Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1275/2004Usnesení NS ze dne 24.11.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1275.2004.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1275/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2004 k dovolání obviněné J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 4 To 181/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 19/2004, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 4 To 181/2004, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 3 T 19/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 3 T 19/2004, byla obviněná J. M. uznána vinnou dvěma trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a byla podle § 248 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Současně jí byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozovat podnikatelskou činnost, záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a zákaz prodeje zboží v rozsahu maloobchodním a velkoobchodním na dobu čtyř roků a bylo rozhodnuto též i o nárocích poškozených na náhradu škody.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 4 To 181/2004, z podnětu odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Ing. J. K., K. M. a Š. F. a za podmínek stanovených v § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám o této její povinnosti znovu rozhodl. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.

Obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. F. S. podala dovolání, v němž označila, že směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 19/2004, avšak z jeho obsahu je nepochybné, že jím napadá i posledně citované rozhodnutí odvolacího soudu. Toto své dovolání vymezila dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněná v tomto mimořádném opravném prostředku vytkla orgánům činným v trestním řízení, že jimi zjištěný skutkový stav neodpovídá ani skutkové podstatě trestného činu zpronevěry, jímž byla uznána vinnou, ani trestnému činu podvodu, na který ve svém rozhodnutí poukázal odvolací soud. Nepodařilo se též bez pochybností prokázat naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou s ohledem na to, že popřela úmysl spáchat trestný čin. Uvedla, že se při svém jednání vždy řídila pouze předpisy upravujícími podnikání, a proto vybírání záloh od zákazníků a jejich následné použití na jiné účely nemůže být kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. Odkázala v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu řešící stejnou nebo obdobnou problematiku (rozhodnutí č. 56/1994, č. 54/1967/I a č. 15/1969 Sb. rozh. tr.). Dále rozvedla, že pokud zboží zákazníkovi nedodala ve sjednaném termínu nebo je nedodala vůbec, vždy s ním jednala o převzetí náhradního zboží v hodnotě zaplacené zálohy nebo o vrácení peněz, byť ve splátkách, a tyto splátky byly po celou dobu z její strany hrazeny. Svá tvrzení doložila při soudních řízeních pokladní knihou a příjmovými či výdajovými pokladními doklady. Neshledala, že by byl naplněn formální znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., který by měl spočívat v obohacení sebe nebo někoho jiného na úkor poškozeného, jak na něj upozornil odvolací soud. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. dále vyjádřila, že za něj nemůže být považováno jednání za situsce, kdy záloha poskytnutá právnické osobě v souvislosti s její podnikatelskou činností je zaúčtována jako příjem a následně použita k podnikání za účelem zisku (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000). Konstatovala, že z předložené pokladní knihy vyplývá, že přijaté zálohy vždy řádně zúčtovala. Namítla, že případní poškození mohli uplatnit svůj nárok na plnění soukromoprávní cestou a že se nebránila jim požadovanou škodu uhradit. Orgány činné v trestním řízení v daném případě nerespektovaly obchodně právní stránku věci a tím se její stíhání dostalo do rozporu s principem „ultima ratio“, podle něhož trestně právní represi je nutné považovat za krajní prostředek ochrany základních společenských hodnot. Obviněná dospěla k závěru, že v její trestní věci nebyl kladen dostatečný důraz na soukromoprávní stránku jejího jednání a nebyly dostatečně uváženy všechny okolnosti a souvislosti, na jejichž základě ke vzniklému následku došlo. Byla proto odsouzena za jednání, které nenaplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, resp. trestného činu podvodu, a které tudíž nebylo trestným činem.

Ze všech těchto důvodů obviněná v závěru dovolání vyjádřila své přesvědčení, že obě napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil podle § 265k tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 19/2004 a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 181/2004, a aby podle § 265m sám vydal rozsudek, kterým ji zprostí obžaloby.

K dovolání obviněné se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byl doručen opis dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. Po zhodnocení obsahových i formálních náležitostí dovolání poukázal na to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil postavení obviněné v posuzované trestní věci. V případě skutků uvedených pod body 1) až 4) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Třebíči poukázal na to, že obviněná jednala na základě zmocnění svým manželem, podnikatelem K. M., u skutků pod body 5), 7) a 8) převzala objednávky a následně i peníze od fyzických osob jako osoba samostatně výdělečně činná a jako majitelka obchodu s nábytkem. V případě skutku pod bodem 6) jednala jako osoba samostatně výdělečně činná a zároveň jako majitelka obchodu s nábytkem a jako taková odebrala na fakturu od poškozené společnosti nábytek, který prodala, avšak dodavateli kupní cenu neuhradila. Soudy obou stupňů v návaznosti na použitou právní kvalifikaci pochybily, pokud se nevypořádaly s tím, o jaký typ smluv se v jednotlivých posuzovaných případech jednalo a zda poskytnuté peněžní prostředky byly příjmem obviněné, případně jiné osoby, či zda mohly mít povahu cizí věci svěřené. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně označil za zcela nedostatečné, neboť neobsahuje všechny základní skutkové okolnosti, jež ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Za další nedostatek považoval, že u dílčích útoků popsaných v bodech 1) až 4) nelze spolehlivě určit, který subjekt byl poškozen. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6) upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 474/2002, podle něhož nemůže jít o zpronevěru, jestliže obviněný prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, neboť nejednal proti účelu svěření. V úvahu by ovšem přicházelo, aby za trestný čin zpronevěry bylo považováno jednání, kdy by si obviněná ponechala výtěžek z prodeje zboží. V takovém případě by předmětem zpronevěry nebylo zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem.

S ohledem na uvedené nedostatky státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 181/2004 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 19/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že bylo podáno z důvodu taxativně vymezeného v ustanovení § 265b tr. ř.

Když Nejvyšší soud ve věci neshledal žádné skutečnosti, pro které by bylo nutné dovolání odmítnout z hledisek uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení a předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Skutky, které byly soudem prvního stupně posouzeny jako dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., spočívaly podle zjištění Okresního soudu v Třebíči v tom, že prvního se obviněná dopustila tak, že

1) na základě zmocnění svým manželem – podnikatelem K. M. k prodeji nábytku v prodejně K. M.-A. T., dne 6. 11. 2001 převzala objednávku od V. R., na nákup sedací soupravy zn. A. v ceně 28.000,- Kč, na splátky, prostřednictvím společnosti G. C. M.s, a. s., P., převzala od ní finanční zálohu ve výši 5.600,- Kč a zbývající doplatek ceny ve výši 22.400,- Kč si nechala zaslat společností G. C. M., a. s., na soukromý účet, převzaté finanční prostředky odčerpala pro vlastní potřebu a na úhradu předchozích dluhů a sedací soupravu nedodala, čímž V. R. způsobila celkovou škodu ve výši 28.000,- Kč,

2) dne 2. 10. 2002 na prodejně nábytku K. M.-A. T., převzala od zákazníka K. M. objednávku na nákup sedací soupravy zn. A. v ceně 27.090,- Kč, kdy platba byla provedena prostřednictvím revolvingového úvěru na OK kartu K. M. od společnosti G. C. M., a. s., přičemž částku kupní ceny si nechala zaslat na soukromý bankovní účet, z něhož odčerpala finanční prostředky pro vlastní potřebu a na úhradu předchozích dluhů, K. M. sedací soupravu nedodala a způsobila mu tak škodu ve výši 27.090,- Kč,

3) dne 10. 10. 2002 na prodejně nábytku K. M.-A. T., převzala od zákaznice Š. F., objednávku na sedací soupravu A. v kupní ceně 19.500,- Kč, kterou ihned od Š. F. převzala v hotovosti, sedací soupravu nedodala a peníze použila pro vlastní potřebu a k úhradě předchozích dluhů a způsobila jí tak škodu ve výši 19.500,- Kč,

4) dne 14. 12. 2002 na prodejně nábytku K. M. – A. T., přijala od zákazníků D. a J. P. objednávku na nákup obývací stěny zn. F. v kupní ceně 12.280,- Kč, převzala na místě v hotovosti zálohu 1.280,- Kč s tím, že zbývající částka ve výši 11.052,- Kč bude uhrazena formou úvěru společností H. C. F., a. s., B., tuto částku však nechala společností H. C. F., a. s., B., zaslat na svůj osobní účet, peníze odčerpala, včetně zálohy, pro vlastní potřebu a na úhradu předchozích dluhů a objednané zboží nedodala, čímž D. a J. P. způsobila škodu ve výši 12.280,- Kč,

5) dne 17. 1. 2003 jako OSVČ a majitelka obchodu s nábytkem v T., přijala od zákazníka M. G., objednávku na nákup sedací soupravy B. v kupní ceně 17.720,- Kč, s tím, že platba bude provedena formou revolvingového úvěru na OK kartu společnosti G. C. M., a. s., P., přičemž tuto částku si nechala zaslat na osobní účet, peníze odčerpala a použila pro vlastní potřebu a úhradu předchozích dluhů, sedací soupravu nedodala, čímž M. G. způsobila škodu ve výši 17.720,- Kč,

6) dne 9. 1. 2003 odebrala na prodejnu v T., na fakturu od společnosti D., s. r. o., se sídlem H., 8 ks křesel zn. B. v ceně 14.152,- Kč a 2 kávové stolky v ceně 2,537,60 Kč, zboží prodala, avšak dodavateli kupní cenu neuhradila ani zboží nevrátila, ačkoliv při převzetí zboží od dodavatele byla stanovena výhrada vlastnictví firmy D., s.r.o. až do úplného zaplacení kupní ceny, čímž D., s.r.o, H., způsobila škodu ve výši 16.690,- Kč.

Druhý trestný čin byl spatřován v tom, že obviněná

7) v období od 3. 7. 2003 do 12. 9. 2003 jako OSVČ a majitelka obchodu s nábytkem v prodejně v T., převzala postupně od zákazníka Bc. J. T. finanční hotovost v celkové výši 52.000,- Kč určenou na ložnici objednanou Bc. J. T. dne 3. 7. 2003, ložnici dodala bez roštů a matrací, peníze určené na tyto předměty použila pro vlastní potřebu k úhradě předchozích dluhů a způsobila mu tak škodu ve výši 17.680,- Kč,

8) dne 15. 12. 2003 jako OSVČ v prodejně nábytku v T., převzala od zákazníka Ing. J. K. finanční hotovost ve výši 22.637,- Kč, určenou na sedací soupravu C., objednanou Ing. J. K. dne 7. 11. 2003, sedací soupravu nedodala, peníze použila pro vlastní potřebu a k úhradě předchozích dluhů a způsobila mu tak škodu ve výši 22.637,- Kč.

Na základě obecně stanovených kritérií je nutné uvést, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. K přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, dojde, jestliže pachatel s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který je neslučitelný se základním účelem svěření.

Předmětem útoku u tohoto trestného činu je cizí věc, která byla pachateli svěřena, a považuje se za ni movitá věc nenáležející pachateli. Cizí je však i věc, která zčásti pachateli náleží, tedy i věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví. Pro vymezení tohoto pojmu je nutné vždy zjistit, jaký je vztah pachatele k věci, kterou získal na základě trestného jednání dopadajícího na skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.

Ve vztahu ke shora uvedenému znaku „věci cizí“ je zřejmé, že obviněná (podle zjištění soudů) nebyla ve vztahu k penězům, které ve formě záloh či doplatků předaných jí zákazníky za účelem prodeje objednaného nábytku přijímala, u všech dílčích útoků ve stejném právním postavení.

Podle popsaných skutkových okolností je zřejmé, že obviněná u činu pod bodem 1) vystupovala na základě zmocnění vystaveného jejím manželem, podnikatelem K. M., avšak není objasněno, k jakým úkonům ji plná moc opravňovala. Podle popisu dílčích skutků v bodech 2) až 4) se měla uvedeného jednání dopustit na prodejně nábytku K. M.-A. T. Postavení, v jakém se k této prodejně a firmě nacházela, není specifikováno, a není proto zřejmé, zda v těchto případech vystupovala na základě zplnomocnění jako v bodě 1) nebo byla k majiteli a této firmě v jiném vztahu. U dílčích skutků pod body 5) až 8) je uvedeno, že činy spáchala jako OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná) a majitelka obchodu s nábytkem, což pochybnosti nevzbuzuje.

O tom, zda obviněná vystupovala osobně jako dodavatelka, nebo dodavatelem byla firma jejího manžela K. M.-A., není zcela jasně vymezeno ani ve vztahu ke skutkovým zjištěním ohledně skutku pod bodem 3), neboť v tomto případě prodejku za hotové vystavila pro poškozenou svým jménem J. M. včetně uvedení svého IČO. Přitom z popisu skutku nevyplývá, že by peníze od poškozené na koupi nábytku převzala jako majitelka obchodu, jak je uvedeno u dílčích skutků pod bod 5) až 8). Na základě těchto zjištění je možné pouze usuzovat, že obviněná byla ve vztahu k firmě, která nábytek prodávala, v různých postaveních k firmě. Jestliže v případě útoku popsaného v bodě 1) byla k prodeji nábytku zplnomocněna svým manželem, je nutné znát, v jakém rozsahu jí plná moc byla udělena a k jakým činnostem ji opravňovala. V případě dílčích útoků popsaných pod body 2) až 4), kde vznikají největší pochybnosti, je rovněž potřeba tuto otázku zcela objasnit. Pro posouzení, v jakém vztahu obviněná byla k majetkovým hodnotám, které přebírala, je rozhodné, zda tuto činnost vykonávala jako zaměstnanec (např. prodavačka nebo vedoucí prodejny atd.) na základě pracovněprávního vztahu, příp. jako hmotně odpovědná pracovnice, a nebo jako manželka majitele tohoto obchodu obdobně jako v bodě 1), jak by se dalo dovodit z výpovědi K. M. (č. l. 21). V bodech 5) až 8) tak měla činit již jako majitelka. Pro tyto závěry svědčí zjištění soudů, že Městským úřadem v T., obecním živnostenským úřadem, byl obviněné vydán živnostenský list (č. l. 46) pro předmět podnikání specializovaný maloobchod, na jehož podkladě byla oprávněna ode dne 23. 9. 2002 samostatně podnikat.

V případě, že by obviněná byla u firmy svého manžela zaměstnaná, peníze od zákazníků přijaté by pro ni byly věcí cizí, protože tyto peníze by byly určeny pro firmu K. M.-A. T. Obviněná by v takovém případě peněžní prostředky měla svěřeny a mohla by je zpronevěřit. Pro tyto naznačené úvahy však popsaná skutková zjištění nesvědčí. Poškozeným by ovšem v takovém případě totiž nebyl zákazník, jak je uvedeno u jednotlivých činů v napadeném rozsudku, ale předpokládaný škodlivý následek by vznikl na úkor firmy, u níž by byla obviněná zaměstnána, tedy firmy K. M.-A. T.

Pokud však obviněná prodávala v označené prodejně jako majitelka této firmy na základě vlastní podnikatelské činnosti, vznikal by mezi ní a zákazníkem přímo vztah na základě kupní smlouvy.

Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti nepřehlédl, že soudy obou stupňů neučinily žádná skutkové zjištění v tom směru, na základě jakého druhu smlouvy se v těchto případech mezi obviněnou a zákazníky uváděné obchodní transakce realizovaly. Pokud by obviněná se zákazníky uzavřela kupní smlouvy podle obchodního zákoníku, pak pojmovým znakem této smlouvy je přechod vlastnictví, když prodávající se zavazuje věc výměnou za peníze dodat, tedy převést do vlastnictví kupujícího, který se naopak zavazuje zaplatit kupní cenu a věc převzít (§ 409 obch. zák.). To platí i tehdy, když, jak je v obchodních vztazích obvyklé, je požadováno zaplacení zálohy nebo i složení celé kupní ceny dříve, než je zboží fakticky předáno (jak tomu i v převážné většině projednávaných útoků obviněné mělo být). Jestliže je záloha poskytnuta právnické osobě na úseku její podnikatelské činnosti v souvislosti se zakázkou a tato byla řádně a v souladu s předpisy o účetnictví (zák. č. 563/1991 Sb. ve znění změn a doplňků) zúčtována jako příjem, pak její použití v rámci podnikatelské činnosti, stejně jako jiného příjmu, nemůže být považováno za zpronevěru ve smyslu § 248 tr. zák. (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 54/99).

Proto pokud obviněná peněžní zálohy nebo i v některých případech celou cenu přijala v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, byla jako majitelka oprávněna zahrnout tuto peněžní částku do svých podnikatelských aktivit a použít ji k úhradě jiných plateb.

O zpronevěru by se však mohlo jednat tehdy, pokud by si zákazník při předávání částky vymínil výslovně, aby tato předávaná částka byla použita pro nákup jím konkrétně označené věci. V takovém případě by již nešlo o vztah založený na základě kupní smlouvy, ale smlouvy jiné, např. smlouvy o obstarání věci nebo smlouvy o zprostředkování (podle ustanovení § 642 a násl. obch. zák.), jíž se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).

Převzala-li obviněná na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měla jako prodávající dodat kupujícímu, nemohla spáchat trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., i když zálohu použila pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřila a ani mu zálohu nevrátila. O zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněné (srov. rozh. pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr. a též nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000).

Nejvyšší soud ve vztahu k okolnostem, za nichž mělo dojít ke spáchání činu uvedeného pod bodem 6) [soudem prvního stupně byl kvalifikován jako dílčí útok pokračujícího skutku posouzeného jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., avšak odvolací soud o této kvalifikaci vyslovil pochybnosti, když ho ovšem s odkazem na zásadu zákazu reformationis in peius nemohl posoudit podle uvažované právní kvalifikace podle § 250 tr. zák.], považuje za potřebné upozornit na následující skutečnosti. Z popisu uvedeného skutku vyplývá, že obviněná prodala zboží, které dodavateli - společnosti D., s. r. o., se sídlem H. - nezaplatila, ačkoliv při převzetí zboží od dodavatele byla stanovena výhrada vlastnictví až do úplného zaplacení ceny. Otázce, o jaký trestný čin by se v daném případě jednalo, soud prvního stupně nevěnoval potřebnou pozornost, neboť nevysvětlil, proč právě toto jednání obviněné je podřazeno rovněž pod pokračující trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., a neuvedl do souladu znaky této skutkové podstaty se skutkovými zjištěními, jak jsou popsána ve výroku napadeného rozsudku. Zůstalo tak neobjasněno, z jakých důvodů jednání obviněné, které je svou povahou odlišné od ostatních dílčích útoků, jimiž byla obviněná uznána vinnou, je podřazeno pod označený pokračující trestný čin.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné poukázat též na to, že bez povšimnutí zůstala otázka podmínek, za nichž byla kupní smlouva sjednána, pokud byla podmíněna výhradou vlastnického práva. Výhradu vlastnického práva upravuje ustanovení § 445 obch. zák. a strany se podle něj mohou písemně dohodnout, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je uvedeno v ustanovení § 443 odst. 1 obch. zák., podle něhož kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno. K tomu je nutné s ohledem na okolnosti prokázané v této trestní věci upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 474/2002 ze dne 14. 8. 2002, v němž byl vysloven názor, že pokud obviněný prodal zboží, které mu bylo za účelem jeho dalšího prodeje svěřeno na základě kupní smlouvy, byť v jejím rámci byla sjednána výhrada vlastnického práva, nejednal proti účelu svěření, a nemohl se proto dopustit trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.; nemohlo tedy jít o zpronevěření zboží. Je však současně poukázáno na to, že o takový trestný čin by se mohlo jednat, pokud by podstatou jednání pachatele bylo, že si ponechal výtěžek z prodeje zboží za předpokladu, že mu za zboží bylo zaplaceno a že tedy měl výtěžek z prodeje k dispozici. V takovém případě by však předmětem zpronevěry nebylo zboží, ale peníze získané jeho dalším prodejem. Pro takové závěry však v posuzovaném případě není dostatečný podklad.

Nejvyšší soud s ohledem na zdůrazněné okolnosti konstatuje, že dokazování nebylo naznačenými směry zaměřeno a nejsou zatím opatřeny takové důkazy, které by svědčily o tom, že obviněná naplnila zákonné znaky výše uvedených trestných činů.

Za podstatný nedostatek považuje i to, že se oba soudy při řešení otázky, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., nezabývaly soukromoprávní úpravou a nezaměřily dokazování na objasnění otázek spojených s touto problematikou.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě vznikají vážné pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., a proto nelze napadená rozhodnutí ve vztahu k námitkám uplatněným obviněnou v dovolání a zaměřeným do výroku o vině považovat za správná.

Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné J. M. na základě jí uplatněných námitek důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 4 To 181/2004, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 3 T 19/2004, a současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Třebíči podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem ke shora uvedeným nedostatkům, které mají svůj základ již v rozhodnutí soudu prvního stupně a které neodstranil ani soud odvolací, nemůže postačovat přikázání věci k opětovnému projednání a rozhodnutí soudu druhého stupně,

Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněné J. M. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně a povinností tohoto soudu bude se věcí znovu ze všech naznačených hledisek zabývat. Nezbytné bude, aby na základě zjištěného skutkového stavu věci pečlivě ve smyslu shora naznačených právních názorů posoudil jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Před vlastním právním posouzením skutku bude muset okresní soud zodpovědět otázku, o jaký typ smlouvy, resp. smluv zakládajících závazkový vztah mezi obviněnou a jednotlivými poškozenými se jedná a jaké postavení obviněné v jednotlivých smluvních vztazích příslušelo, a teprve na tomto základě vyvodit závěry o trestní či jiné odpovědnosti obviněné, neboť v daném případě nelze odhlédnout od občanskoprávní podstaty věci. Pakliže dospěje k závěru, že obviněná se skutečně dopustila trestného jednání, bude nutné s ohledem na definici trestného činu v ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. zvážit, zda výše popsaný skutek kladený obviněné za vinu zahrnuje všechny formální znaky konkrétního trestného činu, jakož i to, zda byla naplněna jeho materiální stránka. Protože všechny uvedené znaky musejí být naplněny současně, může soud učinit spolehlivý závěr o vině obviněné až po důkladném zvážení všech okolností významných pro rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Vypracovala

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru