Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1271/2019Usnesení NS ze dne 30.10.2019

HeslaHodnocení důkazů
Loupež
Násilí
Protokol
Subsidiarita trestní represe
Zmenšená příčetnost
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1271.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 55 odst. 1 tr. ř.

§ 55b odst. 1 tr. ř.

§ 125 odst. 1 tr. ř.

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 27 tr. zákoníku

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1271/2019-211

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněného Z. T., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 4 To 143/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 69/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. T. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 72 T 69/2019, byl obviněný Z. T. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 26. 1. 2019 v době od 17:15 do 17:20 hodin v XY, na ulici XY před domem č. XY, veden záměrem se i za použití násilí zmocnit majetku jiného, přistoupil náhle zezadu k poškozenému A. V., nar. XY, zatahal za černou koženou příruční tašku, kterou poškozený pevně svíral v levém podpaží, čímž vytočil poškozeného směrem k sobě, na což poškozený reagoval tím, že příruční tašku, pevně chytil svou pravou rukou, a začali se o ni přetahovat, obviněnému se podařilo příruční tašku poškozenému z úchopu vytrhnout, a z místa s ní utekl, a tímto jednáním poškozenému A. V. způsobil škodu odcizením příruční tašky, v níž se nacházela zubní protéza, černá peněženka na mince, dioptrické brýle v hnědém obalu, hnědý uzavíratelný nožík, kopie občanského průkazu, karta pojištěnce, finanční hotovost ve výši 680 Kč a další drobnosti bez hodnoty, v celkové výši 1.260 Kč, přičemž tyto věci byly následně včetně finanční hotovosti vráceny.

2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 4 To 143/2019, odvolání obviněného podané proti shora tomuto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výrokům o vině i trestu, jak o nich rozhodl soud prvního stupně, neboť za vinu nu kladený čin byl nesprávně posouzen jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož nebyly naplněny znaky této skutkové podstaty spočívající v užití násilí, a nebyla důsledně aplikována zásada ultima ratio, protože šlo o jednání, které mělo být s ohledem na veškeré okolnosti posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití. Uložený trest považoval za nepřiměřeně přísný, protože soudy nebraly v úvahu jeho aktuální rodinnou situaci.

5. Kromě těchto vad obviněný též poukázal na vadnou protokolaci nepřesně zachycující výpověď poškozeného, neboť pro posouzení trestného činu loupeže považoval za podstatné, aby byla zaznamenána v její úplnosti. Poukázal na obdobné výhrady obhajoby při hlavním líčení, o čemž svědčí i protokol ze dne 9. 5. 2019, přičemž ani na jejich základě k odstranění všech nedostatků nedošlo, neboť v protokolu není obsaženo například tvrzení poškozeného, že „Obžalovaný mě za tu kabelu lehce potáhl“, a chybí též vyjádření poškozeného, že situaci nechtěl nějak zvlášť řešit, ale šlo mu pouze o získání odcizených věcí a že tím, že si obviněný sám na sebe zavolal policii, si de facto uškodil. Zdůraznil však, že z protokolu je patrné, že byl pod vlivem alkoholu, neboť pokud by tomu tak nebylo, tak by poškozenému nenabízel pivo.

6. Obviněný poukázal na obsah výpovědi poškozeného, podle níž se nechoval agresivně, což dovozoval ze slov „On mě za ni zatáhl zezadu, já jsem ji držel, ale nějak zvlášť za ni netahal. Celé to trvalo možná jednu minutu. Poté s tou kabelkou utekl“,… „Mám v poslední době problémy s rovnováhou, ale nic zvláštního se nestalo, v té době jsem se udržel na nohou. Tu tašku jsem neudržel kvůli pleteným rukavicím, které jsou hladké. Obžalovaný proti mně neužil žádného násilí“. I přes to, že některé části svědecké výpovědi nejsou zaznamenány v protokolu o hlavním líčení, má obviněný za to, že i na základě informací, které se do něj podařilo pojmout, je možné dojít k závěru, že jím spáchaný čin byl nesprávně právně posouzen, a proto by měl být zproštěn obžaloby, neboť proti poškozenému neužil síly, která by se dala pokládat za působení násilím, což poškozený dosvědčil, tím že žádné násilí nepociťoval a zaznamenal pouze lehký tah za kabelu, kterou poškozený pustil, protože měl kluzké rukavice, což vedlo k jejímu následnému odcizení. Samotného poškozeného se nedotkl, a ani použití násilí neplánoval, pouze mu chtěl zezadu vytrhnout kabelu. K tomu se také doznal a způsobenou škodu ve výši 680 Kč nahradil, což svědčí o nízké společenské škodlivosti jemu za vinu kladeného činu, která nebyla důkladně posouzena zejména proto, že poškozený jeho jednání jako násilí nevnímal. Soudy obou stupňů se měly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe zabývat tím, zda se vůbec jednalo o trestný čin a měly zkoumat, zda pro nízkou společenskou škodlivost popsaného jednání nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestních předpisů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 7 Tdo 965/2015 a stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

7. Za významné obviněný považoval ovlivnění alkoholem v době činu s ohledem na svůj duševní stav (zmenšenou příčetnost), k čemuž zmínil útržek citace z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015, s tím, že bylo třeba zohlednit jeho psychický stav, v němž se dopustil činu i to, jak poškozený vnímal a pociťoval jeho jednání.

8. Uložený trest obviněný shledal příliš přísným, protože soudy nezohlednily všechny okolnosti případu, zejména, že je otcem dvou nezletilých dětí. Tvrdil, že by postačovalo pro jeho nápravu uložení podmíněného trestu odnětí svobody.

9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 4 To 143/2019, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 72 T 69/2019, zrušil a věc přikázal některému z těchto soudů, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, případně aby ve věci rozhodl sám Nejvyšší soud a zprostil obviněného obžaloby.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného poznamenal, že kromě výhrady o nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, kterou však neshledal důvodnou, většinu námitek nelze podřadit pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod. Tvrzení, že o loupež jít nemohlo, neboť nebylo použito násilí, bylo rovněž uplatněno mimo dovolací důvody, protože obviněný pro ně vychází výlučně z jiného hodnocení provedených důkazů i skutkových zjištění odlišných od těch, jež učinily obecné soudy. Obviněný zcela popírá, že by vůči poškozenému užil jakékoli násilí, a tvrdí, že tašku mu pouze lehce vytrhl. Uvedené skutečnosti však byly provedeným dokazováním vyvráceny, a to i na základě výpovědi poškozeného, jenž si na událost pamatoval, a ani méně podrobná výpověď u hlavního líčení její věrohodnost nesnížila. Nebylo zpochybněno, že tašku, kterou pevně držel, se mu obviněný snažil vytrhnout, což se mu také nakonec podařilo, mj. i díky pleteným rukavicím, které měl poškozený na rukou. Na správnosti právní kvalifikace nic nemění ani možná menší intenzita násilí, kterou u zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat i s ohledem na věk poškozeného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 592/2016). S vysvětlením obecných podmínek vztahujících se k uvedené právní kvalifikaci poukázal na znak „násilí“, který byl v přezkoumávané věci podle zjištěného skutkového stavu věci dostatečně objasněn, neboť se obviněný snažil tašku poškozenému vytrhnout, přičemž se mu to podařilo až po opakovaném přetahování. Poukázal, že při naplnění tohoto znaku se nemůže jednat o přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, na jehož odlišnost od zločinu loupeže, jehož znaky v této věci obviněný naplnil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť prostředkem k tomu, aby se zmocnil tašky, bylo právě násilí použité proti věci poškozeného. Jeho nižší intenzita tomuto závěru nebrání, protože postačovalo, že došlo k překonání jasně projeveného odporu sedmaosmdesátiletého poškozeného, který nebyl schopen klást větší odpor.

11. Státní zástupce označil za bezpředmětnou námitku, že obviněný proto, že byl ovlivněn alkoholem, jednal ve zmenšené příčetnosti, neboť pro ni nic nesvědčení. Obviněný s poškozeným normálně komunikoval, sledoval ho, dokonal trestný čin, a poté zvažoval různé formy obhajoby. Evidentně tedy byl schopen domýšlet důsledky svého jednání a toto spolehlivě ovládat. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se neslučuje ani námitka o nepřiměřeně přísném trestu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti a uložený trest nelze označit za extrémně přísný ani zjevně nespravedlivý či zasahující do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 publikované pod č. 40/2014 Sb.). V rámci nepodmíněnosti trestu soudy zcela důvodně zohlednily postoj obviněného k věci, vysoký věk poškozeného, jakož i předešlé odsouzení a spáchání činu ve zkušební době podmíněného odsouzení.

12. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce nepovažoval námitku o nerespektování subsidiarity trestní represe § 12 odst. 2 tr. zákoníku za důvodnou (viz výkladové stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012), neboť v přezkoumávané věci nejde o případ, kde by trestní represe neměla být uplatněna. Jedná se o společensky škodlivý čin, v němž byly shledány všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, který se nevymyká jiným podobným případům tohoto trestného činu. Protože dovoláním napadaná rozhodnutí považoval z uvedených důvodů za správná, navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

13. Citované vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, zkoumal, zda je dovolání důvodné.

15. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

17. Proti výroku o trestu je možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat vady jen v případě nesprávného hmotněprávního posouzení k podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu apod., nikoli však vady směřující proti nepřiměřenosti trestu ve smyslu nevyužití polehčujících okolností nebo k nepřihlédnutí ke všem skutečnostem, které obviněný považuje za vhodné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

18. Zásady stanovící, že Nejvyšší soud nepřezkoumává skutkový stav, jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je výjimkou ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05), což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

V. K námitkám obviněného proti výroku o vině

a) k procesním výhradám

19. Podle obsahu dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nesprávnost protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 5. 2019, který považoval za neúplný, neboť soud prvního stupně do něj nezanesl přesné znění výpovědi poškozeného, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení násilí, které měl užít vůči poškozenému. K této námitce je třeba předeslat, že směřuje proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, neboť dovolatel vychází z toho, že soud nesplnil své povinnosti a do protokolu o hlavním líčení nezanesl vše, co obviněný považoval za nutné, což jsou výhrady, které na žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr ř. nedopadají, protože proti způsobu protokolace dovolání podávat nelze, a Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku těchto vytýkaných vad přezkoumávat [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. I přesto však Nejvyšší soud, s ohledem na to, že obviněný spojil tuto výhradu se správností právního závěru o naplnění znaku násilí u zločinu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jenž mu je kladen za vinu, posuzoval, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Úmluvy (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.), a zda provedené řízení je v souladu se stanovenými procesními pravidly. V návaznosti na to zkoumal, zda skutkové závěry uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Je však třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces (srov. článek 6 Úmluvy) nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

20. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 5. 2019 (viz č. l. 142 až 144 spisu) Nejvyšší soud shledal, že hlavní líčení bylo konáno za přítomnosti obviněného i jeho obhájkyně, a na základě rozhodnutí předsedkyně senátu nebyl podle § 55b odst. 1 tr. ř. pořizován zvukový záznam o průběhu hlavního líčení. Výpověď poškozeného A. V., jenž byl v průběhu hlavního líčení osobně slyšen, byla v protokolu zaznamenána. Z jeho obsahu plyne, že obhájkyně požádala v protokolu doplnit sdělení, že: „Obžalovaný mě za tu kabelku lehce zatáhl.“, čemuž předsedkyně senátu nevyhověla a usnesením tuto námitku zamítla s odůvodněním, že „svědek uvedl, že kabelku držel pevně“. Stejně tak soud zamítl i další požadavek obhájkyně na doplnění protokolu u výpovědi poškozeného o větu: „Nevím ani jakým způsobem mi to vzal.“ Jiné námitky vzneseny nebyly a výpověď poškozeného, jak byla zaprotokolována, je obsažena na č. l. 142 verte a 143 spisu. Odvolací soud na obdobné námitky obviněného, jimiž poukazoval na nepřesnosti protokolu o hlavním líčení, reagoval a vysvětlil, že jim není možné vyhovět, neboť soud prvního stupně o jednotlivých námitkách ihned rozhodl a vypořádal se s nimi (srov. bod 7. usnesení odvolacího soudu).

21. K uvedenému zachycení procesního postupu, jemuž obviněný vytýkal, že svědecká výpověď poškozeného nebyla zaprotokolována v jejím plném obsahu, a je tedy neúplná, Nejvyšší soud předesílá, že podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. ř. každý úkon trestního řízení musí obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož je patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokolu označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace.

22. Posoudí-li se v této věci obsah protokolu, vůči němuž obviněný vznesl námitky, nebylo zjištěno nic, co by bránilo závěru o tom, že právo na spravedlivý proces ve vytýkaných skutečnostech bylo plně zachováno. Soud se řídil ustanovením § 101 odst. 2 tr. ř., a výslech poškozeného jako svědka konal tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Svědkovi byla dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Soud postupoval v souladu s § 55 odst. 1 tr. ř. i § 55b tr. ř. a v písmeně vypracovaném protokolu, když o konání hlavního líčení nebyl pořizován zvukový záznam, jsou zachyceny všechny rozhodné skutečnosti, jak je ustanovení § 55 odst. 1 tr. ř. předepisuje. Pokud měla obhájkyně obviněného výhrady proti tomu, jak soud zaznamenal výpověď poškozeného, předsedkyně senátu o nich usnesením rozhodla, což rovněž v protokolu zaznamenala s vyjádřením, že námitky plně s obsahem sdělení poškozeného nekorespondovaly. Bylo tudíž respektováno, že v hlavním líčení za přítomnosti stran může každá ze stran vznášet kdykoliv v jeho průběhu námitky proti způsobu provádění úkonu, které musí být ve smyslu § 55 odst. 1 písm. f) tr. ř. ihned zaznamenány do protokolu, a to včetně jejich vypořádání. Z těchto důvodů nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivé řízení před soudem (srov. § 180 odst. 4 tr. ř., rozhodnutí č. 58/2005-II Sb. rozh. tr., srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 621 až 623). Protokol o hlavním líčení netrpí vadami, pro něž by v něm zachycená výpověď nedávala dostatečný obraz o tom, jak poškozený vypovídal a jeho výpověď je nutno považovat za důkaz řádně v řízení provedený (srov. rozhodnutí č. 50/1969 Sb. rozh. tr.).

23. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit ani námitce obviněného směřující proti tomu, jaké skutkové závěry soudy na základě výsledků provedeného dokazování učinily. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soud pro své závěry nevycházel pouze z výpovědi poškozeného, ale provedl i další důkazy, neboť vyslechl svědka O. K., přečetl výpověď svědkyně A. S. (č. l. 58 až 61 spisu) a záznamy hovorů na linku 158 (CD založené na č. l. 72 spisu). Výpověď poškozeného A. V. (viz v body 10. až 13. rozsudku soudu prvního stupně) soud posuzoval i se zřetelem na obhajobu obviněného, kterou na základě provedených důkazů považoval za vyvrácenou, a vycházel z výpovědi poškozeného, který i přes svůj velmi vysoký věk popsal průběh skutku shodně jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, pokud se objevily nepodstatné rozdíly, soud na ně reagoval a jejich příčinu vysvětlil s tím, že k nim došlo pro odstup doby, která mezi jednotlivými výpověďmi uplynula. Přičemž však zdůraznil, že poškozený o zásadních skutečnostech vypovídal po celou dobu trestního řízení konstantně a jeho výpověď byla podporována i dalšími zjištěnými skutečnostmi, nebylo z ní patrné, že byla vedena snahou obviněnému jakkoli přitížit. Z takto učiněných závěrů soudu prvního stupně vycházel i odvolací soud, jenž se s nimi plně ztotožnil (viz bod 13. usnesení odvolacího soudu).

24. Nejvyšší soud na základě uvedeného postupu soudu prvního i druhého stupně neshledal námitky obviněného proti vadnosti postupu soudů za neodpovídající stavu provedeného řízení i dokazování. Soud prvního stupně při respektu k postupům podle § 55, 101 a 180 tr. ř. zanesl do protokolu o hlavním líčení všechny rozhodné skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly, a bylo možné z obsahu pořízeného protokolu čerpat pro závěry o výpovědích jednotlivých svědků i obviněného i o významu dalších důkazů při hlavním líčení provedených. Soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy a rovněž přihlédl ke konkrétním zvláštnostem projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dostatečně respektoval a dodržel povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Odůvodnění rozhodnutí jsou zpracována v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., a k jejich obsahu soud vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřil, a proč naopak vzal za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozeného. Rovněž respektoval, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Měl na paměti, že v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, a že uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).

25. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů obviněným vytýkané nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností, neboť veškeré důkazní prostředky soud prvního stupně prováděl s nezbytnou pečlivostí. Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů vzal skutková zjištění v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

26. Nejvyšší soud tímto způsobem ověřil, že při zjišťování skutkového stavu nebylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces, a proto na podkladě učiněných skutkových zjištění mohl posuzovat důvodnost právních námitek, které obviněný v dovolání uplatnil proti použité právní kvalifikaci zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to výhradami proti nedostatku násilí, o vlivu alkoholu na jeho duševní stav a požadavku na beztrestnost ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

b) k nedostatku násilí

27. Obviněný v dovolání vytýkal, že mu nelze klást za vinu zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku proto, že v činu, jenž mu je kladen za vinu, se vůči poškozenému nedopustil násilí, jak je u tohoto trestného činu předpokládáno, protože jen poškozenému vytrhl tašku, kterou poškozený pevně nedržel. Jak již bylo výše uvedeno, takto jím uváděné skutečnosti zcela nekorespondují se skutkovými závěry, které soudy na základě výsledků provedeného dokazování učinily, neboť podle výroku rozsudku soudu prvního stupně „… byl obviněný veden záměrem se i za použití násilí zmocnit majetku jiného, přistoupil náhle zezadu k poškozenému A. V., zatáhnul za černou koženou příruční tašku, kterou poškozený pevně svíral v levém podpaží, čímž vytočil poškozeného směrem k sobě, na což poškozený reagoval tím, že příruční tašku pevně chytil svou pravou rukou, a začali se o tašku přetahovat, přičemž následně se podařilo obviněnému příruční tašku poškozenému z úchopu vytrhnout ...“. V takto popsaném jednání soud prvního stupně s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu shledal naplněným znak násilí, neboť obviněný musel vynaložit fyzickou sílu k překonání odporu poškozeného, který svou příruční tašku, poté co za ni obviněný zatáhl, pevně držel a nechtěl ji lehce vydat (srov. bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k těmto správným závěrům doplnil, že znak násilí je naplněn i tehdy, když útok nesměřuje proti osobě, ale jen proti věci, a že v tomto případě nešlo o výrazně malou intenzitu násilí, protože útok směřoval vůči osobě vysokého věku (srov. bod 12. usnesení odvolacího soudu).

28. Nejvyšší soud uvedené závěry považuje za učiněné v souladu s výsledky provedeného dokazování a doplňuje, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Toho zločinu se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí (o tu se v této věci nejedná). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, a musí tedy předcházet zmocnění se věci (srov. rozhodnutí č. 58/1967 Sb. rozh. tr.). Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Postačuje i použití násilí menší intenzity, když ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro to, aby se o loupež nejednalo (srov. rozhodnutí č. 60/1967 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1380/2014). Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a proto je takové jednání pouze krádeží podle § 205 tr. zákoníku. Za násilí se však považuje takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil (srov. přiměřeně zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, uveřejněnou pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., či rozhodnutí č. 19/1972 nebo č. 3/2015 Sb. rozh. tr., rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 912/2013).

29. Nejvyšší soud dále připomíná, že při výkladu znaku násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde zpravidla o útok směřující proti tomu, kdo má věc u sebe, rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Z ničeho nevyplývá, že by podmínkou naplnění uvedeného znaku bylo dosažení nebo překročení nějaké minimální intenzity vynaložené fyzické síly. Podstatná je nikoli intenzita síly, ale to, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby byl překonán či jinak eliminován odpor poškozeného. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, ze dne 30. 3. 02016, sp. zn. 7 Tdo 382/2016, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1636/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1110/2015, aj.). Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, či ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014).

30. U intenzity použitého násilí v obecné poloze platí, že i když pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku použije násilí menší intenzity, tato skutečnost nemůže nic změnit na tom, že jde o trestný čin loupeže (srov. rozhodnutí č. 60/1967 Sb. rozh. tr.), protože ani výjimečně malá intenzita násilí nemůže být důvodem pro kvalifikaci činu, jako trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, o nějž může jít jen v případě, že se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoli násilí. Nižší intenzita násilí pouze snižuje závažnost trestného činu pro společnost, což lze vyjádřit při ukládání trestu (srov. rozhodnutí č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).

31. Posoudí-li se z těchto obecných hledisek skutečnosti, které byly v přezkoumávané věci zjištěny, není pochyb o tom, že byl znak násilí naplněn, protože bylo prokázáno, že obviněný nejenom poškozenému vytrhl z ruky tašku, ale i to, že poškozený na snahu obviněného reagoval, tašku, jíž svíral v podpaží „pevně chytil svou pravou rukou“, v jednom momentu ji drželi oba a “přetahovali se“ o ni. Obviněnému se podařilo tašku z úchopu poškozeného „vytrhnout“. Toto přetahování se o tašku a její vytrhnutí bylo výsledkem použití síly ze strany obviněného, jíž překonal odpor poškozeného, který se své věci nechtěl vzdát, avšak podlehl mimo jiné tomu, že síla vyvinutá ze strany obviněného byla větší než jeho, což zčásti způsobily i rukavice, jež měl poškozený na rukou. Z uvedeného je patrné, že šlo o násilí za použití fyzické síly k tomu, aby se obviněný zmocnil cizí věci (srov. bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Nebylo rozhodné, že obviněný nezaútočil na tělesnou integritu poškozeného, který nepociťoval žádnou fyzickou újmu, neboť útok proti jeho tělu nesměřoval, ale byl veden proti věci, kterou měl poškozený při sobě, což u loupeže zcela postačuje. Bylo rozhodující to, že použitá fyzická síla přímo působila na tuto věc, a že jí bylo použito jako prostředku nátlaku na vůli poškozeného s cílem překonat jím kladený očekávaný odpor.

32. Pokud jde o intenzitu, je zřejmé, že nebyla výrazně velká (poškozený měl kluzké pletené rukavice a v době spáchání trestného činu mu bylo 87 let), přesto však dostatečně výrazná k tomu, aby byl odpor poškozeného, který svou věc bránil, překonán. Ze všech uvedených skutečností je patrné, že obviněný popsaným činem naplnil znak užití násilí tak, jak je zákonem u zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku předpokládán.

33. Obstát nemůže ani obhajoba obviněného, že svým činem nezpůsobil v podstatě žádnou škodu, protože pro naplnění znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není nikterak rozhodná ani skutečnost, že obviněný odcizil pouze malou částku, neboť pro dokonání tohoto trestného činu postačí užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby byl tento úmysl uskutečněn podle představ pachatele (srov. rozhodnutí č. 12/1957 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci však odcizením příruční tašky a jejího obsahu vznikla nikoliv zanedbatelná škoda v celkové výši 1.260 Kč.

34. Nejvyšší soud, po posouzení uvedených okolností, dospěl k závěru, že obviněný po objektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a proto námitky obviněného v této části dovolání neshledal důvodnými.

c) ke zmenšené příčetnosti

35. V dovolání obviněný zcela nekonkrétně zmínil, že v důsledku toho, že byl v době činu pod vlivem alkoholu, „připitý“, jednal ve stavu zmenšené příčetnosti. K této stručné a velmi obecné námitce, jíž nelze přiznat důvodnost, je možné uvést, že obviněný ji nepodložil relevantními okolnostmi plynoucími ze zásad § 27 tr. zákoníku, a obdobnou výhradu uvedl až v odvolacím řízení, kde poukázal jen na svůj duševní stav, jenž byl ovlivněn alkoholem, což odvolací soud posoudil v rámci hodnocení jeho výpovědi jako účelovou obhajobu (viz body 8. až 10. odůvodnění přezkoumávaného usnesení), protože pro jiný závěr nebyl reálný kontext.

36. Z těchto důvodů a též i proto, že obviněný svůj argument vznesl jen na podkladě toho, že se cítil být ovlivněn alkoholem, ač jinak žádné známky o špatném duševním stavu nezmínil, není žádný důvod uvažovat o zmenšené příčetnosti, protože o tom, že byl obviněný plně příčetný, nejsou žádné pochybnosti, a ani z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly. Bez konkrétního fakticky zjištěného důkazu nelze, jen na základě neurčitého tvrzení obviněného, o zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku uvažovat. Ta se totiž týká jen osoby, která pro duševní poruchu v době spáchání činu měla podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, a byla tedy zmenšeně příčetnou. Zmenšenou příčetností se rozumí takový stav, v němž byla v důsledku duševní poruchy podstatně snížena (oslabena) schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo schopnost pachatele ovládat své jednání, anebo byly sníženy zároveň obě tyto schopnosti (srov. rozhodnutí č. 61/71-I. Sb. rozh. tr.). Podstatné snížení schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že pachatel, který naplnil znaky trestného činu, má v době činu výrazným způsobem sníženu schopnost rozpoznat protiprávnost svého činu (srov. § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Obdobně je třeba charakterizovat podstatné snížení schopnosti určovací, jež spočívá v tom, že pachatel má v době činu výrazným způsobem sníženu způsobilost ovládat své jednání. V obou případech jde tedy o výrazně sníženou (oslabenou) některou z uvedených schopností, popř. obě tyto schopnosti, a to do té míry, že to z hlediska duševního stavu obviněného zásadním způsobem ovlivňuje jeho jednání při páchání trestného činu. Okolnost, že byl trestný čin spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti, však nevylučuje trestní odpovědnost, nýbrž ji pouze modifikuje a odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 379 a 380).

37. V posuzované věci jak osoba pachatele, tak ani okolnosti, za kterých čin, jenž mu je kladen za vinu, spáchal, nesvědčí o tom, že by u obviněného byla některá z jeho schopností snížena. Při tomto závěru nebyly splněny podmínky pro to, aby byl vypracován znalecký posudek, neboť pro něj musí být konkrétní důvody svědčící o pochybnostech, že by u obviněného mohlo ke snížení rozpoznávací nebo určovací schopnosti dojít. Pro takový závěr nicméně nepostačuje samotné tvrzení obviněného, že jednal pod vlivem alkoholu, takový argument neobstojí. Při zkoumání otázky, zda pachatel, který požil alkoholický nápoj, byl v době spáchání trestného činu zmenšeně příčetný, nestačí, že se obviněný jen podnapilým cítil být, navíc opilost pachatele není důvodem ke zpracování znaleckého posudku o duševním stavu.

38. V přezkoumávané věci obviněný od počátku jednal zcela uvědomělým způsobem, s poškozeným komunikoval v autobuse, po vystoupení ho sledoval, a svůj trestný čin vykonal v místech, kde se nikdo nepohyboval. Ani známky opilosti na něm žádná osoba, s níž přišel do styku, neshledávala. Ze všech uvedených důvodů je vznesená výhrada jen účelově uplatněnou obhajobou, kterou se snaží vyhnout trestněprávní odpovědnosti za jím spáchaný zločin, než námitkou, kterou by vytýkal vadu v právních závěrech soudů.

d) k subsidiaritě trestní represe

39. K námitce, že soudy měly na čin obviněnému kladený za vinu aplikovat zásady podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a posoudit ho jako přestupek, soud prvního stupně v bodě 15. svého rozsudku zdůraznil, že potřebná společenská škodlivost vytýkaného jednání obviněného je daná, a proto nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, jak obviněný navrhoval.

40. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil, neboť čin obviněného je zločinem loupeže ve smyslu jeho obecného a obvyklého způsobu provedení, a zjištěné okolnosti svědčí pro nutnost postavit obviněného před soud a za jeho čin jej potrestat. Tento závěr vyplývá ze zásad stanovených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.tr.)].

41. V posuzované věci je sice zřejmé, že obviněný neútočil na tělesnou integritu poškozeného, ale je také třeba uvést, že za daných skutečností, když se chtěl zmocnit tašky, kterou poškozený nesl pod paží, to nebylo pro dosažení jeho záměru nezbytně nutné. Obviněný se tašky zmocnil tím, že se ji nejprve snažil poškozenému vytrhnout. Poškozený si však svůj majetek začal chránit, a proto se o tašku přetahovali. Obviněný poškozenému nakonec tašku, i přes jím vynaložený odpor vytrhl. Z uvedeného je zřejmá jistá úpornost, s níž obviněný jednal, což je skutečnost, která činí tento čin více nebezpečným. Společenská škodlivost činu je vyšší i proto, že obětí je osoba velmi vysokého věku, což obviněný věděl. I přes takto vysoký věk se srdnatě činu obviněného bránil, ač byl ve znevýhodněném postavení, jehož chtěl obviněný zřejmě zneužít. Obviněný si jej vytipoval, navázal s ním kontakt, po vystoupení z autobusu jej sledoval, a nakonec mu tašku na opuštěném místě násilím odňal. Škodlivost činu je dána rovněž osobou obviněného, který takto jednal ve zkušební době podmíněného odsouzení, kdy měl vést řádný život a snažit se o nápravu, od spáchání trestného jednání jej však neodvrátila ani hrozba toho, že mu bude podmíněně odložený trest přeměněn.

42. S ohledem na všechny tyto skutečnosti je zřejmé, že obviněný byl zcela důvodně postaven před soud, protože trestní represe je v tomto případě nezbytná.

VI. Výhrady proti výroku o trestu

43. K námitce obviněného, že mu byl uložen zjevně nepřiměřený trest, Nejvyšší soud připomíná, že taková námitka nespadá pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud obviněný tuto výhradu uplatnil v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že ten neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

44. Pouze pro úplnost lze k rozptýlení pochybností obviněného poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť oba soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání s potřebnou pečlivostí. Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly při stanovení druhu a výměry trestu. Zejména soud prvního stupně vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v odpovídající výměře (viz body 15. až 18. rozsudku soudu prvního stupně). Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí od dvou do deseti let, a tudíž trest ve výměře dvou let a dvou měsíců, je trestem při samé dolní hranici respektujícím všechna zákonná hlediska, ale i dostatečně zohledňujícím i polehčující okolnosti, z nichž je nutné zdůraznit projevenou lítost a snahu nahradit škodu poškozenému. Rozhodně nejde o nepřiměřeně přísný zásah do práv a osobnostní sféry obviněného, ale jako nezbytným opatřením k výchově obviněného i k ochraně společnosti.

VII. Závěr

45. Z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Námitky obviněného jsou sice částečně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné, leč nedůvodné, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)Poučení:

V Brně dne 30. 10. 2019

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru