Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1121/2004Usnesení NS ze dne 30.09.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1121.2004.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1121/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2004 o dovolání obviněného V. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 7 To 349/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 23/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 4. 2004 byl obviněný V. N. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 24. 11. 2003 ve 23.00 hodin nalezl ve svém bytě v B. n. B. blíže nezjištěné množství rostlinné hmoty – marihuany, tuto si následně ponechal jako hmotu obsahující delta-9-tetrahydrokanabinol, který je v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zařazen jako psychotropní látka dle seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách s tím, že ji prodá nebo vymění za chemikálie určené k výrobě jiné návykové látky – pervitinu a za tímto účelem pojede se S. N. do severních Čech; označenou rostlinnou hmotu měl v držení nejméně do pozdních dopoledních hodin dne 25. 11. 2003, kdy si ji S. N. odnesl.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 7 To 349/2004, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a namítl, že veřejné zasedání o jeho odvolání nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně vytkl, že nebylo zjištěno, o jaké množství marihuany a tedy psychotropní látky šlo, v důsledku čehož nemohlo být spolehlivě rozhodnuto o jeho vině. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného usnesení rozvedl, jakými úvahami byl veden, konal-li veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Uvedl, že obviněný byl o veřejnému zasedání, jež bylo konáno dne 23. 6. 2004, včas a řádně vyrozuměn, neboť se tak stalo 11. 6. 2004. Následovala-li žádost obviněného o odročení veřejného zasedání, po jejím prověření shledal, že je „účelová a nedůvodná“ (viz strana 2 usnesení). Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že obviněný nebyl hospitalizován v nemocnici O., jak uváděl ve své žádosti, ale od 8. 6. do 9. 6. 2004 byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně O. Do konání veřejného zasedání však nedoložil doklad o své neschopnosti účastnit se veřejného zasedání a nepředložil ani jinou důvodnou omluvu.

Závěry odvolacího soudu jsou přesvědčivé a konal-li veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, učinil tak opodstatněně.

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. Logický výklad (argumentum a contrario) tohoto ustanovení vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v nepřítomnosti obviněného. Obecně platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§ 233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.

Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná tehdy, jestliže soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat, čímž dal jasně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo, neboť odvolací soud o konání veřejného zasedání obviněného toliko vyrozuměl, jak vyplývá z opatření, jímž byl den 23. 6. 2004 stanoven jako den veřejného zasedání (č. l. 45). Obviněný byl vyrozuměn vzorem č. 7a tr. ř., který obsahuje mimo jiné poučení, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti, a to dne 11. 6. 2004 (viz dodejka připojená k č. l. 45). Z těchto poznatků zároveň plyne, že o konání veřejného zasedání byl obviněný vyrozuměn včas.

Dále ovšem nelze ponechat bez povšimnutí ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny), podle něhož každý má právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na ústavní právo obviněného zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání rovněž v případě, kdy on sám na tom trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).

Postup odvolacího soudu, neakceptoval-li žádost obviněného o odročení veřejného zasedání, jež mu byla doručena dne 17. 6. 2004 (č. l. 46), není s ústavně zaručeným právem obviněného, jež vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny, v kolizi. Obviněný žádal o odročení veřejného zasedání, ve vztahu k němuž pokládal svoji účast za nutnou, z důvodu „dočasné zdravotní nezpůsobilosti“. Především nutno poznamenat, že posouzení otázky, zda je či není osobní účast obviněného nutná, je plně v kompetenci soudu, nikoliv obviněného. Z textu žádosti o odročení veřejného zasedání je dále zjevné, že obviněný svoji neúčast u veřejného zasedání odvolacího soudu řádně neomluvil; nedoložil, že zdravotní či jiné akceptovatelné důvody mu v účasti objektivně bránily. Odvolací soud nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, když dospěl k závěru, že jeho osobní účast není nutná (k tomu např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 602/03 aj.).

Námitka obviněného, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání odvolacího soudu, za těchto okolností nemůže obstát. Obviněný ostatně ani neuvedl, které konkrétní ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání odvolacího soudu bylo podle něj porušeno. Dovolání obviněného v části odkazující na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zjevně neopodstatněné, a proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Opavě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě. V podstatě vytkl, že soud prvního stupně neprovedl a nehodnotil k řádnému objasnění věci všechny potřebné důkazy, neboť nezjistil, jaké konkrétní množství marihuany a tedy i psychotropní látky měl v držení.

Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitku skutkovou, která není pro právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, relevantní.

Z dikce skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. (na rozdíl od trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a tr. zák.) vyplývá, že neobsahuje takový zákonný znak, jemuž by korespondovalo skutkové zjištění o přesném množství psychotropní látky přechovávané pro jiného. Absence tohoto skutkového zjištění v popisu rozhodujících skutkových okolností naplňujících zákonné znaky trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zák. se proto nemůže nepříznivě dotknout závěru o správnosti právního posouzení skutku. Pro úplnost je třeba dodat, že je zjevné, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a učiněnými právními závěry na straně druhé.

Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, obviněný žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vada, kterou napadenému usnesení a předcházejícímu řízení v tomto směru vytkl, má povahu vady skutkové, nikoliv hmotně právní. Vady skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Jelikož důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn pouze formálně, byly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v té části, v níž bylo o tento dovolací důvod opřeno.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2004

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru