Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1096/2020Usnesení NS ze dne 22.10.2020

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1096.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1096/2020-491

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2020 o dovolání obviněného V. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 3 To 55/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 16/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 1 T 16/2018, byl obviněný V. J. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 13. 11. 2011), jehož se dopustil tak, že

společně (§ 23 tr. zákoníku) se samostatně stíhaným obviněným P. H., nar. XY, po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu získat majetkový prospěch na úkor České republiky tím, že zajistí dovoz pohonných hmot ze zahraničí a jejich následný prodej tuzemským odběratelům, ze kterého nebude řádně odvedena daň z přidané hodnoty (dále „DPH“), získali k tomuto záměru za příslib finanční odměny z takto dosaženého budoucího neoprávněného zisku další osoby ochotné ke spolupráci, a to samostatně stíhaného obviněného M. B., nar. XY, který získal za příslib podílu na finanční odměně z takto dosaženého budoucího neoprávněného zisku, a též i samostatně stíhaného R. S., nar. XY, který jako jediný jednatel společnosti P., IČO: XY, se sídlem XY (dále „společnost P.“), dne 15. 7. 2011 uzavřel Smlouvu o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji se společností T.-O., IČO: XY, se sídlem XY (dále „společnost T.“), kdy finanční prostředky na uhrazení potřebné kauce ve výši 1.000.000 Kč podle článku 23 uvedené smlouvy poskytl v hotovosti P. H., a tyto finanční prostředky byly postupně přes obviněného V. J. a další spolupachatele, samostatně stíhané M. B. a P. N. předány R. S., který je dne 25. 7. 2011 vložil na účet č. XY společnosti P., z tohoto účtu R. S. téhož dne hotovost vybral a vložil na účet č. XY společnosti T. a dále za finanční prostředky poskytnuté v hotovosti P. H. a postupně opět předané přes obviněného V. J. a M. B. a P. N. až k R. S., který je vložil dne 26. 7. 2011 ve výši 362.000 Kč a 575.000 Kč na účet č. XY společnosti P., a dne 25. 7. 2011 ve výši 22.000 EUR na účet č. XY společnosti P., z těchto finančních prostředků nakoupili pro společnost P. motorovou naftu od slovinské společnosti P. S. E. D., DIČ: XY, sídlo XY, které byla před první obchodní transakcí uhrazena dne 25. 7. 2011 částka ve výši 20.736 EUR a dne 26. 7. 2011 částka ve výši 20.800 EUR z účtu č. XY společnosti P. na zahraniční účet dodavatele vedený ve Slovinsku, takto zakoupené pohonné hmoty byly ve dnech 26. 7. 2011 a 27. 2. 2011 dopraveny slovinským dopravcem z daňového skladu jiného členského státu Evropské unie v celním režimu podmíněného osvobození od daně do daňového skladu v České republice, provozovaného společností T. v XY jako oprávněným příjemcem, který od společnosti P. vybral a následně uhradil spotřební daň, další četné nákupy motorové nafty pak následovaly obdobným způsobem až do 22. 9. 2011, avšak společnost P. takto získanou motorovou naftu dále prodala v celním režimu volného oběhu, tedy již včetně započítané spotřební daně a DPH tuzemským odběratelům, od kterých přijala na svůj účet č. XY platby (v rozsudku uvedené), kdy variabilní symbol odpovídá číslu vydané faktury společnosti P., a tímto způsobem bylo postupně přijato od společnosti C., IČO: XY, se sídlem XY, z bankovního účtu č. XY celkem 194.455.387 Kč, kdy faktury za jednotlivá uskutečněná plnění jsou specifikovány v tabulce A),

od společnosti C. G., IČO: XY, se sídlem XY, z bankovních účtů č. XY a č. XY celkem 45.961.981 Kč, což dokládají faktury pospané v tabulce pod písm. B),

od společnosti G., IČO: XY, se sídlem XY, z bankovního účtu č. XY celkem 27.330.541 Kč, kdy faktury za jednotlivá uskutečněná plnění jsou specifikovány v tabulce C),

od společnosti C. I., IČO: XY, se sídlem XY, z bankovního účtu č. XY celkem 3.181.304 Kč, kdy faktury za jednotlivá uskutečněná plnění jsou uvedeny v tabulce D),

od společnosti M. O., IČO: XY, se sídlem XY, z bankovního účtu č. XY celkem 1.235.040 Kč, kdy faktury za jednotlivá uskutečněná plnění jsou specifikovány v tabulce E),

přičemž R. S. v období od 25. 7. 2011 do 3. 10. 2011, podle původní dohody a podle pokynů předávaných od P. H. přes obviněného V. J., M. B. a P. N., postupně vybral v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 31.764.049 Kč a 60.900 EUR z účtů společnosti P., z nichž měla být provedena úhrada DPH, které R. S. z účtů postupně vybíral, ihned předával P. N. a ten je dále předával přes M. B. a obviněného V. J. až k P. H.,

následně byl dne 6. 10. 2011 cíleně převeden obchodní podíl ve společnosti P. na bezdomovce Ľ. K., nar. XY, státního příslušníka Slovenské republiky, který se stal také jednatelem společnosti, jehož jménem P. N. sestavil a podal nebo nechal podat dne 2. 11. 2011 za společnost P. na Finančním úřadu pro Prahu 2 přiznání k DPH za 3. čtvrtletí roku 2011, kterým byl nárokován nadměrný odpočet ve výši 127.842 Kč, ačkoli měla být ve skutečnosti daňová povinnost za období 3. čtvrtletí 2011 na výstupu 73.826.432,27 Kč s daňovým odpočtem na vstupu ve výši 29.824.505,68 Kč a vlastní daňová povinnost tak měla činit 44.001.926,59 Kč, tedy zkrátili DPH o 44.001.926 Kč, ke škodě Českého státu zastoupeného Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2.

2. Za uvedený zločin byl obviněný V. J. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku na jeden rok.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 3 To 55/2019, odvolání obviněného V. J. podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal nesprávné právní posouzení věci, protože se činu, jenž mu je kladen za vinu, nedopustil. Soudy podle něj jen kopírovaly závěry policejního orgánu, aniž by provedly takový důkaz, který by jeho zapojení do tvrzené trestné činnosti prokázal. Odkázal na svou výpověď obsaženou v rozsudku soudu prvního stupně, v níž uváděl, že zprostředkoval spolupráci J. Z. a M. B., avšak neznal P. N. ani R. S. a neví, v čem spočívala jejich činnost. Poukázal rovněž na roli M. B., která svědčí o nestandardní spolupráci s policejními orgány a zdůraznil, že opakovaně upozorňoval na jeho ochotu při aktivaci technických prostředků k pořízení odposlechů. Uvedená spolupráce měla vést k jeho usvědčení. M. B. měl být spolupracujícím obviněným, o čemž svědčí i provokující poznámky během jejich rozhovoru, o nějž soud opíral své závěry. Zmínil i protokol o výslechu M. B. a R. S., který však byl před podáním obžaloby vyňat z vyšetřovacího spisu. Podobným způsobem postupovaly policejní orgány iuR. S., který rovněž v přípravném řízení vypovídal jako spolupracující obviněný, a není jasné, nakolik se oba tito obvinění cítili být vázáni tím, co jako spolupracující obvinění uvedli při pozdějším výslechu. Svědek R. R. otevřeně přiznal kontakty s policií a uvedl svou motivaci ke spolupráci s ní, spočívající ve snaze pomstít se dovolateli, a proto na něj podal trestní oznámení.

5. Soudu prvního stupně obviněný v souvislosti s popsanými tvrzeními vytkl, že odmítl jeho žádost o výslech policistů k objasnění spolupráce s výše jmenovanými osobami (viz bod 137. rozsudku) s tím, že se jedná o pouhou dokumentaci procesního postupu, a stejně tak neprovedl důkazy vztahující se k osobě zemřelého J. Z. a svědka Ľ. K. Soud prvního stupně odmítl provést důkazy k tomu, zda svědek R. R. má motivaci svojí výpovědí zpochybnit roli obviněného v celé věci. Odvolací soud se nezabýval obhajobou obviněného a neodstranil podezření o manipulaci s důkazy.

6. Obviněný zpochybnil proces dokazování i tím, že se v trestním spisu nachází záznam o kontaktu policie s M. B., přičemž z obsahu jeho výpovědi lze dospět k závěru, že je zformulovaná tak, jako by vyslýchaný znal předem okruh otázek kladených policií. Soud prvního stupně provedl důkaz usnesením o trestním stíhání M. B. a svědka R. R. až poté, kdy byl tento důkaz předložen. Obviněný také zdůraznil nadstandardní zájem policie na spravedlivém projednání věci spočívající v tom, že byl obhajobě odpírán přístup do trestního spisu, což odsouhlasil i dozorující státní zástupce, a jejich zájem trval i v případě kontaktů s M. B. Poukázal i na snahu kontaktovat původně činnou předsedkyni senátu. Výslechem policistů se snažil zjistit, co bylo či nebylo možno objasnit výslechem jakýchkoli osob.

7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020 (správně mělo být 6. 3. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 3 To 55/2019, a přikázal mu, aby opět v potřebném rozsahu věc projednal a rozhodl.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázala na obdobnost námitek, s nimiž se již soud prvního a druhého stupně vypořádaly. Zejména zdůraznila, že obviněný jimi prosazuje vlastní verzi skutkového děje a rozvíjí svůj způsob vyhodnocení provedeného dokazování, aniž by vznesl relevantní právní výhrady. Narozdíl od námitek obviněného soudy při prováděném dokazování postupovaly v souladu se všemi zákonnými pravidly, dostatečně vyložily, proč další návrhy obviněného na doplnění dokazování považují za nadbytečné (viz odůvodnění soudů nižších stupňů, soudu nalézacího v bodě 106. rozsudku, soudu odvolacího v bodě 17. usnesení), své závěry přezkoumatelně odůvodnily (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., čl. 82 Ústavy České republiky).

9. Výhrady obviněného vůči skutkovým závěrům soudů jsou podle státní zástupkyně založeny na jeho vlastní interpretaci výsledků dokazování, a nelze je akceptovat, neboť soudy nižších stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se jejich deformace a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Vina obviněného byla spolehlivě prokázána zejména výpovědí samostatně stíhaných obviněných R. S. a M. B. z přípravného řízení, výpověďmi svědků, znaleckými posudky, odposlechy a záznamy z telekomunikačního provozu, zvukovými záznamy ze sledování, listinnými a dalšími důkazy. Nalézací soud na základě těchto důkazů, po jejich logickém zhodnocení, důvodně shledal, že obviněný V. J. byl jedním článkem z řetězce pachatelů, v němž měl každý předem určenou roli a všichni se vědomě podíleli na páchání daňové trestné činnosti s cílem zajistit si neoprávněný majetkový prospěch neodvedením daně za společnost P. Řetězec byl vytvořen zcela cíleně a účelově ve snaze rozmělnit trestní odpovědnost těch, kteří celý plán vymysleli, a proto celou trestnou činnost nastavili tak, aby nebyli osobami, na něž ukazují písemné podklady, především podané daňové přiznání. Soud při hodnocení důkazů postupoval objektivně, pečlivě je rozebral a zhodnotil. Zabýval se rolí obviněného V. J., kterou dostatečně objasnil, a oba soudy reagovaly i na jím zpochybňovanou věrohodnost svědků. Proběhlo tedy řádné dokazování a skutková zjištění nepředstavují porušení ústavně zaručených práv obviněného, přičemž to, že obviněný s nimi nesouhlasil, nezakládá důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

10. Procesním námitkám obviněného rovněž nebylo podle názoru státní zástupkyně možné přisvědčit, neboť nebyl důvod, aby soudy nevycházely z výpovědí samostatně stíhaných v jiné věci obviněných M. B. a R. S. pořízených v přípravném řízení. Soudy důvodně uvěřily jejich výpovědím, které nebyly učiněny v postavení spolupracujících obviněných (státní zástupkyně činná v přípravném řízení k tomu neshledala důvody). Není tedy vadou, pokud soudy vyšly z takto získaných výpovědí, a to ani pokud později došlo k jejich změnám, protože se soudy i s těmito okolnostmi vypořádaly, a tedy postupovaly plně v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.

11. Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně neshledala vady v procesu dokazování, vůči němuž dovolání směřovalo, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, jenž k němu do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu žádné připomínky nezaslal.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

14. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byly v přezkoumávaném dovolání splněny zákonem stanovené podmínky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání. Zkoumal, zda dovolání obsahuje takové skutečnosti, které naplňují označený dovolací důvod, protože jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

16. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

17. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).

18. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

19. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. K námitkám obviněného

20. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný i přes formální konstatování nesprávné právní kvalifikace právní stránku věci vůbec nenapadal, ale brojil proti tomu, na základě jakých důkazů soudy opíraly závěry o průběhu skutku. V dovolání vyjadřoval vlastní přesvědčení o vztahu M. B. a R. S. s policejními orgány a vyjadřoval svůj názor na to, za jakých okolností podle něj tyto osoby jako svědci v jeho trestní věc i vypovídali. K takto uváděným tvrzením však neuváděl žádná objektivní zjištění, ale vycházel jen ze svých úvah, které ničím konkrétním nedoložil. Namítal též vadu spočívající v neprovedení jím navrhovaných důkazů k osobě zemřelého J. Z. a svědka Ľ. K., stejně jako v nevyslechnutí příslušníků policie, kteří mohli objasnit otázku pořizování výpovědí v přípravném řízení. Nesouhlasil ani se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkami v odvolání.

21. Z uvedeného plyne, že dovolání nesplňuje podmínky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v něm jen prezentoval vlastní úvahy, jimiž brojil výlučně proti procesním postupům soudů nižších stupňů a učiněným skutkovým zjištěním. Činil tak bez respektu k výsledkům provedeného dokazování, což nedopadá na žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud však s ohledem na tvrzení obviněného, že soudy porušily objektivní způsob hodnocení důkazů a nedodržely zásady spravedlivého procesu, zkoumal, zda v přezkoumávané věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, o který však může jít jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

22. Předně je nutné zdůraznit, že není smyslem dovolacího řízení, aby Nejvyšší soud opakoval všechny ve věci provedené důkazy, nýbrž je v něm třeba ověřit způsob, jímž soud k provádění a hodnocení těchto důkazů přistupoval, zda tak činil s potřebnou objektivitou a důsledností a jejich obsah posuzoval nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti. S ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí je možné konstatovat, že soudy přistoupily k provedeným důkazům s potřebnou dávkou objektivity. Takový závěr vyplývá z toho, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a popsal jednotlivé důkazy i to, jak je hodnotil (srov. body 1. až 105 rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, že své závěry rozvedl a vysvětlil, a to i s ohledem na roli spolupachatelů, vůči nimž obviněný své výhrady zaměřil, tj. M. B., R. S., ale i P. N. a P. H. (viz body 107. až 137. rozsudku soudu prvního stupně). V návaznosti na správný postup a dostatečně rozvedené úvahy při hodnocení provedených důkazů učiněné soudem prvního stupně lze poukázat i na rozhodnutí odvolacího soudu, jenž na podkladě námitek obviněného posuzoval jím vytýkané skutečnosti, avšak neshledal vady, které by vedly k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a řádně se vypořádal s výhradami obviněného uplatněnými v odvolání, které shledal nedůvodnými, přičemž své úvahy přezkoumatelně vyložil a podložil je konkrétními okolnostmi plynoucími z obsahu spisového matriálu (srov. body 7. až 17. usnesení odvolacího soudu).

23. Nejvyšší soud k výhradě obviněného, že došlo k porušení jeho práv a nebyly dodrženy požadavky na spravedlivý proces (srov. článek 6 Úmluvy), shledal, že soudy měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Lze jen připomenout, že ve výsledcích provedeného dokazování nemá oporu námitka obviněného, kterou se snažil zpochybnit způsob, jakým byly pořízeny výpovědi samostatně stíhaných obviněných M. B. a R. S. Soud prvního stupně v bodě 122. rozsudku rozvedl, jak posuzoval výpověď M. B., a proč za věrohodnou považoval tu její část, jež byla pořízena v přípravném řízení. Rozvedl okolnosti, za kterých dne 13. 11. 2014 (č. l. 831 až 836 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 2/2016) tento obviněný vypovídal, a ze způsobu, jakým výslech probíhal (v přítomnosti obhájce a obhájců dalších obviněných), a též z formy kladených otázek dospěl k závěru, že nic nesvědčí o tvrzení obviněného, že šlo o výpověď předem připravenou (svědek nemohl vědět, na co se ho obhájci budou ptát). Soud reagoval i na úvahu obviněného ohledně možnosti ovlivnění tohoto svědka statutem spolupracujícího obviněného, který byl pouze možností, o níž byl před svou první výpovědí v protokolu ze dne 3. 10. 2014, jenž vyhotovila státní zástupkyně podle § 178a odst. 3 tr. ř., poučen. Soud rovněž vysvětlil, z jakých důvodů považoval výpověď R. S. za věrohodnou (srov. bod 128. rozsudku soudu prvního stupně). V souvislosti s uvedeným lze připomenout i usnesení odvolacího soudu, jenž se taktéž vyčerpávajícím způsobem vyjádřil k věrohodnosti samostatně stíhaného obviněného R. S. (srov. bod 14. usnesení odvolacího soudu), přičemž pro stručnost lze na jeho závěry odkázat.

24. Způsob, jakým soudy své úvahy popsaly, svědčí o tom, že nezanedbaly své povinnosti plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jejich závěry vycházejí z uceleného a komplexního procesu dokazování, při kterém vyhověly všem svým procesním povinnostem a zásadám vycházejícím z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř, příp. § 134 odst. 2 tr. ř. Důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Odvolací rovněž řádně reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání a s dostatečnou pečlivostí se s nimi vypořádal způsobem, který nevzbuzuje obviněným vytýkané pochybnosti.

25. K výhradám obviněného vztahujícím se k tomu, že M. B. a R. S. byli ovlivněni možností vystupovat v postavení spolupracujících obviněných, a tedy nevypovídali pravdivě, je třeba jen pro úplnost zmínit, že jsou tyto úvahy obviněného jen jeho vlastními domněnkami nemajícími jakékoliv zakotvení v provedených důkazech. Ostatně na postup státní zástupkyně podle § 178a tr. ř. se k námitkám obviněného zaměřil v bodě 10. usnesení i odvolací soud, který potvrdil, že v tomto postavení žádný ze spolupachatelů obviněného nevystupoval, byť o něm byli poučeni. Rovněž bylo opodstatněné, že státní zástupkyně došla k závěru, že informace, jež uvedené osoby poskytly, nejsou dostatečné pro přiznání statutu spolupracujících obviněných podle § 178a tr. ř.

26. Nebylo shledáno pochybení ani v rozsahu provedeného dokazování, i když soudy neprovedly obviněným navrhované důkazy v podobě výslechu policistů a důkazy vztahující se k osobě zemřelého J. Z. a svědka Ľ. K. Jednak byla tato výhrada uvedena jen v obecné rovině, a tudíž z ní nelze dovodit, o jaké policisty, příp. důkazy, by se mělo jednat, a jednak soud prvního stupně na důkazní návrhy reagoval a v bodě 106. odůvodnění rozsudku vysvětlil důvody, proč je podle § 216 odst. 1 tr. ř. zamítl pro jejich nadbytečnost a neúčelnost ve vztahu k dalšímu objasnění skutkového stavu. Odvolací soud tento závěr potvrdil a sám se řádně vypořádal s dalšími důkazními návrhy, jež obviněný v rámci své obhajoby označil (srov. body 9., 11. a 17. usnesení odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů požadavky obviněného braly do úvahy, zvažovaly je, a vypořádaly se s nimi.

27. S ohledem na uvedené lze shledat, že soudy braly všechny rozhodné skutečnosti v úvahu, přičemž není možné dospět k závěru, že by se (ve vztahu k důkazním návrhům obviněného) jednalo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž by v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, a proto není trestní řízení zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť ta se týká pouze procesní situace, kdy dojde k zamítnutí již navrženého důkazu a posléze o něm ve vlastních rozhodovacích důvodech, ve vztahu k jeho zamítnutí, není zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, příp. situace, kdy je důkaz sice proveden, ale soud jej zcela opomene hodnotit při utváření svých skutkových závěrů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).

28. Opodstatnění nelze přiznat ani námitce, jíž obviněný upozorňoval na kontakty policie se samostatně stíhaným obviněným M. B. a ve věci původně činnou předsedkyní senátu soudu prvního stupně, z nichž dovozoval možnost jejich ovlivnění. Opět je třeba z povahy těchto výhrad poukázat na jejich nekonkrétnost a formálnost bez zakotvení v jakékoliv objektivní skutečnosti. Nejvyšší soud proto jen stručně dodává, že o postupech policejních orgánů při úkonech s obviněnými a svědky v rámci přípravného řízení jsou v obsahu spisu založeny úřední záznamy (např. č. l. 811 až 817 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 2/2016), jež dokládají, že policisté postupovali v souladu s trestním řádem. Zásadním je, že soud v průběhu hlavního líčení v nyní posuzované trestní věci provedl rozsáhlé a zcela transparentní dokazování. Nelze odhlédnout od toho, že během hlavního líčení došlo k výměně předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Ta, vůči níž obviněný v dovolání brojil, svou činnost ukončila již v předchozím řízení pod sp. zn. 1 T 2/2016, a celé hlavní líčení v nyní posuzované věci znovu vedla nová předsedkyně senátu JUDr. Silvie Slepičková, proti které výhrady vzneseny nebyly. V souladu se všemi zásadami vedení trestního řízení pak proběhlo i řízení před odvolacím soudem, který nedostatky spočívající v porušení pravidel spravedlivého procesu nezjistil (srov. zejména body 9. a 11. usnesení odvolacího soudu). Lze proto shrnout, že způsob opatřování a provádění důkazů nebudí obviněným vznášené pochybnosti, a to zejména v případě, kdy při hlavním líčení soud provedl obviněným zpochybňované důkazy a obviněný byl při jejich provádění přítomen a měl možnost se k nim vyjádřit, avšak zásadní negativní připomínky neuváděl (č. l. 15 až 39 verte nyní přezkoumávaného spisu, kde je založen protokol o hlavním líčení ze dne 20. 6. 2018 ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2016, v němž byl vyslechnut M. B.).

29. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nezjistil vady spočívající v libovůli či v jednostranném hodnocení provedených důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). V postupu soudů nešlo o exces, neboť vše svědčí o tom, že dodržely procesní zásady a především postupovaly plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Na tomto místě lze připomenout, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).

VI. Závěr

30. Závěrem Nejvyšší soud shrnuje, že námitky obviněného o porušení pravidel spravedlivého procesu v této věci nejsou důvodné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Naopak je třeba konstatovat, že učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování a jsou dostatečným podkladem pro závěr, že soudy jasně a srozumitelně vyložily konkrétní úvahy vztahující se k daňové trestné činnosti obviněného V. J. a jeho podílu, jakým na jejím uskutečnění v rámci celé skupiny pachatelů participoval. Z těchto důvodů není důvod pochybovat o naplnění všech znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 13. 11. 2011).

31. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady ve skutkových zjištěních, jež na zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, když nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 22. 10. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru