Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1190/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaDokazování
Hodnocení důkazů
Pokus trestného činu
Těžké ublížení na zdraví úmyslné
Úmysl nepřímý
Zbraň
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1190.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1190/2020-766

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 8 To 49/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 8/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 40 T 8/2019, byl obviněný J. K. uznán vinným 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, 2) pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

ad 1) dne 8. 3. 2019 v době od 22:30 hodin do 23:00 hodin řídil motocykl značky Honda PCX 125, černé barvy, registrační značka XY, z místa svého bydliště v XY, XY č. p. XY, k restauraci G. nacházející se na XY, XY, ač si byl vědom, že v důsledku vědomě požitého alkoholu, který konzumoval v průběhu několika hodin, až bezprostředně před jízdou, a diazepamu, není schopen bezpečně ovládat a řídit motorové vozidlo, když znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, byla v jeho krvi stanovena hladina alkoholu mezi 0,78 až 1,09 g/kg a koncentrace diazepamu v krevním séru nejméně 200 ng/ml, přičemž tyto látky si vzájemně posilují účinky a ve zjištěné koncentraci vylučují bezpečné ovládání motorových vozidel,

ad 2) následně téhož dne po činu pod bodem 1) vešel do restaurace G. v XY, XY, aby svou přítelkyni B. K., nar. XY, pobídl k odchodu, po opuštění restaurace došlo ke slovní potyčce mezi ním a jeho dcerou L. K., nar. XY, které během rozepře sdělil, že má s sebou nabité zbraně, z batohu vyňal svou legálně drženou opakovací brokovnici Remington 870 Express, výrobní číslo XY, ráže 12/76, načež po dvou výstřelech nábojů obsahujících směs mentolových bonbónů v podobě drobných kuliček a chloridu sodného do vzduchu a opětovném natažení samonabíjecí zbraně v jejím úchopu ve výši hrudníku jedenkrát vystřelil ze vzdálenosti cca 12,6 metrů brokovým nábojem značky Sellier a Bellot ráže 12/70 s hromadnou střelou o počtu 44 ks kulových olověných broků o průměru cca 5 milimetrů do výlohy restaurace G., čímž způsobil průstřel dvojskla výlohy vpravo od vstupu s průnikem částí projektilů a částí roztříštěného skla do vnitřního prostoru restaurace, kde se v danou dobu chvíli nacházelo více než dvacet osob, přičemž lehce zranil R. B., nar. XY, řeznou rankou na palci pravé ruky, Z. K., nar. XY, řeznou rankou na čele a V. P., nar. XY, řezným poraněním na pravém spánku a třemi drobnými řeznými rankami v oblasti pravého lokte, přičemž některé z broků byly způsobilé proniknout kůží člověka a majoritní část byla způsobilá vážně poranit oči přítomných osob hlubokým zástřelem do oka, čímž ohrozil pět nejblíže průstřelu přítomných osob, a to L. M., nar. XY, V. P., nar. XY, Z. K., nar. XY, J. K., nar. XY a J. R., nar. XY, avšak k těmto těžkým zraněním nedošlo pouze shodou okolností na vůli obviněného zcela nezávislých, obviněný nicméně jako zkušený střelec, držitel zbrojního průkazu a zejména osoba, která zbraň nabíjela, věděl, jaké náboje se ve zbrani nacházejí a v jakém pořadí byly nabity ke střelbě, a zejména věděl, kolik osob se v restauraci a v jejím okolí nachází, a tudíž si musel být plně vědom, jaké potencionální nebezpečí hrozí osobám, které budou střelbě vystaveny, přičemž poté, co mu L. T., nar. XY odňal brokovnici Remington 870 Express, výrobní číslo XY, ráže 12/76, V. Š., nar. XY, se jej snažil zpacifikovat dvojitým úderem do motocyklové přilby, kterou měl obviněný na hlavě, v reakci na to obviněný ukročil a od pravého boku vytasil záložní zbraň Glock 19, výrobní číslo XY, ráže 9 x 19, kterou směřoval proti V. Š., čímž ho vyděsil, a donutil ho k okamžitému ústupu přes ulici zpět do restaurace, přičemž shora popsaným jednáním způsobil obviněný majiteli restaurace D. M., škodu na majetku ve výši 23.068 Kč.

2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, shora uvedených brokovnice a pistole uložených v režimovém skladu OSZBM KŘP hl. m. Prahy pod č. j. KRPA-333784/ČJ-2019-0012IY.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 8 To 49/2020, odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti činu pod bodem 2), neboť považoval za vadné jeho právní posouzení jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž nepopíral, že spáchal čin v bodě 1), neboť jel opilý, ani to, že v bodě 2) začal střílet do vzduchu. Popíral však, že by měl v úmyslu komukoli ublížit. Jakým způsobem došlo k prostřelení okna, si však nedokáže vysvětlit. Vždy uváděl, že do vzduchu střílel vědomě a úmyslně, nicméně nebylo jeho záměrem vystřelit ostrými náboji do výlohy restaurace, a proto považoval za vhodné toto jemu za vinu kladené jednání posoudit jako trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku.

5. Odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nezabýval jeho námitkami uvedenými v odvolání, a že je nesprávně interpretoval, a případnému posouzení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku nevěnoval potřebnou pozornost, a to zejména ve vztahu k subjektivní stránce jemu za vinu kladeného trestného jednání.

6. Výhrady obviněný zaměřil i proti provedenému dokazování, protože podle něj soudy ignorovaly všechny důkazy svědčící v jeho prospěch a skutečnosti z nich plynoucí deformovaly v jeho neprospěch. Zejména pominuly podstatné pasáže z výpovědí svědků L. K., T. V. a J. Č. o tom, že vědomě nestřílel do restaurace, nebo že mu do střelby mohla zasáhnout další osoba, a nechtěl nikomu ublížit. Ani odvolací soud uvedené nedostatky v deformovaných a ignorovaných důkazech neodstranil, a v bodech 17. až 24. přezkoumávaného usnesení rozvedl vlastní úvahy, jimiž ještě více namítaná pochybení prohloubil, a proto nemůže obstát jeho závěr o správnosti právní kvalifikace.

7. Jestliže odvolací soud si sám odpovídal na položené otázky, vadně interpretoval obhajobu obviněného, neboť nebral do úvahy, že uváděl, že si byl vědom, že se v brokovnici za několika slanými náboji nachází i brokové střelivo, ale hájil se tím, že se domníval, že vystřelil toliko dvakrát. Soudy též vadně posuzovaly jeho opilost a vliv diazepamu, které mu kladly k tíži v bodě 1), avšak tuto skutečnost již nehodnotily u bodu 2). Skutečnost, že si myslel, že vystřelil pouze dvakrát slané náboje, plyne z jeho jasného konstatování, které sdělil T. V., že nabil patrony solí, aby nikoho nezabil. Vždy hovořil o dvou výstřelech a vycházel ze zkušenosti, jak standardně brokovnici nabíjí, než z toho, jak ji reálně daného večera nabil. Pokud za této situace dospěly soudy k závěru, že musel vědět, že třetí náboj již není slaný, pak je to v rozporu s tím, co ihned po události sdělil svědkovi J. Č. Za nesprávný považoval závěr o nemožnosti zásahu jiné osoby do manipulace se zbraní, protože není podložen žádným odborným stanoviskem, když nelze pominout vyhrocenost situace i ovlivnění obviněného alkoholem a diazepamem a výrok T. V., jenž zásah jiné osoby připustil. Proto, pokud došlo ke třem výstřelům, mohla se nějaká osoba např. zavěsit na ruku obviněného, a tím jeho střelbu ovlivnit. Obviněný se neztotožnil s odvolacím soudem, že by na počet výstřelů bylo možné usuzovat, neboť nerušenost pohybů obviněného nelze zjistit pouze ze zvukového záznamu, a není vyloučeno, že svědkyně L. K. mohla strhnout zbraň směrem dolů, a to i s ohledem na rychlý sled prvních dvou výstřelů. Podle obviněného soudy jeho výpověď dezinterpretovaly a nesprávně ji posoudily, stejně jako i výpovědi zmíněných svědků, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

8. I přes uvedená pochybení v provedeném dokazování obviněný vytýkal vady v právním posouzení skutku, při němž bylo nutné vycházet z jeho vnitřního postoje a nikoliv ze způsobeného následku, a soudy se tedy prvotně měly zabývat tím, co obviněný zamýšlel a nebylo možné postihovat to, co svým činem způsobit nechtěl. Ani nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, ale musí vyplynout z výsledků provedeného dokazování, které podle obviněného svědčilo o obecném ohrožení, a k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016, a ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 40/2013. Z hlediska zavinění a nepřímého úmyslu zmínil rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, a ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 842/2009, a pro to, aby je bylo možné aplikovat, zopakoval, že v dané věci byl přesvědčen, že měl ve zbrani nabity náboje plněné solí.

9. K nesprávnosti použité právní kvalifikace obviněný zopakoval i své argumenty uplatněné již v odvolání, že se ke všemu doznal vyjma toho, že měl úmysl někomu ublížit, a neexistovala u něj pohnutka (mimo jeho hádku s dcerou), z níž by bylo možné dovodit jiný motiv, než nevhodný způsob řešení verbálního konfliktu s dcerou, a to střílením do vzduchu. Užitá zbraň byla obranná brokovnice nabitá solnými náboji, nejednalo se o útočnou zbraň. Proto, pokud by měl obviněný úmysl ublížit většímu počtu lidí, tak by zbraň nabyl jinými náboji a střílel ihned po příchodu do restaurace. Svůj útok necílil na hosty restaurace, ale směřoval dva výstřely do vzduchu tak, aby nebyly schopny nikomu ublížit a jejich účinek byl omezen, což svědčí i o tom, že třetí výstřel do okna restaurace nezamýšlel, nemířil a šlo o nechtěný výstřel. Intenzitu útoku je nutno zkoumat objektivně. Znalci však připustili, že mohlo dojít k vážnému poranění osob v restauraci, a jestliže soudy dospěly k závěru, že broky by vniknutím do očí způsobily těžký následek, jde o pouhou možnost, a nelogickou hypotézu soudů. Většina návštěvníků byla v jiném postavení než čelem k výloze, a proto je možnost, že by došlo k poranění jejich očí téměř nulová, což vylučuje použití přetěžující okolnosti podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný v té souvislosti namítl, zda se nejedná o tzv. nezpůsobilý pokus, resp. pokus nezpůsobilým prostředkem, byť ten přichází v úvahu spíše při nedostatečné škodlivosti činu a není beztrestným. Tato okolnost měla být soudy rovněž vzata v úvahu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003). Podle obviněného bylo možné v uvedeném smyslu počítat pouze s jednou střelou. Měl možnost, kdyby to byl jeho záměr, střílet vícekrát, avšak bylo třeba zvážit, že dva neletální výstřely směřoval do vzduchu tak, aby nebyly schopny způsobit žádná zranění. Věk a fyzická kondice nehrály významnější roli, nicméně rozhodné bylo to, že byl pod silným vlivem alkoholu a diazepamu, nosí silné brýle, měl na hlavě helmu, pršelo a vešel do interiéru restaurace a brýle se mu po východu ven zamlžily. Proto měl omezenou schopnost zrakových vjemů, která v kombinaci s alkoholem a diazepamem vedla k nedostatečné kontrole nad zbraní a přesvědčení obviněného, že nemůže způsobit vážná zranění. Žádné slovní projevy obviněného pak nenaznačovaly, že by chtěl komukoli pomocí své zbraně ublížit. Pokud by jeho úmyslem bylo nedbat zdraví osob v restauraci, tak mu nic nebránilo, aby střílel již po svém příchodu, příp. střílel na svoji dceru, aniž by nejprve vystřelil dvakrát do vzduchu. Sám byl překvapen ze způsobeného následku, neboť podle jeho přesvědčení měla ze zbraně vyjít opět jenom sůl a ne broky, což jednoznačně svědčí o tom, že ani eventuálně nezamýšlel způsobení jakékoli újmy.

10. Obviněný považoval za podstatné, že soudy při úvahách o právní kvalifikaci podle § 145 odst. 1, 2 tr. zákoníku nezvažovaly jeho ovlivnění alkoholem a diazepamem, které bylo důležité pro posouzení jeho činu v bodě 1) podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv již pro právní posouzení skutku pod bodem 2). Považoval za absurdní, pokud soudy neschopnost ovládat motorové vozidlo zvažovaly jen k části jeho jednání, kdežto v další části došly k závěru, že byl způsobilý ke střelbě ze zbraně, neboť v okamžiku posledního výstřelu ji měl mít plně pod kontrolou a mohl s ní zcela nerušeně nakládat, a tudíž určit směr a prostor, do kterého vystřelí. Kombinace alkoholu a diazepamu, jestliže ovlivňuje motorické funkce a jejich koordinaci, tudíž musela nutně ovlivnit i schopnost řádně nabít a ovládat zbraň, uvědomit si, kolikrát vystřelil, a jaký náboj by měl následovat.

11. Z rozvedených důvodů obviněný nesouhlasil se závěrem o úmyslném zavinění a za nesprávný považoval závěr odvolacího soudu, že se nejednalo u nedbalost, protože o obhajobu, že by čin v bodě 2) spáchal z nedbalosti, nešlo. Obviněný nepopřel, že vystřelil ze zbraně třikrát, ani to, že třetí výstřel (o kterém si však myslel, že je druhý) vyšel ze zbraně směrem k restauraci, ale zdůraznil, že když potřetí stiskl spoušť, jeho úmysl nesměřoval ke zranění více osob, ale ke zdůraznění svých argumentů, přičemž varianta o zranění více osob nebyla pro obviněného přijatelná.

12. Závěrem obviněný shrnul, že soudy ignorovaly a deformovaly důkazy, zejména ty, které prokazovaly jeho vědomostní složku ohledně počtu výstřelů a charakteru nabitých nábojů, a že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Zdůraznil i vadnost právní kvalifikace podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze, zrušil, a sám obviněného uznal vinným v bodě 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2) zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a repliky k němu

13. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se neztotožnil s tím, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami obviněného, protože této výhradě neodpovídá obsah přezkoumávaného usnesení (viz jeho strany 3 až 6). Naopak shledal, že odvolací soud učinil předmětem své přezkumné činnosti všechny námitky uplatněné obviněným v jeho odvolání, které nyní jako dovolatel v podstatě opakuje. Pokud se však s nimi soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

14. Dovolací námitky směřující proti výroku o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, že soudy deformovaly důkazy a nepřihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, zejména k těm, na které obviněný poukazoval, jsou výhradami skutkovými a stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž sám státní zástupce podotkl, že k vadám, které obviněný v provedeném dokazování spatřoval, nedošlo ani ve vztahu k výpovědi svědkyně L. K., a ani v případě svědectví T. V., a to z důvodů, které podrobně vysvětlil. Podle státního zástupce obviněný přecenil i význam svědectví J. Č. Za správný podle výsledků provedeného dokazování označil závěr o nepřímém úmyslu, který neznamená, že obviněný chtěl jinému ublížit. Ani informace obviněného o tom, že náplň nábojů byla pozměněna a obsahovala sůl, neodporuje zjištěnému skutkovému stavu. Nelze však z tvrzení obviněného vyvodit, že by neměl přehled o všech nábojích nacházejících se ve zbrani, o jejich počtu a palebné síle. Již vůbec nelze vyloučit, že by obviněný nevěděl, jaký následek může po předchozích dvou výstřelech slepými náboji do vzduchu skloněním zbraně a vysláním ostrého projektilu na restauraci plnou lidí způsobit, a že s tímto nepříznivým hrozícím následkem nebyl srozuměn. K námitkám obviněného též zdůraznil, že nebyl zjištěn takový podklad, jenž by odůvodňoval to, aby soudy přijaly skutkovou verzi prosazovanou obviněným, podle níž měl jednat při třetím výstřelu tak, jakoby vystřelil teprve podruhé. Bez jakýchkoli pochybností totiž došlo ke třem výstřelům, což nenapadá ani obviněný, který musel před třetím výstřelem potřetí nabít, dvakrát zmáčknout spoušť, především jako osoba výstřelům zcela bezprostředně a nejblíže přítomná slyšet, nikoli jeden, ale dva předchozí výstřely, byť následovaly v rychlém sledu po sobě.

15. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného o nesprávnosti právní kvalifikace podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 tr. zákoníku v případě skutku pod bodem 2). Zdůraznil zejména to, že odvolací soud se při posouzení věci zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, i případnou možností, že šlo o obecné ohrožení, což však oba soudy odmítly vzhledem k nenaplnění znaku objektivní stránky, nikoli z důvodů, které by měly původ v posouzení zavinění, jak se nyní snaží tvrdit dovolatel (blíže body 60. až 62. rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. usnesení odvolacího soudu). Na uvedené pasáže státní zástupce v plné míře odkázal.

16. K ovlivnění obviněného alkoholem a diazepamem při právním hodnocení skutku popsaného pod bodem 2) se státní zástupce ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, a pokud se obviněný domáhal nezpůsobilosti k výkonu určité činnosti (k řízení motorových vozidel), zaměnil jí s otázkou příčetnosti (nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti), což však jsou právně zcela odlišné pojmy. Stav vylučující schopnost vykonávat bezpečně určité činnosti, při kterých by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku, neznamená, že by osoba nezpůsobilá k výkonu speciální činnosti byla současně nepříčetná či že by její příčetnost, resp. rozpoznávací a ovládací schopnosti musely být podstatně sníženy. V otázce příčetnosti obviněného v posuzovaném případě žádné pochybnosti nejsou, jak ostatně dokládá zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který stvrdil znalec MUDr. Petr Kubej ve své výpovědi.

17. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného vzhledem ke shora uvedenému podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

18. S tímto stanoviskem státního zastupitelství se prostřednictvím obhájce obviněný neztotožnil, a tvrdil, že to byl státní zástupce, kdo vytrhl výpovědi svědků z kontextu. Na rozdíl od argumentace státního zástupce setrval na tom, že bylo prokázáno, že po příjezdu na místo činu z restaurace víceméně okamžitě odešel, aniž by se čehokoli dopustil, a k incidentu se střelbou došlo až poté, co svědkyně L. K. vyšla za ním ven a přes jeho odpor s ním komunikovala. Státní zástupce podle obviněného přebíral bezdůvodně závěry z odůvodnění soudů, proti kterým vznesl námitky v podaném dovolání, a znovu sám vyjádřil názory k obsahu a tvrzení uvedené svědkyně, i tomu, co na rozdíl od státního zástupce z této výpovědi dovozoval. Své úvahy sdělil i k názoru státního zástupce o okolnostech, za kterých došlo podle něj k namíření zbraně, neboť nesouhlasil s tím, jak je státní zástupce ve svém vyjádření prezentoval a zdůraznil, že skutečnosti vedoucí k závěru o úmyslném zavinění byly soudy nesprávně zjištěny v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

19. Obviněný svou kritiku vznesl k úvaze státního zástupce ohledně výpovědi svědka T. V., protože svědek uvedl přesně to, na co odkazoval obviněný ve svém dovolání, a podobně jednostranně a účelově státní zástupce hodnotil i výpověď svědka Č. Závěry státního zástupce považoval za obrácení důkazního břemene v jeho neprospěch a popření zásady presumpce neviny. Za vadnou interpretaci dovolání státním zástupcem obviněný označil i jeho závěr o nezpůsobilosti k výkonu určité činnosti a zopakoval smysl, v jakém své námitky vyjádřil, a to, že byl ignorován fakt, že alkoholové a diazepamové spolupůsobení nutně muselo ovlivnit i jeho schopnost řádně nabít a ovládat zbraň, uvědomit si, kolikrát bylo ze zbraně vystřeleno a jaký náboj by měl následovat. Vše se podle obviněného odehrálo ve velmi rychlé, emočně vypjaté situaci. Argumentace obviněného tak směřuje toliko do posouzení subjektivní stránky trestného činu, kdy uvedené ovlivnění mělo nutně vliv na to, do jaké míry si uvědomoval (složka vědění) rozhodné skutečnosti. Z výše uvedených důvodů obviněný setrval na svém dovolání.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

21. Proto, aby Nejvyšší soud mohl věcnou správnost dovoláním napadených rozhodnutí posoudit, je třeba, aby námitky, o něž je dovolání opíráno, korespondovaly s některým důvodem dovolání vymezeným v § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř.

22. Obviněný dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

23. Zjištěnému skutku lze podle tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].

24. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

25. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě § 265b odst. písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.

26. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

27. Nejvyšší soud aplikoval uvedené podmínky tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10).

28. K tomu je však nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud do samotného hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně a do skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly, zasahuje především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Jde totiž o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05), což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

29. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že větší část námitek obviněného na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně nedopadá, a to zejména pokud namítal, že soudy nižších stupňů ignorovaly všechny důkazy svědčící v jeho prospěch, a okolnosti z důkazů plynoucí deformovaly v jeho neprospěch, přičemž pominuly některé údaje ve výpovědích svědků L. K., T. V. a J. Č., nebo jestliže obviněný tvrdil, že vědomě vystřelil jen dvakrát. Obviněný však v těchto výhradách spatřoval porušení pravidel spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud, ještě předtím než přistoupil k posouzení právních výhrad, dostál své povinnosti zkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, též stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.), zda nebyl obviněný v rámci trestního řízení dotčen na svých ústavně zakotvených právech.

30. Zmiňované skutkové námitky obviněného nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soud prvního stupně věnoval všem shromážděným důkazům s potřebnou pozorností a zaměřil se na skutečnosti, které obviněný v rámci své obhajoby uplatňoval. Posuzoval obsah výpovědí L. K., T. V. i J. Č. (viz body 5., 11. a 13 rozsudku soudu prvního stupně) a provedl celou řadu dalších důkazů, o které rovněž opíral své závěry ohledně skutku popsaného v bodě 2) výroku o vině. Vysvětlil (viz bod 39. a násl. rozsudku soudu prvního stupně), jak tyto výpovědi hodnotil, jaké okolnosti z nich vyplynuly a z jakých důvodů učinil závěry o věrohodnosti provedených důkazů. Rovněž rozvedl, na podkladě jakých zjištění učinil závěry ohledně použití zbraně, a vysvětlil, jakým způsobem se celý incident odehrával. Přesvědčivě rozhodné okolnosti popsal v bodech 39. až 46. rozsudku, přičemž své závěry podložil jím řádně provedenými a hodnocenými důkazy. Na jejich podkladě lze zmínit, že uvedený postup soudu prvního stupně nesvědčí o pravdivosti výhrad, které obviněný v dovolání učinil.

31. Odvolací soud měl na paměti povinnosti plynoucí z § 254 odst. 1 tr. ř. a neopomněl reagovat na podstatné námitky obviněného. Rovněž zkoumal důslednost soudu prvního stupně při provádění důkazů a v potřebné míře posuzoval, zda byla práva obviněného v procesu dokazování dostatečně zajištěna a akceptována. Vzhledem k tomu, že žádné vady nezjistil, vyjádřil své názory v bodech 13. až 17. usnesení, kde shrnul správnost obviněným rozporovaného postupu soudu prvního stupně. Nelze přisvědčit ani tomu, že by se nezabýval obhajobou obviněného zaměřenou na účinek jeho střelby, povahu nábojnic, jimiž střílel, i okolnosti, za kterých k tomu došlo. Je tak zřejmé, že se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, a zkoumal i to, zda a jak měl obviněný nabitou zbraň, zda ji v době incidentu plně ovládal, a zda věděl, kolikrát z ní vystřelil (srov. body 17. až 23. usnesení odvolacího soudu). Pokud toto rozhodnutí neobsahuje podrobnější odůvodnění, nebo v některých pasážích na rozsudek soudu prvního stupně jen odkazuje, je vhodné zmínit, že jde o běžnou praxi, neboť soud druhého stupně není povinen rekapitulovat veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění. Jestliže se soud druhého stupně ztotožní s postupem soudu prvního stupně, zpravidla toliko odkáže na odůvodnění tohoto soudu. Takové rozhodnutí nadřízeného soudu není jen z uvedeného důvodu nepřezkoumatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 356/2017, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, § 26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud v přezkoumávané věci dostál.

32. Nejvyšší soud po zvážení shora uvedeného, na podkladě zjištěných skutečností plynoucích z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, shledal, že soudy svá vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti všech rozhodných okolností, zejména těch, proti nimž obviněný brojil, založily na pečlivém uvážení všech objektivních skutečností, které zjistily, a jejich skutková zjištění i na nich založené právní závěry jsou jejich logickým důsledkem a vyústěním.

33. K výhradám obviněného je nutné zmínit, že není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Je třeba připomenout, že tyto zásady nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry, z nichž soudy dovodily naplnění skutkové podstaty násilného trestného činu proti zdraví poškozených, včetně její objektivní a subjektivní stránky, dostatečně důkazně podložené, neboť vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem, které vzešly z výsledků provedeného dokazování. Soudy se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

34. Proto, když Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, ani případné existence tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), mohl na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění posuzovat důvodnost námitek obviněného proti naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

V. K právním námitkám

35. Jestliže z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v procesu dokazování žádné nedostatky, které by založily extrémní nesoulad, bylo možné pro obviněným namítané právní výhrady vycházet z okolností, jak byly zjištěny a popsány v tzv. skutkové větě, neboť pouze ty jsou podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. Proto Nejvyšší soud posuzoval důvodnost výhrad obviněného vůči činu pod bodem 2), jimiž zpochybňoval správnost jeho právního posouzení jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, u něhož po formální stránce spatřoval nenaplněným znak subjektivní stránky (srov. shrnující materiál č. 36/2004-18 Sb. rozh. tr.).

36. K námitkám obviněného zaměřeným proti posouzení jeho zavinění k následku způsobení těžké újmy u více osob, je třeba uvést, že přezkoumávaná rozhodnutí obsahují dostatek podkladů o tom, na základě jakých okolností soudy na zavinění obviněného usuzovaly. Popsané úvahy soudů svědčí o tom, že se se subjektivní stránkou obviněného podrobně zabývaly a jeho zavinění k následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozených zkoumaly na podkladě výsledků provedeného dokazování a okolností, za nichž k útoku ze strany obviněného došlo. Zejména soud prvního stupně detailně rozebral zjištěné objektivní okolnosti relevantní pro posouzení subjektivní stránky obviněného (srov. body 51. až 58. rozsudku soudu prvního stupně). Vycházel z celkového vztahu obviněného ke zbraním, podrobně popsal okolnosti, které činu předcházely, i to, jak zbraně do batohu vzal a jak s brokovnicí těsně před činem i v jeho průběhu nakládal. Soustředil se i na to, že to byl obviněný, kdo nábojnice do zbraně nabil, a posoudil, za jakých okolností vystřelil. Kromě toho se zabýval podrobně situací, za které obviněný nejprve do restaurace vstoupil, hodnotil hádku s dcerou před restaurací i to, jakým způsobem do vitríny restaurace obviněný vystřelil. Na základě uvedených skutečností, které soudy objasnily, bylo prokázáno, že obviněný měl přehled o místě spáchání trestného činu, věděl, že v restauraci G. jsou hosté. Rovněž bylo možné určit, jaké měl v době spáchání činu rozhledové poměry. K tvrzení obviněného činěnému v rozporu s výsledky provedeného dokazování, je vhodné dodat, že z žádného relevantního důkazního prostředku objektivně nevyplynulo, že mu do střelby někdo zasáhl. Tuto možnost navíc soud prověřoval, stejně jako i to, zda obviněný mohl předpokládat následky, jež jsou se střílením nábojnicí s broky spojeny. Soud neopomněl hodnotit ani motiv, jenž vedl k násilnému chování obviněného, a jeho osobnostní rysy. Po zvážení všech těchto poznatků a zhodnocení balistického zkoumání dospěl soud k závěru, že v jednání obviněného lze shledat právní teorií definované znaky nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, jaké náboje má v brokovnici nabité, a znal účinky jednotlivých nábojů i pravidla bezpečné střelby. S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti byl důvodně učiněn závěr, že obviněný věděl, že svou snahou vystrašit svědkyni L. K. nemířenou střelbou ve směru restaurace G., může (při posledním výstřelu mířeným do vnitřních prostor této restaurace) osobám sedícím u skleněné vitríny, kterou prostřelil, a kde se nejvíce projevil účinek vystřelených broků, způsobit jako následek poranění oka. Tím pádem i věděl, že svým jednáním může porušit veřejný zájem spočívající v ochraně lidského zdraví, tj. normálních tělesných a duševních funkcí organismu, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn.

37. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně o nepřímém úmyslu obviněného podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ztotožnil a v souladu s jeho úvahami doplnil, že v případě, kdy obviněný sklonil hlaveň zbraně do takřka vodorovné polohy, a ze vzdálenosti 12 metrů s ní zacílil směrem k restauraci G., věděl, že výstřelem do míst, kde jsou sedící osoby, může nastat následek v jejich závažném poranění. Bezprostředně před střelbou byl osobně v restauraci přítomen, a tudíž seznal, že je plná hostů, které může s ohledem na její vnitřní uspořádání hromadnou střelbou někoho zasáhnout. Pro takový závěr odvolací soud vycházel ze zkušenosti obviněného, který jako držitel zbrojního průkazu a majitel předmětné zbraně a střeliva znal i její účinky, a s možnými následky při jejím použití byl srozuměn. Vzhledem ke krátké vzdálenosti, ze které střílel, a znalosti interiéru restaurace, neakceptoval soud ani obhajobu obviněného o snížené viditelnosti kvůli zamlženým brýlím, nebo to, že nemohl důvodně spoléhat, že nikdo uvnitř objektu neutrpí závažné poranění mající povahu těžké újmy na zdraví (srov. bod 23. usnesení odvolacího soudu).

38. Z uvedeného lze shrnout, že soudy soustředily svou pozornost jak na průběh útoku, tak na mechanismus možného vzniku zranění. Pro posouzení hrozícího následku vyšly vedle svědeckých výpovědí také ze záznamů kamerového systému z místa činu (č. l. 463 až 470 spisu), a újmu, která útokem obviněného hrozila, vymezily v závěru popisu skutku. Faktická porucha zdraví, když poškození utrpěli jen nevýznamné oděrky v obličeji, nenaplnila žádné z hledisek těžké újmy vyjádřených v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku, avšak z výsledků podrobného dokazování, zejména ze závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika (č. l. 428 verte spisu), je patrné, že zranění, jež poškozeným hrozilo a v případě zasažení oka, mohla představovat znak ublížení na zdraví v podobě trvalých následků podle § 122 odst. 2 písm. d), případně e) nebo i) tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že soudy zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti s trestným jednáním obviněného související, a to zejména s ohledem na to, jak se před činem i při činu a po něm udály, i to, za jakých subjektivních okolností k činu obviněného došlo, a proto nebylo možné přisvědčit obviněnému, že nejednal úmyslně ve vztahu k možným následkům na zdraví osob sedících v restauraci. Nejvyšší soud neshledal v úsudku soudů a uvážení rozhodných okolností žádné nedostatky nebo vadné úvahy, naopak ze všech skutečností, které soudy posuzovaly a v přezkoumávaných rozhodnutích konstatovaly, plyne, že nepřímý úmysl obviněného správně zjišťovaly z objektivních skutečností, jež vyplynuly z výsledků provedeného dokazování. Z tohoto hlediska mají závěry učiněné oběma soudy podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech, a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

39. Nejvyšší soud, jenž neshledal v právním posouzení činu v bodě 2) obviněným vytýkané vady a přisvědčil závěrům soudů, jen na jejich podporu a pro úplnost ke správnosti použité právní kvalifikace dodává, že pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo bezprostředně směřuje k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jiného, avšak k dokonání činu nedošlo. Jde o úmyslný trestný čin, u něhož úmysl pachatele musí směřovat k poruše zdraví poškozeného. V případě pokusu (§ 21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání trestného činu není pokus trestný (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298).

40. Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, ač v obou případech takový těžký následek hrozil. Následek (účinek) je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění. O pokus ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§ 15 tr. zákoníku), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má úmyslný charakter, protože pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat alespoň jako možný.

41. Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se mu vztahovalo v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§ 15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225.).

42. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.

43. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).

44. V projednávané trestní věci soudy shledaly, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tedy že věděl o možnosti způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Lze připomenout, že u nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).

45. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal závěr o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku správným a v souladu s rozhodnými kritérii a shora rozvedenými teoretickými pravidly pro jeho posuzování. Je možné jen připomenout, že i když obviněný střílel z brokovnice, z níž vystřelené brokové nábojnice nebyly v daném případě způsobilé přivodit smrt osoby nebo při zásahu do těla jí způsobit těžkou újmu, tak ta mohla nastat za situace, kdy by bylo zasaženo oko hostů restaurace. Z těchto důvodů je zřejmé, že obviněný nechtěl těžkou újmu osobám sedícím v restauraci přivodit, a tedy nejednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak však bylo výše rozvedeno, obviněný znal všechny rozhodné okolnosti, které byly výše popsány a soudy řádně zhodnoceny, a věděl, že při výstřelu s brokovou nábojnicí z brokovnice při jejím úchopu ve výši hrudníku, což odpovídalo u osob v restauraci sedících úrovni jejich hlav (viz obrázky z kamer v době zásahu na č. l. 469 spisu), i když jen jedenkrát vystřelil ze vzdálenosti cca 12,6 metrů brokovým nábojem značky Sellier a Bellot ráže 12/70 s hromadnou střelou o počtu 44 ks kulových olověných broků o průměru cca 5 milimetrů do výlohy restaurace G., čímž způsobil její průstřel s průnikem částí projektilů a částí roztříštěného skla do vnitřního prostoru restaurace, mohl broky zasáhnout obličej některé ze sedících osob a uvedený možný následek způsobit. Takovou újmu mohl způsobit více osobám na uvedených pozicích v restauraci v blízkosti roztříštěné vitríny sedících. S ohledem na znalost povahy nábojů i jejich účinku byl s takovým následek srozuměn.

46. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl v souladu s obsahem přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů k závěru, že obviněný se v bodě 2) mimo jiných trestných činů, proti nimž jeho dovolání nesměřovalo, dopustil pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť jeho znaky naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Výhrady proti vadnosti této právní kvalifikace byly shledány ze všech popsaných důvodů neopodstatněnými.

47. Při takto uvedeném závěru lze jen pro úplnost dodat, že obviněnému nebylo možné přisvědčit v požadavku na posouzení činu v bodě 2) jako trestného činu podle § 272 tr. zákoníku, a to proto, že bylo jako správné shledáno posouzení podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť platí, že při naplnění skutkové podstaty jednoho trestného činu, nelze na základě stejných skutkových zjištění usuzovat na naplnění znaků jiného trestného činu, v této věci např. obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr. a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014). Dále je nutné zdůraznit, že odvolací soud, byť obviněný tuto skutečnost v dovolání rozporuje, se nevhodností této odlišné právní kvalifikace zabýval a správně vysvětlil, proč na čin obviněného nemůže jiná právní kvalifikace dopadat (srov. bod 24. usnesení odvolacího soudu).

48. K jinak správným závěrům odvolacího soudu Nejvyšší soud jen pro úplnost též zmiňuje, že trestný čin obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku je obecně nebezpečným činem, jímž je ohrožen život a zdraví lidí či majetek více lidí. Dopustí se ho ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi (nejméně 7 osob, viz rozhodnutí č. 39/1982 Sb. rozh. tr.) v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Obecné nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Je pro ně typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. rozhodnutí č. I/1966, a č. 12/1988 Sb. rozh. tr., a též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§ 140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2770). Kromě již výše uvedeného je zřejmé, že u úmyslné střelby z brokovnice, kterou obviněný ohrozil zdraví byť několika osob, o takový obecně nebezpečný delikt nešlo.

49. K námitce obviněného o tom, že soudy nebraly, na rozdíl od činu v bodě 1) v potaz to, že byl pod vlivem alkoholu a léčiv, je příhodné ve stručnosti uvést, že i touto skutečností se soudy nižších stupňů zabývaly, a proto na jimi uváděné důvody lze odkázat (srov. bod 56. a 57. rozsudku soudu prvního stupně a bod 22. usnesení odvolacího soudu). Nadto může Nejvyšší soud zdůraznit, že obviněný svou obhajobu staví na tom, že ovlivnění alkoholem snižovalo jeho schopnost nakládat se zbraní, avšak pomíjí, že v takovém stavu s ní podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, nebyl oprávněn vůbec zacházet. Podle § 29 odst. 3 písm. b) citovaného zákona totiž platí, že držitel zbrojního průkazu skupiny A až E nesmí nosit zbraň nebo s ní na veřejnosti nebo na místě veřejnosti přístupném jakkoliv manipulovat, pokud je jeho schopnost k této činnosti snížena požitím alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek, léků nebo v důsledku nemoci. Na základě výsledků provedeného dokazování nicméně bylo v této věci prokázáno, že obviněný uvedené povinnosti nedbal. Jen k jeho tíži (což by však bylo v rozporu s § 265p odst. 1 tr. ř.) by bylo možné zmínit, že tím porušoval svou zákonem stanovenou povinnost, což by vedlo k jeho správněprávní odpovědnosti. Obviněný se do uvedeného stavu dostal po předchozím požití návykových látek, jak o tom svědčí závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Kubeje, který u obviněného vyloučil komplikovanou či patickou opilost, a uvedl, že se jednalo o opilost prostou lehkého až středního stupně. Potvrdil, že jeho rozpoznávací schopnosti ve vztahu k trestné činnosti byly zachovalé a schopnosti ovládací byly mírně sníženy, nikoli však forenzně významně (č. l. 389 spisu). Z těchto důvodů nelze u obviněného kvůli ovlivnění alkoholem a léky vylučovat jeho trestní odpovědnost, přičemž to nemůže být ani polehčující okolností, neboť je požil dobrovolně, a do stavu mírného ovlivnění smyslů se uvedl sám (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 474/2018). Navíc vykonával činnost škodlivou nejen z hlediska trestního práva, ale zakázanou normami práva správního, a proto je zcela na místě, aby nesl důsledky svého jednání spáchaného pod vlivem těchto látek, jež bylo plně uvědomělé a ovládané, jak bylo výše podrobně vysvětleno.

VI. Závěr

50. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání směřující proti bodu 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně není důvodné. Takový závěr bylo možné učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je zcela přiléhavá a správná. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru