Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1127/2010Usnesení NS ze dne 06.10.2010

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1127.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

265b/1l

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1127/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2010 o dovolání obviněného G. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 11 To 268/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 9/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. L. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 1 T 9/2010, byl obviněný G. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:

„dne 10. 3. 2009 v N. v budově Policie ČR při své výpovědi před policejním orgánem, který konal vyšetřování v trestním řízení proti tehdy obviněnému D. V., a dne 16. 7. 2009 v N. při hlavním líčení u Okresního soudu v Náchodě v trestním řízení vedeném pod spisovou značkou 1 T 80/2009 ve věci obžalovaného D. V. stíhaného pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 tr. zákona a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 tr. zákona, v procesním postavení svědka po poučení zejména o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a trestních následcích nepravdivé výpovědi, vědomě nepravdivě vypověděl, že dne 28. 10. 2008 v podvečer v H. od fotbalového stadionu do místa bydliště D. V. řídil vozidlo zn. Škoda Favorit, ačkoliv tento vůz řídil právě tehdy obžalovaný D. V., který byl pro žalované trestné činy potrestán rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 1 T 80/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 11 To 415/2009, pravomocným dne 10. 11. 2009“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle § 175 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč, přižemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 11 To 268/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Miloše Znojemského podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Dovolatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení u soudu prvního stupně byly provedeny řádným způsobem veškeré důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci při dodržení všech zákonných ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obviněného na řádnou obhajobu a objasnění věci, ani s jeho názorem, že řízení u soudu prvního stupně nevykazovalo žádné podstatné procesní vady, na něž by bylo nutno reagovat zrušením napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Obviněný dále poukázal na to, že odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nad rámec důkazů obsažených v žalobě vyslechl i policistu R. Ch., který bezprostředně po oznámení případu prováděl šetření na místě, a že (odvolací soud) z tohoto výslechu dovodil, že soud prvního stupně se dostatečně věnoval řešení předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

Dovolatel zdůraznil, že rozhodnutí soudů obou stupňů je postaveno na základě shledání jeho nevěrohodnosti v trestním řízení vedeném proti D. V., že pro rozhodnutí byly použity jako důkazy jeho výpovědi v přípravném řízení dne 10. 3. 2009 a u hlavního líčení konaného dne 16. 7. 2009 v uvedené trestní věci, a že dalším důkazem pro rozhodnutí byl rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 1 T 80/2009, kterým byly výše uvedené výpovědi shledány jako nevěrohodné.

Obviněný je tak přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v přímém rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, jímž bylo konstatováno, že okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, musí soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná, a že posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností. Obviněný podotkl, že toto usnesení Nejvyššího soudu se vztahuje i na tento velmi podobný případ, kdy byl uznán vinným ze spáchání stejného trestného činu pouze na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v jiné věci. Z uvedeného usnesení přitom vyplývá, že bylo nutné řešit předběžnou otázku, kdo řídil v daném místě a čase vozidlo D. V., samostatně, jelikož se jednalo o posouzení viny obviněného. Na základě zjištěného skutkového stavu mělo dojít ke zjištění, zda jako svědek uvedl v trestní věci D. V. nepravdivé údaje.

Dovolatel rovněž poukázal na to, že v rozporu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že v této věci je skutkový stav prokázán trestním spisem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 80/2009. Ačkoliv bylo poukázáno na rozpor rozsudku soudu prvního stupně s výše uvedeným judikátem, odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že rozsah provedeného dokazování v posuzované věci odpovídá požadavkům uvedeným v § 2 odst. 5 tr. ř. a že ve vztahu ke skutkovým okolnostem, vyjádřeným ve výroku rozsudku, okresní soud postupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř., když v souladu s procesní zásadou volného hodnocení důkazů zhodnotil provedené důkazy na základě vnitřního přesvědčení, které bylo založeno na uvážení všech okolností, jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Na základě toho odvolací soud konstatoval, že námitkám uplatněným v odvolání nelze přisvědčit. Tento závěr odvolacího soudu dovolatel odmítá.

Obviněný zdůraznil, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu je soud prvního stupně i odvolací soud vázán. Za situace, kdy nedošlo k samostatnému zjištění skutkového stavu ze strany soudů, je rozsudek soudu prvního stupně i napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu s tímto usnesením. Z toho dovodil, že v jeho trestní věci nebylo zjištěno, zda došlo k uvedení nepravdivé informace z jeho strany, a nebylo tedy možné uznat ho vinným ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a udělit mu trest za tento trestný čin.

Dovolatel připomněl, že během hlavního líčení byl na žádost obhajoby vyslechnut policista R. Ch. za účelem podání vysvětlení, proč neuvedl skutečnosti vypovězené u hlavního líčení v trestní věci D. V. již při pořizování úředního záznamu. Těmito skutečnostmi se rozumí zejména údajné tvrzení D. V., že ho měl k jeho bydlišti dovést jeho kamarád. V úředním záznamu ze dne 6. 11. 2008 se totiž R. Ch. o odvozu D. V. kamarádem vůbec nezmiňoval. Tento rozpor jmenovaný svědek neobjasnil, a proto se nelze ztotožnit se závěry soudů, že (dovolatel) je výpovědí tohoto svědka usvědčován. Svědek R. Ch. byl přitom předvolán k hlavnímu líčení kvůli objasnění rozporu výpovědi pořízené do úředního záznamu a výpovědi u hlavního líčení v trestní věci D. V., nikoliv za účelem zjištění skutkového stavu.

Obviněný nesouhlasil ani se závěry soudů obou stupňů, že výslechem svědka R. Ch. došlo k vyřešení předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť tento svědek dorazil na místo činu až po spáchání trestného činu D. V. Veškeré informace tedy získal od poškozené P. D., která měla s D. V. krajně nevraživý vztah již před spácháním trestného činu. Údajná informace o dovezení k bydlišti kamarádem byla od D. V. získána v době, kdy tento měl přes 2,5 promile alkoholu v krvi. Za této situace měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo, jelikož se jednalo o tvrzení poškozené v trestní věci D. V. proti jeho tvrzení. Tím, že soudy konstatovaly jeho vinu na základě výpovědi jediné svědkyně, závažně porušily právo obviněného na spravedlivý proces.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 11 To 268/2010, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že z argumentace shromážděné v dovolání je zjevné, že dovolatel ne zcela přesně vnímá rozdíl a vzájemnou vazbu mezi pojmy „právní posouzení skutku“ a „zjištění skutkového stavu“, které víceméně vzájemně zaměňuje. Zatímco zjišťováním skutkového stavu se rozumí proces dokazování, tj. provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem je skutkové zjištění, tedy popis děje (skutku), ve kterém se spatřuje trestný čin, právní posouzení věci nastupuje až posléze a jeho podstatou je přiřazení příslušných ustanovení hmotného práva trestního k předešle zjištěnému skutku. Namítá-li obviněný nedostatečné zjištění skutku, míjí se tento argument s uplatněným důvodem dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož podstatou je naopak právní posouzení (správně zjištěného) skutku, a tento argument nevyhovuje ani žádnému jinému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů.

Státní zástupce rovněž uvedl, že obviněnému nelze přisvědčit v tom, že by soudy činné v této věci nevyhověly zákonným požadavkům na řádné zjištění skutečného stavu věci, jejíž podstatou je křivé svědectví v trestním řízení. Naopak, soud prvního stupně, vědom si nepochybně jak teoretických východisek, tak běžné soudní praxe v obdobných věcech, které se odrážejí i v dovolatelem citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, se nespokojil s převzetím hodnocení výpovědi obviněného (v postavení svědka) v řízení vedeném proti D. V., nýbrž naopak řádně dokazoval skutkové okolnosti týkající se trestného jednání dovolatele popsaného v obžalobě. Řádně objasnil vědomou a záměrnou nepravdivost jeho výpovědi, cílenou na vyvinění D. V. z žalované trestné činnosti. Skutkové ani právní závěry nalézacího soudu nejsou zatíženy žádnou vadou, jak správně konstatoval soud druhého stupně.

Pro úplnost státní zástupce poznamenal, že tvrzení obviněného o závaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, pro rozhodování odvolacího soudu v této věci je nesprávné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku podle hlavy XVII. trestního řádu nese znak závaznosti pouze pro rozhodování soudů v té trestní věci, v níž bylo vydáno, nikoli též pro soudy jiné (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.); to ostatně platí obecně pro rozhodování Nejvyššího soudu, neboť české právo neuznává precedent jako zdroj práva a přiznává mu roli toliko výkladového materiálu, jenž má sloužit ke sjednocení soudní praxe. Ani tuto námitku dovolatele tedy nelze akceptovat.

Státní zástupce dále připomněl, že obviněný uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který sice blíže nespecifikoval, ale z obsahu dovolání lze usuzovat, že měl na mysli druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu. Pro ni však je nezbytné zjistit existenci jiného důvodu dovolání [podle písm. a) až k) citovaného ustanovení], jenž by zatěžoval řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Takový důvod však zjištěn nebyl, proto nemůže být úspěšně namítán ani důvod dovolání popsaný ve druhé alternativě § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Státní zástupce shrnul, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Z tohoto pohledu obviněný uvedeným zákonným požadavkům bezezbytku nedostál. V textu podaného dovolání sice uvedl hned dva dovolací důvody [podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.], avšak odůvodnil pouze jeden z nich – dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zmínil jen citací zákonného ustanovení, ale žádnou konkrétní argumentaci, která by se k němu vztahovala, neuvedl. Proto – aniž by bylo zapotřebí dopodrobna rozvádět podmínky, za nichž je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dán – stačí konstatovat, že pokud by obviněný uplatnil jen tento dovolací důvod, přicházelo by v úvahu odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d), příp. b) tr. ř.

Jen pro úplnost a ve vší stručnosti Nejvyšší soud poznamenává, že citací též dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný zřejmě sledoval jeho druhou alternativu. Pro tu je však zapotřebí dovodit existenci některého dalšího dovolacího důvodu [podle písm. a) až k) citovaného ustanovení], který by zatěžoval řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Takový důvod, jak správně zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, však zjištěn nebyl, a proto nemohl být úspěšně namítán ani důvod dovolání formulovaný ve druhé alternativě § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Druhý z obviněným uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát. Většina uplatněných výhrad je sice formulována tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, neobsahují však žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěných skutků jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. je chybné. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel primárně napadal rozsah provedeného dokazování (vytýkal soudům neúplnost dokazování, aniž však učinil konkrétní návrhy na jeho doplnění) a následně způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou instancí (zejména svědecké výpovědi R. Ch.), a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (tedy že nevypovídal vědomě nepravdivě); teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k jeho právu na spravedlivý proces, je třeba uvést, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Jak je však zřejmé z obsahu dovolatelova podání, argumenty, jimiž brojil právě proti tomu, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jsou námitkami proti postupu soudů obou stupňů při provádění důkazů a jejich následném hodnocení.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Proto pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolatel však ve svém podání uplatnil námitku, která je – byť s jistou mírou tolerance – pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Konkrétně šlo o námitku, jíž zpochybnil správnost právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. s tvrzením, že soudy obou instancí při svých úvahách (zřejmě měl na mysli objektivní stránku tohoto trestného činu, i když to výslovně nevyjádřil) nezohlednily rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005.

Ponechá-li Nejvyšší soud stranou, že jeho rozhodnutí o dovolání jsou závazná pouze pro rozhodování soudů v té trestní věci, v níž bylo vydáno, nikoli též pro soudy jiné (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), neboť – jak správně zmínil již státní zástupce – české právo neuznává precedent jako zdroj práva a přiznává mu roli toliko výkladového materiálu, jenž má sloužit ke sjednocení soudní praxe, není dovolatelova argumentace citovaným usnesením Nejvyššího soudu (bylo publikováno pod č. 19/2006 Sb. rozh. trest.) – jak bude ještě dále rozvedeno – vůbec přiléhavá.

Nejprve je ale zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny.

Z právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný se jmenovaného trestného činu dopustil tím, že jako svědek před soudem a policejním orgánem uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu vyjadřují, i když si samozřejmě lze představit jeho ještě pregnantnější popis. Podstata jednání obviněného spočívá v tom, že „dne 10. 3. 2009 v N. … při své výpovědi před policejním orgánem … v trestním řízení proti tehdy obviněnému D. V., a dne 16. 7. 2009 v N. při hlavním líčení u Okresního soudu v Náchodě v trestním řízení … ve věci obžalovaného D. V.… v procesním postavení svědka po poučení zejména o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a trestních následcích nepravdivé výpovědi vědomě nepravdivě vypověděl, že dne 28. 10. 2008 v podvečer v H. od fotbalového stadionu do místa bydliště D. V. řídil vozidlo zn. Škoda Favorit, ačkoliv tento vůz řídil právě tehdy obžalovaný D.V. …“.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je ve vztahu k posouzení skutku jako trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. významná především otázka, zda obviněný jako svědek před soudem a policejním orgánem uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Při jejím řešení především nemůže být žádného sporu o tom, že obviněný vystupoval v trestní věci D. V. (obviněného pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.) v pozici svědka nejprve před policejním orgánem a posléze před soudem, přičemž v obou případech vypovídal (po náležitém zákonném poučení) o okolnostech, které měly podstatný význam pro rozhodnutí o vině jmenovaného.

Žádného sporu ovšem nemůže být ani o tom, že o takových okolnostech „uvedl nepravdu“. Jak již bylo shora zvýrazněno v popisu skutku, již soud prvního stupně zjistil (a odvolací soud se s jeho zjištěním ztotožnil), že obviněný „vědomě nepravdivě vypověděl“, přičemž naplnění tohoto zákonného znaku spatřoval v tom, že „dne 28. 10. 2008 v podvečer v H. od fotbalového stadionu do místa bydliště D. V. řídil vozidlo zn. Škoda Favorit, ačkoliv tento vůz řídil právě tehdy obžalovaný D. V.“. Při takovém zjištění se obviněný nemohl dovolávat aplikace právního názoru z trestní věci publikované pod č. 19/2006 Sb. rozh. trest., neboť v něm není řešena identická problematika. Nosná myšlenka obsažená v tomto rozhodnutí totiž spočívala v tom, že „posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností“. V posuzované trestní věci však soudy nižších instancí nezjistily, že by výpověď obviněného v tehdejší pozici svědka byla „nevěrohodná“, nýbrž ji jednoznačně označily za „vědomě nepravdivou“. Pak ovšem nemůže být sporu, že dovolatel i tento formální zákonný znak naplnil.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal, že zjištěný skutek obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., takže napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. písm. g) tr. ř.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2010

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru