Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1309/2020Usnesení NS ze dne 27.01.2021

HeslaNedbalost
Usmrcení z nedbalosti
Zavinění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1309.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1 tr. zákoníku

§ 16 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1309/2020-384

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného D. B., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 56/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 5 T 56/2019, byl obviněný D. B. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 228 odst. 2 tr. ř. rozhodováno o nárocích poškozených Z. P., B. Ž., M. K., K. K., P. Ž. a České průmyslové zdravotní pojišťovny na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je zaměřil do výroku o vině a trestu, a poškození, kteří napadli výroky o náhradě škody a nemajetkové újmy. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, z podnětu odvolání poškozených Z. P., B. Ž., M. K., K. K. a P. Ž. podle § 258 odst. 1 písm. f, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně těchto poškozených a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodoval o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy těchto poškozených podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. (výrok pod bodem I.). Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné (výrok pod bodem II.). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok pod bodem III.).

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 4. 12. 2018 kolem 17:40 hodin řídil v obci XY po silnici II. třídy č. XY ulice XY, v prostoru u autobusové zastávky XY, osobní motorové vozidlo tov. značky Škoda Superb, RZ XY, kdy při jízdě v pravém jízdním pruhu pravé poloviny vozovky, pozemní komunikace o čtyřech jízdních pruzích ve směru jízdy k silnici II. třídy č. XY ulice XY, nevěnoval řízení vozidla a situaci v silničním provozu náležitou pozornost, přičemž v důsledku opožděné reakce bočně narazil do zleva doprava ve směru jízdy přecházejícího chodce J. P., nar. XY, který po střetu a pádu na vozovku utrpěl zranění spočívající zejména v úrazovém otoku mozku při nitrolebních úrazových změnách, v důsledku kterých dne 15. 12. 2018 zemřel.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Odvolací soud se podle názoru obviněného zásadního pochybení dopustil tím, že jej uznal vinným za situace, kdy dovodil, že na straně poškozeného bylo dáno 50% spoluzavinění. Při takové podstatné míře podílu na vzniku dopravní nehody měl soud dospět k závěru o neexistenci jeho trestní odpovědnosti. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, v němž se tento soud věnoval tzv. principu omezené důvěry v dopravě a dal vodítko obecným soudům, jak mají v obdobných věcech nazírat na spoluzavinění poškozeného. Zdůraznil, že poškozený přebíhal vozovku v místě, kde to není dovoleno, a to zleva doprava, měl na sobě tmavé oblečení, které znemožňovalo jej na dostatečnou vzdálenost vidět a reagovat na něj, přebíhal v době úplné tmy a navíc za deště, kdy byla výrazně snížená viditelnost, navíc přebíhal způsobem, kdy s ohledem na svůj věk nesledoval dění kolem sebe. Poškozený do vozidla narazil bočně zleva v blízkosti levého zpětného zrcátka. Odkázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka spoluzavinění je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu a její správně řešení je podmíněno pečlivým objasněním okolností konkrétního případu. Uvedl, že to byl poškozený, kdo se choval naprosto nezodpovědně a přecházel komunikaci v uvedených povětrnostních podmínkách na zakázaném a dopravně velice frekventovaném místě. Obviněný vyjádřil názor, že měl jako řidič legitimní právo domnívat se, že v daném úseku se nebude pohybovat nikdo a nic, a proto závěr o tom, že si nepočínal dostatečně obezřetně a že jeho reakce byla opožděná, a nedokázal se tak vyhnout poškozenému, je nesprávný. Konstatoval, že zanedbání potřebné míry opatrnosti je třeba dovozovat z konkrétních skutkových okolností řádně zjištěných při úplném a správném dokazování, nelze tak činit pouze na základě zpětné úvahy, podle které byla potřebná míra opatrnosti zanedbána, došlo-li ke škodlivému následku.

6. Obviněný nesouhlasil ani se způsobem, jakým odvolací soud přistupoval k závěru znalce z oboru doprava, podle něhož v okamžiku střetu chodec neběžel, ale šel rychlou chůzí podle tabulkových hodnot osob věku poškozeného, tedy rychlostí 4,6 km/hod. Úkolem znalce však bylo zjistit skutečný pohyb a trajektorii chodce ve vztahu k rychlosti a skutečné trajektorii pohybu vozidla obviněného, nikoli posuzovat tabulkové hodnoty pěší chůze chodce. Za nesprávný dovolatel považoval i závěr znalce, že obviněný nereagoval a začal reagovat na chodce 1,9 sekund před střetem, aniž by bylo vysvětleno, co tím měl znalec na mysli. Obviněný zdůraznil, že reakcí člověka je vždy nejdříve zrakový nebo sluchový podnět, který dává signál do mozku, ten vysílá nervosvalový podnět svalovým vláknům, která reagují v daném případě šlápnutím na pedál, pak teprve nastává tzv. náběh brzdného účinku a teprve poté nastává zpomalení vozidla. Přiměřený reakční čas u zdravého člověka je dán tabulkovými hodnotami. Obviněný měl za to, že pokud by platilo to, co řekl znalec, k dopravní nehodě by nemohlo dojít tak, jak znalec ve svém závěru popsal.

7. Obviněný odvolacímu soudu vytkl i neprovedení jím navrhovaného důkazu, a to vyšetřovacího pokusu na místě činu, při němž by byly vzaty v úvahu všechny možné varianty, za nichž k dopravní nehodě mohlo dojít. Argument odvolacího soudu, že provádění dalších důkazů by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, nelze podle jeho názoru akceptovat. Podle obviněného tak byla porušena zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř. a jeho právo na spravedlivý proces.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 6 To 98/2020, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že obviněný v dovolání opakoval obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím i odvolacím soudem. Konstatoval, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami vypořádaly, přičemž státní zástupce se s argumentací odvolacího soudu ztotožnil, a v podrobnostech na ni proto odkázal. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval za předmětné pouze námitky, kterými obviněný brojil proti zjištěné míře svého zavinění. Státní zástupce nesouhlasil s názorem dovolatele, že jeho jednání je srovnatelné s případem řešeným v dovolání citovaném nálezu Ústavního soudu, a to pro značné odlišnosti, které konstatoval již odvolací soud v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku. V nyní posuzované věci spočívalo spoluzavinění poškozeného v nedbalostním jednání, naopak v Ústavním soudem judikované věci se jednalo o úmyslně protiprávní jednání poškozeného, které považoval soud pro posouzení obou zavinění za rozhodné. K námitkám stran hodnocení závěrů znaleckého posudku a nevyhovění důkaznímu návrhu dovolatele státní zástupce uvedl, že se jedná o procesní námitky, které žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. K návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu pak poznamenal, že jeho neprovedení nebylo odůvodněno jen obecným odkazem na rychlost řízení, ale konkrétně tím, že vyšetřovací pokus není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy běh chodce rychlostí 10 km/hod. K tomu státní zástupce uvedl, že pokud důkaz nedisponuje vypovídací tendencí, odpovídá to jednomu z důvodů, na nichž lze podle judikatury Ústavního soudu založit neakceptování důkazního návrhu.

10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

11. K dovolání obviněného se prostřednictvím svého zmocněnce vyjádřili poškození Z. P., B. Ž., M. K., K. K. a P. Ž. Učinili tak, třebaže jim trestní řád pro dovolací řízení žádné relevantní oprávnění nepřiznává. Proto lze z jejich vyjádření jen stručně shrnout, že měli za to, že obviněný v dovolání zpochybňoval zjištěný skutkový stav a odlišně vykládal provedené dokazování, ačkoliv takové námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatovali, že obviněný v dovolání pouze opakoval již dříve uplatněnou argumentaci, s níž se soudy nižších stupňů důsledně vypořádaly. Rovněž zdůraznili, že obviněný se staví do pozice poškozeného, který utrpěl největší újmu, ačkoliv byl právě on řidičem, navíc řidičem z povolání, jehož kvalifikace a schopnosti měly být značnější než schopnosti a odbornost pouhého chodce, a měl vyvinout maximální možnou opatrnost a očekávat chování jiných účastníku provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016). Podle poškozených si obviněný neuvědomuje, čeho se svým jednáním dopustil a jaké následky nyní poškození musí nést. Měli za to, že je nutné dovolání obviněného odmítnout.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávaném případě neshledal. K výtce obviněného, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz, a to vyšetřovací pokus, čímž porušil zásadu uvedenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které ukládá orgánům činným v trestím řízení povinnost pečlivě objasnit všechny rozhodné a důležité okolnosti potřebné k rozhodnutí o věci, jakož i právo na řádný a spravedlivý proces, je třeba podotknout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

17. Odvolací soud zamítl důkazní návrh obviněného na provedení vyšetřovacího pokusu. Zamítnutí provedení vyšetřovacího pokusu řádně a v souladu s požadavky, jež Ústavní soud vyložil ve své judikatuře k zachování práva obviněného navrhnout důkazy, odůvodnil tím, že navrhovaný důkaz není s to obviněným tvrzenou skutečnost, že poškozený běžel rychlostí 10 km/hod., ani potvrdit ani vyvrátit. Přesvědčivě v daných souvislostech upozornil, že obviněný na straně jedné tvrdí, že podle jeho přesvědčení poškozený běžel rychlostí, již odhadl na 10 km/hod., zároveň však vypověděl, že poškozeného viděl těsně před střetem a reagoval uhýbáním doprava směrem k autobusové zastávce, tedy od chodce. Za takových okolností odvolací soud logicky zpochybnil schopnost obviněného v takové kritické situaci vnímat a stanovit rychlost běhu či chůze poškozeného. Odvolací soud také přiléhavě uvedl, že jednotlivé části výpovědi a tvrzení obviněného, k jejichž ověření byl tento důkaz navrhován, byla již výsledky provedeného dokazování ověřena nebo vyvrácena, a proto nebylo potřebné ani vypracovat doplnění znaleckého posudku z oboru doprava, jež mělo na výsledky vyšetřovacího pokusu posléze navazovat (viz body 10., 11. odůvodnění na str. 5–6 rozsudku odvolacího soudu). Navrhovaný důkaz tudíž nedisponoval vypovídací potencí, a proto odvolací soud opodstatněně rozhodl o jeho zamítnutí.

18. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka, zda obviněný jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

19. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Z nedbalosti je trestný čin podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).

20. Vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí.

21. U nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a z objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

22. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].

23. Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost). Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, Nejvyšší soud opakovaně poukazuje i na to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982, č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1501–1517).

24. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).

25. Obviněný vytkl, že soudy nedostatečně zohlednily míru zavinění poškozeného, v důsledku čehož chybně rozhodly o jeho trestí odpovědnosti. Akcentoval, že zanedbání potřebné míry opatrnosti je třeba dovozovat z konkrétních skutkových zjištění, nikoliv na základě zpětné úvahy, podle níž byla potřebná míra opatrnosti zanedbána, došlo-li ke škodlivému následku. Podle jeho názoru se poškozený v konkrétní situaci choval nezodpovědně; jednalo se o osobu vysokého věku, která přecházela vozovku na místě velmi frekventovaném, kde je její přecházení zakázáno. On jako řidič měl právo se domnívat, že se v daném úseku nebude pohybovat nikdo a nic, proto také závěr soudu, že si nepočínal dostatečně obezřetně a že jeho reakce byla opožděná, opírající se o znalecký posudek z oboru doprava, pokládal za nesprávný. Výhrady obviněného ale nemohou obstát.

26. Pro posouzení otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a trestněprávně relevantním následkem v podobě usmrcení poškozeného, resp. zda usmrcení poškozeného je zahrnuto nedbalostním zaviněním obviněného, je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z nich bezpochyby vyplynulo, že obviněný dne 4. 12. 2018 při řízení motorového vozidla po pozemní komunikaci o čtyřech jízdních pruzích ve směru jízdy k silnici II. třídy nevěnoval řízení vozidla a situaci v silničním provozu náležitou pozornost, v důsledku čehož opožděně reagoval na zleva doprava ve směru jízdy přecházejícího chodce, který po střetu a pádu na vozovku utrpěl zranění spočívající zejména v úrazovém otoku mozku při nitrolebních úrazových změnách, v důsledku kterých dne 15. 12. 2018 zemřel. Dovolatel řídil v době kolem 17:40 hod., kdy panovala téměř noční tma, na osvětlené vozovce a blížil se k místu, kde se na obou stranách nachází autobusové zastávky (a kde byla omezena maximální rychlost na 70 km/hod.). V daném místě tedy musel – coby zkušený a místních poměrů znalý řidič – předpokládat pohyb chodců a dbát zvýšené opatrnosti, neboť výskyt chodců na takovém místě je běžným jevem a pro řidiče není žádným překvapením. Dovolatel poukazoval na skutečnost, že řídil za tmy, v nepříznivých světelných podmínkách a poškozený měl na sobě tmavé oblečení, navíc přebíhal na místě, kde to nebylo povoleno. K tomu je třeba uvést, že z prohlídky místa, kterou provedl znalec Ing. Petr Schulmeister (viz strana 12–13 znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava na č. l. 73–88), i z ohledání místa dopravní nehody provedeného policejním orgánem (viz protokol o nehodě v silničním provozu ze dne 4. 12. 2018 na č. l. 56) vyplynulo, že uvedený silniční úsek je osvětlený pouličními lampami, které podle policejního orgánu svítily i v době nehody, rozhledové poměry dovolatele tak byly velmi dobré, a pokud by věnoval řízení a dopravní situaci náležitou pozornost, poškozeného chodce, byť oblečeného do oblečení tmavší barvy, by včas spatřil. Soudy dovodily, že poškozený vedle obecných povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích uvedených v § 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), porušil prevenční povinnost předcházení škodám podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když ve večerních hodinách téměř za noční tmy přecházel, aniž by pozorně sledoval situaci v silničním provozu, v tmavém oblečení vozovku. Současně ale odvolací soud dodal, že tato skutečnost nemá jako příčina dopravní nehody zásadní význam, poněvadž i přes nekontrastní oblečení poškozeného nelze pominout, že místo nehody je intenzivně osvětleno veřejným osvětlením a rozhledové poměry i za noční tmy jsou velmi dobré. Odvolací soud se explicitně vypořádal i s výhradou dovolatele, že poškozený přecházel komunikaci v místě, kde to bylo zakázáno. S oporou v protokole o nehodě v silničním provozu připomněl, že na místě nehody není do 50 m přechod, podchod ani jiné místo pro přecházení vozovky, které by chodec byl povinen použít podle § 54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Podchod, o němž se v daných souvislostech hovoří, je vzdálen 80 m od autobusových zastávek (č. l. 6). Obviněný měl tudíž řízení i situaci v provozu věnovat náležitou pozornost, už i s ohledem na blízkost autobusových zastávek, tedy místo, kde je třeba předvídat možný výskyt chodců. Pokud by situaci věnoval pozornost, kterou jí věnovat měl a mohl, pak si poškozeného chodce mohl všimnout včas a včas na něj reagovat. Znalec z oboru doprava, odvětví silniční doprava, Ing. Petr Schulmeister dovodil rychlost chodce v době střetu na 4,6 km/hod. (i pro případ eventuality, že předtím běžel rychlostí 6,4 km/hod.), a to na základě zanechaných stop na vozidle a z konečné polohy chodce. Z fotodokumentace a obhlídky místa dopravní nehody podle závěrů znalce vyplývá, že řidič vozidla měl možnost pozorovat poškozeného chodce, šel-li by rychlou chůzí 4,6 km/hod., v okamžiku, kdy chodec vstoupil do pravé poloviny vozovky, což bylo v době cca 4 s před střetem; v té době se řidič vozidla nacházel ve vzdálenosti cca 80 m před místem střetu (č. l. 82, 83). V dodatku znaleckého posudku znalec zpracoval analýzu nehodového děje pro případ, že poškozený běžel rychlostí 6,4 km/hod. (podle tabulkových hodnot EVU A4/6/94 pro muže ve věkové kategorii 78 let). Za takové situace podle analýzy nehodového děje poškozený chodec při přebíhání vozovky z levé strany na stranu pravou vběhl do pravé poloviny vozovky přes střední dělící čáru v době cca 3 s před střetem a v té době se nacházel ve vzdálenosti 5,2 m před místem střetu. Řidič vozidla se v té nacházel cca 60 m před místem střetu a měl již možnost vzhledem k intenzivnímu veřejnému osvětlení poškozeného chodce pozorovat v levém jízdním pruhu pravé poloviny vozovky a adekvátně reagovat na pohyb poškozeného chodce do jeho jízdní dráhy. Obviněný však na chodce s největší pravděpodobností začal reagovat až 1,9 sekund před střetem. V té době se jeho vozidlo ve vzdálenosti 38 m před místem střetu, chodec se nacházel při již uvedené rychlosti běhu v levém jízdním pruhu před dělící čárou rozdělující levý a pravý jízdní pruh ve vzdálenosti cca 3,4 m před místem střetu. Znalec se zabýval i možnostmi, jak by mohl obviněný zabránit střetu s poškozeným, reagoval-li by obviněný na poškozeného chodce včas, a zjistil, že včasným brzděním by střetu zcela zabránil, pokud by začal reagovat 3 sekundy před střetem ve vzdálenosti 60 m před místem střetu (č. l. 236–238).

27. K otázce příčinné souvislosti nelze přistupovat tak, jak činí ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, jak již bylo uvedeno, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).

28. Soudy nižších stupňů k posouzení otázky příčinné souvislosti a k posouzení otázky zavinění obviněného přistoupily odpovědně. Jejich závěr, že spoluzavinění poškozeného nezbavuje obviněného odpovědnosti, neboť nadále je příčinná souvislost mezi jeho jednáním a přivozeným následkem zachována (včetně zavinění ke kauzálnímu nexu se vážícímu), dovolací soud sdílí. Obviněný porušil zejména ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., když řízení vozidla nevěnoval dostatečnou pozornost, nereagoval dostatečně na poškozeného chodce, který přecházel přes vozovku, a levou boční částí vozidla jej srazil, přičemž poškozený v důsledku zranění, spočívajících zejména v úrazovém otoku mozku při nitrolebních úrazových změnách, zemřel. Za příčinu nehodového děje byla znalcem označena skutečnost, že řidič vozidla na přítomnost a pohyb chodce na vozovce včas nereagoval. Porušení této povinnosti věnovat řízení a situaci v provozu náležitou pozornost bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti relevantní příčinou vzniku následku (účinku), bez které by k němu nedošlo. Z dokazování vyplynulo, že poškozený nevytvořil tzv. náhlou překážku, na kterou by se obviněný snažil reagovat, a tím nastal průběh nehodového děje. I při významném spoluzavinění poškozeného není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo příčinou fatálního následku v podobě smrti poškozeného chodce a bez tohoto jednání by k němu nedošlo. Obviněný v konkrétní situaci nedodržel dostatečnou míru opatrnosti. Odvolací soud vcelku výstižně upozornil, že zejména z místa činu, které se nacházelo u autobusových zastávek lemujících čtyřproudovou silnici na obou stranách bez místa ve vzdálenosti do 50 metrů, které zákon č. 361/2000 Sb. v § 54 odst. 1 ukládá použít k přecházení vozovky, vyplývá povinnost obviněného jako řidiče předvídat pohyb chodců a dbát zvýšené opatrnosti. Při dodržení této opatrnosti měl a mohl poškozeného chodce včas spatřit a adekvátně na něj reagovat tak, že by zabránil fatálnímu následku. Spoluzavinění poškozeného, byť výrazné, nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za škodlivý následek způsobený jeho nedbalostním jednáním. Takový závěr tedy neodporuje ani dovolatelem zmiňovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008, v němž soud při posouzení spoluzavinění poškozeného a obviněného kladl důraz na pečlivé objasnění okolností konkrétního případu, které dovolací soud v předmětném případě dovodil. Nad rámec již řečené nutno podotknout, že již soudem prvního stupně byly přiléhavě aplikovány závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., a porušení povinností uvedených v § 4 (povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích), § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. nebylo kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je totiž podle závěrů označeného usnesení Nejvyššího soudu nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Za takových okolností je třeba jednání obviněného právně posoudit nikoliv jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

29. Na výše uvedeném ničeho nemění ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, který měl podle obviněného dávat vodítko obecným soudům k nazírání na spoluzavinění poškozeného, neboť, jak uvedl i odvolací soud v bodě 12. odůvodnění svého rozhodnutí, dovolatel závěry Ústavního soudu vytrhl z kontextu věci a nezohlednil, že v tam projednávaném případě se sice jednalo o řešení principu omezené důvěry v dopravě, avšak v souvislosti s povinností dbát zvýšené pozornosti při odbočování vlevo, a jednalo se tedy o zcela odlišný případ. Jak výstižně upozornil i státní zástupce, v nyní posuzované věci spočívalo spoluzavinění poškozeného chodce seniorního věku v podstatě v tom, že neopatrně, oblečen do tmavého oblečení, přecházel čtyřproudovou komunikaci, což je v podstatě jednání nedbalostní. V obviněným odkazované věci však spočívalo spoluzavinění poškozeného motocyklisty v úmyslném porušení celé řady povinností, když řídil po požití alkoholických nápojů, jel nepřiměřeně vysokou rychlostí a předjížděl v místě, kde to bylo zakázáno svislým i vodorovným značením. S ohledem na závěry vyjádřené v předmětném nálezu lze však konstatovat, že princip omezené důvěry v dopravě nevylučuje již výše analyzovanou potřebnou míru opatrnosti, kterou musí řidič vozidla zachovat, naopak tuto doplňuje a uplatní se až v případě, kdy řidič neměl možnost a schopnost předvídat, že dojde k nehodě, neboť podstatou principu omezené důvěry v dopravě je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak.

30. Nejvyšší soud tudíž považuje právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za správnou a odpovídající provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že posoudil-li odvolací soud odlišně od závěrů soudu prvního stupně míru spoluzavinění obviněného a poškozeného, mohla najít a také našla takto odlišně posouzená otázka svůj odraz toliko v rozdílném výroku o náhradě škody nemajetkové újmy v penězích.

31. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 27. 1. 2021

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru