Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 137/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaHodnocení důkazů
Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku
Souhlas poškozeného
Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.137.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 147 odst. 1 tr. zákoníku

§ 151 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

§ 163 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 137/2020-487

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 o dovolání obviněného D. Š., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 5 To 211/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 37/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 1 T 37/2018, byl obviněný D. Š. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) výroku o vině přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku a pod bodem 3) výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen: za trestné činy pod bodem 1) a 2) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 2 T 36/2017 (doručen dne 15. 5. 2017), podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na pět let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 2 T 36/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za přečin pod bodem 3) byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání směřující proti výroku o vině přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku pod bodem 2) a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 5 To 211/2019, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině ohledně skutku popsaného ve výroku rozsudku pod bodem 2), kterým měl obviněný spáchat přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, ve výroku o uložení souhrnného trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že byl uznán vinným pod bodem 2 a) přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2 b) přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Obviněný byl odsouzen za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem 1), a za přečiny uvedenými pod body 2 a) a 2 b) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 2 T 36/2017 (doručen dne 15. 5. 2017), podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na pět let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 2 T 36/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu pod bodem 2 a) se obviněný přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 19. 9. 2015 v ranních hodinách jako řidič osobního vozidla Audi A6, r. z. XY, náležejícího L. Š., jedoucí po komunikaci III. třídy č. 40611 v km 1,018 v katastru obce XY, ve směru od obce Telč k obci Horní Myslová, nepřizpůsobil rychlost své jízdy povětrnostním podmínkám, zejména husté mlze, tedy porušil § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., v důsledku čehož přehlédl jdoucího po pravé straně komunikace chodce S. D., který měl v té době 1,17 g/kg alkoholu v krvi, kterého srazil pravou přední částí vozidla na zem, tím S. D. způsobil otřes mozku, zlomeninu horní čelisti, vykloubení a zlomeninu 1. řezáku vlevo nahoře, tržnou ránu šourku, tržnou ránu spánku vpravo, mnohočetné odřeniny zad, hlavy, stehen s dobou léčení do 16. 12. 2015. Přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku měl podle skutkových zjištění odvolacího soudu pod bodem 2 b) spáchat tím, že pokračoval dále ve své jízdě a z místa odjel neznámo kam, aniž by chodci poskytl první pomoc.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 5 To 211/2019, podal obviněný D. Š. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti jeho výroku o vině pod body 2 a), b), jakož i všem na něj navazujícím výrokům, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že trestní stíhání, které proti němu bylo vedeno, bylo nepřípustné, neboť poškozený nebyl dotazován na eventuální vztah vůči němu a nebyl řádně poučen podle § 163 tr. ř.

5. Vyjádřil přesvědčení, že došlo k porušení základních zásad trestního řízení a práva na spravedlivý proces, neboť vina mu nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Soudy se nevypořádaly s procesními vadami a nedostatky, kterými trestní řízení trpělo a na něž upozorňoval, svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, a tudíž je nelze považovat za přezkoumatelná. Ve věci je dán tzv. extrémní rozpor, obviněný byl odsouzen nezákonně, poněvadž s ohledem na pravidlo in dubio pro reo měl být zproštěn obžaloby. K trestným činům, které spáchal, se doznal. Odmítl však, že by se dopustil skutku ze dne 19. 9. 2015. Nebyl tím, kdo řídil předmětné vozidlo, od počátku konstantě tvrdil, že řidičkou byla svědkyně K. C. Relevantní svědectví jsou pouze svědectví jeho a zmíněné svědkyně, neboť na místě nehody vyjma jich dvou a poškozeného S. D., který si nic nepamatuje, nikdo jiný nebyl. Ostatní svědectví nutno považovat toliko za svědectví z doslechu. Soudy ke svědeckým výpovědím nepřistupovaly jednotně – ty, které hovořily ve prospěch obviněného, bezdůvodně odmítly, ty, jež vůči němu vyznívaly negativně, naopak označily za věrohodné. Svědkyně K. C. je podle mínění obviněného svědkyní nevěrohodnou, je dlouhodobou uživatelkou drog, která v řízení popřela nejen společné užívání pervitinu, ale i intimní vztah mezi ní a jím, o čemž naopak on i navzdory skutečnosti, že se v soudní síni nacházela jeho manželka L. Š., v hlavním líčení vypovídal. Upozornil na to, že svědkyně sama připustila, že si od něj automobil občas půjčila. Soud přesto dovodil, že je nepravděpodobné, aby jí on jako muž automobil půjčoval. Tvrzení svědkyně, že v automobilu byli jen ona a on, je v zásadním rozporu s výpovědí svědkyně E. P., taktéž dlouhodobé uživatelky drog. Ta v přípravném řízení uvedla, že automobil řídila právě svědkyně K. C., a před soudem naopak vypověděla, že řidičem byl obviněný. Soud se s náhlou změnou její výpovědi nevypořádal přesto, že bylo zjevné, že měla bližší vztah ke svědkyni K. C. (vypověděla totiž, že obviněného poznala až v den, kdy došlo k nehodě), a že tedy i navzdory tomu na počátku hovořila v její neprospěch. Obviněný rovněž poukázal na nesrovnalosti týkající se časového úseku mezi dobou, kdy došlo k nehodě, a dobou, kdy byla svědkyně E. P. vysazena ve svém bydlišti, a konstatoval, že soud neprovedl jediný znalecký posudek zachycující osobnosti obou svědkyň, nevyžádal si zprávy o pověsti, výpisy z rejstříku trestů či jiné důkazy, a přesto o jejich výpovědi opřel své rozhodnutí. Dalším svědkem, z jehož výpovědi soud vycházel, byl svědek R. H., bývalý partner svědkyně E. P., blízký přítel svědkyně K. C. a stejně jako obě svědkyně uživatel drog. Všichni tři se přitom pravidelně scházeli, a měli tak možnost své výpovědi konzultovat, a to na rozdíl od obviněného, který byl stíhán vazebně. Obviněný dále zmínil výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch. Svědek L. K. byl přítomen rozhovoru mezi obviněným a svědkyní K. C. a zaznamenal, že svědkyně připustila, že řídila ona. Soud jeho výpověď nicméně označil za výpověď z doslechu, a to přesto, že o výpovědi tzv. z doslechu se jednalo i v případě dvou shora uvedených svědků. Svědkyně M. M., ve věci jediná osoba neužívající žádné návykové látky, a tedy svědkyně ze všech nejdůvěryhodnější, byť byla v rozhodné době kamarádkou a spolupracovnicí svědkyně K. C., potvrdila, že jí svědkyně K. C. toho dne ráno sdělila, že způsobila nehodu, že řídila a někoho přejela. Svědkyně K. C. se tuto výpověď snažila znevěrohodnit tvrzením, že obviněný svědkyni M. M. finančně motivoval. Její tvrzení však nebylo důkazně podpořeno, navíc obviněný se již nacházel ve vazbě, a tudíž neměl možnost svědky jakkoliv ovlivňovat. Výhrady vztáhl i proti absenci zajištění stop (např. fotodokumentace stop na hrudi řidiče po bezpečnostním pásu).

6. Obviněný vytkl, že dokazování bylo nedostatečné, i pokud jde o otázku újmy způsobené poškozenému. Nebylo postaveno najisto, zda poškozený v rozhodné době šel po komunikaci či na ní ležel. Bylo namístě zpracovat znalecký posudek z oboru biomechanika, a to ve vztahu k průběhu nehodového děje, pohybu těla a rychlosti vozidla. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, hodnotil pouze zdravotní stav poškozeného. Soud se však nezabýval otázkou, zda veškerá zranění poškozeného byla způsobena předmětnou nehodou nebo zda pocházela z období před ní (případná předchozí fyzická potyčka, pád v opilosti nebo jiná nehoda). Za nejzávažnější jednání bylo považováno neposkytnutí pomoci. Obviněný, svědkyně K. C. i všichni svědci z doslechu přitom shodně vypověděli, že obviněný vystoupil z vozidla a zkontroloval, jestli poškozený žije. Přivolání pomoci mu bylo znemožněno svědkyní K. C., která z místa nehody ujela s tím, že v dáli byla vidět světla jiného vozidla. Soud se nevypořádal s naplněním znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu, zejména s jeho subjektivní stránkou.

7. Závěrem dovolatel protestoval proti trestu uloženému i za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož spáchání se doznal. Jelikož mu byl Okresním soudem v Náchodě (viz rozsudek ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 1 T 119/2019) uložen mimo jiné trest odnětí svobody v trvání dvou a půl let, je další trest vedle něj uložený nebo trest, který jej postihne, zcela bez významu. Pokud jde proto o přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, mělo by být jeho trestní stíhání zastaveno.

8. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a všechna na něj navazující rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby pro skutek, v němž byly spatřovány přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Dále aby zastavil jeho trestní stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně aby mu za tento přečin uložil trest odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby, tj. v trvání jednoho roku.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání poznamenal, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněný neuvedl žádnou podrobnější argumentaci vyjma tvrzení, že trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť poškozený nebyl dotazován na eventuální vztah k němu a nebyl řádně poučen ve smyslu § 163 tr. ř. Byť i takovou námitku lze pod vytýkaný dovolací důvod podřadit, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou. Státní zástupce připomněl, kdy lze považovat trestní stíhání za nepřípustné a kdy je nelze zahájit, případně je nutno již zahájené zastavit (§ 11 a § 11a tr. ř.), a konstatoval, že ze strohé dovolací argumentace lze usoudit, že obviněný shledává naplněným důvod pro zastavení trestního stíhání vymezený v § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy důvod spočívající v nedostatku souhlasu nebo zpětvzetí souhlasu poškozeného za podmínek uvedených v § 163 a § 163a tr. ř. Vyložil, že z hlediska aplikace ustanovení § 163 tr. ř. je podstatné, že má-li být trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozené osoby, pak jednak musí jít o některý z trestných činů vyjmenovaných v § 163 tr. ř. a jednak poškozený musí být k pachateli (podezřelému, obviněnému) v poměru v tomto ustanovení vymezeném. Konkrétně se musí jednat o vztah vyplývající z § 100 odst. 2 tr. ř., který ovšem nebyl v posuzované trestní věci zjištěn (ostatně ani sám obviněný to netvrdil), a proto logicky nebylo důvodu se poškozeného na souhlas s trestním stíháním dotazovat a v tomto ohledu ho speciálně poučovat.

10. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozvedl, které vady lze s odkazem na něj vytýkat, přičemž zdůraznil, že v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily. Uvedeného se nicméně obviněný dopustil, neboť obsahem jeho mimořádného opravného prostředku je výlučně jen jeho nesouhlas s rozsahem dokazování, hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudů. Takové námitky však nelze pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Přesto uvedl, že soud prvního stupně realizoval dokazování, které odpovídalo požadavkům stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy provedl jej v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, důkazy řádně vyhodnotil a v rozsudku také přesvědčivě vymezil ty usvědčující důkazy, jež odůvodňují naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaných přečinů. Pokud jde o otázku řízení motorového vozidla, nalézací soud se v reakci na protichůdná tvrzení obviněného a v jeho prospěch vypovídajících svědků (na straně jedné) a svědků K. C., E. P. a R. H. (na straně druhé) velmi pečlivě zabýval posouzením věrohodnosti. Dospěl-li přitom ve vazbě na vyhodnocení všech provedených důkazů k závěru, že pravdivým je popis událostí tak, jak ho prezentovali svědci K. C., E. P. a R. H., a nikoliv nepravdivá výpověď dovolatele a svědků M. M., P. S. a L. K. vypovídajících účelově v jeho prospěch, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout. Jinak vyjádřeno, skutková zjištění, která našla svůj odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů logicky vyplývají. Státní zástupce měl za to, že svým povinnostem dostál i odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a vyjádřil se ke všem jeho námitkám.

11. Poukaz obviněného na údajné porušení pravidla in dubio pro reo nemůže podle mínění státního zástupce obstát. Obviněný se dopustil vadné interpretace zmíněného pravidla, neboť jak lze dovodit z celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a další), nelze se ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě skupiny diametrálně odlišných výpovědí, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného s ohledem na pravidlo in dubio pro reo. Uplatnění uvedeného pravidla je namístě, jestliže soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že se nelze jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí (či jejich skupin) nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne i do odůvodnění svého rozhodnutí, podmínky pro uplatnění pravidla „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou, poněvadž soud v takové situaci žádné pochybnosti nemá. Přesně tomu tak bylo i v posuzované trestní věci, neboť nalézací soud provedené důkazy řádně vyhodnotil, za pravdivě popisující skutkový děj označil výpovědi svědků K. C., E. P. a R. H. a v odůvodnění rozsudku rozvedl, proč k takovému závěru dospěl.

12. Pokud jde o druhou stěžejní otázku, tedy v jaké pozici se poškozený S. D. v momentě střetu nacházel, ani v tomto ohledu neměl soud pochybnosti o tom, že poškozený – byť v podnapilém stavu – po silnici šel, a byl tedy obviněným jako řidičem motorového vozidla Audi A6 nejprve sražen a až poté přejet a krátce vlečen v pomalé rychlosti. Tento závěr vyplynul mj. z protokolu o prohlídce těla včetně fotodokumentace, z odborného vyjádření lékaře a zejména ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, MUDr. Jaroslavem Šilhanem. Ten kromě jiného uzavřel, že charakter a rozsah poranění poškozeného odpovídají právě kombinaci soudy zjištěného sražení chodce a jeho vlečení, a nikoliv jen obviněným (a svědkyní K. C.) tvrzenému přejetí poškozeného ve velké rychlosti v době, kdy již tento na silnici ležel. V takovém případě proto soud neměl logickou potřebu doplňovat dokazování, např. o další znalecké zkoumání z oboru biomechanika, jak obviněný v dovolání požadoval (ačkoliv ani u závěrečného hlavního líčení k dotazu soudu, ani v písemném vyhotovení svého odvolání žádný návrh na doplnění dokazování v naznačeném směru nepožadoval), neboť o průběhu skutkového děje neměl pochyb. Podle státního zástupce nelze mít výhrady vůči úplnosti provedeného dokazování, které žádnou vadou (a to ani vadou tzv. opomenutých důkazů) zatíženo není.

13. Podle přesvědčení státního zástupce nelze pod vytýkaný dovolací důvod podřadit ani námitky vztahující se k posouzení stíhaného jednání jako přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. Obviněný v tomto ohledu navazuje na jím předestřený průběh skutkového děje, podle kterého vozidlo řídila svědkyně K. C. a nikoliv on, což bylo v řízení vyvráceno. Státní zástupce přesto poznamenal, že přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Subjektem uvedeného trestného činu je řidič, který měl na nehodě účast, a to bez ohledu na zavinění dopravní nehody. Účast na dopravní nehodě má tudíž i řidič, který tuto nehodu nezavinil; stačí, že k dopravní nehodě objektivně přispěl (viz rozhodnutí publikované pod č. 37/1969 Sb. rozh. tr.). Újma na zdraví přitom vůbec nemusí mít závažnost těžké újmy na zdraví, a dokonce nemusí dosahovat ani ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Postačí, že její povaha vyžaduje poskytnutí pomoci. Poskytnutím potřebné pomoci ve smyslu § 151 tr. zákoníku je pak třeba rozumět takovou pomoc, která je potřebná k odvrácení, resp. k tomu, aby bylo zabráněno zvýšení nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněné osoby. Není-li poskytnutí takové pomoci řidičem, který měl účast na dopravní nehodě, potřebné (např. proto, že pomoc je zajištěna jinými kvalifikovanými osobami), nedopouští se řidič trestného činu podle § 151 tr. zákoníku, ani když z místa dopravní nehody odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl. Co se týká další povahy potřebné pomoci, ta může podle okolností případu záležet i v přivolání sanitního vozu nebo policisty. Dokonáním uvedeného trestného činu je pak již okamžik, kdy řidič dopravního prostředku úmyslně neposkytne po dopravní nehodě, na níž měl účast, potřebnou pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, pokud tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Pro spáchání tohoto trestného činu současně není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný.

14. V posuzované věci to byl právě obviněný, kdo jako řidič motorového vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, přehlédl poškozeného S. D. jdoucího po pravé straně komunikace, tohoto svým automobilem srazil, přejel a krátce vlekl. Obviněný tedy jednoznačně spadal do omezeného okruhu pachatelů, který může být subjektem zmíněného trestného činu. S přihlédnutím k průběhu dopravní nehody a koneckonců i proto, že se – jak tvrdí – na poškozeného šel podívat, musel vědět, že nekomunikujícímu a viditelně zraněnému poškozenému bylo ublíženo na zdraví. K ověření okolnosti, že poškozený potřebuje přivolat pomoc, nemusel disponovat žádnými odbornými vědomostmi. Na místě nehody současně nebyl nikdo další, kdo by poškozenému pomoc poskytoval. Podle mínění státního zástupce se lze jen dohadovat, proč právě obviněný pomoc neposkytl či z jakého důvodu např. nepřivolal rychlou záchrannou službu nebo policii. Jisté vysvětlení sice může nabízet výpověď svědka R. H. (viz str. 9 rozsudku nalézacího soudu), nicméně zodpovězení této otázky není pro posouzení věci rozhodující. Podstatné je, že shora naznačené okolnosti svědčí jednoznačnému závěru, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, a to i jeho subjektivní stránku, tedy úmyslné zavinění.

15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na nesprávném hmotněprávním posouzení a že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

18. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

21. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (body 4, 6, str. 7 až 8, 11 až 12 rozsudku nalézacího soudu), s nímž se soud odvolací ztotožnil (body 4, 6, str. 7 až 8 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními učiněnými pod body 2 a), b) a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.

22. Obviněný vytkl porušení svých práv a zásady in dubio pro reo. Soudy podle něj hodnotily provedené důkazy způsobem, který nelze akceptovat, přičemž vytkl, že odvolací soud toliko odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se důsledně vypořádal s vadami vytýkanými v odvolání. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2 a) obviněný znovu opakoval, že vozidlo v kritické době neřídil on, nýbrž K. C. a že dokazování bylo nedostatečné v otázce způsobené újmy poškozenému, zda poškozený šel či na komunikaci ležel, k čemuž se nabízelo opatření znaleckého posudku z oboru biomechaniky. Připomněl, že proti sobě stály dvě výpovědi přímých účastníků nehody – výpověď jeho a svědkyně K. C., přičemž soudy, aniž by si opatřily přesvědčivé důkazy o věrohodnosti, vystavily závěr o jeho vině právě na výpovědi K. C. a výpovědích svědků E. P. a jejího bývalého partnera R. H., které jsou ale toliko nepřímými důkazy. S jeho výpovědí a výpověďmi svědků L. K. a M. M., kteří vypovídali v jeho prospěch, se nevypořádaly.

23. Námitkám obviněného nelze přisvědčit. I podle přesvědčení dovolacího soudu soud prvního stupně věnoval objasnění věci a ztotožnění řidiče osobního vozidla náležitou pozornost a s věrohodností svědků, kteří vypovídali v neprospěch obviněného, se přesvědčivým způsobem vypořádal. Stejně tak se zabýval věrohodností svědků L. K. a M. M., kteří vypovídali ve prospěch obviněného, a srozumitelně vysvětlil, proč výpověď obviněného a posledně jmenovaných svědků nevzal za podklad svého rozhodnutí (viz bod 6, str. 11 až 12 rozsudku). Svědomitě se soud prvního stupně vypořádal i s otázkou, zda v době střetu poškozený S. D. na vozovce ležel či zda šel. Provedeným dokazováním, z opatřených lékařských zpráv, protokolu o prohlídce těla poškozeného včetně fotodokumentace, odborného vyjádření lékaře a zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalce MUDr. Jaroslava Šilhana, bylo spolehlivě doloženo, že poškozený, třebaže byl pod vlivem alkoholu, po silnici šel a byl řidičem osobního vozidla nejprve sražen, poté přejet a krátce vlečen v pomalé rychlosti. Podle znalce rozsah a charakter poranění odpovídají kombinaci soudy zjištěného sražení chodce a jeho vlečení v pomalé rychlosti, nikoliv že by ležící poškozený byl přejet velkou rychlostí, jak uváděli obviněný a svědkyně K. C. Závěry znalce byly logické, opřené o zbývající především listinné důkazy, a proto lze požadavek obviněného na opatření znaleckého posudku z oboru biomechaniky pokládat za nadbytečný. Jinak řečeno, skutková zjištění pod bodem 2 a) napadeného rozsudku odvolacího soudu (totožná se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) má i dovolací soud za správná a úplná, nebyl zjištěn případ důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.

24. Obdobně je třeba nahlížet i na výhrady obviněného vůči skutku pod bodem 2 b) napadeného rozsudku odvolacího soudu. Obviněný znovu tvrdil, že chtěl poškozenému přivolat pomoc, ale bylo mu to znemožněno svědkyní K. C., která z místa nehody ujela s tím, že v dáli bylo vidět světla jiného vozu, z čehož vyvozoval, že se soud nevypořádal s jeho úmyslným zaviněním. Tyto výtky mají jasně skutkový charakter, na něž reagoval dovolací soud výše. Vytýkal-li obviněný, že se soudy nevypořádaly s jeho úmyslným zaviněním, založil tuto výtku na skutkových zjištěních odlišných od těch, jež učinily soudy. Soudy – na rozdíl od obviněného – postavily svůj závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém zjištění, že to byl obviněný, kdo při řízení vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, přehlédl poškozeného S. D. jdoucího po pravé straně vozovky, srazil ho na zem, a aniž by zraněnému poškozenému poskytl pomoc, pokračoval dál v jízdě a z místa odjel.

25. Není od věci ve shodě se státním zástupcem připomenout, že přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku se dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Subjektem uvedeného trestného činu je řidič, který měl na nehodě účast, a to bez ohledu na zavinění dopravní nehody. Újma na zdraví přitom vůbec nemusí mít závažnost těžké újmy na zdraví, a dokonce nemusí dosahovat ani ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Postačí, že její povaha vyžaduje poskytnutí pomoci. Poskytnutím potřebné pomoci ve smyslu § 151 tr. zákoníku je pak třeba rozumět takovou pomoc, která je potřebná k odvrácení, resp. k tomu, aby bylo zabráněno zvýšení nebezpečí smrti nebo další újmy na zdraví zraněné osoby. Není-li poskytnutí takové pomoci řidičem, který měl účast na dopravní nehodě, potřebné (např. proto, že pomoc je zajištěna jinými kvalifikovanými osobami), nedopouští se řidič přečinu podle § 151 tr. zákoníku, ani když z místa dopravní nehody odjede, aniž by sám pomoc poškozené osobě poskytl. Co se týká další povahy potřebné pomoci, ta může podle okolností případu záležet i v přivolání sanitního vozu nebo policisty. Dokonáním uvedeného přečinu je již okamžik, kdy řidič dopravního prostředku úmyslně neposkytne po dopravní nehodě, na níž měl účast, potřebnou pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, pokud tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Pro spáchání tohoto přečinu není rozhodné, jaké důsledky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda pomoc mohl poskytnout někdo jiný (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 9/1967 a 4/1969 Sb. rozh. tr.). Obviněný evidentně splňuje požadavky kladené na subjekt (omezený okruh pachatelů) tohoto přečinu, přičemž se zřetelem k průběhu dopravní nehody (a také s ohledem na tvrzení obviněného, že šel zkontrolovat, zda poškozený žije), musel obviněný vědět, že viditelně zraněnému poškozenému bylo ublíženo na zdraví. Jak správně poznamenal státní zástupce, k ověření okolnosti, že poškozený potřebuje přivolat pomoc, obviněný nemusel disponovat žádnými odbornými znalostmi, přičemž významné také je, že na místě nehody nebyl nikdo, kdo by poškozenému pomoc poskytoval či přivolal. Třebaže lze sice připustit, že popis skutku mohl být preciznější, obviněný i podle dovolacího soudu naplnil jak objektivní, tak i subjektivní stránku přečinu neposkytnutí pomoci podle § 151 tr. zákoníku, když o úmyslném zavinění není důvodu pochybovat.

26. K námitce obviněného, že soudy provedené důkazy hodnotily v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují vinu dovolatele (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

27. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že poukázal-li obviněný též na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vzhledem k již předloženému výkladu uplatněného dovolacího důvodu lze konstatovat, že výhrady tohoto druhu postrádají jakýkoli hmotněprávní charakter, který je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžadován. Navíc podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Není však od věci konstatovat, že byť mohl odvolací soud podrobněji reagovat i na odvolací námitky skutkové povahy, když svoji pozornost zaměřil především na odstranění hmotněprávního pochybení, jehož se soud prvního stupně v právním posouzení skutků pod bodem 2) dopustil, nejedná se o takový druh vady, pro který by nemohl tento rozsudek obstát. Za nepřijatelný totiž nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj.). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Těmto hlediskům odvolací soud dostál, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (bod 4, str. 7).

28. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

29. Se zřetelem k tomu, že dovolací soud shledal výhrady obviněného směřující proti správnosti skutkových zjištění soudů neopodstatněnými, je zcela nerelevantní i jeho požadavek na zastavení trestního stíhání pro skutek kvalifikovaný jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, poněvadž trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šest měsíců, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 1 T 119/2019. V daných souvislostech totiž nelze uvažovat jen o uložení trestu za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, ale také za sbíhající se přečiny těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku a dále přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 2 T 36/2017 (doručen dne 15. 5. 2017), a správně ukládaný souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let (vedle trestu zákazu činnosti), pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, rozhodně není zcela bez významu vedle souhrnného trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců (vedle trestu zákazu činnosti), pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 1 T 119/2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 12 To 291/2019.

30. Obviněný odkázal také na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání vyvozoval ze skutečnosti, že v trestním spise není poškozený S. D. dotazován na vztah k obviněnému a není řádně poučen ve smyslu § 163 tr. ř.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či § 314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo § 314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).

32. Podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Důvodem nepřípustnosti trestního stíhání je tedy nedostatek souhlasu nebo zpětvzetí souhlasu poškozeného za podmínek uvedených v § 163 a § 163a tr. ř. Státní zástupce ve vyjádření výstižně poukázal na to, že ustanovení § 163 tr. ř. představuje průlom do zásady legality a oficiality, poněvadž u vyjmenovaných trestných činů řeší konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k obviněnému, ve prospěch poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo také postižen. Důležité však je, že má-li dojít k použití tohoto institut, má-li tedy být trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, musí jít jednak o některý z trestných činů vyjmenovaných v § 163 tr. ř., jednak obviněný musí být k poškozenému v poměru uvedeném v § 163 tr. ř., tedy musí být ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.). Výhrada obviněného, že poškozený S. D. nebyl dotázán na vztah k němu a nebyl poučen ve smyslu § 163 tr. ř., je neopodstatněná. V posuzované věci vztah předpokládaný v § 100 odst. 2 tr. ř. mezi obviněným a poškozeným nebyl reálně zjištěn, jeho existenci ostatně netvrdí ani obviněný. Nebyl proto dán žádný důvod poškozeného explicitně poučovat ve smyslu § 163 tr. ř. a žádat od něj souhlas s trestním stíháním obviněného.

33. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného D. Š. jako celek je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru