak se do sklenice s džusem určené poškozené N. K. dostal opiát. Otisky prstů obviněného na sklenici zjištěny nebyly, vyšetřování Policie České republiky bylo v této věci pro nedostatek důkazů zastaveno, což soud prvního stupně nerespektoval. Nadto obviněný namítá, že i kdyby látku Zolpidem do sklenice vhodil, nespáchal by trestný čin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tuto látku nevyrobil, nedovezl, nevyvezl, neprovezl, nikomu ji nenabídnul, ať už výslovně či konkludentně (nabídku popírá skutečnost, že poškozená neměla o výskytu látky v nápoji vědět), nedopustil se ani zprostředkování či prodeje, neboť mezi poškozenou a obviněným neexistoval vztah výrobce/dealer/kupující. Zolpidem poškozené rovněž nijak jinak neoprávněně neopatřil – takového jednání by se totiž dopustil, pokud by poškozená byla s přijetím látky seznámena a souhlasila by s ním; případné přechovávání látky pak vylučuje fakt, že obviněný byl k držbě látky Zolpidem oprávněn. Podle názoru obviněného nelze tvrdit, že by jeho jednání spočívající v hození zmíněné látky do sklenice s džusem mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu znásilnění ve stadiu pokusu. Uvedené jednání vykazuje spíše znaky, v případě dané skutkové podstaty, beztrestné přípravy, neboť došlo k pouhému vytváření podmínek pro spáchání trestného činu a nikoliv k jednání bezprostředně směřujícímu ke znásilnění poškozené, tedy k jednání blížícímu se dokonání trestného činu. Nebylo prokázáno, za jakým účelem měl obviněný látku do sklenice vhodit, tudíž nelze zjistit jeho úmysl. Poškozená v hlavním líčení nebyla vyslechnuta, soud prvního stupně se spokojil s její emailovou zprávou, že je pro soud z důvodu pobytu v A. dlouhodobě nedosažitelná, a to bez toho, aby si původ této emailové zprávy ověřil.

Co se poškozené M. R. týče, tato s obviněným udržovala dobrovolný intimní poměr, se kterým se nikterak netajila, a ještě rok poté, co ji měl obviněný ve vířivce fyzicky napadnout, u obviněného pracovala. Obviněný má za to, že poškozená M. R. je zhrzenou milenkou toužící po pomstě, jejíž výpověď nelze pokládat za hodnověrnou. Samotný incident, k němuž ve vířivce došlo, nelze podle mínění obviněného kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný nejednal s úmyslem poškozenou donutit strpět jeho výčitky a zabránit v opuštění vířivky. Podle soudem prvního stupně popsaného skutkového stavu by se obviněný vůči poškozené M. R. dopustil nikoliv trestného činu vydírání, nýbrž trestného činu ublížení na zdraví, pro nějž však trestně stíhán nebyl. V případě poškozené M. H. obviněný předně namítá, že byla ve své výpovědi naváděna policejním orgánem, který měl na výsledku řízení zájem, že do okamžiku výslechu si poškozená nebyla vědoma toho, že by ji obviněný v minulosti znásilnil, a dále uvádí, že vzhledem k absenci vzpomínek poškozené nelze zjistit, zda byla poškozená omámena opiátem nebo alkoholem a zda obviněný překonával odpor poškozené, či měla poškozená pohlavní styk s obviněným dobrovolně. Zjištěný skutkový stav tudíž podle názoru obviněného nenaplnil veškeré znaky trestného činu znásilnění.

Poškozená M. L. udržovala s obviněným intimní poměr opět zcela dobrovolně, sama jej sváděla, a pokud by nebyla spokojená, obrátila by se na kolegy, policii či by ze zaměstnání odešla. Ze znásilnění usvědčuje obviněného pouze výpověď poškozené, která do protokolu o výslechu svědka uvedla, že si nic nepamatuje. V případě incidentu v G. P. opomenul soud prvního stupně důležité důkazy, zejména výpověď svědka M. Ž., a vycházel převážně z výpovědi uvedené poškozené. Obviněný se též domnívá, že zdravotní stav poškozené zjištěný ve znaleckém posudku neodpovídá skutečnému stavu, neboť zjištěná stresová porucha jí nebránila pokračovat ve studiu dvou vysokých škol a absolvovat zkoušky, tudíž se podle názoru obviněného mohla poškozená zúčastnit hlavního líčení a být v jeho průběhu vyslechnuta. V souvislosti s poškozenou M. L. obviněný rovněž popírá, že by se vůči ní dopustil sexuálního nátlaku. Svoboda rozhodování v pohlavních vztazích, jakožto objekt tohoto trestného činu, nebyla snížena, neboť poškozená obviněnému ani jednou nesdělila, aby svého jednání, kdy ji osahával na prsou, líbal a požadoval, aby mu usedla na klín, zanechal. Vzhledem ke konkludentnímu souhlasu poškozené se navíc obviněný nemohl dopustit úmyslného trestného činu. Obviněný nezneužil závislosti poškozené nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti či vlivu. Poškozená na obviněném nebyla závislá, v době, kdy se měl trestný čin odehrát, poškozená o práci teprve žádala, obviněný tak nebyl v postavení nadřízeného, a případný vliv či důvěryhodnost jsou vyloučeny s ohledem na to, že obviněný byl pro poškozenou cizí osobou. Viděla-li, jak s ní bude obviněný zacházet, mohla práci odmítnout. Obviněný nahlíží na celou záležitost jako na výměnný obchod – poškozená se rozhodla vyměnit svou důstojnost a pohlavní vztah za roli ve filmu. K incidentu, kdy měl poškozenou znásilnit (zjevně dne 5. 4. 2011), obviněný uvedl, že bezbrannosti poškozené nezneužil, neboť absence vzpomínek poškozené na inkriminovaný okamžik nezakládá předpoklad bezbrannosti. Bezbranné jsou osoby neschopné projevu vůle či jakékoliv reakce na jednání pachatele, což poškozená nebyla. Sama totiž uvedla, že měla problém s koordinací pohybů, nikoliv že nad pohyby ztratila kontrolu. Obviněný proto konstatuje, že s ním měla poškozená pohlavní styk dobrovolně. Jednání obviněného, kdy měl poškozené M. L. v případě nedořešení pracovních záležitostí vyhrožovat zveřejněním soukromých informací, nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování. Poškozené nebylo vyhrožováno smrtí či těžkou újmou na zdraví. Vyhrožování zveřejněním soukromých informací nebylo schopné zapříčinit důvodnou obavu z jiné těžké újmy. S informacemi, které odrážely její způsob života, poškozená obviněného sama seznámila. Kdyby se s obviněným setkala a řádně dořešila své pracovní povinnosti, mohla pociťovaný tlak kdykoliv ukončit.

Vzhledem k nemožnosti zjištění skutečného skutkového stavu věci je odsouzení obviněného za trestný čin, jehož se měl dopustit vůči poškozené J. F., proti zásadám presumpce neviny a in dubio pro reo. Soud vycházel pouze z výpovědi poškozené, která však do bytu, v němž se incident odehrál, šla dobrovolně, a ačkoliv mohla kdykoliv odejít, setrvala v něm v přítomnosti obviněného až do půlnoci. S odstupem času nelze zjistit, zda k násilnostem došlo či nikoliv. Poškozená do úředního záznamu vypověděla, že ke znásilnění nedošlo, přesto před soudem prvního stupně uvedla, že jí obviněný vsunul dvakrát prst do vaginy. Ze shodného uvádění znásilnění za pomoci prstů vyvozuje obviněný zmanipulování poškozených. V případě poškozené K. K. se jedná o účelový výklad běžné situace. Tato poškozená tvrdila, že byla držena v místnosti, která, jak se ukázalo, byla jejím pracovištěm. Uzamčení spojovacích dveří bylo na pracovišti obvyklé a poškozená o odemknutí obviněného nežádala. Držení, které proběhlo na místě, kde měla poškozená práci a přístup na internet, trvalo několik minut. Obviněný chtěl pouze zachovat soukromý ráz schůzky s plk. V. a nemožnost odchodu poškozené byla dílem náhody, neboť obviněný zamkl poškozenou neúmyslně. Obviněný proto uvádí, že absentuje úmysl způsobit poškozené újmu, nadto podotýká, že je nelogické, aby (třebaže) úmyslné uzamčení poškozené naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, byť ve stadiu pokusu. Jednání obviněného nemělo sexuální podtext, obviněný po poškozené pohlavní styk nevyžadoval. Zmatek způsobila poškozená, která volala svému příteli, že je vězněna, v důsledku čehož byla zalarmována policie. Soud prvního stupně odmítl provést výslech plk. V., o jehož věrohodnosti nelze pochybovat, a zpráva policie o výslechu k incidentu v trestním spise chybí. Zjištění soudu o úmyslech obviněného jsou prosté spekulace. Obviněný dále poukazuje na to, že hrozbu trestního oznámení za krádež knihy Výročí Lvího Klubu nelze požadovat za nebezpečné vyhrožování. Obviněný pouze chtěl, aby poškozená K. K. sama trestný čin, který spáchala, napravila.

V případě poškozené MUDr. L. L. obviněný namítá, že není možné, aby zapomněla jedinou část rozhovoru, která naplňovala znaky skutkové podstaty trestného činu, a to část, kdy měl obviněný poškozené vyhrožovat fyzickou likvidací U. Kromě výpovědi poškozené neexistuje usvědčující důkaz, že se obviněný takového vyhrožování dopustil. Svědek F. J., který byl situaci přítomen a jakékoliv vydírání popírá, vyslechnut z důvodu nedoručení předvolání k hlavnímu líčení nebyl. K notářsky ověřenému místopřísežnému prohlášení uvedeného svědka nebylo jako k důkazu přihlédnuto. Poškozená L. J. vypověděla, že ji během služební cesty na F. obviněný nutil k pohlavnímu styku s ním a další osobou a poté, co to odmítla, vyhrožoval jí, bil ji a aby neutekla, zabavil jí cestovní pas. Obviněný nechápe, proč takové jednání poškozená trpěla a s obviněným nadále cestovala, přestože jí byla velvyslancem RNDr. J. R. třikrát nabízena možnost vycestovat i bez cestovního pasu. Služební cestu poškozená přerušila, až když za ní přiletěl její přítel. Dva dny po návratu z F. byla obviněná v nemocnici ošetřena pro zranění, u nichž není vyloučeno, že jí je způsobil právě její přítel. Otok v oblasti dolní čelisti, který byl při tomto ošetření zjištěn, při původním vyšetření (a nikoliv hospitalizaci) na F. zjištěn nebyl, tudíž byl způsoben tehdy, kdy poškozená byla již z dosahu obviněného. Obviněný připouští, že po poškozené pohlavní styk požadoval, popírá však, že by ji k němu nutil. Při násilí, kdy ji měl topit a udeřit do tváře, se nepokoušel zaútočit na pohlavní orgány poškozené. Násilné jednání obviněného nemělo za cíl překonat odpor poškozené a donutit ji k pohlavnímu styku. Soud se tedy dopustil nesprávné právní kvalifikace, když obviněného uznal vinným pokusem znásilnění a nikoliv ublížením na zdraví.

Obviněný namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke svědectví dalších asistentek a zainteresovaných osob, které svědčily v jeho prospěch. Konkrétně zmiňuje JUDr. J. S., MUDr. F. F., DiS. I. K., D. G., J. N., T. K., P. H. a V. U. Opětovně poukazuje na porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro a navrhuje, aby dovolací soud, nebude-li moci sám rozhodnout podle ustanovení § 265m tr. ř., zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 10 To 51/2013, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně v dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Martinem Kőhlerem navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o změně místní příslušnosti z Vrchního soudu v Praze na Vrchní soud v Olomouci, „a to zejména s odkazem na JUDr. Jana Sváčka (původně předseda Městského soudu v Praze, nyní soudce Vrchního soudu v Praze)“.

V dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Michalem Říhou obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby dále postupoval podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že návrh na změnu místní příslušnosti soudu druhého stupně, který je v dovolání obsažen, se jeví jako iracionální a neodůvodněný, neboť obviněný ani nenaznačuje, jaký vliv na výsledek řízení může mít skutečnost, že soudce JUDr. Jan Sváček změnil působiště z Městského na Vrchní soud v Praze. Pro změnu příslušnosti soudu nevidí státní zástupce sebemenší důvod.

Státní zástupce se posléze vyjádřil k námitkám v podaných dovoláních shodně vytčeným. K výhradě opomenutých důkazů uvedl, že v rámci řízení před soudem uplatnil obviněný několik důkazních návrhů, přičemž mu nelze přisvědčit v tom, že by se jimi soud nezabýval, či je bezdůvodně pominul. Neprovedení výslechu svědka F. J. nelze označit jako záměrný postup soudu prvního stupně v neprospěch obviněného. Na str. 106 rozsudku soud vysvětluje, že se tohoto svědka opakovaně pokoušel vyslechnout, a to i za přispění policie, ale svědek se účasti u jednání soudu bránil a mařil i předvedení k hlavnímu líčení. Od jeho osobního výslechu soud upustil nejen se zřetelem k hledisku času a k hledisku procesní ekonomie, ale rovněž proto, že se jedná o osobu pochybné pověsti, trestně stíhanou, jejíž svědectví by sotva blíže objasnilo skutková zjištění. Státní zástupce zdůraznil, že písemné prohlášení zmíněného svědka F. J., založené ve spise, označil soud za irelevantní. Soud na str. 109 písemného vyhotovení rozsudku vyložil dostatečně významné důvody, proč nevyslechl odsouzeného svědka P. H.; v hlavním líčení soud naopak vyslechl svědky R. M. Z., M. B., P. H. a V. U., kteří se z iniciativy obhajoby k hlavnímu líčení dostavili a svědčili – byť podle názoru státního zástupce vesměs poněkud zmateně – ve prospěch obviněného.

Co se týče tvrzení obviněného, že soud deformoval důkazy, podle státního zástupce není ani v jednom z podaných dovolání uvedené tvrzení konkretizováno natolik, aby bylo možné podobně vadný postup v napadeném rozhodnutí shledat. Za deformaci důkazu nelze označit situaci, kdy soud provedený důkaz vyloží ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěje k jinému výsledku, než by si obviněný přál. Státní zástupce podotýká, že obviněný brojí proti způsobu hodnocení důkazů, a připomíná, že námitky skutkové neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, nejsou-li ve smyslu judikatury klasifikovány např. jako případ extrémního nesouladu, což obviněný v dovolání neučinil. Nadto státní zástupce ve shodě se soudem druhého stupně konstatuje, že v procesu dokazování se nalézací soud žádných pochybení nedopustil.

Skutkovou povahu má podle mínění státního zástupce i námitka obviněného, že měla být opatřena kompletní zdravotní dokumentace poškozených, teprve až po jejímž vyhodnocení by bylo možné stanovit, zda u nich došlo ke vzniku těžké újmy na zdraví, či nikoliv. Státní zástupce se domnívá, že soud tuto otázku bedlivě zkoumal a měl k tomu dostatečný důkazní základ; požadavky dalšího rozšiřování dokazování nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů. Skutkový stav zjištěný soudem a zachycený v popisu skutku odpovídá podle státního zástupce zvolené právní kvalifikaci, a tudíž citované námitky nejsou způsobilé zpochybnit správnost skutkových a právních závěrů napadeného meritorního rozhodnutí.

Ačkoliv námitka, že rozhodnutí soudu druhého stupně je překvapivé, neboť v něm obviněný postrádá argumentaci ke svým odvolacím námitkám, taktéž nemá vazbu na žádný ze zákonných dovolacích důvodů, státní zástupce k ní uvedl, že za překvapivé rozhodnutí nelze označit rozhodnutí, jehož odůvodnění neodpovídá představám obviněného. Odvolací soud se podle názoru státního zástupce zjevně a důvodně ztotožnil jak se skutkovými závěry, tak s právními vývody nalézacího soudu, a pokud na nějakou odvolací námitku konkrétně nereagoval, stalo se tak proto, že v té věci akceptoval stanovisko soudu prvního stupně.

Výtku, že soudy nehodnotily důkazy v souladu se zásadami trestního řízení, zejména nezvážily pečlivě všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, považuje státní zástupce za zcela prázdnou a formální proklamaci bez skutečné obsahové náplně. Jestliže v dalším obsahu dovolání obviněný prezentuje své představy o náležitém hodnocení provedených důkazů, jde o stále tutéž polemiku, kterou rozvíjel v rámci své obhajoby i řádného opravného prostředku. Namítá-li dále, že jeho jednání bylo právně nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoli z dokazování jednoznačně vyplývá, že se ze strany obviněného o trestný čin nejednalo, opakuje tytéž argumenty, jejichž podstatou je negace závěrů učiněných soudem. Státní zástupce uvádí, že skutkové věty obsahují vyjádření všech znaků aplikovaných skutkových podstat ze zvláštní části trestního zákona/zákoníku.

Obecné úvahy o přiměřenosti uloženého trestu jsou podle mínění státního zástupce z hlediska důvodů dovolání irelevantní. Irelevantní je podle jeho názoru i námitka, že soud prvního stupně krátce před vyhlášením rozsudku rozšířil počet údajně znásilněných ze šesti na devět. Státní zástupce uvedl, že soud musí vymezit skutkový děj tak, jak vyplynul z vyhodnocení provedených důkazů. Přitom není a nemůže být striktně vázán popisem skutku v obžalobě či v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, je-li zachována totožnost skutku ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., o čemž státní zástupce v posuzovaném případě nikterak nepochybuje. Co se týče právního posouzení skutkových okolností, zejména v tom smyslu, zda konkrétní jednání obviněného naplňovalo znaky znásilnění nebo jiného ataku proti osobní sféře poškozených, je soud podle státního zástupce zcela autonomní (§ 220 odst. 3 tr. ř.).

S poukazem na protokol o hlavním líčení ze dne 6. 2. 2013, na jehož str. 3 až 6 je zachycena podstata vystoupení obviněného v posledním slově, poukazuje dále státní zástupce na nepravdivost tvrzení obviněného, který v dovolání namítal, že mu právo posledního slova bylo odepřeno. Jak vyplývá z vyjádření samotného obviněného, svou řeč předal soudu v písemné podobě, a tudíž není nutné, aby tato byla implementována do protokolu o hlavním líčení v plném rozsahu.

K námitce obviněného, že soud nerespektoval zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo, státní zástupce uvedl, že z dovolání není patrné, v čem konkrétním spatřuje obviněný porušení zásady presumpce neviny. Státní zástupce podotýká, že soud prováděl důkladné dokazování, v jehož rámci se snažil vyhovět i požadavkům obviněného, provedené důkazy široce hodnotil a své úvahy v rozsudku zřetelně a přesvědčivě vyložil. Z toho je zřejmé, že předem utvořenou představu o vině obviněného neměl, vycházel z presumpce jeho neviny a opak – tj. vinu obviněného – zákonným způsobem dokazoval. Výtka, že zásada in dubio pro reo nedošla naplnění, je podle státního zástupce lichá, neboť tato zásada se může uplatnit pouze v situaci, kdy skutková zjištění soudu jsou do té míry nejednoznačná, že dovolují dvojí výklad; v takovém případě je soud povinen aplikovat zmiňovanou zásadu a rozhodnout ze dvou či několika alternativ způsobem pro obviněného nejpříznivějším. Podobná situace však v posuzované věci nenastala, protože soud dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, které pak bez potíží zastřešil aplikací příslušných norem trestního práva hmotného.

Státní zástupce závěrem konstatoval, že námitky obsažené v dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Martinem Köhlerem (všechny námitky, k nimž se státní zástupce vyjadřoval, kromě námitky tzv. „překvapivého rozhodnutí“) zcela minuly souběžně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť žádná z procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí, jaké odvolací soud učinil, jež by nebyla v daném případě naplněna, nebyla obviněným vymezena. Obviněným uváděné procesní normy či zásady nelze podřadit pod takto deklarovaný důvod dovolání, který se vztahuje prakticky toliko k ustanovení § 253 a násl. tr. ř.

Státní zástupce s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. dovolání obviněného zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.

Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného, státní zástupkyně a poškozených proti rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta jako nedůvodná poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Třebaže tedy obviněný s odkazem na první alternativu uvedeného dovolacího důvodu nesprávně a nevěcně tvrdil, že jeho řádný opravný prostředek byl zamítnut bez věcného přezkumu, a to pro „nesplnění procesních podmínek“ (vadné hodnocení důkazů nalézacím soudem, zmatečnost rozhodnutí, předseda senátu nebyl po celou dobu nestranný), nemá proto zmíněné pochybení jeho argumentace vzhledem k souběžně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na přezkum napadeného rozhodnutí a řízení tomuto rozhodnutí předcházejícího vliv.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, které mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, jak na ně poukazoval již státní zástupce ve svém vyjádření, není dovolací soud povinen přezkoumat, neboť tyto výhrady nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Při hodnocení důkazů postupoval soud prvního stupně důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku po obsáhlé rekapitulaci obsahu provedených důkazů v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k tomu, že se obviněný činů dopustil, a proč považuje jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 97 až 109 rozsudku soudu prvního stupně). Jakkoliv lze souhlasit s názorem dovolatele, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je příliš stručné, tento soud se omezil jen na odkazy na správné úvahy nalézacího soudu (viz str. 5, 6), nelze mu to s ohledem na obsah odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v zásadě vytknout a vyvozovat úsudek o nepřezkoumatelnosti, ba dokonce překvapivosti takového rozhodnutí. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Pokud jde o námitku, že řízení před odvolacím soudem bylo nařízeno na tři dny a ve skutečnosti trvalo pouhého půl dne a že těsně před zahájením uvedeného řízení bylo změněno složení odvolacího senátu, který měl ve věci rozhodnout, tato nejen že není v části opodstatněná, neboť z rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze se podává, že složení senátu č. 10, jenž dotčenou trestní věc v odvolacím řízení projednával, nebylo v období od 1. 5. 2013 do 1. 7. 2013 změněno, ale ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k vadám řízení, jež by s ohledem na shora uvedené bylo možné označit jako vady mající za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, není ani relevantní. Z hlediska dovolání obviněného považuje Nejvyšší soud za irelevantní rovněž výhradu, že v den vyhlášení rozsudku nalézacího soudu nebylo provedeno vazební zasedání, jakož i výtku, že předseda senátu Mgr. Stanislav Králík „nebyl po celou dobu nestranný“, jelikož opakovaně zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Co se týče tvrzení, že obviněnému bylo v řízení před soudem prvního stupně odepřeno právo na poslední slovo, nutno poznamenat, že uvedené se nezakládá na pravdě, poněvadž z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněnému bylo umožněno poslední slovo před nalézacím soudem pronést a že je také pronesl. V protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 2. 2013 tento projev sice není zaznamenán celý (č. listu 2913 až 2916), do spisu je však posléze na žádost obviněného chybějící pasáž doplněna (č. listu 3953 až 3964). V těchto souvislostech není od věci poznamenat, že soud prvního stupně sice důsledně neodlišil závěrečnou řeč obviněného ve smyslu § 216 tr. ř. a jeho poslední slovo podle § 217 tr. ř., což ale v posuzovaných souvislostech neznamenalo žádnou újmu na právech obviněného.

V obou případech jde o projev přednášený s cílem ovlivnit soud v jeho úvahách před meritorním rozhodnutím a naposled v průběhu hlavního líčení shrnout a prezentovat vlastní stanovisko k věci. Obviněnému se tak zároveň umožňuje, aby v zájmu co nejširšího uplatnění práva na obhajobu promluvil jako poslední a případně tak reagoval na argumenty svých předřečníků, a tím jako poslední ovlivnil rozhodování soudu. Závěrečnou řečí, popř. posledním slovem tedy obviněný rovněž realizuje své ústavně zaručené právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a to vedle práva zakotveného v § 214 tr. ř. (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Obviněný má právo na poslední slovo vždy bezprostředně předtím, než senát odejde k závěrečné poradě. Slovo se mu udělí i v případě, že předtím nevyužil práva na závěrečnou řeč nebo za něj přednesl tuto řeč jeho obhájce. Účelem posledního slova je umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2702 až 2705). Z protokolu o hlavním líčení je zjevné, že obviněnému byla dána možnost uplatnit vlastní obhajobu, že jeho projev byl posledním před poradou senátu, tudíž smysl a účel obou těchto institutů byl jasně naplněn, což je konstatováno též s přihlédnutím k obsahu jeho podání.

Právo obviněného na „poslední slovo“ nebylo porušeno ani v rámci odvolacího řízení, neboť podle protokolu o veřejném zasedání předložil obviněný „závěrečnou řeč“ (správně konečný návrh – viz § 235 odst. 3 tr. ř.) k založení do spisu (č. listu 4038), tato závěrečná řeč je pak uvedena na č. listu 4040 až 4044, přičemž s ohledem na číslování stran a závěrečný podpis obviněného se nejeví, že by jakékoliv pasáže této řeči absentovaly.

Namítá-li obviněný, že soud prvního stupně těsně před vyhlášením rozsudku rozšířil počet znásilněných z šesti na devět, což mělo za následek, že se proti obviněním nemohl řádně bránit, opomíjí, že při hlavním líčení dne 28. 1. 2013 byl soudem na možnost přísnějšího posuzování skutků u poškozených N. K., K. K. a L. J., tj. na možnost posuzovat skutky jako trestné činy znásilnění, nikoliv jako v obžalobě uvedený trestný čin sexuálního nátlaku, upozorněn (č. listu 2875), načež reagoval tak, že žádá o poskytnutí nové lhůty k přípravě obhajoby a žádá, aby na závěrečné řeči bylo hlavní líčení odročeno (č. listu 2882); s ohledem na žádost obviněného o poskytnutí nové lhůty k přípravě obhajoby bylo dne 29. 1. 2013 hlavní líčení odročeno na den 6. 2. 2013, což všichni vzali na vědomí (č. listu 2907).

Výhrady obviněného vztahující se ke znaleckému posudku prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., a doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., jenž pojednává o duševním stavu obviněného, jsou taktéž zcela liché. Ačkoliv se z obsahu trestního spisu podává, že obviněným zmiňovaný Minnesotský dotazník skutečně proveden nebyl, nutno podotknout, že byly užity mnohé jiné metody (viz č. listu 289), které ve spojení s informacemi obviněným v průběhu vyšetření uvedenými a s obsáhlostí a komplexností znaleckého posudku dovolují učinit závěr, že z objektivního hlediska je vyvráceno, aby vyšetření obviněného trvalo pouhých 15 minut. Rovněž se nezakládá na pravdě, že si obviněný v důsledku přístupu předsedy senátu nalézacího soudu Mgr. Stanislava Králíka nemohl nechat vypracovat jiný znalecký posudek. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že Mgr. Stanislav Králík udělil souhlas s vyšetřením a vypracováním znaleckého posudku prof. PhDr. ThDr. MUDr. et Dr. Jaroslavem Maxmiliánem Kašparů, Ph.D., dr.h.c. (č. listu 2510), a na základě žádosti obhájce obviněného (č. listu 3950) umožnil vstup do věznice MUDr. Radimu Uzlovi, CSc. (č. listu 3951). K námitce, že u znaleckého posudku prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., resp. u dodatku tohoto posudku, chybí datum, je zapotřebí uvést, že datum u dodatku znaleckého posudku o duševním stavu poškozené M. L., jenž má obviněný vzhledem ke shodným námitkám obsaženým v odvolání zjevně na mysli, sice fakticky absentuje, datum jeho vyhotovení, 18. 9. 2012, je však zjevné z přípisu, spolu s nímž byl uvedený dodatek zaslán Městskému soudu v Praze (č. listu 2495).

Důvodnost nelze přiznat ani námitce, že soud prvního stupně porušil zákaz opomenutí důkazů. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů podle něj vskutku neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit v podstatě třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není však soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V daných souvislostech nutno poukázat na hlavní líčení konané dne 29. 1. 2013, kdy před skončením dokazování na dotaz předsedy senátu obhájce obviněného uvedl, že z navrhovaných důkazů trvají jen na opatření provedení zpráv poškozených Z. Ž., M. L. a L. J. a že jinak na provedení dalších obhajobou navrhovaných důkazů netrvají (srov. č. listu 2906). Ve vztahu ke zmiňovaným lékařským zprávám jmenovaných poškozených považuje Nejvyšší soud za podstatné poznamenat, že návrh na doplnění dokazování soud zamítl, tedy rozhodl o něm (č. listu 2906), přičemž své rozhodnutí zdůvodnil (viz str. 100, 104, 107 rozsudku). Navíc, jak se podává z výpovědí znalců prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., a doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., v psychiatrickém posudku Z. Ž. byly dřívější lékařské zprávy zohledněny (č. listu 2445) a M. L., jakož i L. J. se předtím, než k obviněnému nastoupily do zaměstnání, s psychikou neléčily (č. listu 2450). Pro úplnost je stran případných svědeckých výpovědí, jež před soudem prvního stupně provedeny nebyly, vhodné dodat následující: co se týče nerealizované výpovědi A. Š., ze sdělení vrchní sestry Fakultní nemocnice v Motole Mgr. J. S. ze dne 16. 11. 2011 se podává, že ani ona, ani přímá nadřízená poškozené Z. Ž. staniční sestra A. Š. k práci poškozené výhrady neměly a že omamné a psychotropní látky tato poškozená neužívala (č. listu 816); případná výpověď gynekologa poškozené Z. Ž. by pak byla irelevantní, neboť sama poškozená uvedla, že obviněnému řekla, že je panna, proto, „aby jí dal pokoj“ (č. listu 2996, 759). Neprověření údajného křivého obvinění B. K., jehož se měla podle slov svědkyně A. B. dopustit v minulosti poškozená N. K., nelze shledávat chybným, jelikož svědectví A. B. se jednak nejeví jako svědectví věrohodné, stojí osamoceně proti dalším důkazům, nadto podle uvedeného svědectví B. K. trestní oznámení na poškozenou nepodal a žádné trestní řízení neběželo. K osobě svědka F. J. nutno uvést, že tento svědek se trestnímu řízení dlouhodobě vyhýbal, a od provedení jeho výslechu proto bylo nakonec upuštěno (č. listu 2882). Nadto lze připomenout, že obhajoba v závěru hlavního líčení na provedení jeho výslechu netrvala (č. listu 2906). Pokud jde o návrh na provedení výslechu F. J. uvedený v odvolání (č. listu 4022), všechny návrhy na doplnění dokazování byly odvolacím soudem zamítnuty (č. listu 4039), tedy bylo o nich rozhodnuto.

K výhradě (viz dovolání odůvodněné obhájcem JUDr. Michalem Říhou), že se soudy nevypořádaly s námitkami obviněného, že poškozená M. L. měla po údajném omámení a znásilnění, kterých se měl dopustit obviněný, pohlavní styk se svým partnerem, že několik poškozených při náboru do práce předkládalo velmi odvážné, nezřídka nahé fotografie, že poškozená M. R. obstarala do role placené společnice namísto sebe poškozenou N. K. a že poškozená M. H. jakoukoliv jeho trestnou činnost popřela, lze poznamenat, že ne všechna tato tvrzení mají oporu v provedených důkazech. Není prokázanou skutečností, že by poškozené v rámci přijímacího řízení předkládaly odvážné fotografie; stejně tak není prokázanou skutečností, že by poškozená N. K. získala práci prostřednictvím poškozené M. R., nadto práci placené společnice. Naopak N. K. vypověděla, že si podala inzerát, že hledá práci asistentky, nikoliv placené společnice. Nevyjádřily-li se soudy k tomu, že poškozená M. L. měla po omámení a znásilnění, jichž se dopustil obviněný, pohlavní styk se svým partnerem, nedopustily se žádného pochybení, neboť předchozí protiprávní jednání obviněného nevylučuje za dané situace následný pohlavní styk mezi poškozenou a jejím partnerem. Ke změně výpovědi poškozené M. H. se nalézací soud v odůvodnění rozsudku vyjádřil (str. 102 a 103 rozsudku), odvolací soud se pak s postupem soudu stran hodnocení důkazů zcela ztotožnil.

K námitce obviněného, že soudy nepřihlédly ke svědectví osob, jež svědčily v jeho prospěch, konkrétně ke svědectví JUDr. J. S., MUDr. F. F., DiS. I. K., D. G., J. N., T. K., P. H. a V. U., je namístě pouze dodat, že ne všichni uvedení svědci vypovídali v jeho prospěch. Ze jmenovaných výlučně ve prospěch obviněného svědčili pouze T. K. (č. listu 1855 až 1859, 2794 až 2797), P. H. (č. listu 2823 až 2826) a V. U. (č. listu 2821 až 2823), přičemž jejich výpovědi lze hodnotit jako nepřesvědčivé, výpovědi stojící v opozici k rozsáhlému množství usvědčujících důkazů. Pokud jde o výpověď JUDr. J. S., svědka, jenž měl k obviněnému přátelský vztah, tato s výpověďmi poškozených koresponduje (srov. č. listu 1734 až 1743, 2659 až 2668). Co se týče MUDr. F. F., není si jist, co je a není pravda (č. listu 2674). DiS. I. K., D.G. a J. N. výpovědi poškozených rovněž potvrdily; DiS. I. K. přímo (č. listu 1680 až 1691, 2770 až 2775), D. G. a J. N. nepřímo (č. listu 1851 až 1854, 2797 až 2802; č. listu 1660 až 1671, 2786 až 2793).

Dále obviněný koncipoval podané dovolání (odůvodněné prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Kőhlera) tak, že ve vztahu k jednotlivým poškozeným konkretizoval výtky směřující jak proti správnosti a přesvědčivosti skutkových zjištění, tak proti právnímu posouzení skutků. Nutno poznamenat, že v některých případech byly uplatněny výlučně námitky skutkové povahy (viz dále závěry obsažené pod bodem A.), v jiných jak námitky skutkové, tak i výhrady relevantně směřující proti správnosti použité právní kvalifikace (viz část B.).

A. K jednotlivým skutkům a námitkám majícím výlučně skutkovou povahu – poškozené M.K., Š. G., M. H., J. F., MUDr. L. L.

Ke skutkovým námitkám, jež se vztahují k poškozené M. K., je zapotřebí podotknout, že z výpovědi této poškozené se podává, že intimní poměr s obviněným mít nechtěla a že k pohlavnímu styku mezi ní a obviněným došlo pouze jednou, a to proti vůli poškozené, že se obviněného bála a že výpověď z práce podala (č. listu 1424 až 1436, 2562 a násl.). Ačkoliv neexistuje lékařský záznam o ošetření poškozené, útok na poškozenou ze strany obviněného je prokázán právě výpovědí poškozené, o jejíž věrohodnosti není důvodu pochybovat. Okolnost, že ke konci pobytu na cévním kongresu ve Spojených arabských emirátech na poškozené nebyly patrné modřiny, poškozená ve své výpovědi přesvědčivě vysvětlila (č. listu 2566). Z její výpovědi učiněné v přípravném řízení, jakož i z její výpovědi u hlavního líčení se přitom nepodává, že by si nebyla schopná prožité události vybavit a pravdivě je interpretovat.

Spolehlivým důkazem, že byla poškozená Š. G. znásilněna, je výpověď této poškozené (viz č. listu 2419, 1482 až 1483). Poškozená uvedla, že s obviněným neudržovala dobrovolný intimní poměr, že jeho jednání zpočátku strpěla, neboť chtěla mít klid, nutně potřebovala práci a z obviněného měla strach. Jelikož potřebovala peníze, měla existenční problémy, jela s obviněným navzdory jeho předchozímu obtěžujícímu jednání i na druhou služební cestu (č. listu 2418), na níž došlo ke znásilnění; po tomto incidentu ji obviněný prosil, ať vydrží, než si najde jinou asistentku (č. listu 2419).

Pokud jde o poškozenou M. H., provedené dokazování vylučuje možnost, že by byla ve své výpovědi v rámci přípravného řízení naváděna policejním orgánem. Soud prvního stupně vyslechl jako svědky policisty Mgr. R. J. a Mgr. J. P., kteří byli přítomni podání vysvětlení obviněné H. (č. listu 1463 až 1468), a tito vyloučili, že by její výpověď jakkoliv ovlivňovali (srov. č. listu 2889 až 2891). Poškozená M. H. byla v rámci přípravného řízení vyslechnuta jako svědek, přičemž tomuto výslechu byl přítomen obhájce obviněného (č. listu 1458). K námitce, že vzhledem k absenci vzpomínek poškozené nelze zjistit, zda byla poškozená omámena opiátem nebo alkoholem a zda obviněný překonával odpor poškozené, či poškozená měla pohlavní styk s obviněným dobrovolně, nutno poznamenat, že poškozená při svědecké výpovědi, kterou učinila v přípravném řízení a kterou lze co do průběhu znásilnění považovat s ohledem na strach prezentovaný v hlavním líčení za relevantní, uvedla, že s obviněným neměla dobrovolný pohlavní styk, že obviněného považovala za odpudivého a že jeho předchozí sexuální návrhy razantně odmítla. Vypověděla, že obviněný na ni vykonal soulož proti její vůli a že využil její bezbrannosti způsobené omámením po vypití skleničky, v níž byly obsaženy 2 dcl vína a zjevně i něco dalšího, co její omámení a s tím související následné výpadky paměti způsobilo (č. listu 1453, 1454, 1457, 1458). Jakákoliv dobrovolnost pohlavního styku je tedy výpovědí poškozené vyloučena.

Ve vztahu ke skutku, jehož se obviněný dopustil vůči poškozené J. F., považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že poškozená s obviněným do bytu, v němž se incident odehrál, sice šla dobrovolně, ale nikoliv za účelem sexuálního styku, nýbrž proto, že se v tomto bytu měla konat tzv. dotočná filmu, v němž obviněný spolu s touto poškozenou asM. L. účinkovali. Ačkoliv v bytě nikdo nebyl, poškozená J. F. tam s obviněným zůstala a pila s ním víno. Obviněný se však postupem času stával agresivním, začal poškozenou osahávat, urážet ji a posléze se na ni i vrhl, zalehl ji, čemuž se poškozená zejména křikem bránila, přičemž se jí naštěstí po nějaké době podařilo utéct (č. listu 1519 až 1520, 2411 a 2412). Poškozená se s tím, že ji obviněný sexuálně napadl, svěřila poškozené M. L., která tuto skutečnost potvrdila (č. listu 908), jakož i své sestře P. F. a přítelkyním G. Ž. a M. Ž., jež uvedené rovněž potvrdily (1536 a 1537, 1542 až 1543, 1549 až 1550). Podle protokolu o výpovědi svědka (č. listu 1513 až 1523) obviněná skutek, jehož se obviněný dopustil, popsala v přípravném řízení shodně jako v hlavním líčení, ve výpovědích nejsou tedy rozpory. Pokud jde o úřední záznam na č. listu 1527, v němž je uvedeno, že poškozená konstatovala, že na ni obviněný něco zkoušel, že se jí vlastně nic nestalo a že se k tomuto incidentu nechce vyjadřovat, ten jako důkaz v řízení správně proveden nebyl. Nutno rovněž podotknout, že ze shodného uvádění znásilnění zasouváním prstů do přirození proti vůli poškozené nelze vyvozovat zmanipulování poškozených.

K poškozené MUDr. L. L. je vhodné uvést, že poškozená část rozhovoru, kdy jí obviněný vyhrožoval fyzickou likvidací její dcery, nezapomněla. Poškozená v přípravném řízení vypověděla, že obviněný zmínil, že v tomto ohledu není problém poslat U. (č. listu 991), a v hlavním líčení k dotazu obhajoby poznamenala, že netrvá na výrazu „U.“, ale na charakteru výhrůžek ano (č. listu 2349). Pokud jde o prohlášení F. J., k němuž nalézací soud nepřihlédl, uvedené prohlášení ze dne 24. 5. 2011 se nikterak nezaobírá situací, kdy obviněný poškozenou navštívil v její ordinaci (srov. č. listu 2356).

B. K jednotlivým skutkům a relevantně uplatněným námitkám: poškozené Z.Ž., N. K., M. R., M. L., K.K., L. J.

Bylo již předesláno, že ve vztahu k výše jmenovaným poškozeným uplatnil zčásti námitky skutkové, zčásti námitky, jež skutečně korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání jsou z tohoto pohledu významné otázky, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině pod bodem III. a) – poškozená Z. Ž. – naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., zda svým jednáním popsaným ve výroku o vině pod bodem IV. 1/ - poškozená N. K. – naplnil objektivní stránku skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zda přípravek obsahující omamnou látku jinak jinému opatřil, jakož zda se tímto jednáním dopustil též pokusu, a nikoliv přípravy zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Významné jsou dále otázky (posuzováno s jistou benevolencí), zda skutek popsaný ve výroku o vině pod bodem IV. 2/ - poškozená M. R. – lze právně kvalifikovat jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví, zda obviněný svým jednáním vůči poškozené M. L. popsaným ve výroku o vině pod bodem V. 1/ a) naplnil znaky skutkové podstaty zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem V. 1/ d) znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Důležité je posoudit, zda jednáním vůči poškozené K. K. popsaným ve výroku o vině pod bodem V. 3/ a) naplnil znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a jestli jednáním popsaným pod bodem V. 3/ b) naplnil znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Konečně je třeba zabývat se i otázkou, zda skutek popsaný ve výroku o vině pod bodem V. 5/ b) – poškozená L. J. – lze právně kvalifikovat jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví, jak tvrdí obviněný.

Poškozená Z. Ž.

Ke konkrétním skutkovým námitkám, jimiž obviněný usiluje o zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené Z. Ž., nutno nad rámec již uvedeného nalézacím soudem (viz str. 99, 100 rozsudku) dodat, že poškozená podle svých slov žádné návykové látky nikdy systematicky neužívala, třikrát zkusila marihuanu, a to po odchodu z Fakultní nemocnice v Motole; pokud jde o alkohol, pije pouze příležitostně, není závislá (č. listu 757 a 758, 2301, 2302). Jestliže obviněný namítá, že s poškozenou byl na služební cestě v M. dne 10. 6. 2009, opomíjí, že v pracovní smlouvě poškozené ze dne 11. 6. 2009, je jako den nástupu do práce uveden den 12. 6. 2009 (č. listu 775). S ohledem na průběh událostí vypověděných poškozenou a obviněným je zjevné, že tvrzení obviněného není pravdivé. K opakující se námitce, že znásilnění vylučuje fakt, že poškozená s obviněným absolvovala další služební cesty a zaměstnání neukončila, nutno poznamenat, že poškozená neměla odvahu pracovní poměr ukončit, neboť obviněný vždy poté, co mu řekla, že od něj odejde, jí vyhrožoval, že pokud tak učiní, udělá z ní alkoholičku, feťačku, že zničí vztah s jejím přítelem, že nechá zlikvidovat s ohledem na své kontakty ji, jejího přítele i celou její rodinu, přičemž poškozená jeho výhružkám věřila, měly pro ni reálný charakter, neboť obviněný o sobě od počátku tvrdil, že je mocný muž (č. listu 762, 2300, 2302, 2306). Co se týče SMS konverzace a fotodokumentace ze služebních cest, na něž obviněný poukazuje a jež podle jeho názoru nenasvědčují vztahu agresora a oběti, SMS konverzace na č. listu 797 až 802 charakter vztahu, který vypověděla poškozená, jakož i poškozenou vypovězené události, se z této konverzace podávají, nemluvě o tom, že se podávají i z přepisu zvukové nahrávky na č. listu 802, 803. Pokud jde o fotografie z kongresu, poškozená ve své výpovědi uvedla, že se na fotografiích musela usmívat, jelikož nečinila-li by to, obviněný by jí nadával (č. listu 2308).

Validně byl dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem III. a) jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. pro absenci jeho subjektivní stránky.

Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví. Objektem uvedeného trestného činu je právo člověka (ženy či muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Co do objektivní stránky, donucením jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Obviněný namítá, že nejednal s úmyslem poškozenou Z. Ž. znásilnit. Tvrdí, že se domníval se, že poškozená klade odpor za účelem eskalace momentu napětí a že si jeho jednání užívá.

Podle skutkové věty výroku o vině pod bodem III. a) spočívalo posuzované protiprávní jednání obviněného v tom, že po příchodu do hotelu, pod vlivem alkoholu, poškozené sdělil, že s ním bude mít intimní poměr, což poškozená odmítla, přičemž obviněný trval na svém a uváděl, že si již vzal pilulku, a protože poškozená chtěla z pokoje utéci, chytil ji, povalil ji na postel, vzal jí její mobilní telefon, vyndal z něj SIM kartu, vytrhl pokojový telefon a zamkl dveře, začal z poškozené strhávat oděv, při tom ji bil, a když ji vysvlékl do naha, tak ji též fotografoval, dále na poškozenou nalehl, osahával ji, strčil jí koleno mezi nohy, aby je nemohla dát k sobě, a do pochvy jí strčil prsty, na což poškozená reagovala brekem a křikem s tím, že je ještě panna, po čemž obviněný svého jednání zanechal.

Na základě shora uvedeného nutno konstatovat, že okolnosti skutku a způsob provedení činu neposkytují prostor k pochybám stran naplnění subjektivní stránky trestného činu znásilnění. Poškozená obviněnému sdělila, že s ním pohlavní styk mít nechce, obviněný na to ale nedbal a v okamžiku, kdy se poškozená snažila z pokoje utéct, chytil ji, povalil ji na postel, znemožnil jí dovolat se pomoci prostřednictvím mobilního, jakož i pokojového telefonu, pokoj uzamkl a svůj záměr mít s poškozenou pohlavní styk si začal prosazovat silou. Poškozená na jeho jednání reagovala brekem a křikem, svůj předchozí výslovně projevený nesouhlas s pohlavním stykem tedy ještě umocnila a odmítavý postoj k jednání obviněného tak prezentovala způsobem, který vylučoval učinit jiný závěr, než že odpor poškozené je vážně míněný. Obviněný, který takový zjevný projev vůle poškozené nereflektoval a svůj záměr si jemu navzdory s použitím síly prosadil a poškozené strčil prsty do pochvy, donutil jiného násilím k jinému obdobnému pohlavnímu styku než souloži, a naplnil tak objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Obviněný, který si byl prokazatelně vědom, že s ním poškozená ani soulož, ani jiný pohlavní styk souloži obdobný mít nechce, věděl, že pokud si jej bude vynucovat silou, poruší právo poškozené na svobodné rozhodování o jejím pohlavním životě, přičemž uvedené porušení s ohledem na způsob prosazování svého záměru, intenzitu užitého násilí a intenzitu obranných reakcí poškozené chtěl porušit. Po subjektivní stránce tudíž jednal v úmyslu přímém [§ 4 písm. a) tr. zák.]. Právní závěry soudů obou stupňů (viz str. 110 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 usnesení odvolacího soudu) jsou správné, a to včetně vyřešení otázky časové působnosti trestního zákona. Dovolací soud v této souvislosti pro úplnost poznamenává, že soudy postupovaly správně, pakliže skutky pod body I. až III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, spáchané za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., posoudily podle tohoto zákona, jelikož pozdější zákon, tj. trestní zákoník č. 40/2009 Sb., není pro obviněného příznivější.

Poškozená N. K.

Pokud jde o skutek pod bodem IV. 1/ a skutkové výhrady obviněného, je třeba předeslat, že i v tomto případě učinil nalézací soud skutková zjištění, která mají spolehlivý podklad ve výsledcích provedeného dokazování (str. 101 rozsudku). V rozporu s obsahem trestního spisu je i tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, jak se do sklenice s džusem určené poškozené N. K. dostal opiát. Výpovědí poškozené bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo poškozené do sklenice s džusem opiát vhodil. Poškozená obviněného viděla, jak jí do sklenice s džusem něco hází a slyšela cinkot lžičky, jíž tekutinu v džusu míchal; viděla, jak si něco v rychlosti strčil do kapsy, a slyšela, že to něco chrastilo. Obviněný se jí ptal, proč džus nepije, z její sklenice se na její výzvu odmítal napít, načež mu poškozená sdělila, že jí do džusu něco hodil, on se tomu bránil a pak řekl, že i kdyby, tak co. Když s džusem v nestřeženou chvíli odešla, utíkal za ní s tím, ať se vrátí a ať vrátí tu sklenici (č. listu 834). Trestní stíhání obviněného vedle přečinu sexuální nátlak podle § 186 odst. 1, 2 tr. zákoníku i pro přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku bylo zahájeno usnesením ze dne 27. 8. 2011 (č. listu 11); pro skutek [bod 2) poškozená N. K.], pro nějž bylo uvedené trestní stíhání zahájeno, byla podána i obžaloba státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (č. listu 2100 až 2162) a na podkladě této obžaloby se pak konalo i trestní stíhání před soudem. Námitka obviněného, že vyšetřování Policie České republiky bylo v této věci pro nedostatek důkazů zastaveno, je tedy zcela lichá. Poukaz obviněného na skutečnost, že poškozená N. K. nebyla v hlavním líčení vyslechnuta (viz dovolání odůvodněné obhájcem JUDr. Michalem Říhou), není vzhledem k jeho souhlasu s postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. (č. listu 2414) výtkou případnou (a též seriozní).

Právně významné výtky dovolatele se vztahovaly jak ke kvalifikaci skutku jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, tak k jeho posouzení jako pokus zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.

Obviněný namítá, že i kdyby látku Zolpidem do sklenice vhodil, nespáchal by trestný čin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tuto látku nevyrobil, nedovezl, nevyvezl, neprovezl, nenabídl, nezprostředkoval, neprodal, jinak jinému neopatřil, ani pro jiného nepřechovával.

Podle právní věty výroku o vině pod bodem IV. 1/ byl obviněný uznán vinným tím, že neoprávněně jinak jinému opatřil přípravek obsahující omamnou látku. Nutno poznamenat, že pod pojmem neoprávněně jinak jinému opatří se rozumí obstarání zmíněné látky jiným způsobem, než je výslovně v § 283 odst. 1 tr. zákoníku uveden, např. obstarání látky darováním, výměnou za jinou věc apod. „Neoprávněně jinak jinému opatří“ je tedy samostatný zákonný znak, který kromě způsobů výslovně v dané skutkové podstatě vyjmenovaných postihuje všechny ostatní případné způsoby, jimiž pachatel poskytne (zajistí) jiné osobě omamnou látku. Obviněný vylučoval naplnění tohoto znaku objektivní stránky s poukazem na skutečnost, že poškozená jako potencionální příjemce Zolpidemu nebyla s opatřením této látky seznámena a nesouhlasila s ním. Jeho výtce však nelze přiznat opodstatněnost, neboť neoprávněně jinak jinému opatřit omamnou látku lze i bez vědomí jiného. Jen pro upřesnění (aniž by to mělo vliv na správnost označeného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) dovolací soud poznamenává, že Zolpidem je podle přílohy 7 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, uveden jako psychotropní látka zařazená do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách.

Neobstojí však ani názor obviněného, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou „znásilnit“ a že skutek měl být posouzen jako příprava zločinu znásilnění, poněvadž jeho jednání vytvářelo podmínky pro spáchání zločinu znásilnění, přičemž však příprava tohoto trestného činu není trestná.

Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a uvedený čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.

Úvodem je třeba podotknout k výhradám obviněného, že nelze tvrdit, že by jeho jednání bezprostředně směřovalo ke znásilnění poškozené, neboť nebyl prokázán jeho úmysl, že jeho úmysl – v tomto případě vykonat soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží – nalézací soud opodstatněně vyvodil z kontextu jeho jednání vůči poškozené v období předcházejícím inkriminované události, především pak ale z výpovědi poškozené, z níž se tato motivace jasně podává (viz sdělení obviněného „o droze lásky“, „vzájemném milování“ apod. na č. listu 835), s čímž korespondují i závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů v té části, v níž byl zkoumán mobilní telefon poškozené (č. listu 864, 865). Že byl nalézací soud veden právě těmito úvahami, se nepřímo podává z rekapitulace jím provedených důkazů a posléze tento závěr soud výslovně konstatuje v části věnované právnímu posouzení skutku (viz str. 50 až 52, 111 rozsudku). Jakkoliv ji jistě lze představit i výstižnější popis skutku právě co do konkretizace konečného záměru obviněného, nejde o vadu, jež by spočívala v nesprávném právním posouzení skutku.

Z hlediska naplnění zákonných znaků zločinu znásilnění nutno připomenout, že podle § 119 tr. zákoníku trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Lest je v tomto kontextu chápána jako vyvolání omylu u jiné osoby nebo využití omylu této osoby s úmyslem dosáhnout nějakého cíle. Lstí musí být uváděna jiná osoba do stavu bezbrannosti. Bezbranností se rozumí stav silné opilosti, silného omámení narkotikem nebo jinou návykovou látkou apod., kdy osoba není v důsledku tohoto stavu schopna účinné obrany proti jednání pachatele.

Podle praxe soudů trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se může pachatel dopustit i tím, že k vykonání soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží zneužije stavu bezbrannosti vyvolaného lstí, pokud poškozenou uvedl do tohoto stavu podáním omamné nebo psychotropní látky, s jejímiž účinky má zkušenosti. V takovém případě není vyloučeno posoudit jednání pachatele vedle trestného činu znásilnění též jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 735/2005, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 16, pod č. T 802.).

Jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu (§ 20 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pokusem trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podstatným pojmovým znakem vývojových stadií trestného činu (příprava, pokus a dokonání) je odstupňovanost a časově rozložené páchání trestného činu vycházející z formy nejméně rozvinuté (příprava), postupující k formám rozvinutějším (pokus), resp. nejrozvinutějším (dokonání), anebo se popř. omezující jen na některé z nich. Pojem přípravy vymezuje § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Po objektivní stránce ji charakterizuje jednání k objektu individuálně určitého zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku) směřující nepřímo, jež se vyznačuje nedostatkem následku uvedeného typu zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Po subjektivní stránce jde o jednání výlučně úmyslné, a to stejně jako u pokusu jakožto další obecné formy trestného činu, který je definován v § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Po objektivní stránce se tu vyžaduje jednání směřující k dokonání individuálně určitého trestného činu bezprostředně, jež se vyznačuje nedostatkem následku trestného činu a jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Základním pojmovým znakem, jímž se po objektivní stránce odlišuje pokus od přípravy, je bezprostřednost směřování jednání pachatele k objektu trestného činu a tím k jeho dokonání. Takové jednání může mít následující formy: 1. pachatel začal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání usiluje, začal tedy naplňovat znak objektivní stránky („jednání“), ale ještě tak neučinil zcela (zde se hovoří o tzv. „počátku provádění“ neboli tzv. jednání „deliktním“); 2. pachatel sice ještě nezapočal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě trestného činu, ovšem jeho jednání má přesto přímý význam pro dokonání, avšak z jiných důvodů, neboť jde o jednání „prováděcí“, které nelze zaměňovat s předcházejícím případem, protože jednání prováděcí onen „počátek provádění“, tj. jednání „deliktní“ předchází, stojí mimo ně, mimo skutkovou podstatu (viz Kratochvíl, V. a kol Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 331, 334, 335).

Z výše uvedených východisek vyplývá, že jestliže obviněný poškozené do sklenice s džusem označenu psychotropní látku vhodil, poté tekutinu ve sklenici míchal, nutně si vědom účinků, které tato látka na psychiku poškozené může mít, začal naplňovat zákonný znak zločinu znásilnění spočívající v použití násilí, jinými slovy již třeba hovořit o tzv. „počátku provádění“. V důsledku toho soudy nižších stupňů důvodně spatřovaly v jednání obviněného nikoliv přípravu, ale pokus zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nad rámec řečeného není od věci dodat, že dovolatel se mýlí, pakliže vyvozuje, že příprava zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není trestná. Tento zločin splňuje požadavky kladené zákonem na zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), protože jeho pachateli hrozí trest odnětí svobody na dvě léta až deset let, tedy s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Podle § 185 odst. 5 tr. zákoníku je jeho příprava trestná.

Poškozená M. R.

Jde-li o poškozenou M. R., tato s obviněným sice udržovala dlouhodobý intimní poměr a u obviněného setrvala i po útoku (1181, 1182, 2394, 2399), činila tak však z finančních důvodů. Hodnověrnost její výpovědi je podepřena nejen znaleckým posudkem (č. listu 394), ale i tím, že její výpověď stran jednání obviněného koresponduje s výpověďmi ostatních poškozených; co do správnosti a přesvědčivosti skutkových zjištění nelze než odkázat na hodnotící úvahy nalézacího soudu (str. 103 rozsudku).

Co se týče skutku pod bodem IV. 2/, obviněný relevantně namítá (posuzováno s určitou shovívavostí), že nejednal s úmyslem donutit poškozenou M. R. strpět jeho výčitky a zabránit v opuštění vířivky. Má za to, že jeho jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině nevykazuje znaky trestného činu vydírání, jímž byl uznán vinným, ale naplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví, pro nějž však nebyl trestně stíhán.

Přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

K výtce obviněného je zapotřebí podotknout, že jednočinný souběh trestných činů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku není vyloučen a současně je třeba zmínit, že totožnost skutku by byla zachována, ať by byl posouzen jako přečin vydírání, či jen jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Jednočinný souběh trestných činů vydírání a ublížení na zdraví tak není vyloučen v případě, kdy napadenému nebyla vydíráním způsobena těžká újma na zdraví, nýbrž mu bylo ve spojitosti s vydíráním „pouze“ úmyslně ublíženo na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření.

Podle skutkové věty výroku o vině pod bodem IV. 2/ obviněný v opilosti, po předchozí hádce týkající se proběhnuvšího pohlavního styku, při společném koupání ve vířivce poškozenou fyzicky napadl, a to tím způsobem, že jí nejprve strhl horní díl plavek, začal ji fackovat, následně ji chytil rukou za krk a hlavu jí pak opakovaně strčil pod vodu, až se vody nalokala, čemuž se poškozená bránila a podařilo se jí vysmeknout. Uvedeným jednáním se poškozená cítila ohrožená na životě, bála se, že ji obviněný utopí. Obviněný z poškozené dále strhával i spodní díl plavek, bránil jí opustit vířivku a snažil se jí nadále ublížit a celé své jednání slovně doprovázel výčitkami, že poškozená nechce plnit jím požadované sexuální praktiky, přičemž poškozené se podařilo vířivku opustit a znovu si obléci alespoň spodní díl plavek a poté utéci z dosahu obviněného.

Není opodstatněných pochyb o tom, že jednání obviněného nese charakteristické rysy přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný, který pod vlivem alkoholu z poškozené ve vířivce strhával plavky, fackoval ji, topil ji, bránil jí vířivku opustit, přičemž své hrubé počínání doprovázel výčitkami stran neochoty poškozené plnit vyžadované sexuální praktiky, poškozenou násilím nutil, aby strpěla jeho výčitky (viz str. 112 rozsudku nalézacího soudu). Cílem jednání obviněného bylo udržet poškozenou ve vířivce, zamezit jejímu útěku, to vše pro to, aby jí mohl vyčítat její neochotu podvolit se jeho specifickým sexuálním požadavkům. Prostředkem, který obviněný za účelem dosažení uvedeného cíle užil, bylo bití poškozené, strhávání plavek z jejího těla a její topení, tedy násilí. Závěr o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu tudíž nelze shledávat nesprávným. K případnému posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je jen v krátkosti vhodné dodat, že k ublížení na zdraví poškozené zjevně nedošlo, neboť jednáním obviněného nebyl způsoben stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadnil, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozené a který vyžadoval její lékařské ošetření. Jednání obviněného by tak mohlo vykazovat maximálně znaky pokusu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, což ale podstatu jeho jednání patřičně nevystihuje, jak správně vyvodily soudy nižších stupňů.

Poškozená M. L.

Ani v případě poškozené M. L. nelze skutkovým námitkám obviněného přisvědčit a i dovolací soud sdílí přesvědčivost hodnotících úvah nalézacího soudu (viz str. 104 rozsudku). Poškozená s obviněným neudržovala dobrovolný intimní poměr, nesváděla jej, při pracovním pohovoru obviněnému sdělila, že mu žádné sexuální služby poskytovat nebude, jeho osahávání a líbání zpočátku pouze strpěla, neboť se domnívala, že prostřednictvím obviněného, který měl množství kontaktů, dosáhne svého snu a stane se herečkou, jakož na její jednání mělo i vliv rozvázání předchozího pracovního poměru a alkohol. Posléze při dalším obtěžování ze strany obviněného mu již oddělávala ruce ze svého těla, na jeho nevhodné chování jej důrazně upozorňovala a řekla mu, že nezanechá-li svého počínání, odejde od něj. Poté, co ji dne 6. 4. 2011 znásilnil, mu oznámila, že dává výpověď a na plánovanou cestu do K. V. s ním nejede, což však nakonec na základě jeho výhrůžek, že zničí ji, jejího přítele i její rodinu, neučinila. Vlivem zmíněných výhrůžek se následně podvolila a orálně obviněného uspokojila. Poškozená věc od počátku řešila se svým přítelem J. H. (897 až 905), není tedy pravda, že se se svým problémem na nikoho neobrátila. Ke skutku pod bodem V. 1/ b) obviněná neuvedla, že si nic nepamatuje, rámcově průběh znásilnění popsala, výpadky paměti měla v důsledku požití alkoholu, v němž byla zjevně látka, o níž poškozená nevěděla a která způsobila omámení poškozené (č. listu 900 až 902). Pokud jde o výpověď svědka M. Ž., soud důkaz výpovědí uvedeného svědka jednak neopomenul ve smyslu opomenutí důkazu jako porušení práva na spravedlivý proces, jednak se z této výpovědi podává, že svědek o tom, že poškozená byla s obviněným v G. P. dobrovolně, díky zejména neverbálním reakcím poškozené pochyboval (č. listu 1106 až 1108, 2769). Výpověď poškozené ke skutku pod bodem V. 1/ c) navíc koresponduje s dalšími důkazy, a to s výpovědí svědků Ing. V. C. (č. listu 1027 a 1028, 2470 až 2474) a J. H. (č. listu 1013 až 1015, 2463 a 2468). K výhradě obviněného, že zjištěná stresová porucha nebránila poškozené pokračovat ve studiu dvou vysokých škol a absolvovat zkoušky, lze podotknout, že obviněná studovala jen jednu, přičemž její matka vypověděla, že poté, co se v důsledku jednání obviněného poškozená zhroutila, nebyla schopná studovat, nachystat se na zkoušky, na některé proto nedojela nebo se na nich rozbrečela a musela opakovat ročník (č. listu 2346, 2347); uvedené potvrdila i sama poškozená M. L. (č. listu 910). Tvrzení obviněného, že se poškozená mohla zúčastnit hlavního líčení a být v jeho průběhu vyslechnuta, je prostá spekulace, která odporuje znaleckému posudku prof. PhDr. Petra Weisse, PhD., resp. dodatku tohoto posudku (č. listu 2487 až 2494). Výpověď poškozené z přípravného řízení byla nadto přečtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy v souladu se zákonem stanovenými podmínkami (č. listu 2571).

Pokud jde o skutek pod bodem V. 1/ a) a relevantně uplatněnou námitku obviněného, že jím nebyly naplněny znaky zde uvedeného zločinu, není od věci nejprve zmínit, že zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku se obviněný měl podle právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustit tím, že přiměl jiného k pohlavnímu styku a jinému srovnatelnému chování zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví.

Trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Objektem uvedeného trestného činu je právo člověka svobodně se rozhodnout o pohlavním životě, jakož i ochrana lidské důstojnosti před útoky, při nichž pachatel zneužívá závislosti jiných nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Co do objektivní stránky, pojem „zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu“ je širší pojem než zneužití závislosti osoby. Postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost a vliv, představuje jakékoli postavení, které u poškozeného vzbuzuje důvěru, anebo na něj působí svou autoritou. Obviněný již tím, v jakém je vůči oběti postavení, vyvolává v ní důvěru nebo má vůči ní autoritu, popř. ji (svými úspěchy, schopnostmi apod.) ovlivňuje. Za postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost nebo vliv, lze konkrétně považovat např. postavení nadřízeného v zaměstnání. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Podle skutkové věty výroku o vině pod bodem V. 1/ a) přiměl obviněný poškozenou k pohlavnímu styku a jinému srovnatelnému chování zneužívaje svého postavení a z něho vyplývajícího vlivu tím, že dne 16. 2. 2011 v rámci přijímacího pohovoru do zaměstnání do pozice osobní asistentky, zneužil svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany a z něho vyplývající důvěryhodnosti, vlivu a autority, kterou umocňoval též častými zmínkami o významu tajemnické funkce ve Lvím klubu Praha a o kontaktech s vlivnými osobami z oblasti politiky, justice, policie, duchovní a společenské, ale i z uměleckých kruhů, a poškozené M. L. přislíbil přijetí do pozice osobní asistentky a rovněž jí přislíbil, s ohledem na své osobní kontakty v uměleckých kruzích, i uplatnění herečky v rámci filmové tvorby s tím, že poškozenou již na prvním pohovoru hladil po rukou, což poškozená strpěla ve snaze získat slibované zaměstnání, poté ve večerních hodinách dne 22. 2. 2011 po absolvování „romantické“ večeře při prohlídce budoucího pracoviště v téže kanceláři poškozenou osahával na prsou, líbal ji, nutil ji sednout si mu na klín, což poškozená strpěla z důvodu zájmu o novou pracovní pozici osobní asistentky, do které oficiálně nastoupila dne 23. 2. 2011, a hned první den nástupu poškozenou v průběhu pracovní doby obtěžoval v kuchyňce v prostorách P. M., kde ji osahával na prsou, líbal ji a nutil ji sedat mu na klín, což činil opakovaně v průběhu celého trvání jejího pracovního poměru.

Obviněný namítá, že svoboda rozhodování v pohlavních vztazích nebyla snížena, neboť poškozená M. L. obviněnému ani jednou nesdělila, aby svého jednání, kdy ji osahával na prsou, líbal a požadoval, aby mu usedla na klín, zanechal. Vzhledem ke konkludentnímu souhlasu poškozené se navíc obviněný nemohl dopustit úmyslného trestného činu. Obviněný nezneužil závislosti poškozené nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti či vlivu. Poškozená na obviněném nebyla závislá, v době, kdy se měl trestný čin odehrát, poškozená o práci teprve žádala, obviněný tak nebyl v postavení nadřízeného, a případný vliv či důvěryhodnost jsou vyloučeny s ohledem na to, že obviněný byl pro poškozenou cizí osobou.

K těmto výhradám je v prvé řadě zapotřebí připomenout, že skutek, jehož se obviněný dopustil, se nestal výlučně v době před nastoupením poškozené do zaměstnání – posuzovaného protiprávního jednání se obviněný dopouštěl v průběhu celého trvání pracovního poměru poškozené M. L. Za druhé je k nim vhodné poznamenat, že byť poškozená jednání obviněného zpočátku z důvodu zájmu o práci osobní asistentky a touhy prosadit se jako herečka trpěla, posléze se vůči atakům ze strany obviněného aktivně bránila. Obviněný byl nadto s postojem poškozené vůči případným intimnostem mezi oběma od první chvíle obeznámen, neboť mu poškozená hned při první schůzce týkající se možné budoucí spolupráce, kdy ji chytil za ruku, sdělila, že práci asistentky nepovažuje za práci spojenou s poskytováním sexuálních služeb.

Na základě výše uvedeného lze bez pochybností uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný poškozené, v níž vzbuzoval dojem, že je mocným mužem s významným postavením, přislíbil přijetí do pracovního poměru, přislíbil jí práci osobní asistentky, v rámci níž by se mimo jiné setkávala s vlivnými osobami ze sféry kulturní a politické, a přislíbil jí i uplatnění v herecké profesi, po čemž poškozená nesmírně toužila. Obviněný znal situaci poškozené, věděl, že práce herečky je její životní sen, a aby dosáhl svého záměru mít s poškozenou sexuální poměr, začal jí naznačovat, že pro účely získání postu asistentky a s tím spojené možnosti stát se herečkou je nezbytné, aby mezi nimi „něco probíhalo“. Obviněný jako jednatel společnosti CODUM, s. r. o., a prezident Polikliniky Modřany, tedy osoba v prestižním postavení, na poškozenou při přijímacím pohovoru nepůsobil jako muž, jehož slova by neměla váhu. Poškozená nepochybovala o tom, že jeho sdělení jsou pravdivá a že svoje sliby uskuteční. Obviněný se jevil jako autoritativní a důvěryhodný člověk, jenž poškozené pomůže dosáhnout jejího cíle. Po nástupu na post osobní asistentky ovlivňoval poškozenou z titulu své funkce zaměstnavatele. Jak v době před přijetím do zaměstnání, tak v době poté proto zneužíval svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu a poškozenou přiměl k pohlavnímu styku (osahávání na prsou pod oděvem) a jinému srovnatelnému chování. Obviněnému byl znám postoj poškozené vůči jeho osobě a vůči jeho sexuálním atakům. Obviněný věděl, že poškozená jeho dotyky a polibky nikterak neopětuje, že jeho jednání, byť je zpočátku bez protestu akceptovala, je jí nepříjemné a že je trpí pouze z důvodu snahy získat zaměstnání (popřípadě o ně posléze nepřijít) a z důvodu snahy stát se herečkou. Věděl tedy, že svým jednáním poruší právo poškozené svobodně se rozhodnout o svém pohlavním životě, jakož i její právo na lidskou důstojnost – právo nemuset snášet dotyky a polibky, jež jí nejsou příjemné, právo nemuset strpět sexuální obtěžování. Navzdory tomu je z jeho jednání zjevné, že porušení uvedených práv chtěl způsobit, neboť nedbal ani předchozího upozornění poškozené, že spolu žádný intimní poměr mít nebudou, ani následujících odmítavých slovních či neverbálních projevů a sexuálního nátlaku se dopouštěl v průběhu celého trvání jejího pracovního poměru. Po subjektivní stránce tudíž jednal v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Nelze však akceptovat i použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jelikož z konstrukce zvlášť přitěžujících okolností uvedených v odst. 5 § 186 tr. zákoníku vyplývá, že se vztahují toliko k základní skutkové podstatě uvedené v § 186 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu srov. též Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1857). V daných souvislostech (viz zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) není na Nejvyšším soudu, aby hodnotil úmysl či záměry zákonodárce a nakolik se mu podařilo je konkrétní zákonnou úpravou prosadit. Uvažovat by bylo lze o souběhu přečinu podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku s trestnými činy proti zdraví, jmenovitě trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, ale pro absenci zavinění nebylo možné přistoupit k použití této právní kvalifikace.

Nejvyšší soud proto tuto část napadeného rozhodnutí zrušil a při zachování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně obviněného uznal vinným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku (viz výrok o vině pod bodem A. tohoto rozsudku).

Dovolací námitky obviněného se soustředily rovněž ke skutku pod bodem V. 1/ b) a v této souvislosti obviněný polemizoval se správností závěrů soudů, že skutek spáchal zneužitím bezbrannosti poškozené M. L. Argumentoval tím, že ustanovení o zneužití bezbrannosti chrání osoby neschopné projevu vůle či jakékoliv reakce na jednání pachatele. To ale nebyl případ poškozené, která měla podle svých slov problém s koordinací pohybů, nikoli že by nad pohyby ztratila kontrolu.

Bezbranností, jak již bylo vyloženo, se rozumí stav silné opilosti, silného omámení narkotikem nebo jinou návykovou látkou apod., kdy osoba není v důsledku tohoto stavu schopna účinné obrany proti jednání pachatele.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že po vypití cca 1 dcl vína na pokyn obviněného se jí následně začala točit hlava, smála se, nedokázala jít rovně a chtělo se jí spát, jako kdyby byla něčím omámená, po návratu na P. M. ji obviněný ve své kanceláři vyzval, aby povlékla gauč, že si chce na chvíli lehnout, což poškozená nebyla schopna z důvodu omámení učinit, a následně měla pouze záblesky ve vnímání, kdy si ve vzpomínkách pouze vybavuje, že měla jeho penis ve svých ústech a dále též, že cítila bolest ve svém přirození, pravděpodobně od prstů, které jí do přirození zasouval. Z výpovědi poškozené, z níž uvedená skutková zjištění co do popisu jejího stavu po požití malého množství alkoholu vycházejí (viz č. listu 901), se podává, že byla v takovém psychosomatickém stavu, který nutno označit jako „bezbrannost“. Poškozená stav popisuje jako situaci, kdy zhruba po půlhodině po vypití vína (neví s určitostí) začala být uvolněnější, všemu se hrozně smála, postupně začala být taková zpomalená, omámená, při chůzi ztrácela rovnováhu, pak začala mít i výpadky paměti, nedokáže si vysvětlit, proč se pak v kanceláři chtěla bavit anglicky a na to, co se dělo dále (penis obviněného v ústech, bolest v přirození), má jen „záblesky“, probrala se až na zaklepání uklizečky. Výpověď poškozené je nepřímo potvrzována i výpovědí svědka J. H., který její stav popisoval tak, že „byla úplně mimo sebe“. Poškozená byla z přesně nezjištěných příčin (v úvahu přichází alkohol, omamná látka, popř. jejich kombinace) v takovém stavu, kdy rozhodně nebyla schopna účinné obrany vůči obviněnému, přičemž to byl stav, o němž obviněný věděl a zneužil ho k vykonání pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Není od věci doplnit, že pro naplnění znaku „zneužití bezbrannosti" není rozhodující, zda poškozenou přivedl do stavu opilosti či stavu obdobného sám pachatel v úmyslu zneužít pak tohoto jejího stavu k vykonání pohlavního styku, či zda se poškozená do takového stavu přivedla bez pachatelova přičinění a ten teprve potom pojal úmysl vykonat s ní pohlavní styk za využití její bezbrannosti (srov. č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Tento skutek byl proto správně právně kvalifikován jako útok zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 (alinea druhé), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Další námitka podřaditelná pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týkala naplnění zákonných znaků přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož podle mínění dovolatele soudy přisuzovaly hrozbě z jeho strany větší význam, než jaký ve skutečnosti měla. Ani tato výhrada ale nemůže v kontextu výsledků dokazování obstát.

Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.

Objektem přečinu nebezpečného vyhrožování, který je taktéž úmyslný trestný čin, je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován (byť alternativně) usmrcením, těžkou újmou na zdraví (§ 122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou. Jiná těžká újma musí být co do své závažnosti hodnocena jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným, tj. usmrcení, těžká újma na zdraví, a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, komu je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být např. vyhrožování způsobením škody velkého rozsahu nebo škody na věci vysoké umělecké hodnoty, ke které má poškozený citový vztah. Stejně tak se může jednat o újmu nemajetkové povahy, jako je vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví i osobě poškozenému blízké, únosem osoby blízké apod.

Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, avšak její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Závěr, zda jde o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutno posuzovat na základě komplexního posouzení situace (k tomu srov. též Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný naplnil znaky označeného přečinu tím, že jinému vyhrožoval jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, i když je třeba připustit, že popis skutku sám o sobě není příliš výstižný a nereaguje na všechny potřebné souvislosti. V daném případě jde ale jen o neúplnost či jinou nedokonalost slovního popisu skutku ve výroku o vině, nikoliv o nedostatek skutkových zjištění jako takových. Podstata jednání označeného soudy jako tzv. nebezpečné vyhrožování spočívala podle zjištění soudu v tom, že ode dne 17. 4. 2011, poté co nastoupila poškozená do pracovní neschopnosti a dne 28. 4. 2011 podala výpověď z pracovního poměru, minimálně do poloviny měsíce června 2011, posílal poškozené SMS a e-maily, ve kterých poškozenou neustále nutil k osobnímu setkání a dořešení pracovněprávních vztahů, podepsání prohlášení mlčenlivosti a v případě nesplnění požadovaného hrozil zveřejněním informací o soukromém životě poškozené.

Charakter výhrůžek poškozené M. L. nalézací soud hodnotil podle obsahu a smyslu zasílaných SMS a e-mailů (viz kupř. str. 73 rozsudku) a uzavřel-li, že má povahu výhrůžky jinou těžkou újmou ve smyslu zákonných znaků § 353 odst. 1 tr. zákoníku, pak v konkrétním případě postupoval správně. V kontextu zpráv zasílaných obviněným (viz č. listu 909, 1003, 1076 až 1078) nutno učinit závěr, že se jednalo o výhrůžky zveřejnění informací o nemravném životě poškozené, zasluhující mravní odsudek, který by ji co do společenského renomé s ohledem na její rodinné zázemí v B. těšící se dobré pověsti zjevně mohl poškodit, a poškozená ji proto opodstatněně takto coby pohrůžku těžkou újmou vnímala. Třebaže se za těchto okolností nabízí právní posouzení skutku spíše jako trestného činu vydírání, jde toliko o konstatování bez jakéhokoliv dalšího významu, a to s ohledem na zákaz reformationis in peius. Proto byl také tento skutek bez jakékoliv změny převzat nově do výroku o vině rozsudku dovolacího soudu pod bodem D., přičemž důvody tohoto postupu mají své opodstatnění toliko v rezultátu soudů o pokračování v trestném činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného podle jejich závěrů dílčími útoky pod bodem V. 1/ d) a V. 3/ b) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, když výrok o vině pod bodem V. 3/ b) nemohl z důvodů dále vyložených obstát.

Poškozená L. J.

Obecně i zde platí, že nalézací soud učinil přesvědčivá skutková zjištění, jež v odůvodnění rozsudku pečlivě zdůvodnil a svědomitě se vypořádal s námitkami obviněného (str. 106, 107). Pozastavuje-li se obviněný nad tím, že poškozená L. J., ačkoliv měla podle jeho názoru možnost z F. odjet bez cestovního pasu, jeho jednání trpěla a ve služební cestě pokračovala, opomíjí, že poškozené vyhrožoval, že ji zničí, že se poškozená bála, že kdyby s ním dále necestovala, že by toho byl schopen; že byla pod velkým psychickým tlakem a uvěřila mu, že by jí dokázal zkazit celý život. Tím, jak se obviněný prezentoval jako vlivná a mocná osoba s kontakty, bála se, že by se jí mstil. Pokud jde o pomoc velvyslance RNDr. J. R., poškozená vyhodnotila, že jí do té chvíle velvyslanec příliš nepomohl, a měla pocit, že se sám obviněného bojí (viz výpověď poškozené na č. listu 1258, 2370). Co se týče námitky obviněného stran zranění, jež poškozená utrpěla, nutno konstatovat, že pohmoždění čelisti, na něž obviněný poukazuje, ve skutkové větě výroku o vině není uvedeno. Nadto lze poznamenat, že popsané pohmoždění čelisti není zmíněno v lékařské zprávě Lékařského domu v T. ze dne 27. 7. 2011 (č. listu 1324) a zmiňuje je až lékařská zpráva Nemocnice Hořovice ze dne 27. 7. 2011. Navíc přestože je v lékařské zprávě Nemocnice Hořovice ze dne 27. 7. 2011 zmíněna palpační citlivost a nepatrné zduření na dolní čelisti vlevo (č. listu 1325), která v předchozí tuzemské lékařské zprávě ani ve zprávě z M. uvedena není (č. listu 1317 ve spojení s č. listu 1318 a 1319), nelze z této skutečnosti vyvozovat, že poškozené bylo toto zranění způsobeno v době, kdy byla z dosahu obviněného, neboť podle fotografie obličeje poškozené ze dne 24. 7. 2011 je poškozená viditelně pohmožděná a otok na čelisti má (č. listu 1280 až 1284). I kdyby jí však obviněný konkrétní zranění nezpůsobil, je prokázáno, že jí způsobil všechna další.

Dovolací námitky směřující proti právnímu posouzení skutku pod bodem V. 5/ b) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly soustředěny ke zpochybnění závěru soudů, že jeho násilné jednání směřovalo k překonání odporu poškozené a donucení k pohlavnímu styku, neboť se při něm nijak nepokoušel zaútočit na pohlavní orgány poškozené. Podle obviněného se jednalo spíše o ventilaci vzteku z odmítnutí a skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví.

Soud prvního stupně dospěl k právnímu názoru – a odvolací soud se s ním ztotožnil – že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání zločinu, jehož se dopustil v úmyslu poškozenou násilím a pohrůžkou jiné těžké újmy donutit k pohlavnímu styku a čin spáchat souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, avšak k dokonání zločinu nedošlo. V daných souvislostech akcentoval, že jednání obviněného s ohledem na použité násilí (fyzické násilí, údery do hlavy, topení v bazénu apod.) a pohrůžku jiné těžké újmy (mimo jiné hrozba rodinným příslušníkům) mělo jednoznačný cíl, a to vykonat na poškozené soulož nebo pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (str. 114 rozsudku).

Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že poté, co dne 21. 7. 2011 odletěl s poškozenou L. J. na ostrov C. do přímořského letoviska B. do hotelu B. I. R., nutil poškozenou požívat alkoholické nápoje, dále neustále na poškozenou vyvíjel nátlak, vulgárním způsobem požadoval orální sex a soulož a dále poškozené vyhrožoval, že by její matka mohla přijít o licenci účetní, rovněž naznačoval poškozené případné údery a napadení, přičemž dne 22. 7. 2011 kolem 18.00 hod. opětovně po poškozené požadoval soulož, kterou ona odmítala, poté odešel do koupelny, ze které po chvíli vyběhl a znenadání poškozené vetřel své sperma na obličej a do vlasů, poté na poškozenou začal křičet, že jí rozbije hlavu lahví vína, poškozená na to utekla z hotelového pokoje a po jejím návratu ji dále urážel a opakovaně se dožadoval sexu se zdůvodněním, že je to její povinnost dle uzavřené pracovní smlouvy, následně při koupeli v hotelovém bazénu chytil ruku poškozené a ponořil jí hlavu pod vodu, až nevydržela s dechem a napila se vody, a takto to opakoval asi třikrát za sebou, kdy se poškozená cítila být ohrožená na životě hrozícím utopením, poté poškozenou pustil, a když vyšla ven z bazénu, tak ji dále udeřil nataženou rukou do tváře, a když poškozená sdělila, že odchází, tak jí vyhrožoval, že ji najdou v moři. V důsledku tohoto jednání obviněného [jakož i jednání popsaného pod bodem V. 5/ a) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu] poškozená začala trpět vážnými psychickými problémy, se kterými byla nucena vyhledat odbornou pomoc, přičemž se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha s dlouhodobou pracovní neschopností řady měsíců a závažným narušením obvyklého života, se sice zřetelnou pozitivní tendencí ke zmírňování příznaků, v době řízení před soudem prvního stupně však bez plného uzdravení, vyžadující psychiatrickou ambulantní péči.

Pakliže obviněný zpochybňuje správnost použité právní kvalifikace, soustřeďuje svoji pozornost jenom k parciální části svého jednání a k argumentu, že nezaútočil na pohlavní orgány poškozené. Je sice pravda, že z popisu skutku a ani zjištění soudu prvního stupně explicitně nevyplývá, že by se obviněný konkrétně v bazénu, kam přiběhl nahý, takto vůči poškozené zachoval, nicméně na chování obviněného nutno pohlížet v jeho komplexnosti. Obviněný po příletu do označeného letoviska na poškozenou vyvíjel nátlak, vulgárně se domáhal soulože a orálního sexu, neváhal v těchto souvislostech použít výhrůžky na adresu jejích blízkých (matka, přítel), choval se agresivně, což bylo pro poškozenou při vědomí předchozích neblahých zkušeností s obviněným zvláště traumatizující (viz č. listu 1260). Nutno zdůraznit, že sexuálně motivované jednání obviněného je popisováno i v souvislosti s obscénním incidentem na hotelovém pokoji den následující po příletu, kdy obviněný po poškozené marně žádal soulož, po němž poškozená z pokoje odešla, ale po návratu obviněný ve svém naléhání na vykonání soulože pokračoval s tím, že to je její povinnost. Odešla se proto uklidnit do bazénu, ale obviněný tam podle výpovědi poškozené přiběhl nahý a svůj příchod doprovázel slovy, že „by to tady mohli taky zkusit“ (č. listu 1261). Snažila se tedy bazén urychleně opustit, obviněný jí ale v odchodu zabránil násilným jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku. Takto rekapitulovaná skutková zjištění vyvracejí tvrzení obviněného, že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví, jelikož se jednalo spíše o ventilaci vzteku z odmítnutí.

Třebaže je možné představit si výstižnější popis skutku co do vyjádření zákonných znaků pokusu zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, i v tomto případě jde spíše o neúplnost či neobratnost slovního popisu skutku ve výroku o vině, nikoliv o nedostatek skutkových zjištění samotných. Lze proto akceptovat závěr soudů, že obviněný skutkem pod bodem V. 5/ b) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal pokus zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Poškozená K. K.

Na rozdíl od všech ostatních již jmenovaných poškozených ve vztahu k této poškozené učinil nalézací soud ve výroku o vině skutková zjištění, o jejichž správnosti sice taktéž není důvodu pochybovat, ale nelze bez jakýchkoliv výhrad souhlasit s jejich právním posouzením.

V případě poškozené K. K. Nejvyšší soud považuje za podstatné zdůraznit, že z výpovědi poškozené se podává, že obviněný poškozenou zamkl úmyslně, nikoliv omylem, zamkl ji po pracovní době, v okamžiku, kdy plk. V. již v jeho kanceláři nebyl, a to proto, že poškozená údajně neplnila svoje pracovní povinnosti a v době, kdy plk. V. v kanceláři byl, žádala o jeho vizitku. Obviněný se s poškozenou pohádal, v kanceláři ji zamkl, řekl, že si může dělat, co chce, že když bude chtít, může ji i zabít, že má zbraň, že tam prostě bude zamčená, že je nepřítel státu, nikam odcházet nebude a že může třeba vyskočit z okna. Poškozená na odemčení dveří trvala, obviněný na její naléhání reagoval agresivními slovními projevy, načež poškozená napsala svému příteli J. F., aby okamžitě na místo poslal policii, což učinil. Pokud jde o délku uzamčení poškozené, v kanceláři byla zavřená kolem půl hodiny (č. listu 1153 až 1156, 2551, 2552, 2557 a 2558). To, že obviněný poškozenou v kanceláři zamkl, nadával jí, že se poškozená chtěla dostat ven a obviněného o odemčení dveří prosila, potvrdila ve své výpovědi i M. R., která byla v inkriminovanou dobu ve vedlejší kanceláři (č. listu 1194 a 1195, 2397). Že poškozená poslala svému příteli J. F. SMS se žádostí, aby zavolal policii, že je zamčená v kanceláři, její přítel potvrdil (č. listu 1175, 2658 a 2659); průběh incidentu je uveden i v úředním záznamu Policie České republiky (č. listu 1228 až 1230). Co se týče osoby plk. V., zpráva policie, úřední záznam o podání vysvětlení či protokol o výslechu tohoto svědka v trestním spise chybí, neboť policejní orgán na základě sdělení plk. V., že v době, kdy se nacházel v kanceláři obviněného, nedošlo k žádnému jednání, jež by mohlo jevit známky trestné činnosti, seznal, že plk. V. není třeba jako svědka v trestním řízení (č. listu 1232).

Z hlediska deklarovaného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný relevantně namítl, že skutky, jak byly zjištěny soudy, nenaplňují znaky ani jednoho z trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Jeho chování vůči poškozené nemělo žádný sexuální podtext a ani po poškozené pohlavní styk nevyžadoval, právní kvalifikace skutku pod bodem V. 3/ a) jako pokus zločinu znásilnění je nesprávná. Nesouhlasil ani s právním posouzením skutku pod bodem V. 3/ b) jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a tvrdil, že hrozbu trestním oznámením za krádež označené knihy nelze vnímat jako nebezpečnou výhrůžku, jelikož po poškozené pouze požadoval, aby napravila trestný čin, který podle něj spáchala. Hrozba uplatnění zákonného prostředku v tomto případě nemůže být trestným činem.

Podle skutkových zjištění popsaných pod bodem V. 3/ a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný pokusu zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1, § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku měl dopustit tím, že ve dnech od 3. 5. 2011 ve své kanceláři i jinde po přijetí do zaměstnání do pozice osobní asistentky, z titulu svého postavení jednatele společnosti CODUM, s. r. o., a prezidenta Polikliniky Modřany, poškozené K. K. v průběhu pracovní doby, ale i po pracovní době, když byl pod vlivem alkoholu, vyhrožoval fyzickou likvidací, hrozil jí, že ji již nikdo nezaměstná, opakovaně po ní požadoval soulož či jiné sexuální praktiky a nabízel jí možnost navýšení platu za tyto aktivity, a když s tím poškozená nesouhlasila, tak se jeho jednání vůči ní zhoršilo, v nočních hodinách zasílal poškozené na její mobilní telefon SMS s vulgárním obsahem, přičemž dne 8. 6. 2011 v odpoledních hodinách, po skončení pracovní doby, kdy chtěla poškozená odejít ze zaměstnání domů, uzamkl vstupní dveře kanceláře a znemožnil jí tak opustit pracoviště a sdělil jí, že je nepřítel státu, křičel na ni, ať zavolá policii, že ji odmítá pustit, s tím, že mu stejně nikdo nemůže nic udělat, na to jej poškozená několikrát žádala a prosila, aby ji pustil domů, čemuž ale odmítal vyhovět; kancelář mohla opustit až poté, co se na místo dostavila policejní hlídka.

Nalézací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že se neztotožnil s právní kvalifikací navrhovanou v obžalobě, byl-li ve skutku spatřován přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, když jednání obviněného s ohledem na použité násilí (uzamčení poškozené v kanceláři), pohrůžku násilím (hrozba fyzickou likvidací), pohrůžku jiné těžké újmy (hrozba propuštěním ze zaměstnání) s jednoznačným cílem na poškozené vykonat soulož nebo pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží pojmové znaky uvedeného přečinu zdaleka přesahuje. Uzavřel proto, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání zločinu, jehož se dopustil v úmyslu poškozenou násilím a pohrůžkou jiné těžké újmy donutit k pohlavnímu styku a čin spáchat souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, avšak k dokonání zločinu nedošlo. Neztotožnil se proto ani s možností kvalifikovat skutek jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož jednočinný souběh trestných činů znásilnění a omezování osobní svobody je vyloučen (viz str. 112, 113).

Právní úvahy soudu prvního stupně však nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, z výpovědi poškozené K. K. nelze učinit spolehlivý závěr; že jednání obviněného mělo sexuální podtext a že jeho záměrem bylo donutit poškozenou k souloži nebo pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, jak opodstatněně namítá dovolatel. Poškozená jak v přípravném řízení (viz zejména č. listu 1150 až 1154), tak v hlavním líčení (č. listu 2550 až 2552) zevrubně popsala chování obviněného k ní. V podstatě ve shodě s rekapitulujícími pasážemi obsaženými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 77 rozsudku) sice vypověděla, že obviněný po ní opakovaně požadoval pohlavní styk a nabízel jí za to možnost zvýšení platu, a když s tím nesouhlasila, jeho chování vůči ní se zhoršilo, neuvedla však nic konkrétního, co by se dalo vyložit jako pohrůžka násilí či jiné těžké újmy s jasným záměrem překonat odpor poškozené a donutit ji k souloži nebo pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží. Hovoří-li totiž poškozená o vyhrožování fyzickou likvidací, že nechá vyhodit její rodiče z práce apod., jednalo se o nepřiměřenou a agresivní reakci obviněného na její sdělení, že odejde z práce (viz kupř. č. listu 1151), její výpověď neobsahuje sdělení, že se tak stalo v situaci, kdy se obviněný neúspěšně dožadoval pohlavního styku. Incident, který se odehrál dne 8. 6. 2011, měl podle svědkyně zřetelný původ v předchozí návštěvě plk. V. a v její žádosti o vizitku, načež po jeho odchodu ji obviněný po konfliktu týkajícím se žádosti o vizitku, který poškozená ukončila tím, aby jí připravil na následující den výpověď, uzamkl v kanceláři, odmítl ji pustit domů, vyhrožoval jí, že ji zničí, že je nepřítel státu, a podařilo se jí odejít z kanceláře až po příchodu policejní hlídky, jež byla přivolána z její iniciativy. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a uvedený čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Ačkoliv nalézací soud hovoří o tom, že obviněný použil násilí v podobě uzamčení poškozené v kanceláři, pohrůžku násilím, tj. hrozbu fyzickou likvidací, a pohrůžku jiné těžké újmy, tj. hrozbu propuštěním ze zaměstnání, s jednoznačným cílem na poškozené vykonat soulož nebo pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, ze žádného z provedených důkazů tato motivace bez pochybností nevyplývá. Že se obviněný s ohledem na své postavení v zaměstnání i ve společnosti nechoval k poškozené slušně a zdvořile, že byl podle jejích slov agresivnější, když mu dala jasně najevo, že na jeho sexuální nabídky nereflektuje, a že míra jeho agresivity umožňuje vedle morálního odsudku vyvodit s ohledem na konkrétní situaci i trestní odpovědnost, zvláště pak ve vztahu k událostem ze dne 8. 6. 2011, dovolací soud nezpochybňuje. Právní kvalifikace jeho jednání jako pokus zločinu znásilnění je však nepřesvědčivá a za stávajícího stavu dokazování i nesprávná. Bude na soudu prvního stupně, aby se jí znovu zabýval a (shledá-li to účelným) aby s ohledem na konkrétní výsledky dokazování uvážil také možnosti předestřené již v obžalobě. Bude-li třeba ke spolehlivému vyřešení právní otázky doplnit dokazování (v úvahu přichází doplňující výpověď poškozené K. K. k bližší specifikaci okolností, za nichž obviněný žádal pohlavní styk), bude na něm, aby tak učinil a po komplexním vyhodnocení důkazů aby znovu o vině obviněného rozhodl.

Odmítnout jako nedůvodnou nelze ani výhradu obviněného vůči právní kvalifikaci skutku jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

Podstata jednání právně kvalifikovaného jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku spočívala podle zjištění soudů popsaných pod bodem V. 3/ b) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v tom, že obviněný poškozené K. K. zaslal na její mobilní telefon SMS, ve které poškozené vyhrožoval, že na ni podá trestní oznámení za krádež knihy Výročí Lvího klubu.

Výklad zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu byl podán v návaznosti na právní posouzení skutku pod bodem V. 1/ d) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Znovu je vhodné připomenout, že objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající ve vyhrožování, přičemž obsah výhrůžky je v tomto případě konkretizován jinou těžkou újmou. Jiná těžká újma musí být co do své závažnosti hodnocena jednak v kontextu těžkých újem v tomto ustanovení výslovně uvedených, a jednak se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, komu je vyhrožováno. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, tj. vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu. Z výpovědi svědkyně K. K. neplyne, že by ji zrovna tato vyhrůžka vyvedla z míry. Poškozená v této souvislosti uvedla, že uvedenou knihu neodcizila, měla ji půjčenou k nahlédnutí a vrátila ji. Když obdržela výhrůžnou SMS, napsala obviněnému, že „je jí to jedno, ať si podá na ni trestní oznámení klidně do S., že od něj chce mít klid a nechce s ním mít nic společného“ (č. listu 1155). Již z toho nelze než učinit závěr, že tato výhrůžka sama o sobě jen stěží mohla být pro poškozenou v konkrétně posuzovaném případě vyhrůžkou jiné těžké újmy. Současně se však ze zjištění soudů, jež jsou podložena výsledky dokazování, zjevuje, že obviněný vůči poškozené nepoužil toliko výhrůžku této povahy, že jí adresoval výhrůžky, že může nechat vyhodit z práce její rodiče, že jí zničí život, že se postará, aby ji nikde nezaměstnali apod. (č. listu 2553, 1229), přičemž jejich obsahem se soud vůbec nezabýval, ačkoliv právě ve vztahu k nim se nabízí otázka, zda jimi nebylo vyhrožováno těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Bude ovšem na soudu prvního stupně, aby uvážil, nakolik je další trestní stíhání obviněného právě pro tento přečin účelné.

V daném případě na rozdíl od předchozích situací nepřesného nebo nepřiléhavého popisu skutku nejde jen o neúplnost či jinou nedokonalost slovního popisu skutku ve výroku o vině, ale o nedostatek skutkových zjištění významných z pohledu použité právní kvalifikace. V důsledku tohoto pochybení rozhodnutí soudů v této části spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k útokům pod bodem V. výroku o vině rozsudku soud prvního stupně vyložil, že na ně pohlížel jako na dílčí útoky jediného skutku, nikoliv na tři samostatné skutky. Jednání obviněného vůči poškozeným M. L. a J. F. se podle soudu „téměř prolíná“, jednání vůči K. K. bezprostředně navazuje a „je třeba na ně pohlížet jako na celek i z hlediska skutkových zjištění“. V dalším soud akcentoval blízkou souvislost časovou, prakticky stejný způsob provedení, jakož i zjevný jednotný záměr naplňovat skutkovou podstatu stejného trestného činu (str. 103, 104, 112 rozsudku).

Podle legální definice obsažené v ustanovení § 116 tr. zákoníku pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pro pokračování je charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku; vzhledem k tomu, že je vyžadována jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný. To je významné zvláště u majetkových deliktů, kdy závěru o pokračování není na překážku, je-li napadán majetek různých osob. Složitější je ale posuzování útoků na zdraví, život, svobodu či důstojnost osoby; zde je zpravidla vyžadováno, aby se jednalo o tutéž osobu. I zde musí ale platit, že počet předmětů útoků pachatele není rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda v konkrétním případě jde o opakování trestné činnosti nebo o pokračování v ní. Vždy je nutno hodnotit všechny okolnosti případu, aby bylo možno učinit závěr, zda mezi jednotlivými útoky jsou dány potřebné objektivní i subjektivní souvislosti či nikoliv a v závislosti na tom, zda jde o pokračování v trestném činu nebo o jeho opakování (srov. č. 17/1982 Sb.). Třebaže dovolací soud závěr o pokračování ve zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku nepokládá v konkrétním případě za přesvědčivý, nezbývá než jej akceptovat s ohledem na zákaz reformationis in peius.

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 10 To 51/2013, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku pod bodem V. 1/ a), zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod body V. 1/ b), 1/ c), 2/, 3/ a), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku pod body V. 1/ d), 3/ b), výrok o trestu a výrok o náhradě škody týkající se poškozené M. L., jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 56 T 8/2012, ve výroku o vině pod body V. 1/ a), jímž byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, pod body V. 1/ b), 1/ c), 2/, 3/ a), jímž byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod body V. 1/ d), 3/ b), jímž byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozené M. L. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v rozsahu zrušení pod body V. 3/ a), b) výroku o vině jeho označeného rozsudku (týkající se poškozené K. K.) znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla v odpovídající části zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Nejvyšší soud dále sám ve věci rozhodl tak, že obviněného znovu a v podstatě ve shodě s nalézacím soudem beze změny jeho skutkových zjištění uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nově jej uznal vinným i mírněji trestným přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku.

V důsledku částečného zrušení výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno zrušit celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve zrušené části výroku o vině svůj podklad, tj. výrok o náhradě škody poškozené M. L., a tomto rozsahu bylo třeba též nově rozhodnout.

Při stanovení druhu trestu a jeho výměry Nejvyšší soud ve smyslu § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédl k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, a také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele, jakož i ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Není od věci připomenout, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku). Všechny tyto okolnosti soud prvního stupně pečlivě rekapituloval v odůvodnění rozsudku a uvážlivě vyhodnotil (viz str. 116, 117). Bylo by zcela nadbytečné je znovu rozvádět a zabývat se jejich významem, poněvadž dovolací soud se s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně ztotožňuje. Soud výstižně postihl mimořádně vysokou společenskou škodlivost činů obviněného danou nejenom významem jimi zasažených zájmů, způsobem provedení, počtem útoků, dobou jejich páchání, ale i bolestný a strastiplný průmět arogantního, nadřazeného a morálně zavrženíhodného jednání do života nejméně tří poškozených (Z. Ž., M. L. a L. J.). Neopomněl připomenout ani okolnosti charakterizující osobu obviněného, neschopného kritického náhledu se spíše cynickým postojem k jednotlivým poškozeným.

Správně také nalézací soud připomněl, že obviněný se ve vícečinném souběhu dopustil většího počtu trestných činů ve smyslu zákonných podmínek pro aplikaci § 43 odst. 1 část věty první za prvním středníkem tr. zákoníku. Podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Ke zvýšení trestní sazby u vícečinného souběhu se vyžaduje takový počet trestných činů, který výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za nejpřísněji trestný ze všech sbíhajících se trestných činů, což vyžaduje a odůvodňuje zpřísnění postihu a zvýšení této hranice. S ohledem na povahu a závažnost sbíhajících se trestných činů, z nichž některé byly trestnými činy pokračujícími, není o splnění výše uvedené zákonné podmínky v konkrétním případě žádných pochyb. Úhrnný trest odnětí svobody byl proto důvodně ukládán v trestní sazbě ustanovení § 185 odst. 3 tr. zákoníku, jež po modifikaci obsažené v § 43 odst. 1 část věty první za prvním středníkem tr. zákoníku činí 5 až šestnáct let.

Do úvah o výměře trestu bylo však nutno nově promítnout, že dovolací soud ukládal trest za menší počet trestných činů (třebaže právě povaha a závažnost trestných činů, jichž se obviněný měl dopustit vůči K. K., nebyla nejvýznamnější), navíc došlo k úpravě ve prospěch obviněného u skutku původně kvalifikovaného jako zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Za trest přiměřený a odpovídající kritériím § 39 tr. zákoníku byl proto shledán úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvanácti let.

Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou z týchž důvodů, které zmínil v odůvodnění rozsudku nalézací soud. Nejvyšší soud sdílí jeho přesvědčení, že povaha a stupeň narušení obviněného nejsou přes závažnost spáchaného trestného činu tak zásadní, aby trest vykonával ve věznici se zvýšenou ostrahou, třebaže předpoklady aplikace ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku formálně splněny byly. Má rovněž za to, že je na místě zohlednit zdravotní stav a věk obviněného a že jeho náprava bude lépe zaručena ve věznici s ostrahou.

Opodstatněné bylo rozhodnutí nalézacího soudu i o náhradě škody poškozené M. L., správnost výroku o náhradě škody nebyla dovoláním zpochybněna a dovolací soud jej i přes určitá nezbytná upřesnění rovněž shledal zákonným. V těchto souvislostech nemohl nechat bez povšimnutí, že o nárocích na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích lze sice rozhodnout i vedle sebe, avšak každý z těchto nároků má své vlastní zákonné opodstatnění, a proto výroky o těchto samostatných nárocích jsou výroky oddělitelnými. Protože je nelze považovat za jeden nárok, musí i soud o každém z nich rozhodnout zvlášť, což je nutné respektovat zejména při formulaci výroku, jímž soud o uplatněných nárocích poškozeného rozhoduje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013). Nalézací soud v odůvodnění rozsudku pečlivě vyložil, jakými úvahami byl veden, rozhodl-li o přiznání částky 180 000 Kč z titulu náhrady majetkové škody a částky 450 000 Kč představující nemajetkovou újmu v penězích (viz odůvodnění str. 118, 120, 121 rozsudku soudu prvního stupně), nesprávně však o těchto samostatných nárocích rozhodl jako o nároku jediném. To ale pro rozhodnutí dovolacího soudu není nikterak významné, jelikož zmocněnec poškozené M. L. ve veřejném zasedání uvedl, že obviněný, byť nedobrovolně, poškozené zaplatil celkovou přiznanou částku 630 000 Kč. Dodal, že to nic nemění na původním vyšším vyčíslení škody z titulu náhrady majetkové újmy a nemajetkové újmy v penězích. Dovolací soud na podkladě této změny proto rozhodl tak, že poškozenou M. L. s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2889). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že ač stejně nalézací soud rozhodl i ohledně poškozených Z. Ž. a L. J., nelze vytknutý nedostatek ani ve vztahu k nim odstranit, jelikož výrok o náhradě škody nebyl dovolání napaden a ve vztahu k těmto poškozeným zůstal výrok o vině nedotčen. Ze stejných důvodů byl ponechán beze změny pravomocný výrok o náhradě škody, třebaže obviněný udával, že i jim byly přiznané částky vyplaceny.

Ve zbývajících výrocích (o vině a náhradě škody) zůstala rozhodnutí soudů nižších stupňů beze změny.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. července 2014

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru