Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1299/2008Usnesení NS ze dne 22.10.2008

EcliECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1299.2008.2

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1299/2008-I

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání obviněného R. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 3 To 46/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2007, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 3 To 46/2008 v části týkající se obviněného R. H.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 52 T 8/2007, byl obviněný R. H. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s K. E. tak, že poté, co v B. na ulici B. dne 17. 2. 2007 v době kolem 2.45 hodin před barem R. obviněný K. E. absolvoval za přítomnosti obviněného R. H. fyzickou potyčku s P. Ž., při níž byl tento blíže nezjištěným způsobem ze strany obviněného R. H. pořezán na levé ruce, a poté, co se oba obvinění odebírali od baru R. po ulici B. směrem na ulici Č., kde se na rohu těchto ulic obvinění střetli s protijdoucími poškozenými R. B., O. A. H. a M. B. a došlo v době kolem 3.00 hodiny mezi obviněnými na straně jedné a poškozenými na straně druhé k verbálnímu konfliktu, kdy oba obvinění k zastrašení poškozených použili rozevřené kapesní nože, které drželi u pasu v rukou natažených před sebou, v důsledku čehož se obvinění a poškození krátce rozešli, avšak následně opět dne 17. 2. 2007 v době kolem 3.08 v B. na ulici Č. před domem v prostoru tramvajových zastávek MHD po shora uvedeném konfliktu společně napadli v úmyslu usmrtit kopy nohou, údery rukou, obviněný R. H. za použití zavíracího nože délky čepele 8,5 cm, šířky čepele 1,5 cm, event. též za použití blíže nezjištěného bodnořezného nástroje obviněným K. E. poškozeného R. B., který v důsledku bodnořeného poranění v oblasti hrudníku spočívající v průbodu hrudní stěny, průbodu osrdečníku a průbodu přední stěny pravé komory srdeční, zemřel v sanitním voze při převozu do nemocnice, O. A. H., který utrpěl bodnořezná poranění hrudníku a břicha spočívající v ráně přední stěny hrudníku, zranění osrdečníku a hrotu srdečního, krvácející ránu hrotu srdečního, krvácení do osrdečníkové dutiny, úrazové poškození pohrudnice, poškození levé vnitřní hrudní žíly, krvácení do dutiny hrudní, bodnou ránu bránice, bodnou ránu II. segmentu jater a bodnou ránu podsrdeční části žaludku a krvácení do dutiny břišní, v jejichž důsledku byl ohrožen na životě a musel být urgentně hospitalizován v nemocnici na oddělení ARO, a M. B., kterému způsobili pohmoždění hrudníku, zlomeninu I. zubu vlevo nahoře a bolestivost hlavy po úderech s krátkodobým bezvědomím, hematomem pod levým okem, přičemž nejméně poranění poškozenému O. A. H. způsobil obviněný R. H. a poranění poškozenému M. B. obviněný K. E.

Za tyto trestné činy byl obviněný R. H. odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. a za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci – zavíracího nože. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. E. a o nárocích poškozených na náhradu škody.

Obvinění R. H. i K. E. podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 3 To 46/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. H. uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., když nově vymezil i skutek, který popsal tak, že, obviněný R. H. s obviněným K. E. dne 17. 2. 2007 v době kolem 3.08 hod. v B. na ulici Č. před domem v prostoru tramvajových zastávek MHD po předchozím slovním napadení a fyzickému konfliktu napadli poškozené O. A. H., a M. B., tím způsobem, že obviněný R. H. za použití zavíracího nože délky čepele 8,5 cm, šířky čepele 1,5 cm, napadl O. A. H., v úmyslu jej usmrtit, a to tak, že jej bodl do oblasti hrudníku a břicha, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnořezná poranění hrudníku a břicha spočívající v ráně přední stěny hrudníku, zranění osrdečníku a hrotu srdečního, krvácející ránu hrotu srdečního, krvácení do osrdečníkové dutiny, úrazové poškození pohrudnice, poškození levé vnitřní hrudní žíly, krvácení do dutiny hrudní, bodnou ránu bránice, bodnou ránu II. segmentu jater a bodnou ránu podsrdeční části žaludku a krvácení do dutiny břišní, v důsledku čehož byl akutně ohrožen na životě, přičemž k úmrtí nedošlo pouze v důsledku včasné a vysoce odborné lékařské pomoci, a obviněný K. E. údery pěstí do oblasti hlavy napadl M. B., v důsledku čehož poškozený utrpěl zlomeninu I. zubu vlevo nahoře, trauma hlavy s komocí mozkovou a hematom pod levým okem, přičemž takto jednali na frekventovaném místě za přítomnosti více osob, které jednání obviněných sledovaly.

Za tyto trestné činy byl obviněný R. H. podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci – zavíracího nože. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. E. a o náhradě škody.

Prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. B. podal obviněný R. H. proti uvedenému rozsudku vrchního soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž napadal jak výrok o vině, tak i o trestu proto, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolacímu soudu vytkl, že nevěnoval potřebnou pozornost jím v odvolání vytýkaným vadám zaměřeným proti použité právní kvalifikaci a jeho jednání vůči poškozenému O. A. H. ve vztahu k subjektivní stránce řádně neposoudil, když v podstatě převzal právní hodnocení učiněného soudem prvního stupně. Odvolací soud nezměnil právní závěry soudu prvního stupně ohledně jeho zavinění přesto, že odvolacím soudem byl po novém vyslechnutí obviněných a poškozeného O. A. H. změněn skutkový stav věci. Kromě toho obviněný poukázal na to, že jmenovaný poškozený stejně jako již v počátku trestního řízení a v řízení před soudem, i před odvolacím soudem vypovídal rozdílně, což odvolací soud řádně neuvážil, a ačkoli bylo v průběhu trestního řízení prokázáno, že nejagresivněji se od samého počátku konfliktu choval právě poškozený O. A. H., soud uvěřil tomuto poškozenému. Vyloučil tak, že by k bodnutí došlo při potyčce, kterou vyvolal právě poškozený. Dovolatel dále poukázal na to, že vzhledem k tomu, že poškozený byl ihned operován a rána mu byla zašita, nelze místo, kde k průniku nože do těla poškozeného došlo, přesně určit. Protože ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství o místě bodnutí a dráze nože též nic konkrétního nevypovídá, obviněný namítl, že soud závěr o úmyslu obviněného poškozeného usmrtit, učinil na základě nedostatečných podkladů. Podle obviněného závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy nevyplývá z výsledků provedeného dokazování. Nebylo dostatečně bráno do úvahy, že obviněný neměl žádný důvod chtít způsobit poškozenému smrt, přičemž ani sám poškozený není schopen určit, proč by se takového jednání vůči němu měl obviněný dopustit. Obviněný dále zmínil že narozdíl od poškozeného je osobou netrestanou, nebyl tak jako poškozený pod vlivem alkoholu ani drog. Měl u sebe jen běžný kapesní nůž a došlo k jednomu bodnutí do levého dolního kvadrantu těla poškozeného. Obviněný uvedl, že kdyby měl v úmyslu poškozeného usmrtit, jistě by nespoléhal jen na to, že zasáhne důležité orgány a dané bodnutí povede ke smrti poškozeného. Obviněný rovněž znovu zopakoval svou verzi obhajoby, že poškozeného aktivně nebodl, ale že nůž proti poškozenému použil pouze k tomu, aby zabránil poškozeným, kteří byli v přesile, aby je fyzicky napadli, přičemž žádný jiný fyzický kontakt s nikým jiným neměl. Z těchto důvodů obviněný považuje za nesprávné, že jeho jednání bylo posouzeno podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák.

Obviněný ve svém dovolání dále poukázal na nepoměr mezi trestem, jenž mu byl uložen soudem prvního stupně, a trestem uloženým odvolacím soudem, který ačkoliv změnil právní kvalifikaci skutku, a to z kvalifikované skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. na základní skutkovou podstatu podle § 219 odst. 1 tr. zák., mu uložil trest odnětí svobody pouze o jeden rok mírnější, a to z třinácti roků na dvanáct let. Dovolatel ve svém dovolání také brojil proti tomu, že odvolací soud za přitěžující okolnost považoval, že obviněný se dopustil dvou úmyslných trestných činů, neboť shledal, že v dané věci jde ve vztahu k trestnému činu výtržnictví o typický případ faktické konzumpce, kdy tento trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem, pokusem vraždy.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší sodu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek (chybně uvedeno usnesení) Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně ve věci rozhodl sám.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která zkonstatovala, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., převážně uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na podkladě vlastní verze skutkového děje primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu nedopustil. I přes odlišnou verzi obhajoby obviněného od té, která je uvedena soudem druhého stupně v popsaném skutku, podle státní zástupkyně skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu odpovídá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve věci shledala dostatečná konkrétní zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu vraždy, k jehož dokonání nedošlo v důsledku včasné a vysoce odborné lékařské pomoci. Státní zástupkyně v posuzované věci neshledala extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť je názoru, že soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů (viz strana 14, 20-21 rozsudku odvolacího soudu a strana 16-20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž však dovolatel takový extrémní nesoulad ani nenamítal. Mimo rámec dovolacího důvodu sloužícího k nápravě právních vad rozhodnutí, ale i § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., shledala také námitku obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu.

Za relevantní ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu státní zástupkyně označila to, že obviněný namítal, že jeho jednání bylo souběžně kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví, ačkoli tento trestný čin je fakticky konzumován trestným činem vraždy podle § 219 tr. zák. Shledala však, že v tomto případě o faktickou konzumpci nejde, neboť ta předpokládá jednočinný souběh trestných činů, tj. že pachatel týmž skutkem naplňuje znaky více trestných činů, přičemž ohrožení, resp. porušení společenského zájmu chráněného jedním ustanovením je jen bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem závažnějšího ohrožení, resp. porušení společenského zájmu chráněného druhým ustanovením. V dané trestní věci však výtržnické jednání obviněných přesahovalo samotné bodnutí nožem poškozeného H. dovolatelem předchozí verbální a fyzické útoky a současně probíhající útok spoluobviněného na poškozeného M. B., jakož i další aktivity pachatelů tohoto rozsáhlého incidentu, při kterém byla třetí z napadených osob usmrcena. Pro případ, že by toto stanovisko nebylo dovolacím soudem akceptováno, uvedla, že vypuštění právní kvalifikace trestného činu výtržnictví, z důvodů jeho faktické konzumpce trestným činem vraždy ve stádiu pokusu, o které dovolatel usiluje, by nemohlo vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila v jeho prospěch. Z těchto důvodů navrhla odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněné námitky lze považovat za důvody dovolání, jak jsou vyjádřeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Dovolání může být z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Plyne z něho, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Ve vztahu k takto vyjádřeným zásadám je nutné uvést, že obviněný v souladu s tímto dovolacím důvodem uplatnil své výhrady jen částečně. Mimo tento, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod zákonem vyjádřený v ustanovení § 265b tr. ř., byly v dovolání uvedeny výhrady, jimiž dovolatel vznášel námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, jimž vytýkal, že nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jelikož neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a provedené důkazy nesprávně hodnotil, a to zejména ve vztahu k výpovědi poškozeného O. A. H. Takto uplatněné námitky nekorespondují s označeným dovolacím důvodem a odporují zákonem upraveným podmínkám vymezujícím i ostatní dovolací důvody, a proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat.

Existence deklarovaného dovolacího důvodu je však v dovolání obviněného založena v té části, jíž vytýká nedostatky ve vztahu k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. V rámci takto vznešené námitky obviněný své výhrady namířil proti obligatornímu znaku skutkové podstaty trestného činu a poukázal na možnost použití faktické konzumpce ohledně trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jimiž obviněný brojí proti správnosti použité právní kvalifikace, což je v souladu s podmínkami vymezenými v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že v podaném dovolání nejsou obsaženy skutečnosti, pro které by byl dovolací soud povinen dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Protože obviněný vytýkal nedostatky v právním posouzení skutku, Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý) nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nevěděl, že takový následek může způsobit, nebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu. Vztah pachatele k následku musí být soudem řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z nichž musí logicky vyplynout (srov. rozhodnutí č. 19/1971-II Sb. rozh. tr.).

Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného nožem do takové části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).

Při zjišťování subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy je též nutné správně vyhodnotit význam demonstrativního chování pachatele před činem, neboť silácky vyznívající řeči, či jiné demonstrativní nebo teatrální prohlášení nesvědčí zpravidla o skutečném úmyslu provést vraždu (srov. rozhodnutí 20/1969 Sb. rozh. tr.).

Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně bylo v zásadě jednání obviněného R. H. popsáno tak, že obviněný po předchozím slovním a fyzickém konfliktu v úmyslu usmrtit, napadl poškozeného O. A. H. kapesním vystřelovacím nožem s čepelí o délce 8,5 cm a šířce 1,5 cm tak, že mu zasadil jednu bodnou ránu do levého dolního kvadrátu hrudníku, čímž mu způsobil bodnořezná poranění hrudníku, zejména osrdečníkové krajiny a břicha, pronikající stěnou břišní do levého laloku jater s následným krvácením, v důsledku čehož byl poškozený ohrožen na životě a jeho smrt byla odvrácena jen včasným lékařským zákrokem.

Z výroku o vině soudu druhého stupně je proto zřejmé, že i když odvolací soud v popisu skutku v zásadě stejně jako soud prvního stupně vyjádřil konkrétní jednání obviněného R. H. spočívající v bodnutí poškozeného O. A. H. nožem, v ostatních souvislostech k tomuto skutkovému stavu se vážících na rozdíl od soudu prvního stupně popis skutku změnil tak, že vypustil jednak okolnosti předcházející této části skutkového děje, a jednak pasáž popisující příčiny smrti poškozeného R. B., jakož i to, že obviněný R. H. jednal ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným K. E.

Jestliže odvolací soud takto významně změnil skutková zjištění, k nimž došel soud prvního stupně, a to i v těch částech, které jsou významné pro posouzení subjektivních okolností, za nichž se obviněný R. H. činu dopustil, posouzení úmyslu obviněného R. H. zejména ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil jen velmi okrajově. K této problematice na straně 19 odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, „…jestliže za pomoci shromážděných důkazů při absenci jakýchkoliv dalších proveditelných důkazů nebylo objasněno pachatelství ve vztahu k útoku na poškozeného R. B., lze připisovat úmysl k trestnému činu vraždy podle § 219 tr. zák. toliko obviněnému R. H. ve vztahu k útoku na O. A. H., a to s přihlédnutím ke způsobu, jakož i místu, kam byl veden útok na těle poškozeného H., na které obviněný R. H. zaútočil. Pokud v příčinné souvislosti s tímto jednáním obviněného H. mu lze připisovat toliko útok vůči jedné osobě, přičemž k dokonání činu nedošlo, a to v důsledku poskytnutí vysoce specializované a neodkladné lékařské péče, je možno jeho jednání posoudit jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr zák. k § 219 odst. 1 tr. zák….“. Z této citace je zřejmé, že odvolací soud otázku zavinění obviněného R. H. posuzoval jen obecně a většinu významných skutečností, které bylo nutné posuzovat a na jejich podkladě o úmyslu a jeho formě usuzovat, se nezabýval. Je nutné připomenout, že odvolací soud se s ohledem na změněné skutkové závěry nemohl opřít o úvahy, z nichž soud prvního stupně své závěry o naplnění nepřímého úmyslu dovodil. Soud prvního stupně totiž i ve vztahu k následku, na rozdíl od odvolacího soudu, který čin obviněného R. H. neposoudil jako spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., vycházel ze skutkového stavu založeného na tom, že obviněný R. H. i ve vztahu k bodnutí poškozeného O. A. H. jednal za součinnosti s obviněným K. E. Odvolací soud tudíž nemohl brát za podklad svých odlišných právních závěrů to, z čeho vycházel soud prvního stupně, který na straně 21 odůvodnění svého rozsudku dovodil „….že za poranění všech poškozených a za následky, které měly být způsobeny, musí nést oba obvinění plnou trestní odpovědnost, a to společně podle § 9 odst. 2 tr. zák. … je nutné mít na paměti, že obvinění absolvovali celkem tři fáze, které charakterizují jejich počínání, když v každé z nich použili nože,… absolvovali celkem dva problematické střety, v důsledku kterých byli agresivně naladěni, reagovali velmi spontánně, konfliktně a okamžitě sahali po nožích …“. Na základě těchto soudem prvního stupně rozvedených skutečností vyplývajících z postupně se vyvíjejícího konfliktu a z jeho postupné gradace, při společném podílu obou obviněných, soud prvního stupně dovodil, že „tyto skutečnosti svědčí o jejich společném a koordinovaném úmyslu napadnout poškozené a způsobit jim smrtelná poranění. Obvinění neměli po druhé fázi důvod se vracet a evidentně tak jednali ve výlučně mstivém motivu“. Odvolací soud, který dospěl k jiným skutkových zjištěním, měl pro své právní úvahy zcela jiná skutková zjištění, a nemohl proto při stručnosti svých vlastních závěrů o úmyslu obviněného R. H. vycházet z toho, co ve svém rozsudku zvažoval soud prvního stupně, který na rozdíl od odvolacího soudu vyhodnotil útok obviněného R. H. jako společné jednání obou obviněných, kteří již v poslední fázi jednání, kterou i odvolací soud klade zčásti obviněnému R. H. za vinu, již před tím dvakrát užili otevřených nožů k zastrašování jiných poškozených a útočili tak do třetice.

Za situace, kdy odvolací soud, jak je shora konkretizováno, změnil výrazně skutkový stav věci, a to ať vypuštěním vlastnímu vražednému útoku přecházejících fází, anebo že neshledal, že by obvinění jednali jako spolupachatelé, nemohl o rozvedené závěry a úvahy soudu prvního stupně vážící se k úmyslu obviněného své nové závěry opřít, eventuelně na ně odkázat.

I když soud prvního stupně na straně 22 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, „přestože se jednalo o jediné bodnutí, směřovalo do naprosto smrtelných lokalit těla, a toto bodnutí muselo být vedeno s jasným vědomím toho, že se v příslušných místech nachází životně důležité orgány, které měly být, a také byly zasaženy“, odvolací soud se ani těmito skutečnostmi nezabýval ze všech potřebných hledisek, zejména neposuzoval, za jakých okolností k útoku došlo, jakým motivem byl obviněný veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden jakou zbraň při tom pachatel použil. Jen závěr o tom, že rána zasáhla část těla, kde jsou umístěny životně důležité orgány, je pro závěr o eventuálním úmyslu nepostačující.

Nejvyšší soud přitom s ohledem na obsah spisového materiálu a z něj vycházejících důkazů považuje za nutné zdůraznit, že odvoláním nebyla věnována pozornost jakým konkrétním způsobem obviněný ránu vůči tělu poškozeného O. A. H. vedl. Právě ke způsobu, jakým obviněný R. H. použil nůž, a v jaké byl pozici vůči poškozenému, když mu způsobil předmětné zranění, není dostatek podkladů.

Ze spisu vyplývá, že k této skutečnosti nic podstatného nesdělil poškozený O. A. H., který ve výpovědi u hlavního líčení (č. l. 712 spisu) popsal, že když viděl, že R. B. letěl volným pádem a bouchl se hlavou o beton, běžel k němu. Po cestě, než k němu doběhl, ho někdo bodl. Později, jak bylo i dokazováním prokázáno, si poškozený vybavil, že u něho stál obviněný R. H., který měl v ruce směrem k němu napřažený nůž. Obviněný R. H. v průběhu projednávání věci svou obhajobu měnil, a při hlavním líčení (č. l. 703 spisu) uvedl, že vytáhl nůž, když se poškozený, který se před tím svlékl a zdál se mu agresivní, k němu přibližoval. Nůž si dal k tělu. Když k němu poškozený přistoupil a chtěl ho napadnout pěstí, útok vykryl levou rukou a přitom došlo ke kontaktu jeho nože se svlečeným poškozeným. Podrobnější informace nevyplývají ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, soudního lékařství (viz č. l. 153), kde je k mechanizmu poranění poškozeného O. A. H. kromě popisu pravděpodobného zraňujícího nástroje uvedeno, že ke vzájemnému postavení útočníka se není možné ze soudně lékařského hlediska vyjádřit pro velké množství, jak k útoku mohlo dojít. Jediné, co znalec uvedl a zakreslil, byl směr „shora dolů“, kterým nůž do těla poškozeného pronikl.

Tyto okolnosti, když žádné další důkazy z těch, které byly provedeny, se uvedené otázky netýkají, odvolací soud podrobně neposoudil a při hodnocení subjektivní stránky obviněného R. H. je nehodnotil.

Z hlediska posuzované otázky je proto nutné zdůraznit, že pro absenci úplného a uceleného zhodnocení všech prokázaných okolností nelze určit, o jaké konkrétní závěry odvolací soud opřel zjištění uvedené v popisu skutku, že obviněný poškozenému zasadil bodnou ránu do podbřišku „v úmyslu jej usmrtit“. Napadené rozhodnutí ve svém odůvodnění postrádá úvahy vyjadřující, na základě jakých skutkově podložených úvah a myšlenkových postupů byl tento závěr učiněn. Při absenci takového zdůvodnění se závěr, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, s ohledem na obsah provedeného dokazování, jeví jako přinejmenším nepřesvědčivý a ne zcela korespondující s provedenými důkazy. Na základě těchto nedostatků při zjištěné nepřesvědčivosti zhodnocených skutkových okolností, je použitá právní kvalifikace pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. minimálně předčasná.

Vzhledem k tomu, že především soud druhého stupně při svých stručných úvahách majících význam z hlediska subjektivní stránky nepostupoval v souladu se všemi shora vyjádřenými skutečnostmi a své závěry vystavěl jen na některých zjištěných okolnostech, aniž by bral do úvahy všechny významné souvislosti, za nichž byl čin spáchán, Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím neztotožnil. Za současného stavu řízení totiž vznikají při nedostatečném posouzení všech hledisek významných pro určení subjektivní stránky pochybnosti o tom, zda je právní kvalifikace činu obviněného R. H. jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. správná.

S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud, který považuje použitou právní kvalifikaci za současného stavu řízení za nedostatečně objasněnou, rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 3 To 46/2008 v části týkající se obviněného R. H. zrušil, jakož i v rozsahu tohoto zrušení všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poté, co se tato věc vrátí zpět do stadia odvolacího řízení, bude na soudu druhého stupně, aby se zřetel na vytknuté vady a vyjádřené právní úvahy se při posuzování subjektivní stránky činu obviněnému R. H. kladenému za vinu dostatečně zabýval tím, jakým záměrem byl obviněný v okamžiku bodnutí veden, a tak posuzoval, za jaké konkrétní situace (rozdílně popsané oběma aktéry) obviněný na poškozeného zaútočil. Bude nutné pečlivě zkoumat okolnosti předcházející vlastnímu činu obviněného a posuzovat to (k čemuž zatím přihlíženo nebylo), že obviněný R. H. v popsané konečné fázi neměl podstatně aktivnější roli, ale reagoval na chování jednak obviněného K. E., který měl potyčku s poškozeným R. B., a poškozeného O. A. H., který dal tím, že se svlékl, najevo svou vůli k odvetě za v té chvíli ještě zraněného R. B. Oba se zjevně chovali agresivněji než obviněný R. H., co bude nutné v rámci úvah ve vztahu k jeho zavinění též uvážit.

Nezbytným bude rovněž posoudit, jakým způsobem byl obviněným R. H. útok proveden, a to i se zřetelem na nedostatečné podklady. Bude též potřebné posuzovat, zda obviněný útok vedl jen nahodile, anebo zda napřahoval nebo mířil proti konkrétní části těla poškozeného, zda se jednalo o promyšlený útok na přesně vybrané místo. Odvolací soud tak bude muset stanovit, zda obviněný záměrně zaútočil právě proti dolní části hrudníku poškozeného, anebo do těchto míst zasazená rána byla spíše věcí momentálního postavení těl obviněného a poškozeného, či zjištěnou lokalizaci ovlivnil konkrétní pohyb poškozeného. Tyto okolnosti prozatím objasněny nebyly, a soudy na ně rovněž dokazování nezaměřily.

Na podkladě pečlivého posouzení všech zjištěných skutečností a jejich podrobným rozvážením ve shora naznačeném směru, bude na soudu, aby odstranil pochybnosti vztahující se k subjektivní stránce a poté znovu posoudil, zda obviněný R. H. naplnil všechny znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., o němž jsou za současného stavu věci založeného na podkladě dovoláním napadených rozhodnutí vážné pochybnosti, jak je dovolací soud shora vyslovil, anebo zda obviněný spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jehož se pachatel dopustí tehdy, když jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, u něhož z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl tím srozuměn.

S ohledem na obviněným vznesené námitky, bude nutné posoudit a pozorněji se zaměřit i na právní kvalifikaci trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., již zatím rovněž nebyla věnována nezbytná pozornost, jak ve svém dovolání obviněný namítal. Pro nedostatek bližších úvah v odůvodnění napadeného rozhodnutí, není s to dovolací soud učinit konkrétnější závěry. Lze však poukázat na to, že pokud odvolací soud na straně 21 odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že obviněný uvedený trestný čin spáchal v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu vraždy, nelze vyloučit úvahu obviněného o tom, že by mohl být trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., který je podstatně méně závažným, konzumován výrazně přísnějším trestným činem vraždy, jestliže jím bude uznán vinným. Pro jakýkoliv konkrétní závěr však prozatím není v napadeném rozhodnutí dostatek podkladů, a proto Nejvyšší soud jen zdůrazňuje, že bude nutné se i této právní problematice ve větší šíři věnovat a na uvedenou námitku obviněného reagovat.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. října 2008

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru