Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1130/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaSouhlas poškozeného s trestním stíháním
Zpronevěra
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1130.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 206 odst. 1,3,4 písm. b) tr. zákoníku

§ 163 odst. 1 tr. ř.

§ 163a odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1130/2020-234

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 11. 2020 o dovolání obviněného M. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 9 To 216/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 119/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 1 T 119/2019, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného M. S., nar. XY, na náhradu škody.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 9 To 216/2020, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 2. 3. 2018 v XY na poště na ulici XY jako opatrovník svého syna M. S., nar. XY, kterým byl z důvodu omezení svéprávnosti syna jmenován rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. Nc 7457/2017, s nabytím právní moci ke dni 5. 1. 2018, vyzvedl doplatek invalidního důchodu syna za období od 20. 10. 2014 do 11. 3. 2018 v částce 243 293 Kč, a ačkoliv věděl, že se jedná o finanční prostředky určené pouze pro syna, který s ohledem na svou duševní poruchu spočívající v lehké mentální retardaci není schopen řádně hospodařit s financemi a že s těmito prostředky je jako opatrovník povinen nakládat s péčí řádného hospodáře pouze ve prospěch syna, tak tak nečinil a ze shora uvedené částky v březnu 2018 předal své sestře D. H. částku 134 000 Kč, aby se o peníze starala, z obavy, aby je neutratil, avšak dále si ještě u své sestry z této částky vyzvedl nadvakrát částku 90 000 Kč, tedy z původní částky 243 293 Kč obviněnému zůstala částka 199 293 Kč, když s touto částkou byl povinen nakládat pouze ve prospěch svého syna. Z této částky obviněný ve prospěch svého syna uhradil pouze částky 5 000 Kč za oblečení, 15 000 Kč za telefony pro syna, 1 000 Kč jako kapesné pro syna a 12 000 Kč taktéž jako kapesné pro syna, celkem tedy 33 000 Kč. Zbylou částku ve výši 166 293 Kč obviněný utratil v Brně za návštěvu nevěstinců, které navštěvoval jednak on a jednak i se svým synem, dále peníze spotřeboval na svou osobní potřebu, taktéž i na životní náklady své a své družky V. K., taktéž na nábytek a výbavu bytu své družky V. K. na adrese XY, a dále za různé drobnosti, např. cigarety, oblečení pro sebe i pro svoji přítelkyni, a to vše do doby, dokud byl opatrovníkem svého syna, tedy do 4. 6. 2019, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 4. 2019, č. j. P 57/2018-214, kterým byl obviněný M. S. zproštěn funkce opatrovníka svého syna M. S., nar. XY, omezeného ve svéprávnosti a místo něj byla opatrovnicí jmenována D. H., nar. XY. Tímto způsobem si obviněný přisvojil z peněz určených pro poškozeného částku nejméně ve výši 166 293 Kč, a poškozenému M. S., nar. XY, tak způsobil škodu 166 293 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 9 To 216/2020, podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

5. Konkrétně vytkl, že trestní stíhání jeho osoby nebylo podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. přípustné, neboť bylo vedeno i přes vyjádřený nesouhlas poškozeného, jeho syna, přičemž státní zastupitelství i soud prvního stupně jako orgány činné v trestním řízení vyhodnotily tento souhlas jako irelevantní. Připomněl, že Policie České republiky věc obviněného nejprve odložila pro nesouhlas poškozeného s jeho trestním stíháním, avšak toto usnesení bylo zrušeno usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 5 ZT 191/2018, s tím, že trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku je sice vyjmenován v § 163 odst. 1 tr. ř., avšak poškozený údajně nebyl schopen souhlas s trestním stíháním dát pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byla omezena jeho svéprávnost, a ve smyslu § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř. tak jeho souhlas není vyžadován. Podle obviněného soudy nižších stupňů tuto argumentaci bez provedení jakýchkoliv k tomu potřebných důkazů převzaly. Připomněl, že poškozený má sníženou schopnost racionálně a odpovědně nakládat s finančními prostředky a rovněž činit složitější právní úkony a být sám účastníkem náročnějších jednání, jako jsou jednání úředního charakteru, z opatrovnického rozsudku je naopak zřejmé, že je zcela schopen každodenních běžných úkonů. Z hlediska dokazování byl poškozený považován za běžného a věrohodného svědka, je tedy zřejmé, že je schopen chápat to, co se děje ohledně jeho osoby, smysl probíhajícího trestního řízení i veškeré rodinné vazby. Uvedl, že z opatrovnického rozsudku je zřejmé, že poškozený má sníženou finanční gramotnost a ekonomickou odpovědnost, což jsou vlastnosti, které má nezanedbatelná část populace. Ani dřívější závislost na omamných látkách nezpůsobuje neschopnost chápat smysl a důsledky trestního stíhání jeho otce. Uvedl rovněž, že poškozený je schopen i zaměstnání. Dále konstatoval, že ani skutečnost, že poškozenému byla pro trestní řízení ustanovena opatrovníkem advokátka, neznamená, že poškozený není schopen pochopit význam trestního stíhání jeho otce. Opatrovnictví podle obviněného nemůže nahrazovat podstatu vztahu otce a syna, jejich rodinnou vazbu a způsob, jak oba vnímají společné soužití. Poškozený také o svém pozitivním vztahu k otci vypovídal, naposledy u soudu. Existence opatrovnictví, ať už v řízení civilním nebo zde v trestním, není podle jeho názoru důkazem o nezpůsobilosti poškozeného dát relevantní nesouhlas s trestním stíháním a důkazem pro postup podle § 163a tr. ř. Podle mínění obviněného takovýmto důkazem není opatrovnický rozsudek, zejména pokud řeší nakládání s finančními prostředky a neomezuje poškozeného v běžném způsobu života. Za jediný korektní postup v této situaci označil znalecké zkoumání duševního stavu poškozeného. Soudy nižších stupňů však v této věci žádné dokazování neprovedly a v pochybnostech vyvažovaných pouze odkazem na formální procesní aspekty omezení způsobilosti poškozeného rozhodly bez důkazů vyvracejících námitky o nepřípustnosti trestního stíhání.

6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 9 To 216/2020, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného po shrnutí dovolacích námitek obviněného poukázal na neopodstatněnost dovolání a uvedl, že se s úvahami nalézacího soudu ztotožnil. Připomněl dikci ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. a 163a tr. ř. s tím, že jedním z důvodů, kdy není potřeba souhlasu s trestním stíháním pro trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, je situace, není-li poškozený schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro niž byla jeho svéprávnost omezena. Zdůraznil, že důvodem, pro který není třeba souhlasu poškozeného, je rozhodnutí soudu o omezení jeho svéprávnosti, a nikoli pouze duševní choroba nebo porucha, kterou poškozený trpí (bez toho, že by bylo o omezení svéprávnosti rozhodnuto). Zmíněné ustanovení tedy chrání poškozené, kteří by s ohledem na omezenou svéprávnost nebyli schopni kvalifikovaně uvážit důsledky případného udělení či neudělení souhlasu s trestním stíháním, a to jak ve vztahu k pachateli, tak i ve vztahu ke své osobě. Poukázal, že z odůvodnění zmíněného rozsudku opatrovnického soudu vyplývá, že poškozený fakticky není schopen se jakkoli podílet na právním jednání kromě běžných záležitostí každodenního života a není ani způsobilý jednat na úřadech. Udělení či neudělení souhlasu s trestním stíháním obviněného, které má být směřováno orgánům činným v trestním řízení, přitom státní zástupce nepovažoval za běžnou záležitost každodenního života, jak se snažil dovodit obviněný. Státní zástupce konstatoval, že jde o úkon specifický, který vyžaduje racionální zhodnocení povahy trestného činu a trestního řízení, jejich důsledků pro obviněného i osobu poškozenou, jakož i zohlednění konkrétních, vzájemně si odporujících zájmů plynoucích ze skutečnosti, že pachatelem je osoba poškozenému blízká. Toho však poškozený s ohledem na duševní poruchu, pro kterou byla jeho svéprávnost omezena, schopen není. Uvedené se v nyní posuzované trestní věci projevuje rovněž ve vztahu k problematice uplatnění či neuplatnění nároku na náhradu majetkové škody. Poškozený, jehož svéprávnost je omezena mimo jiné v nakládání s finančními prostředky nad 600 Kč týdně, byl trestným činem svého otce prokazatelně připraven o finanční částku bezmála 170 000 Kč. Pokud by tak bylo trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a u osoby s omezenou svéprávností by neexistovala výluka předpokládaná v § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř., poškozený by v rozporu s rozhodnutím opatrovnického soudu do důsledku vzato „nakládal“ s pohledávkou vůči obviněnému (svému tehdejšímu opatrovníkovi) ve výši způsobené škody, která současně významně převyšuje hodnotu finančních prostředků, s nimiž je podle rozsudku opatrovnického soudu oprávněn disponovat. Tím, že trestní stíhání obviněného v aktuálně projednávané trestní věci na souhlas poškozeného vázáno není, byl posléze poškozenému podle § 45 odst. 2 tr. ř. pro účely trestního řízení ustanoven opatrovník, který pak jeho zájmy a práva, mj. i nároky finanční, v rámci trestního řízení řádně hájil a uplatnil. Státní zástupce proto vyjádřil názor, že ve věci byl dán důvod vyloučení potřeby souhlasu předpokládaný § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř. a trestní stíhání obviněného jeho udělením podmíněno nebylo.

8. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

10. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., měl za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání vyvozoval ze skutečnosti, že nebylo dostatečně prokázáno, že by poškozený z důvodu jeho duševní poruchy, pro kterou byla jeho svéprávnost omezena, nebyl schopen dát souhlas s trestním stíháním ve smyslu § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či § 314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo § 314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo podle § 11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).

12. Podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Podle § 163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání mimo jiné i pro trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Ustanovení § 163 tr. ř. představuje průlom do zásady legality a oficiality, poněvadž u vyjmenovaných trestných činů řeší konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má blízký vztah k obviněnému, ve prospěch poškozeného, který může být v důsledku potrestání pachatele nepřímo také postižen. Má-li být trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, musí jít jednak o některý z trestných činů vyjmenovaných v § 163 tr. ř., mezi něž trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku náleží, jednak obviněný musí být k poškozenému v poměru uvedeném v § 163 tr. ř., tedy musí být ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.). Ustanovení § 163a odst. 1 tr. ř. pod písmeny a) až d) však vymezuje situace, kdy souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. není třeba. Podle § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř. souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. není třeba, pokud poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byla jeho svéprávnost omezena. Důvodem, pro který není třeba souhlasu poškozeného s trestním stíháním, je podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu o omezení způsobilosti poškozeného k právním úkonům, nikoliv pouze duševní choroba nebo porucha, kterou poškozený trpí. Nelze proto dovozovat, že by poškozený v některých případech trestných činů vyjmenovaných v § 163 odst. 1 tr. ř. souhlas k trestnímu stíhání dát mohl či nemohl, popř. že by ho za něj dal jeho opatrovník, či ho odmítl dát a jeho úkon by byl schválen soudem (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2124). Výhrada obviněného, že nepřípustnost trestního stíhání byla dána s ohledem na to, že poškozený nesouhlasil s jeho trestním stíháním, a že tedy nebyla splněna zákonná podmínka podle § 163 tr. ř., je neopodstatněná.

13. V nyní projednávaném případě státní zástupkyně v přípravném řízení (viz usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 5 ZT 191/2018, č. listu 186, 187) a posléze i soudy nižších stupňů vyhodnotily nesouhlas poškozeného M. S., syna obviněného, s trestním stíháním obviněného pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku jako irelevantní ve smyslu § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu, že poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byla omezena jeho svéprávnost. Soudy nižších stupňů v daných souvislostech opodstatněně odkazují na rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. Nc 7457/2017 (č. listu 71 až 73), který nabyl právní moci dne 5. 1. 2018, jímž byl posuzovaný M. S., nar. XY, omezen ve svéprávnosti na dobu tří let tak, že není způsobilý právně jednat mimo běžné denní činnosti, a to s demonstrativním výčtem takových činností. Zejména tak není způsobilý uzavírat jakékoliv smlouvy písemnou i ústní formou, distančním způsobem a formou notářského zápisu v hodnotách nad 600 Kč týdně, spravovat svůj a cizí majetek ve výši nad 600 Kč týdně, zmocnit jiného k jednání za sebe, přijímat jakékoliv zásilky apod. Opatrovníkem posuzovaného byl jmenován M. S., nar. XY (tj. obviněný), který byl oprávněn a povinen posuzovaného zastupovat v rozsahu, v jakém byl ve svéprávnosti omezen. Opatrovnický soud opřel své rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzovaného (dále též „poškozený“) především (nikoliv ale výlučně) o závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Pernicové, podle nichž poškozený trpí lehce sníženým intelektem, lehkou mentální retardací, přičemž jde o poruchu trvalou a nevyléčitelnou, bez potřeby medikace a léčby. Je u něj dáno i škodlivé zneužívání alkoholu i jiných návykových látek (marihuana, pervitin). Poškozený je zneužitelný, a proto znalkyně doporučila, aby byl omezen ve svéprávnosti v těch oblastech, kde by mohl být zneužitý, tedy při úředním vyřizování, přebírání smluvních závazků, v oblasti rodinného práva, dále doporučila i omezené hospodaření s financemi, peníze vydávat v týdenních dávkách. Opatrovnický soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že v případě posuzovaného nepostačí ani mírnější či méně omezující opatření, neboť u poškozeného se jedná o tak závažné postižení, které vylučuje jednání pouze s podporou, poněvadž poškozený není schopen se na právním jednání jakkoliv podílet. Současně konstatoval, že je v zájmu posuzovaného, aby byl omezen ve svéprávnosti tak, aby byl chráněn před zneužitím jinými osobami, přičemž rozsah omezení svéprávnosti není na jeho osobní újmu, ale naopak mu poskytuje maximální ochranu.

14. Na základě výše uvedeného nelze než uzavřít, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr o tom, že v případě obviněného není třeba souhlasu poškozeného s trestním stíháním ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř., ačkoliv obviněný je trestně stíhán pro trestný čin vyjmenovaný v § 163 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň je vůči poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. Přesvědčivě dovodily, že souhlasu poškozeného není třeba z důvodu uvedeného v § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť poškozený trpí duševní chorobou, pro kterou byla omezena jeho svéprávnost, o čemž bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. Nc 7457/2017. Z odůvodnění rozhodnutí o omezení svéprávnosti poškozeného je zřejmé, že poškozený není způsobilý právně jednat mimo běžné denní činnosti. Nalézací soud v tomto kontextu přiléhavě poznamenal, že poškozený není způsobilý jednat s úřady a právního jednání nad rámec každodenních běžných úkonů. Soud a orgány činnými v trestním řízení představují v uvedeném smyslu „úřad, před nímž není poškozený schopen samostatně jednat, což vyplývá i ze skutečnosti, že mu byl dodatečně ustanoven opatrovník pro úkony v trestním řízení (viz usnesení na č. listu 52). Udělení souhlasu s trestním stíháním otce nalézací soud proto považoval za právní úkon, k němuž poškozený není způsobilý. Podle soudu prvního stupně poškozený ve smyslu § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl schopen dát příslušný souhlas, a nebylo ho tedy třeba (bod 22., str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i odvolací soud (bod 10., str. 2 jeho usnesení).

15. Také dovolací soud sdílí názor, že udělení či neudělení souhlasu s trestním řízení, které má být adresováno orgánům činným v trestním řízení, představuje právní jednání mimo běžné denní činnosti a svým významem dosahuje nejméně závažnosti těch jednání, jež demonstrativně vyjmenovává soud jako činnosti, jichž poškozený není způsobilý. Jak správně připomněl státní zástupce, rozhodnutí poškozeného o tom, zda dá souhlas s trestním stíháním svého otce, představuje specifický úkon, který vyžaduje komplexní vyhodnocení situace a důsledků, které z takového rozhodnutí vyplynou nejen pro obviněného, tedy jeho otce, ale i pro něj. Musí řešit kolizi mezi svými majetkovými právy na straně jedné a osobním vztahem k pachateli coby osobě blízké na straně druhé. Z rozhodnutí opatrovnického soudu o omezení svéprávnosti poškozeného je ale zjevné, že poškozený takového komplexního vyhodnocení situace a následků svého právního jednání s ohledem na duševní poruchu, pro kterou byla jeho svéprávnost omezena, schopen není. Dovolací soud souhlasí i s jeho názorem, že pokud by bylo v projednávaném případě trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a u osoby s omezenou svéprávností by neexistovala výluka předpokládaná v § 163a odst. 1 písm. b) tr. ř., poškozený by v rozporu s rozhodnutím opatrovnického soudu do důsledku vzato „nakládal“ s pohledávkou vůči obviněnému, svému tehdejšímu opatrovníkovi, ve výši způsobené škody, která současně významně převyšuje hodnotu finančních prostředků, s nimiž je podle rozsudku opatrovnického soudu oprávněn disponovat. V důsledku toho, že trestní stíhání obviněného na souhlas poškozeného vázáno není, byl posléze poškozenému podle § 45 odst. 2 tr. ř. pro účely trestního řízení ustanoven opatrovník, který pak jeho zájmy a práva, mj. i nároky finanční, v rámci trestního řízení řádně hájil a uplatnil.

16. Pouze nad rámec již řečeného lze k námitce obviněného, že soudy na jednu stranu považovaly výpověď poškozeného v jeho věci za věrohodnou, na druhou stranu uvedly, že není schopen dát souhlas s trestním stíháním, což podle jeho názoru není založené na provedeném dokazování, uvést, že je výrazný rozdíl mezi tím, jestli je poškozený schopný vypovídat o tom, co se v jeho životě stalo, tedy převyprávět již zažité události a skutečnosti o svém životě, a tím, zda je schopný rozhodovat o svém postavení a svých právech a povinnostech, svým vlastním rozhodnutím zlepšovat své postavení atd. Schopnost vypovídat v trestním řízení nijak neodporuje jeho nezpůsobilosti právně jednat mimo běžné denní činnosti a chápat následky svého právního jednání a právního postavení, včetně následků souvisejících s postavením poškozeného v trestním řízení, který má nárok na náhradu škody. Bližší znalecké zkoumání způsobilosti či nezpůsobilosti poškozeného udělit souhlas s trestním stíháním z psychiatrického či psychologického hlediska by tedy bylo zcela nadbytečné, jelikož tato nezpůsobilost poškozeného vyplývá již ze samotného rozhodnutí o omezení svéprávnosti poškozeného pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. Nc 7457/2017, který je pro orgány činné v trestním řízení coby rozhodnutí o osobním stavu poškozeného ve smyslu § 9 odst. 2 tr. ř. závazný.

17. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru