Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1171/2020Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaNásilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci
Podněcování k trestnému činu
Subsidiarita trestní represe
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1171.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 364 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

§ 352 odst. 2,3 písm. b) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1171/2020-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 198/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 T 16/2019, a rozhodl takto:

Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 25 T 16/2019, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného M. L. stíhaného pro přečin podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 4. 2019 v 23:03 hodin v XY, XY, v místě svého bydliště, prostřednictvím svého osobního počítače (doposud nezjištěných identifikačních údajů), úmyslně veřejně vystavil na svém facebookovém profilu s uživatelským názvem „M. L.“ (konkrétní URL adresa www.facebook.com/m.l. XY), příspěvek ve znění:

„Z. je druhý Hitler a je nutné ho podřezat jako svini. Člověka, který nedrží dohody a smlouvy jistě lze nazvat proradným prasetem a slušní lidé se takové morální zrůdě vyhýbají. Adolf Hitler takovou morální zrůdou byl. Nedodržoval žádné dohody a smlouvy. Český stát, který uzavře smlouvu a poté zneužije parlament, aby smlouvu porušil, klesl na úroveň proradného prasete. Poslanci, kteří zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí, jsou smradlavá, proradná prasata. Nejsou to lidé a je dovoleno je zabíjet. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že takové zrůdy je nutné pozabíjet, aby svou morální zrůdností nenakazili zbytek národa. Debilní senilní bolševik Z. se rozhodl zákon podepsat a je ho potřeba zabít též. Ideálně takovou zrůdu podřezat, jako přestárlou svini a nechat vykrvit a poté spálit. Morálním zrůdám je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Není možné dále tolerovat ničemnost hloupých a všehoschopných zvířat. Taková zvířata nejsou vhodná ani na mýdlo. Hromadu sraček lze pouze spálit. Nejde o peníze církvím. Jde o to, že svým proradným chováním prasata včetně prezidenta legitimovala porušování dohod a smluv mezi lidmi. Prezident státu dává příklad lidem, že je normální a úplně přirozené poté, co je plněno jednou stranou, jednostranně nerespektovat závazek. Je to stejné, jako když dělník nedostane dohodnutou mzdu nebo živnostník nedostane zaplaceno. Pokud se nelze dovolat jinak práva, je nutné takové zlo vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezávat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou“,

postoupena Úřadu městské části Praha 8, neboť by se mohlo jednat o přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.

2. Proti označenému usnesení soudu prvního stupně podala stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 198/2020, byla stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

3. Pro úplnost je třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů se věcí obviněného nezabývaly poprvé. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 12. 2019, sp. zn. 25 T 16/2019, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro shodně popsaný skutek, což bylo kvalifikováno jako přečin podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, zastaveno, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 8 To 46/2020, bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení soudu prvního stupně zrušeno a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 198/2020, podal v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jakož i na dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Po zevrubné rekapitulaci dosavadních výsledků řízení dovolatel poznamenal, že soudy se v řízení zabývaly možným právním posouzením jednání obviněného jako přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, popřípadě přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nezabývaly se však možným posouzením jeho jednání jako přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V posuzované trestní věci obviněný vyhrožoval usmrcením skupině obyvatelů, a to prezidentovi a poslancům, pro jejich politické přesvědčení spočívající v jejich názoru na možnost zdanění církevních restitucí, přičemž takový čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí, neboť nenávistný příspěvek umístil na facebookovém profilu.

6. Dovolatel akcentoval, že bez jakýchkoli pochybností zůstává skutečností, že obviněný na svém facebookovém profilu uveřejnil příspěvek s rétorikou mobilizující k násilí, což jednoznačně vyplývá z toho, že své politické oponenty odmítá považovat za lidi, že je nejen dovoleno je zabíjet, ale je třeba je pozabíjet, neboť jde o morální zrůdy, kterým je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Svůj příspěvek ukončil apelem, že je třeba zlo, které ztotožnil s politickými oponenty, vybíjet, že je nutné nositelům takového zla, které ztotožnil se svými politickými oponenty v otázce zdanění církevních restitucí, uřezávat hlavy. Svým charakterem je předmětný příspěvek adresný a míří proti poslancům, kteří slovy obviněného zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí, a proti prezidentu M. Z., který se rozhodl takový zákon podepsat. Míru vážnosti tomuto příspěvku podle dovolatele dává postavení obviněného jako komunálního politika, v té době předsedy místního sdružení ODS v XY u XY. S ohledem na postavení obviněného šlo o výhrůžku učiněnou s jistou mírou vážnosti odpovídající jeho politickému postavení. Projev obviněného v daných souvislostech nelze vnímat pouze jako nesouhlasný politický projev, ale jako akt verbálního násilí, který je již za hranou vyjádření politického postoje nebo názoru. Hodnotový soud obviněného přesáhl v demokratické společnosti přípustnou intenzitu kritiky, a to měrou, kterou již tolerovat nelze. Obviněný totiž ve svém příspěvku nevyjadřoval pouze své vnitřní preference, ale snížil se k dehonestujícímu a nehumanizujícímu hodnocení politického názoru jiných, pro který jim vyhrožoval smrtí. Kritika obviněného vzhledem k politickému názoru oponentů přesáhla věcnou rovinu a byla nepřiměřená svojí formou. Tím vybočila z hranic přípustné a jinak žádoucí kritiky vedené za účelem korektní politické debaty.

7. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že skutečností, která především posouvá jednání obviněného do trestní sféry, je jeho postavení v komunální politice. Je legitimní, pokud je na politické reprezentanty kladena větší míra odpovědnosti za vyslovené výroky než na jiné osoby, byť politické projevy požívají širší ochrany než projevy ostatní, neboť politici z principu svého úřadu musí být připraveni snášet citlivější útoky na svou osobnost, než je tomu u ostatních osob. Jestliže obviněný v rámci svého příspěvku užil rétoriku mobilizující a ospravedlňující kolektivní násilí, musel si být vědom toho, že jeho vyjádření jako politického reprezentanta může být ze strany ostatních osob vnímáno jinak, než pokud by šlo o anonymní komentář. Obviněný příslušníky odlišného politického názoru urážel, napadal, ponižoval, pošlapával jejich lidskou důstojnost a vyzýval k brutálnímu násilí vůči nim a omezení jejich práv. Jeho příspěvek tedy zasáhl celou skupinu politických oponentů. Právě přítomnost ryze nenávistných prvků v projevu obviněného a jeho postavení zvyšují společenskou škodlivost jeho jednání.

8. Obviněný se podle dovolatele nemůže v daném případě zaštiťovat ani svobodou projevu, neboť jak již judikoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému království, stížnost č. 5493/72, svoboda projevu představuje jeden z hlavních základů demokratické společnosti a nezbytnou podmínku jejího pokroku i rozvoje jednotlivce. Na druhou stranu však svoboda projevu není na rozdíl od svobody myšlení absolutní a bezbřehá, což předpokládá jak čl. 17 Listiny základních práv a svobod garantující právo na svobodu projevu, tak čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani podle Ústavního soudu nesmí být vyjádření politických postojů zaměňováno za právo libovolně hlásat zlo. Ústavní soud ztotožňující se s principy bránící se demokracie chápe omezení a trestní postih specifických nenávistných projevů přímo jako nezbytnou nutnost v demokratické společnosti. Jedná se o projevy, které vyzývají k násilí, obsahují prvky popírání, zpochybňování, schvalování či ospravedlňování zločinů proti lidskosti či vedou k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10). V dalším odkázal dovolatel též na vyjádření Výboru ministrů Rady Evropy z roku 1997 k rétorice za hranou, k otázce tzv. hate speech.

9. Společenskou škodlivost jednání obviněného s ohledem na zvolenou formu jeho projevu nesnižuje ani skutečnost, že zákon, který prosadila vláda složená z politických stran ANO a ČSSD s podporou stran KSČM a SPD, jejichž poslanci dále přehlasovali veto Senátu, přičemž zákon poté podepsal prezident, a který byl důvodem inkriminovaného příspěvku obviněného, byl skutečně následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 5/19. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že napadenou právní úpravou zákonodárce nepřípustně retroaktivním způsobem nerozhodl o zdanění, ale o faktickém snížení finanční náhrady v rámci restitucí, na jejíž celkovou výši vznikl církvím a náboženským společnostem nárok.

10. Při úvahách o společenské škodlivosti jednání obviněného je třeba podle mínění dovolatele přihlédnout i k hodnocení osoby obviněného, neboť vulgarita a urážky jsou metodou vyjádření jeho názorů nejen vůči politickým oponentům, ale i vůči jiným (úředním) osobám. Již v minulosti byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 67 T 223/2013, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 9 To 410/2014, odsouzen za přečin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Toho se dopustil vůči dvěma státním zástupcům Krajského státního zastupitelství v Praze, jimž vulgárně nadával a vyhrožoval jim fyzickou konfrontací a likvidací. Ve světle uvedeného zjištění nepostačuje, že vůči obviněnému byla v souvislosti s jeho nyní projednávanou věcí vyvozena politická odpovědnost, pokud se v návaznosti na své jednání vzdal funkce předsedy místního sdružení ODS, omluvil se za své výroky vůči prezidentu republiky obsažené v předmětném příspěvku a byl vyloučen z ODS. Vyvození politické odpovědnosti se jeví být ve věci nedostatečnou odezvou na jednání obviněného, a to pro již zmiňovanou intenzitu, předchozí postavení obviněného v politickém životě a rovněž z důvodu, že dřívější odsouzení pro v zásadě obdobné chování pro něj nebylo dostatečným ponaučením.

11. Pokud jde o trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro účely tohoto dovolání nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že zákonné znění skutkové podstaty neobsahuje znak způsobilosti vzbudit důvodnou obavu jako je tomu u trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, byť judikatura Nejvyššího soudu v minulosti, za účinnosti trestního zákona z roku 1961, dovodila, že k naplnění znaku § 196 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (čemuž obsahově odpovídá dnes § 352 odst. 2 tr. zákoníku) je nutné, aby výhrůžka byla způsobilá vyvolat u poškozeného důvodnou obavu z jejího uskutečnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 1994, sp. zn. Tzn 57/93, publikovaný pod č. 28/1994 Sb. rozh. tr.). Tento závěr se však nejspíše opíral o tehdejší systematické řazení této trestněprávní normy, které bylo odlišné od systematiky nynější. Pokud by totiž zákonodárce způsobilost vzbudit důvodnou obavu u trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 tr. zákoníku hodlal nově považovat za znak uvedené a nově samostatné skutkové podstaty, nepochybně by tak výslovně učinil, stejně tak jako učinil u trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku. Navíc je třeba argumentovat tím, že nenávistná výhrůžka podle § 352 tr. zákoníku může cílit vůči skupině osob, které jsou např. cizojazyčné, takže ani nemusí výhrůžkám v českém jazyce rozumět, takže fakticky ani nemohou být takové výhrůžky způsobilé vyvolat u napadených důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Přesto je namístě takové jednání pachatele jako trestné posoudit. Obdobně by tomu bylo v případě, pokud by pochopení výhrůžky bránily kulturní rozdíly.

12. Jednání obviněného, pro které byla jeho trestní věc postoupena do řízení o přestupku, nelze považovat ani za jednání natolik málo společensky škodlivé, aby mohlo být posouzeno pouze jako přestupek, neboť pokud soudy neshledaly v tomto jednání naplnění znaků přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku, bylo namístě jej posoudit jako přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Předmětem útoku obviněného byl prezident republiky a skupina poslanců politických stran ANO, ČSSD, KSČM a SPD, kteří prosazovali politické přesvědčení o správnosti zdanění církevních restitucí. Obviněný vůči nim směřoval nepřímé výhrůžky usmrcením, neboť ve svém příspěvku na Facebooku veřejně deklaroval, že si pro své politické přesvědčení nezaslouží jiné zacházení než usmrcení. Byl tedy dán i obmysl, který je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, neboť důvodem jednání obviněného bylo právě politické přesvědčení jeho oponentů.

13. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že stížnostní Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí stížnosti státní zástupkyně podané proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 o postoupení věci, přestože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, kdy právě toto nesprávné právní posouzení skutku bylo důvodem vadného rozhodnutí soudu prvního stupně o postoupení věci s tím, že by se mohlo jednat o přestupek. Své rozhodnutí tak stížnostní soud zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž v řízení předcházejícím byly dány vady odpovídající dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

14. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 8 To 198/2020, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 25 T 16/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

15. Obviněný se k dovolání nejvyššího zástupce vyjádřil prostřednictvím obhájce. Podle jeho názoru dovolání vychází z mylných předpokladů, zčásti se neopírá o prokázaný skutkový základ a právní závěry nejvyššího státního zástupce odporují právu i elementární logice. Nesouhlasil s výtkou dovolatele, že se soud prvního stupně nezabýval možností právního posouzení skutku jako přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Upozornil, že jde o skutkovou podstatu uvedenou v hlavě X. trestního zákoníku, přičemž soud prvního stupně v usnesení o postoupení věci výslovně uvedl, že se zabýval posouzením skutku z pohledu skutkových podstat právě zde uvedených, jak mu uložil stížnostní soud. V jednání obviněného ale nespatřoval ani vyhrožování, hanobení či podněcování k nenávisti, z čehož lze implicitně také vyvodit, jak nahlížel na možnost kvalifikovat jednání obviněného podle § 352 tr. zákoníku, a s jeho závěry souhlasil i soud druhé stupně.

16. Obviněný uvedl na pravou míru také v dovolání uvedené tvrzení, že se za své výroky vůči prezidentu republiky omluvil. Ve skutečnosti ve své výpovědi uvedl, že se 114 poslancům a ani prezidentovi nemíní omlouvat, omluvil se ale svým blízkým a rodině za způsobené nepříjemnosti. Za nepodloženou označil rovněž domněnku, že svým příspěvkem napadal něčí politické přesvědčení. Předmětným příspěvkem rozhodně nereagoval na politické přesvědčení prezidenta republiky ani žádného z poslanců ani na jiné politické či jiné názory. Znění jeho příspěvku vylučuje atak vůči jakémukoliv politickému nebo náboženskému přesvědčení či proti jiné rase nebo etniku ve smyslu zájmu chráněného v § 352 tr. zákoníku. Svým názorem pouze sděloval, že není ochoten akceptovat, že zde může existovat určitá skupina obyvatel, která může beztrestně porušovat své povinnosti, Ústavu a zákony, a nenese za to žádnou osobní odpovědnost. Jeho příspěvek nesměřoval vůči politickému přesvědčení kohokoliv, ale vůči konkrétnímu právnímu aktu v podobě přijetí zcela zjevně protiústavního zákona. Nikomu nevyhrožoval usmrcením, jak již správně soudy dovodily, text byl psán ve zjevné nadsázce, nemůže se jednat o žádnou reálnou výhrůžku daným osobám.

17. Za nepodložený označil obviněný názor dovolatele, že své politické oponenty odmítá považovat za lidi. Stejně tak nepodložená je i premisa dovolatele, že inkriminovaným příspěvkem na Facebooku vyjadřoval svůj politický postoj snad nějak související s jeho působením jako komunálního zastupitele zvoleného na kandidátce ODS. Obviněný uvedl, že příspěvkem vyjadřoval toliko svůj postoj občana bez ohledu na politickou příslušnost, který se cítil vážně ohrožen svévolným protiústavním jednáním prezidenta republiky a 114 poslanců. Při psaní příspěvku vyjadřoval své nejniternější preference, kterými jsou ochrana svobody, práva a demokracie, a to i za cenu osobních potíží při boji za tyto hodnoty. Za nepřípadné proto pokládal označit ochranu Ústavy České republiky, práva a demokracie za jeho politickou oponenturu. Za neúplné a nejasné označil odkazy dovolatele na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu nebo vyjádření ministrů Rady Evropy z roku 1997.

18. Obviněný dále akcentoval, že svůj příspěvek psal v době, kdy nebylo jisté, zda vůbec bude ústavní stížnost podána a zda zásah Ústavního soudu prokáže funkci demokratického systému. Za nejvýznamnější pochybení v rámci právního hodnocení pokládal interpretaci samotného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/19 ke zrušení zákona o zdanění církevních restitucí, načež po rekapitulaci pro něj významných částí nálezu shrnul, že podle Ústavního soudu to byl prezident republiky a 114 poslanců, kteří svévolně porušili ústavním zákonem stanovenou nejvyšší právní zásadu, resp. přirozenou normu, od které je odvozeno veškeré právo, tedy pacta sunt servanda, aniž by projevili jakoukoliv sebereflexi. Podle obviněného není pravdivé ani tvrzení dovolatele, že se věcně nevyjádřil k důvodům, které jej vedly k závěru o protiústavnosti skutků prezidenta a 114 poslanců, a citací části svého příspěvku, jakož i odkazem na další svůj příspěvek týkající se nebezpečnosti zdanění církevních restitucí dokládal, že je tomu právě pro nerespektování výše uvedené právní zásady.

19. Obviněný opakoval, že nikomu nevyhrožoval pro jeho politické přesvědčení, politické přesvědčení prezidenta a ani poslanců, kteří pro protiústavní a protidemokratický zákon hlasovali, neznal a nezná. Uzavřel, že podstatou dovolání nejvyššího státního zástupce je ve skutečnosti předsudek, že formálně hrubé a neslušné výrazy jsou důkazem nepravdivosti a nebezpečnosti jak vyjádřeného sdělení, tak konání osoby sdělení podávající. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí stížnosti státní zástupkyně nedošlo z procesních důvodů, a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Stížnost státní zástupkyně byla zamítnuta poté, co stížnostní soud na jejím podkladě meritorně přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou nejvyšší státní zástupce relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř.

23. Dovolání lze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. podat, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze učinit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Je tedy zjevné, že námitky dovolatele lze pod jím uplatněné dovolací důvody podřadit.

24. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněných důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. je významnou otázkou, zda skutek spáchaný obviněným vykazuje zákonné znaky přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jak tvrdí nejvyšší státní zástupce, nebo zda lze akceptovat právní závěry dosud učiněné soudy, podle nichž skutek nelze posoudit jako přečin podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku a s důrazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio v něm nelze spatřovat ani přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku či jiný trestný čin, ale mohlo by se jednat o přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“).

25. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně věnoval rozboru zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku a seznal, že jednání obviněného znaky tohoto přečinu především pro absenci jeho subjektivní stránky nenaplňuje (body 7.–9., str. 3, 4 usnesení). Zabýval se i otázkou posouzení jednání obviněného z pohledu skutkových podstat jiných ustanovení trestního zákoníku, zejména již dříve soudem druhého stupně naznačené jeho hlavy X., ale v jednání obviněného nespatřoval ani vyhrožování, hanobení či podněcování k nenávisti. Podle soudu prvního stupně bylo nejpřiléhavější zabývat se naplněním zákonných znaků přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. V této souvislosti dospěl k závěru, že jednání obviněného je sice neslušné a nemravné, ale nejde o hrubou neslušnost a ani o výtržnost, neboť nebyly použity vulgární nadávky, a nejde ani o násilný či slovní projev, který by vzbuzoval ze strany obviněného obavy o bezpečnost konkrétní osoby. Současně soud prvního stupně zdůraznil, že při posuzování jakéhokoliv jednání je třeba brát v potaz, že trestní právo je prostředkem ultima ratio, že k ukládání trestních sankcí je třeba přistupovat zdrženlivě a pouze v případech, kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Třebaže se od obsahu příspěvku obviněného distancoval, měl za to, že znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny, a v daných souvislostech soustředil svoji pozornost především ke způsobu, jakým byl čin spáchán, ke specifickému prostředí sociálních sítí s tím, že není smyslem a účelem trestního soudnictví kultivovat prostředí sociálních sítí a politiky formou trestního stíhání jen vybraných případů, poněvadž není v možnostech orgánů činných v trestním řízení sledovat všechny podobné případy. Jednání obviněného by však mohlo být posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích, a proto rozhodl o postoupení věci příslušnému Úřadu městské části Praha 8.

26. Soud druhého stupně přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že jednání obviněného nenaplňuje znaky přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku. Souhlasil s důvody, pro které v žalovaném jednání není možné spatřovat skutečnou a reálnou snahu obviněného o podněcování k trestnému činu vraždy, případně k jiným individuálně neurčeným trestným činům, ale vyjádření obviněného lze hodnotit jako nadsázku, byť značně extrémní a hrubě překračující jakékoli zásady společenské slušnosti ve snaze šokovat, případně hysterický a iracionální výlev emocí. Doplnil, že z použitých výrazů a slovních spojení, která jsou velmi specifická, barvitá a evidentně vyhnaná ad absurdum, nelze mít za to, že by uveřejněný projev sám o sobě byl způsobilý v jiném vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin. Podle stížnostního soudu obviněný publikoval svůj excesivní příspěvek ve snaze vyjádřit razantní nesouhlas s postupem prezidenta republiky a některých poslanců týkajícím se přijetí tzv. zákona o zdanění církevních restitucí, sám obviněný tvrdil, že cílem zveřejnění jeho příspěvku nebylo navádění k usmrcení prezidenta nebo poslanců, ale snažil se dosáhnout toho, aby v lidech vyvolal snahu s daným stavem něco dělat, resp. vyjádřit nesouhlas s postupem oficiálních činitelů. Stížnostní soud upozornil, že soud prvního stupně se v intencích jeho dřívějších pokynů soudu zabýval též otázkou, zda se obviněný nedopustil případně jiného trestného činu podle hlavy X. zvláštní části trestního zákoníku, a správně v této souvislosti zaměřil svoji pozornost k přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. Mínil, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který jednání obviněného vyhodnotil jako neslušné a nemravné, nicméně nikoliv jako hrubou neslušnost či výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, je projevem soudcovské úvahy a v daných souvislostech neměl za to, že by byla v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Soud druhé stupně označil za správný odkaz soudu prvního stupně na zásadu subsidiarity trestní represe, nesouhlasil však s jeho názorem, že ve prospěch obviněného je třeba hodnotit to, že svůj příspěvek uveřejnil v prostředí sociálních sítí. Z hlediska použití zásady subsidiarity trestní represe ale označil za rozhodný závěr soudu prvního stupně, že obviněný, byť k tomu zvolil zcela nevhodné a zavrženíhodné prostředky, sledoval svým vyjádřením legitimní cíl, a to vyjádřit se k důležité veřejné a celospolečenské otázce. Podle názoru stížnostního soudu je nutno zabývat se pohnutkou činu, sledovaným cílem a rozlišovat mezi hrubými neslušnostmi vyřčenými často s úmyslem pouze urážet, vyvolávat pohoršení a narušovat občanské soužití a hrubými neslušnostmi, jejichž cílem je legitimní vyjádření názoru. Stížnostní soud akceptoval právní závěr soudu prvního stupně, že společenská škodlivost žalovaného jednání dosahuje intenzity přestupku.

27. Právní závěry jak soudu prvního stupně, tak i soudu, který rozhodl ve druhém stupni, mohou i podle dovolacího soudu s jistým doplněním a určitou korekcí obstát.

28. Svoboda projevu, zakotvená v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), je dozajista jedním z klíčových politických práv (byť nikoliv absolutních) a v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) je vykládána široce. Obecně podle ní platí presumpce, že čl. 10 Úmluvy zahrnuje všechny formy projevu, bez ohledu na médium, prostřednictvím něhož je projev realizován, a bez ohledu na obsah projevu. V obou případech ale existují jisté hranice. Velkou výzvu i pro ESLP představuje tzv. expresivní projev, tedy odpověď na otázku, co je ještě „projev“ (spadající pod ochranu čl. 10 Úmluvy) a co už je „jednání“ (nespadající pod čl. 10 Úmluvy). Ze stávající judikatury plyne, že svoboda projevu zahrnuje expresivní projevy v určitém ohledu v omezené míře, ESLP z ochrany čl. 10 Úmluvy jednoznačně vyloučil projevy hlásající revizionismus, antisemitismus či národní socialismus (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 996 a násl.). Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, konstatoval, že omezení či dokonce trestní postih projevů bude nezbytně nutný v demokratické společnosti tehdy, pokud budou tyto projevy obsahovat výzvy k násilí či k popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů proti lidskosti spáchaných v minulosti (srov. např. tzv. Osvětimskou lež), jakož i k podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení základních lidských práv a svobod, a to zvláště ve vztahu k některým minoritám. V případě nenávistných projevů přitom není možné zkoumat pouze jejich prvoplánový obsah, nýbrž i jejich celkový kontext.

29. Jedním z obecných kritérií ovlivňujících míru ochrany poskytovanou čl. 10 Úmluvy danému projevu je kategorizace projevu, tj. zda jde o projev politický, civilní, umělecký, akademický či komerční. V daných souvislostech jsou relevantní kategorie projevu politického a občanského, jimž náleží zvýšená ochrana. Jakkoliv ESLP dosud jasně nedefinoval pojem „politický projev“, zřetelně z jeho judikatury vyplývá, že do této kategorie spadají nejen projevy týkající se vlády, politiků a politických stran, ale i např. otázky soudnictví a jiných politických témat. Z privilegovaného postavení politického projevu vyplývají rovněž některé specifické principy aplikovatelné i v difamačních sporech, tj. zejména zvýšená ochrana projevů namířených proti vládě a politikům či privilegovaného postavení mluvčích, jež jsou politiky. Občanský projev znamená projev, který sleduje veřejný zájem, přičemž tento pojem je nutno vykládat široce; nemusí se nutně týkat jen veřejných institucí či úředních osob, ale mohou pod něj spadat i projevy týkající se ekonomických, sociálních, kulturních, komerčních témat. Pro úplnost je třeba dodat, že „zvýšená ochrana“ je u „projevu sledujícího veřejný zájem“ poněkud nižší než u projevu politického (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1021–1025).

.

30. Problematiku debaty o věcech veřejných, resp. politických, shrnul Ústavní soud, opíraje se také o judikaturu ESLP, přiléhavě v nálezu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, v němž se vyjádřil i k mezím svobody projevu při kritice politických představitelů. Připomněl, že právě v kontextu debaty o věcech veřejných, resp. politických, poskytuje Ústavní soud i ESLP názorům zaznívajících v takovýchto debatách velmi silnou ochranu. Svoboda projevu představuje „jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce", přičemž „se vztahuje nejen na ‚informace' a ‚myšlenky', které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují" (rozsudek ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48). V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že „základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných“ (srov. nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).

31. Podle Ústavního soudu (srov. body 34.–36. shora citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1511/13) s tím úzce souvisí další důležité kritérium, které je nutno při vyvažování svobody projevu a osobnostních práv brát v potaz, a to status osoby, která je kritikou dotčena. Obecně platí, že limity přijatelné kritiky jsou širší u politiků než u soukromých osob. Jak konstantně judikuje ESLP, politici se na rozdíl od soukromých osob nevyhnutelně a vědomě podrobují důkladné kontrole každého svého slova a činu jak ze strany novinářů, tak i ze strany široké veřejnosti, a v důsledku toho musí prokázat vyšší míru tolerance (srov. rozsudky ve věcech Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 9815/82, odst. 42, nebo Incal proti Turecku ze dne 9. 6. 1998, č. 22678/93, odst. 54). Pojem politik je ze strany ESLP vykládán nejen jako politik působící na úrovni celostátní, ale i na úrovni regionální a místní (srov. rozsudek ve věci Kwiecień proti Polsku ze dne 9. 1. 2007, č. 51744/99, odst. 52). V souladu s přístupem ESLP uvádí též Ústavní soud, že „práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků (nález ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04), resp. že „osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané" (nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03).

32. Z hlediska míry přípustné expresivity hodnotových soudů konstatoval Ústavní soud již v rané judikatuře, že „veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany" (srov. nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96). Ústavní soud však postupně precizoval kritéria, podle kterých se přípustnost či nepřípustnost hodnotových soudů posuzuje. Ve veřejné či politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými (srov. nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). V nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, pak Ústavní soud shrnul, že „i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu" (podobně srov. též nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Pokud jde o kritiku ve vztahu k veřejně činným osobám, je nutno vždy zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry či sféry soukromého života. Pokud kritika zasahuje sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, č. 28114/95, odst. 50).

33. Z judikatury ESLP i Ústavního soudu lze vyvodit, že vedle zásadních otázek typu, koho se výrok týká, kdo výrok pronesl, čeho se týká, kde byl výrok pronesen, je nutné mimo zkoumat, zda má dotčený projev skutkový základ, a posléze zda není vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnaný.

34. V tomto kontextu nejvyšší státní zástupce v podstatě výstižně shrnul, že obviněný na svém facebookovém profilu uveřejnil příspěvek, v němž poslance hlasující pro přijetí zákona o zdanění církevních restitucí, jakož i prezidenta republiky, který dal najevo záměr tento zákon podepsat, označoval s dalšími adjektivy jako „prasata“ s tím, že je nejen dovoleno je zabíjet, ale je třeba je pozabíjet, neboť jde o morální zrůdy, kterým je třeba vyhlásit boj na život a na smrt. Svůj příspěvek ukončil apelem, že je třeba „takové zlo“ vybíjet, je nutné nositelům takového zla uřezávat hlavy a pálit sračky, co z nich zbydou. Svým charakterem je předmětný příspěvek adresný a míří proti poslancům, kteří podle obviněného „zvedli své ničemné pazoury pro schválení zákona o zdanění církevních restitucí“, a proti prezidentu republiky M. Z., který se rozhodl takový zákon podepsat. Projev měl charakter výroku sledujícího veřejný zájem, byl zaměřen vůči konkrétním osobám a byl vystaven na facebookovém profilu s uživatelským názvem „M. L.“. Projev obviněného, komunálního politika, v té době předsedy místního sdružení ODS v XY u XY, v daných souvislostech nelze vnímat pouze jako nesouhlasný projev opozičního politika, ale jako akt verbálního násilí, který je již za hranou vyjádření politického postoje nebo názoru. Hodnotový soud obviněného totiž přesáhl v demokratické společnosti přípustnou intenzitu kritiky, a to měrou, kterou již tolerovat nelze.

35. Inkriminovaný projev se sice týkal politiků (poslanci, prezident republiky), kteří, jak již bylo zmíněno, musí snést větší kritiku své osoby, ale i u politiků existují určité limity. I podle ESLP politik požívá ochrany před výroky, jež mají za cíl stigmatizovat jeho osobu a jež mohou vyvolat násilí a nenávist (rozsudek ze dne 22. 10. 2007 ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, stížnost č. 21279/02 a 36448/02, § 51–52; v dané věci stěžovatelé označili Jean-Marie Le Pena jako „šéfa gangu zabijáků“ a „upíra, který se živí zahořklostí voličů a někdy i jejich krví“).

36. Obviněný coby autor posuzovaného projevu byl politik, byť komunální, který náleží do kategorie privilegovaných mluvčích (politici, volení zástupci v širším slova smyslu), avšak ani oni nepožívají při kritice svých kolegů absolutní ochrany. V posuzovaném případě šlo zjevně o kritiku jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a nelze pro ni najít žádné rozumné zdůvodnění. Ve svých důsledcích tudíž o kritiku nepřiměřenou, postrádající atributy projevu chráněného čl. 10 Úmluvy či 17 odst. 1 Listiny. V podání, jímž obviněný kritizoval schválení zákona o zdanění církevních restitucí, totiž chybí jakýkoliv střízlivý, rozumný argument, jakékoliv znaky konstruktivní kritiky. Omezuje se jen na obecné konstatování o nutnosti dodržování uzavřených dohod, zatímco jinak je jeho příspěvek plný agresivních, urážlivých, hrubých výroků na adresu těch, s jejichž projevem vůle (odlišným od jeho postojů) nesouhlasí.

37. Jednání obviněného již nelze označit jinak než jako jednání protiprávní, což ostatně ani obviněný výslovně nezpochybnil, a soudy se proto opodstatněně zabývaly otázkou možnosti jeho právního posouzení. Soud prvního stupně zevrubně vyložil, jakými úvahami byl veden, odmítl-li možnost právně posoudit jednání obviněného jako přečin podněcování podle § 364 tr. zákoníku, a stížnostní soud jeho závěry označil za správné. Soud prvního stupně se posléze vyslovil k možnosti posoudit jednání obviněného případně jako jiný trestný čin uvedený v hlavě X zvláštní části trestního zákoníku (trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných) a explicitně uvedl, že v jednání obviněného nespatřuje ani vyhrožování, hanobení či podněcování k nenávisti, předmětný projev má podle něj nejblíže k naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku (bod 10., str. 4 usnesení). Soud druhého stupně i v tomto ohledu označil úvahy soudu prvního stupně za správné (bod 8., str. 4 usnesení).

38. Dovolatel měl za to, že soudy ve svých právních úvahách nevyčerpaly všechny možnosti právní kvalifikace jednání obviněného. Vyjádřily se k možnosti právního posouzením jednání obviněného jako přečinu podněcování podle § 364 tr. zákoníku, případně přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nezabývaly se ale možným posouzením jeho jednání jako přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Námitka dovolatele však není zcela přiléhavá. Soudy se sice výslovně a podrobně s možností této právní kvalifikace nevypořádaly, nicméně konstatovaly, že v jednání obviněného nespatřují ani vyhrožování, hanobení či podněcování k nenávisti, čímž v podstatě tuto alternativu právní kvalifikace jednání obviněného vyloučily. Důsledkem této právní úvahy byl výklad znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

39. I přes uvedené není od věci na výtku nejvyššího státního zástupce reagovat. Ten v dovolání správně připomněl, že přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 352 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, a takový čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. V posuzované trestní věci podle něj obviněný vyhrožoval usmrcením skupině obyvatelů, a to prezidentu republiky a poslancům, pro jejich politické přesvědčení spočívající v jejich názoru na možnost zdanění církevních restitucí, přičemž takový čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí, neboť nenávistný příspěvek umístil na facebookovém profilu.

40. Míru vážnosti tomuto příspěvku dává podle nejvyššího státního zástupce postavení obviněného jako komunálního politika, v té době předsedy místního sdružení ODS v XY u XY. S ohledem na toto jeho postavení šlo o výhrůžku učiněnou s jistou mírou vážnosti odpovídající jeho politickému postavení. Projev obviněného v daných souvislostech nelze vnímat pouze jako nesouhlasný politický projev, ale jako akt verbálního násilí, který je již za hranou vyjádření politického postoje nebo názoru. Obviněný ve svém příspěvku nevyjadřoval pouze své vnitřní preference, ale snížil se k dehonestujícímu a nehumanizujícímu hodnocení politického názoru jiných, pro který jim vyhrožoval smrtí. Kritika obviněného vzhledem k politickému názoru oponentů přesáhla věcnou rovinu a byla nepřiměřená svojí formou. Tím vybočila z hranic přípustné a jinak žádoucí kritiky vedené za účelem korektní politické debaty. Jestliže obviněný v rámci svého příspěvku užil rétoriku mobilizující a ospravedlňující kolektivní násilí, musel si být vědom toho, že jeho vyjádření jako politického reprezentanta může být ze strany ostatních osob vnímáno jinak, než pokud by šlo o anonymní komentář. Obviněný příslušníky odlišného politického názoru urážel, napadal, ponižoval, pošlapával jejich lidskou důstojnost a vyzýval k brutálnímu násilí vůči nim a omezení jejich práv. Jeho příspěvek tedy zasáhl celou skupinu politických oponentů. Právě přítomnost ryze nenávistných prvků v projevu obviněného a jeho postavení zvyšují společenskou škodlivost jeho jednání.

41. Dovolací soud argumentaci dovolatele nepokládá za přesvědčivou. Zatímco zpochybnění úmyslu obviněného podněcovat k násilí a v důsledku toho i spáchání přečinu podněcování podle § 364 tr. zákoníku dovolatel explicitně neoznačil za vadné, s akcentem na postavení obviněného mínil, že inkriminovaný projev již představoval výhrůžku učiněnou s jistou mírou vážnosti odpovídající jeho politickému postavení. Tvrdil, že takový projev obviněného již nelze vnímat pouze jako nesouhlasný politický projev, ale jako akt verbálního násilí, jako vážně míněnou výhrůžku. Názoru dovolatele nelze přisvědčit. Soudy bezezbytku respektovaly, že vždy je třeba brát v potaz použitá slova a kontext, v němž jsou zveřejněna, a s ohledem na to posoudit, zda dotčený text, posuzovaný jako celek, může být považován nejen za podněcování k násilí, ale i za vážně míněnou výhrůžku usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu. Argumentace dovolatele, že „skutečností, která především posouvá jednání obviněného do trestní sféry, je jeho postavení v komunální politice“, není jasná a je poněkud nesrozumitelná.

42. V daných souvislostech není od věci připomenout, za jakých okolností, při vědomí postavení obviněného jako – byť komunálního – politika ODS, byl příspěvek obviněného dne 26. 4. 2019 na jeho facebookovém profilu uveřejněn. Z průběhu legislativního procesu přijetí zákona posléze vyhlášeného pod č. 125/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), vyplývá, že v rámci třetího čtení byl 23. 1. 2019 usnesením Poslanecké sněmovny návrh zákona schválen ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Poté byl návrh zákona postoupen Senátu, který jej dne 27. 2. 2019 projednal a přijal usnesení, kterým jej zamítl, a současně přijal doprovodné usnesení (č. 112). Návrh zákona byl ve znění, v němž byl postoupen Senátu, doručen Poslanecké sněmovně, která hlasováním dne 23. 4. 2019 setrvala na původním návrhu zákona. Prezident republiky zákon podepsal 2. 5. 2019.

43. Obviněný tudíž svůj příspěvek uveřejnil krátce po nabytí informace o schválení zákona, jímž mělo dojít mimo jiné ke zdanění tzv. církevních restitucí. Není jistě pochyb o tom, že v inkriminované době šlo o otázku politicky i společensky citlivou, a je legitimní, že i po přijetí zákona byly důvody tohoto postupu předmětem veřejné diskuse, případně i kritiky. Těmito motivy byl veden i obviněný, který uveřejnil svůj příspěvek v pro něj rozjitřené atmosféře v době, kdy ještě nebyl Ústavnímu soudu podán žádný návrh na zrušení zákona či jeho části. Obviněnému nelze vytýkat, že se aktivně zapojil do politického a veřejného života, že se vyjadřoval k otázkám veřejného zájmu, nelze mu vyčítat ani snahu po vyvolání veřejné debaty na toto téma, současně si však musel být vědom, že při existenci fungujícího systému demokratického právního státu nebylo na něm, aby spornou otázku vyřešil.

44. Dne 24. 5. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen jako první návrh skupiny 44 senátorů, na zrušení § 18a odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. a zákona č. 125/2019 Sb. (dále jen „zákon o daních z příjmů"), ve slovech "s výjimkou finanční náhrady". Pro případ, že by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl, domáhal se navrhovatel zrušení zákona č. 125/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 125/2019 Sb."), který měl nabýt účinnosti dne 1. 1. 2020. Věc byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 5/19. Ústavnímu soudu byly v následujícím období doručeny další návrhy skupiny poslanců a skupiny senátorů (tito další navrhovatelé získali postavení vedlejších účastníků v nejdříve zahájeném řízení, vedeném pod nadepsanou spisovou značkou Pl. ÚS 5/19). Ústavní soud projednal návrhy před nabytím účinnosti zákona č. 125/2019 Sb., čímž fakticky vyhověl žádosti navrhovatele o přednostní projednání věci.

45. V nálezu ze dne 1. 10. 2019 (v části IV. označené jako „závěr“) Ústavní soud konstatoval, že zákon o majetkovém vyrovnání vyplnil desetiletí trvající legislativní mezeru spočívající v absenci majetkového vypořádání státu s církvemi a náboženskými společnostmi, jež byla v roce 2010 Ústavním soudem prohlášena za neústavní (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Stát se tímto zákonem zavázal být oprávněným církvím a náboženským společnostem seriózním smluvním partnerem a vyplatit jim za stanovených podmínek finanční náhradu za totalitním režimem zabavený majetek, který již nelze vydat naturální formou. Vedle hlavního restitučního účelu má finanční náhrada také funkci přípravy církví a náboženských společností na budoucí ekonomickou odluku od státu, za který církve plní řadu úkolů, zejména v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb. Poměr uvedených účelů je v případě každé jednotlivé církve a náboženské společnosti z historických i ekonomických důvodů individuálně proměnlivý. Zákonodárce přijetím § 15 a 16 zákona o majetkovém vyrovnání deklaroval podmínky, za nichž je ochoten smlouvy o vypořádání s jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi uzavřít. Dotčené církve a náboženské společnosti [s výjimkou jedné - viz § 15 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona ve spojení se sdělením Ministerstva kultury č. 55/2013 Sb.] státem předložený návrh smlouvy akceptovaly a vláda s nimi smlouvy o vypořádání uzavřela. Na základě smluv bylo ujednáno, že finanční náhrada v zákonem i smlouvou stanovené (valorizované) výši bude vyplacena v třiceti ročních splátkách (body 94., 95. nálezu).

46. Napadenou právní úpravou zákonodárce nepřípustně retroaktivním způsobem nerozhodl o zdanění, nýbrž o faktickém snížení finanční náhrady, na jejíž celou výši vznikl církvím a náboženským společnostem právní nárok a legitimní očekávání okamžikem uzavření smluv o vypořádání. Dodatečné snížení finanční náhrady za křivdy způsobené zločinným komunistickým režimem míří proti základním principům demokratického právního státu. Zákonodárce tím porušil principy právní jistoty, důvěry v právo a jeho předvídatelnost a ochrany nabytých práv, jakožto stěžejní principy demokratické společnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy), a právo dotčených subjektů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve smyslu ochrany legitimního očekávání jeho zmnožení (bod 96. nálezu).

47. Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o tom, že ustanovení § 18a odst. 1 písm. f) zákona o daních z příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. a zákona č. 125/2019 Sb., ve slovech "s výjimkou finanční náhrady", je v rozporu s ústavním pořádkem, a proto napadená slova podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil s účinností dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Ve zbývající části Ústavní soud návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Zbývá doplnit, že tento nález byl pod č. 303/2019 Sb. vyhlášen ve Sbírce zákonů 20. 11. 2019.

48. Třebaže lze souhlasit s argumentací nejvyšší státní zástupce, pakliže upozornil, že společenskou škodlivost jednání obviněného nesnižuje skutečnost, že předmětný zákon byl skutečně následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 5/19, nic to nemění na již učiněných závěrech. Lze shrnout, že soudy správně vyhodnotily povahu jednání obviněného v kontextu okolností, za nichž byl projev učiněn, a důvodně lze vyvodit, že příspěvek obviněného není možné označit za vážně míněnou výhrůžku usmrcením, popř. nejméně ublížením na zdraví. Obsah příspěvku víceméně odrážel rozjitřené emoce obviněného, který se nepatřičně pasoval do role ochránce a zachránce demokratických principů, o čemž svědčí i jeho sdělení adresované J. Š., podle něhož cílem textu bylo „oznámit všem, že jsou v českém národě lidé, a není jich málo, kteří jsou připraveni sáhnout v případě potřeby k extrémním prostředkům k ochraně svobody. Je velice nutné, aby zaznělo, že další rok 1948 a 1968 již tento národ nepřipustí, ať by za to byla placena jakákoli cena, skutečně jakákoli a jakkoli extrémní“ (č. listu 10). Současně se znovu projevily negativní rysy jeho osobnosti, nezdrženlivost, arogance, pro něž nelze nalézt omluvu ani při veškerém respektu k motivu jeho jednání. Příspěvek obviněného nejenže nevyvolal podnětnou diskusi na téma, jež by si ji jistě zasloužilo, ale své čtenáře nebývalou agresivitou a hrubostí musel spíše odradit, poněvadž prostoru k věcné diskusi příliš nenabídl. Že však jednání obviněného směřovalo k ochraně zásad, které podle něj představují základní zásady právního státu a demokracie, svědčí nejen jeho výpověď, ale i další příspěvek obviněného ze dne 28. 4. 2019 s označením „Proč je zdanění církevních restitucí nebezpečné?“, v němž je obsažena daleko věcnější argumentace nesouhlasu, odkaz na § 16 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (č. listu 3).

49. Obviněný prezentoval svůj nesouhlas se zdaněním církevních restitucí a postojem poslanců, kteří hlasovali pro přijetí takového zákona, a prezidenta republiky, který dal najevo svůj záměr zákon schválit, jednáním spočívajícím v tom, že na svém facebookovém profilu zveřejnil příspěvek s hrubým, urážlivým, hanlivým a arogantním obsahem, ve vztahu k němuž se soudy finálně zabývaly otázkou, zda nenaplňuje znaky výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně po zevrubném výkladu zákonných znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku i připomenutí relevantní judikatury nepolemizoval s tím, že sepis a zveřejňování podobných příspěvků jako v případě obviněného nelze schvalovat. Správně připomněl, že obviněný jako komunální politik měl ve veřejném prostoru, jakým je i jeho profil na sociální síti, volit vhodnější způsob komunikace, a to tím spíše, bylo-li jeho záměrem vyvolat diskusi o určitém problému a aktuální politické situaci. Jakkoliv jednání obviněného odmítl jako nepřijatelné, současně připustil, že je nutno vzít v úvahu, že obviněný zveřejnil svůj příspěvek ve specifickém prostředí sociálních sítí, které vytvářejí jistou anonymitu jejich aktérů a tím vyvolávají v diskutujících pocit uzavřené skupiny. Uživatelé sociálních sítí často reagují pod vlivem emocí bez zvážení dopadu svých slov a uvědomění si jejich neodvolatelnosti v prostředí internetu, mnohdy se ve svých příspěvcích a diskusích vyjadřují způsobem, který by ve veřejném prostoru či v přímé osobní interakci s dalšími osobami a názorovými oponenty jinak nepoužili. Podle soudu prvního stupně také není smyslem a účelem trestního soudnictví kultivovat prostředí sociálních sítí a politiky formou trestního stíhání vybraných případů, které budou exemplárně potrestány, když není v možnostech orgánů činných v trestním řízení všechny podobné případy sledovat a vyvozovat z nich odpovídající důsledky (body 11.–15. usnesení). Stížnostní soud právním závěrům soudu prvního stupně v zásadě přisvědčil, nesouhlasil však s jeho názorem, že důvodem pro mírnější posuzování jeho jednání je zveřejnění jeho příspěvku v prostředí sociálních sítí. Podle stížnostního soudu (bod 8. usnesení) je ale nutno v případě trestního práva u obdobných „vulgárních, excesivních a neslušných projevů zejména zkoumat, jakou pohnutkou byla osoba, kterou byly vyřčeny, vedena a jaký cíl sledovala. Nelze tak nerozlišovat mezi hrubými neslušnostmi vyřečenými často s úmyslem pouze urážet, vyvolávat pohoršení a narušovat občanské soužití (kdy takového projevy bývají často posouzeny jako trestný čin výtržnictví) a hrubými neslušnostmi, které jsou sice ve své podstatě urážlivé a vulgární, ale jejich cílem je legitimní vyjádření názoru“.

50. Soudy také přiléhavě připomněly a aplikovaly závěry obsažené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soud sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zásadně podle něj platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (č. 26/2013-I., II., III. Sb. rozh. tr.). Jejich úvahu o tom, že jednání obviněného nevykazuje znaky žádného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, nemá ani dovolací soud za extrémní a nepřijatelnou, byť nutno připustit, že případ obviněného je z hlediska možnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti případem vskutku hraničním.

51. Závěry, jež soudy učinily a řádně odůvodnily, jsou s korekcí učiněnou soudem druhé stupně ve vztahu k povaze a významu příspěvku uveřejněného na Facebooku akceptovatelné. Nejvyšší soud si je vědom, že role sociálních sítí jako média a také jejich odpovědnost se teprve tvoří, nepomíjí ani problémy a nově nastolené otázky reagující na vzájemný vztah sociálních sítí a svobody projevu. Nelze však zpochybnit, že i z jednání osoby, které spočívá ve zveřejnění příspěvku na Facebooku a v němž se tato osoba vyjadřuje k otázkám politickým, otázkám obecného zájmu, lze za splnění potřebných předpokladů vyvodit její trestní odpovědnost. Okolnost, že se tak stalo v prostředí sociálních sítí, je skutečně nerozhodná, a je třeba dát najevo, že spáchání činu v prostředí sociálních sítí, konkrétně uveřejnění příspěvku na Facebooku, je jednáním, tedy projevem vůle ve vnějším světě, na které nutno vztáhnout shodné parametry jako na každé jiné jednání. V tomto konkrétním případě naopak soud druhého stupně přiléhavě poukázal na celkový kontext jednání obviněného, zvláště na pohnutku jeho expresivního projevu, tj. úsilí o vyjádření názoru k otázce zdanění církevních restitucí.

52. Třebaže soudy v tomto hraničním případě nevyvodily trestní odpovědnost obviněného a důsledky s ní spojené, jednání obviněného však žádá vyvodit – vedle odpovědnosti morální a politické – též odpovědnost správní. Soud může v hlavním líčení podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupit věc jinému příslušnému orgánu jen tehdy, má-li ve výsledcích provedeného dokazování dostatečný podklad pro závěr, že jednání, které není trestným činem, by mohlo být posouzeno jako přestupek (přiměřeně viz č. 33/2015 Sb. rozh. tr.). Přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin (§ 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Posouzení jednání obviněného jako jednání protiprávního, jímž obviněný hrubým jednáním úmyslně narušil občanské soužití, a tedy jako jednání, v němž by bylo možno spatřovat přestupek podle zákona o některých přestupcích [v úvahu přichází § 7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona], je závěrem přiléhavým, odpovídajícím zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a principu ultima ratio, který z této zásady vyplývá.

53. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce není důvodné, a proto je podle § 265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce i obviněný [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru