Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1298/2020Usnesení NS ze dne 13.01.2021

HeslaRozmysl
Úmysl přímý
Vražda s rozmyslem
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1298.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 140 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1298/2020-563

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2021 o dovolání obviněného D. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 7 To 53/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 5/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 22 T 5/2020, byl obviněný D. F. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 7 To 53/2020, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, rozhodl též o náhradě škody a nemajetkové újmy uplatněné poškozenými.

II. Dovolání obviněného a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o vině, protože nesouhlasil s tím, že by byly naplněny znaky zločinu vraždy způsobené s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

4. V obsahu dovolání obviněný s odkazem na soudy zjištěné skutečnosti i průběh trestního řízení, v nichž neshledal vady, uvedl, že si je vědom svého činu, a lituje ho. Zdůraznil, že se doznal a je připraven přijmout a vykonat trest. Výhrady tak zaměřil pouze proti závěru soudů, že se vraždy poškozené dopustil s rozmyslem a napadl právní posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. S odkazem na právní závěry o rozmyslu a tzv. premeditaci zdůraznil nutnost odlišovat okolnosti, za nichž jde o spáchání prosté vraždy a vraždy s rozmyslem. Proto i v jeho případě je třeba vycházet z konkrétních okolností, podle nichž nic o rozmyslu nesvědčí. Nelze dovozovat, že by šel do bytu poškozené s úmyslem provést tzv. poslední rozmluvu. Bezprostředně před útokem byli spolu v kuchyni, poškozená ho vyzvala, aby odešel a přešla do obýváku. Obviněný si udělal šťávu, vzal nůž z kuchyňské desky a během několika vteřin přešel za poškozenou, kterou poprvé bodnul, až když ho odstrkovala. Z těchto okolností podle obviněného nevyplývá, že by jednal s rozmyslem. Výběr nože nebyl po žádné úvaze, jak dovozoval soud, a pokud to byl největší z nožů v kuchyni, šlo o náhodu. Zdůraznil, že mezi okamžiky rozhodnutí vzít nůž a bodnout jim poškozenou, uběhlo jen několik vteřin.

5. Podle zjištěných skutečností šlo o tzv. situační vraždu spáchanou v afektu, který lze chápat jako silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav. Svůj závěr obviněný podpořil i názorem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Pavla Štycha, podle něhož byl na poškozené silně citově závislý. O vraždě v afektu svědčí i to, že měl před činem pocit na zvracení, chvěl se, rozklepal se, bylo mu špatně a měl zatmění před očima, což jsou klasické vegetativní reakce organismu na prožívaný afekt.

6. Z uvedených důvodů obviněný požadoval namísto posouzení činu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku právní kvalifikaci podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a proto závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 7 To 53/2020, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) shledal, že námitky obviněného odpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nejsou důvodné. Poukázal na podmínky pro naplnění znaku rozmyslu u zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, i na to, že trestní zákoník neobsahuje legální výklad pojmu usmrcení jiného „s rozmyslem“, jenž je ponechán judikatuře, která jej již definovala, a to např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 860/2014, a sp. zn. 6 Tdo 1429/2017.

8. Průběh skutkového děje v přezkoumávané trestní věci podle státního zástupce svědčí o tom, že obviněný s rozmyslem, ve smyslu soudy vyjádřeného výkladu, jednal, neboť se před útokem ozbrojil nožem, který ukryl v oděvu, aby poškozená nůž po jeho příchodu do obývacího pokoje hned neregistrovala. Šlo o racionální jednání vylučující afekt nebo jiné podobné náhlé hnutí mysli. Ze skutkových zjištění nevyplývá existence okolnosti (např. prudké hádky nebo neočekávané informace vzbuzující náhlou žárlivost), která by mohla u obviněného afekt vyvolat. Odkaz dovolatele na neplánovanost vraždy není z hledisek významných pro rozmysl podstatný, protože se u něj plánovitý charakter jednání obviněného nevyžaduje. Taková okolnost by mohla mít význam u vraždy po předchozím uvážení, které předpokládá alespoň rámcové naplánování činu provedené s určitým časovým odstupem, nikoliv u rozmyslu. Rovněž státní zástupce považoval za bezpředmětnou zmínku obviněného o tzv. poslední rozmluvě, neboť v odborné literatuře zastávaný výklad se týká vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku v situaci, kdy pachatel před „poslední rozmluvou“ sice uvažuje o usmrcení poškozené, poškozenou však posléze usmrtí v rámci afektu, vyvolaného např. hádkou s poškozenou (viz ŠÁMAL P., a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1306). V předmětné trestní věci však o afekt nešlo.

9. Z uvedených důvodů státní zástupce použitou právní kvalifikaci podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku shledal se zřetelem na zjištěné skutkové okolnosti správnou a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k replice, avšak ten k němu do dne konání neveřejného zasedání nezaslal Nejvyššímu soudu žádné připomínky.

III. Přípustnost a další podmínky dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

12. Možnost přezkoumat správnost napadených rozhodnutí má Nejvyšší soud tehdy, jestliže námitky uvedené v dovolání korespondují s důvody, o které obviněný dovolání opřel. Významné také je, aby označený důvod byl obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je možné se jím domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).

14. Těmto kritériím obviněný dostál, protože v dovolání vytýkal vadné právní posouzení jím spáchaného skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, s nímž se neztotožnil pro to, že nejednal s rozmyslem, jak tato skutková podstata předpokládá, nýbrž v afektu, pro který svědčí posouzení podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Brojil tedy výhradně proti nedostatkům v právní kvalifikaci, když s okolnostmi, za kterých k činu, jež sám v rámci svého doznání popsal, plně souhlasil.

15. Nejvyšší soud podotýká, že pro rozsah přezkumné povinnosti dovoláním napadených rozhodnutí je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu, které jako jediné mohou vést k přezkumu skutkového stavu v dovolacím řízení, v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Rovněž zmiňuje, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

IV. K správnosti použité právní kvalifikace

16. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud k námitce obviněného, že nejednal s rozmyslem, a nejde o kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, shledal, že soudy vhodnosti této právní kvalifikace věnovaly pozornost a vysvětlily, z jakých důvodů na rozmysl u obviněného usuzovaly. Lze proto poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž vyjádřil, že obviněný vedl útok zbraní, neboť použil kuchyňský nůž, a to v situaci, kdy přišel za poškozenou, u níž nechtěl připustit definitivní ukončení vztahu a navázání nového vztahu s jiným mužem, o němž se dozvěděl z nelegálního přístupu do její elektronické komunikace. Odmítal odejít z jejího bytu, když k tomu byl vyzván, a nejenže neodešel, ale přešel do kuchyně, kde si vzal nůž, což lze považovat za rozmýšlení (myšlenkový postup), kterým je výběr nejúčinnější dostupné zbraně, jenž umístil tak, aby ho nebylo vidět. Podle soudu prvního stupně právě tyto skutečnosti svědčí o požadovaném premeditativním chování, neboť v jednání obviněného je dostatečně patrná jak příprava, tak i rozmýšlení, jak bude postupovat dál, když jeho záměr, s nímž se ozbrojen vrátil k poškozené, realizoval. Úmysl ji zabít, vychází z povahy útoku, proto jí zasadil dvě rány vedené velkou silou do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Poškozená útok nečekala, protože neměla žádné poranění svědčící pro alespoň instinktivní obranu, například řezné rány na rukou kladených před sebe (srov. bod 19. rozsudku soudu prvního stupně).

17. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného poté, co vyjádřil, proč neshledal naplněnou právní kvalifikaci podle odstavce 3 písm. i) tr. zákoníku, a zčásti skutek sám upravil, nově čin obviněného takto upravený posoudil podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že obviněný vraždu spáchal s rozmyslem, což však neznamená, že se jí dopustil chladnokrevně. Nad rámec úvah soudu prvního stupně, které v rámci této zvažované právní kvalifikace považoval za správné, zmínil, že obviněný v daném konfliktu jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, neboť od poškozené se po rozhovoru, který spolu vedli, nedozvěděl nic nového. Za rozhodný moment svědčící po rozmysl odvolací soud považoval to, že obviněný si vzal nůž a dal si ho na záda za kalhoty, což vypovídá jednak o tom, že ho chtěl před poškozenou skrýt, neboť ho umístil tak, aby nůž poškozená neviděla, a jednak v tomto momentu shledal myšlenkovou přípravu (byť velice krátkou) k následnému chování, ke kterému také po velice krátké době poté, co poškozená obviněného opět vykazovala z bytu, došlo. Odvolací soud se opíral i o závěry znalců z odvětví psychiatrie a psychologie, podle nichž šlo sice o prudce afektivně zabarvené jednání, nicméně to bylo cílené chování navazující na kumulované intrapsychické napětí ve vyhrocené vleklé partnerské konfliktní situaci, s narůstajícími pocity odmítnutí, oklamání a nevěry ze strany poškozené. Opíral se též o vyjádřený postoj obviněného „Když tě nebudu mít já, tak nikdo“. Na podkladě těchto poznatků a úvah odvolací soud nepřijal tvrzení obhajoby, že obviněný jednal v afektu, ale v souladu se závěry soudu prvního stupně považoval za dostatečně objasněné a právně opodstatněné čin obviněného posoudit podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku (srov. body 15. až 18. rozsudku odvolacího soudu).

18. Nejvyšší soud uvedené závěry podle námitek obviněného posoudil, a shledal, že se s úvahami odvolacího soudu lze ztotožnit, protože soudy obou stupňů naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku zkoumaly ze všech rozhodných skutečností, a na to, zda obviněný jednal s rozmyslem, usuzovaly z hledisek stanovených zákonem i judikaturou, jíž ctily a podle zásad z ní plynoucích posuzovaly okolnosti, za nichž k činu obviněného došlo.

19. Jen nad rámec v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích rozvedených závěrů, a se zřetelem na námitky uvedené obviněným v dovolání, je třeba uvést, že rozmysl jiného úmyslně usmrtit ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku je podle právní teorie kvalifikovanou formou úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání, a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu (na rozdíl od předchozího uvážení coby druhé alternativy kvalifikačního znaku vymezeného v § 140 odst. 2 tr. zákoníku), je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. U rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467 až 1468). K úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem podle ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku postačí, když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu (srov. rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. tr.).

20. U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem (srov. rozhodnutí č. 10/2016 Sb. rozh. tr.). Okamžik, kdy obviněný od poškozené odešel, představuje rozhodný mezník, který působil na jeho psychiku, a v němž měl příležitost si uvědomit jak nastalou situaci, tak i své další kroky. Uvedené okolnosti projednávaného případu svědčí o tom, že obviněný do bytu poškozené nepřišel s vražedným úmyslem, ale ten v něm vzklíčil až v průběhu rozhovoru s ní, kdy shledal, že jím dříve zjištěné poznatky o tom, že jej odmítá pro vztah s jiným mužem, jsou opodstatněné, a tedy že její návrat k němu není reálný. Zjištěné okolnosti svědčí o tom, že pro obviněného byl tento okamžik důležitý, neboť i ve své výpovědi popsal slovy své pocity vůči poškozené, že „Když tě nebudu mít já, tak nikdo“, aby jinému muži zabránil v možnosti s ní navázat vztah, resp. s ní být, což obviněný nemohl.

21. Uvedené závěry korespondují s tím, že podle prokázaných okolností obviněný vůči poškozené s popsanou agresí jednal až po rozmluvě s ní, a tedy po potvrzení svých předem vytvořených podezření. Jeho záměr usmrtit ji, vychází jak z uvedených okolností, tak i z mechanizmu použitého násilí, tedy z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na něž bylo na těle poškozené útočeno, kam útoky směřovaly, apod. [srov. stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr., nebo zprávu Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 uveřejněnou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.].

22. Z popsaných událostí, za nichž k činu došlo, soudy učiněný závěr o tom, že obviněný jednal s rozmyslem, vyplývá z průběhu událostí, resp. chování obviněného, které obsahuje dostatek poznatků o tom, za jakých okolností a pohnutek jednal a k čemu směřoval. V určité fázi své návštěvy u poškozené, když shledal, že jím předvídaná obava, že se k němu již nevrátí, se potvrdila, pojal záměr ji usmrtit, což také bylo důvodem pro to, že v kuchyni vzal náhodně ležící nuž, který si vložil na záda za kalhoty. Nůž, byť náhodně zvolený, představoval zbraň, plně dostačují pro usmrcení jiného, o čemž svědčí čepel o délce 20 cm a šířce 4,5 cm. Útoky proti tělu poškozené byly intenzivní, protože přivodily zranění pronikající hluboko do těla a směřovaly do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Právě proto, že byly vedeny s velkou razancí, byly schopny poškozené způsobit popsaná zranění, a to mimo jiné i přetětí žeber, průbod plic, přetětí a nářez tepen a průbod jater, tedy devastující poranění v těle uložených orgánů, jejichž porušení bylo neslučitelné se životem.

23. Soudy správně posoudily, že obviněný jednal s rozmyslem, neboť zvážil zásadní okolnosti zamýšleného jednání a zvolil vhodné prostředky k jeho provedení, a rozmyslel si i rozhodné důsledky svého činu.

24. Takový závěr nemohla zpochybnit obviněným uplatněná námitka, že jednal v afektu vyvolaném emočně vypjatou situací z rozchodu s poškozenou. K tomu je vhodné zmínit, že na uvedenou skutečnost již soudy obou stupňů reagovaly a vypořádaly se s ní tím, že o afekt se nejednalo, protože nenastala objektivně žádná taková situace, která by jej vyvolala. Naopak důvodem vražedného jednání bylo to, že poškozená potvrdila obviněnému známé informace, že se s ním rozešla. Uvedené svědčí právě o rozmyslu předpokládajícím uvážené jednání, a vztahuje se tudíž i ke způsobu, jak byla vůle obviněného uvedena ve skutek (projev vůle). Má-li pachatel jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, nemůže okolnost rozmyslu na straně pachatele existovat souběžně s afektem [v podrobnostech srov. HOŘÁK, J. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (II. část). Trestní právo, roč. 2009, č. 10, strana 11 až 29]. O afekt se u obviněného nejednalo proto, že jeho projevy mu nenasvědčovaly. Afekt totiž představuje porušení duševní rovnováhy, jež může být normálně probíhající, nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. Psychiatrie. 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 130). Afektem (z lat. afficere – působit) rozumíme silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací (viz např. HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník. 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 19). Afekt není volní psychickou aktivitou subjektu, ale druhem prožívání, k němuž v psychice dochází na základě určitého vnějšího nebo vnitřního podnětu. Takovým podnětem bývá neočekávaná situace, spojená se ztrátou nebo ziskem něčeho významného, nebo situace pro člověka důležitá (např. ohrožení určitých cílů, hodnot, zájmů). Afekt může mít ladění pozitivní (nadšení, radost), ale z hlediska trestního práva mají význam především negativní afekty zlobné a afekty strachu (GILLNEROVÁ, I. a kol. Slovník základních psychologických pojmů. Praha: Fortuna, 2000, s. 7).

25. Pro závěry soudů, že u obviněného nešlo o afekt, ale o rozmyšlené a cílené jednání, svědčí, že uskutečněný rozhovor byl prost emočně vypjatých konfliktů a vyvíjel se relativně poklidným způsobem. Obviněný v době, kdy poškozená nebyla přítomna, vzal z kuchyňské linky nůž, který ukryl na zádech, a užil jej v další místnosti, kde se poškozená nacházela, když ho vyzvala, aby byt opustil. Předmětné jednání vykazuje znaky cíleného chování, které obsahovalo racionální činnost, při které k cíli obviněného, poškozenou usmrtit, směřovalo předchozí počínání spočívající v myšlenkovém procesu opatření si nože na kuchyňské lince, a jeho spojení si s možností jeho použití vůči poškozené. Dále pak uchopení tohoto nože, a jeho zasunutí za oblečení na zádech, na což navazovalo, že obviněný s tímto nožem vstoupil do místnosti, kde byla poškozená. Význam má směr, v němž obviněný proti tělu poškozené útočil. Uvedené jednání je též třeba zasadit do osobních poměrů, z nichž význam měla především vleklá a konfliktní partnerská situace, s narůstajícím pocitem odmítnutí, oklamání a nevěry ze strany poškozené. Právě ta obviněného vedla ke spáchání činu. Nelze vyloučit, že obviněný byl již delší dobu frustrován a odmítáním poškozenou rozladěn, a nebyl schopen toto své rozladění psychicky adekvátně zpracovat. Tento jeho jistě delší dobu trvající stav citové tenze však nelze směšovat s afektem v době činu ve smyslu jeho forenzního významu, jak byl shora vysloven, protože šlo o přetrvávající a vleklejší citovou krizi, která se v daných souvislostech vyhrotila neústupným postojem poškozené.

26. Za podstatný lze pro posouzení rozmyslu, kromě celého vývoje činu, považovat především okamžik, kdy se obviněný od poškozené oddělil (každý se nacházel v jiné místnosti) a vybavil se nožem, který nepoužil bezprostředně poté, co se s poškozenou opět setkal, ale razantně a pro ni jistě i neočekávaně (nebránila se, jak zjistily soudy), jej užil, až když byl z bytu vykazován. Tato skutečnost představuje rozhodný mezník, který působil na psychiku obviněného. Měl dostatek příležitosti si uvědomit jak nastalou situaci.

27. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, plně s odkazem na závěry soudů prvního a druhého stupně, které z hlediska zavinění v činu obviněného shledaly úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dospěl k závěru, že byl naplněn znak rozmyslu jakožto kvalifikované formy úmyslu. Obviněný patřičně zvážil své jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k provedení činu, zvážil rozhodné důsledky činu, a na základě takového svého subjektivního přístupu poškozenou úmyslně usmrtil ve smyslu použité právní kvalifikace, a tedy po všech stránkách naplnil znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit námitkám obviněného, protože nebyly důvodné.

V. Závěr

28. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru o správnosti právního posouzení projednávané věci, jejž bylo možné učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 13. 1. 2021

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru