Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1344/2019Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaHodnocení důkazů
Subjektivní stránka
Škoda
Úvěrová smlouva
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1344.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 15 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1344/2019-2785

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovolání obviněných R. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a P. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 12 To 5/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 11/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. S. a P. R. odmítají.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 2 T 11/2018, byli obvinění R. S. v bodech I., II., III.1., 2., a P. R. v bodech III.1., 2. a IV. uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili tak, že

ad I. obviněný R. S. společně s obviněným L. Š. jednal tak že, po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu vylákat peněžité plnění z kontokorentního úvěru v době od 5. 12. 2011 do 30. 12. 2011 na pobočce Č. o. b., v XY, okres Ústí nad Labem (dále „Č.“), vystupující pod smyšlenou identitou „J. N.“ vznesl požadavek na získání kontokorentního úvěru ve výši 2.000.000 Kč pro obviněného L. Š., o jehož dosavadních výsledcích podnikání vědomě uváděl takové nepravdivé skutečnosti, jimiž vytvořil dojem jeho solventnosti a schopnosti řádně a včas plnit všechny své závazky, když na podporu svých tvrzení předložil nepravdivá přiznání obviněného L. Š. k dani z příjmů fyzických osob za kalendářní roky 2009 a 2010 včetně rozvahy a výkazu zisků a ztrát za uvedená období, a následně obviněný L. Š. písemně potvrdil správnost obsahu listin předložených obviněným R. S. a zároveň v žádosti o úvěr ze dne 23. 12. 2011 nepravdivě deklaroval, že nemá splatné závazky vůči svým věřitelům a že nečerpá úvěry či půjčky od dalších osob, přičemž od samého počátku věděl, že s ohledem na své majetkové poměry a výsledky hospodaření nebude schopen řádně a včas splnit všechny závazky pro něj vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 2052/11/5651 s úvěrovým limitem 2.000.000 Kč, kterou s ním dne 30. 12. 2011 uzavřela poškozená Č., když obviněný L. Š. v době od 30. 12. 2011 do 2. 1. 2012 čerpal z kontokorentního úvěru peněžní prostředky v celkové výši 2.000.000 Kč, které doposud nevrátil, čímž obvinění R. S. a L. Š. způsobili Č. škodu nejméně ve výši 2.000.000 Kč,

ad II. obviněný R. S. společně s L. C. po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu vylákat peněžité plnění z kontokorentního úvěru, v době od 4. 4. 2012 do 17. 5. 2012 na pobočce Č. pod smyšlenou identitou „J. N.“ vznesl požadavek na získání kontokorentního úvěru ve výši 2.500.000 Kč pro společnost V.-E.,, IČ XY, se sídlem v XY, (dále „společnost V.-E.“), o jejíchž dosavadních výsledcích podnikání vědomě uváděl takové nepravdivé skutečnosti, jimiž vytvořil dojem její solventnosti a schopnosti řádně a včas plnit všechny své závazky, když na podporu svých tvrzení předložil nepravdivá přiznání společnosti V.-E. k dani z příjmů právnických osob za kalendářní roky 2009, 2010 a 2011 včetně rozvahy a výkazu zisků a ztrát za uvedená období, a následně obviněný L. C. jako jednatel společnosti V.-E. písemně potvrdil správnost obsahu listin předložených obviněným R. S. a zároveň v žádosti o úvěr ze dne 10. 5. 2012 nepravdivě deklaroval, že společnost V.-E. nemá splatné závazky vůči státu a ostatním věřitelům, přičemž od samého počátku věděl, že společnost V.-E. s ohledem na své majetkové poměry a výsledky hospodaření nebude schopna řádně a včas splnit všechny závazky pro ni vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 0830/12/5651 s úvěrovým limitem 2.500.000 Kč, kterou dne 17. 5. 2012 jako jednatel společnosti V.-E. uzavřel s poškozenou Č., když společnost V.-E. v době od 18. 5. 2012 do 14. 12. 2012 čerpala z kontokorentního úvěru peněžní prostředky v celkové výši 2.500.000 Kč, které doposud nevrátila, čímž obvinění R. S. a L. C. způsobili Č. škodu nejméně ve výši 2.380.231,93 Kč,

ad III.1. obvinění R. S. a P. R. společně po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu vylákat peněžité plnění z kontokorentního úvěru, v době od 29. 5. 2012 do 25. 6. 2012 na pobočce Č. nejprve obviněný R. S. vystupující pod smyšlenou identitou „J. N.“ vznesl požadavek na získání kontokorentního úvěru ve výši 2.000.000 Kč pro společnost S., IČ XY, se sídlem v XY (dále „společnost S.“), o jejíchž dosavadních výsledcích podnikání vědomě uváděl takové nepravdivé skutečnosti, jimiž vytvořil dojem její solventnosti a schopnosti řádně a včas plnit všechny své závazky, když na podporu svých tvrzení předložil nepravdivá přiznání společnosti S. k dani z příjmů právnických osob za kalendářní roky 2010 a 2011 včetně rozvahy a výkazu zisků a ztrát za uvedená období, a následně obviněný P. R. jako jednatel společnosti S. písemně potvrdil správnost obsahu listin předložených obviněným R. S. a zároveň v žádosti o úvěr ze dne 15. 6. 2012 nepravdivě deklaroval, že společnost S. použije úvěrové prostředky za účelem provozního financování podnikání, přičemž od samého počátku věděl, že společnost S. nevyvíjí téměř žádnou podnikatelskou činnost a že s ohledem na své majetkové poměry a výsledky hospodaření nebude schopna řádně a včas splnit všechny závazky pro ni vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 1060/12/5651 s úvěrovým limitem 2.000.000 Kč, kterou dne 25. 6. 2012 jako jednatel společnosti S. uzavřel s poškozenou Č., když společnost S. v době od 26. 6. 2012 do 28. 12. 2012 čerpala z kontokorentního úvěru peněžní prostředky v celkové výši 2.000.000 Kč, které doposud nevrátila, čímž obvinění R. S. a P. R. způsobili Č. škodu nejméně ve výši 1.762.882,59 Kč,

III.2. obvinění R. S. a P. R. společně po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu vylákat peněžité plnění z kontokorentního úvěru, v době od 12. 10. 2012 do 23. 10. 2012 na pobočce Č. nejprve obviněný R. S. vystupující jako finanční ředitel společnosti R., IČ XY, se sídlem v XY (dále „společnost R.“), vznesl požadavek na získání kontokorentního úvěru ve výši 2.500.000 Kč pro společnost R., o jejíchž dosavadních výsledcích podnikání vědomě uváděl takové nepravdivé skutečnosti, jimiž vytvořil dojem její solventnosti a schopnosti řádně a včas plnit všechny své závazky, když na podporu svých tvrzení předložil nepravdivá přiznání společnosti R. k dani z příjmů právnických osob za kalendářní roky 2010 a 2011 včetně rozvahy a výkazu zisků a ztrát za uvedená období a následně obviněný P. R. jako jednatel společnosti R. potvrdil správnost obsahu listin předložených obviněným R. S. a zároveň v žádosti o kontokorentní úvěr ze dne 23. 10. 2012 ve výši 2.500.000 Kč nepravdivě deklaroval, že společnost R. použije úvěrové prostředky za účelem provozního financování podnikání, přičemž od samého počátku věděl, že společnost R. nevyvíjí téměř žádnou podnikatelskou činnost a že s ohledem na své majetkové poměry a výsledky hospodaření nebude schopna řádně a včas splnit všechny závazky pro ni vyplývající ze smlouvy o úvěru, když Č. nevyhověla žádosti o kontokorentní úvěr ve výši 2.500.000 ad IV. obviněný P. R. v blíže nezjištěné době, nejpozději dne 26. 3. 2013, na pobočce V. C. v XY (dále „V.“), v úmyslu vylákat peněžité plnění z kontokorentního úvěru, jako jednatel společnosti R. v rámci projednání žádosti o kontokorentní úvěr ze dne 26. 3. 2013 ve výši 3.000.000 Kč vědomě uváděl takové nepravdivé skutečnosti o dosavadních výsledcích podnikání společnosti R. , jimiž vytvořil dojem její solventnosti a schopnosti řádně a včas plnit všechny své závazky, když na podporu svých tvrzení předložil nepravdivá přiznání společnosti R. k dani z příjmů právnických osob za kalendářní roky 2010 a 2011 včetně rozvahy a výkazu zisků a ztrát za uvedená období, přičemž od samého počátku věděl, že společnost R. nevyvíjí téměř žádnou podnikatelskou činnost a že s ohledem na své majetkové poměry a výsledky hospodaření nebude schopna řádně a včas splnit všechny závazky pro ni vyplývající ze smlouvy o úvěru, když společnost V. (nyní S. C., IČ XY, se sídlem v XY), nevyhověla žádosti o kontokorentní úvěr ve výši 3.000.000 Kč a společnosti R. nevyplatila žádné peněžní prostředky.

2. Obviněný R. S. byl odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněný P. R. byl za tento a sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, 5 písm. c) tr. zákoníku odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve vztahu k němu zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 37 T 40/2015, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2016, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo zástupce obchodní společnosti, a to na dobu čtyř roků.

3. Dále bylo pod bodem V. popsáno související trestné jednání obviněné společnosti V. –E., jednající prostřednictvím L. C., pod bodem VI. obviněné společnosti S. a pod body VII.1.,2. obviněné společnosti R., jednajících prostřednictvím P. R. a bylo rozhodnuto o vině a trestu ve výroku jmenovaných spoluobviněných i o náhradě škody.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 12 To 5/2019, odvolání obviněných R. S., P. R. a L. Š. podaná proti rozsudku soudu prvního stupně v částech, které se jich dotýkaly, jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z obsahu dovolání obviněných

5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění R. S. a P. R. prostřednictvím obhájců s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání.

6. Obviněný R. S. napadeným rozhodnutím vytýkal nesprávnost právního posouzení skutku spatřovanou ve vadném hodnocení zavinění a příčinné souvislosti jeho jednání s následkem, v důsledku čehož soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, za nějž nelze považovat, že měl jednat v roli jakéhosi „doručovatele“ listin od žadatelů o úvěr do banky. Poukázal na to, že žadatel o úvěr uvádí nepravdivé údaje, které navíc poskytovatel úvěru většinou ani nijak neověřuje. Nemůže to být zprostředkovatel úvěru, jehož podpis není uveden na žádné listině žádosti o úvěr, a proto by měl Nejvyšší soud rozhodnout, že zprostředkovatel úvěru nemůže být uznán vinným ze spáchání úvěrového podvodu, pokud se na přípravě podkladů pro vyhodnocení úvěrové žádosti sám nepodílí, a tato vina mu není před soudem prokázána. V posuzovaném případě se nevědomky dostal do kontaktu s nebonitními žadateli o úvěr, aniž subjektivně věděl, že mají úmysl v žádosti deklarovat nepravdivé či zkreslené údaje, a to ještě pro zcela jinou osobu, když nebylo zjištěno, kdo se na padělání či zkreslení podkladů a příloh podílel. Rovněž nebylo prokázáno, že mohl mít z popsaného jednání jakýkoli prospěch, neboť byl fakticky v postavení zprostředkovatele, nikoliv žadatelem o úvěr, a proto nemůže nést odpovědnost za důsledky chybného vyhodnocení žádosti o úvěr bankou, když subjektivně nevěděl, že žadatel není schopen úvěr splácet.

7. V dovolání obviněný poukázal na možnost tento mimořádný opravný prostředek podat se zřetelem na porušení zásad spravedlivého procesu, a byť vyjádřil, že souhlasí s učiněnými skutkovými zjištěními, současně uvedl, že skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy o jeho údajném protiprávním jednání a že skutková zjištění nevyplývají z důkazů. Vznesl požadavek, aby Nejvyšší soud přehodnotil důkazy a změnil skutková zjištění soudů nižších stupňů, a vyslovit, že zprostředkovatel úvěru, který žádost o úvěr nepodepisuje, a nebyl mu prokázán podíl na protiprávním jednání žadatelů o úvěr spočívajícím v přípravě zfalšovaných či neúplných podkladů, nemůže nést odpovědnost za protiprávní jednání osob, které o úvěr žádají.

8. Ze všech těchto důvodů obviněný R. S. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí, tedy jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 2 T 11/218, tak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 12 To 5/2019, zrušil.

9. Obviněný P. R. zpochybnil správnost vyčíslení výše škody u skutku III.1., a tím i právní kvalifikaci podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť soudy nesprávně vycházely toliko z hodnoty poskytnutého úvěru bez přihlédnutí k tomu, že škoda byla u tohoto skutku v plné výši uhrazena z prodeje nemovitosti, kterou poskytl jako zástavu k zajištění předmětného úvěru, což konstatoval v rozsudku i nalézací soud (viz bod 184.) a podle znaleckého posudku hodnota této zástavy činila 5.900.000 Kč, a vyjádřil, že zejména podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015, a ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1572/2017, nelze za škodu mechanicky považovat výši úvěru získaného nebo použitého trestným činem. Pokud soudy vzaly za škodu celou výši úvěru, věc nesprávně právně posoudily a podřadily pod kvalifikovanou skutkovou podstatu, ačkoli měly zohlednit, že úvěr byl uhrazen z prodeje domu obviněného. Z tohoto důvodu považoval použitou právní kvalifikaci za nepřiléhavou, a to mimo jiné i proto, že škoda u základní skutkové podstaty úvěrového podvodu není jeho znakem. Pro to, aby v přezkoumávané věci mohla být zjištěná škoda kvalifikačním znakem, není ve výsledcích provedeného dokazování dostatek podkladů.

10. Poukázal u úvěrového podvodu na význam zajištění, jestliže v závislosti na okolnostech konkrétního případu představuje reálnou, efektivní a včasnou formu vrácení prostředků poskytnutých cestou úvěru. Z hlediska rozhodovací praxe soudů zmínil, že je třeba při stanovení výše škody a dovozování trestní odpovědnosti přihlížet k zajištění závazku instrumenty, jež mají uhrazovací povahu v případě, že je toto zajištění reálné. Kvalifikovaná skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu může být naplněna pouze tehdy, když pachatel nemá a neměl úmysl poskytnutý úvěr splácet, a tento je zajištěn takovou hodnotou zástavy, jež nepostačuje k tomu, aby byl jejím prodejem splacen, což se v případě skutku ad III.1. nestalo, protože byla poskytnuta dostatečná zástava, která úvěrující banku zcela uspokojila. Podle obviněného však soudy tyto skutečnosti dostatečně při úvahách o subjektivní stránce jeho trestného jednání do úvahy nebraly a dostatečně neposoudily, že u něj nemohla být naplněna nejen objektivní, ale ani subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu v jeho kvalifikované podobě, protože nebylo prokázáno, že měl v úmyslu úvěr nesplatit. Nebyl ani tím, kdo uvedl bankovní ústav v omyl, neboť tím byl spoluobviněný R. S., který jako jediný ze všech zúčastněných osob znal účetní termíny a „čísla“.

11. K dílčímu útoku pod bodem IV., jenž podle dovolatele nebyl řádně skutkově vymezen, uvedl, že nešlo o úvěr poskytovaný na základě smlouvy o úvěru ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v době činu, ale o jiný typ smlouvy, a tudíž i ve vztahu k němu se soudy dopustily nesprávného hmotněprávního posouzení.

12. Podle obviněného nebyl řádně zjištěn ani skutkový stav věci, protože k tomu, aby mohla být jeho vina prokázána, absentují důkazy, jež by jeho vinu objasnily. Soudy při prováděném dokazování postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., čímž nerespektovaly zásady vyplývající z práva na spravedlivý proces. Soudům rovněž vytkl, že se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou, včetně jeho návrhů na provedení důkazu znaleckými posudky z oboru ekonomika a písmoznalectví, jimž nevyhověly, v důsledku čehož nemohl být komplexně a objektivně zjištěn skutkový stav. Ačkoli opakovaně namítal, že hodnotu úvěru nelze bez dalšího pokládat za škodu, k čemuž poukazoval i na okolnosti splácení předmětného úvěru, soudy k této otázce nic neuvedly, přestože měly v souladu s judikaturou zohlednit zajištění závazku a jeho hodnotu případně odečíst od výše úvěru. Teprve tak by mohla být správně zjištěna výše škody. Ani v tomto případě nebylo prokázáno, kdo účetní podklady do banky přinesl. Vedle právních závěrů je podle názoru obviněného zapotřebí přezkoumat i závěry skutkové, a to přesto, že si je vědom hranic přezkumné povinnosti dovolacího soudu na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v posuzované věci bylo porušeno právo na spravedlivý proces v důsledku absence obsahové spojitosti skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný tvrdil ve vztahu k náhradě škody, že uhradil odpovídající částku na základě převzaté povinnosti jako fyzická osoba z ručení, a proto také podepsal notářský zápis s přímou vykonatelností, a nabízel nemovitosti, jež vlastnil v době čerpání.

13. Závěrem dovolání obviněný P. R. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 12 To 5/2019, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

14. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných zmínil, že opakují námitky uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se zejména nalézací soud bezezbytku a správně vypořádal, a tudíž by mělo jít o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408). S přihlédnutím k uvedenému státní zástupce odkázal na pasáže odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, v nichž jsou všechny odpovědi na výhrady obviněných zaznamenány, konkrétně zmínil jeho odstavce 55. až 132. a 152. až 168. Uvedl také, že část obviněnými uplatněných dovolacích námitek pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze, zbylé je pak namístě posoudit jako zjevně neopodstatněné.

15. V reakci na obsah dovolací argumentace obou obviněných státní zástupce zdůraznil správnost provedeného dokazování s tím, že pokud soud nalézací některým návrhům na doplnění dokazování pro nadbytečnost nevyhověl (zejména u obviněného P. R.), tento svůj postup také řádně zdůvodnil (viz protokol o hlavním líčení a odstavec 54. odsuzujícího rozsudku). S návrhy na doplnění dokazování se pak vypořádal i soud odvolací (viz odstavce 14. a 15. jeho usnesení). Učiněná skutková zjištění nevykazují žádné chyby, a proto z nich lze vycházet i pro další úvahy. K dovolání obviněného R. S. uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit tu jeho pasáž, v níž naznačuje, že pouze zprostředkovával úvěr a doručoval podklady zajištěné jinou osobou, o jejichž nepravdivosti neměl tušení, neboť tato tvrzení jsou v rozporu s realitou (viz body 154. až 165. odůvodnění rozsudku), neboť to byl zásadně on, kdo vyhledával podnikající fyzické osoby ve špatné finanční situaci, jimž nabídl možnost snadného výdělku, vyžádal potřebné doklady, které pak sám či prostřednictvím jiné osoby upravil, aby budily klamný dojem o solventnosti a solidnosti žadatele, a žádost o úvěr byla vyřízena kladně. Takto upravené podklady posléze dodal bance, kde spolu se žadatelem o úvěr dále jednal.

16. Námitce, že obviněný nebyl tím subjektem, který při sjednávání úvěrové smlouvy uváděl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, a proto nemůže být uznán vinným stíhaným zločinem úvěrového podvodu, nepřisvědčil s poukazem na dikci dotčeného zákonného ustanovení protože není nezbytné, aby pachatel zločinu úvěrového podvodu byl v určitém právně relevantním (např. smlouvou upraveném) vztahu s poškozeným, ale může jím být zásadně i jiná osoba (fyzická i právnická), která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 2110). Obviněný R. S. se sice trestné činnosti nedopustil v postavení účastníka úvěrové smlouvy (např. jako dlužník), ale fakticky i aktivně vystupoval při sjednávání úvěrových smluv, rozsáhle a odborně komunikoval a také vědomě dodával nepravdivé informace či podklady, jež měly v bankovních úřednících vyvolávat dojem, že jednají se solventními a prosperujícími klienty, čímž významnou měrou jednal způsobem naplňujícím znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tdo 778/2017, a další).

17. U dovolání obviněného P. R. část uplatněných námitek neshledal podřaditelnou pod žádný dovolací důvod, neboť polemizoval s hodnocením důkazů nalézacím soudem, který dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Pochybnosti neshledal ani v závěru o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Za námitku obsahově naplňující zvolený důvod označil výhrady proti výši škody způsobené posuzovaným zločinem, s níž se však soud prvního stupně v bodě 168. dostatečně vypořádal, doplnil, že škoda u pokračujícího trestného činu směřovala k částce převyšující 7.000.000 Kč, a tedy dosáhla hodnoty velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. K výhradám o zástavě nemovitosti, z níž se poškozená mohla uspokojit, zmínil, že obviněný s uváděnou nemovitostí ani nemohl volně disponovat z důvodu zástavního práva jiné banky na ní váznoucího, v důsledku čehož také reálně došlo k úhradě škody až několik let po zesplatnění úvěru.

18. Podle státního zástupce výhrada obviněného P. R. o tom, že se v případě skutku v bodě IV. nejednalo o úvěrovou smlouvu, nevychází z učiněných skutkových zjištění a obsahu důkazů (viz body 34., 125 odůvodnění rozsudku). Skutečnost, že k podpisu žádosti o poskytnutí úvěru ani úvěrové smlouvy nakonec nedošlo, na věci samé nic nemění, neboť sjednáváním úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 tr. zákoníku jsou míněny i jiné kroky směřující k získání úvěru než pouhé podpisy příslušných smluv a žádostí (např. schůzky před podpisem, předkládání podkladů, kroky související se zajištěním sjednávaného úvěru, atd.).

19. Ze všech takto rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně udělil i souhlas k případnému postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

20. Obvinění, jimž bylo vyjádření státního zástupce zasláno k vyjádření, tohoto svého oprávnění do konání neveřejného zasedání nevyužili.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podali je osoby oprávněné podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

22. Dále posuzoval, zda podaná dovolání korespondují s uplatněným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí, proti nimž směřuje, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. Uvedený důvod umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].

24. V případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, Nejvyšší soud je jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), posuzuje, zda jde o konkrétní odvolací důvod [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14]. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, či ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

25. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.

V. K námitkám obviněných

26. Nejvyšší soud předesílá, že oba obvinění v dovoláních uvedli z velké většiny tytéž výhrady, které namítali již v předchozích stadiích trestního řízení, na něž soudy nižších stupňů reagovaly a na objasnění obviněnými vytýkaných skutečností soustředily své dokazování. S jejich námitkami se vypořádaly, o čemž svědčí obsah přezkoumávaných rozhodnutí, zejména rozsudek soudu prvního stupně.

a) k dovolání obviněného R. S.

27. Obviněný R. S. , jenž byl uznán vinným v bodech I., II., III.1., 2. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku dovoláním vytýkal, že byl nesprávně shledán pachatelem uvedeného činu, ač nebyl účastníkem úvěrového vztahu, ale toliko zprostředkoval uzavření úvěrových smluv, a nebyl tedy tím, kdo bance předkládal nepravdivé nebo zkreslené údaje. Tvrdil, že se jen nevědomky dostal do kontaktu s nebonitními žadateli o úvěr, aniž by o této skutečnosti věděl. Pokud soudy učinily jiná skutková zjištění, spočívají na extrémním rozporu s provedenými důkazy.

28. Z uvedeného je patrné, že výhrady obviněného zčásti směřují proti učiněným skutkovým zjištěním, zásadně však proti nesprávnému vymezení jeho postavení jako pachatele uvedeného zločinu. Nejprve je proto třeba vyloučit, že soudy své právní úvahy vystavěly na vadných skutkových zjištěních zatížených extrémními vadami. Soud prvního stupně se touto obhajobou zabýval a dostatečně ji v předchozích fázích trestního řízení zkoumal v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy (srov. strany 7 až 35 jeho rozsudku) s uvedením podstatného obsahu těchto důkazů v bodech 62. až 73., 80. až 91., 97. až 107., 112. až 120. téhož rozsudku), a to i ve vztahu ke každému z dílčích útoků v bodech I., II. a III., a uvedl vlastní úvahy, které jej vedly k učiněným skutkovým, a tím i právním závěrům (viz strany 55 až 59 rozsudku). Odvolací soud správnost procesních postupů, právních úvah i závěrů k obsahově shodným námitkám obviněného uplatněným v odvolání přezkoumal, rozsudek považoval za vyčerpávající a reagující na všechny podstatné skutečnosti, a pro stručnost na jeho rozhodnutí odkázal.

29. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nebylo možné přisvědčit námitce obviněného o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, protože postup soudů odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř., obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).

30. Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutkových zjištění, která nevykazovala vady, na něž obviněný poukazoval, shledal, že soudy zcela opodstatněně dospěly k závěru, že osobou, která se podílela na tom, aby mohlo dojít k uzavření úvěrových smluv, je obviněný R. S., jehož obhajobu považovaly za vyvrácenou dalšími provedenými důkazy. Používání falešného jména (J. N.) svědčí o povědomosti obviněného o protiprávnosti jeho jednání, a že vzhledem k jeho znalostem věděl, jak upravit údaje, aby klient byl pro banku atraktivní a dosáhl na požadovaný úvěr. Soud neuvěřil jeho obhajobě, že s podklady nijak nepracoval, že mu byly údaje, které předával bance, dodávány jinou osobou, ale provedeným dokazováním naopak objasnil, že to byl právě obviněný R. S., kdo bance předkládal nepravdivé podklady (účetní výkazy a daňová přiznání prokazující bonitu a dobrou ekonomickou situaci žadatelů) a svou činností zvyšoval důvěryhodnost a prezentoval solventnost žadatele, a to ve spolupráci s dalšími obviněnými. Soud rovněž neuvěřil obviněným předloženým smluvním dokumentům, které měly dokládat jeho zprostředkovatelskou a finančně-analytickou činnost, neboť tyto služby měla podle zmíněné dokumentace poskytovat firma zaměřená na fitness, jejíž společník a jednatel P. H. tyto smlouvy nezná a nepodepsal je, stejně jako žalovaní podnikatelé. Nebyl pouze kurýrem, jenž nosil do banky zalepené obálky, které neotvíral, neboť zejména výpověďmi bankovních úředníků J. S. a T. D., jakož i Z. U. bylo prokázáno, že obviněný s nimi rozsáhle a odborně komunikoval, dodával informace, které v nich vyvolávaly dojem jednání s prosperujícími klienty. Soud proto ve vztahu k němu uzavřel, že sám nebo ve spolupráci s dalšími osobami vyhledával podnikající fyzické osoby ve špatné finanční situaci a těm pak nabídl možnost snadného výdělku. Jeho činnost proto byla vedena jednotným úmyslem a jednotlivé dílčí útoky byly trestným činem, protože obviněný ze svého předchozího působení v bance věděl, jaká kritéria banka u žadatele o úvěr hodnotí, i to, jak je třeba upravit daňová přiznání, aby žadatelé dosáhli na určitý bankovní produkt. Od spoluobviněných vyžádané podklady a dokumenty v souladu s tím následně upravil či nechal upravit, a dodal do banky, kde ve spolupráci s obviněnými L. Š., L. C. či P. R. prezentoval bonitu těchto žadatelů o úvěr, kterou jednatelé jím vybraných společností stvrdili, dodané podklady prezentovali jako pravé a zamlčeli skutečný ekonomický stav společností (viz strany 55 až 59 rozsudku). Lze poukázat i na odvolacím soudem shodně vyjádřené závěry, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu může být i osoba, která se sice bezprostředně na sjednávání smlouvy o úvěru nepodílí, avšak zprostředkovává některé kroky v procesu sjednávání a uzavírání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, přičemž sjednáváním úvěrové smlouvy je třeba rozumět i jednání, která jejímu uzavření a podpisu předchází (viz strany 9 až 10 jeho usnesení).

31. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům na podkladě námitek obviněného R. S. uvedeným v dovolání doplňuje, že činnost tohoto obviněného nebyla pouze nepatrná, externí a neutrální, v zásadě na úrovni „poslíčka“, jak opakovaně tvrdil a do této role se nedůvodně stavěl, ale naopak byl v oblasti ekonomiky, účetnictví i bankovního prostředí, v němž dříve pracovně působil, dobře obeznámen s mechanismem poskytování úvěrů podnikatelským subjektům, a byl schopen připravit (či zadat k přípravě) listiny potřebné pro podání žádostí o úvěr tak, aby úvěr byl žadateli poskytnut, ačkoli v případě uvedení pravdivých údajů a informací by na takový úvěr v požadované výši nedosáhl. Jeho role v celém procesu sjednávání úvěrových smluv nebyla pouze pasivní, jak se snažil naznačit, nýbrž sám velmi aktivně vystupoval při jednání s pracovníky banky, které přesvědčoval svým sebevědomým a zasvěceným vystupováním o solventnosti svých údajných klientů jakožto žadatelů o úvěr. Pro učiněné závěry svědčí, že se osobně účastnil vyjednávání o úvěrech v jejich přípravné fázi, v jejímž rámci zajišťoval předání potřebných dokumentů a podkladů bance, k čemuž také získal další obviněné, jež v zásadě vmanipuloval a finančně zainteresoval na tom, aby požádali svým jménem, resp. jménem jimi zastupované společnosti o úvěr, čímž si vytvořil platformu pro další jednání vedoucí k dosažení jím zamýšleného cíle v podobě majetkového prospěchu z vyplaceného úvěru. Byl to on, kdo jednal se zaměstnanci bank a tyto informoval o dobré finanční situaci žadatelů o úvěr, za jejichž zástupce, zmocněnce či zprostředkovatele se vydával (někdy i pod smyšlenou identitou „J. N.“) a osobně bankám předával, resp. předkládal falešné doklady. Sami spoluobvinění při jednání s bankou ohledně předání a doplnění podkladů k žádosti o úvěr odkazovali na J. N., kterým byl, jak vyplynulo z identifikace telefonních kontaktů a e-mailových adres, z nichž komunikoval a které udával jako své kontaktní J. N., právě R. S. Vedle žadatelů byly právě jemu také zasílány konkrétní nabídky před schválením úvěru.

32. Z uvedených důvodů je vyvrácena námitka dovolatele o nevýznamné roli při uzavírání úvěrových smluv, neboť to byl právě on, kdo k tomuto účelu umožnil, aby byly uvedeny nepravdivé údaje, tím, že zajistil, aby do dokladů, jež byly podkladem pro jejich sjednání, byly údaje padělány, pozměněny tak, aby vyhovovaly požadavkům banky, a poté je osobně v této podobě předložil pracovníkům bank. Právě na jejich základě pak byly úvěry vylákány, resp. byl učiněn alespoň pokus o jejich vylákání. Byla tím vyvrácena námitka, že by neexistoval žádný důkaz, který by prokazoval jakoukoliv formu jeho pachatelství, neboť tomu je právě naopak, když bylo výsledky provedeného dokazování objasněno a prokázáno právě to, co je uvedeno ve skutkových zjištěních v bodech, které mu jsou kladeny za vinu.

33. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu. Obviněný se dopustil tohoto zločinu dílem ve stadiu pokusu a podle tzv. právní věty v alternativě, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, čímž způsobil škodu velkého rozsahu, a dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby způsobil škodu velkého rozsahu tím, že při sjednávání smlouvy uvedl nepravdivé údaje, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.

34. Pro vyloučení námitek obviněného lze zmínit, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, anebo i jiná osoba, která se na sjednávání uvěrové smlouvy bezprostředně či dokonce i zprostředkovaně podílí, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje (srov. č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Může to tedy být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. V praxi jím zpravidla bude dlužník-fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka-právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr, kde však po přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob může odpovídat i tato právnická. Může to však být i jiná osoba (fyzická i právnická), která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Sjednávání uvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření uvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Osoba, která však straně uvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, bude jen pomocníkem ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za podmínky, že jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu (akcesorita účastenství). Přitom je třeba rozlišovat jednak „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů“ a jednak opatření nepravdivých podkladů „při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru“, což bude základní kritérium pro rozlišení pachatelství nebo spolupachatelství podle § 22 a 23 tr. zákoníku od účastenství podle § 24 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 2110).

35. V posuzované věci se jednalo o sjednávání úvěrové smlouvy podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, což je postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí a vlastnímu uzavření smlouvy předchází, v jejichž rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Byť dané úvěrové smlouvy a další související dokumenty podepisovali jednatelé jednotlivých obchodních společností či podnikající fyzické osoby [v bodě I. obviněný L. Š., v bodě II. obviněný L. C. za společnost V.-E., v bodě III. 1., 2. obviněný P. R. za společnosti S. a R. ], obviněný R. S. na tomto jednání plně participoval a zásadně podmínil, aby byla úvěrová smlouva (ve všech případech) sjednána, protože, jak bylo uvedeno výše, jejich přípravu zajistil a rovněž je sám do banky přinesl a vedl s úředníky banky osobní jednání za účelem, aby byl úvěr poskytnut. V této souvislosti bylo významné, že spoluobvinění jako jednatelé úvěrovaných obchodních společností či podnikající fyzické osoby podepisovali smlouvy o úvěru z jeho podnětu, když předtím on sám, při vědomí všech rozhodných okolností jednotlivých úvěrových případů (neexistující odběratelsko-dodavatelské vztahy, špatná ekonomická situace, existence dalších, již zesplatněných úvěrů, nehrazení závazků, atd.), jednal s pracovníky bank o konkrétních úvěrech a byl i kontaktní osobou, s níž měli bankéři konzultovat detaily úvěrování. Byl to on, kdo finančně zainteresoval jednotlivé žadatele o úvěr, kteří věděli, že by jim úvěr vzhledem k jejich nedobré ekonomické situaci nebyl poskytnut, na tom, aby žádost o úvěr podali, resp. ji stvrdili spolu s nepravdivými údaji o své bonitě a existujících závazcích svým podpisem. Jde tedy o situaci, že obviněný nebyl jen informován či případně jen uvedl nepravdivé údaje do podkladů, ale velice angažovaně se zasloužil o to, aby k úvěrovým jednáním a z nich vzešlým smlouvám došlo. Před pracovníky bank se sám prezentoval tak, že žadatele o úvěr při procesu jeho sjednávání fakticky zastupuje, případně se vydával za finančního ředitele společnosti R. S těmito osobami proto čin spáchal jako pachatel, resp. spolupachatel (§ 23 tr. zákoníku), a nikoliv jako účastník podle § 24 tr. zákoníku. Způsob jeho zapojení se do úvěrového vztahu odpovídá tomu, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Nejvyšší soud pak uvedl např. již v usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, ohledně úvěrových smluv, které jsou smluvním závazkovým vztahem, že pachatelem úvěrového podvodu (§ 211 tr. zákoníku), právě vzhledem k smluvní povaze úvěru, jehož poskytnutí předchází proces sjednávání úvěrové smlouvy, může být jak účastník úvěrové smlouvy, tak i jiná osoba, která se bezprostředně i zprostředkovaně na sjednávání úvěrové smlouvy podílí a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to nejen v samotné úvěrové smlouvě, ale také v tzv. pomocných dokumentech, prohlášeních, apod. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 286/2011). Obviněný se tak podílel na procesu vlastního sjednávání úvěrových smluv ve vztahu k úvěrům v celkové požadované výši 9.000.000 Kč se způsobenou škodou ve výši 8.643.114,52 Kč (§ 116 tr. zákoníku). Není tedy pochyb o tom, že svým skutečným zjištěným a v napadených rozhodnutích popsaným jednáním přímo naplňoval znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, a podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu, jímž byl zcela správně a v souladu se zákonem uznán vinným jako pachatel.

36. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace odpovídá skutku, který byl po procesní stránce správně zjištěn, a proto netrpí žádnými vadami a byla použita v souladu se zákonem a obecně uznávanou judikaturou. Dovolání R. S. proto jako celek posoudil jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

b) K dovolání obviněného P. R.

37. Dovolatel P. R. brojil proti bodům III. 1., 2., a IV. rozsudku soudu prvního stupně a vedle výhrad hmotněprávní povahy zaměřených proti naplnění subjektivní stránky s tím, že poskytl zajištění v podobě zástavy nemovitosti dostatečné hodnoty a že v posledním případě se nejedná o smlouvu o úvěru, uplatnil rovněž skutkové námitky, jimž tuto povahu přiznat nelze. Jedná se především o ty, jejichž prostřednictvím jednak namítal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, protože nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování o znalecké posudky z oboru ekonomika a písmoznalectví, případně vytýkal, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami, a usnesení odvolacího soudu považoval za nedostatečně reagující na jeho námitky uvedené v odvolání.

38. Nejvyšší soud nejprve posuzoval podle obsahu napadených rozhodnutí opodstatněnost výhrad směřujících proti vadám ve skutkových zjištěních, k nimž konstatuje, že shledal, že soud prvního stupně na důkazní návrhy obviněného (i dalších obviněných) reagoval a vypořádal se s nimi (viz 54. rozsudku), kde s poukazem na jejich nadbytečnost a minimální či spíše žádný možný přínos pro objasnění věci vysvětlil, proč jim nevyhověl. Posoudí-li se s ohledem na uvedenou skutečnost ostatní ve věci provedené důkazy vztahující se k trestné činnosti obviněného P. R., je zřejmé, že soud prvního stupně v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí rozvedl, proč neakceptoval návrh na doplnění dokazování a jaké důvody jej k závěru o jeho nadbytečnosti vedly. Protože okolnosti významné pro neprovedení navrhovaného důkazu uvedl, nezaložil existenci tzv. opomenutého důkazu, o nějž by se jednalo, jen kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].

39. Soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel (zejména výpověď J. S., T. D. a Z. U. a listiny k žádostem o úvěr založené od č. l. 800 spisu; viz strany 7 až 35 rozsudku soudu prvního stupně), i to, jak tyto důkazy hodnotil a jaké skutečnosti jimi vzal ve vztahu k obviněnému P. R. za prokázané (viz strany strana 43 bod 92. až strana 53 bod 132. cit. rozsudku). Z konkrétních pasáží odůvodnění jeho rozsudku se podává, jakým způsobem obviněný P. R. v celém řetězci jednání vystupoval, kdy zejména žádal o kontokorentní úvěry na společnosti, které neprovozovaly žádnou obchodní činnost, a tudíž při nulové podnikatelské aktivitě neprobíhaly na účtu pohyby, které by sloužily bance k nutným měsíčním splátkám úroků a poplatků. Z úvěrů získané peněžní prostředky půjčil M. N. a dalším osobám, případně je přeposílal jako půjčky jiným společnostem, aby si zvýšily obrat na účtech. Potvrdil v bance, že daňová přiznání, kterými dokladoval svou žádost o úvěr, jsou pravá a údaje v nich uvedené pravdivé, ač věděl, že tomu tak není. V rámci jednání s pracovníky bank, při nichž aktivně vystupoval, je ujišťoval o solventnosti a aktivech svých společností, a tudíž zatajil bankám podstatné skutečnosti při sjednávání úvěru jako osoba jednající z pozice jednatele společnosti, tedy osoby oprávněné za právnickou osobu jednat. Lze jenom poznamenat, že v bodě III. 1. byl společnosti S., jejímž byl jednatelem, poskytnut úvěr ve výši 2.000.000 Kč, který byl vyčerpán a nesplaceno zůstalo 1.762.882,59 Kč (č. l. 1555). V bodě III. 2. společnost R. , jejímž byl též jednatelem, jeho prostřednictvím požádala o dva úvěry, avšak toto jednání zůstalo ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokud jde o výši škody, neboť kontrolním mechanismem bank byly odhaleny nesrovnalosti, a úvěry nebyly poskytnuty. Jeho jednání soudy posoudily jako úmyslné podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož důsledkem byla škoda celkem ve výši 7.262.882,59 Kč (viz stranu 60 bod 168. cit. rozsudku).

40. Posoudí-li se rozsah provedeného dokazování i argumenty, které soudy v rámci výsledků dokazování při respektu k zásadám podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. učinily, je zřejmé, že byly dodrženy všechny podstatné principy trestního řízení, od nichž se řádné dokazování i další procesní postupy odvíjejí. Je třeba konstatovat, že v odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy si pro své rozhodnutí opatřily dostatek důkazů a nepominuly existenci případných rozporů mezi nimi, ale naopak zhodnotily věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 a § 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.

41. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že pravidla spravedlivého procesu, kterými obviněný v dovolání rovněž argumentoval, nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba (srov. nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další). Rovněž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Nejvyšší soud v důsledně provedeném dokazování žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neshledal. Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). K výhradě obviněného vůči stručnému odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu lze zmínit, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“, přičemž odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (srov. například rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, nebo rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59–60; či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17). Podle citovaných rozhodnutí se odvolací soud může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu a reagovat na námitky obviněného explicitním příklonem ke skutkovým závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.

42. Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného P. R. vůči provedenému dokazování a jeho výsledkům důvodnými, a proto mohl posuzovat, zda soudy jeho trestné jednání popsané v bodech III.1., 2. a IV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně posoudily v souladu s obecnými zásadami stanovícími znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, podle nějž je zčásti ve stádiu pokusu kvalifikovaly.

43. K výhradám obviněného zaměřeným proti výši způsobené škody jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty, a k podstatě a významu jím poskytnutého zajištění závazku v podobě zástavního práva k jím vlastněné nemovitosti u skutku ad IV. i vůči tomu, že se nejednalo o úvěrovou smlouvu, je třeba poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v bodě 168. konstatoval, že neuznal argument obhajoby založený na tom, že ne vždy se výše úvěru rovná výši škody a při zajištění úvěru nejsou naplněny znaky trestného činu úvěrového podvodu. Soud vysvětlil, že obviněným předestřená judikatura (shodně jako i v nyní posuzovaném dovolání např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1572/2017) dopadá na případy, kdy reálně dojde k uhrazení závazku v tak krátké době, že není zásadním způsobem porušeno ústavní právo poškozeného na majetek, a kdy také dlužník odůvodněně počítá s takovou rychlou úhradou a této je i nápomocen. Nevztahuje se proto na případy, kdy přetrvávalo neuspokojení nároku poškozeného i řadu let, jako tomu bylo v posuzované věci, kde celková výše požadovaných úvěrů překročila hodnotu rodinného domu obviněného P. R., nadto obviněný s ní nemohl volně disponovat, neboť na ní vázlo zástavní právo jiné banky, která mu poskytla hypoteční úvěr, a tudíž ani nemohl předpokládat rychlou úhradu úvěru z prodeje této nemovitosti. Pro správnost tohoto závěru svědčí i fakt, že sama poškozená banka v nyní posuzované věci se dočkala svých prostředků získaných prodejem uvedené nemovitosti až v rámci insolvenčního řízení v roce 2018, tedy šest let po poskytnutí úvěru.

44. K povaze smlouvy u dílčího skutku v bodě IV. je třeba uvést, že z povahy tohoto vztahu je zřejmé, že obviněný dne 26. 3. 2013 podal úvěrovou žádost o poskytnutí zrychleného úvěru ve výši 3.000.000 Kč společnosti R., tato žádost byla ještě téhož dne zadána do elektronického systému banky a předána k ocenění zajišťované nemovitosti. Dne 4. 11. 2013 byla žádost odvolána, neboť nemovitost nebyla doporučena jako vhodné jištění, a bonita klienta rovněž neodpovídala požadavkům banky. Podle sdělení společnosti S. se jednalo (stejně jako v ostatních posuzovaných případech) o kontokorent (viz č. l. 991 a násl., 1502).

45. Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve vysvětlit, že není důvodná námitka proti tomu, že by se v tomto konkrétním případě nejednalo o úvěrovou smlouvu, protože úvěrovou smlouvou ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku je smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. (resp. podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Pod tento druh smlouvy lze podřadit i takovou smlouvu, kterou strany současně se sjednáním úvěru sjednají i zajišťovací převod vlastnického práva (§ 2040 a násl. o. z., § 553 obč. zák.) k věci, jejíž koupě je úvěrem financována, na úvěrujícího (věřitele), přičemž úvěrovaný (dlužník) se stává pouhým správcem věci, která mu byla předána, a to až do doby splacení celého úvěru s tím, že poté věc přejde nebo bude převedena zpět do jeho vlastnictví. Nejde o tzv. odloženou platbu ani o smlouvu o leasingu, s kterou vykazuje vysoký stupeň faktické podobnosti a jejíž alternativu v praxi představuje (srov. rozhodnutí č. 23/2019-I. Sb. rozh. tr.). S ohledem na obsah předmětných smluv či žádostí o úvěr v této trestní věci je však zřejmé, že každá z nich v dílčích útocích v bodech III. 1, 2 a IV. je podle jejího obsahu smlouvou úvěrovou, týkající se poskytnutí úvěru formou zřízení kontokorentního účtu, kdy klient má možnost čerpat úvěrové prostředky podle své potřeby, a to až do předem schválené výše, přičemž splácí jistinu a úroky pouze ze skutečně vyčerpané částky, nikoli z celé výše schváleného a poskytnutého úvěru (obdoba debetu). Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že se v daném případě nejedno o smlouvu o úvěru, jak ji má na mysli ustanovení § 2395 a násl. obč. zák. Jedná se proto o zcela nedůvodnou námitku, která nemá z hlediska povahy uzavřených smluv žádné opodstatnění, byť šlo o tzv. úvěr zrychlený, což je úvěr poskytovaný zpravidla začínajícím podnikatelům, jemuž předchází zrychlený proces schvalování a nižší nároky na dokumentaci od žadatele. Tyto okolnosti však nic nemění na tom, že i v tomto případě se jednalo o úvěrovou smlouvu, a proto byly-li při jejím sjednávání obviněným uvedeny a bance předloženy (ať přímo či zprostředkovaně jinou osobou) podklady obsahující nepravdivé či záměrně zkreslené údaje o solventnosti společnosti a její schopnosti řádně splácet převzatý závazek, o čemž obviněný věděl a jednal zcela záměrně a chtěně, byly naplněny i znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jak soudy zcela správně uzavřely.

46. K zástavnímu právu v případě úvěrového podvodu, resp. podvodu obecně, je vhodné nejprve uvést, že případná zástava vylučuje možnost posoudit čin jako podvodné jednání tehdy, pokud by úvěr byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která postačuje k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen. Pokud však dlužník je minimálně srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru, a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami, jde o podvodné jednání, a je naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu (srov. rozhodnutí např. ve věcech sp. zn. 8 Tz 303/2000 či sp. zn. 8 Tz 164/99, shodně též sp. zn. 5 Tz 21/2001, dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01, aj.).

47. V přezkoumávané věci z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že v případě skutku ad III.1., na který obviněný v této souvislosti opakovaně poukazoval, úvěry, které jsou předmětem tohoto trestního stíhání, zajištěny zřízením zástavního práva k nemovitosti obviněného nebyly, nýbrž až posléze v roce 2018 došlo k částečné úhradě dluhu na základě realizace prodeje nemovitosti v insolvenčním řízení. U skutku ad IV. pak sama banka (V.) zjistila, že nemovitost je zcela nevyhovující pro jištění požadovaného úvěru, a proto s obviněným také smlouvu neuzavřela.

48. Z uvedeného plyne, že obviněný se domáhá údajné zástavy nemovitosti, která fakticky jako zástava ve smyslu shora uvedené judikatury ani sloužit nemohla, protože nebyla součástí úvěrových smluv a související dokumentace.

49. Pro posouzení opodstatněnosti námitek obviněného má však zásadní význam to, za jakých okolností byly úvěrové smlouvy sjednány či o úvěr požádáno, a kdy byl čin, o který se jedná, dokonán, jakož i otázka náhrady škody poté, co již škoda vznikla, případně nedošlo k dokonání činu, jenž zůstal v pokusu, a to pro skutečnosti na obviněném nezávislé. Pro jejich posouzení je však třeba mít na mysli okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a je navíc třeba s ohledem na námitky obviněného poznamenat, že trestný čin úvěrového podvodu vymezený v § 211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Jestliže pachatel naplní znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu způsobit škodu ve výši dosahující hranice škody uvedené jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [viz § 211 odst. 4, odst. 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], která je znakem kvalifikované skutkové podstaty a která však nenastane (typicky nedojde k poskytnutí úvěru), je nutno takové neúspěšné jednání posuzovat jako jeden trestný čin, a to jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 4 nebo odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 49/2019 Sb. rozh. tr.). Podle popsaných skutkových okolností v této věci v bodě III.1. škoda vznikla ve výši 1.762.882,59 Kč, v bodě III.2. banka žádné finanční prostředky nevyplatila stejně jako v bodě IV.

50. Vzhledem k tomu, že s ohledem na to, že obviněný po několik let závazky, které plynuly z úvěrových smluv, neplnil, a došlo k nim až v důsledku následných právních postupů (insolvenční řízení), je neopodstatněná námitka o tom, že dobrovolně v souladu s podmínkami smluv plnil, a že se toto plnění mělo promítnout do výše zjištěné škody jako kvalifikačního znaku zločinu, jenž mu je kladen za vinu.

51. Je však nutné dodat, že pro závěr o tom, zda bylo vůbec reálné kompenzovat údajnou zástavou, jíž měla být hodnota obviněným zmiňované nemovitosti, je nezbytné vycházet ze všech okolností, jak byly v této věci zjištěny, a to i s ohledem na případnou snahu obviněného škodu uhradit. V této trestní věci jde o nemovitost, na níž vázlo jiné zástavní právo ve prospěch třetího subjektu odlišného od poškozeného, a tedy je hodnota takové nemovitosti výrazně nižší, nežli by tomu bylo, kdyby na ní toto jiné zástavní právo nevázlo, neboť subjekty, v jejichž prospěch bylo zástavní právo zřízeno, jsou v tomto případě (při absenci přednostního práva uspokojení) uspokojovány z výtěžku z případného prodeje nemovitosti postupně podle data vzniku tohoto zajištění na základě zástavní smlouvy k dané nemovitosti, jež je evidováno na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí. Proto nebylo možné přisvědčit námitce obviněného P. R., že by došlo k uspokojení exekučním prodejem nemovitosti, a to přesto, že u něj má banka exekuční titul, a to notářský zápis (č. l. 884). Tytéž důvody vedly společnost V. (později S.) k tomu, že obviněnému úvěr neposkytla (viz skutek ad IV.)

52. V době, kdy byl čin obviněného spáchán, přesahovala výše škody hranici škody velkého rozsahu. Pokud jde o způsob, jakým byla již vzniklá škoda v rámci její náhrady realizována poté, co byly dílčí útoky pokračujícího činu spáchány, šlo již o pouhou náhradu škody, a to navíc nedobrovolnou v rámci insolvenčního řízení, která nemohla mít vliv na použitou právní kvalifikaci, když základní skutková podstata vymezená v odstavci 1 § 211 tr. zákoníku vznik škody vůbec nevyžaduje, a v případě neuhrazené částky ve výši 7.262.882,59 Kč o škodě překračující 5.000.000 Kč, jakožto hranici škody velkého rozsahu podle odstavce 6 písm. a) téhož ustanovení ve spojení s § 138 odst. 1 tr. zákoníku nevznikají pochybnosti. Se zřetelem na uvedené skutečnosti v případě, kdy hodnota zástavy nepostačuje k pokrytí závazku plynoucího z úvěrové smlouvy a obviněný si je této skutečnosti vědom, jak tomu bylo i v posuzované věci, není možno dospět k závěru o absenci zavinění ve vztahu ke škodě a její výši jakožto jednomu ze znaků objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu.

53. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že k realizaci náhrady způsobené škody došlo až v roce 2018, kdy bylo povoleno v rámci probíhajícího insolvenčního řízení oddlužení, z něhož došlo k úhradě částky 2.600.365,14 Kč (č. l. 2487), v důsledku čehož poškozená banka k témuž okamžiku evidovala vůči tomuto obviněnému pohledávku ve výši 419.590,78 Kč (č. l. 2534; bod 187. rozsudku).

54. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněným P. R. uplatněné námitky nejsou důvodné, protože nebyly zjištěny jím uváděné vady, neboť soudy se dostatečně věnovaly všem rozhodným skutečnostem a dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům.

VI. Závěr

55. Na základě všech shora popsaných skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněných R. S. a P. R. neshledal důvodnými, přitom se mohl opírat o odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž soudy své závěry po všech stránkách dostatečně vysvětlily, takže již z jejich obsahu bylo zřejmé, že argumenty uvedené v dovoláních obou obviněných nemají v přezkoumávaných rozhodnutích žádný podklad. Protože takový závěr mohl učinit na jejich podkladě, jako zjevně neopodstatněná obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 19. 2. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru