Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1108/2019Usnesení NS ze dne 25.09.2019

HeslaUblížení na zdraví
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1108.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1108/2019-490

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání obviněného A. D., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2019, sp. zn. 4 To 41/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 179/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. D. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu Ostravě ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 2 T 179/2017, byl obviněný A. D. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že

že dne 17. 3. 2017 v době kolem 14:00 hod. v XY, na ul. XY, v areálu společnosti A. M. O. na parkovišti pro kamióny provozu válcovny profilů, poté, co zaparkoval svým kamionem částečně v přímé výjezdové trase poškozeného L. D., který seděl na místě řidiče svého vozu a se kterým šel obžalovaný řešit jeho údajné nevhodné parkování, otevřel dveře kabiny nákladního vozidla zn. Volvo a snažil se z něj poškozeného vytáhnout za nohu, a když se mu toto nepodařilo, zabouchnul dveře kabiny tak, že poškozeného udeřil do levého kolene, čímž došlo i k poškození krytu reproduktoru umístěného ve dveřích kabiny, načež poškozený vystoupil z vozu a vyzval obžalovaného, aby se šel podívat, co udělal, a na to obžalovaný poškozeného fyzicky napadl tak, ho chytil za ruku a kolem pasu a snažil se jej povalit na zem, čemuž se poškozený snažil bránit tím, že chytil obžalovaného levou rukou za krkem, obžalovaný mu ji začal tahat a kroutit a v tomto jednání pokračoval i když společně upadli na zem do doby, než jej poškozený udeřil dva až tři krát pěstí do obličeje, čímž způsobil poškozenému L. D., narozenému XY, trvale bytem XY, Polská republika, podvrtnutí a natržení levého ramenního kloubu, oděrky kůže v oblasti skloubení záprstně-prstního kloubu 4. - 5. prstu levé ruky a vykloubení záprstně-prstního kloubu levého palce s otokem měkkých tkání a krevními podlitinami, tedy středně těžká zranění s průměrnou dobou léčení v délce 4 - 5 týdnů, která si vyžádala lékařské ošetření v Městské nemocnici v Zabrzu v Polské republice a omezila běžný způsob života poškozeného zejména bolestivostí utrpěných poranění a fixací levé horní končetiny sádrovou dlahou a dále způsobil poškozením reproduktoru společnosti Trans Dynamic, se sídlem Skosna 4, 41 807 Zabrze, Polská republika škodu ve výši 150 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu podle § 146 odst. 1, § 43 odst. 1 a § 52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále stanovil povinnost nahradit škodu poškozeným, a to Národnímu fondu zdraví, Slezské vojvodské oddělení v Katovicích, Kossuta 13, 40 844 Katowice, Polská republika, ve výši 10 000 Zlotých a L. D., nar. XY, trvale bytem XY, Polská republika, ve výši 7 770,95 Kč. Poškozeného L. D. (dále převážně jen „poškozený“) následně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 3. 2019, sp. zn. 4 To 41/2019, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody učiněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. stran Národního fondu zdraví. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozený Národní fond zdraví s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek nezměněn.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že paralelně s tímto trestním řízením probíhá u Okresního soudu v Ostravě také řízení vedené pod sp. zn. 8 T 186/2017, jehož předmětem je tentýž skutek, avšak v pozici obviněného vystupuje pro změnu L. D., zatímco poškozeným je zde A. D. Toto je ve fázi řízení před nalézacím soudem, kdy prvý (zprošťující) rozsudek byl odvolacím soudem zrušen.

5. V posuzované věci se obviněný ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Rimka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z „procesní opatrnosti“ také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nad rámec toho, s ohledem na doktrinální stanoviska a judikaturu Ústavního soudu, namítl extrémní rozpor mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, příp. mezi těmito zjištěními a provedenými důkazy. V dalším textu svého podání také zdůraznil, že neoddělitelnou součástí tohoto dovolání je i text nazvaný „Doplnění odvolání obžalovaného“.

6. V naprosté obecnosti dovolatel vyzdvihl povinnost soudů postupovat ve smyslu zákona, přičemž je potřeba držet se i zavedené judikatury a všeobecně uznávaných principů a zásad. V průběhu řízení však byly některé z těchto stěžejních zásad zcela pošlapány, zejména zásada bezprostřednosti a ústnosti, přičemž princip „in dubio pro reo“ byl použit jaksi naopak. Verdikt soudů zdaleka neodpovídá skutkovým zjištěním vzešlým z procesu dokazování. Konkrétně pak obviněný namítl nesprávné právní posouzení věci a vyslovil přesvědčení, že se ničím neprovinil a jediným „zločincem“ je L. D., který jej svou neodůvodněnou a zcela nepřiměřenou – podle soudů obou stupňů však „nutnou“ – obranou poslal rychlou do nemocnice s velice bolestivými zraněními. Nebylo však prokázáno, že by se (dovolatel) kteréhokoliv ze souzených skutků dopustil, už vůbec pak výsledky dokazování nesvědčí o úmyslné povaze jeho jednání. Důkazy ani nevytváří onen potřebný „logický a uzavřený kruh“. Popravdě většina důkazů, vyjma pravidelně měněných, účelových až lživých vyjádření „poškozeného“, který je sám stíhán v souběžně vedeném řízení, a má tedy dobrý důvod lhát, znaleckého posudku mladého, nezkušeného znalce a nekvalitně přeložené polské zdravotní dokumentace, svědčí ve prospěch obviněného (jde o výpovědi svědků, jeho zdravotní dokumentace, znalecký posudek a výslech oponentního znalce). Poukázal rovněž na nemístný a zcela nepřiměřený nátlak státního zástupce na slyšené svědky, čímž měl ve prospěch obžaloby modifikovat svědecké výpovědi.

7. Obviněný dále zpochybnil zranění poškozeného, která se podle jeho názoru neopírají o dostatečně průkaznou a přesvědčivou zdravotní dokumentaci. Pozastavil se nad tím, že dotčená pojišťovna vykázala při celkem desítkách medicínských úkonů částku 10 000 Zlotých – na groš přesně. Přitom pravděpodobnost, že cena součtu všech učiněných úkonů takto „krásně“ sedne je asi jedna k miliardě, zároveň ovšem nelze instituci podezírat, že by si své náklady jakkoliv umenšovala. Obviněný položil řečnickou otázku, o čem toto svědčí? Výkazy dodané touto institucí ovšem byly stěžejním podkladem pro vyhotovení znaleckého posudku, který de facto případ rozhodl. Překlad polských zdravotních podkladů dodaných poškozeným (zejména některých klíčových pojmů) pak vykazuje četné nepřesnosti, když je vyhotoven osobou nemající medicínské vzdělání (být rodilým mluvčím nemusí v určitých ohledech stačit), zato mající familiérní vztah k osobě L. D.

8. Následně dovolatel zopakoval, že se trestného činu nedopustil. K přečinu ublížení na zdraví uvedl, že nebylo prokázáno, že zranění poškozeného mělo původ právě v jeho útoku. Jednání osoby je širším pojmem než útok. Zcela nedostačujícím je proto závěr, že ke zranění jiného došlo pouhým „jednáním“, kdy je třeba spolehlivě dovodit, že toto jednání mělo povahu ničím neodůvodněné agrese. I pokud budeme věřit zcela neproveditelné verzi soudu o „kroucení a páčení paže“, neexistuje způsob, jak s dostatečnou mírou určitosti stanovit, zda se tak stalo v rámci útoku nebo obrany, to nebyl schopen určit ani znalec MUDr. Petr Handlos. K přečinu výtržnictví dovolatel poznamenal, že z provedeného dokazování neplyne, že by právě on byl tím, kdo fyzický střet vyvolal. Jedna věc je určitou osobu oslovit, její jednání zkritizovat, případně troubit nebo použít vulgární slovo, trestný čin však začíná první ranou a není v silách nikoho v řízení postavit na jisto, kdo tuto na koho vyslal. S poukazem na princip in dubio pro reo proto uzavřel, že nikomu na zdraví úmyslně neublížil, neboť jeho jednání nemělo povahu útoku, ale obrany. Nikoho ani veřejně nenapadl.

9. S ohledem na výše uvedené dovolatel (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2019, sp. zn. 4 To 41/2019, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Ostravě ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 2 T 179/2017, a sám rozhodl tak že obviněný se zprošťuje obžaloby, případně aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení.

10. Obviněný následně konkretizoval své námitky v dalším podání ze dne 13. 8. 2019, jehož obsah se v podstatě shodoval s doplněním jeho odvolání, které učinil součástí svého mimořádného opravného prostředku. Důrazně zopakoval, že se ničeho nedopustil, dveře kamionu L. D. neotevřel, za žádnou končetinu jej z kabiny netahal, ani s žádnou nekroutil, po slovní výměně názoru od něj odešel a nikoho nenapadl. Soudům vytkl, že nevyužily možnosti výslechu více svědků, kteří byli slyšeni v paralelním řízení pod sp. zn. 8 T 1186/2017 a poskytli zajímavé informace, které se shodovaly s dalšími svědky v tom, že on (obviněný) vypadal po fyzické potyčce podstatně hůře. Šest lidí tedy potvrdilo jeho výpověď, přesto byly hledány až nepodstatné detaily, aby vypadal nedůvěryhodně a svá zranění zveličoval. Zvláštně byla posouzena i výpověď svědka J. D., který údajně působil příliš sebevědomě, a proto byl nedůvěryhodný. Na něm si navíc „zgustla“ státní zástupkyně. Soudu tak nakonec stačilo sporné svědectví L. D., neúplná a nepřesná zdravotní dokumentace a výpověď soudního znalce MUDr. Petra Handlose.

11. Dovolatel se poté detailněji zaměřil na svědeckou výpověď i zranění L. D. Přestože byl v průběhu výslechu několikrát upozorněn, aby mluvil pravdu, byla jeho výpověď shledána neměnnou, logickou, konzistentní a důvěryhodnou. Je však evidentní, že byla plná lží a nepravd a jeho způsob popisu děje je z technického hlediska mnohdy neproveditelný. Cíleně např. zapřel zranění nohy obviněného, odlišně hovořil o úderu, kterým mu jeho sok chtěl údajně zlomit ruku, pozastavil se nad tím, že jej odvezli na policii a nikoliv do nemocnice, přitom ošetření odmítl s tím, že si jej později zařídí v Polsku, nepřiznal skutečný počet ran, které dovolateli uštědřil.

12. Řada pochybností panuje také o zranění poškozeného. Ten měl podle svých slov dva týdny nemocenskou, přesto (nezodpovědně) chodil do práce a řídil, přičemž jeho zaměstnavatel počítal náhradu mzdy za týdny tři. Soudu nebylo ani zvláštní, že polská pojišťovna si účtovala za necelou hodinu práce více než česká za řadu úkonů včetně několika týdenní rehabilitační péče. Lékařská zpráva z Polska je neúplná, nadto poškozený hovořil celé ruce v sádře, zatímco ve zprávě se píše pouze o dlaze na palec a šátku. Dovolatel se rovněž podivil nad tím, že poškozený zpočátku nevěděl o zraněné ruce a měl si to uvědomit až v kabině svého kamionu. Zpochybnil i údajné vykloubení palce, neboť v lékařské zprávě je použit výraz „skręcenie“, což znamená podvrtnutí či zkroucení, nikoliv vykloubení. Ke zranění kolene podotkl, že nikdo na světě není schopen prokázat, že odřeninu způsobil kryt od reproduktoru (který není tak odolný), a ne např. pád L. D. na tvrdý škvárový povrch plný kamenů. O zranění ramene se píše jako o podvrtnutí kloubu (nikoliv vykloubení) a podezření dalšího poškození, které však nijak doloženo není.

13. Následně se obviněný věnoval znalcům a jejich posudkům. Soud upřednostnil závěry MUDr. Petra Handlose před závěry MUDr. Jiřího Peška, kterého nepovažoval za kompetentního posuzovat mechanismus vzniku zranění, přestože o jeho kariéře by si mohl nechat druhý znalec jen zdát. MUDr. Petr Handlos navíc stále hovořil o zranění poškozeného jako o vykloubení, byť toto nevyplývá z lékařské zprávy, rentgenového vyšetření ani odborného vyjádření Fakultní nemocnice v Ostravě. Prokázány byly vlastně jen oděrky a pohmožděniny na rukou, rameni a koleni, což ovšem vyvrací závěr, že bylo rukou poškozeného krouceno. Popis a znázornění kroucení ruky ze strany znalce také neodpovídá výpovědi ani jednoho z aktérů potyčky. Na to dovolatel znovu poukázal na technickou neproveditelnost verze poškozeného, zejména ve světle svého předchozího zranění tzv. „tenisového lokte“, s nímž byl nedlouho předtím na obstřiku, a proto byl v okamžiku skutku limitován bolestí ruky (kterou měl kroutit končetinou poškozeného) a nebyl schopen vyvinout energii a sílu. Též připomněl, že zranění L. D. (údajně visící vykloubenou ruku) nepotvrdil žádný ze svědků i časový odstup jeho lékařské prohlídky od předmětného incidentu, kdy pro něj bylo přednější naložit kamion železem.

14. Závěrem proto obviněný konstatoval, že posudek MUDr. Jiřího Handlose není objektivní, ani celé trestní řízení nebylo vedeno objektivně, bylo směřováno ve prospěch L. D., a tak, aby on byl odsouzen. Jeho čest byla nesprávným rozsudkem pošpiněna, do konce života nenávratně a společensky poškozena.

15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

19. Z argumentace, kterou obviněný ve svém podání uplatnil, je však zjevné, že právě popsaný zákonný rozsah zvoleného dovolacího důvodu naplněn nebyl. Svými námitkami totiž směřoval výhradně proti výpovědní hodnotě provedených důkazů, způsobu jejich hodnocení soudem prvního stupně a výsledným skutkovým zjištěním, které se promítly do výroku o (jeho) vině. Po dovolacím soudu se tak dožadoval opětovného přezkoumání těchto (procesních, resp. skutkových) záležitostí, a teprve na základě toho se domáhal i jiného právního posouzení skutku, kdy chtěl konkrétně docílit závěru, že on se žádného trestného činu nedopustil a jediným viníkem posuzovaného incidentu je L. D. Shora ovšem bylo zdůrazněno, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení k takovému postupu zákonem povolán, a to nejen na základě uplatněného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 265b tr. ř. To ve svém důsledku znamená, že výhrady zaměřené proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, je oprávněn odmítnout, aniž by se jimi po věcné stránce blíže zabýval.

20. Dovolatel ovšem v tomto směru vznesl námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními. V uvedeném (a nutno zdůraznit, že zcela výjimečném) případě může i dovolací soud do již zjištěného a ustáleného skutkového stavu zasáhnout, jelikož je bez ohledu na zákonný rozsah dovolacích důvodů povinen respektovat ústavně garantovaná práva a svobody, a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu, jejichž porušení nelze v žádné fázi trestního řízení tolerovat. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu je Nejvyšší soud na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

21. Je však potřeba důrazně zopakovat, že zásah do skutkových zjištění Nejvyšším soudem je postupem výjimečným a ojedinělým, k němuž lze přistoupit jen v odůvodněných případech, nabudou-li pochybení nižších soudů ústavně nekompatibilních rozměrů. Jedním z nich je situace, kdy hodnocení provedených důkazů vykazuje zjevné prvky libovůle, tedy odporuje-li základním kritériím logického uvažování. Tímto směrem i dovolatel svou argumentaci vedl, když zpochybňoval jednak samotný průběh skutkového děje, jednak rozsah a příčinu zranění, které poškozený následkem předmětného fyzického střetu utrpěl. Nejvyšší soud se proto na dané téma podrobněji zaměřil, žádné z namítaných vad ale neshledal.

22. V posuzovaném případě byla důkazní situace ztížena tím, že klíčovému jednání byli přítomni pouze jeho přímí aktéři, tedy A. D. a L. D., kteří jsou oba za tento skutek trestně stíháni, byť (zcela nepochopitelně) ve dvou oddělených řízeních, oba tedy současně vystupují i v procesním postavení poškozeného. Oba tito muži jsou tak na výsledku řízení nepochybně zainteresováni a oba představili svou vlastní verzi průběhu jejich konfliktu. Soud prvního stupně se (v tomto řízení) přiklonil k výpovědi poškozeného L. D., přičemž soud odvolací se s jeho názorem ztotožnil. V tomto směru je nutno zdůraznit, že prvoinstanční soud velice podrobně, logicky a přesvědčivě zdůvodnil, co jej vedlo k přijetí svého konečného závěru. Za vše považuje Nejvyšší soud vyzdvihnout fakt, že jedině z verze poškozeného je možno věrohodně vysvětlit vznik všech zranění, která oba aktéři této šarvátky prokazatelně utrpěli. Naopak z dovolatelova popisu děje lze jen stěží dovodit poranění levé horní končetiny poškozeného (když nepřipustil, že by mu kroutil rukou) a rovněž stran jeho vlastního zranění pravé dolní končetiny je pravděpodobnější ten mechanismus jeho vzniku, o němž hovořil poškozený (tj. pád oproti úmyslnému našlápnutí).

23. Soud prvního stupně se rovněž spolehlivě vypořádal s dvěma rozdílnými znaleckými posudky a výpověďmi znalců. Nelze než souhlasit s tím, že posudek MUDr. Jiřího Peška, vypracovaný na zadání obhajoby, není přesvědčivý. Znalec nemá k hodnocení mechanismu vzniku zranění ani požadovanou kvalifikaci z odvětví soudního lékařství, dokonce neměl k dispozici kompletní spisový materiál, při výpovědi u hlavního líčení a konfrontaci s druhým znalcem se od některých svých závěrů odklonil a určitá jeho tvrzení byla značně nevěrohodná (např. že nepoznal znalecký posudek kolegy nebo jeho vlastní „překlad“ polských lékařských termínů). Pokud tedy soud za této důkazní situace akceptoval verzi poškozeného a ji podporující znalecký posudek MUDr. Petra Handlose, oproti verzi obviněného a oponentního znaleckého posudku MUDr. Jiřího Peška, nelze jeho úvahy v tomto směru vedené označit za projev jakékoliv nezákonné libovůle a svévole, kterým by byly narušeny principy spravedlivého procesu.

24. Obdobně lze nahlížet na skutková zjištění týkající se zranění levé horní končetiny poškozeného, které bylo doloženo lékařskou zprávou Městské nemocnice v Zabrzu. Nadto však nelze opomenout ani svědecké výpovědi osob, které byly k incidentu přivolány a hovořily také o stížnostech poškozeného na bolavou ruku. Dokonce i v případě, kdy by ve vztahu k poranění palce jeho levé ruky došlo k nepřesnému překladu diagnózy, a tento by byl pouze podvrtnut, a nikoliv vyklouben (výraz „skręcenie“ by měl v obecné polštině – podle překladače google – znamenat „zkroucení“), stále by se, též vzhledem k poranění jeho ramene, jednalo o středně těžké zranění s dobou léčení v délce 4 až 5 týdnů, což plyne mimo jiné i z odborného vyjádření Fakultní nemocnice Ostrava na č. l. 81 spisu.

25. Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal důvodu nikterak měnit již učiněná skutková zjištění soudů nižších instancí, ani je nikterak do detailu přezkoumávat. V podrobnostech proto postačuje, aby odkázal na skutečně podrobné odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (především jeho strany 23 až 27).

26. Obviněný ve svém podání ještě zmínil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod lze uplatnit ve dvou právě citovaných alternativách. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu (srov. Šámal, P. a kol, Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3168).

27. Dovolatel však výše citované zákonné ustanovení zvolil, jak sám připouští, pouze „z procesní opatrnosti“, přičemž žádné konkrétní výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu nevznesl (v celém rozsahu se zabýval jedině otázkami viny). V daném směru je proto třeba zdůraznit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhý formální odkaz na některý z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř., ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Nestane-li se tak, není Nejvyšší soud povinen v zásadě ani oprávněn domýšlet argumentaci obviněného a z vlastní iniciativy vyhledávat potenciální vady, které ani nebyly v podaném dovolání konkrétně identifikovány. Nadto je zcela evidentní, že k žádnému ze shora zmiňovaných pochybení v posuzované věci nedošlo. Trest odnětí svobody s podmíněným odkladem § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s dalšími ustanoveními tohoto zákona připouští a jeho výměra v trvání 8 měsíců zapadá do zde zakotvené trestní sazby (která činí šest měsíců až tři léta), ještě k tomu se pohybuje při její dolní hranici.

28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 9. 2019

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru