Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 115/2005Usnesení NS ze dne 16.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.115.2005.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 115/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2005 o dovolání podaném obviněnou M. B., roz. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 11 To 362/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 192/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. B. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněná M. B. byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 4 T 192/2003, uznána vinnou, že

dne 24. 4. 2001 ve 13.32 hodin v blíže nezjištěném peněžním ústavu si vybrala elektronicky odeslanou platbu z USA ve výši 900 amerických dolarů, kterou jí po předchozí vzájemné dohodě prostřednictvím W. U. b. odeslal bývalý zeť R. H., s tím, aby z této platby uhradila jeho dluh na účtu vedeného u tehdejší IPB, nyní ČSOB, a. s., v P., částku 30.000,- Kč, což neučinila a prostředky použila pro svoji potřebu, čímž způsobila R. H. škodu ve výši 30.000,- Kč.

Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 248 odst. 2 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. jí uložil, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a dále aby podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatila poškozenému R. H. náhradu škody ve výši 30.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ode dne 17. 10. 2003 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného R. H. se zbytkem nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Proti odsuzujícímu rozsudku podala obviněná odvolání, které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2004, a usnesením sp. zn. 11 To 362/2004 jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněné dne 9. 12. 2004, jejímu obhájci Mgr. M. D. dne 16. 11. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Kladně dne 12. 11. 2004.

Proti posledně citovanému usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podala obviněná prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinila dne 6. 1. 2005 na poště a Okresnímu soudu v Kladně bylo doručeno dne 7. 1. 2005.

V obecné rovině svůj mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech obviněná rozvedla argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Řízení před soudem vytkla především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když z tohoto nedostatku dovodila chybné zjištění skutkového stavu i použité právní kvalifikace podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Namítla, že nalézací soud k závěru o její vině dospěl pouze na základě „ničím nedoložených tvrzení údajně poškozeného R. H., jehož výpověď v projednávané trestní věci považuje soud za věrohodnější“. Poukázala na jednotlivé svědecké výpovědi, které měly podpořit její tvrzení o účelu, za nímž jí byla předmětná finanční částka ve výši 30.000,- Kč ze strany poškozeného zaslána. V tomto ohledu shodně jako v předchozím řízení zopakovala, že se jednalo o finanční kompenzaci za předchozí péči o poškozeného a jeho rodinu, nikoliv o částku určenou podle pokynů poškozeného k úhradě jeho dluhu, přičemž i na tomto místě odkázala na svědecké výpovědi svého syna a bývalého manžela, kteří měli údajný slib poškozeného zaslat obviněné finanční prostředky z USA v tomto směru potvrzovat. Zdůraznila, že obdržení částky ve výši 30.000,- Kč v řízení před soudem nikdy nepopírala, avšak soud pochybil, pokud ji uznal vinnou z trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. pouze na základě této skutečnosti. V dalším textu podrobně vyložila, z jakých konkrétních důvodů je podle jejího názoru nutné výpověď poškozeného odmítnout jako nevěrohodnou („ ... poškozený opustil v roce 1998 bez předchozího upozornění svou manželku a dítě a rodina jej nechala z obavy o jeho život hledat policií jako pohřešovaného, … až s odstupem týdnů rodinu kontaktoval z USA, … před opuštěním republiky rovněž, aniž by informoval rodinu, vybral z různých bankovních účtů vyšší částky, ačkoliv na těchto účtech nebyly prostředky, za což byl později pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu, … měl také větší množství dluhů mezi soukromými věřiteli, které za něj … hradila jeho manželka, … jsou proti němu vedena exekuční řízení pro dluhy z období před odjezdem do USA, … nejméně v jednom případě vědomě vystavil … nekrytý šek, … “). Vyslovila přesvědčení, že v předmětném trestním řízení nebylo bezpečně prokázáno, za jakým účelem jí byla výše specifikovaná finanční částka zaslána; proto bylo vyloučeno s jistotou prokázat tu skutečnost, zda nakládala s penězi v rozporu s pokynem poškozeného. Současně zpochybnila hodnocení provedených důkazů ve vztahu k dokladům o transferech finančních prostředků z USA, zejména pokud z těchto dokumentů soud dovodil snahu poškozeného o úhradu svých dluhů. Za mylný označila podobně i závěr soudu ohledně zjištěné výše takto celkově zaslaných finančních prostředků. Konstatovala, že „větší část sumy, na kterou zněly jednotlivé transfery, byla složena jejím bývalým manželem a poškozený na ni přispíval pouze menší částí, když uvedený způsob zasílání peněž z USA byl těmito osobami zvolen z důvodu snížení nákladů s tímto převodem spojených … “. Skutečná výše finančních prostředků, jež poškozený v předmětném období zasílal své rodině, nebyla téměř způsobilá pokrýt ani základní životní potřeby jeho manželky a dcery, tyto prostředky tedy nemohly postačovat k úhradě dalších dluhů poškozeného.

Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby odvolací soud (dovolatelka měla zřejmě na mysli Nejvyšší soud jako soud dovolací) napadená rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a sám nově podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby. Pokud jde o náhradu tvrzené škody, navrhla, aby soud odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 14. 1. 2005).

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 28. 1. 2005 uvedl, že obviněná své námitky soustředí nikoli na tvrzení nedostatků meritorního rozhodnutí spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení věci, nýbrž pouze na údajně nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů, což by byla vada povahy procesní, nikoli hmotně právní. V tomto směru vyznívá podání obviněné jako třetí řádný opravný prostředek, jímž ovšem dovolání naprosto není. Dovolatelka nepodložila deklarovaný dovolací důvod ani jediným argumentem, který by jej potvrzoval. Námitky vyjádřené v jejím mimořádném opravném prostředku nejenže se míjejí s důvodem, jehož se dovolává, ale nenaplňují ani žádný z ostatních v zákoně definovaných důvodů dovolání. Pro úplnost lze poznamenat, že přezkoumáním dostupného spisového materiálu nebylo zjištěno, že by skutkové závěry soudu prvního stupně byly ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Současně vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněná v podaném dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněné, které ostatně uplatnila již v odvolacím řízení, že nalézací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl tudíž ke svému rozhodnutí opatřeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení § 89 a násl. tr. ř. (které navíc měl nesprávně zhodnotit), a dále její výhrady, že soud založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech, které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchala, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byla obviněná uznána vinnou). Ze strany obviněné jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. února 2005

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru