Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1359/2017Usnesení NS ze dne 08.11.2017

HeslaPodvod
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1359.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1359/2017-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 3 To 111/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 5 T 4/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 5 T 4/2017, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že

dne 19. 12. 2016 kolem 16.20 hodin v O. v prodejně PNS na ulici N. R., se záměrem neoprávněně se obohatit, vylákal pod záminkou půjčky od H. V. částku ve výši 6 000 Kč, kterou se zavázal vrátit do 17.00 hodin téhož dne, což však v uvedené lhůtě ani později neučinil a nehodlal učinit a poškozenou H. V. tak o uvedenou částku poškodil,

přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 27 T 124/2014, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečin podvodu podle § 209 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, které dosud nevykonal.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tento přečin a sbíhající se přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 1 T 214/2016, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2017, mu uložil podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nakonec soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 1 T 214/2016, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak v jeho neprospěch i státní zástupce. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 3 To 111/2017, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 4 tr. ř. obviněnému nově uložil za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a za sbíhající se přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 1 T 214/2016, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2017, podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 1 T 214/2016, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Hučkové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel vyslovil názor, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nebylo prokázáno, že jednal s úmyslem poškozené půjčku ve výši 6 000 Kč nevrátit. V prvé řadě připomněl, že zapůjčené finanční prostředky nakonec poškozené v celém rozsahu vrátil. Jeho podvodný úmysl nelze dovozovat z toho, že peníze prohrál v automatech. S poškozenou nadto uzavřel řádnou smlouvu, poskytl svůj občanský průkaz a byl s ní v telefonickém kontaktu po dobu, kdy se ocitl v prodlení. Pozastavil se i nad jednáním samotné poškozené, které by vzhledem k úroku 67% denně bylo možno označit za lichvu. Soud měl v tomto případě použít zásadu zdrženlivosti trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, neboť v důsledku shora uvedených okolností byla společenská nebezpečnost jeho činu snížena tak, že nedosahovala ani spodní hranice trestnosti. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 3 To 111/2017, a současně zrušil i rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 5 T 4/2017, jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k podanému dovolání na základě § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil. Uplatněné námitky označil za rozporné, neboť dovolatel na jedné straně uváděl, že stíhaný skutek vůbec není trestným činem vzhledem k absenci podvodného úmyslu, na druhé straně se však domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Žádnou z jeho výhrad nepovažoval z věcného hlediska za důvodnou.

7. K námitce nedostatku subjektivní stránky státní zástupce zrekapituloval skutkový děj, kdy si obviněný vypůjčil peníze s příslibem jejich vrácení ve velmi krátké jednohodinové lhůtě, navíc s vysokým zhodnocením na 10 000 Kč. S odkazem na další skutková zjištění nižších soudů, tj. že dovolatel neměl v době půjčky k dispozici žádné finanční prostředky a jím uváděné možné zdroje příjmů byly více než nejisté (výhra v automatech) a ještě k tomu v nedostatečné výši (finanční výpomoc od bratra), dospěl k závěru, že bylo prakticky vyloučeno, aby obviněný uvedený obnos ve slíbené lhůtě vrátil, přičemž i pozdější vrácení peněz záleželo na budoucích nejistých událostech. Jednal tedy minimálně v nepřímém úmyslu, neboť musel být již v době vypůjčení peněz srozuměn s tím, že je nebude schopen ve sjednané lhůtě ani později vrátit. Skutečnost, že tak s větším časovým odstupem nakonec učinil, lze považovat pouze za náhradu škody.

8. Podle státního zástupce neobstojí ani dovolatelova námitka týkající se užití zásady subsidiarity trestní represe. V předmětné trestní věci totiž nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, pro které by jednání dovolatele nedosahovalo společenské škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících trestných činů, kdy pachatelé způsobí škodu, která jen nevýrazně převyšuje hranici škody nikoliv nepatrné, trestné činy podvodu však páchají opakovaně. Je vcelku běžné, že tito pachatelé vystupují pod svou pravou totožností a o půjčkách sepisují smlouvy. Běžně souhlasí i s vysokým úrokem, který má až lichvářský charakter nebo jej dokonce sami nabízejí. V této trestní věci tedy nebyly dány podmínky pro to, aby nebylo použito prostředků trestního práva.

9. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

10. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 25. 10. 2017). Případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).

14. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že jednotlivé dovolací námitky kritéria uplatněného dovolacího důvodu splňují, byť výhrada neprokázání podvodného úmyslu pouze s určitou mírou tolerance. V každém případě ani jednu z nich neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou.

15. Soudy nižších instancí nepochybily, pokud u obviněného dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu ve vztahu k posuzovanému jednání. Lze ve stručnosti připomenout, že obviněný od poškozené vylákal částku 6 000 Kč s tím, že je ve finanční tísni, že mu někdo měl přivézt peníze, ale zatím nepřijel. U hlavního líčení ovšem sám přiznal, že vypůjčené peníze použil jako vklad pro hru na výherních automatech. To již samo o sobě do značné míry vyvrací jeho tvrzení o finanční tísni. Nadto před soudem o žádné osobě, která mu měla autem přivézt peníze, nehovořil, což je další indicie pro závěr o vylákání zmíněných finančních prostředků pod lživou záminkou. Soudy také správně reflektovaly téměř nulovou pravděpodobnost, že by dovolatel byl schopen ve sjednané jednohodinové lhůtě sumu 6 000 Kč či dokonce slíbených 10 000 Kč poškozené vrátit. Ten rozhodně nemohl spoléhat na to, že finanční výpomoc od bratra ve výši 150 až 200 kanadských dolarů obdrží do 17:00 hodin předmětného dne, navíc uvedená částka v přepočtu na českou měnu ani nedosahovala potřebné výše. Případná výhra v automatech byla ještě nejistější, závislá pouze na náhodě. Žádné další možné příjmy (v dané krátké lhůtě) obviněný neuváděl a ani soudy nezjistily.

16. Je proto možné shrnout, že dovolatel, jenž ve snaze získat půjčku prokazatelně lhal, musel vědět anebo být přinejmenším srozuměn s tím, že svůj závazek nebude moci ve sjednané lhůtě splnit. Tímto je jeho podvodný úmysl bez důvodných pochybností dán, a to alespoň ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. V návaznosti na to lze dospět k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Na takovém závěru nemůže nic změnit skutečnost, že obviněný s poškozenou uzavřel smlouvu o půjčce, poskytl jí pro tento účel i svůj občanský průkaz a že se (nutno dodat z vlastní vůle) zavázal vrátit mnohem vyšší částku, než si vypůjčil. Žádnou roli pak nehraje ani to, že s odstupem času začal svůj dluh poškozené postupně splácet a do dnešního dne jej pravděpodobně celý uhradil. V tomto ohledu je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr., v němž se uvádí: Došlo-li podvodným vylákání peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (dnes § 209 tr. zákoníku), pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody.

17. Dovolatel se ve svém podání domáhal také aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Tato zásada je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný se v tomto směru nepřímo odvolával na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle jeho bodu II. věty druhé se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

18. Dovolatel zastával právě názor, že „společenská nebezpečnost“ jeho jednání „nedosahovala ani spodní hranice trestnosti“. S tím ovšem nemohl Nejvyšší soud souhlasit. V prvé řadě nepovažoval předmětné jednání v rámci majetkové trestné činnosti za jakkoliv výjimečné. Podle dovolacího soudu je tomu přesně naopak, jde o typický příklad drobnější kriminality tohoto druhu, přičemž i způsob spáchání byl vcelku běžný. Na tuto okolnost již poukazoval státní zástupce na str. 3 svého vyjádření (srov. odstavec 8. tohoto usnesení), na které lze pro přiléhavost jeho argumentace bez dalšího odkázat.

19. Kromě toho je možné zaměřit se i na další aspekty posuzovaného jednání, a to ve světle (dalších) kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, k nimž doporučuje shora uvedené stanovisko Nejvyššího soudu přihlédnout. Těmi jsou kromě již zmiňovaného způsobu provedení činu mimo jiné též osoba pachatele a jeho pohnutka záměr nebo cíl. K této konkrétní trestní věci lze pak konstatovat následující. Společenskou škodlivost jednání obviněného určitě nijak nesnižuje fakt, že podvodně vylákal finanční prostředky ve snaze pokračovat ve hře na výherních automatech. Především ale nelze přehlédnout, že dovolatel byl již 15x soudně trestán, a to opakovaně i pro jednání velice obdobné tomu posuzovanému, tj. podvodné vylákání finančních prostředků pod různými lživými záminkami (jako například v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 27 T 124/2014, kdy z poškozeného vylákal částku 17 500 Kč pod legendou opatření levných cigaret, které nesehnal, ani tak učinit nehodlal a poškozenému způsobil škodu v označené výši, srov. č. l. 26). Je tedy zřejmé, že ani opakované ukládání trestních sankcí (včetně nepodmíněných trestů odnětí svobody) obviněného neodradilo od spáchání dalšího v pořadí již několikátého trestného činu podvodu, ještě k tomu takřka shodným způsobem. Nelze si proto dost dobře představit, že by k účinnému hájení zájmu společnosti na ochraně majetku jednotlivých osob, mohlo ve vztahu k osobě obviněného postačovat uplatnění jeho odpovědnosti podle jiného (např. civilního) právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 11. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru