Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 123/2020Usnesení NS ze dne 24.03.2020

HeslaDokazování
Hodnocení důkazů
In dubio pro reo
Loupež
Nutná obhajoba
Obhájce ustanovený
Právo na spravedlivé soudní řízení
Uznání a výkon cizozemských rozhodnutí
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.123.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 125 odst. 1 tr. ř.

§ 40 tr. ř.

§ 11 odst. 1, 2 tr. zákoníku

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1783/20


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 123/2020-1162

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného P. D., nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, Slovenská republika, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 4 To 223/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 74/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 72 T 74/2019, byl obviněný P. D. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 2. 8. 2018 v době kolem 16:26 hodin v Ostravě-Porubě, na XY, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, vyzbrojen pistolí a maskován kuklou přes obličej a kšiltovou čepicí na hlavě, vešel do pobočky peněžního ústavu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., v níž došel k přepážkám sloužícím jako pokladna, postavil se za zády k sedícímu klientovi banky P. M., kterému položil svou levou dlaň na levé rameno, a současně vyzval pracovníka banky poškozeného M. Š., který v tu chvíli seděl za přepážkou, k vydání finanční hotovosti z pokladny, přičemž držel ve své pravé ruce pistoli s hlavní namířenou směrem k zemi, načež M. Š. uposlechl příkaz obviněného a snažil se otevřít pokladnu pomocí pokladní klávesnice, což se mu z důvodu stresu nezdařilo, načež mu obviněný zdůraznil, ať se nesnaží spouštět výstražný signál, a po otevření pokladny si převzal od M. Š. bankovky v české měně v různých nominálních hodnotách, načež chtěl další peníze, avšak po sdělení M. Š., že už žádné další peníze nemá, se obviněný otočil a z banky i se získanými penězi rychlým krokem odešel, čímž způsobil poškozené společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., IČ: 64948242, se sídlem Praha 4 – Michle, ulice Želetavská 1525/1 (dále „společnost UniCredit“) škodu odcizením ve výši 85.200 Kč, a poškozenému M. Š., nar. XY, nemajetkovou újmu na zdraví spočívající v akutní reakci na stres, po jejímž odeznění došlo k rozvoji poruchy přizpůsobení, která se u poškozeného projevila v destabilizaci psychiky, úzkostmi se zvýšenou úlekovou reaktivitou, psychosomatickými obtížemi v podobě pocitů na zvracení a bolestí břicha a pocity psychického dyskomfortu, které však poškozeného M. Š. nijak neomezují v jeho běžném způsobu života a je schopen se s těmito následky vypořádat.

2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného M. Š. na náhradu škody a nemajetkové újmy.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného, obviněný a poškozený, o nichž Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 4 To 223/2019, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného P. D. a poškozeného M. Š. jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a rovněž brojil proti výroku o trestu soudu druhého stupně, který byl uložen v rozporu s § 38 tr. zákoníku a je nepřiměřeně přísný.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že v řízení před soudem druhého stupně neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Námitky konkretizoval tím, že mu obhájce Mgr. Daniel Grimm nebyl včas vyměněn, když o to obviněný žádal a obhájce s takovým postupem souhlasil, a dokonce navrhoval odročení veřejného zasedání. Soud druhého stupně těmto požadavkům nevyhověl, ve věci jednal a rozhodl, ačkoli byla mezi obviněným a obhájcem zjevně narušena důvěra. Podle obviněného tedy jde o situaci, kdy neměl řádného obhájce, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.

6. Obviněný uvedl, že ačkoliv byl zamítnut jeho návrh na přiznání bezplatné obhajoby, soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že předmětný čin spáchal ze zištných důvodů, údajně kvůli své špatné socioekonomické situaci. Pominul však, že měl v době spáchání zločinu příjmy a jeho nutné potřeby byly finančně zabezpečeny, a proto nelze dovozovat, že by jednal z důvodů zištných.

7. Nesprávné hmotněprávní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že na jeho osobu nebyl vypracován psychiatrický ani psychologický znalecký posudek za účelem posouzení jeho duševního stavu v době spáchání činu, čímž by mohlo dojít ke zjištěním majícím vliv zejména na ukládání trestu, obzvláště, když soudy upozorňoval, že dlouhodobě navštěvoval psychology a ve věznici měl sebevražedné sklony. Jím předestřené skutečnosti mohly vést k pochybnostem o plném zachování rozpoznávací a ovládací složky jeho jednání a najít odraz ve výroku o trestu.

8. Obviněný rovněž tvrdil, že čin spáchal z důvodu špatné rodinné situace, do níž se dostal ne vlastní vinou, když mu byl znemožněn styk s dcerami, což těžce snášel a nedokázal se s tím psychicky vyrovnat. Jediným východiskem pro něj bylo, aby se dostal do vězení a neměl už vůbec žádnou šanci stýkat se s dcerami, k čemuž zvolil jako nejvhodnější postup spáchání trestného činu. Tomu, že důvodem předmětného činu nebylo získání finančních prostředků, nasvědčuje, že použil pouze atrapu pistole, při přepadení nepostupoval agresivně, nedomáhal se vydání bankovek vyšší nominální hodnoty a od dalšího jednání v bance v podstatě sám upustil. Způsob spáchání trestného činu nasvědčuje tomu, že měl zájem na tom, aby byl co nejdříve odhalen, když zanechal celou řadu stop a výrazněji se neskrýval, přičemž v minulosti páchaných trestných činech vždy dokázal stopy zahladit. Protože se nabízejí dva motivy, a to ziskuchtivost a špatná rodinná situace, které by vedle sebe mohly obstát, měly soudy postupovat v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a při ukládání trestu přihlédnout k motivu pro obviněného příznivějšímu.

9. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že nevzal v potaz polehčující okolnosti, že se ke spáchání skutku doznal, a již v rámci přípravného řízení projevil lítost, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a trestný čin spáchal pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil. S ohledem na tyto skutečnosti nepůsobí odvolacím soudem uložený trest jako přiměřený, protože je stižen vadou spočívající v porušení § 38 tr. zákoníku.

10. V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 4 To 223/2019, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 72 T 74/2019, zrušil, a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby byly provedeny důkazy, které obviněný zmiňuje v podaném dovolání a jejichž provedení navrhoval také v předcházejícím řízení.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a reakce obviněného

11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že u obviněného se jednalo o důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., a proto mu byl opatřením soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 0 Nt 21543/2018, ustanoven obhájce Mgr. Daniel Grimm, když si žádného sám nezvolil, a tento ustanovený obhájce obviněného po celou dobu trestního řízení aktivně zastupoval. Pouhé konstatování, že vůči svému obhájci nemá důvěru, a proto došlo k porušení práva na obhajobu, uvedený důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nenaplňuje. Pokud byl obviněný nespokojen s ustanoveným obhájcem, měl možnost využít svého práva a obhájce si podle § 37 tr. ř. sám zvolit. Požádat soud, aby podle § 40 tr. ř. povinnosti obhájce z obhajování zprostil, je možné jen z důležitých důvodů. Důležitost uváděných důvodů podle citovaného ustanovení posuzuje výlučně soud, nikoli obviněný, přičemž nejde o opatření obligatorní, neboť jeho účelem není zprostit obhájce jeho povinností zastupovat obviněného jen na základě formálních tvrzení či jeho přání. Vždy je totiž nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna důležitost takových důvodů jak ustanovení § 40 tr. ř. vymezuje. Žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že obviněný žádost podal z důležitých důvodů, ze spisového materiálu nevyplývají, a neuvádí je ani obviněný ve své žádosti. Proto státní zástupce uzavřel, že k situaci předpokládané v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vůbec nedošlo, a uvedená námitka obviněného tak stojí mimo tento i jakýkoli jiný dovolací důvod.

12. Výhrady obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce považoval rovněž za neadekvátní, protože požadavek na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie byl soudy posuzován (srov. bod 15. rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Proto pouze připomněl, že příčetnost obviněného se presumuje, a teprve nasvědčuje-li konkrétní okolnost tomu, že by pachatel mohl být stižen duševní poruchou, která mohla v době spáchání činu vést ke snížení či vyloučení jeho příčetnosti, je na místě vypracovat znalecký posudek. V posuzované věci však žádné pochybnosti o duševním stavu obviněného nevznikly, přičemž i z protokolu o vazebním zasedání ze dne 24. 11. 2018 vyplývá, že obviněný se cítil zdráv, nebral žádné léky a ani ve zvýšené míře neužíval drogy či alkohol. Dlouhodobá nepříznivá rodinná situace obviněného podle státního zástupce sama o sobě neměla vliv na jeho příčetnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1496/2018).

13. Státní zástupce nepochyboval o zištném motivu, jenž spočíval v jeho nedobré socioekonomické situaci po propuštění z mnohaletého výkonu trestu odnětí svobody a připomenul, že obviněný u hlavního líčení neuvedl, jak s uloupenými penězi naložil. Nepřisvědčil ani tvrzení obviněného, že jednal zkratkovitě (srov. body 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně a bod 20. rozsudku odvolacího soudu). V provedeném dokazování vady neshledal, protože soudy na všechny důkazní návrhy adekvátně reagovaly (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).

14. Nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody státní zástupce nepřisvědčil, a výhrady, které se k této otázce vztahovaly, považoval za uplatněné mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nejde o extrémně přísný či zjevně nespravedlivý trest zasahující do základních práv a svobod obviněného (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Naopak považoval uložený trest za přiměřený s ohledem na speciální recidivu, obviněného i opodstatněný a efektivní, protože se obviněný nyní stíhaného jednání dopustil pouze pár měsíců poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu předchozího trestu.

15. Na základě shora uvedeného státní zástupce shledal, že námitky obviněného pod jím zvolené dovolací důvody podřadit nelze, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

16. K vyjádření státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství obviněný uvedl, že co se týká důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce celou situaci značně zlehčuje, a to zejména kvůli neakceptování opodstatněnosti narušení vzájemné důvěry mezi obviněným a jeho obhájcem Mgr. Danielem Grimmem, které bylo oboustranné a soudům bylo dáno na vědomí. Obě strany navíc potvrzovaly, že mezi nimi k vzájemnému narušení důvěry skutečně došlo. Z těchto důvodů je obviněný přesvědčen, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného sepsané dne 21. 12. 2019 je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který z podnětu dovolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), neboť lhůta obviněného k podání dovolání uplynula až dne 20. 1. 2020, a obviněný dovolání podal Okresnímu soudu v Ostravě dne 23. 12. 2019.

18. Vzhledem k tomu, že obviněný splnil uvedené formální náležitosti, Nejvyšší soud zkoumal, zda obsahová stránka jím podaného dovolání naplňuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na jejichž základě tento mimořádný opravný prostředek podal.

V. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, což je naplněno v případě, jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce a orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Uvedený dovolací důvod se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. Tento dovolací důvod je tak dán např., když v odvolacím řízení se obhájce obviněného neúčastnil veřejného zasedání odvolacího soudu, v němž bylo učiněno rozhodnutí o podaném odvolání, protože o veřejném zasedání nebyl vůbec vyrozuměn (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002). Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. přiměřeně usnesení Nejvyšší soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 19, č. T 455).

21. Především je třeba konstatovat, že námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, a to mimo jiné na názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, že by bylo proti smyslu a účelu důvodu dovolání vymezenému v citovaném ustanovení, pokud by jeho naplnění bylo omezeno jen na ty případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tj. na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě, poněvadž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance jednomu z nejdůležitějších procesních práv, totiž právu na obhajobu, které je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak na ústavní úrovni Listinou základních práv a svobod, resp. článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“) a také článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jako „Listina“). Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Nelze současně nepřipomenout, že samotné ustanovení obhájce nezaručuje účinnost pomoci, kterou může obhájce obviněnému poskytnout.

22. Tento dovolací důvod je však svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2, a též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku, stížnost č. 51979/2017, § 79 až 103). Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sešit 17, č. T 806, věta 1.), nýbrž je nutné věc posuzovat ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“), podle které samotné ustanovení právního zástupce nezaručuje účinnost pomoci, kterou může obviněnému poskytnout. Nelze přeci přičítat státu odpovědnost za každé selhání obhájce ex offo. Z nezávislosti advokátní komory ve srovnání se státem vyplývá, že vedení obhajoby přísluší hlavně obviněnému a jeho obhájci ustanovenému z titulu právní pomoci či zaplacenému samotným klientem (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2002 ve věci Czekalla proti Portugalsku, stížnost č. 38830/97, § 60 a též rozsudek ESLP ze dne 7. 10. 2008 ve věci Bogumil proti Portugalsku, stížnost č. 35228/03, §46, a další nebo např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 304/99 a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 aj.). Je tudíž možné konstatovat, že je vždy nutné respektovat, že cílem ustanovení garantujících právo na obhajobu, jak vyplývá z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy či čl. 37 odst. 2 Listiny je ochrana nikoliv teoretických, nýbrž konkrétních a účinných práv. Z nezávislosti advokacie na státu vyplývá, že vedení obhajoby je ve své podstatě záležitostí mezi obviněným a jeho klientem. Článek 6 odst. 3 Úmluvy nutí příslušné státní orgány zasáhnout pouze tehdy, jestliže nedostatky na straně ustanoveného obhájce vyjdou najevo nebo jestliže jsou o nich jakýmkoliv jiným způsobem informovány (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski proti Rusku, stížnost č. 9783/1982).

23. Z obsahu spisu v přezkoumávané věci Nejvyšší soud shledal, že důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. byl dán již v přípravném řízení, o čemž byl obviněný, stejně jako o možnosti zvolit si obhájce (§ 37 odst. 1 tr. ř.), vyrozuměn poučením Městského ředitelství policie v Ostravě ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. KRPT-179483-209/TČ-2018-070779-0933 (č. l. 11 spisu). Obviněný tohoto práva nevyužil, a když mu obhájce nebyl zvolen ani jinou osobou, byl mu opatřením Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2018, sp. zn. 0 Nt 21543/2018 (č. l. 12 spisu), jako obhájce ustanoven Mgr. Daniel Grimm. Ten obviněného po celou dobu trvání trestního řízení aktivně zastupoval, jak vyplývá z četných podání, jež jsou obsahem spisového materiálu, a rovněž účasti obhájce při úkonech orgánů činných v trestním řízení i soudu. Nic nesvědčilo tomu, že by došlo k situaci, kdy by se obhájce plnění svých povinností vyhýbal, či je jinak zjevně neplnil. O aktivitě obhájce svědčí i skutečnost, že obviněný výhradu proti způsobu obhajoby vznesl až v řízení před odvolacím soudem dne 12. 9. 2019, dva týdny před konáním nařízeného veřejného zasedání. Učinil tak prostřednictvím podání nazvaného jako „Žádost o zproštění obhajování Mgr. Daniela Grimma“ (č. l. 1030 až 1031 verte spisu), kde konstatoval, že došlo ke ztrátě vzájemné důvěry, a proto žádá, aby mu byl obhájce vyměněn. Svou žádost obviněný odůvodnil zejména tím, že vyjádřil nespokojenost s tím, jakým způsobem ho ustanovený obhájce doposud zastupoval, protože svou (ne)činností nedosáhl takových výsledků, na kterých se vzájemně domluvili, a rovněž nezařídil provedení navrhovaných důkazů. Dne 17. 9. 2019 zaslal obhájce odvolacímu soudu „Reakci na výzvu soudu“ (č. l. 1037), ve které sdělil, že s námitkami klienta proti způsobu obhajování nesouhlasí, avšak více se k obsahu jeho žádosti ze dne 13. 9. 2019 nemůže vyjadřovat, neboť by tím sděloval informace podléhající povinnosti mlčenlivosti. Rovněž uvedl, že je zřejmé, že došlo k narušení nezbytné důvěry, což mu neumožňuje v obhajobě klienta pokračovat, a proto navrhl, aby ho soud podle § 40 tr. ř. zbavil povinnosti obhajoby a obviněnému ustanovil nového obhájce. Svůj návrh obhájce u odvolacího soudu urgoval dne 23. 9. 2019 přípisem nazvaným „Zaslání doplnění odůvodnění odvolání/žádost o odročení VZ“ (č. l. 1050 spisu), ve kterém uvedl, že ačkoli obviněný požádal o změnu obhájce a pro jeho tvrzení je zřejmé, že došlo k takovému narušení důvěry, že v obhajobě nemůže pokračovat, přesto mu nebylo doručeno rozhodnutí o zrušení jeho ustanovení. Proto v souladu s původní dohodou a v rámci § 20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii zaslal doplnění odvolání k veřejnému zasedání (č. l. 1051 až 1053 verte spisu), které bylo nařízeno na 26. 9. 2019, a současně požádal o jeho odročení do rozhodnutí o zrušení jeho ustanovení, příp. ustanovení jiného obhájce.

24. Na opakovanou žádost obhájce obviněného reagovala dne 23. 9. 2019 předsedkyně senátu, pokynem soudní kanceláři (č. l. 1055 spisu), a Mgr. Danielu Grimmovi byl zaslán dne 23. 9. 2019 přípis, že žádosti o odročení zasedání nařízeného na 26. 9. 2019 nebylo vyhověno, neboť krajský soud neshledal ve věci žádné důležité důvody pro obhájce zproštění povinnosti obhajování obviněného P. D. dne 23. 9. 2019 (č. l. 1056 spisu).

25. Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 1063 spisu) je patrné, že se ho účastnil jak obviněný, tak ustanovený obhájce Mgr. Daniel Grimm. Po zahájení veřejného zasedání bylo členem senátu k žádosti obviněného (č. l. 1030 až 1031 verte spisu) sděleno, že odvolací soud neshledal ve věci důležité důvody pro zproštění obhájce povinnosti obhajování (č. l. 1063 verte spisu). Svůj závěr soud následně odůvodnil a uvedl, proč v přezkoumávané věci nerozhodl podle § 40 tr. ř. a návrhu obviněného podpořenému stanoviskem jeho obhájce nevyhověl, přičemž poukázal na to, že pro své rozhodnutí řádně hodnotil obsah spisového materiálu, dosavadní průběh obhajoby i námitky vznesené v žádosti obviněného (srov. zvukový záznam z veřejného zasedání založený u č. l. 1066 spisu).

26. Pro posouzení oprávněnosti uvedeného procesního postupu a toho, zda jím nedošlo k zásahu do práva obviněného na obhajobu, je nutné se nejprve zabývat předpoklady pro zproštění obhajování podle § 40 věty druhé a třetí tr. ř., podle kterého může být z důležitých důvodů obhájce na svou žádost nebo žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce.

27. Důležitými důvody ve smyslu § 40 věty druhé tr. ř., pro které může být ustanovený obhájce obhajoby zproštěn (postačí i jeden), se rozumějí zejména důvody uvedené v § 19 až 20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále „zákon č. 85/1996 Sb.“), které stanoví, kdy je advokát povinen poskytnutí právních služeb odmítnout nebo od smlouvy o poskytnutí právní pomoci odstoupit. Typicky to bude v tom případě, kdy došlo k narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a obhájcem, jak je tomu podle § 20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., podle něhož je advokát oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Advokát je oprávněn takto postupovat také tehdy, pokud klient přes poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom, aby advokát přesto postupoval podle těchto pokynů. K narušení nezbytné důvěry je vhodné doplnit, že důvěra je neurčitý pojem a k jejímu narušení může dojít mnoha způsoby, které zákon ani stavovské předpisy nespecifikují. Příkladem může být absolutní neporozumění mezi advokátem a klientem, odlišnost pohledu na řešení klientova problému, nesplnitelné požadavky, které klient stanoví advokátovi, apod. Podmínka vnitřního pocitu nedůvěry je v tomto případě na straně advokáta, který podle zákona o advokacii potřebuje reálný důvod k tomu, aby mohl klientovi vypovědět smlouvu o poskytování právních služeb. Z jazykového výkladu § 20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., vyplývá, že advokát stejně jako klient může odmítnout převzetí právního zastoupení. Pokud už právní pomoc převzal, pak advokát (na rozdíl od klienta) nemůže klientovi vypovědět smlouvu bezdůvodně, resp. důvod pro vypovězení plné moci by neměl oporu v § 20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. (např. pokud by advokáta prostě jen přestalo bavit nadále klientovi poskytovat právní pomoc. Kdyby advokát v takovém případě vypověděl plnou moc, dopustil by se kárného provinění. Jedinou možností, jak advokát smí v takovém případě postupovat, je dohoda o ukončení právního zastupování, tedy souhlasné ujednání obou stran). Podobně jako je důvěra synallagmatický, tedy vzájemný vztah mezi advokátem a klientem, i nedůvěra mezi těmito dvěma stranami by měla být oboustranná, nicméně i pokud by nedůvěru cítil jen advokát, a nikoliv klient, dovoluje zákon o advokacii advokátovi smlouvu vypovědět, resp. o zrušení ustanovení požádat (srov. KOVÁŘOVÁ D., aj. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer, 2017. Komentář k § 20 odst. 2. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 24. 3. 2020). Je tedy zřejmé, že nikoliv každé sdělení nedůvěry ve vykonávání obhajoby obhájcem je narušením nezbytné důvěry podle § 20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., ale je třeba za ně považovat jen případy, kdy takový stav skutečně nastal, a kdy jde o ztrátu důvěry ve smyslu důležité okolnosti předpokládané v ustanovení § 40 věta druhá tr. ř.

28. Podle § 40 věta třetí tr. ř. o tom, zda jde o závažné důvody, a zda jsou splněny podmínky uvedeného ustanovení, rozhoduje v řízení před soudem předseda senátu. Je zcela na něm, aby učinil závěr, zda důvody obsažené v žádosti obviněného, příp. ustanoveného obhájce o zproštění povinnosti obhajování naplňují předpoklady pro takové rozhodnutí.

29. Ve vztahu k námitkám obviněného, kterými mířil vůči tomu, že stávající obhájce nebyl obhajování zproštěn, i když o to žádal, je nutné zdůraznit, že obviněný nemá právo na změnu ustanoveného obhájce, nevyžadují-li to zájmy spravedlnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lagerblom proti Švédsku, stížnost č. 26891/95, § 55 a § 59, a rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 1992 ve věci Croissant proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 13611/88, § 29 a § 30). Rovněž § 40 věta druhá tr. ř. pouze připouští takový postup obhájce jako fakultativní oprávnění soudu žádosti obviněného vyhovět, nikoli coby výraz práva obviněného na nutnost kdykoliv mu vyhovět. Rozhodnutí soudu nevyhovět žádosti obviněného pro nedostatek legitimních důvodů je plně v kompetenci příslušného soudu, za předpokladu, že nejsou dány další důvody, pro které má soud povinnost příslušného advokáta z řízení vyloučit. Řečeným není nijak dotčeno právo obviněného, aby si zvolil jiného obhájce kdykoliv v průběhu řízení sám. Samotné odmítnutí žádosti obviněného o zproštění obhájce, s nímž je "nespokojen", povinnosti obhajování a ustanovení jiného obhájce soudem proto není namístě považovat za porušení jeho práva na soudní ochranu (srov. body 25. až 27. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2314/17). Uvedené závěry svědčí o tom, že ačkoli obviněný podá žádost o zproštění povinnosti obhajování, tak to automaticky neznamená, že se tak stane, neboť je vždy na posouzení předsedy senátu, zda shledá uváděné důvody natolik podstatnými, aby obviněnému vyhověl.

30. Vzhledem k tomu, že obviněný v podaném dovolání neuvedl podstatné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na ztrátu důvěry obviněného v jeho obhájce, ale uváděl jen obecné tvrzení, bylo třeba posoudit z hlediska zájmů spravedlnosti, jakým způsobem obhájce v řízení obhajobu obviněného vykonával. Podle obsahu spisového materiálu je zřejmé, že obhájce Mgr. Daniel Grimm v průběhu trestního řízení vykonával obhajobu aktivně a v zájmu obviněného, a proto i s námitkami obviněného proti způsobu vedení obhajoby nesouhlasil, pouze akceptoval tvrzení obviněného o vzniklé nedůvěře (viz body 23., 24. shora). Z obsahu spisu tedy nejsou patrny skutečnosti dokladující tvrzení obviněného o tom, že by ho Mgr. Daniel Grimm jako obhájce nezastupoval řádně, a proto narušení důvěry nemá objektivní podklad. Naopak z požadavků obviněného plyne účelová až obstrukční snaha oddálit rozhodování odvolacího soudu, neboť žádné okolnosti reálně potvrzující pravdivost těchto skutečností nebyly zjištěny (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, nebo ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08). Proto lze shledat, že odvolací soud správně ke zproštění obhájce obhajoby obviněného podle § 40 tr. ř. nepřistoupil.

31. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný uvedenými námitkami, byť formálně dopadajícími na důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tento obsahově nenaplnil, protože Krajský soud v Ostravě nepochybil, konal-li veřejné zasedání dne 26. 9. 2019, aniž by vyhověl žádosti obviněného o zproštění povinnosti obhajování ustanoveného obhájce Mgr. Daniela Grimma, přičemž své důvody při veřejném zasedání dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil (viz bod 25. shora). Z uvedených skutečností rovněž plyne, že odvolací soud plně respektoval čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 37 odst. 2 Listiny, a právo obviněného na obhajobu nebylo porušeno.

VI. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Obviněný na podkladě důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatečnost provedeného dokazování zejména pro nezpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinická psychologie a nesprávnost v posouzení důvodu spáchaní trestné činnosti, jenž nespočíval v ziskuchtivosti, ale ve špatné rodinné situaci. Rovněž se domáhal zohlednění zásady in dubio pro reo, a brojil proti výroku o trestu, jehož vadu spatřoval v nedostatečném uvážení polehčujících a přitěžujících okolností, kvůli čemuž mu byl uložen zjevně nepřiměřený trest odnětí svobody. V dodatku dovolání k nepřiměřené výši trestu uvedl, že soudy nesprávně přihlížely jako k přitěžující okolnosti k odsouzení obviněného na Slovensku, což nerespektuje ustanovení § 11 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011.

33. K těmto námitkám je třeba v obecné rovině uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.

34. Zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

35. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

36. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

37. Proti výroku o trestu je možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat vady jen v případě nesprávného hmotněprávního posouzení podmínek při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu apod., nikoli však vady směřující proti nepřiměřenosti trestu ve smyslu nevyužití polehčujících okolností nebo nepřihlédnutí ke všem skutečnostem, které obviněný považuje za vhodné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

a) k procesním výhradám

38. Přestože obviněný v dovolání uvedl důvody, pro něž obecně žádný dovolací důvod v zákoně uveden není, je nad rámec uplatněných námitek vhodné uvést (viz též i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5, 6 i § 125 odst. 1 tr. ř., a řádně skutkový stav věci na podkladě provedeného dokazování objasnily, a to i se zřetelem na výhrady obviněného. V odůvodnění rozsudku nalézací soud vysvětlil, jaké skutečnosti vyplývají z jednotlivých důkazů, kterými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jaké právní závěry z nich vyvodil (srov. body 13. a 16. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v reakci na námitky obviněného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, posoudil rozhodné skutečnosti a shledal správnost skutkových zjištění. Rovněž konstatoval, že na základě provedených a vyhodnocených důkazů dospěl nalézací soud ke zcela správné právní kvalifikaci (srov. body 17. až 25. rozsudku odvolacího soudu).

39. Pro úplnost je třeba k výhradám obviněného nejprve uvést, že se jedná o opakování jeho obhajoby, se kterou se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly soudy obou stupňů, přičemž ji označily za účelovou a v rozporu s provedeným dokazováním.

40. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného, že se trestné činnosti dopustil z důvodu zkratu zapříčiněného špatnou rodinnou situací spočívající v nedostatku styku s dcerami a nikoliv ze ziskuchtivosti, neboť soud prvního stupně se v bodech 14. a 15. rozsudku podrobně zabýval rodinnými poměry obviněného ve vztahu k příčině jeho jednání, a uvedenou obhajobu vyvrátil. Poukázal při tom zejména na to, že právní řád nabízí možnosti, jak styk rodičů s dětmi upravit, a je naprosto vyloučeno, aby byly takové situace řešeny pácháním trestné činnosti. Nadto z věrohodné výpovědi svědkyně L. D., bývalé manželky obviněného, vyplývá, že mu styk se starší dcerou AAAAA (pseudonym), ke které má hlubší vztah, umožňovala i ve vězení a po propuštění obviněného se nebránila tomu, aby obě své děti vídal, přičemž zdůraznila, že k mladší dceři BBBBB (pseudonym) jako otec žádný vztah nemá, protože se narodila až po jeho vzetí do vazby. Ve vztahu k obhajobě obviněného soud rovněž zdůraznil, že z provedených důkazů je zištnost jeho motivu patrná, protože byl v okolí místa činu před spácháním trestné činnosti vícekrát a v den přepadení banky přijel o několik hodin dříve, kdy vyčkával na konec pracovní doby a od svého záměru tak mohl kdykoli upustit, přičemž do Ostravy se navíc dopravil vlakem až z Ružomberka. Nalézací soud také připomněl, že obviněný již v době, kdy byl zajištěn, neměl k dispozici finanční prostředky, které získal loupeží. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, v bodě 20. rozsudku poukázal na obstrukční jednání obviněného, a taktéž na to, že k narušení vztahů s dětmi došlo již v dřívější době. Vyzdvihl důkaz v podobě kamerového záznamu, z něhož je jasně patrné, že šlo o předem připravené přepadení banky, a rovněž připomněl, že se opakovaně domáhal vydání finančních prostředků po pracovníkovi banky a po dokonání činu z místa rychle utekl.

41. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření motivu obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Z uvedených důvodů, nebyl prostor ani pro námitky o porušení principu in dubio pro reo, a lze jen zmínit, že rozpory ve výpovědích nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných odlišností ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály.

42. Pokud obviněný soudům vytýkal, že nedošlo k vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie na jeho psychický stav, který by prokázal případnou zmenšenou příčetnost v době spáchání trestného činu loupeže, tak je možné poznamenat, že soudy obou stupňů opakovaně vysvětlily, proč obviněnému nevyhověly. Přibrání znalce z oboru psychiatrie (§ 105 odst. 1 tr. ř.) je nutné, pokud důvodně vzniknou pochybnosti o tom, že obviněný není plně příčetný ve vztahu ke konkrétnímu činu (§ 26, § 27 tr. zákoníku). Proto není důvodný požadavek na to, aby v každé trestní věci, v níž obviněný sám znalce požaduje, byl znalec přibírán. Potřeba zpracování znaleckého posudku se váže k pochybnostem, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a určovací schopnosti, nebo je měl narušeny. Musí proto existovat reálné pochybnost vycházející ze zhodnocení jak chování, tak i projevů obviněného nutnost zkoumat jeho duševní stav (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019). Odvolací soud se s nedůvodností vypracování znaleckého posudku ztotožnil a pouze doplnil, že by to s ohledem na provedené dokazování bylo nadbytečné (srov. bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí objasnily důvody, pro které tento důkaz neprovedly, a vysvětlily, v čem shledávaly jeho nepotřebnost, nejde o tzv. opomenutý důkaz, o který se jedná jen tehdy, když ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].

43. Na základě těchto zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí, je zřejmé, že nedošlo k procesním vadám, a postupy soudů nevykazují nedostatky, které obviněný v dovolání předestíral, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly. Na základě provedeného dokazování lze dojít k závěru, že se soudy věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

b) k nepřiměřenosti uloženého trestu

44. K námitkám vůči nepřiměřenosti uloženého trestu je třeba předeslat, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, neboť výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

45. Nejvyšší soud i přes tento závěr, pro úplnost a nad rámec označených dovolacích důvodů, zmiňuje, že v uloženém trestu obviněnému nelze spatřovat porušení obecných principů proporcionality nebo přiměřenosti, které by bylo spojeno s drakonickou újmou obviněného. Rovněž nelze shledat, že by vyměřený nepodmíněný trest odnětí svobody byl v rozporu s obecnými pravidly pro ukládaní trestů obsaženými v § 37 až 42 tr. zákoníku. Naopak odvolací soud, jenž rozhodoval na podkladě odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného, zkoumal, zda obviněnému uložený trest byl soudem prvního stupně dostatečně zvážen, a to ze všech relevantních hledisek plynoucích z výše citovaných zásad a ustanovení. Poukázal na okolnosti, za nichž k činu došlo, i skutečnosti, které se týkaly osoby obviněného, a všechny okolnosti posuzoval v souladu se zásadami vyplývajícími z ustanovení § 37 až 42 tr. zákoníku. Vysvětlil, proč trest uložený mírně nad polovinou zákonné trestní sazby ve výměře sedmi roků nesplňoval hlediska stanovená v § 38 a 39 tr. zákoníku, a rovněž hodnotil jako polehčující okolnost zejména doznání obviněného, které však, s poukazem na důkazní situaci, absenci jakéhokoli kritického náhledu na spáchanou trestnou činnost a účelovou snahu obviněného zastřít skutečný motiv svého jednání, nijak nepřeceňoval. Ve vztahu k přitěžujícím okolnostem odkázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (srov. body 26. až 31. rozsudku odvolacího soudu).

46. Nejvyšší soud neshledal exces při posuzování okolností rozhodných pro ukládání trestu obviněnému (srov. přiměřeně rozhodnutí č. rozhodnutí 39/1965 a č. 23/1967 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost je vhodné doplnit, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí od dvou do deseti let, a tudíž trest ve výměře devíti roků, je trestem sice přísným, uloženým ve dvou třetinách trestní sazby, nicméně vzhledem k okolnostem přezkoumávané věci se nejedná o trest nepřiměřeně přísný.

47. Nejvyšší soud k námitce obviněného vznesené v doplňku dovolání označeném jako „Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 4 To 223/2019 – doplnění informací“, a sepsaném až dne 30. 1. 2020 přímo k Nejvyššímu soudu, v němž poukázal na ustanovení § 11 tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2011, a to s ohledem na své odsouzení ve Slovenské republice z roku 2011, k němuž podle něj soudy neměly přihlížet, a tedy neměly brát do úvahy skutečnosti z něj plynoucí, nejprve uvádí, že byla uplatněna až po uplynutí lhůty k podání dovolání, protože poslední den této lhůty připadal na 20. 1. 2020. S ohledem na podmínky uvedené v § 265f odst. 2 tr. ř., však lze dojít k závěru, že uvedenou námitkou obviněný rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, ani důvody dovolání, jež lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, nemodifikoval (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 484 až 485, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08), a proto bylo možné posoudit její důvodnost.

48. Je však třeba uvést, že podle § 11 tr. zákoníku, pro účinky rozsudku cizího státu, platí, že trestní rozsudek cizího státu nemůže být vykonán na území České republiky ani tu mít jiné účinky, nestanoví-li zákon nebo mezinárodní smlouva něco jiného (odstavec 1). Na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení se pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky (odstavec 2). Uvedené znění zákona je účinné od 1. 1. 2012 na základě zákona č. 357/2011, Sb., kterým se mění zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle přechodných ustanovení k tomuto zákonu platí, že ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahuje na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie pro trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se do dne 27. 4. 2012 uplatní pouze ve vztahu k pravomocným odsouzením soudem členského státu Evropské unie zapsaným v evidenci členského státu, jehož je odsouzený občanem nebo na jehož území má obvyklé bydliště.

49. Posoudí-li se ve smyslu těchto ustanovení odsouzení, vůči němuž obviněný vznáší výhrady, je třeba zdůraznit, že z rozsudku soudu prvního stupně (srov. bod 18.) se podává, že přihlížel k odsouzení rozsudkem Okresního soudu Dolný Kubín ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. 9 T 50/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Žilině ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 1 To 103/2015, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže. Jde o rozsudek soudu Slovenské republiky (člen Evropské unie), jímž byl obviněný odsouzen za účinnosti uvedené změny § 11 odst. 2 tr. zákoníku, a odsouzen byl rovněž pro trestný čin loupeže, který je trestný i podle práva České republiky. Proto citované ustanovení na daný případ dopadá a soudy nepochybily, jestliže z rozsudku Slovenské republiky dovozovaly účinky tak, jako by se jednalo o rozsudek vydaný soudem České republiky.

50. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud zvažoval skutečnosti rozhodné pro ukládání trestu v souladu s vnitrostátní právní úpravou, a též při respektu k článku 8 odst. 2 Listiny. Druh i výměra trestu jsou obecně ústavním pořádkem předvídané a došlo k zachování testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004).

51. Vzhledem k uvedenému výkladu je nutné zdůraznit, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky nenaplnil, protože vytýkal pouze nedostatky spočívající v procesních vadách nebo ve vadné výměře trestu, jimiž přezkoumávaná rozhodnutí netrpí. Zásady spravedlivého procesu porušeny nebyly, a lze jen připomenout, že soudy obou stupňů již na obdobné výhrady reagovaly a dostatečně se s nimi vypřádaly [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408), a též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13].

VII. Závěr

52. K dovolání Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal vady, které obviněný v dovolání na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. uplatnil. Podané dovolání bylo z části nedůvodné [výhrady soustředěné pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.], a z části bylo podáno z jiných než v zákoně uvedených důvodů, a proto, když tyto závěry mohl dovolací soud učinit na podkladě obsahu spisu a přezkoumávaných rozhodnutí, dovolání jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 24. 3. 2020

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru