Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1275/2009Usnesení NS ze dne 19.11.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1275.2009.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1275/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 dovolání obviněného V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 7 To 147/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 4 T 162/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 4 T 162/2008, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., které se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že dne 15. 8. 2008 kolem 12.00 hod. ve F., u křižovatky ulic G. a K. přistoupil k P. V., dožadoval se na něm vydání parfémů, když oslovený odvětil, že parfémy nemá, žduchnul ho na oplocení, přitom se slovně domáhal parfémů, na výzvu a pod pohrůžkou, že bude pobit, jej poškozený následoval asi 7 metrů za roh objektu bývalé restaurace, zde obviněný P. V. dvakrát nabádal k tomu, aby v blízké prodejně odcizil kosmetiku, poškozený kosmetiku v podobě dvou šampónů, laku na vlasy z obchodu donesl a obviněnému předal, potřetí již odmítl do prodejny jít, obviněný jej tedy prošacoval a z kapsy kalhot mu odcizil hotovost ve výši 2.200,- Kč, čímž P. V. způsobil škodu ve výši nejméně 2.200,- Kč a zranění spočívající v diskrétním otoku levé poloviny čela a tváře, vyžadující jednorázové ošetření.

Za tento trestný čin a dále za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 3 T 128/2008, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. 7 To 369/2008, byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 3 T 128/2008, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2009, sp. zn. 7 To 369/2008. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Naproti tomu byl obviněný V. K. se spoluobviněným M. B. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. pro tři dílčí útoky, které byly posouzeny jako dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. a), b), tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obvinění.

Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 7 To 147/2009, rozhodl o odvoláních, která podali obviněný a okresní státní zástupce v neprospěch obviněného V. K. tak, že

I. z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku soudu prvního stupně výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného V. K. nově odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 3 T 128/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn.

II. Odvolání obviněného V. K. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný V. K. podal proti rozsudku soudu druhého stupně prostřednictvím obhájce JUDr. V. M. z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž vyjádřil, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., protože obviněný nepoužil proti poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný připustil, že k určitému kontaktu s poškozeným došlo tím, že ho odstrčil, resp. žduchnul, popíral však, že by tak učinil v úmyslu zmocnit se cizí věci. Poškozenému finanční hotovost 2.200,- Kč odcizil tím, že mu ji vzal z kapsy. Neztotožnil se s argumentací soudu, který bez patřičného provedení důkazů několikrát vyzdvihl fyzickou převahu obviněného s tvrzením, že jednání poškozeného pak probíhalo pod tímto tlakem, a tudíž byl obviněný připraven k užití násilí, v čemž soud spatřoval přímý úmysl ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Obviněný k tomu uvedl, že pokud by jeho úmysl byl od počátku veden touto pohnutkou, pak se daného jednání mohl dopustit již v jeho počátku, kdy připustil, že poškozeného odstrčil poté, co mu sdělil, že mu nevrátí půjčené peníze. Následně poté po celou dobu jeho rozmluvy s poškozeným, což trvalo asi 20 – 30 minut, vůči poškozenému neužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dovolatel doznal, že poškozenému z kalhot odcizil částku 2.200,- Kč, aniž by však vyvinul násilí či překonával odpor poškozeného. Ve stíhaném skutku podle názoru obviněného lze spatřovat nejvýše trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědků, kteří měli prokazovat, že poškozený manipuluje svými svědeckými výpověďmi ve snaze získat finanční výhody a v nepatřičném zasahování jiným soudcem do trestního řízení, odvolací soud tak neodstranil uvedené vady v rozsudku, ačkoli tak měl a mohl učinit.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 7 To 147/2009 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Navrhl také, aby dovolací soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., nebo aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl.

K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn uvedenými námitkami, které jsou jen polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Poukázal na to, že z hlediska zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je povinností dovolacího soudu zabývat se jen otázkami právního posouzení skutku nebo otázkami jiného nesprávného hmotně právního posouzení za předpokladu, že obviněný v rámci tohoto důvodu dovolání uplatní právní námitky. Obviněný však uplatnil pouze skutkové výhrady a prostřednictvím změny v hodnocení skutkových zjištění soudů a jejich prostřednictvím se domáhá změn jejich právního hodnocení, čímž formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak činil tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplnily a nejsou pod tento, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelné. Státní zástupce navíc uvedl, že námitky, které obviněný uplatnil u dovolacího soudu, byly opakováním obhajoby z řízení před soudem prvního stupně, skutková zjištění se neopírala jen o výpověď poškozeného, ale i dalších svědků, s nimiž koresponduje také částečné doznání obviněného. Státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění uvedených podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Vedle těchto pravidel je též nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Je proto skutkovým stavem, který oba soudy zjistily, vázán, a na jeho podkladě je povinen posuzovat správnost právního posouzení.

Jestliže obviněný vytýkal, že soudy nesprávně jeho jednání kvalifikovaly, když nesprávně shledaly, že vůči poškozenému užil násilí, není tato výhrada ve svém obsahu skutečností podřaditelnou pod označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nemá právní povahu, ale směřuje pouze do obsahu popisu skutku, v němž je násilí obviněného vůči poškozenému popsáno slovy „žduchl ho na oplocení“ a rovněž i výhrůžka vyjádřena „pod pohrůžkou, že bude pobit“. Jestliže obviněný tvrdí, že se násilí vůči poškozenému nedopustil, a že s ním byl pouze v kontaktu, pak se v této části dovolání jedná o tvrzení okolností, za nichž čin, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebyl spáchán. Obviněný tento svůj argument vytvořil na podkladě své vlastní obhajoby podle verze odlišné od toho, jak byl skutek popsán. Tyto výhrady proto stojí nejen mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jakýkoliv jiný uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

Nejvyšší soud se z těchto důvodů nezabýval výhradou obviněného směřující proti tomu, že neužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, protože jde o výhradu, která s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, a není proto povinen k dovolání obviněného z podnětu takové argumentace správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.

V souladu s uplatněným dovolacím důvodem však je výhrada, spočívající v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud proto z podnětu této námitky mohl dále zkoumat, zda obviněný dovolání podal důvodně.

Je proto vhodné uvést, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Subjektivní stránka, která je tvořena zaviněním, je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Ve vztahu k trestnému činu, u něhož zákon předpokládá zavinění ve formě úmyslu, jímž je i trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., je namístě zmínit, že podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý], nebo podle § 4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý].

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, a stejně jako i pohrůžka bezprostředního násilí, což jsou prostředky ke zmocnění se cizí věci, a musí tedy předcházet zmocnění se věci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor poškozeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Pokud obviněný napadal rozsudky nižších soudů proto, že o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v daném případě nejde proto, že na poškozeného fyzicky nepůsobil proto, aby se zmocnil jeho věcí, nemá tato jeho výhrada oporu ve skutkových zjištěních. V nich se totiž podává, že „obviněný do poškozeného žduchl na oplocení, přitom se slovně domáhal parfémů“. V takto zjištěném jednání obviněného je zcela zřetelně popsáno, že obviněný svůj fyzický útok (žduchl do poškozeného, který v důsledku toho upadl na oplocení) vedl proto, aby mu poškozený vydal parfémy. Jsou zde proto uvedeny oba znaky, jež uvedený trestný čin předpokládá, a to jak násilí tak i to, že toto násilí bylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci.

Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit i to, že obviněný se vůči poškozenému neomezil jen na toto chování, ale pokračoval v něm tím, že mu vyhrožoval, „že bude pobit“, a byť ve výroku rozsudku není bezprostřednost této vyhrůžky vztažena k tomu, aby poškozený vydal věc, směřovala tato hrozba obviněného k tomu, aby poškozený bezprostředně jím konkrétně vyžadované věci, pokud je neměl a nemohl mu je vydat, zajistil jinak. Proto poškozený pod vlivem tohoto jednání obviněného odešel do obchodu, kam ho obviněný vysílal, odkud to, co obviněný požadoval, donesl a jemu předal. Je tedy zřejmé, že i tato výhrůžka měla zcela bezprostřední vztah k tomu, aby se obviněný zmocnil věcí, a jestliže je poškozený neměl u sebe, v okamžité časové návaznosti je pro obviněného zajistil. Tato časová kontinuita je rovněž vyjádřena i další navazující skutečností, spočívající v tom, že když poškozený obviněnému z obchodu na jeho výzvy a pod hrozbou bezprostředně vyslovených výhrůžek věci donesl, obviněný se s nimi nespokojil, a když poškozený znovu odmítal jít do prodejny, prošacoval jej a nalezené finanční prostředky si ponechal.

Takto zjištěné skutečnosti, které se odehrály v bezprostředních časových i místních souvislostech, tvoří jedno jednání obviněného, jímž obviněný od počátku zamýšlel od poškozeného získat věci. Je zřejmé, že i když nejprve obviněný požadoval od poškozeného parfém, posléze se nespokojil s obecnou kosmetikou, kterou mu poškozený přinesl, ale nakonec po prošacování poškozeného mu odňal peníze. Je tak dostatečně zjištěno a popsáno, že záměrem obviněného bylo, zmocnit se od poškozeného věcí, a aby tohoto svého cíle dosáhl, poškozeného nejprve fyzicky napadl, a poté poškozeného udržoval ve strachu z dalšího napadení (poškozený měl otok na levé tváři), který tímto jednáním u něj vyvolal.

Na základě těchto skutkových zjištění je dostatečně vyjádřeno, že obviněný na poškozeného nejprve zaútočil (tedy užil proti němu násilí) a poté, co tak učinil, na něm požadoval vydání věcí. O tom, že tato časová posloupnost byla ve skutkových zjištění dostatečně popsána, není pochyb i proto, že skutková zjištění přímo tuto okolnost vyjadřují, jak bylo shora zdůrazněno.

Takto provedený čin byl vědomým a cíleným jednáním, které obviněný uskutečnil chtěně veden snahou získat cizí věc. Není proto pochyb o tom, že obviněný svůj čin uskutečnil v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., jak správně v napadeném rozsudku na straně 6 zdůraznil soud prvního stupně, který k subjektivní stránce uvedl, že se obviněný chtěl zmocnit peněz, které měl poškozený u sebe.

Skutečnost, že obviněný poškozeného fyzicky napadl a v průběhu tohoto útoku požadoval po poškozeném vydání věcí, zcela nepochybně osvědčuje naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., když úmysl obviněného směřoval jak k násilnému jednání vůči poškozenému, tak i k zmocnění se jeho věcí.

Nejvyšší soud shledal, že uvedené výhrady obviněného nemají oporu v popsaných skutkových zjištěních. Ta dávají dostatečný podklad proto, že obviněný po všech stránkách naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jak správně shledaly soudy obou stupňů, které se ve svých rozhodnutích dostatečně se všemi významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly. Postačuje proto pro stručnost na tyto pasáže napadaných rozhodnutí jako na správné a učiněné v souladu se zákonem jen poukázat.

Pokud obviněný podal dovolání též z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je možno o něj dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odvolací soud odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně meritorně přezkoumal.

Uvedený dovolací důvod však s ohledem na to, že dovolací soud neshledal dovolání obviněného podané z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným, nebyl ani v této jeho druhé alternativě naplněn.

Ke všem námitkám obviněným uvedeným v podaném dovolání lze proto uvést, že výhrady, které obviněný ve svém dovolání pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. uplatnil, nejsou opodstatněné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 19. listopadu 2009

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru