Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1139/2011Usnesení NS ze dne 15.12.2011

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1139.2011.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1,4 tr. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1804/12 ze dne 12.06.2012 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. et PhDr. Stanislav Balík


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1139/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovoláních obviněných Ing. P. B., a Ing. D. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 3 To 42/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 80/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. P. B. a Ing. D. S. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2009, sp. zn. 5 T 80/2008, byli obvinění Ing. P. B. a Ing. D. S. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., podle popsaných skutkových zjištění tím, že v době od 30. 8. 1994 do 12. 2. 1998 při dovozech masa, jedlých drobů, odřezků surových kůží, sýra a smetany společností OFERTA PRAHA, spol. s r.o. se sídlem P., H., jejímž jednatelem byl obviněný Ing. P. B., od zahraničních firem z Dánského království CARNEHANSEN A/S, St. S., C., Foodane Ltd. S., Dat-Schaub A/S Flaesketorvet, C., Kolos A/S S., C., ze Spolkové republiky Německo BMU Bayeriche – Milchunion GmbH N., nyní s obchodním jménem Bayerische Milchindustrie e.g. Landshut, K., D – 840 36 L., Farber Grosschlächterei GmbH and Co, V. T., MAXTRADE Handels und Beratungsagentur – J.M. E., V., B., Gausepohl - Fleisch GmbH se sídlem v D., P., D. T.W., společnosti Dresdner Vieh und Schlachthof GmbH, S., D., později též Dresdner Fleisch und Feinkost GmbH, M., N., Hans Fuchs KG, P., D., LOBLEIN DRESDNER LAND GmbH, M., N., z Rakouské republiky Willy Rumpold Betriebsgesselschaft m.bH. M. a Bull Nahrugsmittel AG M., prostřednictvím maltské společnosti Lafcadio International Trading and Shippment Corp.Ltd., S., P. C., G., T., po vzájemné dohodě, v úmyslu způsobit škodu České republice zkrácením cla při celním řízení u Celních úřadů v K., okres P., N., M., P., Ú. a K., část ceny skutečně placené dodavatelům nezahrnuli do celní hodnoty, kdy cena byla rozdělena do dílčích faktur, z nichž část před celními orgány zatajili, a zejména v celním řízení předložili doklady týkající se pouze části ceny, a podstatná část skutečné ceny zboží byla na jejich žádost zahraničními dodavateli, resp. zprostředkovatelem fakturována obviněnému Ing. D. S., fyzické osobě samostatně podnikající, jako marketingové služby nepodléhající proclení, které obviněný Ing. D. S. následně vyfakturoval jako součást poskytnutých služeb firmě OFERTA PRAHA, spol. s r. o., a tak učinili celkem v 642 případech, jež jsou popsány pod body 1) až 642), a u nichž je shodně uvedeno obdobně; číslo jednotné celní deklarace s datem propuštění zboží do volného oběhu, druh deklarovaného zboží včetně jeho množství doložené fakturou na konkrétního dodavatele zboží v cizině, vystavenou na firmu OFERTA včetně částky, dále je uvedena skutečně dodavateli zaplacená cena a zbývající cena, která nebyla v rámci celního řízení přiznána a uhrazena, jakož i částka, o níž bylo clo zkráceno.

Celkem tak obvinění zkrácením cla způsobili v uvedených případech České republice zastoupené Celním ředitelstvím v P. škodu ve výši 142.325.440,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný P. B. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Obviněnému D. S. byl podle § 148 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 11. 2010, sp. zn. 3 To 42/2010, rozhodl o odvoláních, která proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných do výroku o vině i trestu a obvinění P. B. a D. S., tak, že

I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného P. B. ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. B. uložil podle § 148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dohledem,

II. podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a obviněného D. S.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění P. B. a D. S.. Oba obvinění své mimořádné opravné prostředky opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný P. B. také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Obviněný P. B. dovoláním podaným jednak prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Macáka a jednak prostřednictvím obhájce JUDr. Michala Paule vyjádřil nesouhlas se závěry odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně. Především své výhrady zaměřil proti způsobu výpočtu výše způsobené škody, když za nepřijatelné považoval, že škoda byla stanovena pouhým součtem faktur zaplacených obviněnými příslušnému prodejci masa. Od této částky je podle dovolatele nutné odečíst tu část, která je obvyklá v rámci obchodování s masem, která připadá na služby s dovozem masa spojené. Obviněný poukázal na to, že ne všechny služby, jež vykonával spoluobviněný, byly realizované ve vztahu k prodejci masa v cizině, avšak část služeb byla realizována i na území České republiky, tyto činnosti podléhaly jinému režimu, nikoliv však clu, a dají se vyčíslit procentní sazbou ze součtu předmětných faktur zaplacených prodejci podle obvyklé hodnoty těchto služeb. Žádný z orgánů činných v trestním řízení se nezabýval tím, zda dovolatel dovážel zboží pod cenou a obviněný nastínil, jakým způsobem měla být výše škody vypočítána, když se zejména domníval, že jestliže zaplatil méně na cle, pak o to více zaplatil na dalších daních, a to DPH a dani z příjmu, k čemuž však soudy nepřihlédly, ač měly zjistit aktuální a skutečnou hodnotu zboží. Zdůraznil též, že i na masné výrobky měl dopadat obdobný režim jako tomu bylo např. u automobilů, pokud by byly vytvořeny tabulky, rád by podle nich postupoval, neboť vždy jednal v dobré víře. Zmínil způsob výpočtu cla a dovodil, že správným postupem při stanovení ekvivalentu spočívajícího v průměrné ceně masa, od níž by se měl odvíjet výpočet cla, do něhož by měly být zahrnuty i odpočitatelné položky, by bylo toto clo minimální. Další výhradou dovolatel vytknul orgánům činným v trestním řízení neúměrně dlouhou délku trestního řízení, které trvalo od doby, kdy ke spáchání činu došlo. Důvody průtahů řízení nemohou být k tíži dovolatele a nelze je akceptovat jako objektivní, když dovolatel se řádně na jednotlivé úkony dostavoval a byl maximálně součinný. Jestliže odvolací soud uvedl, že se jednalo o trestnou činnost páchanou po dlouhou dobu, pak se jedná o lichý argument, když v předmětné době byly prováděny řádné kontroly a byť účetnictví obou obviněných obsahovalo dvojí faktury, tak žádný z těchto orgánů v rámci prováděných kontrol a následných rozhodnutí neshledal nic protiprávního. Samotná výše škody přitom nemůže být důvodem uložení nepodmíněného trestu, neboť společenská nebezpečnost jednání, a zejména osoba pachatele, takový trest nevyžaduje. Trest nepodmíněný má represivní charakter, neboť osobní život a chování obviněného, který je jinak bezúhonný, bylo ojedinělým excesem v jinak řádném životě obviněného. I kdyby soud shledal, že ke spáchání trestné činnosti skutečně došlo, již se takového jednání nedopustí, a není tudíž třeba na něj působit trestem odnětí svobody.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil zcela nebo zčásti ve smyslu § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a aby dále učinil rozhodnutí o odkladu nástupu trestu obviněného do doby rozhodnutí o dovolání, případně tak učinil ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.

Obviněný D. S. v jím podaném dovolání vytkl nesprávnost závěrů ohledně výše způsobené škody, pro jejíž stanovení soudy vycházely z nesprávného hodnocení důkazů z postupu, s nímž se obviněný neztotožnil, protože nebylo možné vycházet ze součtu faktur, které byly zaplaceny příslušnému prodejci masa, když je od této částky nezbytné odečíst tu část, která je obvyklá v rámci obchodování s masem a připadá v průměru na služby s dovozem masa spojené. Obviněný poukázal na to, že clo je jednou ze složek fiskální funkce státu jako daně a další povinné platby. Obviněný dále nesouhlasil s argumentací soudu ohledně toho, že není důležité, kdo z obviněných kolik zaplatil na daních, neboť pro výpočet výše cla je zaplacená cena podstatná. Clo je jednou ze složek fiskální funkce státu, stejně jako daně a jiné povinné platby. Jestliže je tak zaplaceno více na cle, je zároveň zaplaceno méně na daních. Od základu daně lze odečíst odpočitatelné položky, a poté spočítat, kolik je nutné odečíst od soudem stanovené škody, což se však nestalo a naopak soudy dospěly k tomu, že obviněný neposkytoval žádné služby, a pokud ano, byly minimální proti částkám, které od jednotlivých firem inkasoval. Z tohoto důvodu musí být tato částka odečtena od výše škody a musí být obviněnému vrácena. Obecně pak platí, že o co je vyšší jedna fiskální povinnost plátce, o to je nižší druhá, když výše odvedené částky je odečitatelná od té, kterou má daňový subjekt zaplatit. Činnost obou obviněných probíhala se souhlasem finančního úřadu a orgánů celní správy, které v inkriminované době prováděly opakované kontroly, a přestože již v tu dobu jeho účetnictví obsahovalo soudem zmiňované dvojí faktury, žádný z orgánů v rámci kontrol ani následných rozhodnutí neshledal nic protiprávního. Ze všech uvedených důvodů nebyla dostatečně zjištěna výše škody, a to, o jakou činnost se jednalo, když soudy vyloučily, že šlo o marketingové služby. O trestné činnosti obviněného tak existují stále důvodné pochybnosti a soudy nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“. Dovolatel též poukázal na dlouhou dobu, po níž bylo vedeno trestní řízení a namítl, že důvody průtahů řízení nemohou být přičítány k tíži obviněného a nelze je akceptovat jako objektivní, zejména když se obviněný vždy řádně dostavoval na jednotlivé úkony a poskytoval součinnost orgánům činným v trestním řízení. Právo Evropské unie a Ústavní soud České republiky akceptují normální délku řízení v průměru asi 7 let, bez toho, že by se obviněný podílel na protahování délky, která činí v jeho případě dvojnásobek přípustné meze. Tyto argumenty se podle obviněného měly promítnout v úvaze soudů o druhu a výši trestu. Soud ukládal trest s ohledem na výši škody, avšak ani ta nemůže být důvodem k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť nejenom společenská nebezpečnost jednání, ale zejména osoba pachatele již takový trest nevyžadují, když obviněný jinak vedl bezúhonný život. Jestliže bylo nutné ho uznat vinným, pak přiměřeným trestem, byl jedině trest odnětí svobody podmíněně odložený byť i na nejdelší zkušební dobu.

V závěru dovolání obviněný D. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, byť zčásti podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.

K dovoláním obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že námitky dovolatelů jsou prakticky totožné s argumentací vznášenou v rámci jejich dosavadní obhajoby, s níž se oba soudy zabývaly. Závěry nalézacího soudu týkající se skutkových zjištění měl státní zástupce za úplné a správné. Odvolací soud však pochybil, pokud na straně 13 svého rozhodnutí dospěl k očividně nesprávnému závěru, pokud použil předchozí právní úpravu podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. Pro oba obviněné je ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně příznivější právní posouzení skutku podle nyní účinné hmotně právní normy, tj. trestního zákoníku, neboť podle něho hrozí obviněným trest odnětí svobody na pět až deset let (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku), zatímco podle trestního zákona účinného v době spáchání činu hrozí za stejný delikt trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Vrchní soud v Praze tak výslovně odmítl aplikaci zákonného postupu podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku s odůvodněním, že dřívější a nynější norma jsou vlastně shodné s výjimkou horní hranice trestní sazby, avšak spodní hranice zůstává shodně pětiletá, takže „neshledal důvody pro to, aby při nezměněných skutkových zjištěních použil zákona současně účinného, neboť takový postup by byl zcela formálního charakteru bez faktického významu pro odsouzené.“ Vrchní soud v Praze tak nebral na vědomí, že rozhodování podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku je obligatorní a neponechává na volné úvaze soudu, kterého zákona užije. Kromě toho naprosto není možné označit dvouleté snížení horní hranice trestní sazby za formální a bez významu pro obviněné, poněvadž tato horní hranice může hrát značnou roli. Jestliže tedy Vrchní soud v Praze nepostupoval podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku a nezrušil výrok o vině, aby posléze užil náležité právní normy, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Státní zástupce konstatoval, že oběma obviněným byl uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby a případná změna v právním posouzení nemůže jejich aktuální postavení nijak zlepšit. Předestřený právní problém zpravidla nečiní v soudní praxi zásadní potíže, a proto navrhl obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda, obviněnými P. B. a D. S. shodně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněným P. B. navíc dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byly užity v souladu se zákonnými podmínkami, neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř.

Vzhledem k tomu, že obvinění svá dovolání shodně opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze souhrnně uvést, že tento důvod se uplatní, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených podmínek plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v § 265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.

Je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Z uvedeného je zřejmé, že pokud oba obvinění svá dovolání opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohli tak učinit jen výhradami proti nesprávnosti právního posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Jak se však z textu obou uvedených dovolání podává, takové námitky obvinění neuplatnili, a těžiště svých argumentů shodně zaměřili shodně proti způsobu, na základě něhož soudy shledaly výši neodvedeného cla, a v případě obviněného D. S. nesprávně uzavřely, že se nejednalo o marketingovou činnost, že soudy v rámci ukládaného trestu nezohlednily neúměrně dlouhou délku řízení, a že jím uložené tresty jsou v této souvislosti nepřiměřené.

K těmto námitkám je potřeba uvést, že převážná část z nich je obviněnými směřována proti tomu, jakým způsobem soudy zjistily skutkový stav, jenž je ve výrokové části napadených rozhodnutí popsán. Způsob výpočtu cla a jeho výše není otázkou právního posouzení, ale jde o skutkovou otázku, která je vždy výsledkem provedeného dokazování a hodnocení zajištěných důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto s ohledem na zásady výše vytýčené, nelze tuto skutečnost v rámci uvedeného dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného, účinně namítat, a Nejvyšší soud není povinen z jejího podnětu napadená rozhodnutí meritorně přezkoumávat.

I přes tento závěr, Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že v posuzované věci soudy opřely svůj závěr o vině obviněných o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutí rozvedly a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obvinění činu dopustili. Z provedených důkazů ani z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti o tom, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřena v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).

Jestliže soudy došly k závěrům, které jsou ve vztahu k výši zkráceného cla uvedeny v rozsudečném výroku, rozhodnutí o této otázce opřely o řádně provedené důkazy, na jejichž základě byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro výpočet dovozního cla tj. částky, kterou obvinění měli za dovezené zboží uhradit. Obvinění však v souladu se zákonem nepostupovali a k proclení předložili faktury znějící na nižší částky, než jaké byly skutečně za zakoupené zboží v cizině prodávajícím zaplaceny. Soudy přitom plně respektovaly podmínky, jež jsou pro tyto účely stanoveny celním zákonem č. 13/1993 Sb. ve znění účinném v době spáchání činu, jenž v § 66 cit. zák. stanoví, že základem pro vyměření cla je celní hodnota dováženého zboží, kterou je převodní hodnota, jíž je cena skutečně zaplacená nebo která má být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz do tuzemska, upravená podle § 75 a § 76 cit. zák. Podle § 67 odst. 1 cit. zák. se cenou skutečně placenou nebo která má být zaplacena za zboží, rozumí celková platba uskutečněná, nebo která má být uskutečněna mezi prodávajícím a kupujícím ve prospěch prodávajícího za dovážené zboží a zahrnuje veškeré platby uskutečněné nebo jež se mají uskutečnit jako podmínka prodeje dováženého zboží kupujícím prodávajícímu nebo kupujícím třetí osobě k uspokojení závazku prodávajícího.

Na základě těchto skutečností lze jen stručně shrnout, že soudy pro výpočet výše cla uvedené zákonné podmínky dodržely. Pro stručnost je proto možné odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na straně 215 odůvodnění rozsudku), kde mimo jiné uvedl, že příčinou úniku cla, resp. vzniku celního dluhu, bylo nepředložení skutečné faktury v celním řízení dovozcem. Soud vycházel z celní hodnoty, kterou je u dováženého zboží převodní hodnota, tj. cena skutečně placená upravená podle § 75 a § 76 celního zákona. Odvolací soud v rozhodnutí na straně 8 zdůraznil správnost uvedených úvah s tím, že celní hodnota zboží byla určena cenou, za kterou bylo maso skutečně v zahraničí nakoupeno, kterou dodavatel za prodané maso obdržel. Ke zkrácení cla došlo tím, že maso bylo ve skutečnosti nakupováno za ceny, které vznikly součtem cen původně rozdělených do více faktur, když v celním řízení byla použita jen jedna z těchto faktur znějící na nízkou částku.

Nejvyšší soud proto shledal, že soudy v souladu s uvedeným právním předpisem stanovily výši zkráceného dovozního cla správně jako rozdíl mezi clem, které měli obvinění s ohledem na celkovou kupní cenu zaplacenou za zboží koupené v cizině zaplatit, a nižším clem, které bylo při dovozu v podstatně zkrácené výši vykázáno a zaplaceno.

Výhrady obviněných v této souvislosti uplatněné kromě toho, že byly uvedeny mimo označený dovolací důvod, by v každém případě byly zcela nedůvodné, protože skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou též i v souladu s právními předpisy, které oblast dovozních cel v době spáchání činu upravovaly.

V rámci další společné výhrady, kterou obvinění zaměřili proti přílišné délce trestného řízení, se kromě jiného shodně domáhali, aby jejich jednání bylo beztrestné, event., aby jim byly vyměřeny mírnější tresty. V zásadě jde tedy o námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/2008), neboť v případě jejího naplnění jde o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces.

Nejprve je vhodné připomenout, že v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za „přiměřenou“. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal pro porušení, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněným. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Pro účely posuzování průtahů v trestním řízení je při posuzování přiměřenosti délky řízení třeba přihlédnout také ke složitosti trestní věci po stránce skutkové a důkazní (viz. přiměř. usnesení ze dne 9. září 2004, sp. zn. III. ÚS 95/2004, uveřejněné pod č. 45 ve sv. 34 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Soudu, pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat (k tomu též nález ze dne 6. září 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněn pod č. 157 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

S ohledem na takto vymezené principy, z nichž je patrné, že otázku nepřiměřenosti délky trestního řízení je vždy nezbytné zkoumat individuálně v každé trestní věci se zřetelem na okolnosti, které mají význam pro posouzení důvodů, proč průtahy vznikly, event. jaký mají na výslednou vinu a trest, jenž byl uložen, dopad, resp. zda a jak uvedené průtahy v konečném výsledku konkrétně u každého obviněného promítnout.

Významné z těchto hledisek jsou skutečnosti zjištěné v projednávané věci, zejména to, že čin byl ukončen dne 12. 2. 1998. Obvinění při jeho páchání po dobu přibližně tří a půl let se dopustili celkem 642 dílčích činů, jimiž zkrátili clo v celkové výši 142.325.440,- Kč. Této trestné činnosti se dopouštěli dovozem zboží z cizích států, a to Dánského království, Spolkové republiky Německo, Rakouské republiky a Malty. Výhradně na tyto cizí země bylo soustředěno téměř veškeré dokazování, které probíhalo v rámci trestních dožádaní, často s velkými komplikacemi. Z obsahu spisu dále vyplynulo, že obviněným byla obvinění sdělena dne 14. 7. 2000 (č. l. 5), návrhy na podání obžaloby byly učiněny dne 20. 10. 2005 (č. l. 3623), obžaloba byla podána dne 22. 12. 2006 (č. l. 3734), nebylo však o ní věcně rozhodnuto a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření dne 29. 3. 2007 (č. l. 4240). Nová obžaloba byla podána dne 14. 11. 2008 (č. l. 4509). První hlavní líčení bylo nařízeno na dny od 19. 3. do 21. 3. 2009 (č. l. 4924). Následná hlavní líčení probíhala ve dnech 12. 5. až 15. 5. 2009, kdy byl vyhlášen i odsuzující rozsudek, jehož zpracování (prováděné v souladu s trestním řádem vždy po povolení předsedy soudu k prodloužení lhůty jeho písemnému vyhotovení) trvalo až do 28. 5. 2010 (č. l. 5231). Věc byla s odvoláními předložena odvolacímu soudu dne 13. 7. 2010 (č. l. 5481), veřejné zasedání o odvolání bylo nařízeno na 5. 11. 2010 a rozsudek soudu druhého stupně, nyní dovoláním napadený, byl vyhlášen dne 5. 11. 2010 (č. l. 5486). Je nutné též konstatovat, že ve věci není patrné, že by se na délce řízení podílelo obstrukční jednání obviněných.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že i když doba, která uplynula od okamžiku, kdy byl vykonán poslední z mimořádně velkého počtu dílčích útoků, do sdělení obvinění, uplynula doba asi jednoho a půl roku, od doby, kdy byla sdělení obviněným učiněna, vyšetřování celé věci trvalo v její komplikovanosti a složitosti přibližně osm let. Doba od podání obžaloby do ukončení řízení před soudem prvního stupně, počítáno ke dni, kdy věc byla předložena odvolacímu soudu s odvoláními, trvala necelé dva roky. Odvolací řízení probíhalo asi pět měsíců. Celková doba trvání trestního řízení činila deset let, doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti tak byla třináct let.

Ze všech uvedených zjištění lze shrnout, že doba takto zjištěná svědčí nepochybně o tom, že jde o řízení s extrémně dlouhou délkou trestního řízení, výrazně přesahující dobu, která je svým významem rozhodná pro proces, který by nebyl touto vadou zatížen. Nejvyšší soud v souladu se shora uvedenými zásadami nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces a že nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněných, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.

Jak je patrné, řízení sice probíhalo dlouhou dobu, ta však nebyla způsobena liknavostí orgánů trestního řízení, ani soudů, neboť i některé delší intervaly byly způsobeny obsáhlostí věci, nikoli vadným postupem soudů a orgánů činných v trestním řízení, ale podílela se na ní především rozsáhlost věci a komplikovanost prováděného dokazování, jehož obsáhlost byla způsobena i obhajobou obviněných. I přesto je vhodné připomenout, že právě tuto skutečnost soudy při výměře uloženého trestu zohlednily, když obviněným uložily tresty na samé spodní hranici zákonné trestní sazby § 148 odst. 4 tr. zák.

Dovolací soud rovněž připomíná, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (str. 226) uvedl, že délku trestního řízení zohlednil v rámci ukládání jak trestu odnětí svobody, který uložil při jeho dolní hranici, tak i ve vztahu k trestu zákazu činnosti, který, právě se zřetelem na tuto okolnost, neuložil. Všechny tyto skutečnosti v rámci testu proporcionality ze všech hledisek uvážil, neboť by jinak uložil trest podstatně přísnější. Obdobně se touto námitkou zabýval i odvolací soud (viz strana 13 a násl. odůvodnění jeho rozsudku), kde zejména u obviněného P. B. snížil původně uložený trest právě na jeho samou spodní hranici a rovněž vysvětlil, že takový trest je u obou obviněných nezbytný a nutný především s ohledem na rozsah uvedené trestné činnosti, jakož i výjimečně vysokou částku, o níž byl český stát díky trestné činnosti obviněných zkrácen.

Nejvyšší soud k těmto úvahám považuje za nutné uvést, že se s nimi ztotožňuje v závěru, že i přesto, že byla zjištěna a konstatována dlouhá doba, po níž bylo vedeno trestní řízení. Tuto nelze pominout a je nutné ve vztahu k ní uvážit všechny rozhodné skutečnosti. Nelze ji však ze všech výše uvedených hledisek považovat za výrazně nepřiměřenou zjištěným okolnostem, a to s ohledem na velký rozsah věci, který výrazně komplikoval prováděné dokazování převážně vedené v cizině na základě postupů mezinárodní trestní spolupráce. Rovněž je nutné uvážit i výši cla, kterou obvinění nezaplatili, jež mnohonásobně překračuje hranici škody velkého rozsahu. Přitom měl na paměti, že nepodmíněný trest je závažným zásahem do osobní svobody obviněných. Právě rozsah trestné činnosti obviněných, její sofistikovanost, organizovanost, promyšlenost, při níž byla nezbytná koordinovanost nejen při činnosti obviněných, ale zejména velkého počtu dalších osob v různých cizích státech, jakož i doba, po níž byla tato trestná činnost páchána, jsou tak významnými skutečnostmi, které svědčí pro správnost závěrů soudů o tom, že u obviněných za všech uvedených okolností je namístě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který je ještě zásahem přiměřeným vzhledem k délce trestního řízení, a to i z pohledu účelu trestu. Nejvyšší soud přitom bral v úvahu i funkci ukládaného trestu, kterou je nejen ochrana společnosti, ale i výchovné působení na pachatele i na celou společnost. Ani s ohledem na shledané průtahy nezaviněné obviněnými, tento trest byť s velkým odstupem od spáchání činu, nemá v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody kontraproduktivní efekt. V daném případě tento trest nepůsobí jako zjevná nespravedlnost, a nejde ani u jednoho z dovolatelů o příkoří a nepřiměřený zásah do jejich života. Oba obvinění s ohledem na rozsah a charakter předmětné činnosti, jakož i dobu, po níž se jí dopouštěli, museli počítat v případě odhalení této trestné činnosti s podstatně výraznějšími tresty při uvážení, že je horní hranice trestu odnětí svobody u trestného činu podle § 148 odst. 4 tr. zák. v trvání dvanácti let. Je nutné podotknout i to, že za dobu, po níž bylo trestní řízení vedeno, nezanikl ani zájem společnosti na důrazném potrestání pachatelů, kteří nerespektovali zájmy České republiky a na její úkor se sami obohatili o vysoké finanční částky, čímž výrazně zkrátili příjem do státní pokladny. Rozhodně se, s ohledem na dlouhou délku řízení, nevytratil prvek výchovného působení trestu na společnost, a může to vést i ke zpochybnění autority soudů (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 596/2010).

Nad rámec podaného dovolání, s připomenutím, že dovolací soud je zásadně vázán důvody, pro které bylo dovolání podáno a je vázán jeho rozsahem, Nejvyšší soud uvádí, že úvaha odvolacího soudu o tom, že nemohlo být trestné jednání obviněných posouzeno podle nové právní úpravy podle trestního zákoníku jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., nebyla správná. Nejvyšší soud tuto otázku však pro absenci takové výhrady v dovolání nepřezkoumával, neboť s ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal, že byť tento závěr není správný, nejde o vadu, která by ve svém důsledku měla vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno. I přes tuto skutečnost, když obvinění nikterak nenapadali vadnost použité právní kvalifikace z hlediska posouzení trestnosti činu z pohledu § 16 tr. zák. (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku), je vhodné uvést, že odvolací soud na straně 13 odůvodnění svého rozhodnutí, kde se touto otázkou zabýval, zřejmě nesprávně shledal, že je nutné trestnost činu posoudit podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a kterým je míněn trestní zákon č. 140/1961 Sb., a nikoli zákon pozdější, tj. trestní zákoník, protože tento pro obviněné nebyl příznivější. S touto úvahou odvolacího soudu se Nejvyšší soud neztotožnil, neboť z hlediska zásad pro určení, který zákon z uvedených dvou je pro obviněné příznivější, je třeba vycházet z § 16 odst. 1 tr. zák., event. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, a srovnat trestní sazby § 148 odst. 4 tr. zák. a § 240 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jež se liší horní hranicí (když spodní je u obou shodně stanovena na pět let), tak, že § 148 odst. 4 tr. zák. má horní hranici dvanáct let a § 240 odst. 3 tr. zákoníku má horní hranici v trvání deset let. Jestliže odvolací soud mínil obviněným uložit trest odnětí svobody, bylo právě hledisko vyšší horní hranice jedním z důležitých kritérií pro posouzení, které ustanovení je pro obviněné příznivější, a nebylo možné se omezit jen na komparaci dolních hranic trestu odnětí svobody u uvedených srovnávaných zákonů (srov. rozhodnutí č. 10/1962, č. 19/1962, č. 44/1970-I., č. 35/1994, č. 11/2004-I., Sb. rozh. tr.) a dále nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveř. pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Nejvyšší soud uvážil, že ze všech rozhodujících kritérií hodnocených z celkového výsledku z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci nového zákona dosaženo s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem tohoto konkrétního případu, by bylo použití pozdějšího zákona pro obviněné příznivější. Odvolací soud měl proto obviněné uznat vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Při uvážení všech výše rozvedených skutečností však Nejvyšší soud shledal, že i při této správné právní kvalifikaci (jíž se obvinění nikterak nedomáhali a odvolacímu soudu tuto nesprávnost nevytýkali), by se nic na celkovém postavení obviněných nezměnilo, a tato vada by se nemohla v konečném posouzení všech okolností promítnout mimo jiné do závěru o výši uloženého trestu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, by i při uvážení všech okolností vyplývajících z hledisek § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 39 a násl. tr. zákoníku týkajících se ukládání trestu, nemohl být učiněn jiný závěr než ten, že i za uvedených nových skutečností, je nezbytné, a to při uvážení všech již výše vyslovených úvah, zejména pokud jde o délku řízení, nemohl být uložen jiný trest než trest odnětí svobody v samé dolní hranici trestného činu, která je (jak bylo výše zdůrazněno a jak vyložil i odvolací soud), u obou trestných činů stejná. Rozhodně dovolací soud nezjistil takové okolnosti, které by ve smyslu § 58 tr. zákoníku a v návaznosti na to ani podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku (kde je výslovně stanovena i povinnost soudu přihlédnout při ukládání trestu k době, která uplynula od spáchání trestného činu), neumožnily uložení mírnějšího trestu, tj. v rámci mimořádného snížení pod dolní hranici trestní sazby. Oba soudy, jak již bylo uvedeno, tresty obviněným uložily v nejnižší možné výměře právě s přihlédnutím k délce doby, po níž bylo vedeno trestní řízení, a tedy hodnotily byť v rámci nesprávné právní kvalifikace, ze všech rozhodných hledisek, tak že postavení obviněných bylo ve výsledku stejné.

Jestliže obviněný P. B. uplatnil ve vztahu k výroku o trestu také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je k tomu nutné uvést, že ho lze uplatnit, jestliže mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Ze shora rozvedeného je však zřejmé, že soudy trest odnětí svobody určily ve výši, která je stanovena ve výměře v rámci trestní sazby pro trestný čin podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., a jestliže obviněný usiloval o jeho zmírnění na trest podmíněný, pak soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč považovaly za nutné působit na obviněného trestem nepodmíněným, a Nejvyšší soud se s jejich rozhodnutími ztotožnil.

Nejvyšší soud, byť shledal, že odvolací soud při posouzení podmínek § 16 odst. 1 tr. zák. (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku) pochybil, považuje toto pochybení jen za nedostatek projevující se toliko v aplikaci právní normy, když nemá na konečném výsledku a dopadu pro obviněné význam, jak je shora uvedeno.

Když dovolací soud na základě všech těchto úvah a právních závěrů posoudil situaci obviněných vycházející z nyní napadeného rozsudku s tou, která by nastala, pokud by obvinění podali dovolání i z hlediska nesprávnosti použité právní kvalifikace a dovolací soud by z takového dovolání věc řešil, shledal, že ve svém výsledku by pro obviněné nebyla situace po změně napadeného rozsudku výhodnější.

Na podkladě všech rozvedených úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že projednání dovolání, při němž by bylo nutné napadený rozsudek zrušit, a o věci znovu jednat a shora uvedeným postupem rozhodnout, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných, a proto když předmětná věc není po právní stránce zásadního významu, dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2011

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru