Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1147/2019Usnesení NS ze dne 09.10.2019

HeslaOdročení soudního jednání
Ohrožení pod vlivem návykové látky
Právo na spravedlivé soudní řízení
Přítomnost při soudních jednáních
Veřejné zasedání
KategorieD EU
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1147.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 233 odst. 1 tr. ř.

§ 234 odst. 1, 2 tr. ř.

§ 263 odst. 4 tr. ř.

§ 274 odst. 1, 2 písm. a, c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1147/2019-155

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněného M. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 13 To 25/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 50/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 3 T 50/2018, byl obviněný M. F. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 18. 3. 2018 kolem 20.00 hodin v XY, okres Ústí nad Orlicí, na místních komunikacích po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy dechovými zkouškami provedenými v 20.16 a 20.21 hodin bylo v jeho krvi zjištěno 2,60 a 2,59 g/kg alkoholu, řídil osobní vozidlo značky Volvo V70, RZ XY, přičemž na XY nezvládl vlivem požitého alkoholu řízení a nacouval do ozdobného sloupku zábradlí, který porazil, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 2 T 323/2016, odsouzen pro spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Za tento přečin byl obviněný podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v době trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 13 To 25/2019, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal porušení práva na osobní účast u veřejného zasedání konaného dne 26. 2. 2019 u odvolacího soudu, jemuž nebyl z důvodu nemoci osobně přítomen. Poukázal na to, že věděl, že veřejné zasedání bylo nařízeno na 26. 2. 2019, avšak během víkendu ve dnech 23. a 24. 2. 2019 onemocněl, první následující pracovní den se podrobil lékařské prohlídce a ošetřující lékař jej shledal neschopným účasti na veřejném zasedání a nařídil mu domácí léčení do 4. 3. 2019. O této skutečnosti odvolací soud neprodleně informoval, omluvil se, výslovně projevil zájem se veřejného zasedání účastnit, a za tímto účelem požádal o jeho odročení na jiný termín. Soud druhého stupně, jak je patrné z protokolu o veřejném zasedání ze dne 26. 2. 2019, však jeho žádosti nevyhověl, což odůvodnil tím, že dospěl k závěru, že obviněného o termínu vyrozuměl, neboť jeho osobní účast nepovažoval za nutnou, odvolání bylo možné projednat i v jeho nepřítomnosti, a z obsahu lékařského potvrzení nebylo patrné, že by obviněný nebyl schopen se ze zdravotních důvodů k hlavnímu líčení dostavit ani konkrétní zdravotní důvody, které mu v tom bránily.

5. Tento postup odvolacího soudu obviněný považoval za vadný s poukazem na § 233 tr. ř., který zakládá právo účasti na veřejném zasedání bez ohledu na to, zda se soudu jeví jeho účast nutná. V opačném případě by zákon nedefinoval okruh osob, včetně obviněného, jemuž svědčí pětidenní lhůta na přípravu. Pro své výhrady obviněný vycházel i z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s § 238 tr. ř., vyjadřujícím právo být slyšen, jako esenciální součást práva na obhajobu, které obviněný nemohl pro svou nepřítomnost u veřejného zasedání plně uplatnit. Soud druhého stupně nebyl oprávněn se vyjadřovat k závažnosti zdravotního stavu obviněného, když mu byla předložena řádná omluva se žádostí o odročení veřejného zasedání, kterého se obviněný chtěl osobně účastnit. V takovém případě v souladu se zákonem bylo, aby odvolací soud veřejné zasedání odročil.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 13 To 25/2019, zrušil a za podmínek podle § 265l tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

7. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně sdělilo, že podané dovolání nepovažuje s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za opodstatněné, neboť účast obviněného u veřejného zasedání nebyla nutná, pokud byl ve smyslu § 233 odst. 1 věta druhá tr. ř. o konání veřejného zasedání vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 14 tr. ř. vydaného podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43 o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (srov. č. l. 90 spisu). Tím dal předseda senátu odvolacího soudu najevo, že účast obviněného u veřejného zasedání není nezbytná a věc je možno s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s doposud opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem provedeného dokazování.

8. Při splnění těchto podmínek nedošlo k porušení § 202 odst. 2 tr. ř. a § 238 tr. ř. a k zásahu do práva na spravedlivý proces v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ani se zřetelem na omluvu neúčasti obviněného ve spojení s jeho žádostí o odročení nařízeného veřejného zasedání. Státní zástupkyně poukázala na bod 4. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který odkázal na znění potvrzení praktického lékaře s citací v něm konstatovaného obsahu i na to, že se soud bezvýsledně pokusil kontaktovat jak praktického lékaře L. K., tak i samotného obviněného, aby zdravotní překážka, údajně bránící v jeho účasti u veřejného zasedání, byla dodatečně specifikována. Ani v teoretickém případě, kdy by dovolatel disponoval potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti, by taková skutečnost sama o sobě nemohla prokazovat, že není schopen dostavit se k veřejnému zasedání odvolacího soudu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).

9. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

10. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněnému k replice, ten však do konání neveřejného zasedání k němu žádné připomínky neuvedl.

IV. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této dikce je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

12. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., v znění pozdějších předpisů (dále „Listina“). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 aj.).

13. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Podle § 263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Z uvedeného plyne, že kritéria pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou na rozdíl od hlavního líčení stejně rigorózní, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Tento závěr vyplývá mimo jiné i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), týkající se práva osobně se účastnit jednání soudu jako nezbytné součásti spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). V této souvislosti lze zmínit např. rozhodnutí ve věci Zahirovic proti Chorvatsku, stížnost č. 58590/11, nebo Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82, kde bylo vysloveno, že osobní účast obviněného není tak důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení. Rovněž je třeba zmínit, že v případě řízení před odvolacími soudy záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení, k čemuž se rovněž ESLP vyjádřil, a lze shrnout, že podle jeho judikatury musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. rozhodnutí ve věcech Ekbatani proti Švédsku, stížnost č. 10563/83, Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnost č. 9562/81 a č. 9818/82 nebo Zahirovic proti Chorvatsku, č. stížnosti 58590/11). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebylo soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

V. K námitkám obviněného

14. Jelikož obviněný svými námitkami mířil proti veřejnému zasedání konanému dne 26. 2. 2019, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a ta není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu § 233 odst. 1 tr. ř., podle něhož předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné je vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či je požádat o bližší vysvětlení jejich odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04 (U 45/34 SbNU 431)]. Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. bylo možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, který se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.

15. K výše uvedené zákonné úpravě je třeba poukázat na to, že se zde vychází ze skutečnosti, že podle článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a článku 38 odst. 2 Listiny je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít. Nejde ovšem o povinnost obviněného, tudíž v případech, kdy se obviněný přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování, proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti (přiměřeně srov. ŚÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2560 až 2561).

16. Současná právní úprava obsažená v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn a nevyžaduje se jeho předvolání, přičemž za dodržení této podmínky, je možné konat veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, a to i tehdy, pokud se omluvil, ale takovou omluvu nelze považovat za řádnou (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04). Předpokladem pro to, aby bylo v případě žádosti o odročení ze zdravotních důvodů veřejné zasedání odročeno, je řádná omluva. Nepostačuje tedy jakékoliv sdělení, ale vyžaduje se, aby příčina neúčasti byla řádně omluvena, tzn., že žádost o odročení musí být podložena konkrétními důvody, které mohou spočívat v nepříznivém zdravotním stavu, o němž obviněný přiloží doklad či sdělení ošetřujícího lékaře, a z nichž vyplývá, že obviněný není schopen se účastnit soudního řízení. Řádná omluva předpokládá předložení takových podkladů, ze kterých je patrné, že zdravotní stav obviněného mu neumožňuje se k veřejnému zasedání dostavit a být mu přítomen. Není vyloučeno, aby se odvolací soud, pokud by měl pochybnosti o zdravotním stavu stěžovatele, se svými požadavky obrátil přímo na ošetřující lékařku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Takto vymezená hlediska zaručují, aby bylo uvedené právo obviněného na osobní účast u jednání soudu, garantované Úmluvou či Listinou, zachováno a zároveň brání případům jeho zneužití, protože toto právo si zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li využíváno k obstrukčnímu chování zjevně směřujícímu ke zmaření jednání soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016).

17. Z obsahu spisu v posuzované věci bylo zjištěno, že poté, co obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání, byla jeho trestní věc předložena Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolací soud dne 11. 1. 2019 nařídil veřejné zasedání na 26. 2. 2019 (č. l. 90 spisu). O jeho konání obviněného vyrozuměl vzorem č. 14 tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43 o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení). Podle dodejky obsahující jeho podpis (č. l. 90 spisu), obviněný obdržel vyrozumění na adrese svého přechodného bydliště XY, v Německu (lze připomenout, že tuto adresu uvedl jako adresu svého pobytu v podaném odvolání na č. l. 87 spisu) dne 24. 1. 2019, o čemž svědčí kulaté razítko německé pošty, která dodejku vracela zpět odvolacímu soudu, na kterém je toto datum uvedeno. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný v průběhu trestního řízení uváděl i adresu trvalého pobytu v České republice, kam mu bylo vyrozumění doručováno rovněž (viz doručenka do vlastních rukou u č. l. 90 spisu), tam obviněný nebyl dne 18. 1. 2019 zastižen, a proto písemnost byla uložena a připravena k vyzvednutí téhož dne a obviněnému byla zanechána výzva, aby si ji, v úložní době deseti dnů od uložení, vyzvedl, což se nestalo. Z těchto důvodů by poslední den této doby a den doručení (viz § 64 odst. 4 tr. ř.) připadl na 28. 1. 2019. I když je toto datum pozdější než to, kdy převzal vyrozumění na adrese v Německu, soud druhého stupně za okamžik, kdy byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn, považoval datum 28. 1. 2019 (viz č. l. 97). Nutno však zdůraznit, že obviněný skutečnost, že by vyrozuměn nebyl, v dovolání nezpochybňoval.

18. Obviněný termín konání veřejného zasedání akceptoval s tím, že dne 25. 2. 2019 odvolacímu soudu písemně oznámil: „pro nemoc se z tohoto jednání omlouvám a prosím, aby bylo odvolací jednání nařízeno na jiný termín tak, abych se mohl osobně účastnit“ (viz č. l. 95 spisu). K tomu připojil formulář „VÝMĚNNÝ LIST – POUKAZ k odbornému vyšetření, ošetření, ústavnímu léčení“, na němž je u předtisku textu „Subjektivní potíže“ uvedeno: „Domácí léčení“. U předtisku „Objektivní potíže“ je napsáno: „od 25. 2. 2019 do kontrola 4. 3. 2019 T.č. v DPN“. Pokud je předtištěna Dg., není k diagnóze nic uvedeno. Následuje hranaté razítko L. K., praktického lékaře se sídlem XY, tel. č. XY (srov. č. l. 96 spisu).

19. Podle záznamu na č. l. 95 předseda senátu odvolacího soudu zaznamenal: „dne 25. 2. v 13:30 hodin a 26. 2. v 7:45 a 8:20 hodin jsem telefonicky kontaktoval L. K., s nímž se mi nepodařilo spojit. Rovněž obviněný je nedostupný“. Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněný mu nebyl přítomen a soud rozhodl usnesením vydaným podle § 205 odst. 2 tr. ř. a § 238 tr. ř., že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného (srov. č. l. 97 spisu). K tomuto postupu odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného usnesení uvedl, že z obsahu potvrzení není patrné, že by obviněný nebyl schopen se ze zdravotních důvodů k veřejnému zasedání dostavit, ani jaké konkrétní zdravotní problémy mu v tom bránily. Poukázal na své marné pokusy telefonicky kontaktovat praktického lékaře L. K. a posléze i obviněného. Zdůraznil, že o termínu veřejného zasedání byl obviněný pouze vyrozuměn a jeho osobní účast tak nebyla nutná, neboť žádné důkazy neprováděl, a proto měl za to, že lze odvolání obviněného projednat v jeho nepřítomnosti (srov. bod 4. usnesení odvolacího soudu).

20. Nejvyšší soud z obsahu spisu při respektu k uvedeným obecným zásadám v posuzovaném případě dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud omluvu obviněného a jeho požadavek na odročení veřejného zasedání neakceptoval a konal veřejné zasedání předmětného dne v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě totiž obviněný neomluvil svoji neúčast u veřejného zasedání dostatečnými skutečnostmi tak, aby omluvu i žádost o odročení bylo možné považovat za řádné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Ze skutečností uvedených v dodatečně doložené lékařské zprávě totiž vůbec nevyplývá, jakými obtížemi trpěl a co bylo příčinou toho, že byl podle potvrzení lékaře v domácím léčení, neboť domácí léčení, dočasná pracovní neschopnost ani nařízená kontrola, o něž se toto potvrzení opírá, nejsou dostatečně specifikovaným důvodem pro to, aby mohl být učiněn závěr, že u obviněného den před konáním veřejného zasedání nastaly takové objektivní podmínky, které mu v účasti na veřejném zasedání skutečně bránily. Nelze proto dojít k opodstatněnému závěru, že jeho zdravotní stav byl objektivní a vážnou překážkou jeho přítomnosti. Na druhou stranu lze vydanou lékařskou zprávu hodnotit spíše jako prostředek, který obviněný použil za účelem zmaření předmětného veřejného zasedání, o jehož konání věděl. V této souvislosti navíc není možné přehlédnout ani to, že obviněný zájem na daném trestním řízení příliš neprojevoval, neboť se osobně účastnil hlavního líčení konaného dne 22. 8. 2018 až poté, co předchozí hlavní líčení ze dne 16. 5. 2018 bylo pro jeho nepřítomnost odročeno, a také proto, že se mu nepodařilo vyrozumění doručit na jím uvedenou adresu, a bylo nutné po jeho pobytu pátrat, výsledkem čehož bylo prostřednictvím policie učiněné zjištění, že se zdržuje na adrese v Německu (srov. č. l. 53, 61 a 64 spisu). Jen pro úplnost lze poukázat na to, že obviněný odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal sám, výhradně proti výroku o trestu a v jeho obsahu nenavrhoval provedení žádných důkazů. Lze tedy dovodit, že odvolací soud měl za takové situace dostatek podkladů pro to, aby v nepřítomnosti obviněného rozhodl, když jeho účast u veřejného zasedání nepovažoval za nutnou, neboť by v opačném případě byl povinen obviněného k veřejnému zasedání předvolat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007).

21. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů považuje za potřebné uvést, že procesní postup soudu druhého stupně nekoliduje s výše zmíněnými postuláty spravedlivého procesu ani z toho důvodu, že danou věc bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Odvolací soud respektoval povinnost umožnit obviněnému účast na veřejném zasedání, čímž mu otevřel reálnou možnost se veřejného zasedání zúčastnit, a pakliže se z něj obviněný omluvil a požádal o jeho odročení, tak na jeho podání adekvátně reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (případně zajistil, aby alespoň ze spisu bylo zjevné), proč žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl. V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva obviněného ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ani 38 Listiny, protože není možné přehlížet, že je na obviněném, aby již ve včasné omluvě a žádosti o odročení veřejného zasedání uvedl vážné důvody, jež mu v účasti na veřejném zasedání objektivně brání, a na soudu, aby je pak z hlediska "omluvitelnosti" zhodnotil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 884/09).

22. Obviněný však v souladu s těmito zásadami svou omluvu nekoncipoval, protože z ní nejsou patrné konkrétní důvody, které mu v účasti na veřejném zasedání bránily ani jejich závažnost. Podrobnější informace nevyplývají ani z obsahu „výměnného listu“, který obviněnému vystavil L. K. (srov. č. l. 96 spisu). Z tohoto obsahu je zřejmé, že se nejedná o potvrzení pracovní neschopnosti, ale o tiskopis, který má být využíván primárně pro potřeby vyšetření pacienta lékařem s vyšší odborností (např. v nemocnici) Z dikce § 60 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění navíc vyplývá, že rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, potvrzení o době trvání dočasné pracovní neschopnosti, rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti a rozhodnutí o změně režimu dočasně práce neschopného pojištěnce vydává ošetřující lékař na předepsaných tiskopisech; rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti slouží po dobu dočasné pracovní neschopnosti též jako průkaz dočasně práce neschopného pojištěnce. V této věci však není možné objektivně usuzovat na to, že u obviněného pracovní neschopnost nastala, protože pro takový závěr v dokladu předloženém obviněným není dostatek informací, a odkaz na zkratku „DPN“ je v tomto směru nedostačující.

23. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i v teoretickém případě, kdyby byla dočasná pracovní neschopnost obviněného doložena na základě řádného potvrzení, sama o sobě by stejně neznamenala řádné doložení vážných důvodů bránících mu v účasti na veřejném zasedání. Dočasná pracovní neschopnost je jedním z klíčových institutů nemocenského pojištění, nicméně tento institut má význam i pro další oblasti, zejména pro pracovní právo (srov. PŘIB, J.; CIMLEROVÁ, K. a CHOTĚBORSKÁ Š. Komentář k § 55 zákona o nemocenském pojištění, dostupný v právním informačním systému ASPI k 9. 10. 2019). Lze proto uvést, že samotné předložení potvrzení nemůže být dostatečným podkladem pro to, že se obviněný nemohl zúčastnit veřejného zasedání, pokud z něj není patrný charakter onemocnění, způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývají, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).

24. Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného (srov. body 17. až 19.) shledal, že omluva obviněného, byť byla včasná a obviněný projevil zájem účastnit se veřejného zasedání, neobsahovala takové údaje, aby ji bylo možné považovat za řádnou. Odvolacímu soudu byly sděleny pouze kusé informace, které dostatečně nevypovídaly o konkrétních vážných důvodech, pro které se obviněný nemůže zúčastnit veřejného zasedání. Potvrzení od lékaře o domácím léčení a dočasné pracovní neschopnosti bylo navíc vydáno na tiskopisu, který pro tyto účely zásadně neslouží (srov. bod 22. shora). Z údajů uvedených v podání ze dne 25. 2. 2019 na výměnném listu se tak nedají dovodit žádné konkrétní důvody, které by sdělovaly důvody, které bránily obviněnému se veřejného zasedání účastnit, neboť obsah těchto listin nevypovídá o charakteru onemocnění, druhu a způsobu jeho léčby, povahy a rozsahu omezení, která z onemocnění nebo poruchy zdraví pro obviněného vyplývají, a není z něj patrná ani diagnóza onemocnění.

25. Pokud obviněný namítal, že odvolací soud není při posuzování jeho omluvy oprávněn vyjadřovat se k závažnosti jeho zdravotního stavu, je možné shrnout, že soud druhého stupně v tomto ohledu nepochybil. Svůj závěr činil na základě dostupného spisového materiálu a závěrů učiněných lékařem L. K. Zároveň dostál své povinnosti, aby v odůvodnění rozhodnutí vyložil (případně aby alespoň ze spisu bylo zjevné), proč žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl a aby z hlediska "omluvitelnosti" zhodnotil důvody, které obviněnému v účasti na veřejném zasedání bránily. Odvolací soud v tomto případě, když se chtěl telefonicky spojit s obviněným i jeho lékařem, dokonce postupoval částečně nad rámec svých povinností, neboť se aktivně snažil zjistit informace o zdravotním stavu obviněného, což dělat nemusel, protože měl všechny rozhodné skutečnosti obviněný sdělit a doložit soudu sám, jelikož šlo o výkon jeho práva (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1514/2010).

26. Vhodné je též ve smyslu zachování fair procesu poznamenat, že veřejné zasedání se konalo na podkladě odvolání obviněného, které směřovalo pouze proti výroku o trestu (viz obsah odvolání na č. l. 87 spisu), a v jeho průběhu nebylo prováděno žádné dokazování. Nebyly ani učiněny žádné návrhy na jeho doplnění, což vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 97 spisu), a pokud jde o zajištění práv obviněného, je třeba zmínit, že obviněný byl přítomen průběhu hlavního líčení konaného před soudem prvního stupně (viz protokol na č. l. 67 až 68 spisu), k věci byl vyslechnut a měl tedy i osobní možnost klást dotazy a aktivně se veškerého dokazování i rozhodování soudu účastnit, čímž bylo i respektováno jeho právo ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. S ohledem na všechna uvedená zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani právo obviněného vyplývající z ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny nebylo porušeno a bylo dbáno i na dodržení práva obviněného být před soudem alespoň jednou slyšen při zaručení jeho práva na obhajobu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009, nálezy sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 či II. ÚS 2152/08, nález ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014).

VI. Závěr

27. Ze všech výše uvedených důvodů nebylo možné námitce obviněného uplatněné na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu přiznat opodstatnění, protože k porušení ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání nedošlo, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, protože tak mohl učinit na podkladě obsahu spisu, z něhož je nedůvodnost podaného dovolání zřejmá.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru