Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1120/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaMaření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Trest vyhoštění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1120.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 339/21


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1120/2020-254

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný B. D., nar. XY v XY, státní příslušnost Mongolsko, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 44 To 43/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 84/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. D. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný B. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 19 T 84/2019, uznán vinným, že

nejméně dne 17. 5. 2019 se neoprávněně zdržoval na území České republiky, a to v Praze 5, ve vestibulu metra XY, přestože mu bylo uloženo dne 26. 3. 2016 rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odborem cizinecké policie, pod č. j.: KRPA-422785-43/ČJ-2014-000022 správní vyhoštění v délce jednoho roku, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, které bylo zrušeno Rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 2. 6. 2016, č. j.: CPR-11111-4/ČJ-2016-930310-V243 a vráceno k novému projednání a rozhodnutí, následně dne 7. 7. 2016, pod č. j.: KRPA-452785-55/ČJ-2014-000022, bylo vydáno Krajským ředitelství policie hl. m. Prahy, Odborem cizinecké policie Rozhodnutí, kterým bylo uloženo správní vyhoštění v délce dvou roků, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie se lhůtou k vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, kdy na základě podaného odvolání bylo toto Rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 7. 9. 2016, pod č. j.: CPR-18929-2/ČJ-2016-930310-V243, zamítnuto, kdy poté byla dne 1. 11.2016 žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí zamítnuta pod sp. zn. 75A29/2016, a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2016 a proti kterému byla následně podána stížnost u Nejvyššího správního soudu, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017, pod sp. zn. 6 Azs 276/2016 zamítnuta s nabytím právní moci dne 6. 2. 2017, následně dne 3. 3. 2017 byla podaná žádost o přiznání mezinárodní ochrany, kdy řízení bylo ukončeno dne 20. 12. 2018 odmítnutím Kasační stížnosti pro nepřijatelnost s nabytím právní moci dne 8. 1. 2019, přičemž mu byl dne 23. 1. 2019 Odborem azylové a migrační politiky MV ČR vydán výjezdní příkaz k vycestování z území České republiky č. GA0277910 s platností do 6. 2. 2019.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu dvaceti měsíců.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 44 To 43/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu (označil je přitom v důsledku zřejmého písařského pochybení nesprávným datem 11. 2. 2020) prostřednictvím svého obhájce Mgr. Marka Sedláka dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř.

5. V další části svého podání se dovolatel zaměřil nejprve na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s odkazem na něj jednak namítl, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje žádné skutkové okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit subjektivní stránku daného přečinu, a to zavinění ve formě úmyslu. Dále nalézacímu soudu vytkl, že v popisu skutku se jednoznačně nevypořádal ani s tím, kterou ze dvou povinností vyplývajících z rozhodnutí o správním vyhoštění (první je povinnost vycestovat z území do určité doby, druhou představuje zákaz vstoupit po určitou dobu na území členských států Evropské unie) měl mařit. Konečně poukázal na to, že pokud soud prvního stupně v tzv. právní větě uvedl, že mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, jedná se o nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť vyhoštění mu bylo uloženo cizineckou policií, nikoli rozsudkem soudu, a rovněž se nejednalo o případ, že by vykonával činnost, která mu byla zakázána, tj. že by v době platnosti a vykonatelnosti správního vyhoštění překročil hranici a vstoupil na území Evropské unie.

6. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný vyslovil názor, že výrok rozsudku neobsahuje uvedení ustanovení tr. zákoníku, podle kterého bylo v jeho případě posouzeno zavinění a jeho forma, resp. způsob spáchání činu není popsán tak, aby obsahoval i skutkové okolnosti, které naplňují zavinění ve formě úmyslu.

7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. měl dovolatel za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily naplnění hmotněprávních podmínek pro uložení trestu vyhoštění vyplývajících z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a tento trest je tudíž nepřípustný. V tomto směru zdůraznil, že opakovaně argumentoval svým rodinným životem v České republice, do něhož trest vyhoštění zasáhne; z důvodu ukotvení celé rodiny v České republice je vyloučeno, aby ho rodinní příslušníci následovali do zahraničí, a tudíž dojde k rozdělení rodiny na dlouhou dobu. Vytkl též to, že oba soudy v jeho případě vůbec nezkoumaly ani nezbytnost daného zásahu do rodinného a soukromého života v zájmu národní a veřejné bezpečnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, resp. z úvah soudu prvního stupně uvedených v odstavcích 16. až 18. odůvodnění rozsudku je zřejmé, že nedošel k závěru, že uložení trestu vyhoštění je nezbytným zásahem do jeho rodinného života z hlediska citovaného ustanovení Úmluvy; odvolací soud se pak naplněním této podmínky nezabýval vůbec.

8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby předložil spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí, jímž mu byl uložen trest vyhoštění, a to jak z důvodu zásahu do jeho rodinného života, tak i vzhledem k aktuální situaci týkající se epidemie SARS-CoV-19.

9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu se předně zaměřil na námitky obviněného, jež tento podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl k nim, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku skutečně mohla a měla být co do vyjádření zavinění obviněného preciznější, nicméně platí, že skutková zjištění soudů se obsahem tzv. skutkové věty nevyčerpávají, neboť tato je toliko základem, na který navazuje odůvodnění rozhodnutí, ve kterém soud učiněná skutková zjištění blíže rozvíjí a specifikuje. Vyslovil názor, že pokud je daná skutková věta hodnocena v kontextu navazujícího odůvodnění, přes svou nedokonalost obstojí; výslovně se v ní totiž pojednává o opravných prostředcích, jejichž prostřednictvím se obviněný opakovaně správnímu vyhoštění bránil, což ve spojení s odůvodněním rozhodnutí jasně svědčí o tom, že obviněný si byl vědom toho, že mu bylo správní vyhoštění uloženo (jinak by proti němu nebrojil). Jestliže za této situace, při vědomí uloženého vyhoštění a povinnosti území republiky opustit, setrval a nevycestoval, implikuje to jednoznačně úmysl obviněného uložené povinnosti vyplývající z rozhodnutí nerespektovat. Z tzv. skutkové věty lze současně dovodit, jaké povinnosti či rozhodnutí obviněný porušil, a tedy není pravda, jak tvrdí obviněný, že by to jasné nebylo. Pokud šlo o namítané nedostatky tzv. právní věty, dal státní zástupce obviněnému za pravdu v tom, že ta není s ohledem na učiněná skutková zjištění plně přiléhavá. Obvodní soud měl zvolit jinou z alternativ obsažených v § 337 odst. 1 tr. zákoníku tak, aby plně korespondovala učiněným skutkovým zjištěním. Nicméně toto formální pochybení při formulaci právní věty nenaplňuje označený dovolací důvod; platí totiž, že předmětného přečinu ve smyslu § 337 odst. 1 tr. zákoníku se lze dopustit několika alternativními způsoby, přičemž neexistuje v zásadě žádný rozdíl v trestnosti těchto alternativ. Jestliže tedy v řešené kauze soud v tzv. právní větě odsuzujícího rozsudku nesprávně aplikoval v úvahu přicházející alternativní znaky, nijak se to nedotýká správnosti finálního právního posouzení skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Zároveň zmíněné pochybení nemá pro postavení obviněného prakticky žádný význam a ani se nejedná o otázku zásadního právního významu. Uzavřel proto, že podle jeho názoru dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

10. Ve vztahu k výhradám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že ani tento zjevně naplněn nebyl. K tomu by mohlo dojít tehdy, pokud by některý výrok chyběl nebo byl neúplný; takovou vadou ovšem dotčená rozhodnutí jednoznačně netrpí, neboť naopak obsahují všechny nezbytné výroky, předmět řízení byl jednoznačně vyčerpán a o všech nezbytných otázkách bylo rozhodnuto. Ostatně ani sám obviněný nespecifikuje, který nezbytný výrok absentuje či v jakém ohledu není kompletní. Zdůraznil, že tento dovolací důvod nemůže být naplněn jen proto, že obviněný nesouhlasí s obsahem tzv. skutkové věty či právní věty, jež nepovažuje za dostatečné a správně formulované, když to by eventuálně mohlo být základem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) r. ř., nikoliv však pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

11. Konečně k posledně tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že ani k jeho naplnění nedošlo. Poukázal přitom na to, že uložený trest je opatření, které má zákonný podklad a jehož smyslem je mimo jiné ochrana veřejného pořádku a bezpečnosti, předcházení a zamezení trestné činnosti. Trest vyhoštění je evidentně reakcí na to, že obviněný jako cizí státní příslušník páchal trestnou činnost na území České republiky, potažmo svévolně nerespektoval rozhodnutí státních orgánů.

12. Z výše uvedených důvodů, a s ohledem na to, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, eventuálně (s ohledem na zmíněnou formální vadu) podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

13. Vyjádření státního zástupce zaslal datovou schránkou na vědomí jmenovanému obhájci obviněného již Obvodní soud pro Prahu 5 (bylo mu doručeno dne 20. 8. 2020). Případnou repliku obviněného k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na dovolací námitky obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v dané věci již rozhodoval, a to usnesením ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 834/2020. Tímto rozhodnutím k návrhu předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 5, jenž vyhověl příslušnému podnětu obviněného, podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložil výkon rozsudku jmenovaného soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 19 T 84/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 44 To 43/2020, kterými byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu dvaceti měsíců.

16. Pokud jde o meritum věci, je třeba zmínit, že vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo nutné dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody je možné považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř.

18. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

19. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

20. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

21. Obviněný v rámci citovaného dovolacího důvodu předně namítl, že popis skutku v tzv. skutkové větě neobsahuje jednak žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit subjektivní stránku daného přečinu, a to zavinění ve formě úmyslu, a dále z ní nelze dovodit, jakou povinnost stanovenou rozhodnutím o správním vyhoštění měl mařit. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce shledal, že takové jeho výhrady nejsou důvodné. Lze sice připustit, že skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mohla být, pokud šlo o vyjádření zavinění ve formě úmyslu obviněného (a zejména jeho vědomé složky) precizněji formulovaná, ovšem ve spojení s odůvodněním rozsudku, jež na ni navazuje a podrobněji ji rozvádí, z hlediska dostatečného vyjádření skutkových zjištění nezbytných pro učinění závěru o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty předmětného přečinu obstojí. Již z jejího znění je totiž zřejmé, že obviněný proti rozhodnutí o správním vyhoštění brojil několika opravnými prostředky (včetně kasační stížnosti podané u Nejvyššího správního soudu), a tudíž je nepochybné, že si byl vědom toho, že o jeho správním vyhoštění bylo rozhodnuto, stejně jako je zcela zjevné, že přes tuto skutečnost území České republiky neopustil a zdržoval se zde i po vydání výjezdního příkazu k vycestování s platností do dne 6. 2. 2019. Takové okolnosti, blíže pak specifikované v odůvodnění rozsudku, svědčí o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť přestože věděl, že bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, povinnost vycestovat z území České republiky uloženou mu daným správním rozhodnutím a potažmo výjezdním příkazem nerespektoval a z území České republiky nevycestoval; z uvedeného současně jednoznačně plyne, jakou povinnost tímto porušil.

22. Dovolateli lze naopak přisvědčit v tom, že znění tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přiléhavé není. Podává se z ní totiž, že obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, přičemž tato formulace odpovídá ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu je však zřejmé, že obviněný se zdržoval na území České republiky, ačkoliv bylo pravomocně rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, a tím mařil výkon rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo o tomto vyhoštění rozhodnuto. S ohledem na to, že zvolená právní kvalifikace daného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. ř. je správná a zákonná, je však zjevné, že v nesprávné formulaci právní věty je třeba spatřovat toliko formální (písařské) pochybení soudu prvního stupně, a nikoliv vadu, jež by ve svém důsledku znamenala, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení).

23. Dalším dovolacím důvodem, jenž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

24. Jak již bylo uvedeno, obviněný v tomto směru namítl, že soudy obou stupňů neposoudily správně hmotněprávní podmínky pro uložení trestu vyhoštění vyplývající z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to na jedné straně jeho rodinnou situaci a na straně druhé nezbytnost takového zásahu do jeho rodinného a soukromého života v zájmu národní a veřejné bezpečnosti, a tento trest je proto nepřípustný.

25. V tomto ohledu je zapotřebí předně poukázat na to, že obdobné výhrady založené na argumentaci rodinným životem v České republice obviněný uplatnil již v řízení o správním vyhoštění a správní orgány se jimi řádně zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč je neshledaly důvodnými. Učinilo tak podrobně zejména již Ředitelství služby cizinecké policie ve svém rozhodnutí ze dne 7. 9. 2016 (viz strany 7 a 8 jeho odůvodnění), jímž zamítlo odvolání obviněného proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 7. 7. 2016. Následně se těmito aspekty zabýval též Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 75A 29/2016 (viz jeho strany 4 a 5), jímž zamítl žalobu obviněného podanou proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 7. 9. 2016. Konečně se problematice práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále převážně jen „Listina“), a okolnostem, jež brání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu nepřiměřenosti zásahu do této sféry, detailně věnoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Azs 276/2016 (srov. odstavce 24. až 30. jeho odůvodnění), kterým zamítl kasační stížnost obviněného podanou proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Nejvyšší soud se s úvahami a závěry ve všech zmíněných rozhodnutích správních a soudních orgánů plně ztotožňuje a nemá, co by jim mohl vytknout. Jen pro úplnost ještě dodává, že v případě obviněného nebyly splněny ani zákonné předpoklady pro vyhovění jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

26. Nad rámec tohoto konstatování z důvodu ještě větší přesvědčivosti tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, resp. zdůraznit následující skutečnosti. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, obviněný na území České republiky legálně pobýval od poloviny července roku 2005 do 5. 8. 2009, a to nejprve na základě víza za účelem zaměstnání a posléze na základě povolení k dlouhodobým pobytům. Následně, poté, co pozbyl pobytové oprávnění, nerespektoval zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a pobýval na území České republiky neoprávněně. Od 26. 5. 2011 do 7. 5. 2014 s ním byla opakovaně (třikrát) zahájena řízení o správním vyhoštění, jež právě z důvodu nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života byla zastavena. Pokaždé mu byl vydán výjezdní příkaz a byl poučen, že je povinen vycestovat z území České republiky v době platnosti výjezdního příkazu, nebo si zajistit legální pobyt, jinak bude jeho pobyt na území České republiky neoprávněný. Podle posledního výjezdního příkazu z předmětné doby byl povinen vycestovat s platností do 10. 6. 2014. Vzhledem k tomu, že tak neučinil a dne 25. 11. 2014 byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, bylo s ním téhož dne zahájeno poslední řízení o správním vyhoštění, jež vyústilo ve vydání rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 7. 7. 2016, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění v délce dvou roků a na jehož podkladě byl vydán poslední výjezdní příkaz s platností do 6. 2. 2019. O maření výkonu tohoto posledního rozhodnutí o jeho správním vyhoštění jde v dané trestní věci.

27. Lze tak shrnout, že obviněný od srpna 2009 dosud – kromě období, kdy vůči němu byla vedena řízení o správním vyhoštění, v návaznosti na která mu byly udělovány výjezdní příkazy – nerespektuje rozhodnutí správních a soudních orgánů, setrvává na území České republiky bez platného pobytového titulu, a tedy neoprávněně. Je třeba přitom zdůraznit, že nevyužil žádnou ze zákonných možností a nepokusil se svůj pobyt zde legalizovat (za tímto účelem by musel vycestovat mimo území České republiky a vyčkat do vyřízení žádosti o povolení pobytu) a spoléhal se na opakovaná zastavení řízení o správním vyhoštění v období od roku 2011 do roku 2014 a zejména pak na to, že s ohledem na své rodinné vazby bude moci v České republice zůstat.

28. Je sice pravdou, že v předmětném období byla řízení o správním vyhoštění opakovaně zastavena z důvodu nepřiměřenosti zásahu správního orgánu do rodinného života obviněného, avšak v případě posledního řízení o správním vyhoštění týkajícího se jeho neoprávněného pobytu na území České republiky od 11. 6. 2014 došlo k podstatné změně, jíž byla skutečnost, že mu bylo uloženo správní vyhoštění nejen za nelegální pobyt, ale i za opakované porušování právního předpisu podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců. Bylo tomu tak proto, že nerespektoval předchozí výjezdní příkazy, jimiž mu byla (vždy po každém zastavení řízení o správním vyhoštění) uložena povinnost vycestovat z České republiky. Za této situace již nemohl převážit zájem obviněného na zachování jeho rodinného života s manželkou a dětmi majícími oprávnění k pobytu na území České republiky, jak se toho dovolává i nyní ve svém mimořádném opravném prostředku s odkazem na čl. 8 Úmluvy, neboť při zvažování všech rozhodných skutečností, jež ve správním řízení vyšly najevo a které jsou z hlediska práv vyplývajících z citovaného článku Úmluvy zohledňovány (délka pobytu obviněného na území České republiky, jeho rodinný život, závažnost jeho protiprávního jednání, možnost rodiny žít společně mimo území České republiky, absence dalších vazeb v České republice, jeho věk a zdravotní stav), nyní proti jeho zájmu stojí jako silnější zájem státu na vyhoštění obviněného pro jeho dlouhodobé jednání spočívající v opakovaném nerespektování rozhodnutí orgánů veřejné moci a porušování právního předpisu. Právě tímto zájmem a z uvedených důvodů je pak nyní jednoznačně odůvodněna nezbytnost takového zásahu do soukromého a rodinného života obviněného.

29. Jestliže obviněný ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti uložení trestu vyhoštění (na dobu dvaceti měsíců) podle § 337 odst. 1 za použití § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku výše citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (jemuž přisvědčil i soud odvolací) s tím, že jej považuje za nepřípustný opět pro rozpor s čl. 8 Úmluvy, je zřejmé, že takové jeho námitky neobstojí ze stejných důvodů, jak byly rozvedeny shora v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění.

30. Nejvyšší soud však shledal, že obviněnému uložený trest vyhoštění v dané trestní věci není trestem nepřípustným ani z toho důvodu, že by byly splněny zákonné předpoklady, pro které takový trest nepřipouští trestní zákoník.

31. Trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

32. Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.

33. Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v § 80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností. Jelikož jsou tyto tzv. negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.

34. S ohledem na charakter výhrad obviněného stran nepřípustnosti uloženého trestu vyhoštění, jejichž těžiště spočívá v argumentaci jeho rodinným životem v České republice, Nejvyšší soud zaměřil pozornost rovněž na tu z negativních podmínek uložení trestu vyhoštění, jíž je okolnost, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny (a čl. 8 Úmluvy), tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem České republiky ani azylantem, trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení současně plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí tedy existovat zároveň (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014, publikované pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.).

35. V posuzované věci je zřejmé, že obviněný v České republice sice žije se svou rodinou, tj. manželkou a dvěma dětmi (přičemž manželka zde má trvalý pobyt a dcera nabyla i státní občanství České republiky), avšak nemá zde povolen trvalý pobyt a ani zde nemá pracovní zázemí.

36. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na daný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí postupovaly v souladu se zákonem, pokud ve smyslu podmínek vymezených v § 80 odst. 3 tr. zákoníku neshledaly naplněnu žádnou z okolností, která by vylučovala uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Současně shledal, že je trestem splňujícím hlediska § 80 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých jej bylo možné uložit, neboť obviněný není občanem České republiky a jeho uložení bylo vyvoláno nutností na ochraně obecného zájmu, konkrétně zájmu státu, jímž je jednak zabránění neoprávněnému pobytu cizinců na území České republiky a dále dodržování platných právních předpisů, stejně jako to, aby se na území České republiky zdržovali pouze cizinci, kteří zákonné normy dodržují; to především s ohledem na závažnost protiprávního jednání obviněného spočívajícího v dlouhodobém a opakovaném nerespektování rozhodnutí orgánů veřejné moci a porušování právního předpisu. Rovněž byl tento trest správně uložen jako samostatný, což posledně citované ustanovení výslovně umožňuje, a to i v návaznosti na ustanovení § 53 odst. 2 tr. zákoníku. Ze všech těchto důvodů je obviněnému uložený trest vyhoštění na dobu dvaceti měsíců trestem přípustným. Současně je třeba dodat, že takový trest není ani trestem nepřiměřeným. K tomu je možné odkázat na úvahy uvedené v rozhodnutích obou soudů nižších stupňů (viz odstavce 16. až 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), jež výměru trestu odůvodnily mimo jiné i s ohledem na délku správního vyhoštění (a současně dobu, po kterou nelze obviněnému umožnit vstup na území členských států Evropské unie), jež činí dva roky s tím, že uložený trest vyhoštění této v podstatě odpovídá tak, aby nedocházelo k řetězení trestů. K uvedenému závěru je možno doplnit (a souhlasit v tomto směru se správními orgány), že přestože jistě dojde k dočasnému odloučení obviněného od jeho rodinných příslušníků žijících a zřejmě zůstávajících v České republice, a tudíž i citelnému zásahu do jeho soukromého a rodinného života, neznamená to vzhledem k současným komunikačním možnostem nenávratné zpřetrhání jejich vzájemných vazeb, když manželka obviněného i jeho děti mohou případně realizovat i návštěvy obviněného v zahraničí. Rovněž nelze opětovně nezmínit, že nastalá situace nevznikla v důsledku nepřiměřeně tvrdého postupu správních a soudních orgánů vůči obviněnému, když naopak správní orgány v rámci tří řízení o správním vyhoštění po dlouhou dobu zohledňovaly právě rodinný život obviněného v České republice, nýbrž je důsledkem jeho nezodpovědného, resp. protiprávního jednání, jímž nejen ignoroval, ale dokonce porušoval platné předpisy a rozhodnutí orgánů veřejné moci.

37. Posledním dovolacím důvodem, o nějž obviněný své dovolání opřel, byl ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. S odkazem na něj přitom namítl, že výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně je neúplný, neboť v něm způsob spáchání činu není popsán tak, aby obsahoval i skutkové okolnosti, které naplňují zavinění ve formě úmyslu, a není v něm uvedeno ani ustanovení trestního zákoníku, podle kterého bylo v jeho případě posouzeno zavinění a jeho forma.

38. K takovým výhradám obviněného je zapotřebí předně zdůraznit, že citovaný důvod dovolání byl již fakticky konzumován dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto je možno jej v daném případě považovat za nadbytečně uplatněný. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně podřazuje i námitky ohledně neúplnosti rozsudku v jeho výroku o vině z důvodu absence některých zákonných znaků trestného činu, a rovněž ve výroku o náhradě škody, jež nebyla správně vypočtena. Takové vadné (neúplné) rozhodnutí totiž vždy zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

39. Navíc ani není v dané věci naplněn, a to ze shodných důvodů jako není dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora v odstavcích 21. a 22. odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je totiž naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se zde o situace, kdy rozhodnutí neobsahuje výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona ve výrokové části zahrnuty být měly. Ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. zařazuje mezi podstatné náležitosti výroku mimo jiné i uvedení všech zákonných znaků trestného činu ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Ten tedy musí pojmout úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech těchto znaků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002). V posuzovaném případě je ovšem z napadeného výroku o vině zřejmé, že soud prvního stupně uvedeným požadavkům dostál, neboť z něj (ve spojení s odůvodněním předmětného rozsudku) subjektivní stránku daného přečinu, a to zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, lze jednoznačně dovodit.

40. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru