Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 1092/2012Usnesení NS ze dne 19.09.2012

HeslaÚřední osoba
KategorieA
Publikováno69/2013 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1092.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 1092/2012-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání obviněné L.P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 8 To 136/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 172/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. P. odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 92 T 172/2011, uznal obviněnou L. P. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou, že:

„v době od 18. září 2009 do 7. dubna 2010 v B., při výkonu funkce sociální pracovník, oddělení péče o rodinu a děti, v sídle Úřadu městské části B., pracoviště Odboru sociálního a zdravotnictví, na ulici M. v B., se neseznámila řádně s kompletním spisem vedeným pod č. j. 10 m 14/1999, ve věci rodiny D., který obsahoval všechny podstatné údaje, zejména materiály svědčící o tom, že v minulosti byli L. D. a J. D., pravomocně odsouzeni za týrání svých starších synů, proto byli oba synové umístěni do ústavní výchovy, rozhodnutím Městského soudu v Brně sp. zn. 22P 74/2000 byl rovněž nad výchovou nezletilého a nezl., od 17. 2. 2004 stanoven soudní dohled, v roce 2004 a v roce 2008 byli oba rodiče L. a J. D. opakovaně prověřováni PČR pro podezření z týrání nezletilého syna, spis obsahoval rovněž zprávy dětské lékařky, školy a hlášení sousedů, z nichž plynulo podezření, že je v její péči problémová rodina, kdy podcenila rovněž ze znaleckých posudků vyplynuvší snížené rodičovské kompetence a z uvedených signálů nevyhodnotila riziko nebezpečí pro nezletilého, že by mohl být nezletilý rodiči týrán, a nevyužila všechna svá oprávnění, jednak aby ochránila práva nezletilého na jeho příznivý vývoj a řádnou výchovu a také, aby obnovovala narušené funkce rodiny, jak jí ukládá zákon o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy si řádně a důsledně neplnila povinnosti úřední osoby, neboť neprováděla řádně šetření v rodině co do jejich četnosti a zejména obsahu, nereagovala na telefonické upozornění ZŠ K. ze dne 19. 10. 2009 o zranění nezletilého, nekontaktovala ošetřující lékařku za účelem zjištění zdravotního stavu dětí, dne 9. 11. 2009 předkládá MS v Brně velmi stručnou dohledovou zprávu, kde nezmiňuje žádné problémy v rodině nezletilého, přičemž z důvodu změny bydliště, kdy je postupován spis dne 7. 4. 2010 Úřadu Městské části B., přitom doporučuje, aby byl nezletilý přijat do internátního zařízení, protože s ním mají rodiče výchovné problémy a změna mu prospěje, kdy i v důsledku jejího pouze povrchního a zcela nedostatečného dohledu došlo k závažnému a dlouhodobému fyzickému týrání, včetně týrání hladem nezletilého ze strany rodičů, čehož si při své povrchní návštěvě ani nemohla všimnout“.

Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 trestního zákoníku a podle téhož ustanovení jí uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 8 To 136/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Staňka podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatelka v úvodu svého podání uvedla, že si samozřejmě uvědomuje, že v rámci dovolání nelze s úspěchem napadat hodnocení důkazů obecnými soudy, přesto považovala za potřebné upozornit na zcela chybný postup obecných soudů spočívající v nedostatečném objasnění okolností svědčících v její prospěch. V další poměrně obsáhlé pasáži nejprve citovala několik rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále příp. jen „Ústavní soud“) a poté podrobně rozvedla skutková zjištění soudů a zdůraznila některé okolnosti případu, které prý soudy buď přímo ignorovaly, nebo při svých úvahách chybně vyložily. Zejména namítla, že se protiprávního jednání měla dopouštět v poměrně krátké době, a to od 18. 9. 2009, kdy jí byl předán spis rodiny D., do 7. 4. 2010, kdy byl spis předán jinému úřadu (z této doby se navíc cca šest týdnů nacházela v pracovní neschopnosti a po návratu do práce měla spis na stole pouhých devět pracovních dnů). Přitom byla pracovně přetížená (měla cca 400 tzv. „živých“ spisů a 20 dohledů), při převzetí agendy jí nikdo nesdělil, že by případu měla věnovat zvýšenou pozornost, rodina D. nebyla považována za „zvlášť těžký případ“, otřesný zdravotní stav nezletilého byl zjištěn přibližně půl roku poté, kdy jej viděla naposledy, a proto se mohl výrazným způsobem změnit. Poukázala rovněž na závěry expertního týmu Ministerstva práce a sociálních věcí, který prověrku uzavřel s tím, že jde o chybu systému a ne jednotlivce.

Obviněná následně vyhodnotila dobu, po kterou se mohla aktivně věnovat problémové rodině nezletilého, na pouhých devadesát sedm pracovních dnů, a vyslovila přesvědčení, že v tak krátké době není v lidských silách nastudovat si podrobně obsah všech spisů. Nezletilého viděla naposledy o vánočních svátcích (roku 2009), přičemž během následujících měsíců se jeho zdravotní stav mohl zásadním způsobem změnit, což potvrdila i svědkyně RNDr. J. Č. Zdůraznila, že žádný zákon nenařizuje pracovníkům orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) prakticky žít s rodinami a vykonávat nad nimi dohled nepřetržitě. Poukázala i na to, co v kauze rodiny D. vykonala, že se seznámila se spisem, prostudovala poslední svazek, hovořila s učitelkou nezletilého, s jeho starší sestrou, vyřizovala pro rodinu doklady pro přiznání sociálních dávek, 2-3krát rodinu navštívila, na vánoční svátky donesla dětem do bytu drobné dárky, tehdy nezletilého viděla jen ve slipech, připadal jí živý, nechoval se zakřiknutě, byl sice hubený, ale jeho vzhled nehodnotila jako podvýživu.

Dovolatelka dále namítla, že podstatná část jejího údajně protiprávního jednání se odehrála v roce 2009, tedy před účinností nového trestního zákoníku. Trestní zákon č. 140/1961 Sb. účinný do 31. 12. 2009 však neznal pojem „úřední osoba“, nýbrž disponoval pouze s pojmem „veřejný činitel“ (byl vymezen v jeho § 89 odst. 9). V této souvislosti si kladla otázku, zda jako řadová pracovnice na úseku péče o rodinu a děti mohla být veřejným činitelem, či nikoliv. I přes (v posledním období účinnosti trestního zákona) stále extenzivnější výklad tohoto ustanovení vyjádřila přesvědčení, že veřejným činitelem nebyla. Alespoň určitě nepožívala takové ochrany, jakou trestní zákon poskytoval veřejným činitelům, neboť se nikdy nestalo, že by kdokoli byl potrestán za spoustu ataků, jimiž byla ona a její kolegové ve stejném pracovním zařazení vystaveni. Pakliže nepožívala ochrany coby veřejný činitel, pak ani po ní nelze požadovat, aby jako veřejný činitel konala, a proto její trestní odpovědnost do 1. ledna 2010 je vyloučena bez ohledu na to, jestli ke skutku došlo, či nikoliv.

Podle názoru dovolatelky je tak tomu ovšem i po naposledy uvedeném datu, neboť ani podle nového trestního zákoníku nemůže být trestně odpovědná jako „úřední osoba“. Tento zákon totiž v ustanovení § 127 taxativně vyjmenovává, kdo je úřední osobou a v odst. 1 písm. d) konstatuje, že úřední osobou je člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci. Na ni by se toto ustanovení vztahovalo pouze za předpokladu, že by byla „odpovědným úředníkem územní samosprávy“, taková osoba by však musela „plnit úkoly státu nebo společnosti a používat přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů“, jak je zřejmé z návěty tohoto ustanovení. Měla-li by ovšem plnit „svěřenou“ pravomoc, pak by jí taková pravomoc musela plynout ze speciálního právního aktu. Jediný právní akt, k němuž mezi ní a Magistrátem města B. došlo, byla pouze pracovní smlouva s přílohou „Popis pracovní náplně“ (jen jako sociální pracovnice). Žádný jiný právní předpis, instrukce či cokoliv jiného, co by vymezovalo povinnosti sociální pracovnice, přitom neexistuje.

Ovšem i v případě, že by byl správný závěr soudů, že byla úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. ř., je obviněná přesvědčena, že by měla být zúžena doba, po níž se měla souzeného jednání dopouštět, na dobu od 1. 1. 2010 do 7. 4. 2010, tedy na období účinnosti nového trestního zákoníku. Toto období však prezentuje 97 kalendářních dnů (z toho 67 pracovních), od nichž je třeba odečíst 30 pracovních dnů, kdy byla v pracovní neschopnosti. Po takovém odpočtu zbývá jen 40 kalendářních dnů (z toho 27 pracovních), ve kterých se mohla rodině D. věnovat. To je však podle ní doba příliš krátká pro závěr o její vině přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 trestního zákoníku, neboť „stávající praxe zpravidla vychází ze tří až šesti měsíců u nedbalostního jednání jako minima“.

V závěru svého podání dovolatelka uvedla, že případ nezletilého je závažný, že jeho rodiče byli za své protiprávní jednání právem odsouzeni, ale že je absurdní hledat odpovědnost ještě u dalších osob. Své trestní stíhání označila za poplatné medializaci celého případu. Pokud chce někdo hledat vinu u sociálních pracovníků, pak musí vytvořit náležité podmínky pro jejich práci, zvláště když i ministerská kontrola konstatovala, že jde o chybu systému. Za velmi krátkou dobu, kdy měla věc na starosti, dostála všem svým povinnostem, které jí zákon ukládá, takže je přesvědčena, že její trestně právní odpovědnost vzhledem k nastavení systému a objemu práce nelze dovodit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a dále postupoval podle § 265l tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil teoretické úvahy o tom, za jakých okolností se obviněnou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za relevantně uplatněný. Postup obou soudů nižších instancí při procesu dokazování i hodnocení důkazů přitom považoval za správný.

Při hodnocení správnosti použité hmotně právní kvalifikace státní zástupce konstatoval, že je nutné vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a vyjádřených zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Soudy zjistily, že obviněná přistoupila k případu rodiny D. zcela nesprávně, nedostatečně se seznámila se související dokumentací (zde poukázal na to, že obviněná tvrdí, že spisový materiál byl velmi rozsáhlý a že ho zejména v devíti dnech po návratu z pracovní neschopnosti, tedy v době, kdy měla spis již asi pět měsíců u sebe, nemohla prostudovat, současně ovšem sama také uvádí, že se s objemným spisem seznámila a ve věci konala) a neadekvátně reagovala na zprávy ošetřující lékařky a základní školy. Následně nedovodila zřejmou skutečnost, že jde o poněkud výjimečný případ, vyžadující zvýšenou pozornost, v jehož rámci mohla i požádat o supervizi, ale (a to i v porovnání s předchozí zpracovatelkou případu na stejném pracovišti) k věci přistoupila zcela laxně a zejména neprováděla v potřebné míře návštěvy a další úkony. Obviněná tak v první části svého dovolání tvrdila v zásadě odlišný průběh skutkového děje, proto k tomu nelze přihlížet.

Použitou právní kvalifikaci státní zástupce považoval za správnou a zákonu odpovídající. Obviněná byla v postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, neboť byla odpovědným úředníkem orgánu územní samosprávy (vykonávajícím státní správu v přenesené působnosti), který plnil úkoly společnosti a státu a používal přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Její pravomoci (a povinnosti) přitom vyplývaly ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 359/1999 Sb.“), a byla povinna jich jako zaměstnanec odboru sociálně právní ochrany dětí dbát, aniž bylo nutné realizovat nějaký další formální svěřovací akt. Absenci související ochrany obviněné jako veřejného činitele potom nelze z ničeho dovodit, její domněnku není možné zásadněji zohlednit.

V kontextu podání dovolatelky státní zástupce ještě doplnil, že vymezení veřejného činitele ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. bylo v daném ohledu v zásadě totožné (byl jím mimo jiné odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, pokud se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena), a použití tohoto ustanovení (dovození trestnosti činu před 1. lednem 2010) bylo zcela správné.

K poslední části dovolání obviněné státní zástupce uvedl, že zákon ani soudní praxe zásadně k § 330 odst. 1 trestního zákoníku nepožaduje trvání protiprávního stavu v délce alespoň tří měsíců (tento přečin je možné spáchat i jednorázovým útokem). Skutečnost, že v rámci širších souvislostí byli odsouzeni rodiče nezletilého, bez dalšího neznamená, že nemohlo dojít k pochybení na straně další osoby, která do skutkového děje nějakým způsobem vstoupila, zejména pokud takové osobě byla přímo zákonem uložena povinnost ochrany dětí. Je nepochybné, že nemůže být v silách pracovníků odborů sociálně právní ochrany dětí zabránit všem útokům proti dětem a jistě ani související organizační stránka není bezvadná, nicméně je zřejmé, že vina obviněné nebyla shledána toliko paušálním konstatováním opírajícím se o práci ve zmíněném odboru bez zohlednění situace na pracovišti a reálných možností, ale vycházela z konkrétních zjištěných pochybení.

Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a současně souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,

ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Část námitek, které obviněná ve svém dovolání (zejména v jeho úvodu) uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňovala skutkové závěry zejména soudu prvního stupně (konkrétně tvrzením, že dostatečně nezohlednil, že byla zavalena prací, měla „na stole“ 400 „živých“ spisů a 20 „dohledů“, že věcí rodiny D. se zabývala pouhých několik měsíců, že při předávání agendy jí nikdo neupozornil na závažnost věci, že nezletilého před předáváním agendy OSPODu do Ž. neviděla téměř čtyři měsíce a že za tu dobu se jeho stav mohl výrazně změnit, že i ministerská kontrola zjistila systémové pochybení, že se souzeného jednání měla dopouštět po kratší dobu, než soudy zjistily, apod.). Z uvedeného je zjevné, že takto formulovanými výhradami dovolatelka primárně napadala skutková zjištění obou soudů nižších instancí a v důsledku toho se domáhala jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelky stojí mimo jí zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnila pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněná však ve svém podání uplatnila i výhrady relevantní, když zpochybnila použitou právní kvalifikaci tvrzením, že nejednala jako úřední osoba, resp. veřejný činitel, že nepožívala takové ochrany jako veřejný činitel, tudíž po ní nikdo nemůže požadovat, aby takto konala, že nepožívala svěřenou pravomoc pro plnění úkolů státu nebo společnosti a navíc jí tato pravomoc nebyla svěřena žádným speciálním aktem, a že proto nemůže být uznána vinnou přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 trestního zákoníku.

Takové výhrady ovšem Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné.

K této problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle ustanovení § 330 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a důsledném plnění úkolů úředními osobami. Ustanovení o trestném činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti se vztahuje jen na závažné případy porušení povinnosti úřední osoby zaviněné z nedbalosti, které mají za následek zmaření nebo podstatné ztížení splnění důležitého úkolu. Zmařit splnění důležitého úkolu znamená znemožnit jeho splnění v době, kdy splněn měl být. Podstatně ztížit splnění důležitého úkolu z nedbalosti (právě naplnění tohoto zákonného znaku soudy dovodily – srov. především tzv. právní větu rozsudku soudu prvního stupně) znamená nedbalostním jednáním vytvořit podmínky, v důsledku kterých je ke splnění třeba vynaložit energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo zapotřebí.

Trestný čin je spáchán z nedbalosti (srov. § 16 odst. 1 trestního zákoníku), jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Vzhledem k dovolacím námitkám obviněné je vhodné dále dodat, že k naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil tzv. speciální subjekt, kterým je úřední osoba ve smyslu § 127 trestního zákoníku.

Podle § 127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku úřední osobou je člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle odst. 2 tohoto ustanovení k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

Odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci je ten úředník, který působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci a vykonává svěřenou odvozenou pravomoc, a to ať už do určité míry samostatně nebo v návaznosti na výkon pravomoci příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci, kterému je podřízen. Proto je třeba ho na jedné straně odlišit od příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci a na druhé straně od ostatních úředníků příslušného orgánu veřejné moci, kteří nevykonávají pravomoc k plnění úkolů společnosti nebo státu, a proto nemají postavení úředních osob ve smyslu § 127 trestního zákoníku. Orgánem státní správy mohou být i subjekty, které ji vykonávají nepřímo, což jsou právní subjekty, na které byl zákonem nebo rozhodnutím učiněným na základě zákona delegován ve vymezeném rozsahu výkon státní správy. Nejdůležitějším případem je přenesená působnost vykonávaná orgány obcí a krajů jako územních samosprávných celků, na které dopadá pojem územní samospráva. Přenesená působnost je ve správních obvodech obcí a krajů vykonávána obecními úřady, pověřenými obecními úřady, obecnímu úřady obcí s rozšířenou působností, krajskými úřady, zvláštními orgány obcí a krajů, komisemi rad obcí, pokud výkon přenesené působnosti není zákonem výslovně svěřen nebo vyhrazen jinému orgánu obce nebo kraje.

Za plnění úkolů státu nebo společnosti je třeba především považovat výkon důležitých veřejných funkcí, ale i činnost odpovědných úředníků a dalších osob taxativně vyjmenovaných v písmenech a) až i) § 127 trestního zákoníku, a výkon jejich působnosti vymezené v příslušných zákonech s tím spojené. Půjde o takové činnosti, které mají celospolečenský význam, svou povahou odpovídají činnosti tohoto okruhu osob a jsou náležitým způsobem konkretizovány s ohledem na postavení té které osoby především v Ústavě České republiky, v ústavních zákonech a zákonech, přičemž jsou spojeny s výkonem jejich působnosti. Jinými slovy, vždy musí jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah.

Pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob (subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech je rozhodováno, není v rovnoprávném postavení s rozhodujícím orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli takového subjektu. Jak již bylo uvedeno shora, vždy musí jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah. I když za výkon pravomoci nelze považovat jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických i právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování (srov. rozhodnutí č. 16/1967-II. a č. 48/1972 Sb. rozh. trest., jakož i Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3115, 3156 a násl.).

Podle § 4 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 359/1999 Sb.“), sociálně-právní ochranu zajišťují orgány sociálně-právní ochrany, jimiž jsou a) krajské úřady, b) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, c) obecní úřady, d) ministerstvo (práce a sociálních věcí), e) Úřad (pro mezinárodněprávní ochranu dětí). Už z toho lze učinit dílčí závěr, že orgánem sociálně-právní ochrany je i Úřad městské části B. Statutárního města B., odbor sociální a zdravotní.

Také pro další závěr, zda sociální pracovník takového orgánu sociálně-právní ochrany dětí je úřední osobou, která při své činnosti používá svěřenou pravomoc, je rovněž nutné vycházet ze zák. č. 359/1999 Sb. Tento zákon v ustanoveních § 5 až 9 vyjmenovává základní zásady sociálně-právní ochrany, přičemž z nich zejména plyne, že předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem o blaho dítěte, že sociálně-právní ochrana se zaměřuje zejména na děti (§ 6 odst. 1), jejichž rodiče [písm. a), bod 2.] neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, nebo [písm. a), bod 3.] nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, ale i na děti, které [písm. g)] jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami.

Zákon však nezůstává pouze u těchto ustanovení proklamativního charakteru, ale pracovníkům OSPOD ukládá konkrétní povinnosti (v ustanovení § 10 a §11) a zároveň jim umožňuje rozhodovat o výchovných opatřeních (§ 13) a opatřeních na ochranu dětí (§ 14). Tak podle § 13 může OSPOD rozhodnout o opatřeních ukládaných podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“), kterými podle § 43 tohoto zákona jsou:

a) napomenutí vhodným způsobem nezletilého, jeho rodičů a osob, kteří narušují jeho řádnou výchovu;

b) stanovení nad nezletilým dohled a jeho provádění za součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti;

c) uložení nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných. K těmto opatřením OSPOD nepotřebuje schválení soudu, neboť měnit nebo rušit taková opatření může orgán, který je učinil.

Další opatření pak může OSPOD činit za podmínek § 14 zák. č. 359/1999 Sb., může podat návrh soudu a) na rozhodnutí o splnění podmínky osvojení spočívající v tom, že rodiče neprojevují zájem o své dítě, b) na omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, c) na nařízení ústavní výchovy, d) na prodloužení nebo zrušení ústavní výchovy, e) na svěření dítěte do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, na prodloužení doby trvání tohoto svěření a na zrušení rozhodnutí o svěření dítěte do tohoto zařízení.

Zvláštní hlava zák. č. 359/1999 Sb. je pak věnována péči o děti vyžadující zvýšenou pozornost, což jsou právě děti vyjmenované shora v ustanovení § 6 a kterými bezesporu byly děti rodiny D. (tedy i nezletilý D).

Pro úplné zhodnocení trestněprávní odpovědnosti obviněné je dále nutné zohlednit dokument označený jako Popis pracovní náplně funkce založený na č. l. 237 a 238 trestního spisu, ze kterého jednoznačně plyne, že sociální pracovníci orgánu péče o dítě mimo jiné vykonávají sociálně-právní ochranu dětí podle zák. č. 359/1999 Sb. (bod 1.), že rozhodují v I. stupni o výchovných opatřeních, provádějí výchovná opatření, tj. dávají podnět k zahájení řízení o výchovném opatření, sledují průběh nařízeného výchovného opatření, apod. (bod 10.).

Z uvedeného tedy plyne, že obviněná jakožto pracovnice odboru sociálního a zdravotnictví při Úřadu městské části B. Statutárního města B. působila jako úřední osoba, při své činnosti používala pravomoci, která jí byla svěřena přímo zák. č. 359/1999 Sb. a která je v hrubých rysech popsána shora. Krom toho byla také obeznámena s náplní své pracovní činnosti při uzavírání pracovního poměru, protože dokument popisující náplň její pracovní činnosti byl součástí pracovní smlouvy a jednotlivá ustanovení v něm přímo odkazovala buď na zák. č. 359/1999 Sb., nebo sama stanovila práva a povinnosti. Stejně tak je zřejmé, že obviněná jako pracovnice OSPOD byla přímo oprávněna rozhodovat o právech a povinnostech jiných subjektů (což ukládání opatření podle zákona o rodině a výchovných opatření podle zák. č. 359/1999 Sb. bezesporu je), přičemž tyto jiné osoby vystupovaly vůči ní v podřízeném postavení. Ke své činnosti tedy nepotřebovala žádný speciální akt zmocnění, při výkonu své činnosti jednala jako úřední osoba ve smyslu § 127 trestního zákoníku. Výhrady dovolatelky zpochybňující tuto skutečnost proto Nejvyšší soud nepovažuje za případné.

Pokud jde o protiprávní jednání dovolatelky, lze v tomto směru odkázat na skutková zjištění obou soudů nižších stupňů. Podstatné ve věci je, že s rodinou D. bylo odborně pracováno prakticky již od narození prvních dvou synů (kteří jsou nyní umístěni v dětském domově) a následně také po narození dcery a syna. Jelikož byly zjištěny snížené rodičovské kompetence obou rodičů, byla součinnost, poradenství a sociální pomoc ze strany orgánů péče o dítě více než žádoucí. Situace se stabilizovala po dobu, kdy do rodiny docházela pracovnice OSPODu M. K. DiS., která podle záznamů docházela do rodiny i několikrát týdně a rodině poskytovala potřebné odborné zázemí. Poté byla agenda předána postupně sociálním pracovnicím E. B. a L. P. Povinností obviněné v prvé řadě bylo řádné seznámení se s novým spisem a adekvátní reakce na informace v něm obsažené. Pokud by tak učinila, musela by si všimnout alarmujících zpráv ze strany dětské lékařky, školy a dalších subjektů a případně by zvážila závažnost situace, potřebu intenzivnější práce s rodinou, častější docházku do rodiny a jiné činnosti, ke kterým je oprávněna na základě zák. č. 359/1999 Sb. Místo toho však spisový materiál (podle jejích vlastních slov) pouze zběžně prohlédla (podrobněji se prý seznámila pouze s posledním svazkem), důsledkem čeho byla zcela nedostatečná komunikace a odborná součinnost s rodinou, která nakonec vedla k nechtěnému následku. Obviněná nesprávně vyhodnotila možná rizika nedobré rodinné anamnézy (zejména vyplývající z toho, že v rodině už v předchozí době došlo k týrání dětí), nenavštěvovala rodinu v pravidelných intervalech a především s rodinou nijak nepracovala, nevyužívala všech možností, které jí zák. č. 359/1999 Sb. nabízí, nereagovala na zprávy od dětské lékařky ani na zprávy ze školy, kam nezletilý docházel.

Nejvyšší soud nemohl dovolatelce přisvědčit ani v tvrzení, že praxe k naplnění § 330 odst. 1 trestního zákoníku požaduje trvání protiprávního stavu v délce alespoň tří měsíců. Naopak lze souhlasit s názorem státního zástupce, že tento přečin je možné spáchat i jednorázovým útokem. Rovněž tak skutečnost, že v jiné trestní věci byli odsouzeni rodiče nezletilého, neznamená, že nemohlo dojít k pochybení na straně další osoby, která do skutkového děje nějakým způsobem vstoupila, zejména pokud takové osobě byla přímo zákonem uložena povinnost ochrany dětí. Jakkoliv je nepochybné, že v silách pracovníků odborů sociálně právní ochrany dětí nemůže být zabránit všem útokům proti dětem, je zcela evidentní, že závěr o vině dovolatelky byl učiněn po zjištění jejích konkrétních pochybení.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněná nedostála svým povinnostem stanoveným zák. č. 359/1999 Sb., ani nevyužila potřebná oprávnění, která jí tento zákon umožňuje, po dobu své pracovní neschopnosti nezajistila, aby bylo s rodinou dále pracováno, a svým nedbalostním jednáním [přinejmenším ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] tak podstatně ztížila splnění důležitého úkolu, kterým je zájem státu na ochraně práv dětí na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Proto právní kvalifikace jejího jednání jako přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 trestního zákoníku je správná a zákonná.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. září 2012

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru