Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1271/2017Usnesení NS ze dne 18.10.2017

HeslaDokazování
Nutná obrana
Ublížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1271.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 29 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 764/18
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1271/2017-31

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání obviněného R. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 44 To 153/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 118/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 39 T 118/2016, byl obviněný R. L. uznán vinným v bodě 1) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 2) přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

ad 1) dne 2. 6. 2015 kolem 16.45 hodin na příjezdové komunikaci mezi travnatou plochou s keři a stanovištěm kontejnerů na odpad v prostoru čerpací stanice Benzina a. s., A., P., vystoupil jako řidič ze svého osobního motorového vozidla tov. zn. VW Passat, přistoupil k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. VW Passat, jehož řidiče V. H., ve zlosti, v návaznosti na předchozí domnělé řidičské pochybení poškozeného, napadl skrze otevřené okénko vozidla úderem rukou sevřenou v pěst s tzv. boxerem do obličeje do oblasti úst, čímž poškozenému způsobil drobnou tržnou ranku na sliznici horního rtu a zlomeninu části korunek dvou horních a jednoho dolního zubu, v důsledku čehož nebyl poškozený v obvyklém způsobu života zásadněji omezen, kdy však s ohledem na lokalizaci úderu a užitou intenzitu násilí poškozenému hrozil vznik zlomeniny obličejových kostí – dolní čelisti, horní čelisti s eventuálním prolomením do dutiny v horní čelisti, kterážto zranění by poškozeného při nekomplikovaném způsobu hojení v obvyklém způsobu života omezila po dobu nejméně pěti týdnů,

ad 2) dne 5. 12. 2015 kolem 0.09 hodin na křižovatce ulic P. v. a W. u domu v P., po předchozích vzájemných nadávkách kvůli přestupku v dopravě, kdy M. P., nedal obviněnému přednost v jízdě, obviněný R. L. nejprve udeřil pěstí do obličeje poškozeného M. P., až tento v důsledku úderu spadl na zem, přičemž v tomto okamžiku se obviněnému v dalším útoku na poškozeného pokusila zabránit L. P., kterou obviněný nejméně jednou udeřil pěstí do oblasti nosu, při napadení poškozený M. P. utrpěl drobné povrchní oděrky a otok v oblasti horního rtu a nosu, v důsledku čehož nebyl v obvyklém způsobu života zásadněji omezen, a poškozená L. P. utrpěla nekomplikovanou zlomeninu nosních kůstek a krevní výron s pohmatovou citlivostí v měkkých tkáních v okolí pravé očnice a čelní krajině, v důsledku zranění představovaného zlomeninou nosních kůstek byla pro bolestivost a nutnost dodržování klidového režimu poškozená L. P. omezena v obvyklém způsobu života po dobu jednoho týdne,

a těchto jednání se obviněný dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 4 T 152/2004, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

2. Za tyto přečiny byl obviněný podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému rovněž uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců. Rozhodnuto bylo i o náhradě škody.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 44 To 153/2017, o odvolání obviněného a poškozeného V. H. rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a podmíněně odložených trestech odnětí svobody a ve výroku o povinnosti nahradit škodu, zrušil uvedený rozsudek pouze ve výrocích o uložení přiměřené povinnosti obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství a dále ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. H., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný R. L. podal prostřednictvím obhájce proti uvedenému usnesení odvolacího soudu z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž konstatoval, že na základě provedeného dokazování došlo k extrémnímu rozporu se skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly. Vytýkal nedostatečně objasněný výrok o náhradě škody, jímž mu odvolací soud uložil povinnost V. H. uhradit škodu ve výš 27.400 Kč. Uvedené závěry nepovažoval za shodné s obsahem provedených důkazů, neboť důkazy, o něž soudy opřely své závěry o jeho povinnosti škodu zaplatit, nejsou průkazné zejména s ohledem na zprávu firmy Delain, vztahující se k následku způsobenému poškozenému u skutku pod bodem 1). V té souvislosti obviněný vytýkal vadnost postupu soudů při objasňování skutečných následků, a nespokojil se s tím, jakým způsobem soud dokazování za účelem stanovení výše ohodnocení způsobeného zranění provedl, a to právě poukazem na lékařské zprávy firmy Delain, u nichž vytýkal neuvedení data vystavení a čitelný podpis lékaře a že ohledně náležitostí obsahu lékařských zpráv neporovnal lékařské záznamy na č. l. 47 a 51. Poukázal také na nesrovnalosti v účtované úhradě za zuby na č. l. 50, kde poškozený zub 31 neměl opraven z důvodů nedostatku peněz na jeho opravu a zub 32 byl nepoškozen, a že poškozený V. H. uváděl, že mu přední zuby narostly křivě, což nezjistil ani přizvaný znalec MUDr. Pavel Selinger, jemuž obviněný vytýkal, že není znalcem z oboru zdravotnictví, specializace ústní, čelistní a obličejová chirurgie a že neměl k dispozici lékařské záznamy na č. l. 50 a 51, ze kterých plyne, že částečně odlomené vydrolené konce zubů pocházejí z již mrtvých zubů. Navzdory tomu znalec vyhotovil znalecký posudek na zcela zdravé, silné a rovné zuby. Namítal i to, že nebyla relevantní část výpovědi obviněného znalci přečtena, citována ani předložena. Navíc soud prvního stupně vyhodnotil jednání obviněného jako brutalitu a bezdůvodný útok, ačkoliv znalec zranění hodnotil jako drobná ublížení na těle, nedosahující stupně ublížení na zdraví.

5. Rozsudku odvolacího soudu obviněný vyčítal, že mu uložil povinnost k náhradě, aniž by byl skutkový stav ohledně rozsahu údajného poškození doložen potřebnými podklady, a proto uvedený výrok označil za učiněný v rozporu s výsledky provedeného dokazování.

6. Ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě 2) obviněný namítal, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkou o jednání v nutné obraně. Po citaci obsahu výpovědí některých osob a konkrétních pasáží z přezkoumávaného rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že soud druhého stupně neakceptoval důvody odvolání a nepřistoupil k realizaci návrhů na doplnění dokazování, a že závěry soudu jsou v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, a to zejména pokud jde o námitky, že se bránil útoku ze strany poškozeného. Obviněný přitom poukázal na rozporné výpovědi svědků M. P. a L. P. z přípravného řízení a učiněných u hlavního líčení, které nekorespondují ani s kamerovým záznamem a výpověďmi svědků P. O. a M. P.

7. Obviněný rovněž podle kamerového záznamu popsal časový sled události a uvedl k němu, že je v rozporu s výpovědí poškozených, které jsou díky těmto záznamům nevěrohodné. Přestože požadoval, aby byl zpracován znalecký posudek na zvětšování závěrů z kamerového záznamu a jeho vyhodnocení, nebylo mu vyhověno. V rámci tvrzení, že jednal v nutné obraně, poukázal na to, že přestože konflikt nevyvolal, soudy jej považují za útočníka. Pouze v obecné rovině poukázal na judikaturu vztahující se k nutné obraně s tím, že se pouze bránil poškozeným a konflikt nevyvolal, když nebyla brána do úvahy agresivita poškozených.

8. V závěru svého dovolání obviněný R. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a podle § 265l přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

9. K podanému dovolání bylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sděleno, že se k němu po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost a důvody dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

12. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnost výroku o náhradě škody pouze ve vztahu k jejímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pramenícímu z porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, svazek 6 pod č. T 703, či ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, svazek 34 pod č. T 974).

13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

14. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

IV. K námitkám obviněného

15. Obviněný v dovolání vznesl námitky s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež zaměřil jednak proti výroku o vině tvrzením o tom, že soudy měly přihlížet k jeho obhajobě, neměly uvěřit výpovědím poškozených a měly zvažovat podmínky nutné obrany, a jednak proti výroku o náhradě škody, kde poukazoval na to, že se soudy pro stanovení její výše dostatečně nevypořádaly se všemi ve věci zjištěnými skutečnostmi. Takto uplatněné výhrady nemají právní povahu, protože jsou zaměřené proti skutkovým okolnostem a způsobu jejich zjišťování, a obviněný se jimi domáhal změny v prokázaných skutkových okolnostech tak, aby tyto korespondovaly s jeho obhajobou, a to jak ve vztahu k výroku o vině, tak i ohledně výroku o náhradě škody, a oba tyto výroky považoval za nedostatečně objasněné.

16. Pokud obviněný soudům vytýkal, že nedostatečně vyhodnotily dostupné kamerové záznamy zachycující průběh obou incidentů, nelze se s touto výhradou ztotožnit, protože soudy i tyto důkazy posuzovaly s ohledem na jejich obsah. Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného, že nebyl prokázán jím poškozenému uštědřený úder v případě skutku v bodě 1) poukazuje na strany 6 a 10 rozsudku soudu prvního stupně, kde se s uvedenou námitkou obviněného právě s ohledem na kamerový záznam zabýval a zdůraznil, že videozáznam pořízený bezpečnostními kamerami snímající prostor čerpací stanice zachytil příchod obviněného k vozidlu poškozeného a setrvání obviněného v těsné blízkosti vozidla po dobu 49 vteřin, zároveň je z něj zřejmé, jak se obviněný dvakrát do vozidla naklonil tak, že se ve vozidle nacházel větší částí trupu, přičemž kamery obviněného a vozidlo snímaly zboku, čelní sklo vozidla pak vytvořilo jakousi clonu, kdy záběry prostoru vozidla a těla poškozeného z tohoto důvodu a velké vzdálenosti kamer od vozidla nebyly kvalitní. Když obviněný od vozidla poškozeného odešel a vrátil se ke svému vozidlu, poškozený ze svého vozidla vystoupil a telefonoval, obviněný následně k poškozenému znovu přistoupil na cca 0,5 metru, opět se vrátil ke svému vozidlu, nastoupil do něj, po chvíli vystoupil a telefonoval, načež z místa činu odjel. Obdobně i v případě skutku pod bodem 2) soud prvního stupně dostupný kamerový záznam neopomněl a jeho obsah popsal tak, že záznam zachytil vozidlo poškozeného M. P. zleva přijíždějící do křižovatky, na níž měl obviněný přednost zprava, kdy ke střetu vozidel nedošlo, neboť obviněný včas zabrzdil a zastavil. Vozidlo řízené poškozeným zastavilo před vozidlem obviněného, přičemž po 15 vteřinách od zastavení vozidel vystoupil ze svého vozidla poškozený a šel směrem k vozidlu obviněného. Když byl poškozený na úrovni pravých předních dveří svého vozidla, udeřil jej obviněný, který mezitím také ze svého vozidla vystoupil, ranou pravé ruky do obličeje. V okamžiku, kdy obviněný poškozeného udeřil, měl poškozený ruce volně podél těla a na obviněného fyzicky neútočil, neuvedl proti jeho tělu žádný fyzický útok a ani takový útok gestikulací nenaznačoval (viz strana 11 rozsudku soudu prvního stupně).

17. Jestliže se obviněný v odvolání domáhal, aby byla provedena expertíza těchto kamerových záznamů, odvolací soud na tento požadavek obviněného reagoval a vysvětlil, že takový důkaz by byl nadbytečný. Zdůraznil, že důkazy soudem prvního stupně provedené, jsou postačující k objasnění všech potřebných skutečností a nemohou ve světle toho, že nalézací soud uvěřil oběma poškozeným a odůvodnil tento svůj závěr přesvědčivým způsobem, když vycházel v obou případech z kamerových záznamů, které výpovědi poškozených, které nebyly důkazy jedinými, dotvrzovaly, skutkové závěry změnit (viz strana 6 přezkoumávaného rozsudku). Odvolací soud tak vysvětlil, z jakého důvodu nevyhověl důkazním návrhům obviněného, což svědčí o tom, že nejde o případy tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000), a je vhodné jen připomenouz, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/1995), soud je však povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl, čemuž odvolací soud v projednávané věci zcela vyhověl.

a) K požadavku na posouzení činu jako spáchaného v nutné obraně

18. Z podaného dovolání je patrné, že obviněný se ve vztahu k činu popsanému v bodě 2) výroku o vině domáhal nutné obrany a odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávně postupoval, když jeho odvolání zamítl, a proto je třeba uvést, že nutná obrana je hmotněprávním institutem zakotveným § 29 tr. zákoníku. Obviněný však své výhrady proti tomu, že soudy jeho čin spáchaný za podmínek § 29 tr. zákoníku, neposoudily, vystavěl na skutkové okolnosti, že byl poškozenými ohrožen, což výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno.

19. Lze proto připomenout, že podle § 29 tr. zákoníku je za nutnou obranu považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Obviněný své důvody pro tvrzení, že o nutnou obranu šlo, stavěl na tom, že soudy skutková zjištění, z nichž závěr o nutné obraně neplyne, podložily nesprávně zjištěnými skutkovými okolnostmi. Naopak bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo „nejprve udeřil pěstí do obličeje poškozeného M. P., až tento v důsledku úderu upadl na zem“. Obviněný tak tvrzení, že jednal v nutné obraně, dovozoval toliko podle vlastní verze o tom, jak se celý incident měl podle něj odvíjet, což však jsou skutečnosti nemající oporu v provedeném dokazování, napadených rozhodnutích ani v obsahu spisu.

20. Nejvyšší soud proto shledal, že se obviněný domáhal nutné obrany nikoliv na základě skutkových zjištění, které soudy učinily po provedeném dokazování a po zhodnocení všech důkazů a jsou vyjádřeny ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale dovozoval je ze zcela jiných skutkových okolností, které si sám utvořil podle vlastního výkladu. Své požadavky tak obviněný konstruoval na zcela odlišných skutkových zjištěních, než která učinily soudy v napadených rozhodnutích, čímž primárně vytýkal ze svého pohledu spatřované nedostatky ve skutkových okolnostech, což na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně k přezkumu právních vad.

21. Přestože tyto výhrady žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. nenaplňují, Nejvyšší soud ve smyslu vyloučení možnosti existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci podotýká, že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami a námitkami obviněného zabývaly a obhajobu obviněného objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a důkazy zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněného (č. l. 214 až 220) a poškozené V. H. (č. l. 229 až 231), M. P. (č. l. 231 až 233) a L. P. (č. l. 233 až 234), ale i celou řadu svědků [E. L. (č. l. 220 až 227), Š. G. (č. l. 227 až 228), M. G. (č. l. 228 až 229), P. O. (č. l. 234), K. R. (č. l. 235 až 236), L. D. (č. l. 236), T. B. (č. l. 236 až 237), T. S. (č. l. 237 až 238), E. L. (č. l. 238 až 239), I. V. – P. (č. l. 240 až 241), O. V. (č. l. 241 až 244) a M. P. (č. l. 265 až 266)], rovněž provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vypracovaný znalcem MUDr. Pavlem Selingerem (č. l. 13 až 22) a jeho doplňky (č. l. 157 až 162 a 418 až 421), kterého během hlavního líčení vyslechl (č. l. 263 až 265) a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaným znalcem MUDr. Ivanem Procházkou (č. l. 167 až 183), jehož také během hlavního líčení vyslechl (č. l. 244 až 249), provedl všechny zajištěné listinné důkazy včetně pořízené fotodokumentace (č. l. 44, 45, 46, 71 až 75, 242 až 246, 322, aj.), velkého množství lékařských zpráv k osobám poškozených i obviněného (č. l. 47, 48 až 49, 51, 126, 208, 235 až 236, 249, 252, 261, 262 až 263, aj.), opisy rejstříku trestů obviněného i poškozených, výpisy z evidenčních karet obviněného i poškozených, kamerové záznamy (založené za spisovým přehledem u č. l. 148), a další množství listinných důkazů vypsané na č. l. 266 až 268. Tyto důkazy soud vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, které podrobně rozepsal na stranách 4 až 15 svého rozsudku. Odvolací soud, jenž přezkoumal k odvolání obviněného, v němž byly uvedeny obdobné námitky jako v dovolání, rozsudek soudu prvního stupně neshledal vadným a ani nezjistil porušení procesních pravidel při prováděném dokazování (viz strany 5 až 7 usnesení odvolacího soudu).

22. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Z popisu skutku i v kontextu s příslušnými pasážemi odůvodnění napadených rozhodnutí (viz strany 13 až 14 rozsudku soudu prvního stupně) je patrné, že když poškozený M. P. vystoupil z auta, nepůsobil agresivně, nic nenasvědčovalo tomu, že „se chce prát“, naopak obviněný byl od počátku nedůvodně agresivní a v první možný okamžik napadl poškozeného tak, že zaútočil s vysokou razancí, až poškozený upadl na zem. Poškozená následně svého na zemi nehybně ležícího muže bránila před dalším útokem obviněného neefektivně ataky, jež nebyly sto jakkoliv obviněného odradit, přičemž obviněný opět nezaváhal a právě poškozenou, ženu oděnou do večerních šatů a na podpatcích, jednou ranou srazil k zemi pěstí do obličeje (strana 14 rozsudku). Nešlo proto o okolnosti, které by mohly být posuzovány z hledisek § 29 tr. zákoníku, ale bylo správné, když soudy v činu obviněného shledaly naplněnými znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

b) K výroku o náhradě škody

23. Pokud obviněný vytýkal ve vztahu ke skutku pod bodem 1) vady ve výroku o náhradě škody, nečinil tak z hlediska nesprávnosti hmotněprávního posouzení pramenícího z porušení hmotného práva, ale vytýkal nedostatky ve vadném zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vypracovaného znalcem MUDr. Pavlem Selingerem.

24. V tomto ohledu je zřejmé, že obviněný v dovolání nenamítal vůči výroku o náhradě škody hmotněprávní vady, ale své námitky formuloval způsobem, který citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť se soustředil primárně proti důkazům, jakými byla výše škody prokazována, zejména svědeckým výpovědím poškozených. Pouhé vyslovení nesouhlasu s výší škody založené toliko na ničím nepodloženém tvrzení obviněného, že škodu ve výši zahrnuté skutkovými zjištěními a posléze mu uložené k náhradě výrokem o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. nezpůsobil, na žádný dovolací důvod nedopadá. Takové námitky se zcela míjí s citovaným důvodem dovolání a nejsou způsobilé jej obsahově naplnit, neboť jimi obviněný primárně usiloval o změnu skutkových zjištění v části vztahující se k výši způsobené škody ve svůj prospěch a následné promítnutí takto účelově modifikovaných závěrů do výroku o náhradě škody. Takové výhrady však nelze pod citovaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod relevantně podřadit.

25. Nejvyšší soud jen pro úplnost zmiňuje, že způsob, jakým se soudy nižších stupňů s uvedenou problematikou vypořádaly, vady nevykazuje. Zmíněný posudek (č. l. 13 až 22) společně s jeho doplňky (č. l. 157 až 162 a 418 až 421) soudy při hlavním líčení jako důkaz provedly, znalce u hlavního líčení vyslechly a skutečnosti z něj plynoucí posuzovaly s dalšími ve věci zajištěnými důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a to s ohledem na okolnosti, které z výsledků provedeného dokazování. V souladu se závěry soudů nižších stupňů Nejvyšší soud připomíná, že znalec MUDr. Pavel Selinger v potřebné rovině vysvětlil, z jakých podkladů pro své závěry vycházel, jak na ně aplikoval své znalecké poznatky a jaké závěry na položené otázky učinil. Vycházel z obsahu spisového materiálu, s nímž pracoval způsobem, který koresponduje se všemi rozhodnými pravidly pro objektivní znalecké zkoumání. Jeho závěry jsou logické a řádně doložené odbornými úvahami a netrpí vnitřními rozpory, což pro soudy vyplynulo i z provedeného výslechu během hlavního líčení (č. l. 263 až 265). V této souvislosti se soudy nezpronevěřily zásadě, že soud hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a není jím bezpodmínečně vázaný (srov. rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. soud. rozh.)

V. Závěr Nejvyššího soudu

26. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a obsah spisového materiálu nemohl přisvědčit tvrzení obviněného o nesprávném postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis zjištěných skutkových událostí, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy i těch, které obviněný hodnotil odlišně.

27. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle).

28. Ve věci Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů, jelikož odvolací soud se k důkaznímu návrhu obhajoby v podobě speciální expertízy dostupných kamerových záznamů dostatečně vyjádřil a vysvětlil, proč mu nevyhověl (strana 6 rozsudku odvolacího soudu). Soudy v přezkoumávané věci nejen shledaly, ale i vysvětlily, proč provedení důkazů, které obviněný navrhoval, nemá zásadní význam pro posouzení otázky viny, adekvátně jejich zamítnutí odůvodnily. Přitom žádný z návrhů zcela neopomenuly, a vysvětlily v potřebné míře, že šlo důkazní návrhy, od jejichž provedení si nebylo možné slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331), nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51) či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16]. Nepochybily proto, pokud nereflektovaly uvedené důkazní návrhy obhajoby.

29. Po posouzení uvedených souvislostí plynoucích z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud jen připomíná, že jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].

30. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 10. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru